Nejde ale o vosky či jiné pomůcky pro úpravu vousů - předmětem kampaně jsou originální šperky. Za 30 až 150 euro lze získat doplněk, který podle designérů dodá vousům patřičný styl a jejich majitelům osobitost. Šperky tvůrci slibují dodat nejpozději k Vánocům, proto neváhejte – z původně požadovaných 7 tisíc euro se již podařilo shromáždit přes 6 tisíc eur.

Oblast Nazca leží v peruánské části pouště Atacama, která je jedním z nejmrtvějších míst na planetě. Na jedné straně ji ohraničuje Pacifik, zatímco na druhé sousedí s Andami, což je důvod, proč se voda tomuto místu zdaleka vyhýbá. Vlhký vzduch od oceánu se na studeném pobřeží ochlazuje, houstne a klesá dolů, zatímco všechny mraky se prostě vypaří do vyšších vrstev atmosféry, aniž by dostaly šanci se vypršet. Větry, které by mohly přinést vláhu z Amazonie, zase blokují štíty hor. Prší tu výjimečně: Do roka se podaří naměřit nanejvýš 15 mm srážek, a na některých místech dokonce jen necelou pětinu uvedeného množství – tedy méně než na Sahaře nebo v severoamerickém Mrtvém údolí.

Mnohé přítoky řeky Río Grande de Nazca zůstávají po většinu roku vyschlé a řeka samotná se obvykle jen líně vleče. Kritická sucha, kdy během několika roků nespadne ani kapka, se navíc pravidelně opakují. Přesto v lokalitě žijí lidé – a to už po tisíce let. 

Víc než studny

Právě voda vždy byla a nejspíš i bude hlavní starostí místních obyvatel. Už nejstarší příchozí vyznávali vodní božstva a prosili o vláhu, což dokazují nalezené rituální předměty ve tvaru mušlí. Množství ozdob na keramice odkazuje symbolicky k vodě a postavy zobrazené na skalních rytinách vládnou nad vlnami. Přízeň bohů však zjevně nebyla právě spolehlivá – osadníci se proto snažili zajistit si alespoň minimální příjem vody pro zavlažování políček. Během dlouhých období sucha pak vznikla rozsáhlá síť propojených studní zvaných puquios.

Moderní archeologie je poprvé objevila v 30. letech 20. století, ale skutečné pozornosti se jim dostalo až o půlstoletí později. Puquios totiž nejsou „jen“ studny: Jde o dobře promyšlený systém propojených tunelů, které – alespoň podle nejnovějších teorií – využívaly vítr k vytváření tlaku a nahánění vody z podloží až do vesnic, jejichž život na tomto vynálezu závisel. 

Udržované tunely

Půda v údolí Nazca není ve skutečnosti tak vyprahlá, jak by se mohlo zdát. Voda se tam nachází, jenže zůstává ukrytá pod povrchem. K dosažení její hladiny je nutné navrtat hlubokou studnu, nicméně vytahování vody nahoru je pracné a nepohodlné. Proto vznikly puquios: Hlavní studna se vrtá do mírného svahu, dokud dělníci nenarazí na vodu. Poté začnou ze strany svahu budovat tunel lehce stoupající směrem k bodu, kde dosáhli podzemní hladiny. Následně vrtají další a další svislé šachty, vždy po 20–35 m, jež se propojí s vodorovným tunelem: Slouží k přívodu světla a vzduchu a po dokončení celého systému fungují jako servisní vstupy pro „údržbáře“.

Je přitom pravděpodobné, že jinak byly uzavřeny dřevěnými či kamennými poklopy. Voda se pak svádí do místa, kde může vzniknout jezírko, načež se jednoduše nabírá do nádob nebo se vede zavlažovacím kanálem na pole či do nedaleké vesnice. 

Dochované puquios dokládají řemeslnou zručnost svých tvůrců, kteří si dali záležet, aby byly tunely odolné a stabilní: Stěny vyložili opracovanými kameny a zjevně je dobře udržovali. 

Kde se vlastně vzaly?

