Když se Paida Mutopo z anglického Manchesteru dozvěděla, že jí v těle koluje zákeřný virus HIV, zhroutil se jí svět. Šokující informaci se dozvěděla ve svých 11 letech. Do té doby lékaři připisovali její časté zdravotní potíže chatrnému zdraví a oslabené imunitě. Podobných případů může být v Británii tisíce. Odborníci odhadují, že v zemi žije okolo 100 tisíc lidí nakažených virem HIV, přičemž celá čtvrtina o tom vůbec nemusí vědět.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Nákaza virem HIV ale neznamená rozsudek smrti. Díky lékařské péči mou lidé s HIV žít plnohodnotný život a dožít se vysokého věku. Jak dokazuje případ Paida Mutopo, nákaza dokonce neznamená ani to, že by lidé s virem HIV nemohli mít zdravé děti. Paida před pěti měsíci porodila chlapce, který se podle lékařů těší dokonalému zdraví.

Při pohledu na pochoutky molekulární kuchyně vám možná vytanou na mysli vzpomínky na československý seriál Návštěvníci a proslulé amarouny v podobě želatinové kostky. Tím však zázraky kuchyně, jíž se říká také „vědecká“, zdaleka nekončí: Zahrnuje například jedlou hlínu, nápoje, z nichž se valí dým, či mojito servírované v pevném skupenství. A právě netradiční změny skupenství, celková úprava jídla i překvapivá chuť patří mezi její hlavní rysy. 

Na počátku byla věda 

„Vědu o jídle“ začali v roce 1988 jako první propagovat fyzik Nicholas Kurti a chemik Hervé This z University of Oxford. O čtyři roky později představili na sérii seminářů v italském městě Erice novou disciplínu, kterou nazvali „molekulární a fyzikální gastronomie“. Školení se zúčastnili také vědci z předních světových univerzit, a zakladatelé nového kuchařského směru tak mohli probírat možnosti moderní gastronomie s čelnými představiteli fyziky a chemie. 

Disciplína se rychle šířila a získávala na popularitě. Zaujala i mnoho špičkových šéfkuchařů, kteří ji pak dokázali posunout na vyšší úroveň. Za všechny jmenujme cenami ověnčeného amerického kulinářského mistra Granta Achatze či majitele prestižní britské restaurace The Fat Duck Hestona Blumenthala, známého i z řady televizních pořadů o vaření. 

Alchymie smyslů 

Hlavní myšlenka molekulární gastronomie je prostá: využít běžně dostupné suroviny jako rajčata, okurky, vývar či mátu, základní vybavení chemické laboratoře a vlastní fantazii. Právě díky ní totiž vykouzlíte třeba z obyčejné okurky zelený kaviár – stačí zeleninu rozmixovat na kaši, pipetou ji nakapat do roztoku neškodného mléčnanu vápenatého a pak už jen sledovat vznikající „kaviárové“ kuličky. 

K oblíbeným kratochvílím kuchařů patří také mást naše smysly: Potraviny určitých tvarů si obvykle spojujeme i s charakteristickou chutí – ale co když může být všechno jinak? Například pokud kuchař nechá hovězí vývar ztuhnout a následně z něj vyrobí špagety, cíleně zmate naše chuťové pohárky. 

Populární součástí molekulární gastronomie je rovněž kouzlení s nápoji: Ty se pod rukama šikovných mistrů mění v dýmající elixíry i pevné kostky, jež vznikají za použití tekutého dusíku o teplotě −196 °C. Práce se změnami skupenství alkoholických nápojů si dokonce vysloužila samostatné označení – molekulární mixologie. 

Éra největší slávy 

Používání tekutého dusíku, polévka v kuličkách, džus ve formě tablet a další zázraky gastronomie zažívaly největší boom v letech 2002–2010. Do svého menu je tehdy zařadily mnohé z nejlepších restaurací světa, včetně věhlasného katalánského podniku elBulli, považovaného za „laboratoř nejvyšší gastronomie“, či zmíněné britské restaurace The Fat Duck. 

