Při ohromném množství atomových zbraní a jejich nosičů nezbytně muselo docházet k nehodám. Američané doposud přiznali celkem 32 incidentů, v jejich terminologii označovaných jako Broken Arrow (Zlomený šíp), při kterých ztratili údajně deset kusů jaderné munice. Ke zveřejnění podrobnějších a především pravdivých informací o jednotlivých událostech přitom docházelo často se zpožděním v řádu desetiletí.

Sovětský svaz však na toto téma zarytě mlčí dodnes, nicméně prameny naznačují, že ve srovnání se zaoceánským rivalem postrádá možná až čtyřnásobně vyšší počet bomb. K první známé nehodě na americké straně došlo v roce 1950, když se při simulovaném cvičení pokusil pilot kvůli poruše motorů v mrazivém počasí odlehčit bombardér B-36 odhozem pumy Mark 4 někde na pomezí Aljašky a Kanady. U střely s redukovaným plutoniovým jádrem podle oficiálních údajů explodovala ještě ve vzduchu konvenční část, avšak štěpný materiál zmizel neznámo kam.

Bomba na dně oceánu i na stromě

Za zřejmě nejkurióznější lze považovat případ, který se stal o patnáct let později na letadlové USS Ticonderoga. Během cvičení asi 130 km od japonského ostrova Okinawa při přípravě na start spadl do moře z palubního výtahu bitevní letoun Douglas A-4 Skyhawk i s podvěšenou vodíkovou pumou B43, která následně sklouzla až na pět kilometrů hluboké mořské dno, kde leží dodnes.

TIP: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka

Jen taktak neskončila v roce 1961 obrovskou katastrofou půlnoční kolize bombardovacího B-52G Stratofortress a tankovacího KC-135 Stratotanker, k níž došlo nedaleko městečka Goldsboro v Severní Karolíně během doplňování paliva. Z útrob B-52, jenž se po srážce rozpadl ve vzduchu, vypadly dvě termonukleární hlavice Mark 39. Zatímco jedna se utopila v bažinaté půdě, druhou našli ve vzpřímené poloze opřenou o strom, na kterém se předtím zachytila padákem. Jednotlivé zdroje se liší při líčení počtu stupňů zajištění, které v jejím případě nesplnily svůj účel. Ale shodnou se na tom, že život širokého okolí visel na vlásku, přesněji řečeno na poslední pojistce, která naštěstí neselhala.

Životy hvězd nabízejí mnohdy překvapivě pikantní situace, zejména pokud stálice tvoří pár. Jsme tak často svědky vampirismu, kdy jedna hvězda odsává materiál z druhé, k čemuž může dojít, krouží-li obě tělesa skutečně blízko. V důsledku hvězdného vývoje potom stálice, jež se vyvíjí rychleji, vyplní prostor, který pro ni rezervovaly zákony nebeské mechaniky, a začne „přetékat“ na svou souputnici. 

Tzv. modří opozdilci pak představují hvězdy, které se jeví mladší, než odpovídá jejich reálnému věku: Vysávají totiž zřejmě „život“ ze své kolegyně a přísunem čerstvého materiálu se „omlazují“. Chovají se tedy jako skuteční upíři. Nacházíme je v centrech hustých kup, přičemž mezi ostatními stálicemi nápadně vyčnívají právě mladistvým vzhledem, přestože podle všech ostatních indicií jsou stejně staré jako jejich souputnice zrozené zřejmě v tomtéž čase z téže zárodečné mlhoviny. Alternativní hypotéza vysvětluje existenci modrých opozdilců kolizí s blízkou hvězdou – v tom případě by se však jednalo spíš o obyčejného kanibala než o upíra.

Každý den afrického putování jsme s naším vynikajícím průvodcem Rogerem projížděli přírodními perlami severní Tanzánie, jako jsou Lake Manyara, kráter Ngorongoro či Národní park Tarangire. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani Serengeti. Už při vyslovení tohoto jména naskakuje každému opravdovému milovníkovi přírody husí kůže a očekávání před skutečnou návštěvou proslulého parku jsou samozřejmě vysoká. Ani my jsme nebyli výjimkou a doufali jsme, že tady zažijeme něco mimořádného.

