Podle údajů Světové zdravotnické organizace bylo v roce 2015 ve světě nakaženo 212 milionů lidí malárií. Téměř 430 tisíc z nich zemřelo, v naprosté většině případů v subsaharské Africe.

Odborníci se už dlouho snaží bojovat proti malárii ve všech stádiích této obávané choroby, kterou ve vlhkých a teplých oblastech světa šíří komáři. Malaričtí prvoci zimničky jsou ale velmi nepříjemným protivníkem.

Stoprocentní účinnost

Němečtí vědci teď vyvíjejí pozoruhodnou vakcínu, která je založená na vypuštění plně vyvinutých zimniček do krevního oběhu očkované osoby. Během nákazy malárií totiž zimničky nejprve proniknou do jater a tam se dlouho skrývají, než se začnou šířit v krvi pacienta.

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

Když se ale zimničky dostanou s vakcínou rovnou do krve pacienta, vyprovokují intenzivní imunitní reakci, která zabrání rozvoji nemoci. Dosavadní klinické testy ukazují, že nová vakcína dlouhodobě chrání před malárií až sto procent očkovaných.

Kdo zná příběhy o chytré kmotře lišce, tak toho jistě nepřekvapí, že lišky obecné dovedou podivuhodné věci. Často to ale odnášejí jiná zvířata. V devatenáctém století se lišky dostaly do Austrálie a začaly tam decimovat místní cenné druhy.

Až doposud jsme si mysleli, že zvířata, která žijí na stromech, jsou před liškami v bezpečí. V Evropě totiž lišky prakticky nikdy nelezou na stromy.

TIP: Kočkastrofa: Zdivočelé kočky obsadily prakticky celou Austrálii

Australští vědci ale zjistili, že invazní lišky jsou skvěle přizpůsobivé. Ukázalo se, že dovedou lézt po stromech docela dobře. V noci šplhají na stromy a hledají tam mláďata koal a další stromová zvířata. Je to pro ně snadná kořist, která s podobnými útoky nepočítá.

Raketa PSLV XL vzlétla ve středu ze základny Šríharikóta na stejnojmenném ostrově v Bengálském zálivu. Kromě družice Cartosat2 s hmotností 714 kilogramů nesla 103 takzvaných nanosatelitů, které váží méně než deset kilogramů. Tři vynesené družice patří Indii, 96 Spojeným státům, další Izraeli, Kazachstánu, Spojeným arabským emirátům, Švýcarsku a Nizozemsku. 

Indie míří mezi vesmírné velmoci

Vynesení více satelitů v rámci jedné mise snižuje náklady. To je výhodné nejen pro Indii, která se jako efektivní, ale přitom levný dopravce snaží získat větší podíl na lukrativním trhu vynášení komerčních satelitů na oběžnou dráhu, ale i pro její klienty. Indie se zařadila mezi kosmické velmoci už v roce 1981, kdy jako sedmý stát na světě vypustila vlastní nosnou raketu s družicí na palubě. V posledních letech zaznamenal indický vesmírný program řadu úspěchů.

V září roku 2014 Indie vstoupila do elitního vesmírného klubu, když úspěšně navedla na oběžnou dráhu kolem Marsu svou sondu Mangalján. V prosinci téhož roku pak vypustila do vesmíru svou zatím nejtěžší raketu vážící 630 tun. V září 2015 Indie vypustila na oběžnou dráhu svou první vesmírnou observatoř Astrosat a šest družic. Patří také k zemím, které dokázaly vyvinout vlastní pokročilý pohonný systém s vlastním superzchlazeným palivem.

Během letošního března by měla Indie spustit další velký kosmický projekt. Jde o satelitní síť SAARC Satellite neboli jihoasijský satelitní systém, který bude součástí sítě GSAT-9. Všechny tyto úspěchy z posledních let jsou součástí snahy indického premiéra Nárendry Módího o rozšíření indického vesmírného programu.

Kolik má Země kontinentů? Podle školních učebnic sedm. Geologové ale tvrdí, že Evropa a Asie jsou součástí jednoho kontinentu a je jich tak vlastně jen šest. Nyní se ale zdá, že ani jedno z tvrzení není úplně pravdivé – podle vědců je již v podstatě jisté, že dalším zemským kontinentem je Zélandie.