Nejznámější šéfkuchaři se předháněli, aby vytvořili ještě kreativnější jídlo a ještě dovedněji oblafli chutě svých zákazníků. Molekulární kuchyně přesáhla dokonce i svůj původní název: Začalo se hovořit o gastronomii technoemocionální – spojující technologie a emoce – či orgasmické, podle anglického „Organoleptics, Gastronomy, Art and Science, Meet in Cuisine“ čili „setkání smyslových vjemů, gastronomie, umění a vědy v kuchyni“. 

Chemie versus příroda 

Jenže právě posedlost dokonalým designem jídla, slučování nesourodých chutí a především hra s umělými přísadami nakonec způsobily, že se na molekulární kuchyni snesla vlna kritiky. Podle odpůrců už kuchaři nemuseli rozumět ingrediencím, s nimiž pracují – stačilo vědět, pro jaký prášek sáhnout. Poslední ránu pak rozmachu vědecké kuchyně zasadil nastupující trend zdravé a bio stravy. Tváří v tvář „čistým“ surovinám bez umělých přísad se tak pokrmy jako vystřižené z říše sci-fi musely přesunout na vedlejší kolej.

TIP: Molekulární kuchyně: Módní výkřik, nebo gastronomie budoucnosti?

Jedno ovšem molekulární kuchyni rozhodně upřít nelze: Právě díky ní se kuchaři začali víc zajímat o složení používaných surovin, o samotné technologie vaření i o to, jak jídlo působí na naše smysly. V neposlední řadě pak „vědecké“ vaření přineslo nové gastronomické techniky, jež si následně našly místo v kuchyních celého světa. Patří k nim například metoda „sous-vide“ (což v překladu z francouzštiny znamená „ve vakuu“), kdy se potraviny připravují ve vzduchotěsném umělohmotném obalu ve vodní lázni s přísně kontrolovanou teplotou, a neztrácejí tak nic ze své chuti, objemu ani výživové hodnoty.

V roce 2015 zasáhl jihovýchodní Asii obzvlášť nepříjemný smog, vyvolaný mnoha lesními požáry a požáry rašelinišť – především na ostrovech Sumatra a Kalimantan. Nejvíce postižená byla Indonésie, zejména Sumatra a Borneo, pak také Brunej, Malajsie, Singapur, jižní Thajsko, Vietnam, Kambodža a Filipíny.

Podobné jevy se zde pravidelně opakují během období sucha. V roce 2015 tento smog, který bývá zřetelně viditelný pouhým okem, postihl více než 43 milionů obyvatel Indonésie a trval minimálně od konce června do konce října, kdy většinu požárů uhasily intenzivní lijáky.

Specialisté z Harvardu a Kolumbijské univerzity teď dospěli k názoru, že tento jihoasijský smog předčasně zahubil přes 100 tisíc lidí, přičemž 90 procent z nich zemřelo v Indonésii.

TIP: Četné lesní požáry v Indonésii uvolňují gigatuny oxidu uhličitého

Oficiální počet mrtvých je přitom 19, včetně zasahujících hasičů. Asi půl milionu lidí kvůli smogu zasáhly infekce dýchacích cest a smog také způsobil nemalé ekonomické škody. Letos je v jihovýchodní Asii daleko méně požárů a méně je tím pádem i smogu.

Bývalému kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi bylo 13. srpna devadesát let a v ostrovní zemi na jeho počest zavládl „měsíc oslav“. Úderem narozeninové půlnoci zahájily všeobecné veselí ohňostroje, následoval koncert před americkou ambasádou a pak se Havanou začal proplétat kilometry dlouhý maškarní průvod. Oslava se rovněž zapsala do Guinnessovy knihy rekordů, a to díky nejdelšímu doutníku na světě: Vznikl jako symbol Castrova života, a měří proto 90 metrů.

Českoslovenští představitelé původně britsko-francouzskému tlaku odolali a 20. září odpověděli nótou, ve které upozorňovali „spojence“, že okleštění ČSR by mělo dalekosáhlé důsledky pro osud celé střední Evropy. Francie a Británie okamžitě kontrovaly ultimativní nótou, ve které jasně sdělily, že nepřistoupí-li čs. vláda na odstoupení části území, bude Německem napadena a Francie a Británie tomu nebudou bránit. Po tomto brutálním nátlaku nakonec čs. vláda přijala podmínky z Berchtesgadenu. 

