Rover Curiosity objevil na Marsu svědeckou horu: Podobné známe i ze Země
Rover Curiosity při své jízdě po Marsu narazil na skupinu tzv. svědeckých hor, které NASA pojmenovala Murray Buttes. Svědecká hora je osamocená vyvýšenina, která byla vytvořena erozní činností exogenních sil – ústupem svahů tabulí a stolových hor. Je tvořena horizontálními nebo subhorizontálními vrstvami hornin. Svědecké hory známe i ze Země – vyskytují se například v oblasti Monument Valley na severu Arizony, najdeme je ale i v Česku.
Svědecká hora na Marsu je zhruba 15 metrů vysoká. Je tvořená hustým, ale nyní vyschlým a rozpadajícím se větry rozfoukávaným pískovcem. V dálce je na snímku vidět okraj kráteru Gale.
Další články v sekci
Neuvěřitelný trik: Květy, co lákají mouchy, které okrádají pavouky o kořist
Květy svícníku Sandersonova vydávají pach napadené včely, pro mouchy, které je opylují
Svícníky jsou sukulentní rostliny z čeledi toješťovitých. Jejich květy mívají zvláštní, často velice elegantní tvar. Fungují jako pasti na opylovače, které přilákají svou vůní. Když takový opylovač vleze dovnitř, tak ho květ asi na jeden den uvězní, aby ho pak propustil – celého obaleného pylem.
Vědci nedávno přišli na to, že květy jihoafrického svícníku Sandersonova (Ceropegia sandersonii) lákají své opylovače tím, že vydávají pach napadené včely. Lákají tím mouchy, které okrádají o kořist pavouky. Obelhané mouchy vlezou do květů svícníku, a když je květy zase pustí ven s pylem, tak mohou opylovat jiné květy této zajímavé rostliny. Podobné případy působí téměř zázračným dojmem, v přírodě je to ale ve skutečnosti poměrně běžné.
TIP: Zajímavý trik: Drákulovy orchideje napodobují houby, aby lákaly mouchy
Rostliny i živočichové obsahují podobné chemické látky, a čas od času se rostlina trefí nějakému opylovači do jeho vkusu. Stačí, aby pach vydávaný rostlinou jen vzdáleně připomínal pach, na který reagují případní opylovači. Přírodní výběr pak už zařídí zbytek.
Další články v sekci
Hmyzožraví luskouni čelí vyhubení: Kvůli pověrám i apetitu lidí
Nejsou tak atraktivní jako horské gorily a nejsou v centru pozornosti jako nosorožci. Přesto luskouni čelí podobnému osudu. Jejich populace je na pokraji vyhubení
V Číně, Vietnamu, Indonésii a Laosu patří mezi vyhledávané pochoutky – řeč je o luskounech, šupinatých hmyzožravcích nejasného evolučního původu. Vedle masa je v těchto zemích poptávka také po luskouních šupinách, využívaných v tradiční medicíně - údajně mají léčit kožní choroby a astma, a podporovat tvorbu mléka u kojících matek.
Na rozdíl od dalších podobně postižených druhů zvířat ale stojí luskouni mimo zájem široké veřejnosti. I proto se populace asijských luskounů dramaticky snížila a dnes tito noční tvorové patří mezi kriticky ohrožené druhy.
Lépe na tom nejsou ani africké druhy – poté co byli luskouni v Asii téměř vyhubeni, se zájem pašeráků obrací k Africe. Kvůli vysoké poptávce mají luskouni pro překupníky cenu zlata. Jeden kilogram luskouních šupin se na černém trhu prodává za 450 dolarů (zhruba 10 tisíc korun).
Další články v sekci
Skoro jako Češi: Třetina Číňanů si na cesty přibalí instantní nudle
O Češích se říká, že bez konzerv a řízků nevytáhnou z domova paty. Jak ale ukazují statistiky, platí totéž i o Číňanech
Více než třetina čínských turistů (31 %) si na cesty do zahraničí přibalí instantní nudle. Vyplývá to z dat shromážděných cestovatelskými a rezervačními agenturami Alitrip, Alibaba a Wacai. Bez své oblíbené pochoutky ale nezůstávají ani zbylé dvě třetiny čínských cestovatelů – 58 % Číňanů se po instantních nudlích shání hned po příjezdu do cílové destinace.
