Vědce už dávno napadlo, že by bylo možné využít počítače a také lidi, kteří mají volnou chvíli, k tomu, aby pohnuli s nějakým zajímavým problémem. Tak vznikly distribuované výpočty.

Téměř každý uživatel internetu z přelomu tisíciletí zná projekt SETI @home, díky němuž počítače milionů nadšenců analyzovaly data z radioteleskopů, a hledali zprávy od cizích civilizací.

Projekt SETI @home nic nenašel, ale existují projekty distribuovaných výpočtů, které dopadly mnohem úspěšněji. To je i případ hry Foldit, v níž jde o skládání struktury proteinů.

Na struktuře kvasinkového proteinu YPL067C ve Foldit pracovali profesionální vědci, vysokoškolští studenti, počítačové programy a také nadšenci z celého světa, kteří si vytvořili online týmy.

TIP: Budeme léčit bolest proteiny namísto problematického morfia?

Nakonec se ukázalo, že nejlepší tvary proteinů navrhli online týmy nadšenců, kteří za sebou nechali všechny ostatní. Distribuované výpočty rozhodně nepatří do starého železa.

Poměrně poklidný život arcivévodského páru skončil sarajevským atentátem. Karel postoupil do pozice následníka trůnu. Když uprostřed války, dne 21. listopadu 1916 několik minut po deváté večer, skončil život starého císaře, nastoupil devětadvacetiletý arcivévoda na trůn jako Karel I. A Rakousko mělo po osmnácti letech opět císařovnu.

Na rozdíl od své předchůdkyně Sissi, která vlastně císařovnou být ani nechtěla, ctižádostivá Zita se své role ochotně ujala. Ke slavnostní korunovaci císařského páru však nedošlo. Karel to plánoval na klidnější období po válce, aby nezatěžoval státní pokladnu. Jak to dopadlo, víme… Na žádost uherského ministerského předsedy se ale uskutečnila v prosinci 1916 korunovace v Budapešti, protože tam to přímo vyžadovala ústava.

Ze dne na den se tedy Karel stává císařem a jako vrchní velitel se ocitá ve válce, kterou si nepřál a které nemohl zabránit. Okamžitě se alespoň snažil zmírnit utrpení obyvatel. Zřídil jako první na světě ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu sociálních zákonů. Omezil také moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a provedl rozsáhlé amnestie. Vztahovala se i na „velezrádce“ Karla Kramáře či Aloise Rašína, naše významné prvorepublikové politiky. Karel si nechtěl hned v úvodu své vlády potřísnit ruce krví. 

Vynucená abdikace

Cílem mladého panovníka bylo brzké uzavření míru. Tajná mírová jednání, která vešla do dějin jako Sixtova aféra podle Zitina bratra Sixta, který je zprostředkovával, ztroskotala a navíc byla prozrazena. Karlovi a Zitě více uškodila, než prospěla. Na podzim 1918 se fronty zhroutily. Rakousko-Uhersko válku prohrálo a rozpad c. a k. monarchie už nebylo možné zastavit.

Když Karlovi předložili abdikační listinu, Zita mu v podpisu rozhořčeně bránila. Takto její odpor popsal v knize Smrt na Madeiře Karl Werkmann, císařův tajemník a důvěrník: „Nikdy! To je vyloučené, abys to podepsal! To je přece abdikace. Panovník nemůže nikdy abdikovat! Může být sesazen, může být zbaven panovnických práv. Ale vzdát se jich? Nikdy, nikdy, nikdy. Raději tu padnu s tebou! Pak přijde Otto. A i kdybychom padli všichni, jsou tu ještě jiní Habsburkové…“ 

Trudné cesty císařského páru

Přes Zitiny protesty Karel nakonec podepsal manifest, jenž znamenal konec panování Habsburků. Rakousko se stalo republikou. Ale ani teď to Zita nechápala jako definitivní pád monarchie. Věřila, že se na trůn vrátí. Mýlila se. Zpočátku měl prý císař dokonce v plánu žít v Brandýse jako prostý občan, ale setkal se u československých orgánů jen s nenávistí. Kam tedy vedly první kroky císařské rodiny? Na zámek Eckartsau na Moravském poli.

