Divize Grossdeutschland se z malé prestižní jendotky vyvinula ve velkou formaci a také zaplatila za svou efektivitu krvavou daň. Velení totiž posílalo její elitní útvary do těch nejtěžších bitev. Začátkem května 1940 představoval tehdy ještě pluk GD jednu z nejlépe vybavených motorizovaných jednotek Wehrmachtu. V dubnu 1942 se z jednotky stala motorizovaná divize. Její vojáci prošli celou řadou bitvev na východní frontě - Moskvou počínaje, Východním Pruskem konče. Zde na snímku vidíme příslušníka pluku Grossdeutschland na manévrech v Neuruppinu v roce 1941. Na pravé ruce je jasně vidět rukávová páska elitní jednotky Grossdeutschland.

Astronomové obsluhující Keckovy dalekohledy na Havajských ostrovech objevili podivný planetární systém. Nachází se 129 světelných let od Země a tvoří jej mladá a velmi jasná hvězda a čtveřice planet hmotnějších než Jupiter.

Hvězda nese označení HR 8799 a podle vědců je přibližně pětkrát jasnější než naše Slunce. Je také velmi mladá – podle odhadů má méně než 60 milionů let (stáří našeho Slunce je odhadováno na 4,6 miliardy let). Kolem hvězdy krouží čtveřice obřích planet, které mají velmi rozdílné oběžné dráhy – nejkratší má zhruba 40 let, nejdelší okolo 400 let. První tři planety objevili vědci již v roce 2008, poslední pak o dva roky později.

Praktický lékař původně přisuzoval občasné bolesti břicha 54letého Ma Van Nhata žaludečním vředům, když na ně ovšem neúčinkovala běžná léčba, poslal muže na rentgen. Vyšetření pak v levé části pacientova podbřišku překvapivě ukázalo 15cm chirurgické nůžky.

Podle lékařů, kteří je následně operativně vyjmuli, již zrezivělý nástroj přirůstal k orgánům a Van Nhat ho zřejmě v útrobách nosil velmi dlouho. Muž domněnku potvrdil: Poslední operaci, při které mohl k nečekanému „pokladu“ přijít, podstoupil v roce 1998, a s nůžkami v břiše tak žil minimálně 18 let. 

Radní v anglickém Stoke se rozhodli, že se pokusí oživit zanedbané městské čtvrti. Vybrali 35 domů v majetku města a nabídli je zájemcům ke koupi za 1 libru. Noví majitelé museli dům rekonstruovat a zavázat se že budou v domě bydlet nejméně 5 let. Zároveň získali i úvěr ve výši 30 tisíc s nízkým úrokem. Majitelé také nesmí dům po dobu 10 let prodat, v opačném případě by museli vrátit třicetitisícovou dotaci. 

TIP: Chcete bydlet ve Švýcarsku? Úřady vám přispějí půl druhým milionem

Zájemců o jednolibrové bydlení se našla celá řada. I se splátkou úvěru jsou náklady nižší, než kolik činí obvyklé nájemné. Pro většinu nových obyvatel jde o jedinou možnost, jak si pořídit vlastní bydlení. „Přestože lze dnes získat relativně levnou hypotéku, naspořit si nezbytnou část ceny domu je pro mnoho mladých lidí velmi složité,“ prozrazuje například šestadvacetiletý úředník Gavin Pierpoint.

Dne 27. ledna se po šesti týdnech od Mezinárodní vesmírné stanice ISS odpoutala japonská nákladní loď Kounotori-6 ze série H-II Transfer Vehicle. Po úspěšném zásobování stanice se tyto nákladní lodě obvykle vydají do atmosféry, kde shoří.

Japonská kosmická agentura ale protentokrát naplánovala ještě několik experimentů. Asi nejzajímavějším z nich byl test lapače kosmického odpadu Kounotori Integrated Tether Experiments (KITE).

V rámci tohoto experimentu mělo dojít k rozvinutí vodivého elektrodynamického lana, které tvoří tenké drátky z nerezové oceli a hliníku. Když takové lano prochází magnetickým polem planety, tak vytváří elektrický proud, který je možné dále využít – například ke zbrzdění velkých kusů kosmického smetí, které pak zaniknou v atmosféře. Lano experimentu KITE je 700 metrů dlouhé a váží 20 kg.

Experiment se nezdařil

Podle dostupných informací se experiment v původním termínu nezdařil. Nákladní lodi se zřejmě nepodařilo rozvinout elektrodynamické lano. Odborníci JAXA se pak ještě měli pokoušet zachránit situaci před plánovaným zánikem lodi v sobotu 4. února.

TIP: Zkáza Astro-H: Nová japonská družice se rozpadla po pouhých 38 dnech

Pokud se potvrdí, že experiment KITE neuspěl, tak by šlo o další významný neúspěch japonského kosmického programu v krátké době. 

Společnost Jetpack Aviation je známá svými jetpacky, tedy tryskovými batohy pro poněkud riskantní přepravu osob. Teď se ale pustili do vývoje zajímavého létajícího automobilu.

