Když bylo rozhodnuto vypustit kosmické sondy Pioneer 10 a 11, aby jako první prozkoumaly planetu Jupiter, měly podle plánu zároveň sehrát roli „kosmických pošťáků“. Bylo totiž jasné, že po průletu kolem obří planety opustí Sluneční soustavu a vydají se napříč vesmírem. Jejich start se uskutečnil v letech 1972 a 1973. Každá sonda má k opěrám antény připevněnu plaketu s poselstvím, kterou navrhli americký astronom Carl Sagan a jeho žena Linda. Pioneer 10 míří ke hvězdě Aldebaran v souhvězdí Býka (ve vzdálenosti 68 světelných let) rychlostí 12 km/s a měl by kolem ní prolétnout zhruba za dva miliony roků. Pioneer 11 míří ke stálici λ Aql v souhvězdí Orla, vzdálené 125 světelných let, a mine ji asi za čtyři miliony roků.

Kosmické „dopisy“ na sondách tvoří pozlacená hliníková destička o rozměrech 152 × 229 mm. Vlevo nahoře je zobrazena základní délková jednotka – vlnová délka hyperjemného přechodu mezi dvěma stavy atomu vodíku (tj. 21 cm), jež se liší opačnou orientací spinu elektronu. U obrázku ženy se v binárním kódu nachází číslo 8, neboť 8 × 21 cm = 168 cm, což je průměrná výška něžného pohlaví. Na pozadí plakety byste navíc našli siluetu sondy, jež má umožnit jiný způsob dekódování velikostí.

Radiální obrazec vlevo pak slouží k určení polohy Sluneční soustavy v naší Galaxii vzhledem k centru a ke čtrnácti pulzarům (jde tedy v podstatě o adresu odesílatele). V binární formě jsou zde zapsány známé periody zmíněných vesmírných objektů. V průběhu let rotace pulzarů zpomaluje, tudíž bude moct případný nálezce určit, jaká doba uplynula od vyslání sondy. Patnáctá čára, směřující doprava, představuje relativní vzdálenost Slunce od středu Mléčné dráhy. Ve spodní části je znázorněna Sluneční soustava s binárním zápisem vzdáleností planet od naší hvězdy a se schematickým naznačením trajektorie sondy.

Vesmírný vzkaz v láhvi

Výzkum obřích planet Sluneční soustavy pokračoval startem sond Voyager 1 a 2 v roce 1977. Po průletu kolem Jupitera a Saturnu (u čísla dvě rovněž kolem Uranu a Neptunu) zamířila i tato dvojice za hranice našeho solárního systému, není však na cestě k žádné konkrétní hvězdě. Voyager 1 prolétne asi za čtyřicet tisíc let ve vzdálenosti 1,6 světelného roku od stálice AC+79 3888 v souhvězdí Žirafy. Ve stejné době bude Voyager 2 prolétávat ve vzdálenosti 1,7 světelného roku kolem hvězdy Ross 248 v souhvězdí Andromedy.

Obě sondy nesou na palubě měděný pozlacený disk (fonografický záznam) o průměru 305 mm – plaketu „Poselství mimozemšťanům“, která obsahuje zvuky a obrazy reprezentující lidské kultury a život na Zemi. Jedná se o jakousi zprávu v láhvi vrženou do kosmického moře v podobě časové schránky. Disk se nachází uvnitř hliníkového pouzdra, na jehož povrchu je vyobrazen původ sondy vzhledem k poloze pulzarů. Součást obalu tvoří návod na vyvolání uložených informací a vzorek radioaktivního uranu, který nálezcům umožní určit stáří zařízení.

Disk zahrnuje 115 obrázků a zvukový záznam 55 pozdravů v různých jazycích světa včetně češtiny. Dále následuje nahrávka 35 přírodních i umělých zvuků (od sloního troubení přes volání delfínů, zpěv ptáků až po zvuk jedoucího traktoru či startující rakety). Na konci pak na případné adresáty čeká 90minutový „koncert“ – 27 hudebních úryvků včetně etnických skladeb.

1974: Poprvé rádiem

V roce 1974 se lidé pokusili o první aktivní vesmírný rádiový kontakt. Anténa radioteleskopu v Arecibu o průměru 305 m byla použita jako vysílač a s její pomocí jsme vyslali signál směrem ke kulové hvězdokupě M13 v souhvězdí Herkula, jež se nachází ve vzdálenosti asi 25 tisíc světelných roků. Poselství obsahuje velmi rozsáhlé informace o pozemské civilizaci, a pokud všechno dobře dopadne, mohli bychom za 50 tisíc let teoreticky obdržet odpověď.

Zprávu tvoří 1 679 znaků, z nichž lze při správném seřazení „jedniček“ a „nul“ sestavit obrázek o 73 řádcích a 23 sloupcích. Postupujeme-li pak při čtení odshora dolů, dostaneme následující informace: nejprve čísla od 1 do 10 v binárním kódu; dále cifry 1, 6, 7, 8 a 15 představující atomová čísla vodíku, uhlíku, dusíku, kyslíku a fosforu, tj. základních stavebních kamenů DNA; následují chemické vzorce nukleotidů tak, jak jsou začleněny do řetězce DNA; další část zprávy představuje dvojitou spirálu DNA – sloupec uprostřed udává počet nukleotidů.

