Sedmý ročník přilákal více než 2 500 návštěvníků z především ze Spojených států i dalších částí světa. Akce je spojena se soutěžením, závoděním, bujarými pitkami, koncerty a tanečními párty ve stylu Šíleného Maxe. K vidění byly nejen bizarní kostýmy, ale i nápadité přestavby dopravních prostředků všeho druhu.

Zatímco u zednářů nemůže být o spiknutí či světovládě ani řeč, v případě sekty Skull and Bones (Lebka a kosti) by bylo potřeba pár věcí vysvětlit. S jejich činností bývá dokonce spojována jedna velmi nešťastná událost v historii USA – neúspěšná invaze do Zátoky sviní v roce 1961. Za plánováním a financováním tohoto krvavého debaklu tehdy stálo hned několik „bonesmenů“. Přejděme ale na začátek. Mimochodem už ten je pošpiněn – financemi plynoucími z obchodování s drogami…

V roce 1832 se William Huntington Russell, student Yaleovy univerzity v americkém Connecticutu, vrátil z pobytu v Německu k poslednímu ročníku svého studia. Nadšen německou společností a filozofickými názory Friedricha Hegela založil univerzitní sektu Skull and Bones.

Zisky z opia

Russelova rodina vlastnila firmu Russel and Company, která mj. dovážela indické a turecké opium do Číny. Zatímco čínská vláda se tehdy zoufale snažila opium ve své zemi zakázat, dovážející státy se svého práva na obchodování s narkotikem nechtěly vzdát, což vedlo k tzv. opiovým válkám. Nicméně společnost Russelovy rodiny na prodeji opia získala obrovské jmění. A právě tyto bezohledně vydělané peníze stály na počátku financování elitní univerzitní sekty. 

Skull and Bones není jedním z obvyklých studentských spolků, prahnoucích po večírcích a dobrodružství. Je to asociace privilegovaných mladých mužů se záměrem získat pozice v americké vládnoucí vrstvě. A dařilo se: seznam bonesmenů, v němž s jistotou figurují američtí prezidenti William H. Taft, George H. Bush a jeho syn George W. Bush a dále celá řada členů vlády, kongresmanů, senátorů, vrchních soudců a ředitelů velkých bank i CIA, je pozoruhodný a jistě ne náhodný. Zvláště když si uvědomíme, že každý rok bylo do klubu přijato pouze patnáct nováčků. 

Odmyslíme-li si (úspěšné) mocenské snahy bonesmenů, mohou se jevit jejich iniciační rituály a tajemné ceremonie spíše jako úsměvné hry chlapeckého klubu: Členové se scházejí v tzv. Hrobce – mauzoleu se podobající budově bez oken. Jsou vázáni mlčením o svém členství i aktivitách klubu, nicméně v roce 1876 se studentům z jiného spolku podařilo do Hrobky vniknout a trochu se v ní porozhlédnout. Je v ní místnost označená číslem 322 se stěnou pokrytou tabulkami s čísly 322. 

Úkolem každého člena prý totiž bylo přinést poznávací značku s tímto mystickým číslem, jež údajně odkazuje na rok úmrtí řeckého řečníka Démosthena – 322 př. n. l. Na důkaz odvahy pak prý navíc měli členové získat a přinést do Hrobky lebku nějaké významné osobnosti.

TIP: Okultisté loupili na hřbitově: Režisér Upíra Nosferatu přišel o hlavu

Postupně z Hrobky prosakovaly také detaily iniciačních rituálů, které se časem měnily, ale vždy měly ponižující charakter. Pečlivě vybíraní nováčci si například museli lehnout nazí do rakve a podrobně líčit veškeré své sexuální zážitky. Nebo spolu nazí zápasili v jámě plné bláta.

Členství se vyplácí

Pozvánka ke „konkurzu“ je přitom poctou. Zájemci o členství se nemohou jen tak sami přihlásit. Jsou pečlivě vybíráni a doporučováni staršími členy. Úspěšní kandidáti na bonesmena jsou pak odměněni 15 tisíci dolary a mohou se těšit, že jako svatební dar jednou obdrží velmi hodnotné starožitné hodiny. (S vyplácením odměn nemá společnost potíže ani dnes – její jmění bylo v roce 2000 odhadnuto na 4 miliony dolarů.)

Jakkoliv velký byl v minulém století vliv Skull and Bones na politický a justiční americký systém, v poslední době podle mnoha odborníků spíše slábne. Organizace také prochází proměnami: členy sekty se dnes stávají i ženy a dokonce se uvažuje o přijímání Židů a Afroameričanů. Exkluzivita bonesmenů ale podle všeho klesá – nabídku členství v klubu v posledních letech odmítlo více studentů, než kolik jich bylo přijato.