Utopený kontinent

Geologická odysea nového kontinentu započala před třiaosmdesáti miliony let, kdy se od superkontinentu Gondwana odtrhl kus pevniny o velikosti zhruba dnešní Indie a vznikl tak kontinent Zélandie. Ten se později téměř celý ponořil do oceánu a nad hladinou zůstaly jen malé ostrůvky.  Patří mezi ně dnešní Nový Zéland, Nová Kaledonie, ostrov Norfolk a několik dalších menších ostrovů. 

Tento stav trval až do doby před dvaceti třemi milióny let, kdy byl následkem nárazů zemských desek vyzvednut nad úroveň moře střed Zélandie (zhruba dnešní Nový Zéland). Satelitní snímky jasně dokazují, že zbytek pevniny nadále spočívá pod hladinou v hloubce okolo 1,5 kilometru. Nad vodu tak ční přibližně sedm procent Zélandie na které žije okolo 5 milionů lidí.

TIP: Výprava ke ztracenému kontinentu: Vědci budou vrtat v potopené Zélandii

Deset let trvající výzkumy ukazují, že Nová Kaledonie a Nový Zéland nejsou jen součástí ostrovního řetězce, ale vlastního separátního kontinentu, geologicky jednoznačně odlišného od Austrálie. Podle geofyzika z University of California Bruce Luyendyka jsou důkazy natolik přesvědčivé, že je jen otázkou času, než dojde k oficiálnímu uznání Zélandie jako nového kontinentu.

Pro českého paleontologického nadšence platí bohužel smutná pravda, že se pozůstatky exotických druhů dávných tvorů nacházejí ve velmi vzdálených oblastech, jako je Čína, Mongolsko, Argentina či západ Spojených států. Nicméně právě v poslední jmenované lokalitě, konkrétně ve státě Montana, pořádá tamní Museum of the Rockies pravidelné každoroční letní vykopávky, pro něž je třeba sehnat dostatek dobrovolníků na práci v odlehlých pustinách pod vedením odborného týmu. 

Jedinou podmínkou účasti jsou angličtina a dobrá fyzička (věková hranice se většinou pohybuje mezi 16 a 60 lety, ale vyrazit můžete i po šedesátce). Pokud se však rozhodnete přihlásit a vydat se na své životní dobrodružství do východní Montany, počítejte s tím, že vás čeká úmorná dřina, pobyt ve spartánských podmínkách a navíc si svůj sen splníte na vlastní náklady – zdarma vás pouze ubytují v táborovém stanu… 

Země nikoho

Paleontologický tábor tvoří obvykle jediný domek, k němuž vás uprostřed divočiny nasměruje osamělá řada sloupů s elektrickým vedením. Poštovní schránka takovéto „usedlosti“ se může nacházet klidně i deset kilometrů daleko – jednoduše u nejbližší silnice. V Montaně se navíc bude naleziště velmi pravděpodobně rozkládat na pozemku některého z mnoha farmářů, mezi něž se tamní neúrodná půda rozdělovala po obrovských kusech. Dodnes je přitom z četných nálezů obsidiánových hrotů šípů zřejmé, že se původně jednalo o indiánská loviště.  

Zmíněná budova se po příjezdu osazenstva běžně rozšíří o dva karavany se skromným vědeckým zázemím, které sestává z malé laboratoře s připojením k internetu a z polní paleontologické knihovny. Dále v místě vyroste jídelní stan, kde se dobrovolníci spolu s vědci scházejí každé ráno a večer. Tématem konverzace bývají vykopávky, dinosauři, ale i filmy či politika. Tábor doplňuje kamionový přívěs plný nářadí a nezbytného vybavení. Spí se ve stanech na karimatkách. 

Nářadí s sebou!

Vstává se mezi šestou a sedmou ranní, načež následuje rychlé čištění zubů, jež se obvykle odbude na trávě před stany. Poté je potřeba si nachystat sendviče, různé energetické tyčinky a především pití. V rozpálené Montaně, ale třeba i v Argentině či v jiných oblastech mohou teploty přes den vystoupat až ke 40 °C, a bez dostatečných zásob vody proto cesta do terénu nepřipadá v úvahu. 