Vzkaz zahrnuje i symbolické vyobrazení člověka. Po levé straně je vyjádřena jeho průměrná výška: 1 764 mm. Číslo vpravo pak udává velikost lidské populace v době vyslání signálu: 4 292 853 750 osob. Následuje podoba hlavních těles Sluneční soustavy a radioteleskopu v Arecibu, s jehož pomocí jsme zprávu odeslali.

Kulová hvězdokupa M13 obsahuje asi milion hvězd starších než Slunce a svazek záření vyslaný ze Země ji zasáhne v podstatě celou. Pokud tedy kolem některé ze stálic krouží obydlená planeta a tamní civilizace přijatou zprávu rozluští, pak máme určitou naději, že se dočkáme odpovědi…

1986: Šílený nápad

S doslova šíleným nápadem přišel Joe Davis, umělec a vědecký pracovník Massachusettského technologického institutu (MIT). Napadlo ho, že jsme do vesmíru dosud nevyslali detailní popis lidských genitálií a procesu rozmnožování. Rozhodl se proto nahrát zvuky vaginálních stahů jedné baletky a vyslat je k blízkým hvězdám Epsilon Eridani a Tau Ceti (a k dalším dvěma stálicím) radioteleskopem Millstone Hill Radar. Jeho snahu sice po pár minutách vysílání přerušila americká armáda, zprávy však přesto dosáhly svých cílů: Epsilon Eridani v roce 1996 a Tau Ceti v roce 1998. Žádná odezva zatím nepřišla – co bychom asi na podobné vysílání odpověděli my?

1999: Kosmické volání 1

V roce 1999 zamířila do kosmu první zpráva, která vešla do historie jako Cosmic Call (kosmické volání). Ivan Dutil a Stéphane Dumas vyvinuli matematický postup psaní vesmírných poselství, přičemž předpokládají, že by měl být univerzální, a tedy dobře čitelný pro případné mimozemské civilizace. Dvojice zpráv směřovala k devíti vybraným hvězdám pomocí radioteleskopu RT-70 na Krymu.

2001: Zprávy od mladých

Alexander Zajcev z Ruské akademie věd a tým z Cosmic Call 1 nasměrovali v roce 2001 poselství k šesti hvězdám (mj. i k 47 UMa v souhvězdí Velké medvědice, u níž se podařilo objevit tři exoplanety). Nejednalo se však o vědeckou zprávu, nýbrž o vzkazy mladých Rusů. Podstatnou část pak tvořil koncert na elektronický hudební nástroj theremin (ovládá se, aniž by se jej hráč jakkoliv dotýkal). Pokud v uvedené planetární soustavě žijí rozumné bytosti, budou moct zprávu zachytit v roce 2047.

2003: Kosmické volání 2

V roce 2003 odeslal opět radioteleskop RT-70 zprávy k pěti blízkým hvězdám. Jednalo se například o soustavu 55 Cnc v souhvězdí Raka, zahrnující pět dnes známých planet. Projekt financovala společnost Team Encounter, která plánovala také vyslání malé sondy na bázi sluneční plachetnice. Zařízení se mělo vydat do vesmírných končin s poselstvím obsahujícím vzorky vlasů či fotografie, ze startu však sešlo. Zpráva z roku 2003 nesla nejen matematicky kódovaný vzkaz, podobně jako v roce 1999, ale také pozdravy dětí z padesáti zemí světa, obrázky, hudbu apod.

2005: Komerční vzkazy

V roce 2005 začala společnost Deep Space Communications Network nabízet posílání soukromých zpráv do vesmíru. Podle jejího webu můžete k nebi nasměrovat až pět fotografií nebo dvě minuty videa a padesát psaných slov. Za odvysílání pětiminutového vzkazu zaplatíte 299 dolarů a dostanete certifikát s potvrzením, že se vaše poselství do kosmu skutečně dostalo. Podrobnosti najdete například na adrese deepspacecom.net/Purchase.html.

2008: Nesmrtelní „Brouci“

Své padesáté výročí založení oslavila NASA netradičním způsobem. Do vesmíru se vydala píseň „Across the Universe“ od legendárních Beatles. Vzkaz odeslal 4. února 2008 jeden ze tří radioteleskopů sítě Deep Space Network, zajišťujících komunikaci se sondami a družicemi. Zpráva letí ke známé hvězdě Polárce a měla by k ní dorazit v roce 2439.

2008: Zajcev znovu na scéně

Alexander Zajcev se své snahy o vesmírná poselství nevzdal. Pomocí sociální sítě Bebo shromáždil na půl milionu vzkazů od lidí z celého světa včetně několika celebrit a následně odeslal 500 zpráv radioteleskopem RT-70 směrem k exoplanetě Gliese 581c dosahující šestinásobku hmotnosti Země. Poselství by k ní mělo dorazit v roce 2028, avšak podle nejnovějších výzkumů obíhá těleso mimo zónu obyvatelnosti, přestože by se podle současných poznatků mohla na jeho povrchu nacházet tekutá voda.

2008: Reklama na chipsy

V roce 2008 se do vesmíru vydala také první reklama: celých šest hodin vysílaly radioteleskopy na severu Skandinávie reklamní spot na kukuřičné chipsy Doritos. Cílem se stala hvězda 47 Ursae Majoris (47 UMa, Velká medvědice), k níž směřují i některé dříve odeslané zprávy (viz 2001: Zprávy od mladých). V témže roce jsme směrem ke hvězdě Alfa Centauri vysílali sci-fi snímek The Day the Earth Stood Still. Kosmické spamy se zkrátka začínají nezadržitelně šířit.