TIP: Vraťte se na začátek konfliktu, který vyvrcholil mnichovským diktátem

Československý souhlas s dohodou pokládali signatáři za samozřejmý. Dopoledne 30. září zasedala na Pražském hradě vláda za přítomnosti prezidenta Beneše a náčelníka generálního štábu Ludvíka Krejčího. Spočívalo na nich rozhodnutí, zda se podvolit a přijmout verdikt, anebo vést zemi do války. V případě, že by vláda a prezident odmítli přistoupit na dokument Mnichovské dohody, hrozila nejen válka s Německem, ale i s Polskem, případně i s Maďarskem.Bránit se proti útoku tří sousedních zemí by bylo nemožné. Zvítězil pragmatismus a snaha přežít nad sice čestným, ale krvavým a beznadějným bojem. Ministr zahraničí Krofta oznámil britskému a francouzskému velvyslanci: „Jménem prezidenta a své vlády prohlašuji, že se podrobujeme rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám.“

Ačkoli mělo k dispozici vynikající zbraně, nacházelo se sovětské protitankové dělostřelectvo na počátku války ve složité situaci. Tento rozpor vyplýval z omylu, jemuž podlehlo velení Rudé armády. Domnívalo se, že německé tanky mají extrémně silný pancíř, proti němuž bude dělostřelectvo ráže 76,2 mm nedostatečné, takže prioritu obdržely problematické protitankové zbraně větších ráží (až 107 mm).

Výsledek utajeného vývoje

Přitom ale tehdy sovětské dělostřelectvo disponovalo dvojicí výkonných 76,2mm divizních děl, jimiž byly typy F-22 a F-22USV, označované též jako děla vz. 1936 a vz. 1939. V obou případech šlo o skutečně víceúčelové zbraně (u první z nich se dokonce předpokládalo omezené použití proti letadlům), které zkonstruoval jeden z nejlepších dělostřeleckých expertů, Vasilij Gavrilovič Grabin z továrny č. 92 v Nižním Novgorodu. Také on přišel s nápadem na vytvoření jednodušší zbraně stejné ráže, avšak v důsledku výše zmíněného omylu sovětské generality (zejména maršála Kulika) nezískal podporu.

Nový kanón však byl i navzdory nesouhlasu nejvyššího velení v utajení vyvíjen, což se později ukázalo jako mimořádně prozíravý krok. Brzy po německém útoku totiž vyšlo najevo, že pancíř tanků Wehrmachtu má daleko menší odolnost, než se předpokládalo, takže zničující efekt na něj měly dokonce i trhavé střely ráže 76,2 mm. Okamžitě tedy dorazil požadavek na masovou produkci děl této ráže, takže Grabinův projekt náhle získal neomezenou podporu.

Výsledkem byla zbraň ZiS-3, která měla hlaveň a další části kanónu F-22USV umístěné na lafetě 57mm kanónu ZiS-2. Počátkem roku 1942 úspěšně prošla zkouškami (proto se někdy označuje i jako vz. 1942) a záhy začala sériová výroba. Vzniklo dělo, jež se stalo jednou z nejúčinnějších zbraní Rudé armády a pořád platí za jedno z nejpodařenějších děl v historii válek.

Skutečně univerzální dělo

Dělu ZiS-3 náleží ještě jeden rekord: s více než 103 000 kusy se stalo nejvíce vyráběnou dělostřeleckou zbraní celé druhé světové války. K masovosti produkce výrazně přispěla racionální organizace výroby v závodě č. 92 a ohromného rozšíření v Rudé armádě se dělo dočkalo rovněž díky kompatibilitě střeliva, jelikož používalo stejnou munici, jakou pálily i sovětské tankové kanóny (včetně F-34 v tanku T-34). K dispozici bylo nejen několik protitankových střel (solidní, jádrová, podkaliberní i kumulativní), ale také mnoho typů granátů trhavých, tříštivo-trhavých, zápalných, šrapnelových a dýmových (a jako zajímavost lze doplnit, že se ve skladech nacházelo také „chemické“ střelivo s náplní otravných plynů).