Nešlo o žádný luxus. Vysoké zámecké místnosti se nedaly vytopit, chyběly potraviny. Císař i většina dětí se silně prochladili. Jediná Zita se díky své dobré konstituci držela. Brzy ale začalo být jasné, že bude nutné Rakousko kvůli bezpečnosti opustit. Kam se uchýlit? I spřátelené státy se obávaly Habsburkům poskytnout azyl. Útočiště nakonec nalezli ve Švýcarsku a odtud sondovali poměry v Maďarsku. Abdikace se totiž týkala jen rakouského trůnu.

Naděje se však ukázaly jako marné. Dvojí pokus o restauraci monarchie v Maďarsku žalostně ztroskotal a skončil pro císařský a královský pár více než potupně. Diplomaté v celé Evropě byli jejich snahami pobouřeni a lámali si hlavu nad jejich budoucností. Zvítězil francouzský návrh na deportaci z Evropy. Kam? Na ostrov Madeira. Cíl ovšem diplomaté nejdříve tajili. Hned na začátku však bylo manželům dáno na srozuměnou, že jakákoli budoucí politická aktivita by mohla znamenat exil na ještě vzdálenějším či klimaticky nepříznivějším ostrově. Po třech týdnech strastiplné cesty dopluli Karel a Zita k břehům Madeiry. Jejich děti zatím zůstaly ve Švýcarsku.

Chvíli trvá, než se podaří Zitě složitě dopravit děti ze Švýcarska k nim. Žijí v nevyhovujících podmínkách, ale jsou všichni konečně pospolu. Ukázalo se, že baron Bruno Steiner, který se ve Švýcarsku staral o jejich majetek, beze stopy zmizel s penězi i rodinnými šperky. Drahocenný dvojitý perlový náhrdelník Marie Terezie, florentský diamant Karla Smělého, který by tehdy při prodeji vynesl deset milionů franků, a další cennosti se už nikdy neobjevily. Rodina si nikde „neulila“ žádné finanční prostředky, nezaopatřila se. Později se stěhují do domu, který císařské rodině poskytl bezplatně portugalský bankéř. Měl sice nádherný výhled na moře, ale pro zimní pobyt se vůbec nehodil. Byl vlhký, neměl vhodné topení ani elektrické osvětlení.

Pobyt na ostrově císaři nesvědčil. Nachladil se, a aby šetřil rodinné finance, dlouho nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, bylo již pozdě. Ukázalo se, že má těžký zápal plic. Umírá na Bílou sobotu 1. dubna 1922 ve věku třiceti pěti let. Po skromném pohřbu, který mu zdrcená Zita vystrojila, bylo tělo posledního rakouského císaře uloženo v prosté rakvi v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu. Tam odpočívá dodnes. 

Dáma v černém

Zita ovdověla ve třiceti letech, a ačkoli milovala pestré barvy, podobně jako kdysi Marie Terezie ani ona jiné šaty než černé už nikdy neoblékla. Poslední dítě se jí narodilo až po Karlově smrti už ve Španělsku, kde jí poskytl útočiště tehdejší král Alfons XIII., jeden z mála, kdo se k císařské rodině neobrátil zády. Později i s dětmi přesídlila do Belgie na zámek Ham u Bruselu. Tam její nejstarší syn Otto, kterého stále připravovala na budoucí dráhu císaře, studoval na katolické univerzitě v Lovani. I všem dalším dětem poskytla vdova náležité vzdělání. Druhou světovou válku přečkali v USA a v Kanadě, kde se Zita věnovala charitativní činnosti. V padesátých letech se přece jen do Evropy vrátila. Žila v Lucembursku a Švýcarsku. Jen v Rakousku ji považovali za nežádoucí. Dokonce jí nedovolili zúčastnit se pohřbu její dcery Adelheid v roce 1971!