Vyvíjejí osobní elektrickou multikoptéru s kolmým startem a přistáním. Jejich stroj má celkem 12 rotorů uspořádaných po dvou. Multikoptéra by měla nejprve zvládnout 20 minut letu, jehož délka se bude postupně prodlužovat.

TIP: Proč se omezovat na zemi? Uber připravuje elektrická létající auta

Vývoj multikoptéry od Jetpack Aviation potvrzuje, že doba létajících automobilů je už za dveřmi. Zásadním způsobem k tomu přispěl souběžný a velmi intenzivní vývoj klíčových technologií – jako například lithiových baterií, multirotorových dronů, elektrických letounů nebo senzorů.

Už dlouhou dobu víme, že let letadlem vystavuje jeho účastníky určité dávce kosmického záření. Pokud například někdo letí z Londýna do Tokia, tak dostane dávku, která zhruba odpovídá jednomu rentgenovému snímku hrudníku.

Vědci teď ale během automatických měření záření ve vysokých nadmořských výškách programu ARMAS (Automated Radiation Measurements for Aerospace Safety) zjistili, že v atmosféře existují zóny, v nichž záření nejméně dvojnásobně překračuje obvyklé dávky.

Zatím není jasné, kde se tyto zóny vzaly. Podle vědců nevznikly působením kosmického záření ani slunečního větru, což jsou dva hlavní zdroje záření, které zasahuje atmosféru.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Ať už je ale jejich původ jakýkoliv, bude nutné je důkladně zmapovat. Letečtí dopravci by se jim v budoucnu měli vyhýbat, tak jako se vyhýbají třeba oblakům vulkanického popela, aby tím minimalizovali riziko pro pasažéry i posádky letadel.

Tarimská pánev je obrovská bezodtoká oblast v západní části Číny. Minimum srážek a obrovské rozdíly mezi zimní a letní teplotou z ní činí místo, kde jsou nároky na přežití extrémně vysoké. Horské kamenité svahy zvedající se z náhorní planiny jsou prakticky bez života, protože rostliny nedosáhnou kořeny k podzemní vodě. Jsou tak odkázány pouze na srážky, které zřídka přesahují 30 mm ročně.

S kořeny pod solnou krustou

Tarimská pánev ovšem není suchá úplně všude. Na místech s poněkud větším množstvím srážek rostou drobné keříky především z čeledi Zygophyllaceae a Rutaceae a také chvojníky (Ephedra). Zcela jiná situace je tam, kde se občasné řeky vylévají do ploché pouště. Zde vznikají díky silnému výparu slaniska. Vody je tu alespoň na jaře relativní dostatek, ale kvůli vysokému obsahu soli je pro rostliny obtížně dostupná. Na těchto místech rostou zajímavá společenstva nízkých keříků a jednoletých rostlin z čeledi Chenopodiaceae. Mezi nimi je nejhojnější Halocnemum strobilaceum a Halostachys caspica, dále zde rostou zástupci rodu Kalidium a dřevnatějící druhy rodů Sueda, Baasia či Salsola.

TIP: Magická oka tropických podražců aneb Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Keříková společenstva halofytů (rostlin, které snášejí vysoké zasolení půdy či vody) jsou vytvořená především na severu Tarimské pánve. Solná krusta se však díky vzlínavosti vody tvoří pouze na povrchu půdy. Některé rostliny, jako rákos Phragmites australis  nebo tamaryšky, jejichž kořeny či oddenky zasahují dost hluboko, proto získávají vodu o malé koncentraci soli. Méně zasolené oblasti, kde jsou vysoké vrstvy sprašové půdy, jsou intenzivně zemědělsky využívané pro pěstování bavlny.

Rychlíci nemají šanci

Množství srážek na celém území je nižší než 100 mm a jsou značně nepravidelné. To brání výskytu efemerů, které jsou typickými rostlinami jiných pouští. Těmto rostlinám je společný rychlý vegetační cyklus trvající jen několik týdnů – po vydatných deštích stačí rychle vyklíčit, vykvést a zaplodit a poté odumírají. Kromě nich se v pouštích daří udržet i geofytům, které nepříznivé období přežívají ve formě hlíz, cibulí a oddenků a rostou při pravidelných sezónních deštích.

Teoreticky by podobně jako jarní deště mohly růst efemerů a geofytů podporovat jarní záplavy. Jenže v bezodtokých pánvích, do kterých se řeky rozlévají, dochází ke kumulaci velkého množství již zmíněných solí. Ty vytvářejí na povrchu krustu o mocnosti i několika centimetrů, jež brání růstu většiny typických skupin těchto bylin.

Bazény sladké vody

Život na poušti závisí především na řekách tekoucích z hor, které se slévají v mohutnou řeku Tarim s mnoha rameny. Řeka naplňuje bazén podzemní vody, jenž je na mnoha místech přístupný hluboko kořenujícím dřevinám a oddénkatým bylinám jako rákos (Phragmites australis), Apocynum hendersonii (Apocynaceae), Sophora alopecuroides či lékořice (Glycyrrhiza).