Dělo dokázalo pálit s náměrem až 37 stupňů, takže mohlo vést vysoce účinnou nepřímou palbu na vzdálenost přes 13 km. Obsluhu chránil mohutný pancéřový štít, ale i tak bylo poměrně lehké a snadno ovladatelné. Jako většina sovětských zbraní se vyznačovalo značnou spolehlivostí v extrémních terénních a klimatických podmínkách.

ZiS-3

• Ráže munice: 75 mm
• Délka hlavně: 2,46 m
• Celková délka zbraně: 6,19 m
• Přepravní hmotnost: 1 500 kg
• Bojová hmotnoSt: 1 425 kg
• Max. úsťová rychlost: 930 m/s max.
• Přímý dostřel: 1 800 m max.
• Nepřímý dostřel: 7 680 m

Jeho protipancéřové granáty dokázaly vyřadit většinu německých tanků, problém měly až s prorážením tanků Panther a Tiger. Skvělou úroveň sovětského děla oceňovali i Němci, kteří okamžitě po útoku na SSSR poznali, že jejich protitankové zbraně za těmi sovětskými zaostávají takřka rozdílem třídy, a proto se snažili ukořistit a zavádět do služby co nejvíce ukořistěných kanónů ráže 76,2 mm (ale část upravili na svoje 75mm střelivo).

Mobilní verzi ZiS-3 představovalo samohybné dělo SU-76. Po válce se kanóny ZiS-3 dostaly do výzbroje mnoha států, bojovaly v řadě válek ve třetím světě a dosud je užívá několik armád v Africe a Asii, což jen dokazuje, že Vasilij Grabin zkonstruoval opravdu výjimečně povedenou zbraň. 

Měření sil

S určitým zjednodušením lze říci, že PaK 40 a ZiS-3 představovaly z hlediska způsobu vzniku protiklady. Německý kanón, jak ostatně naznačovalo jeho jméno, byl zkonstruován především jako speciální zbraň proti tankům; palba na jiné cíle, ačkoli se s ní počítalo, měla jednoznačně vedlejší úlohu. Naopak sovětská zbraň vznikla jako polní dělo divizního dělostřelectva, pro kterou střelba na tanky zpočátku představovala jen jeden z úkolů, ale nikoli ten nejdůležitější. Až průběh války ukázal, že PaK 40 je výbornou univerzální a ZiS-3 zase skvělou protitankovou zbraní, vlastně jednou z nejlepších, jež měla rudá armáda k dispozici.

V roli polního děla i protitankového kanónu byla sovětská zbraň lepší, protože svého německého soupeře převyšovala téměř ve všech ohledech. dovedla pálit na větší vzdálenost přímo i nepřímo, byla dobře vyvážená a odolná, lehce se obsluhovala a vyznačovala se vysokou spolehlivostí. Němci sice ve vývoji protitankové munice dosáhli vyšší technologické úrovně, ale nedostatek vhodných materiálů jim znemožňoval tuto výhodu plně využít. O tom, že ZiS-3 byl celkově lepší zbraní, svědčí i skutečnost, že se Němci snažili používat co nejvíce kořistních zbraní tohoto typu.

Od okamžiku, kdy vědci detekovali první planetu mimo Sluneční soustavu a odstartovali tak výzkum těchto těles, uplynula již dvě desetiletí. Je třeba říct, že v rámci objevů převládají planety velikosti Jupitera, které obíhají kolem hvězd podobných Slunci, avšak mnohem blíže než Merkur ve Sluneční soustavě. Jakými způsoby astronomové nové planety vyhledávají?

Změny radiálních rychlostí

Obíhá-li kolem hvězdy hmotná planeta, doslova s ní „cloumá“. Stálice se v důsledku toho vůči Zemi střídavě přibližuje a vzdaluje. V pořízeném spektru se zmíněný fakt projeví nepatrným, ale pravidelným posouváním spektrálních čar doleva či doprava. Metoda však přináší výsledky pouze v případě, kdy prodloužená rovina oběžné dráhy exoplanety protíná Zemi. I tak ovšem astronomové dokážou u objeveného tělesa vypočítat jen jeho minimální hmotnost, která může být ve skutečnosti vyšší.