Astronomové už dlouho podezírají krásně tvarované planetární mlhoviny, tedy rozpínající se obálky umírajících hvězd, že je vykreslují intenzivní magnetická pole velice těsně obíhajících dvojic hvězd. Tyto teoretické předpoklady teď potvrzuje nová studie Todda Hillwiga z Valparaiso University v americké Indianě a jeho kolegů.

Dnes známe přes tisícovku planetárních mlhovin. Některé jsou jednoduše sférické, takových je ale jenom menšina. Většina těchto oblaků kolem umírajících hvězd má komplikované, často velmi krásné symetrické tvary, které mohou připomínat přesýpací hodiny nebo třeba motýly.

Hillwig a jeho tým se snažili nalézt takové planetární mlhoviny, v nichž by mohli pečlivě prozkoumat pohyby hvězd. Stálo to spoustu tvrdé práce s teleskopem, která nakonec vyústila do osmi hvězdných systémů s planetární mlhovinou, v nichž bylo možné analyzovat těsné dvojhvězdy.

TIP: Motýlí mlhovina: Velkolepé rekviem dvojice umírajících hvězd

Autoři připouštějí, že osm není právě velký počet. Výsledky studie jsou pro ně ale dost přesvědčivé. Jde o to, že vhodně uspořádáných hvězdných systémů s planetární mlhovinou, v nichž lze detailně zkoumat dvojhvězdy, je jenom velice málo.

Je to skvělá zpráva pro děti s vrozených poruchami srdce. Vědci totiž vynalezli umělé cévy, které mohou růst během dalšího života pacienta. Nová technologie se už osvědčila v experimentech s ovcemi a během pár let by se mohly rozběhnout klinické testy.

Nový typ umělých cév by mohl přinést revoluci v chirurgických zákrocích u dětí, které potřebují vyměnit části cév nebo srdce. V současné době dětští pacienti potřebují až pět operací za sebou, během nichž jim lékaři postupně nahrazují implantované tkáně za větší.

Výroba těchto umělých cév zahrnuje gel s fibroblasty, což jsou buňky pojivových tkání, které produkují kolagen. Tento gel nejprve stráví 5 týdnů v bioreaktoru, kde mají buňky skvělé podmínky k růstu a vytvoří matrici pro budoucí cévy. Poté je implantát uskladněn a čeká na operaci.

TIP: Regenerace ze 3D tiskárny: Vědci vytiskli náhradní tkáně

Po vložení do pacienta implantát porůstají pacientovy vlastní buňky. Tento typ implantátu pak roste s tím, jak roste pacient.

Tajfuny jsou tropické cyklóny v jihovýchodní Asii a svou destruktivní silou si nijak nezadají s hurikány z Atlantiku. Co kdyby ale bylo možné jejich děsivé síly nějak využít?

Japonský inženýr Atsushi Shimizu jako první na světě vyvinul větrnou turbínu, která je určená k získávání energie z tajfunu. Z divoké bouře se díky této technologii může stát zajímavý zdroj obnovitelné energie.

TIP: Extrémní větrné farmy: Inženýři vyvíjejí turbíny s 200 metrovými čepelemi rotorů

Shimizu věří, že s jeho svislými turbínami Challenergy by jediný tajfun mohl zásobit Japonsko energií na půlstoletí. Teoreticky to jistě možné je. V laboratořích Atlantic Oceanographic & Meteorological Laboratory propočítali, že energie jednoho plně vyvinutého tajfunu odpovídá svým výkonem asi polovině všech světových zdrojů elektřiny.

Nad zátokou False Bay na jihozápadním cípu Jihoafrické republiky pomalu vychází slunce. U malého ostrůvku Seal Island se mačkají tisíce lachtanů, pro něž je tato nepatrná pevnina místem pro odchov mláďat. Velká koncentrace ploutvonožců přitahuje jejich úhlavního nepřítele – žraloka bílého (Carcharodon carcharias). Jeden z nejvýkonnějších predátorů zde na obratných lachtanech předvádí svoji specifickou loveckou techniku.