Falešný pocit jistoty

Několik desítek kilometrů za branou tohoto národního parku nás Roger upozornil na skupinu aut stojících u cesty. „Zdá se, že jsou tam lvi,“ říká s klidem zemědělce počítajícího pytle brambor. To mně začíná hned tlouct rychleji srdce. Ještě jsem na vlastní oči neviděl ve volné přírodě tolik lvů, abych pohled na tato impozantní zvířata považoval za samozřejmost. Den před návštěvou Serengeti jsme sice v malebném národním parku Manyara objevili lvici formy tzv. „stromového lva“, ale než jsme si stačili zvíře pořádně prohlédnout, větev, na které samice zdánlivě lhostejně odpočívala, se zhoupla a v okamžení zela prázdnotou…

Ve chvíli, kdy zastavujeme za posledním vozem, si v duchu říkám, že se snad včerejší smůla nebude opakovat. Skutečně vidíme párek lvů odpočívajících nedaleko cesty a já závidím těm šťastnějším kolegům, kteří stojí v otevřených střechách či oknech aut před námi. Závěrky jejich fotoaparátů slyším až sem. Je ale čas a není kam spěchat, říkáme si. Lvi zatím nejeví jakékoli známky znepokojení.

TIP: Přizpůsobivý univerzální skokan puma americká

Jako na povel začínají ostatní řidiči startovat a pomalu odjíždějí. Roger se krokem sune na jejich místo, nechceme lvy ani v nejmenším vyplašit. Jak jsem ale zjistil už v předešlých dnech, zvířata jsou tady na pohyb aut opravdu zvyklá a jen tak něco je z míry nevyvede. To však neznamená, že bych je chtěl podceňovat. Ne nadarmo je tady striktně zakázáno vystupovat z aut mimo vyhrazená místa a fotografovat jinde než v úkrytu plechových čtyřkolek. Nejednou se už stalo, že si všetečný turista chtěl pořídit unikátní záběr z blízka a z líně se povalující kočky se ve zlomku vteřiny stala opravdová divoká šelma. Štěstí zkrátka i tady přeje předvídavým.

Lev a vrabec v hrsti

Tak konečně i já mám možnost vychutnat si zblízka pohled na divoké lvy. Je to opravdu zvláštní pocit a najednou vůbec nevím, co si s tou nádherou přede mnou počít. Stojím a koukám na tu krásu… Král zvířat se zčista jasna zvedá a vykračuje směrem k nám. Vzdálenost mezi námi se zkracuje a skrze objektiv se díváme jeden druhému přímo do očí. Pak najednou zastavuje, jako by se nám jen chtěl ukázat v celé kráse, otáčí se a kráčí zpět ke své dosud ležící družce.

„Prší,“ šeptá mi moje žena Maruška a Roger se ptá, zda pojedeme dál. Když prší, nemá přece význam dál tady zůstávat. Snad nějaký šestý smysl nebo už tolikrát naplněná slova o vrabci v hrsti mne přinutila ještě počkat. Na auto už bubnují solidní kápance jarního tanzánského deště a my jen zatahujeme střechu. Vysouvám teleobjektiv oknem a sleduji, jak se lvi před námi protahují, chodí kolem sebe a třou se o sebe navzájem. „Budou se pářit,“ šeptá mi Roger a já s napětím sleduji v hledáčku počínání těch překrásných šelem.

Voda, která dává život

Lev se zmocnil lvice a řve u toho, až mi běhá mráz po zádech! Na vlastní oči vidím to nádherné divadlo, ještě přiblížené teleobjektivem. Tyhle okamžiky chci mít samozřejmě zaznamenané, a tak zpočátku bezhlavě mačkám spoušť. Teprve po několika chvílích se mi do hlavy vrací něco jako klid. Během několika vteřin je po představení a lvice zůstává ležet v trávě. Ve skle teleobjektivu zřetelně vidím kapky deště a napadá mě, co kdybych nastavil delší expozici… Lvi se po chvíli znovu páří, což se v období říjnosti samic děje i padesátkrát denně! Tenhle milostný akt je ještě kratší než předešlý a lev si sedá za lvici. Prší opravdu hodně. Lev najednou natáčí hlavu ke straně a já už vím, co bude následovat.