2009: Pozdrav ze Země

Tuto kampaň zorganizovali australští astronomové: každý uživatel internetu mohl napsat krátkou zprávu maximálně o 160 znacích, načež se shromážděné pozdravy ze Země zakódovaly a radioteleskop Canberra je odeslal k exoplanetě Gliese 581d. Asi za dvacet let si budou moct případní mimozemšťané přečíst 25 878 vzkazů (budou-li ovšem umět anglicky). Exoplaneta krouží kolem hvězdy v souhvězdí Vah, nacházející se od nás dvacet světelných let daleko. Tato super-Země dosahující sedminásobku hmotnosti naší planety se nachází v obyvatelné zóně, takže na jejím povrchu může existovat voda v kapalném stavu.

2009: Další umělecké dílo

Nechvalně proslulý umělec Joe Davis (viz 1986: Šílený nápad) se v roce 2009 rozhodl oslavit 25. výročí vyslání první zprávy pro případné mimozemské civilizace, které realizoval radioteleskop v Arecibu (viz 1974: Poprvé rádiem). Jeho pokus z roku 1986 se nesetkal zrovna s pochopením, zato při tom druhém se mu podařilo do vesmíru odeslat informace o enzymu RuBisCo, který je důležitý mimo jiné pro fotosyntézu rostlin. Není bez zajímavosti, že Davis použil pro přehrání svého poselství do radioteleskopu iPhone – i mezihvězdná komunikace totiž už zohledňuje moderní trendy.

2013: Směr Gliese 526

Cílem projektu Lone Signal se stalo vyslání poselství ke hvězdě Gliese 526 v souhvězdí Pastevce, která se od nás nachází 17,6 světelného roku daleko. Jedná se o červeného trpaslíka a žádné planety u něj zatím objeveny nebyly. Zprávy odeslal kalifornský radioteleskop Jamesburg Earth Station s anténou o průměru 30 m. Kromě pozdravů a fotografií od lidí zahrnovaly rovněž informaci o poloze Země ve vesmíru, o našich znalostech apod.

Ačkoliv emoce a pocity obvykle považujeme za vnitřní záležitost každého z nás, ve skutečnosti bývají vidět i navenek. Například je lze je odvodit z chování v určitých situacích.

Postupně se ukazuje, že emoce mají i živočichové, do nichž bychom to neřekli. Najdou se i u hmyzu. Britští badatelé pečlivě pozorovali čmeláky, jako se chovají v různých experimentálních scénářích. Některým nabízeli pamlsky, a pak jejich chování srovnávali se čmeláky, kteří nic nedostali. Jindy zase simulovali útok predátora a sledovali, co to se čmeláky udělá.

Čmeláci plní emocí

Vědci nakonec došli k závěru, že čmeláci prožívají emoce a nálady. Od těch lidských se určitě liší, ale v hrubých rysech jim asi rozumíme. Když pokusní čmeláci dostali přípravek, který blokuje dopamin, neurohormon těsně související se systémem odměny a potěšení v mozku, tak se jejich emoční reakce na pamlsky vytratily. Dopamin tedy hraje v emocích čmeláků významou roli.

TIP: Chápavá němá tvář: Psi rozumějí emocím ostatních psů i svých pánů

Podle vědců to vlastně není až takové překvapení. Hmyz možná vypadá naprvní pohled jinak než my, hmyzí mozky jsou ale ve skutečnosti v řadě ohledů podobné těm lidským.

Po Mnichovské dohodě bylo Československo doslova gangstersky okleštěno. Z hranic musela ustoupit zaskočená, ale jinak velmi dobře připravená a k boji odhodlaná armáda. Po svém odchodu z pozic byla nucena nechat za sebou nejen hory, které po generace ztělesňovaly minulost a životní jistoty, nýbrž i pevnosti, jež byly vydávány za spolehlivou záštitu. 

Podstatná část japonské admirality považovala útok na Pearl Harbor za příliš riskantní podnik. Staří velitelé vyrůstali v éře bitevních lodí a jen pomalu brali na vědomí, jak skvělých výsledků mohou letadlové lodě dosáhnout. Přesto věděli, kolik času a prostředků Japonsko do jejich stavby vložilo, a nechtěli je ztratit hned první den války. V prosinci 1941 mělo císařské námořnictvo deset různě velkých letadlových lodí.

Adoptovaný syn

V dubnu 1894 se narodil nepříliš významnému samuraji Sadajoši Takanovi syn Isoroku. Nezvyklé křestní jméno znamenalo „padesát šest“, tedy věk otce v době, kdy chlapec přišel na svět. Nadaný mladík absolvoval v roce 1904 námořní akademii v Etadžimě a následujícího roku sloužil na křižníku Niššin během rusko-japonské války. Během bitvy u Cušimy, kde padlo rozhodnutí o výsledku celého konfliktu, přišel o ukazováček a prostředníček na levé ruce.

V roce 1916 se pak mladý Isoroku nechal adoptovat rodinou Jamamoto. Šlo o běžný postup, kterým rody bez mužských potomků zajišťovaly pokračování své existence. I s novým jménem pak nadějný námořník odcestoval na studia do Spojených států amerických. Na Harvardově univerzitě se věnoval ekonomii, přičemž se zaměřil na americký naftový průmysl. Získané poznatky z něj učinily velkého odpůrce války s USA.