Výpravy do zóny smrti

Ještě před rozbřeskem se vydáváme do zátoky, abychom společně s vycházejícím sluncem mohli křižovat vody podél ostrova. Pro nás je to jen další den na lodi, ale pro lachtany jde o další dlouhé hodiny, kdy si na moři zahrávají se životem. Ruská ruleta se roztáčí v okamžiku, kdy opouští ostrov, či bezpečné mělčiny. Na otevřený oceán je žene hlad a nutnost lovit pro sebe a své ratolesti. V tu chvíli vplouvají do takzvané zóny smrti – oblasti, kde už není tak mělká voda, aby znemožňovala žraločí útok. A není ani tak hluboká, aby se lachtan mohl schovat …

Síla vertikálního útoku

V zóně smrti je vládcem „pan Zubatý“. Tmavá kůže na hřbetě žraloka při pohledu shora znemožňuje jeho vizuální prozrazení, a tak křižuje u dna a vybírá si kořist. Jakmile spatří svou potenciální oběť (upozorňuji, že takové čekání se může pěkně protáhnout a dlouhé hodiny z lodi neuvidíte ani ploutvičku), přechází žralok z poklidného plavání u dna do vertikálního útoku. Hned prvním úderem se snaží zasadit protivníkovi smrtelnou ránu a mohutná ocasní ploutev dokáže na pár metrech zvýšit rychlost žraloka až na šedesát kilometrů za hodinu. Výpad je veden s takovou razancí a rychlostí, že i přes tunu vážící tvor se dokáže vymrštit celý nad hladinu.

Útočící žralok dokáže překousnout dospělého lachtana na dvě půlky. Byly zaznamenány i případy, kdy atakoval dvoumetrákového rypouše sloního a i s ním v tlamě se vymrštil nad hladinu. Jestliže je první útok úspěšný, predátor se od zraněné kořisti vzdálí až do okamžiku, kdy se lachtan utopí, vykrvácí nebo zemře na následky šoku. Ani tento „stroj na zabíjení“, jak je žralok často nazýván, totiž zbytečně neriskuje. Teprve, když je oběť mrtvá, vrací se a začíná hodovat.

Vyrovnané šance

Lachtani ale zdaleka nejsou bez šancí a ne každý útok je zakončen hostinou. Mnohokrát jsme měli příležitost sledovat tyto ploutvonožce, kteří si i v nebezpečné oblasti spolu hráli a jejich povalování bylo známkou, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Jakmile se ale pohyb přes tuto část vodní plochy změní v divoké vyskakování nad hladinu, můžete si být jisti, že v okolí je lovící žralok.

V případě, že dojde k samotnému útoku a lachtan není zasažen prvním úderem, začíná divoká honička. Ploutvonožec se snaží ze všech sil uhnout čelistem. Je velice mrštný, vyskakuje nad hladinu a snaží se jít do protipohybu žraloka. Ten je sice několikrát delší, ale absence pevných kostí v těle přispívá k jeho rychlosti a pružnosti. Šance obou aktérů jsou proto vždy tak padesát na padesát.

TIP: Závod v zóně smrti: Žraloci a jejich kořist s šancí na únik

Je smutné vidět racky, kteří se po útoku na hladině tahají o zbytky, které žralok z toho milého a hravého tvora nestačil zkonzumovat. Ale takový je tady život a takové jsou přírodní zákony bez růžových brýlí. Vše má být v rovnováze, do níž bychom měli zasahovat co nejméně. Žraloci jsou často bráni jako krvelační tvorové a mnohdy škodná a i přes zákazy systematicky loveni. Ačkoli nemáme moře či oceán, i my můžeme pomoci, aby měli tito predátoři nadále možnost plnit svoji přírodní funkci. Žraločí olej se využívá pro mnohé léčebné či kosmetické krémy, kterých možná i vy máte v koupelně dost. Zkuste se po nich podívat a příště hodit v obchodě do košíku něco jiného. Pokud na trhu nebude poptávka, sníží se i nabídka a žraloci dostanou šanci – snad to bude alespoň padesát na padesát.

Manželství bylo opravdu šťastné, i když měl František Štěpán v pozdějších letech velkou slabost i pro jiné urozené ženy. Ačkoliv coby manžel první ženy udržoval mnohé avantýry, vždy se nakonec pokorně vracel ke své nejdražší.

Na úřad mi nesahej

Manžel František Štěpán, kterého zprvu Marie Terezie něžně nazývala Myšáček, později můj starý, se do vlády nepletl, raději... Její zásluhou byl však v roce 1745 zvolen císařem Svaté říše římské. Politický ani vojenský talent neměl, raději zůstával v manželčině stínu a věnoval se svým zálibám, přírodním vědám a numismatice. Jako obchodník a podnikatel byl ovšem geniální! Je pravda, že bohatství mu spadlo do klína jako dědictví, ale on ho uměl šikovně rozmnožit. Zakládal manufaktury, ale hlavně rozuměl financím, kterých se jeho ženě v říši nedostávalo! Došlo to tak daleko, že Marii Terezii půjčoval peníze, a to na vysoký úrok. A do budoucna vytvořil pro dynastii habsbursko-lotrinskou takovou finanční rezervu, že už nikdy nemuseli finančně strádat.