Astrometrická metoda

Pokud je naopak rovina oběžné dráhy planety na směr k Zemi kolmá, můžeme využít astrometrickou metodu. V důsledku působení gravitace planety nemá zdánlivá dráha hvězdy na obloze podobu přímky, ale spíše vlnovky. Uvedená metoda však zatím zůstává v plenkách, neboť je na hranicích možností současné techniky. Díky kosmickým observatořím se ovšem situace může brzy změnit.

Přechody planet před hvězdami

V poslední době se rychle rozvíjí metoda tzv. tranzitů. Při vhodné orientaci oběžné dráhy planety může nastat její přechod před hvězdou, a tudíž nepatrné zeslabení jasnosti stálice. Uvedená metoda má jednu velkou výhodu: umožňuje určení průměru planety a výpočet její střední hustoty. Navíc je dostupná pokročilým amatérským astronomům a také v České republice se jí někteří pozorovatelé věnují.

Gravitační mikročočka

Kromě popsaných způsobů zkoušejí astronomové i jiné možnosti, které k objevu planet zatím přispěly jen omezeně. Jedná se například o metodu využívající efekt gravitační mikročočky: Při vhodném seřazení blízké (avšak nepozorovatelné) a velmi vzdálené hvězdy dojde k zesílení světla vzdálenější stálice. Podobným způsobem se projeví i vliv exoplanety, která je jinak nepozorovatelná.

Přímé zobrazení

Přímo vyfotografovat exoplanetu se zatím povedlo pouze v ojedinělých případech. Po téměř desetiletém vývoji astronomové přímo vyfotografovali a analyzovali planety u jiných hvězd než Slunce novým přístrojem pojmenovaným Gemini Planet Imager. Byl navržen a optimalizován pro zobrazování slabých planet v blízkosti jasných stálic. Jedná se o nejdokonalejší přístroj a nachází se na dalekohledu Gemini South o průměru objektivu 8 m. Mezi prvními vznikl snímek exoplanety Beta Bictoris b.

První objevená exoplaneta

Vůbec první exoplanetu se podařilo objevit v roce 1992 v souhvězdí Panny u pulzaru PSR B1257+12, který se nachází tisíc světelných roků daleko. Dvě planety, každá o hmotnosti zhruba čtyřnásobku Země, obíhají ve vzdálenostech 54 a 69 milionů kilometrů (jeden oběh vykonají za 67, resp. za 92 dnů). Jelikož pulzary představují pozůstatek po explozi supernov, přítomnost života se na zmíněných tělesech nepředpokládá.

25. září 1960 odstartovala z mysu Canaveral raketa Atlas-Able se sondou Pioneer P-30 pro průzkum Měsíce z jeho oběžné dráhy, kam měla družice dorazit 62 hodin po startu. Porucha v systému distribuce okysličovadla ve druhém stupni nosiče však sondu zavedla k zániku v atmosféře nad Indickým oceánem.

25. září 1973 se z orbitální stanice Skylab vrátila druhá dlouhodobá posádka ve složení Alan Bean, Jack Lousma a Owen Garriott. Jejich mise trvala zhruba dva měsíce, astronauté pozorovali Zemi a Slunce, prováděli kosmické výstupy, modernizaci a údržbu stanice a zkoumali dopady beztížného stavu na zdraví své jako i laboratorních zvířat a hmyzu. Nad misí visel Damoklův meč kvůli netěsnosti v palivovém systému transportní lodi Apollo, na Kennedyho vesmírném středisku se dokonce začala připravovat záchranná raketa, vše ale nakonec dopadlo dobře.

25. září 1992 odstartovala k Rudé planetě sonda Mars Observer. Tři dny před dosažením orbity okolo Marsu, v srpnu 1993, byl se sondou z dodnes neznámých důvodů ztracen kontakt a pokusy o jeho obnovení zůstaly bez výsledku. Některé přístroje a experimenty však využily následující tři sondy k Marsu - Mars Global Surveyor, který startoval v roce 1996, Mars Odyssey (2001), a Mars Reconnaissance Orbiter (2005).