Po snídani se osazenstvo rozdělí do týmů, které se pak střídají na různých lokalitách, kam je rozvážejí terénní auta. Vedle svačiny a pití si s sebou dobrovolníci berou také své vlastní paleontologické vybavení, jako třeba geologická kladívka. Těžší nářadí bývá připraveno pod ochrannou plachtou na místě. Všechny lokality se samozřejmě zaměřují pomocí GPS, proto je není těžké najít ani v rovinaté a poměrně nepřehledné krajině nalezišť. 

Práce s výbušninami

K objevu dinosauřích fosilií v terénu může dojít zcela náhodně, ale také při cíleném pátrání. K práci už ovšem dávno nestačí jen krumpáč a lopata. Současní paleontologové používají složité mikroskopy, počítačové tomografy nebo chemické rozbory sedimentů i vzorků zkamenělin. A právě tyto speciální metody a technologie umožňují nahlédnout pod povrch a objevit jinak bezpečně ukryté detaily na pozůstatcích dávných tvorů. Množství nových poznatků proto během posledních dvou desetiletí rapidně stoupá a uvedená tendence se zřejmě v dohledné době jen tak nezastaví.  

Jakmile se konečně podaří zachované zkameněliny objevit, nastává často problém, jak je z horniny uvolnit: Některé typy podloží jsou velmi tvrdé a v mnoha případech se musejí zdolávat pomocí řízených odstřelů a těžké techniky, včetně buldozerů či bagrů. Takto drastické metody však přicházejí na řadu pouze při nejhrubší práci a dostatečně daleko od samotných fosilií.

Zpevnit a zabalit

Při vykopávkách se dosud musí používat několik základních nástrojů, jejichž vzhled a tvar se sice časem zmodernizovaly, avšak způsob využití zůstává prakticky stejný. Podle velikosti nalezeného „pokladu“ a tvrdosti okolní horniny jde například o zubní kartáčky či chirurgické skalpely, ale hodí se rovněž kladiva, krumpáče, páčidla či lopaty. Při odkrývání fosilií v tvrdší hornině pochopitelně hrozí i úraz, proto bývají součástí oděvu také ochranné přilby, brýle a rukavice. 

Mnohé odkryté zkameněliny jsou velmi křehké a před převozem se musejí zabezpečit. Slouží k tomu široká škála pomůcek – například speciální, rychle účinkující lepidla a umělé pryskyřice, jež se nanášejí štětcem či nástřikem. Menší zkameněliny lze balit do papíru nebo sáčků z různých odolných materiálů. Ty nejkřehčí chrání polyuretanová pěna (která se využívá i při výrobě některých druhů postelových matrací) nebo třeba epoxidové pryskyřice, jež brání chemickému i mechanickému poškození. Větší nálezy se běžně omotávají síťovinou, kterou zpevní například sádra: Na nalezené pozůstatky se opatrně přikládají pásy látky napuštěné „tužidlem“, jež fosilie velmi dobře zakonzervuje a ochrání. 

Mapování oblasti

Pokud je fosilie příliš rozměrná, často se musí před transportem rozřezat. Ve vzácných případech se však pomocí těžké techniky vyzvedávají kostry celé. Bloky horniny, v nichž byly objeveny, pak mohou měřit i kolem deseti metrů a vážit mnoho tun. 

Vyzvednutí zkameněliny představuje poměrně choulostivou záležitost: Je třeba odstranit přebytečnou část horniny kolem samotného nálezu, přičemž se dosah fosilní kostry pod povrchem někdy zjišťuje tzv. penetračním radarem, přístrojem podobným rentgenu. Před osekáváním se nález musí nejprve bezpečně lokalizovat, případně zaměřit pomocí systému GPS, přesně zakreslit či vyfotografovat a pečlivě zanést do speciální mapy. Vzniká tak dostatečně podrobný plán lokality, jehož význam se nezřídka rovná ceně samotné fosilie. Zajištěný objev se následně může převézt do laboratoře. 