TIP: Proměny britské kuchyně: Blíží se konec Fish & Chips
V absolutních číslech se tak instantní strava stává jedním z nejexportovanějších čínských komodit. Jen během minulého týdne, kdy Čína oslavovala svůj národní den, se do zahraničí (převážně do Jižní Koreje, Thajska a Japonska) vypravilo okolo 6 milionů Číňanů. Znamená to, že zemi opustily nejméně 2 miliony balení instantních nudlí. Velmi pravděpodobně jde ale o mnohem vyšší číslo – většina Číňanů si do zahraničí prý bere 3 až 5 balíčků nudlí.
Další články v sekci
Přibližně desítka podivných stvoření v maskách a bílých kožešinách byla k vidění tento týden v ulicích New Yorku. Yettiové neboli sněžní muži si dali dostaveníčko na Flatiron Plaza a dalších místech New Yorku. Ulicemi města se proháněli v doubledeckeru, metrem a navštívili i místní sportovní utkání.
TIP: Tajemství sněžného muže konečně rozluštěno?
Akce je spojena s plánovanou expedicí baviče a dobrodruha Joshe Gatese, známého z televizní série Expedice Neznámo stanice Travel Channel. Josh, který má titul z archeologie a vášeň pro dobrodružství ve svém pořadu hledá odpovědi na největší světové záhady. Na svých toulkách pátral v džunglích Kambodže po ztraceném městě Khmérské říše a v Německu hledal slavnou Jantarovou komnatu. Nyní se Gates chystá na cestu do Nepálu a Bhútánu, kde hodlá pátrat po stopách bájného sněžného muže.
Další články v sekci
Děsivá realita: V USA strmě roste počet předávkování opiáty
Sedmiletá dívka se marně snažila probudit své rodiče. Později vyšlo najevo, že oba rodiče zemřeli na předávkování
Dlouhé hodiny se sedmiletá dívka snažila probudit své rodiče. Když se jí to nepodařilo, oblékla se a jako každý den vyrazila do školy. Na zpáteční cestě se se svým zážitkem svěřila řidiči autobusu, který zalarmoval policii. Ta našla oba rodiče mrtvé s podezřením na předávkování opiáty. V bytě se v té době nacházely tři další děti ve věku 3 a 5 let a devítiměsíční kojenec.
Krize veřejného zdraví
Drsný příběh dokumentuje rostoucí počet úmrtí v důsledku předávkování opiáty ve Spojených státech. V pennsylvanském okrese Allegheny County zemřelo v loňském roce 422 lidí v důsledku předávkování, což je podle policie nejvíce v historii. Odborníci hovoří o krizi veřejného zdraví.
TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus
Podle americké vládní agentury Centers for Disease Control and Prevention (CDC) zemřelo v roce 2014 v důsledku předávkování opiáty více než 28 tisíc lidí. To je téměř čtyřikrát více než před 15 lety. Více než polovinu všech obětí ale nemají na svědomí nelegální drogy, nýbrž léky na předpis.
Další články v sekci
Naše domácí spirální rameno v Mléčné dráze není tak malé, jak jsme mysleli
Nová měření oblaků plynu v galaktických ramenech odhalila, že naše galaktické rameno Orion – Labuť se zřejmě vyrovná ostatním hlavním ramenům
Ve vesmíru pozorujeme ohromné množství galaxií nejrůznějších tvarů a velikostí. Jak ale vypadá naše vlastní Galaxie, zjišťujeme jen velmi obtížně – protože žijeme uvnitř.
Už desítky let víme, že Mléčná dráha je velká spirální galaxie, a že žijeme v jednom z jejích ramen. Přesná podoba Mléčné dráhy, včetně počtu ramen a jejich délky, stejně jako velikost příčky uprostřed Galaxie, to vše je stále tématem vzrušených odborných debat.
Většina odborníků se shodne, že v Mléčné dráze lze rozlišit 4 výrazná ramena, která začínají v okolí centra Galaxie – rameno Persea, rameno Střelec – Lodní kýl, rameno Štít – Kentaur a rameno Pravítka – vnější rameno.
Lokální rameno není tak skromné
Sluneční soustava se ale nachází mimo tato ramena, v takzvaném ramenu Orion – Labuť, kterému se též říká Lokální rameno. Astronomové si až doposud mysleli, že je to jen méně významné rameno, které zaostává za blízkým ramenem Persea.
Ye Xu z Observatoře Purpurové hory v čínském Nankingu a jeho spolupracovníci ale tvrdí, že Lokální rameno je ve skutečnosti stejně velké, jako čtyři hlavní ramena. Tým použil soustavu 10 dálkově ovládaných radioteleskopů Very Long Baseline Array v Novém Mexiku k extrémně přesným měřením oblaků plynu v galaktických ramenech.