Na počátku 20. let se Jamamoto poprvé setkal s námořním letectvem. Jasnozřivý důstojník rozeznal obrovský potenciál této nově se rodící zbraně a stal se jejím neúnavným propagátorem. V roce 1928 byl dokonce jmenován prvním velitelem vybudované letadlové lodi Akagi. Nadřízení rozpoznali Jamamotovy mimořádné organizační i velitelské schopnosti, a tak strmě stoupal po kariérním žebříčku. Sloužil jako námořní atašé ve Spojených státech, vedl japonské delegace na námořních konferencích v Londýně a Washingtonu.

V roce 1935 byl dokonce jmenován náměstkem ministra námořnictva a do jeho kompetence spadala mimo jiné i stavba nových plavidel. Z titulu této funkce pro Japonsko vybudoval nejsilnější flotilu letadlových lodí na světě.

Válka, kterou nechtěl

Během 30. let Jamamoto patřil k umírněným důstojníkům, kteří se nechtěli pouštět do přímé konfrontace se západními mocnostmi. Až moc dobře si pamatoval obrovský průmyslový potenciál Spojených států amerických, který viděl na vlastní oči. Celková politická situace v říši vycházejícího slunce mu však nedávala jinou možnost než se přizpůsobit a chystat se na konflikt.

Isoroku Jamamoto věděl, že pokud má mít Japonsko aspoň minimální šanci na úspěch, musí zasadit nepříteli co nejdrtivější první ránu. I přes odpor podstatné části admirality tak prosadil útok na Pearl Harbor. Domníval se, že jen vyřazením základny a potopením co největšího počtu amerických těžkých lodí dokáže zajistit japonským transportním flotilám klid při obojživelných operacích v západním Pacifiku.

Dostatečně mohutný nástup mohl podle Jamamota donutit žádat Spojené státy o mír. K prosazení svých plánů měl vyhovující páky, protože od roku 1939 stál v čele celého japonského Spojeného loďstva. Když se ostatní admirálové zdráhali schválit úder na Pearl Harbor, neváhal v listopadu 1941 dokonce pohrozit svou rezignací. Názoroví oponenti se zalekli a své námitky nakonec vzali zpět. 

Isoroku Jamamoto (1884–1943)

• 1904 absolvuje námořní akademii v Etadžimě
• 1919 nastupuje na Harvardovu univerzitu
• 1928 stává se velitelem letadlové lodi Amagi
• 1929 povýšen do hodnosti kontradmirála
• 1930 vede japonskou delegaci na londýnské námořní konferenci
• 1939 jmenován velitelem Spojeného loďstva
• 1941 vítězí u Pearl Harboru
• 1943 zabit Američany nad Bougainvillem

Jamamoto měl smůlu v tom, že jako vrchní velitel nakonec neměl svůj plán pod přímou kontrolou. Samotný úder na Pearl Harbor vedl admirál Čúiči Nagumo, který si rozhodně nepočínal tak agresivně, jak by to na jeho místě udělal jeho nadřízený. Když někteří důstojníci navrhovali Nagumovo odvolání, Jamamoto odmítl, protože starý admirál by prý takovou potupu neunesl a vzal si život.

TIP: Husband Kimmel: Nedoceněný americký admirál

Je možné, že svou roli zde sehrál i jistý komplex méněcennosti vůči příslušníkovi vysoké šlechty, byť momentálně podřízenému. Vrchní velitel se nenechal pouze částečným úspěchem u Pearl Harboru rozhodit a nadále plánoval ofenzivní operace. Jamamoto svou mysl pravidelně tříbil hraním karetních i deskových her včetně nejpopulárnější japonské strategické stolní hry go.

Admirálův matematicky přesný mozek byl pro Američany natolik nebezpečný, že když se naskytla příležitost k úderu, využili jí. Odposlouchávací služba zjistila na jaře 1943 trasu Jamamotovy plánované inspekční cesty a skupina stíhaček P-38 pak život největšího japonského admirála ukončila. 

Snad kromě Země nenajdeme ve Sluneční soustavě více fotogenickou planetu než Saturn. Díky rozhlehlému systému prstenců se stal plynný obr jakýmsi symbolem, který ostatně pronikl i do loga časopisu Tajemství vesmíru. Moderní výzkumy ve 20. století ukázaly, že prstence obepínají také Jupiter, Uran a Neptun, přesto jsou ty Saturnovy svým rozsahem a především pozorovatelností jedinečné. 

V prvé řadě si musíme uvědomit, že se nejedná o kompaktní útvar, ale o miliardy částic, jež planetu obíhají jako na obřím kolotoči. Podle vysokého lesku lze usuzovat, že převažují ledová tělíska, zatímco síla prstenců (dosahující snad jen několika stovek kilometrů) dokládá, že jde ve většině případů o malé objekty – centimetrové a metrové. Výskyt temných mezer, tzv. dělení, zase naznačuje, že v prstencích dochází ke složité gravitační interakci se soustavou přirozených satelitů, mezi nimiž převládají ledová tělesa. 