Lidská vynalézavost

Výzkumné pracoviště se jen zřídka nachází přímo na místě vykopávek, a vzácné fosilie se tak obvykle přepravují v nákladních či terénních vozech, které mívají vlastní jeřáb. Pozůstatky jsou ovšem často objeveny v místech, kam se nedostane ani terénní vozidlo. Pak se musí improvizovat a do akce nastupuje lidská vynalézavost a síla: Nález se například pomocí popruhů připevní k „odtrženému“ krytu kufru auta – a pak už nezbývá než táhnout.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Každodenní práce dobrovolníků na vykopávkách končí mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Ještě než se všichni nahrnou na večeři do jídelního stanu, mohou využít luxusu sprchy, přesněji řečeno hadice zavedené do sprchovacího koutu se zástěnou. Smýt ze sebe křídový prach, který na vás během horkého dne ulpí, je však téměř nemožné. 

O prázdný trůn se handrkovaly tři urozené dámy a každá si hbitě opatřila vlastního krále. Svého kandidáta nejrychleji prosadila královna-vdova. Krásná Eliška, které se říkalo Rejčka. Ta se střelhbitě provdala za Rudolfa I. Habsburského.

Šetřivý král Kaše

Manželství ale nebylo šťastné. Eliška milovala přepych a byla velmi temperamentní. Habsburk byl nevýrazný a spořivý. Jeho mimořádná šetrnost mu dokonce vynesla nelichotivou přezdívku král Kaše – jedl totiž nejčastěji tento skromný mnišský pokrm. Jednou to ale Rudolf s kaší přehnal a onemocněl úplavicí. Tato nepříjemná nemoc je provázená velice silnými průjmy, a králova duše tak opustila tělo jiným koncem, než je obvyklé.

Mladý, šestadvacetiletý, panovník byl mrtev. Jenže se to stalo zrovna uprostřed vojenského tažení. Jeho věrní zrovna obléhali Horažďovice odbojného pána Bavora ze Strakonic. A co horšího. Sám Bavor byl zrovna na cestě. Přijížděl se vzdát! Kdyby se dovtípil, že je král po smrti, tak by celé snažení vyšlo nadarmo. Královi muži se proto rozhodli pro šílený plán.

Mrtvola přijímá audience

Popadli chladnoucí mrtvolu, naaranžovali ji na trůn a podepřeli mečem. A za přítmí k ní vpustili šlechtice. Bavor přistoupil se sklopeným zrakem, jak se to sluší, a pokorně přednesl slova kapitulace. Sotva domluvil, už ho královi muži bleskově vystrkali ven. Šlechtic se podivoval, že vládce jen mlčel, ale rádci mu hned vysvětlili, že je na něj panovník rozezlen. Víc se s ním prý nebude mazat. Provinilec byl nakonec rád, že z toho vyvázl tak snadno, a rádcům se ulevilo, že to tak dobře dopadlo.

Vědci nedávno v oblasti Mariánského příkopu studovali korýše obývající hloubky 7 až 10 kilometrů pod hladinou. Ve všech studovaných vzorcích zjistili, že jejich těla obsahují polychlorované bifenyly (PCB) a polybromované difenylethery (PBDE).

Tyto obávané organické látky se v prostředí po dlouhou dobu nerozkládají a ohrožují život organismů, včetně těch vodních. Procesem bioakumulace se postupně hromadí v těle a narušují funkci hormonů i další procesy.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Zatím není jasné, odkud se tyto škodlivé látky dostaly do nejhlubších míst oceánu. Vědci podezřívají plastový odpad, který se v oceánu pomalu rozkládá, a do mořské vody uvolňuje nejrůznější škodlivé látky.

Autistické děti mohou trpět sociálními fobiemi, které jim znemožňují zvládat běžné každodenní situace, jako je jízda autobusem nebo nákup v obchodě. Britští vědci proto vyvinuli experimentální zařízení s virtuální realitou Blue Room, s jehož pomocí se mohou autistické děti naučit zvládat problematické situace v každodenním životě.

TIP: První projevy autismu: Proč se děti neusmívají?

Dítě navštíví Blue Room v doprovodu psychologa. Zařízení trenažéru ve tvaru krychle pak na boční stěny promítne projekce virtuální reality s autobusovou zastávkou nebo třeba supermarketem. Výhodou je, že vnitřek krychle funguje jako 360-stupňový interaktivní displej, takže dítě nepotřebuje žádné speciální brýle pro virtuální realitu.

Chemik Jonathan Wilker z Purdue University v americké Indianě a tým dalších odborníků prokázal, že materiál, kterým se k sobě navzájem lepí ústřice Crassostrea virginica, je zcela odlišný od pojivých materiálů vytvářených jinými mořskými živočichy.