Král zvířat se oklepává a do tichého šumění deště zarachotí v sérii snímků můj fotoaparát. Vím, že jsem viděl a zachytil něco mimořádného. V návalu radosti objímám Marušku i Rogera a jásám nadšením. Lvi nás ovšem už zřejmě mají dost. Zvedají se a oba pomalu kráčí kousek dál do buše. Třeba chtějí být konečně sami…

Rychle vyrážíme na cestu do kempu. Začíná se stmívat a vydatný déšť mění prašné cesty v kašovitě blátivou hmotu, kterou jde projet jen velmi těžko. Deště jsou v tomto období velmi časté. Trvají vždy jen několik desítek minut, nejdéle hodinu a kraj po nich zase velmi rychle osychá. Je to však nesmírně důležité období pro celkový vývoj africké přírody. Začíná rašit první tráva, „startér“ zdejšího života. A možná, že v dnešním dešti začal i život další majestátní šelmy, která stojí přesně na opačném konci tohoto impozantního potravního řetězce.

Fakta o králi zvířat

Podle některých vědců se na zemi vyskytuje asi 14 poddruhů lva či jeho geografických ras, z nichž mnoho už bylo vyhubeno. Na poddruhy byli lvi rozděleni dle místa výskytu, podle barvy a mohutnosti hřívy a tělesné stavby. Nejznámějšími poddruhy jsou lev indický (Panthera leo goojratensis); lev masajský (Panthera leo massaica) se vyskytuje v Keni a Tanzánii; lev senegalský (Panthera leo senegalensis) – silně ohrožen; lev konžský (Panthera leo bleyenberghi) – silně ohrožen; lev berberský (Panthera leo leo) – vyhynul ve 20. letech minulého století; lev kapský (Panthera leo melanochaita) – vyhynul v roce 1865.

Lev patří mezi tři největší kočkovité šelmy Afriky. V kohoutku měří zhruba metr, samci jsou o něco vyšší. Stejně tak je tomu i u hmotnosti, která se u lvic pohybuje někde kolem 110–150 kilogramů, zatímco lev může vážit až úctyhodných 220 kilogramů. U samců je impozantní především hříva, která začíná růst někdy kolem pátého roku života a zpočátku je světlá. S přibývajícím stářím zvířete postupně tmavne.

Celkový počet lvů žijících v Africe se udává mezi 50 000 až 200 000 exempláři. Pravda by mohla ležet někde uprostřed těchto vědci zjištěných údajů. Lev je odedávna obdivován pro svou inteligenci, sílu a krásu. Není proto divu, že se objevuje na mnoha symbolech – erbech, poštovních známkách, platidlech apod. Koneckonců, lva má ve znaku i naše republika.

Zhruba 150 kilometrů od polského Gdaňsku se nachází město Lidzbark Warmiński. Vedle hradu warmijských biskupů je zdejší atrakcí také unikátní světélkující cyklostezka.

Nejde ale o žádná kouzla moderních technologií - zdrojem světla je sluneční svit a speciální fluorescentní materiál. Ten přes den pohlcuje sluneční světlo a v noci pak světélkuje. Podle výzkumníků z technického institutu TPA dokáže jejich povrch po celodenním „nabíjení“ světélkovat přibližně 10 hodin.

Přestože technologie připomíná holandský projekt Roosegaarde, polští vývojáři se dušují, že jejich koncept je založen na zcela jiném a originálním principu. Podobný způsob osvětlení cyklostezek před časem testovali také inženýři v Mexiku.

V srpnu byl v Číně otevřen nejdelší a nejvyšší skleněný most světa. Po několika týdnech jej ale kvůli přílišnému zájmu návštěvníků musely úřady uzavřít. Vstupu na most, který je projektován na 8 tisíc návštěvníků denně, se dožadovalo až desetinásobně více lidí. V obavě z poškození mostu proto úřady rozhodly o jeho uzavření.