Je tedy více než zřejmé, že zrod Saturnových prstenců souvisí právě s jeho měsíci. Odborníci přitom pracují se dvěma hypotézami: Buď prstence představují pozůstatek formování systému planetárních souputníků a gravitační vliv již utvořených těles zabraňuje vzniku dalšího objektu; nebo jde naopak o relikt dávné kolize mezi měsíci, načež se zbylé fragmenty rozprostřely kolem planety. Mezi uvedenými možnostmi nelze v současnosti rozhodnout, každopádně roli hraje i třetí mechanismus, kdy se částice v prstencích neustále doplňují z povrchu některého měsíce. Jedná se i o případ prstence označeného písmenem E, jenž se sytí ledovými zrny tryskajícími z gejzírů poblíž jižního pólu Enceladu.

Stáří pouští bývá různé. Některé z nich byly ještě nedávno mnohem vlhčí než dnes. Sahara existuje sice asi 7 milionů let, ještě před 6 tisíci let ale byla dost zelená a protékaly jí velké řeky. Stejně tak pouště amerického Západu a Austrálie, které byly vlhké ještě během nejmladší doby ledové.

Naopak pouště střední Asie zřejmě existují nejdéle z pouští dnešní doby. V nitru největšího kontinentu světa jsou pouště nepřetržitě vyschlé přes 30 milionů let. Dokládají to nové analýzy izotopů uhlíku ze starobylých půd těchto pouští.

Osud pouští jako je Gobi, Ordos nebo Taklamakan utvářely tři hlavní faktory. Před 45 miliony let vznikly Himáláje, které zablokovaly přístup vlhkých monzunů z jihu. Před 10 miliony let se zase objevilo pohoří Altaj, které odřízlo srážky přicházející od severu, což zdejší pouště ještě zvětšilo.

TIP: V poušti Atacama hodně pršelo a poušť vykvetla překrásnými barvami

A zhruba před 20 miliony let se na Zemi kvůli setrvalému ochlazování objevily polární ledové štíty, v nichž je vázáno ohromné množství vody. Celá planeta kvůli tomu vysychá.

Karel VI., který přišel na svět 1. října 1685, se původně vůbec neměl stát hlavním vladařem podunajské monarchie ani císařem slavného římského impéria. A nakonec to byl právě on, kdo zamíchal kartami evropské politiky!

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Trůn byl určen pro jeho staršího bratra Josefa, zatímco na Karla čekalo slunné Španělsko. Jenže Josef brzy zemřel a Karel i se svou krásnou manželkou putoval zpátky do Vídně. A nutno podotknout, že si nepočínal vůbec špatně. Až na jednu maličkost - nedal arcidomu mužského potomka. Jediný syn zemřel v útlém věku a císaři zbyly pouze dcery. Jak ale zajistit, aby koruna zůstala doma? Pragmatickou sankcí! Přestože na jejím základě usedla jeho dcera Marie Terezie na trůn, snaha evropských sousedů zvrátit situaci a utrhnout si co nejvíc pro sebe vtáhla habsburskou monarchii do série válek, které pozměnily hranice středoevropské mocnosti.

Jak dlouho se vlastně ví, že Hranická propast je mimořádné místo, a kdy začaly první pokusy o změření její hloubky?

Hranická propast fascinovala lidi zřejmě odjakživa, stejně jako otázka její hloubky. Dokladem toho jsou první písemné záznamy o ní. Třeba v textu Tomáše Jordána z Klausnburku, který pochází ze 16. století, můžete číst: „Rozprávěl mi jeden dobrý přítel můj, kterýž téměř již v sedmdesáti letech jest, že za mladých let svých, chtěje hlubokost její vystihnout, v ní ploval, a pod vodu se pustil, zdaliby dno najíti mohl, ale že to daremné bylo, ačkoliv plovati velmi dobře uměl…“ Text je přes 400 let starý, a přesto působivě a stále pravdivě popisuje tajemno Hranické propasti.

Hranická propast se jako první krasový útvar u nás dokonce objevila v kreslené mapě Moravy Jana Amose Komenského z roku 1627. Jak čas plynul, přibývaly postupně pokusy o změření hloubky propasti. Významným zlomem byl v historii jejího průzkumu začátek potápění zde okolo roku 1960.

V Hranicích máme druhou nejhlubší zatopenou jeskyni na světě. Která je ta první a jaký je mezi nimi hloubkový rozdíl?

Hranická propast v současnosti představuje druhou nejhlubší zatopenou propast na světě, a to díky maximální dosavadní naměřené hloubce 384 metrů. Vůbec nejhlubší propastí tohoto typu na světě je Pozzo del Merro v Itálii, poblíž Říma, která je 392 metrů hluboká. Je třeba dodat, že hloubka Hranické propasti představuje maximální hodnotu, která byla naměřena, ale její celkovou hloubku zatím neznáme.

Měl jsem dříve za to, že úplně nejhlubší jeskyní světa je Krubera-Voronija. To je tedy charakterově jiná propast?

Krubera-Voronija v Abcházii je s hloubkou 2 197 metrů nejhlubší propastí světa, ale není zatopená. Při cestě k jejímu dnu je sice nutné překonat několik sifonů, jedná se ale jen o dílčí úseky, kde se používá potápěčské vybavení v expedičním stylu. Ve většině prostor propasti se jinak speleologové pohybují po lanech mimo vodní živel. Hranická propast a Pozzo del Merro jsou naproti tomu celé zatopené a jejich průzkum stojí na aktivitách pod vodou.

Nějak si nedokážu představit přesný způsob, jakým se hloubka zatopené propasti měří. Dokážete to mně a dalším laikům jednoduše popsat?