Chemické složení pojiva ústřic vědce překvapilo: „Obsahuje o mnoho více proteinů než samotná lastura. Objevili jsme v něm také železo a některé bílkoviny, které mohou napomáhat při opravách narušených míst,“ říká Wilker. Hlavní složkou adhesiva je uhličitan vápenatý, bílkovin má o mnoho méně než jiná biopojiva. Jde tedy o tvrdší, anorganický materiál než je tomu například u svijonožců a škeblí.

Vědci doufají, že se jim podaří odhalit vztahy mezi organickými a anorganickými složkami pojiva, aby mohli vytvořit syntetické materiály či speciální nepřilnavé povrchy. „Když pochopíme, jakým způsobem se mořští živočichové lepí k povrchům, můžeme vyrobit netoxickou povrchovou vrstvu, na kterou nic nepřilne,“ vysvětluje Linda Chrisey z Kanceláře námořního výzkumu.

TIP: Boj proti nebezpečným ropuchám aneb Jedovatý jídelníček zachraňuje kunovce

Toho by se dalo využít zejména při výrobě lodí, jejichž trup by zůstal po opatření takovou vrstvou čistý, takže by se snížil odpor a tím i spotřeba paliva a emise uhlíku. Přesná analýza ústřičného pojiva by také měla pomoci k vytvoření nových biomedikálních materiálů, zejména chirurgických lepidel.

Vědci s výzkumem spěchají, protože populace ústřic se rok od roku zmenšují v důsledku nadměrného lovu a znečištění moří. Na některých místech byl za poslední dvě staletí zaznamenán až 98% úbytek ústřic, které přitom hrají klíčovou roli při filtrování vody, zabraňování erozí a ničivým důsledkům bouří a poskytují prostředí pro růst jiných důležitých organismů. Wilkerůf výzkum je proto zaměřen také na ochranu těchto živočichů a nové reintrodukční projekty.

Mezi pěchotní zbraně se řadí i kulomety, jichž se do Izraele odesílalo hned několik typů. Nejpočetnějším se stal německý kořistní MG 34 ráže 7,92 mm, kterých Izrael dostal 5 515 kusů v hodnotě 105 270 415 Kčs. Náleželo k němu nezbytné příslušenství – pásy pro sto nábojů.

Předchozí část: Československý obchod se zbraněmi: Dodávky navzdory embargu

Emgéčka i šestadvacítky

Dále následovala menší objednávka a dodávka 500 lehkých kulometů ZB 26 (v literatuře často mylně označovaných jako kulomety BREN, což byla britská licenční verze čs. kulometu) a 900 těžkých kulometů ZB 37 s kompletním příslušenstvím, ovšem bez optiky. Tato objednávka měla hodnotu 94 750 000 Kčs. Pro všechny druhy zbraní ve stejné ráži 7,92 mm Izraelci nakoupili více než 80 milionů nábojů v hodnotě 122 143 500 Kčs. V roce 1949, tedy už po etablování nového režimu v Praze, projevila izraelská armáda zájem o další nákupy.

Opět se jednalo o kombinaci předválečné výzbroje, především kulometů, kořistních zbraní po německé armádě a typů nově vyráběných čs. zbrojovek. Mělo jít o 200 000 pušek P-18 s vyžádanými konstrukčními změnami, 600 vojenských výcvikových pušek vz. 22 (malorážky), 1 000 samopalů ZK 476, 1 000 samonabíjecích pušek ZK 420, 1 500–4 000 lehkých kulometů ZB 26 a 100 těžkých kulometů ZB 37 s příslušenstvím.V roce 1950 přišla z Tel Avivu žádost o rozšíření objednávky o vojenské malorážky ZKM 454 ráže 5,6 mm.

Raději těžší váhu a větší kalibr

Na začátku února 1948 projevila Židovská agentura zájem o celou řadu typů těžké techniky, především německých děl. Vznikl soupis jednotlivých kategorií, které Izraelci potřebovali. Šlo o 160 polních děl ráže 75 mm, protitankových děl do ráže 60 mm, protiletadlových 40mm děl, 200 protiletadlových 37mm kanónů a 200 plamenometů. Součást objednávky měly tvořit i náboje pro jednotlivé druhy zbraní. Dále se mělo jednat o 50 lehkých tanků s dělem ráže 37 mm nebo větší a dvěma těžkými kulomety. Ve stejném počtu Izraelci požadovali i stíhače tanků. Specifikace pro oba typy doprovázela též podrobné upřesnění typů i počtů munice pro tanky.