Poslední rakouská císařovna se nikdy svého titulu nezřekla a až do roku 1982 čekala na chvíli, kdy konečně navštíví „svou“ zemi. Zasloužili se o to společně tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky a španělský král Juan Carlos. A bývalé císařovně se dostalo triumfálního přijetí! Pak se do Rakouska vrátila ještě několikrát.

TIP: Slavnost jako z pohády: Svatební den arcivévody Karla a princezny Zity

Pádu železné opony se bohužel nedožila, zemřela 14. března 1989. Její pohřeb, kterého se zúčastnilo šest set čestných hostů, mezi nimi i papež Jan Pavel II., se změnil ve státní akt a probíhal podle starého habsburského ceremoniálu. Její ostatky nakonec uložili ve Vídni do kapucínské hrobky mezi ostatní členy habsburského rodu… 

Až doposud se velkolepé souboje Optima Primea, sympaťáka Bumblebeeho, poručíka Jazze, s vůdcem Decepticonů Megatrononem a jeho smečkou, odehrávaly pouze na stránkách komiksových sešitů a na filmovém plátně. Díky zručným mechanikům z turecké firmy Letrons ale mohou již brzy ožít i ve skutečnosti. Firma vytvořila z BMW prvního hrozivě vyhlížejícího robotího válečníka. Jejich transformer Antimon prozatím není schopen pojmout lidskou osádku, pokud ale firma sežene dostatek peněz k další práci, budou prý jejich autoboti jednou vozit i lidi.

Nejnebezpečnější a nejmocnější tajnou organizací je však prý společnost, jejíž členové už několik století skutečně řídí běh světa – svobodní zednáři. Nezvratným důkazem pak má být množství vlivných historických osob, které byly členy zednářského spolku: nejméně pětadvacet prezidentů a viceprezidentů Spojených států, signatáři americké Deklarace nezávislosti, armádní generálové i soudci Nejvyššího federálního soudu.

Zednářství ovšem není výhradně americkým fenoménem, ale pravda je, že největší slávy a moci hnutí dosáhlo právě ve Spojených státech. Místem jeho zrodu je však Anglie. A povolání původních členů je jednoznačné stejně jako název spolku: „Svobodní zednáři“ se pravděpodobně říkalo uměleckým kameníkům, kteří ve své době patřili k elitě mezi řemeslníky. Mohli svobodně cestovat, aby pracovali na stavbách kostelů a katedrál.

Odborné znalosti bylo třeba jaksepatří ochránit před nezasvěcenci, a tak nezbývalo než shromažďovat všechny schopné kolegy ve vlastních uzavřených organizacích spoutaných závazkem mlčenlivosti. Noví členové procházeli pečlivým výběrem. Nezbytností byla skvělá paměť a představivost – vždyť kameníci si taje svého umění předávali výhradně ústně, z toho část navíc pouze v symbolech. K identifikaci členů sloužilo množství tajných otázek a odpovědí. A tak se z kamenického umění stalo dobře střežené tajemství. A jeho slavnostní a „bezpečnostní“ procedury se přeměnily v mystické rituály, které dodnes zednářský spolek obklopují okultistickou (v očích katolické církve až satanistickou) aurou. 

Členové, pracující obvykle daleko od domova, společně trávili téměř všechen volný čas, a tak se členství proměňovalo v bratrství. Společné měli i přísné morální zásady, k nimž patřil třeba zákaz cizoložství nebo pobytu venku po osmé hodině večer.

Kameníci mezi sebe postupně přibírali schopné muže také z jiných oborů a v roce 1717 se čtyři londýnské lóže spojily a vznikla Velká zednářská lóže. Původní organizace řemeslníků se časem přeměnila v bratrské seskupení byznysmenů a duševně pracujících z vyšších středních tříd. Osvícenské názory, důraz na rozum a poznání, rovnost bratrů nezávisle na sociální třídě a samozřejmě opar tajemna přitahoval schopné lidi také z řad aristokratů. Svobodní zednáři zkrátka představovali výkvět ctižádostivých, nadaných a vlivných mužů. Není tedy nijak překvapivé, že jejich členové se skrývali za mnoha historickými okamžiky.