TIP: Mléčná dráha je možná o 50% větší, než si vědci mysleli
Nová měření naznačují, že Mléčná dráha nebude spirální galaxií s nápadnými rameny, ale spíše spirální galaxií s mnoha rameny a jejich větvemi. Jistotu ale nejspíš budeme mít až ve chvíli, kdy Mléčnou dráhu uvidíme zvenčí.
Další články v sekci
Císař a víra: Jak Josef II. reformoval církev
Jako přesvědčený osvícenec hleděl Josef zmodernizovat společnost a stát, ve kterém vládl
Protože monopol státní moci nebyl uskutečnitelný, pokud měla církev ve státě privilegované postavení, směřovala podstatná část Josefových reforem proti ní.
Od patentu k rušení klášterů
Tolerančním patentem z října 1781 umožnil kalvinistům, luteránům a pravoslavným svobodně vyznávat jejich víru. Nebyla to ještě úplná náboženská svoboda a rovnoprávnost, ale jen tolerance k těmto jinověrcům. Svou víru nesměli vyznávat na veřejnosti a omezení platila i pro výstavbu jejich kostelů. Židovský patent z následujícího roku poskytl velkou míru svobody i této opovrhované menšině a umožnil jí zařadit se do společnosti.
Císař omezil politickou moc katolických biskupů a kněžské semináře podřídil státnímu dohledu. Zakázal náboženská procesí, poutě a církevní obřady na veřejnosti, vše se smělo odehrávat jen uvnitř kostela. Od roku 1782 zrušil desítky klášterů a zkonfiskoval jejich majetek. Některé řády silně zredukoval, jiné zrušil úplně. Ušetřil jen ty, které mohly sloužit jeho reformátorským cílům, tedy kláštery se školskou, vědeckou a pastorační službou a ty, které pečovaly o chudé a nemocné. Žebravé řády a rozjímavé řehole, které trávily život jen v pokání a modlitbách, zrušil úplně.
Přitom byl Josef II. věřící katolík a církvi neupíral právo na výchovu a vzdělávání poddaných. Rozšířil proto pastorační službu tím, že řádové kněží umísťoval na fary, z nichž bylo do té doby mnoho neobsazených. Z konfiskovaného církevního majetku zřídil takzvaný náboženský fond, z kterého měly být financovány právě tyto aktivity. S podporou části reformě naladěného duchovenstva se mu postupně podařilo zlomit vliv vysoké hierarchie, která se reformám bránila zuby nehty. Císařův postoj k církvi nezlomila ani osobní návštěva papeže Pia VI., který přijel zjara 1782 do Vídně, aby Josefa odradil od jeho proticírkevní politiky.
Další články v sekci
Jeden z nejslavnějších rakouských architektů Friedensreich Hundertwasser proslul mimo jiné výrokem, že rovné linie jsou „nástrojem ďábla“. Jeho stavba zvaná Waldspirale neboli „lesní spirála“ v německém Darmstadtu zmíněná slova potvrzuje – rovnou linku bychom na ní hledali jen stěží.
Zvlněný obytný komplex ve tvaru písmene U, se 105 byty a garážovými prostorami, byl dokončen v roce 2000. K jeho nejzajímavějším prvkům patří právě stoupající střecha, jež pod sebou v nejvyšším bodě ukrývá 12 pater. Jde vlastně o jednu velkou zahradu osázenou množstvím keřů, travin a stromů. Některé stromy přitom vykukují přímo z oken a tvoří tak pro Hundertwassera typické „stromové nájemníky“. V rozsáhlé zahradě se nachází i několik kavárniček a barů lákajících k posezení uprostřed zeleně.
Celkově se jedná o zajímavou ukázku architektury vymykající se všem konvencím – na první pohled upoutá již barevná fasáda či zvláštní okna – je jich asi tisíc, přesto prý žádné z nich nemá stejnou velikost a tvar. Všechna totiž slovy slavného architekta „tančí mimo linie“.
Další články v sekci
Hitlerův bunkr v Berlíně: Poslední vůdcovo útočiště
S koncem třetí říše jsou symbolicky spjaty smrt diktátora a také stavba, kterou si Hitler zvolil jako místo svého odchodu ze života. Jednalo se o legendární bunkr pod zahradou říšského kancléřství
Podzemní komplex vznikal v několika fázích v zahradách starého říšského kancléřství na ulici Wilhelmstrasse, kde Hitler oficiálně úřadoval. Roku 1935 začala rekonstrukce rozsáhlého diplomatického sálu a sousedících částí stavby. Zároveň probíhalo přebudování sklepních prostor na betonové kryty, mající poskytnout osazenstvu ochranu před případným leteckým bombardováním.