Když František Štěpán nečekaně v roce 1765 zemřel, byla to pro Marii Terezii opravdová katastrofa. Nikdy v něm nepřestala vidět svého prince. Manželství trvalo dvacet devět let, šest měsíců a šest dní. Panovnice si po pohřbu nechala ostříhat dlouhé vlasy, šperky rozdala dětem a garderobu svým dvorním dámám. Do konce života nosila jen černé šaty, vdovský čepec a perly na znamení smutku. Že jí ještě zbývalo patnáct let vlády? No a co... Částečně se o moc podělila alespoň se svým synem Josefem II.

Už od počátku 20. století představovala standardní služební pistoli japonské armády povedená zbraň, na Západě nejznámější pod názvem Nambu. Konstruktér Kijiro Nambu byl nejspíše ovlivněn designem německé pistole Mauser, kterou jeho zbraň připomínala.

Nejrozšířenějším se stal typ Nambu 14, jenže se zvyšováním stavů japonské armády kvůli válce v Číně se ukázalo, že dodávky těchto zbraní nepostačují, protože pistole se přidělovaly nejen důstojníkům, ale též osádkám tanků či letadel.

Sázka na špatného koně

Tehdy japonská armáda udělala chybu, neboť se rozhodla, že právě pro tankisty a letce zavede druhý typ služební pistole, a sice zbraň Nambu 94. Jak napovídá název, zkonstruoval ji znovu Kijiro Nambu, který se snažil odlehčit a zjednodušit své předchozí typy, avšak výsledkem byl přesný opak.

Vznikla velmi složitá a navíc hodně nevzhledná pistole, která původně směřovala na civilní trh, kde se však neprodávala dobře. Navzdory tomu ji japonská armáda zavedla do výroby a vojáci záhy poznali, že dostali jednu z nejhorších služebních pistolí, které se kdy objevily. Pistole měla zásobník na pouhých šest nábojů ráže 8×22 mm.

Její mechanismus se vyznačoval součástmi vystupujícími z levého boku zbraně, a pokud došlo k jejich nechtěnému stisku (což se například v útrobách tanku mohlo stát poměrně snadno), došlo často k výstřelu. Kromě toho trpěly pistole Nambu 94 nízkou (a navíc stále klesající) kvalitou výroby způsobenou válečnými podmínkami. Ta se pak odrážela na špatné spolehlivosti. Pistole se také rychle opotřebovávaly, což spolu s jejich „kvalitou“ způsobilo, že se jich dochovalo jen málo. Mezi sběrateli tak dnes mají značnou cenu.

Potrpíte si na ostrá jídla? Pak je limitovaná edice pochoutky Paqui Tortilla Chips právě tím pravým pro vás. Zabijáckou ostrost této superpálivé pochoutce dodává paprička Carolina Reaper, nejpálivější ze všech papriček. Podle Scovilleovy stupnice je pálivost tortilly 1,4 až 2,2 milionu SHU! Pro představu - papričky jalapeňo či omáčka tabasco mají pouhých 8 tisíc SHU. Rekordní pálivost není pouhým reklamním trikem - Paqui Tortilla Chips se honosí zápisem v Guinessově knize rekordů. O účinnosti tortilly hovoří samotný obal – stačí ochutnat a sáhne na vás Smrtka.

Více než dva roky strávila sonda Rosetta v těsné blízkosti komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Nyní nadešel čas definitivního konce její mise. Dnes ve 23:50 našeho času (21:50 GMT) přejde Rosetta na kolizní kurz a zahájí tak svůj sestup na povrch komety.

TIP: 6× Nejzajímavější fakta: Družice Rosetta a její desetiletá cesta vesmírem

Přesný harmonogram doby dosednutí sondy na povrch komety by měl být znám zítra 30. září okolo 10. hodiny středoevropského času. Výpočty řídícího centra počítají, že by celý sestup z výšky 19 kilometrů měl trvat okolo 13 hodin. Na povrch komety by tak měla Rosetta dosednout přibližně ve 12:40 SELČ ± 20 min. Kvůli zpoždění signálu se to dozvíme přibližně v 13:20 SEČ.

I během přistání bude Rosetta plnit vědecké úkoly - jakmile sonda překoná vzdálenost 500 metrů od povrchu, začne pořizovat fotky s vysokým rozlišením. Poslední vědecká data by měla sonda odeslat ze vzdálenosti 20 až 5 metrů nad povrchem komety.

Vizualizace sestupu sondy Rosetty