Nyní je rekordní stavba opět přístupná veřejnosti. V září proběhla kontrola jeho stavu a vyřešena byla také doprava k mostu kyvadlovou dopravou. Systém dopravy by měl ve svém důsledku omezit počet návštěvníků. Nově také u vstupu přibyly elektronické turnikety, které umožní vstup jen zájemcům s platnou vstupenkou. Cena za vstup na most byla stanovena na 138 čínských jüanů (v přepočtu zhruba 500 korun). Další novinkou je speciální monitorovací systém, který má most chránit před jeho přetížením.

Mezinárodní tým vědců, který vedl Robin Corbet z Goddardova kosmického střediska NASA v Greenbeltu, Maryland, použil data kosmické gama observatoře Fermi a dalších zařízení k objevu první gama dvojhvězdy v cizí galaxii.

Vzácná a rekordní

Dvojhvězdný systém LMP C3 se nachází uvnitř rozpínajícího se pozůstatku supernovy ve Velkém Magellanově oblaku, který je od nás vzdálený asi 170 tisíc světelných let. Podle všeho jde o masivní mladou hvězdu, jejímž hvězdným partnerem je neutronová hvězda, případně černá díra.

Gama dvojhvězdy jsou takové systémy, které vyzařují většinu energie ve formě gama záření. Ve vesmíru jsou podle všeho velice vzácné. Observatoř Fermi zatím detekovala v Mléčné dráze pouze 5 gama dvojhvězd. LMP C3 je první, které nepochází z naší galaxie, a zároveň je také nejzářivější ze všech známých gama dvojhvězd.

TIP: Bizarní systém Circinus X-1: Rentgenová echa odhalila vzdálenost dvojhvězdy

Odborníci jsou nadšení, protože gama dvojhvězdy nabízejí unikátní možnosti výzkumu. Jejich emise gama záření se totiž mění během každého oběhu s hvězdným partnerem. Díky tomu lze detailně studovat procesy související s emisí gama záření.

Nová moderní farma s příhodným jménem Sundrop v poušti Jižní Austrálie vypěstuje 17 tisíc tun rajčat za rok. A potřebuje k tomu jenom sluneční záření a mořskou vodu. Je to první zemědělský systém svého druhu na světě. Na farmě nevyužívají žádné pesticidy, fosilní paliva, podzemní vodu ani žádnou půdu.

Mezinárodní tým vědců ladil design farmy Sundrop po dobu 6 let. V roce 2014 začali farmu o rozloze 20 hektarů stavět a právě v těchto dnech slavnostně zahájila provoz. Mořskou vodu na farmu přivádí 2 kilometry dlouhé potrubí ze Spencerova zálivu. Odsolovací zařízení na solární pohon z vody odstraní sůl a připraví ji na zavlažování zdejších plodin.

TIP: Zemědělství v poušti: V Abú Zabí vzniká farma na potraviny a biopalivo zároveň

Rostliny se na farmě Sundrop pěstují ve sklenících, které je ochrání před letním žárem i zimním chladem. Vzduch kolem rostlin tam sterilizuje slaná voda a rostliny rostou v kokosových slupkách namísto v půdě.

S nástupem Habsburků se na trůn dostala jasně prokatolická dynastie. Není tedy divu, že se čeští katolíci přimkli k panovnické moci. Naopak protestanti, zejména kalvinisté, byli nejvýraznějšími zastánci stavovských výsad. Náboženské rozdělení se tak spojilo s rozdělením politickým a složitá partie byla rozehrána.

Konec náboženské tolerance

Přes všechny rozpory požívaly české země pověst tolerantního ostrůvku uprostřed válčící Evropy. Do jisté míry tomu tak i bylo. Nedocházelo zde k žádným výraznějším excesům, ale to vše se mělo záhy změnit. Až dosud tolerantní a nábožensky vlažný Rudolf II. najednou podporoval radikální katolíky, podle nichž nebylo soužití s protestanty možné a bylo třeba je potlačit.

Protestantů bylo v zemi sice mnohem víc, některé odhady mluví až o 80 % obyvatel, ale nedokázali se téměř na ničem dohodnout. Zejména rozporů mezi luterány a kalvinisty přibývalo. Naproti tomu katolíci postupovali jednotně, a to více než vyvažovalo jejich početní nevýhodu.