Nejvíce členů měli zednáři ve 20. a 30. letech minulého století, po druhé světové válce jejich počet výrazně klesl. I tak dnes po světě chodí údajně až šest milionů zednářů (ženy mezi sebe ještě pořád nechtějí; ty mohou uspět jedině v tzv. liberálních zednářských organizacích). Náplní jejich činnosti je sebezdokonalování, duchovno, vzájemná pomoc a charita.

I když dnes jsou svobodní zednáři mnohem otevřenější než dříve, některé tajnosti si ponechávají – kvůli tradici a historii, možná i jako způsob ochrany před nepochopením. Současně tak ale přetrvává i podezření, že tihle mocní bratři tahají za nitky světa. Na to však zednáři odpovídají: „Kdyby tomu tak bylo, vypadal by líp…“

Vědci dokázali pomocí speciální technologie zrekonstruovat model obličeje tzv. pána ze Sipanu ze záhadné civilizace Močiků (Mocha). Jeho mumie stará 2 000 let se našla v roce 1987 a je považována za jeden z největších archeologických nálezů 20. století. Senor de Sipán neboli pán ze Sipánu, byl jedním z představitelů vládnoucí civilizace Močiků, která obývala Peru mezi léty 50 př. n. l až 700 našeho letopočtu. Podle archeologů bylo tomuto peruánskému faraonovi v době smrti 45 až 55 let.

Hubbleovo ultrahluboké pole (HUDF) je snímek extrémně vzdálené oblasti vesmíru v oblasti souhvězdí Pece, pořízený Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Jde o snímek nejvzdálenějšího vesmíru, který byl kdy pořízen v oblasti viditelného světla, a zobrazuje množství velice vzdálených galaxií.

Teď se do stejné oblasti vesmíru podívala nedávno zprovozněná a velmi výkonná soustava 66 teleskopů ALMA (Atacama Large Millimetre/submillimetre Array). Teleskopy ALMA pozorovaly oblast HUDF celkem asi 50 hodin.

TIP: Objev u mladé hvězdy: V protoplanetárním disku detekovali metanol

Data získaná soustavou ALMA ukazují, že rychlost tvorby nových hvězd v galaxiích mladého vesmíru má těsný vztah ke hmotnosti těchto galaxií, odvozené z množství jejich hvězd.

Zhruba před 10 miliardami let proběhl zlatý věk tvorby galaxií. Podle výsledků pozorování soustavy ALMA za tím stálo především rychle rostoucí množství plynu v tehdejších galaxiích, které vedlo ke značnému zvýšení intenzity tvorby nových hvězd.

V dávno zaniklém městě Ejn Gedi na území dnešního Izraele, které leželo na západním břehu Mrtvého moře, objevili v roce 1970 spálený a zuhelnatělý svitek z pergamenu, který byl sepsán kolem roku 300 našeho letopočtu. Shořel kolem roku 600, i s celým městem Ejn Gedi.

Svitek byl objeven v takovém stavu, že se ho téměř není možné dotknout, natož si ho přečíst. Jenže věda od roku 1970 podstatně pokročila vpřed. Vědci nedávno použili převratnou metodu virtuálního rozbalení (virtual unwrapping) a s její pomocí zobrazili část textu svitku.

Virtuální rozbalování je založeno na trojrozměrných rentgenových skenech zuhelnatělých zbytků svitku a následné počítačové rekonstrukci dávného textu. Badatelé byli schopni přečíst tolik textu, že ho spolehlivě rozpoznali. Jde o biblický svitek, kopii 3. knihy Starého zákona a zároveň součásti Tóry, takzvaný Leviticus. Podle vědců je pravděpodobné, že se postupně podaří přečíst kompletní obsah shořelého svitku.