Poslední kategorie zahrnovala leteckou techniku. Stíhačky zastupovala domácí Avia S-199 (tedy původně německý stíhací Messerschmitt Bf 109 s jiným typem motoru) a britský Supermarine Spitfire Mk.IX, oba v počtu po 30 kusech. Bombardovací stroje zahrnovaly deset rychlých bombardérů Mosquito a čtveřici dálkových bombardérů Halifax (nebo podobný typ). Součástí dodávek měla být i kompletní výzbroj, munice a pumy, a to jak pro bombardéry, tak stíhací letadla.

Ministerstvo národní obrany rozhodlo, že pro uspokojení izraelských požadavků může uvolnit pouze desítku tanků LT vz. 38, 65 stíhačů tanků ST-1 (německý typ Jagdpanzer 38 Hetzer vyráběný u nás v továrně ČKD) a 2 500 plamenometů vz. 40N včetně příslušenství. K ostatním položkám se vyslovilo negativně, kromě již dříve schváleného dodání desítky stíhacích S-199 s výzbrojí. Po oznámení ceny za nabízené tanky se izraelská strana rozhodla tuto část objednávky zrušit vzhledem k jejich vysoké ceně. V zahraničí dosahovaly ceny obrněné techniky z válečných přebytků přibližně poloviny oproti taxám požadovaným čs. zbrojovkami. 

Děla, minomety, messerschmitty...

Dodávky dělostřeleckých zbraní se rozběhly až v roce 1948. První zásilka obsahovala 12 houfnic vz. 16/19 ráže 100 mm, stejný počet 75mm horských kanónů vz. 28/J, 32 minometů vz. 34N ráže 82 mm, 18 minometů vz. 36N ráže 50 mm a 16 minometů vz. 42N ráže 120 mm. V květnu 1949 následovala další část zahrnující 20 minometů vz. 36N ráže 59 mm, pět záložních hlavní a více než 26 000 min, 30 minometů vz. 28N ráže 80 mm s příslušenstvím (kromě zaměřovačů) a přibližně 27 000 kusů munice, čtyři minomety vz. 36 ráže 80 mm s příslušenstvím včetně zaměřovačů a 5 000 nábojů, čtyři horské houfnice vz. 40N ráže 105 mm a 1 500 ostrých granátů a dalšího příslušenství.

Ještě před dodáním zákazníkovi prošly zbraně kvůli poškození opravami ve Škodových závodech v Plzni. Nově se rodící izraelské vojenské letectvo trpělo nedostatkem bojových strojů. Izraelci je potřebovali především pro ochranu svých dopravních letadel, která zásobovala obležený Jeruzalém i další židovská města a osady. Na počátku války za nezávislost toto snažení úspěšně mařily egyptské vzdušné síly, které několik izraelských dopravních letadel poškodily a začaly podnikat nálety na Tel Aviv.

V lednu 1948 proto zástupci Židovské agentury zahájili jednání o dodávkách stíhaček S-199 a v březnu souhlasilo ministerstvo národní obrany s dodáním deseti letadel včetně výzbroje, munice, náhradních dílů a pilotní výstroje. V Československu vyrobené a přejmenované messerschmitty měly dorazit po železnici v rozmontovaném stavu a v místě dodání je čs. mechanici opět smontovali. Druhá objednávka na stejný typ přišla v červenci, tentokrát na 15 kusů.

Pokračování: Československý obchod se zbraněmi: Dolary za Beneše i za Gottwalda (vychází 23. února)

Kromě S-199 Praha poslala i dva stroje C-2, tedy původně německé Arado Ar 96, sloužící k výcviku pilotů. Kromě samotných letadel zahrnovaly dodávky také značné množství munice pro palubní zbraně, několik tisíc lehkých leteckých pum o hmotnosti 1 a 2 kg, signální rakety, ale i těžké pumy o hmotnosti 250 a 500 kg.