Převrat roku 1599 katapultoval do všech důležitých funkcí představitele takzvané španělské strany, tedy dobře organizovaných katolíků. Zejména nový český kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nastolil ostrý protireformační kurz a staral se o to, aby do úřadů nastupovali jen radikální katolíci. Společnost se tak rozdělila na dvě vrstvy, z nichž jenom ta katolická byla plně privilegovaná.

Je logické, že to protestanti velmi těžce nesli. I u nich se proto dostávali k moci radikálové volající po rázném řešení problému. Byli to lidé jako Matyáš Thurn, Colonna z Felsu nebo Václav Budovec z Budova. Kdysi tolik opěvovaná tolerance se rychle začala vytrácet.

Rudolfův Majestát

V letech 1607–1609 proběhl bratrský svár mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. K válce nakonec nedošlo, habsburské země se však rozdělily: Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a obě Lužice, zbytek připadl Matyášovi. Císař vděčil za to, že mu zůstala vláda alespoň někde, hlavně Čechům, kteří ho neváhali podpořit i vojensky. Nebylo to však zadarmo. Slavným Majestátem musel povolit náboženskou svobodu – od té chvíle se mohli obyvatelé Českého království otevřeně hlásit se k jinému než katolickému náboženství, což do té doby oficiálně nesměli.

Přijetí Majestátu však náboženskou toleranci v zemi neobnovilo. Hlavní slovo stále patřilo radikálům, ty umírněné bylo slyšet stále méně. Španělská strana jen přesídlila z Prahy do Vídně a Matyáš se ocitl pod stejným tlakem jako kdysi Rudolf. V zemi se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí. 

Mezi nejzajímavější typy střeliva, jež byly zkonstruovány v bývalém SSSR, zajisté patří munice kalibru 9×39 mm. Její vznik byl důsledkem požadavku na konstrukci velmi tiché odstřelovačské zbraně. Veliký dostřel a přesnost se zdánlivě vylučovaly s bezhlučností, protože vysokorychlostní (nadzvuková) střela nutně produkuje akustický třesk, a pokud by šlo o střelu pomalejší, logicky by klesl dosah a přesnost.

Inženýři z institutu CNII Točmaš si však poradili. Vytvořili velice těžké podzvukové střelivo, u něhož hmotnost dovede aspoň částečně kompenzovat menší rychlost. Pro novou munici pak zkonstruovali speciální pušku VSS, jíž se říká rovněž Vintorez („Závitořez“). Zbraň vstoupila do služby roku 1987 a využívá princip odběru prachových plynů a otáčivý závěr.

VSS Vintorez

• Ráže střeliva: 9×39 mm
• Kapacita zásobníku: 10 nebo 20 nábojů
• Délka zbraně: 894 mm
• Délka hlavně: 200 mm
• Hmotnost prázdné zbraně: 2,45 kg
• Max. kadence: 700–900 ran/min.
• Úsťová rychlost střely: 290 m/s
• Efektivní dostřel: 400 m

Na pušku bývá zpravidla montován optický a noční zaměřovač PSO-1, známý z pušky SVD systému Dragunov. Vintorez je možno i rychle rozložit na čtyři velké celky (pažbu, pouzdro závěru, tlumič a zaměřovač), aby se dal skrytě přenášet. Počáteční verze VSS byla poloautomatická, potom však konstruktéři přidali i možnost plně automatické střelby. Stejnou schopnost má také modernizovaná verze s označením VSK-94, u níž se místo dřevěné pažby používá plastová.

Munice typu 9×39 mm se dnes uplatňuje i v několika dalších typech zbraní, jako je bezhlučná automatická útočná puška AS Val (Avtomat Special'nyj Val). Všechny tři zmíněné typy mají údajně 70 % součástí společných, na vzdálenost okolo 400 m prorazí běžné neprůstřelné vesty a na 100 m nelze jejich hluk zjistit. Navíc jsou známy přinejmenším tři typy krátkých útočných pušek používajících tuto munici, které patrně mají ve výzbroji ruské zvláštní jednotky, a sice zbraně KBP 9A91, SR-3 Vichr a Kalašnikov AK-9.