Která civilizace je v dnešním světě nejstarší? Podle nové rozsáhlé studie DNA lidských populací jsou takovou civilizací Austrálci, původní obyvatelé Austrálie.

Dánský evoluční genetik Eske Willerslev a jeho tým byli schopni v DNA populací původních obyvatel Austrálie a Papui Nové Guineje vysledovat úžasnou pouť jejich dávných předků přes oceán.

Genetici prozkoumali DNA 83 Austrálců a 25 Papuánců. Jejich výzkum ukazuje, že předci Austrálců byli zřejmě prvními lidmi, kteří překonali oceán.

Do oblasti Austrálie se dostali někdy před 50 tisíci let a zůstali tam v téměř neprodyšné izolaci až do doby před 4 tisíci lety. Podle genetiků jsou tito lidé příslušníky nejstarší kultury ze všech, které v dnešním světě známe.

Meziválečné období přineslo také obnovení zájmu o vojenské využití raket. K hlavním velmocím v tomto oboru se řadilo Německo, které tak vlastně obcházelo některá omezení Versailleské smlouvy. Kromě řady úspěšných a perspektivních zbraní se však zrodily i podivnosti, které se nakonec ukázaly jako nebezpečné spíš pro Němce než pro jejich protivníky.

Raketový pohon

Do této kategorie patří i sice hodně známý, avšak prakticky málo úspěšný raketový stíhací letoun Messerschmitt Me 163 Komet. Poprvé odstartoval již v roce 1941 jako bezmotorový kluzák, ale sériové kusy dostaly raketový motor Walter, pracující na bázi exotermického slučování dvou látek. Už to samo představovalo zdroj problémů, jelikož chemikálie byly vysoce toxické. Ačkoliv letoun mohl dosáhnout pozoruhodných výkonů (například maximální rychlost až 1 000 km/h a počáteční stoupavost přes 3 600 m/min.), k boji se moc nehodil.

Na konci roku 1943 začala sériová produkce verze Me 163 B, která se měla zapojit do obrany Říše proti americkým bombardérům coby přepadová stíhačka. K tomuto účelu stroj dostal dva kanóny, nejdříve 20mm a později 30mm. Řízení bylo velmi obtížné a navzdory tomu, že do kabin usedali jen zkušení piloti, spadá na konto 370 vyrobených kusů pouhých devět sestřelů. 

Pozdější zdokonalené verze jako Me 263 už do boje nezasáhly. Také v dalších zemích vznikaly letouny s raketovým pohonem, vesměs však měly experimentální charakter (jako první nadzvukový letoun světa Bell X-1), protože bylo zřejmé, že raketový pohon bojových letadel představuje slepou uličku.

Lidskou posádku chce Rusko dopravit na Měsíc mezi léty 2025 až 2045, tedy 60 poté, co se po jeho povrchu prošel velitel mise Apollo 11 Neil Armstrong. 

Ruský plán zahrnuje několik etap průzkumu, během kterého má být prozkoumána oblast jižního pólu a jeho geologické složení pro lepší určení pozice budoucí základny. Cesty s návratem budou následovat v letech 2025–2035, pilotované lety pak v letech 2035–2045.

Režisér Avataru chce na Měsíc

Pilotované lety by měly zahrnovat vědecké mise ale i vesmírnou turistiku. Cena zpáteční letenky na Měsíc má vyjít na 150 milionů dolarů. Mezi prvními uchazeči je údajně i americký režisér James Cameron.

Jeden z partnerů ruské státní kosmické agentury – podnik RKK Eněrgija, již pracuje na výcviku uchazečů a nových skafandrech, které mají kosmonautům usnadnit pohyb po povrchu Měsíce.

Ne všichni jsou myšlenkou vyslat lidskou posádku na Měsíc nadšeni. Podle Jurije Karaše, ruského novináře a experta na ruskou kosmonautiku, podobné plány jen zdůrazňují současnou zaostalost ruského vesmírného programu.