Vzlínající podzemní voda je pro rostliny dostupná v hloubce kolem 5–10 metrů (i více) pod povrchem dun i na slaniskách. Většinou se však nejedná o pravé halofyty, protože prokoření pod slanou krustu a žijí z podzemní „sladké“ vody. Bazén podzemní vody vytváří paradoxní situaci, neboť na mnohých místech je pouštní vegetace tvořena jen dvěma druhy – řídkým „lesem“ topolu eufratského a podrostem rákosu.

Různolistý hrdina

Topol eufratský (Populus euphratica) patří k nejzajímavějším rostlinám pouště Taklamakan. Snáší extrémní podmínky, z nichž k nejvýznamnějším patří roční rozsah teplotních maxim  (až 80 °C) a zasolení vrchní vrstvy půdy. Dobře snáší i půdní erozi a vysokou dávku slunečního záření. Navzdory náročným podmínkám odjakživa poskytoval místním obyvatelům nezanedbatelný užitek. Slouží jako zdroj palivového a stavebního dříví, z velkých kmenů si stavěli lodě rybáři hledající obživu v jezeře Lob Nor. Tenké větve našly využití jako zubní párátka a listy je krmen dobytek. Není divu, že čínské jméno tohoto stromu zní „Hrdina pouště“.

Topol eufratský je třetihorní relikt, který se udržel a přizpůsobil změně klimatu, velkému úbytku srážek, k němuž došlo kvůli vyzvednutí pásmových pohoří Střední Asie. S trochou nadsázky lze říci, že tento strom je učebnicí morfologie listů. Má totiž neobyčejně vyvinutou různolistost. Listy mladých větví kořenových výmladků jsou úzce kopinaté, na stromu potom naleznete listy jak kopinaté, tak vejčité, okrouhlé, kosočtverečné, celokrajné, zubaté či vroubkované.

Les z jednoho stromu

Topol eufratský se jako všechny druhy sekce Turanga vyznačuje tuhými, na obou stranách šedými kožovitými listy s řapíky v průřezu oválnými. Šedá barva je dána tenkou voskovou vrstvou, která chrání před výparem i sluncem. Pupeny mají topoly chlupaté, tobolky se otevírají třemi chlopněmi. Je u něj významné, že snadno vytváří kořenové výmladky a ve vhodných podmínkách dokáže rychle kolonizovat volný prostor. Dokonce i několikahektarový les může vegetativně vzniknout z jednoho jedince. To lze snadno pozorovat, protože se jedná o stromy dvoudomé a v takto vzniklých porostech se vyskytují pouze jedinci jednoho pohlaví.
Topol eufratský roste v obrovském areálu zahrnujícím severní Indii, jižní Turecko, Sýrii, Palestinu, Irán, Irák, Pakistán, Afganistán, Turkmenistán, severní Afriku od Maroka po Egypt, Kavkaz a západní Čínu. V poušti Taklamakan, která je svými podmínkami nejextrémnější v celém areálu druhu, se vyskytoval na rozsáhlých plochách.

V 50. letech minulého století ovšem došlo především těžbou palivového dříví k výraznému zmenšení rozlohy těchto lesů a ke značnému zmenšení areálu. Proto bylo bylo jižně od města Luntai vyhlášeno na ochranu původních lesů chráněné území na ploše přibližně 500 ha. Na rozsáhlých prostorách pouště Taklamakan je topol jediným rostlinným druhem, v příhodnějších podmínkách je možné vidět jej ve společenství s tamaryšky, rákosem a dalšími bylinami.

Písečná poušť Taklamakan

Tarimská pánev má rozlohu kolem 530 000 km², což je zhruba rovno ploše Španělska nebo Turkmenistánu. Přibližně 82 % tohoto povrchu je tvořeno nezpevněnými písečnými dunami pouště Taklamakan, jenž je jednou z největších písečných pouští světa. Duny jsou barchanového typu a v poušti se z nich vytváří pásma, která jsou 10–15 km dlouhá, široká 1–1,5 km a vysoká 60–150 m (vzácně i více než 300 m). Pásma dun se střídají s plochými oblastmi. Centrem pouště protéká řeka Tarim, která je dlouhá 2 179 km  a je největší kontinentální řekou Číny.

V poušti roste  80 druhů vyšších rostlin a bylo zde zjištěno 189 druhů obratlovců. Přímo v řece Tarim žije 28 druhů ryb a tři druhy žab.

Silnice zpevněné rostlinami

V roce 1951 bylo v Tarimské pánvi objeveno první  ropné pole, nyní je jich známo přibližně deset. Pro jejich zpřístupnění začala být v roce 1991 budována Tarimská silnice o celkové délce 522 kilometrů. Výstavba byla spojena s projektem stabilizace písečných dun v okolí silnice a s rozsáhlým výzkumem. Duny byly zpevněné především rákosovými rohožemi a výsadbami keřů, přičemž na projektu se významně podílela Turpanská botanická zahrada.

V průběhu středověku i raného novověku se počet postních dní vyvíjel. Například v 16. století byly postní středy, pátky a soboty. Během nich a během dlouhého půstu před Velikonocemi se pojídaly ryby z panských rybníků, především kapři a štiky.

Postní jídlo