Při současných možnostech probíhá měření tak, že potápěč sestoupí do maximální možné hloubky, kterou mu dovolí okolnosti, a odtud spustí sondu. Sondou je většinou cívka s označeným lankem a závažím na konci. Po dosednutí sondy na dno doplave potápěč k nejbližší značce na lanku, zaznamená její hodnotu a také svou vlastní aktuální hloubku. Naměřená celková hloubka je součtem údaje z hloubkoměru potápěče a délky lanka odmotaného ze sondy. Celý postup je natáčen kamerou nebo více kamerami, jež jsou upevněny na potápěčově přilbě.

Je potřeba dodržet nějaký oficiální postup? Vždyť například ani atletické rekordy nelze posunovat někde při tréninku.

Poslední měření hloubky využívala místo kalibrovaného lanka speciální elektronickou sondu sestávající z 200 metrů dlouhého kabelu s tlakovým senzorem na konci. Zařízení bylo před použitím kontrolováno Polským metrologickým institutem. Ale i pokud mluvíme jen o zcela jednoduchém způsobu měření pomocí odvíjení lanka z cívky, nezapomeňme, že veškeré činnosti potápěče v takových hloubkách podléhají jasně daným postupům a časovým limitům, které vyplývají z předem stanoveného plánu ponoru. Pokud se potápěč v hloubce zdrží oproti původnímu plánu, pak každá minuta navíc pro něj znamená, že stráví asi hodinu navíc na dekompresních zastávkách. Pro představu – celý ponor trvá až osm hodin. A v daných souvislostech lze říci, že pracující potápěč zde dává všanc svůj život, v případě potíží by mu ve velké hloubce těžko někdo pomohl. V hluboké části ponoru je sám v jeskynním prostředí, bez možnosti okamžitého vynoření. Vše musí dokonale fungovat. Těžko si v takových podmínkách představit dodržování nějakého oficiálního postupu měření.

Rozhodně výsledky měření nezpochybňuji, ale dokážu si představit, že v případě, kdy by Hranická propast v hloubce překonala italskou Pozzo del Merro, by se takové spekulace mohly vynořit…

Někdo by snad mohl namítnout, že možnost kontroly zde vlastně chybí. Vzhledem k tomu, že se jedná o prostředí, kam se člověk běžně nedostane, není tady ani prostor pro nějaké upravování faktů. Navíc veškeré činnosti potápěče pod vodou snímají kamery a záznamy je možné zpětně analyzovat. Na prvním místě v tématu věrohodnosti pořízených záznamů je ovšem profesionální čest a hrdost týmu speleopotápěčů ZO ČSS Hranický kras, kteří se na měření podílejí. Tým je přesvědčen, že Hranická propast je mnohem hlubší, než jak ji dosud známe. Je jen otázkou času a technologie, aby to bylo prokázáno.

Měření tedy zatím stále vyžaduje přítomnost potápěčů?

Bez nich by měření hloubky nebylo možné. Nejhlubší sestup člověka, konkrétně polského potápěče Krzysztofa Starnawského, v Hranické propasti byl do hloubky 265 metrů. Jedná se o výjimečný výkon. V podmínkách, o nichž je řeč, lze říci, že jde o akci světového měřítka. Pohybujeme se na tenké hraně lidských možností a poznání.

Dá se k něčemu z oblasti běžnějších lidských výkonů přirovnat tento rekordní ponor?

Netroufám si jej k něčemu přirovnávat, je to příliš specifická věc. Někteří potápěči říkají, že jde o ekvivalent sólového výstupu na horu K2. Sama ale pochybuji, je-li to dostatečné, adekvátní, když uvážíme už jen mnohé fyziologické procesy probíhající v lidském těle ve velkých hloubkách, jejichž míra poznání je sama otázkou.

Diváka sci-fi filmů asi napadne, zda je pro měření možné využít nějakou sondami vybavenou miniponorku…

Jeskynní prostředí je specifické a komerčně vyráběné modely zde nejde jednoduše použít, navíc jejich dostupnost je finančně náročná. V italské Pozzo del Merro zjistil hloubku 310 metrů robot Hyball, a poté se tam ponořil robot Prometeo, který určil konečnou hloubku 392 metrů. Jenže v Hranické propasti narážíme na úskalí daná jejím profilem. Kabel se může snadno zachytit o hrany stěn a právě robot Hyball, který zde byl také využit, se nedostal přes hloubku 190 metrů, protože se mu do napadaných klád na dně Liftu I zamotal kabel. V roce 2015 zaznamenal Krzysztof Starnawski při jednom ze svých ponorů, že část skalní stěny v hloubce okolo 190–200 metrů se zřítila a do té doby pro člověka těžko průstupná restrikce se změnila v rozměrné okno. Tím se otevírají nové možnosti pro využití techniky, ale i při práci robota se ponoru účastní potápěči, kteří mu poskytují asistenci.

V Hranické propasti by se ale zřejmě muselo jednat o robota zhotoveného přímo „na míru“, že?