Původ rozsáhlé sítě zůstává předmětem sporů. Především peruánští archeologové jsou přesvědčeni, že puquios vybudovali lidé prastaré kultury Nazca někdy v 6. století. Nevíme s určitostí, zda šlo o tutéž společnost, jež vytvořila proslulé obří obrazce – ale je to pravděpodobné. Tato předkolumbovská civilizace tak mohla dosáhnout vrcholu jen díky vlastní píli, vynalézavosti a technické zdatnosti. Něco podobného zvládli například Inkové či Aztékové až pět století po jejím definitivním pádu okolo roku 750. 

Oponenti však tvrdí, že lidé Nazca studny nevybudovali. Geniální způsob zavlažování prý na kontinent pronikl až s evropskými dobyvateli Peru. Zásluhy Španělů na vzniku zmíněného vodního systému – který se obecně nazývá filtrační galerie – má prý dokládat prostý fakt, že puquios nejsou pro tuto oblast nijak unikátní. Naopak, jejich existence je dobře doložená napříč celým Starým světem už od 9. století př. n. l. Jedna taková galerie, dlouhá 40 km a hluboká přes 300 m, se nachází i ve středním Íránu a zmíněných soustav, nazývaných qanat, jsou v zemi údajně tisíce.

Je pravděpodobné, že do Evropy přinesli perský vynález Arabové, načež se stal – především ve vyprahlém Španělsku – nepostradatelnou pomůckou farmářů i měšťanů. Například jako hlavní zdroj vody pro Madrid sloužila mezi 13. a 19. stoletím právě takováto galerie. A Španělé nezaháleli ani na dobytých územích Nového světa: V průběhu 16. století vyrostly filtrační galerie v Mexiku, Chile a Bolívii, aby usnadnily pěstování oliv, pomerančů a cukrové třtiny.

Image

Čtěte také

Dávní inženýři z planiny Nazca: K čemu sloužily tajemné obrazce

Pro své cíle se představitelé nacistické politiky rozhodli využít právě „slovenskou otázku“. Vždyť už 6. října 1938 byla na společném zasedání Hlinkovy slovenskej ľudovej strany (HSLS), slovenské agrární strany, strany národně socialistické, živnostenské a národní v Žilině přijata dohoda požadující autonomii Slovenska v čele s Jozefem Tisem.

Předchozí část: Okleštěné Československo (1): Krátký život druhé republiky

Slovenská otázka

A právě autonomie se měla stát prvním krokem k úplné samostatnosti Slovenska a fakticky i další fáze demontáže Československa. Ostatně zmiňovaný Jozef Tiso byl ještě téhož 6. října 1938 jmenován ministrem pro správu Slovenska s tím, že hned následujícího dne byla ustavena první slovenská autonomní vláda. Dne 14. října do ní jako státní tajemník vstoupil představitel německé menšiny Franz Karmasin.

Mezitím Beranova vláda bryskně prosadila takzvaný zmocňovací zákon, který jí umožňoval po dobu dvou let vládnout pomocí vládních nařízení (bez vlivu parlamentu) a dokonce prostřednictvím prezidenta i měnit samotnou ústavu. Během prosince 1938 následovalo nařízení o politických stranách, opravňující ministra vnitra zasahovat do vnitřního života politických organizací. 27. prosince 1938 byla například rozpuštěna Komunistická strana Československa a zastaveny společenské organizace levicové orientace. 

V roce 1968 začal v SSSR vývoj nového letounu pro přímou vzdušnou podporu pozemních sil a prototyp byl zalétán v únoru 1975. Stroj nazvaný Suchoj Su-25 vstoupil do služby v roce 1981, záhy si získal přezdívku „Grač“ („Havran“) a takřka ihned se zapojil do války v Afghánistánu. Tam si vydobyl velkou slávu a popularitu zejména díky své zcela mimořádné odolnosti (jediné srovnatelné letadlo v tomto smyslu je americký A-10), spolehlivosti a ničivé síle, kterou kromě 30mm dvouhlavňového kanónu zajišťovala výzbroj na 11 závěsných bodech.