V některých ohledech řešíme vlastně složitější úlohu, než jakou může být výzkum oceánu. Vývoj ponorky navíc znamená nejen řešit technické požadavky, aby vzniklo funkční zařízení schopné proplout propastí tam i zpět, zaznamenat a předat naměřená data a odolat tlaku ve velké hloubce, ale také sehnat zdroje na jeho realizaci. Vždyť výzkum Hranické propasti probíhá na dobrovolné bázi, jako volnočasová aktivita dotovaná z vlastních zdrojů nadšených speleologů a potápěčů, kteří jsou organizováni v České speleologické společnosti (ČSS). Nicméně věřím, že by takový originální počin mohl být i zajímavým sponzorským projektem. Možnost účastnit se výzkumu potenciálně nejhlubší propasti světa, objevovat místa, kde ještě nikdo nikdy nebyl, nepřichází každý den…

Už jsme narazili na to, že profil hranické propasti výzkum neusnadňuje. Jaký tedy je?

Průběh Hranické propasti tvoří v řezu tři hloubkově na sebe navazující šachty: SZ kanál, Lift I a Lift II. Tyto velké šachty leží zhruba na linii 75O od vodorovné roviny. V hloubce 50 metrů se v místě zvaném Zubatice připojuje k SZ kanálu zrcadlově orientovaná část Mokrá rotunda a společně tak obě části tvoří horní část písmene „Y“. V mělkých partiích pak pokračují v podobě bočních odboček morfologicky méně výrazné části Jihozápadní chodba, La Proa a Monika.

S hranickou propastí jste byla v poslední době v intenzivním kontaktu díky grantu Expedice Neuron. Co jste se vlastně snažili zjistit?

Zjednodušeně řečeno bylo cílem projektu pokusit se přinést jakékoliv informace o vodě v Hranické propasti. Jde o krasový fenomén světového měřítka, unikát, který máme doslova u nosu. Přesto o něm stále tak málo víme. Ačkoliv se jejím průzkumem zabýváme několik desetiletí (uvažujeme-li počátky potápění zde v 60. letech 20. století), poznatky týkající se přímo vody jsou velmi útržkovité. Komplexní hydrogeologický výzkum zaměřený přímo na Hranickou propast zde zatím neproběhl a výsledky doposud provedených dílčích studií nebyly většinou publikovány, resp. mnohdy je nelze ani dohledat, z důvodů jejich existence jen v podobě manuskriptů v soukromých archivech.

Jaké výsledky z výzkumu vyplynuly?

Přestože projekt Expedice Neuron trval jen něco málo přes jeden rok, což je v přírodních vědách velice krátká doba, výsledky ukázaly, jakým je Hranická propast jedinečným a složitým přírodním systémem. Zjištěné změny vývoje některých chemických a fyzikálních parametrů v různých obdobích roku (např. až jejich zcela opačný trend v určitých hloubkových úsecích v určité době), změny charakteru prostředí z oxidačního na redukční, teplotní zvraty, které evidentně mají vliv na pohyb vodní masy, a další procesy ukazují na existenci dynamického režimu zkoumaného vodního systému. Dokladem aktivně probíhajících procesů významných z hlediska morfologie a speleogeneze je především svědectví o zřícení velké části skalního masívu v hloubce okolo 200 metrů zaznamenané potápěčem v srpnu 2015.

Je propast spojená s nedaleko tekoucí Bečvou?

Voda Hranické propasti je charakteristická svými fyzikálními a chemickými parametry a složením, čímž se od vod Bečvy odlišuje. Mezi oběma objekty ale existuje hydraulická komunikace. Na zvýšení hladiny vody v řece reaguje propast zvýšením hladiny se zpožděním v řádu desítek hodin. V mělkých partiích Hranické propasti byla potvrzena komunikace s jiným zdrojem vody, odlišným od většiny vody v Hranické propasti.

Přinesl výzkum nějaké výrazné překvapení?

Překvapení přinesl Teplý vývěr v hloubce 30 metrů – hlavní známý zdroj tepla v Hranické propasti. Má vždy vyšší teplotu než okolní prostředí a další zajímavé vlastnosti. Většina výsledků nasvědčovala představě, že toto místo s výskytem slizovitých útvarů, zřejmě biogenního původu, představuje jakýsi černý kuřák Hranické propasti. Že by mohlo jít o přívodní kanál vody z velké hloubky, pravděpodobně větší, než je dosavadní známá hloubka propasti. Většina získaných dat tomu napovídala, ale zaznamenali jsme i nevysvětlitelné nesrovnalosti. Pak se ukázalo, že v Teplém vývěru dochází k mísení dvou složek vody. Jedna pochází ze zdroje v blízkosti povrchu, kde voda proniká půdou. Druhá složka vody v Teplém vývěru pochází z hloubky a vypočítaná střední doba zdržení podzemní vody v rezervoáru je okolo 300 let.

Může složení vody v těchto hloubkách napovědět tomu, jaká je celková  hloubka propasti?

Některé analyzované složky vody mohou v hrubých rysech podat informaci o teoretické hloubce oběhu podzemní vody či o době, kterou setrvá voda v podzemí. Například měření izotopových poměrů 3He/4He ve vodě Hranické propasti odhalilo, že původ tohoto plynu je v zemském plášti, tedy v hloubce okolo 40 km. Takové informace ale nevypovídají přímo o morfologii anebo hloubce zkoumané podzemní krasové dutiny jako takové.

Jeskynní formy života bývají velmi pozoruhodné. Žijí nějaké druhy i v Hranické propasti?