V Afghánistánu odlétaly „Grače“ přes 60 000 misí, ale jejich kariéra pak pokračovala i v dalších konfliktech, protože letoun se i rozsáhle exportoval. Zasáhl tak do bojů v Evropě, Asii, Africe a Jižní Americe. K uživatelům se zařadilo i Československo, které získalo celkem 36 jednomístných Su-25K a dvoumístných Su-25UBK. Díky typickému vzhledu se závěsníky přesahujícími hrany křídla u nás Su-25 získal přezdívku „Hrábě“ a sloužil až do roku 2000.

Su-25

• Délka: 15,53 m
• Rozpětí: 14,36 m
• Vzletová hmotnost: 17,35 t
• Max. rychlost: 975 km/h (0,8 Ma)
• Dolet: 500 km
• Dostup: 7 000 m
• Pohonná jednotka: 2× Tumanskij R-95Š
• Výzbroj: 1× 30mm kanón GŠ-30-2, až 4 400 kg bomb
• Osádka: 1 muž 

Rusové potom pochopitelně povedenou konstrukci zdokonalovali zejména po stránce elektroniky, jež rychle stárla, takže se nakonec objevil i Su-25TM (čili Su-39) schopný nosit radar, což mu při porovnání se základní verzí dává možnost plnohodnotně bojovat i v noci či za špatného počasí. Byl vyvinut i palubní Su-25UTG pro výcvik pilotů na letadlových lodích. Dá se předpokládat, že oblíbený „Grač“ bude ve službě ještě dlouho. 

V předchozí části článku astronomové zjistili, že rozdělení kosmických objeků na planetky (asteroidy) a komety není tak jednoznačné. Existují totiž tělesa, která mají charakteristické rysy obou kategorií.

Původ komet hlavního pásu

Astronomové se domnívají, že zmíněné komety jsou v hlavním pásu skutečně původní – tedy, že se sem nedostaly ze vzdálenějších oblastí Sluneční soustavy nějakou složitou gravitační hrou. Přítomnost vody či vodního ledu nás ve vnějších oblastech hlavního pásu nepřekvapí. Pozemské studie meteoritů či spektroskopická pozorování planetek v dané lokalitě ukazují na výskyt hydratovaných minerálů, které mohou vznikat pouze za přítomnosti vody – takže se zde životodárná tekutina musela minimálně v minulosti skutečně nacházet.

Překvapením ovšem je, že se tato voda (případně led) uchovala do současnosti: po více než 4,5 miliardy let bychom očekávali, že se na povrchu těles v hlavním pásu už musela odpařit. Ovšem nedávno provedené počítačové simulace ukázaly, že pokud by led spočíval pod vrstvou prachového materiálu o tloušťce několika jednotek až desítek metrů, mohl by v těchto částech Sluneční soustavy vydržet dodnes.

Jak ovšem odstartovat kometární aktivitu tělesa pokrytého vrstvou prachu? Výpočty ukazují, že spouštěcím mechanismem by se mohly stát impakty malých těles. I dopad metrového objektu by pak měl teoreticky za následek vystavení podpovrchové vrstvy ledu přímému slunečnímu záření; případně by se izolační vrstva alespoň zeslabila natolik, že by přestala led krýt. Každá taková srážka by mohla vysvětlit aktivitu po následujících sto až tisíc let; poté by se otevřená „kapsa“ těkavého materiálu vyčerpala. I kdybychom však podobný scénář připustili, musíme vysvětlit další problém: vezmeme-li v úvahu průměrnou dobu mezi dvěma dopady, tj. zhruba deset tisíc roků, těleso o velikosti 133P by se vyčerpalo asi za miliardu let. 

Astronom českého původu David Nesvorný se svými kolegy zjistil, že se 133P řadí k členům mladé skupiny planetek, která se v rámci rodiny Themis zformovala poměrně nedávno: označuje se jako Beagle a vznikla rozpadem většího tělesa před méně než deseti miliony lety. Znamenalo by to, že se ledový materiál v minulosti ukrýval uvnitř velké planetky, kde byl dobře chráněn před slunečním zářením. A teprve rozpad původního tělesa spojený se vznikem řady menších objektů by umožnil přesun ledového materiálu blíže k povrchu, kde by následně mohl kometární aktivitu spouštět výše popsaný proces malých impaktů.