Přímo ve vodě Hranické propasti bylo dosud zjištěno přes 20 druhů organismů. Nalezené druhy zachovávají odpovídající stratifikaci ve vodním sloupci, blíže hladině bylo zjištěno zastoupení různých taxonů s převahou fauny typické pro vodu pramenů. Zajímavým specifikem vody Hranické propasti je výskyt tzv. soplíků. Jedná se o rosolovité útvary, jejichž původ není znám. Tvoří povlaky na stěnách o délce maximálně 20 cm, nejhlouběji byly pozorovány v 66 metrech. Vyskytují se v různých místech propasti, bez ohledu na dosah denního světla či mimo něj. Potápěči je ve vodě nenaleznou vždy. Předpokládá se, že se pravděpodobně jedná o biofilm, shluk bakteriálních kolonií, ale tato otázka nebyla dosud mikrobiology vyřešena.

TIP: Vzhůru do díry: Česká expedice do nejhlubší jeskyně světa

V rámci projektu Expedice Neuron byl rovněž poprvé v historii studován mikrobiologický obsah vody Hranické propasti, pomocí sekvenace DNA, a to do hloubky 180 metrů. Výsledky analýz jsou v této době zpracovávány. 

Již naši předkové dobře věděli, že s úsměvem jde všechno líp. Ovšem skupina britských výzkumníků z Hewlett-Packard Development Company se nedávno rozhodla změřit „hodnotu úsměvu“. Vědci snímali reakce mozku na mimický projev radosti pomocí magnetické rezonance a zároveň sledovali tepovou frekvenci účastníků, jež vypovídala o jejich pocitech. 

Odborníci chtěli rovněž srovnat reakci těla na úsměv s jinými vjemy, které přinášejí potěšení – například s konzumací čokolády nebo se získáním nějaké finanční částky. Ukázalo se, že na jediný dětský úsměv může mozek reagovat stejně silně, jako kdybychom snědli dva tisíce tabulek čokolády! A pokud jde o finanční ekvivalent jediného úsměvu, náš mozek si jej podle této studie cení zhruba stejně, jako bychom od někoho dostali v přepočtu 400 tisíc korun.

Elon Musk přestavil své smělé plány na konferenci Making Humans a Multiplanetary Species, která se uskutečnila v mexickém Guadalajara. Vedle plánů na kolonizaci Marsu zmínil i možnost kolonizace Saturnova měsíce Enceladu.

Výkonné motory a obří raketa

Lidské kolonizátory má na Mars dopravit nový typ supervýkonné rakety Interplanetary Transport Systém (ITS). První prototyp rakety by mohl být hotový do čtyř let. Raketa ITS má být osazena 42 motory typu Raptor, jejichž prototyp nedávno prošel úspěšnou zkouškou. Motory mají raketě dodat zcela bezprecedentní nosnost 550 tun (pro srovnání nosnost rakety Saturn V je 140 tun, nosnost rakety Delta IV Heavy 26 tun). 

Raketa má podle plánů Elona Muska nejprve dopravit vesmírnou loď na oběžnou dráhu, a poté se vrátit zpět na Zem. Následně znovu několikrát odstartuje s nákladním modulem, který čekající loď zásobí palivem potřebným pro cestu na Mars a zpět. Samotná kosmická loď má být 50 metrů vysoká a v průměru má měřit 17 metrů. 

Kolik stojí cesta na Mars

Vedle technických možností je pochopitelně důležitá také cena. Finální cena letenky by mohla podle Muska vyjít na 200 tisíc dolarů na osobu, což je cena rodinného domku ve Spojených státech. Podstatně vyšší náklady si ale vyžádá samotný vývoj rakety. Šéf SpaceX náklady na vývoj první funkční verze odhaduje na optimistických 10 miliard dolarů (asi 240 miliard korun), ve skutečnosti ale bude cena nejméně dvakrát až třikrát vyšší.

Investici takového rozsahu si ale nemůže dovolit ani takový superboháč jakým je Elon Musk. Současné investice jeho SpaceX se pohybují v řádu desítek milionů dolarů a do konce roku 2020 mají být ve výši 300 milionů ročně. Musk každopádně věří, že ke snížení nákladů v budoucnu přispějí nové, lehčí materiály a zejména znovu použitelné technologie. Financování takto velkého projektu se podle něj neobejde bez přispění z veřejných rozpočtů a počítá i se zapojením veřejnosti prostřednictvím crowdfundingových kampaní. Do financování kolonizace Marsu by se v rámvi světového veřejno-privátního konsorcia mohla vedle Spojených států zapojit i Evropa, Čína a ropné blízkovýchodní velmoci.

Úžasné dobrodružství

Cílem Muskova snažení je bezpečně a opakovaně dopravovat kolonizátory na povrch Marsu. Ti první by se na rudou planetu měli podívat již v roce 2025. Zkušební přistání kosmické lodi by se mělo konat o sedm let dřív, tedy v roce 2018. Na rozdíl od minimalistických posádek při cestě k Měsíci počítají Muskovy plány s dopravou až 100 pasažérů najednou. Později dokonce s dvojnásobným množstvím cestujících přičemž do roku 2060 by na planetě podle Muskových velmi optimistických odhadů mohl žít až milion lidí. Samotná cesta by měla trvat okolo tří měsíců a rakety by ze Země startovaly každé dva roky.

Bude Elon Musk mezi prvními osadníky? On sám na to přímo zatím neodpověděl, nicméně nezdá se to příliš pravděpodobné. „Myslím, že první marťanská výprava bude opravdu velmi nebezpečná. Každopádně půjde o úžasné dobrodružství,“ odpověděl Musk na dotaz z publika, kdo budou první pasažéři.