Ideálním důkazem zmíněné hypotézy by se stal nález další komety mezi členy rodiny Beagle, což se ovšem zatím nepodařilo. Astronomové však věří, že se jedná pouze o otázku času.

Jak dostat vodu na Zemi

Nicméně objev ledových těles uvnitř hlavního pásu by mohl mít závažnější důsledek přímo pro naši planetu. Nikoliv, nehrozí nám nebezpečí srážky s některým ze zmíněných objektů – hlavní pás však možná představuje oblast, odkud pochází pozemská voda.

Je známo, že Země vznikla příliš blízko Slunci, než aby se na jejím povrchu udržela voda v jakémkoliv skupenství. Vyšší teploty vedly k odpaření ledových krystalků a dalších těkavých látek. Ve větších vzdálenostech od středu našeho solárního systému se zformovaly například uhlíkaté chondrity, které obsahují až 10 % vody; a vodu nalezneme rovněž u planetárních obrů, jako je Jupiter. Vědci dlouhou dobu předpokládali, že životodárnou tekutinu dopravily na téměř již zformovanou zeměkouli vlasatice v období tzv. těžkého bombardování. Analýza izotopického složení komet ovšem ukazuje, že vykazují dvakrát vyšší zastoupení deuteria (izotopu vodíku) než mořská voda. Zřejmě se tedy zamýšleným zdrojem vody na Zemi stát nemohou. A naopak – zastoupení deuteria v pozemské vodě mnohem lépe odpovídá izotopické složení vody v meteoritech. 

Nyní tedy víme, že se voda či vodní led skutečně mohou v hlavním pásu planetek vyskytovat, a můžeme tak hledat zdroj pozemské vody právě tam. Kromě toho se nám také – mnohem blíže naší planetě – nabízí příležitost ke zkoumání těles, jež k nám mohla vodu dopravit. Jelikož detailní výzkum kterékoliv komety v hlavním pásu bude komplikovaný, je zřejmé, že jej budeme muset svěřit nějaké kosmické sondě.

Hledání skrytých komet

Ačkoliv dnes astronomové znají desítku komet v hlavním pásu, stále o těchto tělesech víme příliš málo. Vzorek zkrátka není dost velký, abychom z něj mohli usuzovat na obecné vlastnosti zmíněných vesmírných objektů. Nezbývá tedy než doufat, že se jej v blízké budoucnosti podaří podstatně rozšířit například díky novým přehlídkám noční oblohy, k nimž patří i projekty Pan-STARSS či LSST. 

Komety v hlavním pásu projevují aktivitu jen v určitých úsecích svých heliocentrických drah, což jejich hledání ztěžuje. Navíc se jejich větších část nemusí ukázat vůbec. Astronomové odhadují, že až 90 % všech ledových těles v hlavním pásu může zůstávat neaktivních zkrátka proto, že v poslední době neprodělala žádnou srážku, která by vystavila skrytý led působení slunečního záření.

Nicméně ještě nedávno jsme o kometách v hlavním pásu nevěděli téměř nic, a dnes už pomalu sestavujeme jejich zajímavou mozaiku. Vzhledem ke zvýšenému zájmu astronomů o uvedenou oblast se tak můžeme těšit na další objevy a novinky.

Rozpadající se asteroid

Asteroid označený P/2013 R3 byl objeven 15. září 2013 jako rozmazaný objekt. Pozorování provedená Keckovým dalekohledem odhalila v jeho prachové obálce hned tři pohybující se úlomky. Následný pohled Hubbleovým teleskopem ukázal dokonce desítku úlomků, přičemž každý z nich vytvářel vlastní prachový ohon. Největší fragmenty měřily v průměru více než 350 m a vzdalovaly se od sebe rychlostí asi 1,5 km/h. Další snímky potvrdily, že se mezitím objevily úlomky nové. 

Nízká rychlost vzdalování jednotlivých částí naznačuje, že se v tomto případě nemohlo jednat o katastrofickou srážku, která by původní těleso rozbila na kusy. Objekt pravděpodobně uvnitř popraskal v důsledku dávné kolize, ale samotný rozpad způsobilo sluneční záření, jež nepatrně zrychlovalo rotaci tělesa. V určitém okamžiku došlo k překročení pevnosti materiálu a jednotlivé fragmenty se od sebe začaly zvolna vzdalovat. Jejich kometární vzhled ukazuje, že se opět jedná o těleso na rozhraní mezi asteroidem a kometou.

Christie bude reprezentovat svou zemi v běhu na 100, 200 a 400 metrů na letošním ročníku World Masters Athletics Championship, který se koná od 26 října v australském Perthu. Podívejte se, jak vypadá její příprava.

Ladislav byl čtvrtým dítětem českého, uherského a německého krále a rakouského vévody Albrechta II. (V.) Habsburského a jeho choti Alžběty Lucemburské. Narodil se až čtyři měsíce po smrti svého otce, a proto si získal přízvisko „Pohrobek“. Alžběta se velmi snažila prosadit synova dědická práva na vládu v Uhrách, ale Uherský sněm si kvůli tureckému nebezpečí zvolil polského Vladislava Jagellonského – dospělého krále, schopného řídit obranu země. V roce 1442 zemřela Ladislavovi také matka a poručníkem se stal jeho strýc Fridrich III. – po Albrechtově smrti zvolený římským králem.

Zemští správci

O dva roky později padl Vladislav Jagellonský na křížové výpravě proti Turkům u Varny, uherský sněm uznal dědické nároky Ladislava Pohrobka a přijal ho za svého krále. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal sedmihradský vojvoda János Hunyady. Ve věku 13 let (1453) byl mladý panovník zvolen a korunován i českým králem. Zatím zde ale vykonával správcovskou funkci Jiří z Poděbrad. V roce 1457 přijel Ladislav do Prahy, aby se zde oženil a natrvalo se usídlil v Praze. Na konci roku se ale roznemohl a po třech dnech záhadně zemřel. Příčina smrti – zhoubná leukémie –  byla odhalena teprve v roce 1984 antropologem Emanuelem Vlčkem. 

TIP: Dobrá volba: Jiří z Poděbrad českým králem

Smrtí mladého krále skončil první pokus v dějinách střední Evropy vytvořit mohutné podunajské soustátí, které mohlo zastavit pronikání Turků do nitra Evropy. Spor o dědictví po Ladislavu Pohrobkovi proti sobě na dlouhá desetiletí postavil dvě nejmocnější dynastie střední Evropy: Habsburky a Jagellonce. Naděje ani jednoho z rodů se ale nesplnily, protože v Uhrách i v zemích Koruny české byli zvoleni králové z domácích šlechtických rodů. V Uhrách byl korunován Hunyadyho syn Matyáš Korvín a českým králem se stal Jiří z Poděbrad.

Rodinka z anglického městečka Stratford-upon-Avon se obléká výhradně do dobového „vintage“ oblečení. Výbava jejich domu je zařízena ve stylu 40. let a i jejich malá dcerka Betsy si hraje pouze s dobovými hračkami. „Je to náš hold lidem, kteří v této obtížné době žili,“ popisuje svůj životní postoj Kitten.

Svou zálibu připisuje výchově a rodičům. „Můj táta je velký fanoušek starých vlaků a parních lokomotiv. K historii jsme doma vždy měli velmi blízko,“ říká šestatřicetiletá Kitten.

Zpátky v čase

Většina věcí z jejich šatníku je dílem Kitten, která se živí jako návrhářka a designérka. Občas vystupuje i na tematických dobových večerech. O práci nemá nouzi - zájem o módu 40. let v totiž v Británii roste. Šaty, které bylo dříve možné získat za 15 liber, dnes vyjdou na 60 i 100 liber.

Kromě šatníku si rodinka zamilovala i dobová jídla. Jejich nejoblíbenějším jídlem je SPAM (konzervovaná směs vepřového ramínka a minoritního podílu šunky, obdoba českého lančmítu) a pochutnají si i na „válečných“ vejcích v prášku.

I přes svou snahu přenést se do časů dávno minulých, zcela bez moderních technologií se neobejdou. S podobně zapálenými nadšenci komunikují přes sociální sítě a občas se podívají i na televizi. Tu ale šikovný Richard chytře ukryl do dobového nábytku.