První etapu výstavby se podařilo dovršit roku 1936, zasahovala částečně i pod prostor zahrady. Tehdy vznikl bunkr, jenž zabíral plochu 21,5 × 21,5 metrů a jeho stěny a strop byly silné mezi 1,2 až 1,6 metru. Strop později zesílila další deska silná jeden metr. Již tento původní bunkr disponoval elektrocentrálou, zajišťující ukrytým alespoň po nějakou dobu energetickou soběstačnost.
Vlhký a plesnivý bunkr
Druhá fáze výstavby úkrytu začala roku 1942 a trvala dvě léta. Podzemní kryt se rozšířil dále do zahrady, stavební jáma byla hluboká přes deset metrů. Tento nový spodní vůdcův bunkr spojovalo se starší stavbou z poloviny třicátých let schodiště, další vstup vznikl ze zahrady kancléřství. Tam jej chránily kasematové střílny, strážní věže a pancéřové dveře, vstup byl současně chráněn i protiplynovými těsnícími uzávěrami.
Projekt vedl Albert Speer, významný nacistický politik a Hitlerův nejznámější architekt. Jeho rukopis či vliv lze ostatně spatřovat již v návrzích na první přestavbu sklepních prostor z roku 1936. Vůdcův bunkr získal v letech 1942–1944 na odolnosti, železobetonové stěny a stropy dosáhly tloušťky 3,5 metru, což podle výpočtů mělo zajistit odolnost i proti zásahu tehdy nejtěžšími průraznými leteckými bombami. Je logické, že se stavitelé museli vypořádat s problémem, před nímž stojí většina realizací hlubokých podzemních staveb, a sice s vlivem spodních vod.
Ani tloušťka betonových stěn bunkru, ani izolace, nemohly stavbu zcela zabezpečit proti průsaku podzemních vod, proto se již od počátku v projektu počítalo s nasazením výkonných čerpadel a samozřejmě i filtroventilačního systému. I tak se však nepodařilo odstranit poměrně vysokou vlhkost vzduchu, která ve spojení s teplotou místností vytvářela optimální klima pro šíření různých plísní. Boj s nimi se technickým pracovníkům přes veškerou snahu nepodařil nikdy zcela vyhrát.
Součástí technického vybavení se stala rovněž spojovací centrála, která se od kolaudace udržovala v plně provozuschopném stavu. Systémy spojení počítaly s klasickými kabelovými pojítky i s bezdrátovými prostředky. Od roku 1944 měl bunkr stálou posádku, tvořenou jednak technickým personálem, který náročnou stavbu udržoval v trvalém provozu a jednak strážní jednotkou Begleitskommando, osobní stráží Adolfa Hitlera. Tu tvořili vybraní příslušníci Waffen-SS z divize Leibstandarte SS Adolf Hilter, kteří ve službě používali pokoje v části podzemního krytu.
Úkryt před spojeneckými bombami
Bunkr představoval rozsáhlý objekt, vedle osobních prostor nacistického vůdce se zde nacházely pokoje pro další stálé obyvatele, zejména nejbližší rodinné příslušníky nacistického vedení, konferenční sál, lékařská místnost, místnosti strážní jednotky, kuchyně, sklady a technické prostory.
Stavba byla projektována jako úkryt politického vedení státu v případě leteckého útoku, který měl být schopen poskytnout v řádu dní útočiště několika desítkám lidí. Tomu odpovídaly i zásoby potravin a dalších náležitostí. Samozřejmě nebyl bunkr příliš pohodlný a stísněný prostor, přes veškeré nucené větrání prosycený vlhkým a nepříjemným vzduchem, rozhodně nemohl sloužit k trvalému pobytu.
V době, kdy stavba začala, byla ještě nacistická třetí říše na vrcholu svého rozmachu a její vojska stále udržovala strategickou iniciativu a na východní i africké frontě útočila. V roce 1942 také ještě nikdo nevěděl, že přijde katastrofa u Stalingradu, konečná porážka na africkém kontinentu, klíčová porážka u Kurska a vylodění spojenců v Itálii a západní Francii. Speerem navržený odolný betonový kryt představoval spíše pojistku proti náhlému spojeneckému náletu na Berlín dálkovými bombardéry.
Místo vůdcovy sebevraždy
Svou osudovou úlohu podzemní komplex převzal až 16. ledna 1945, kdy zde začal Hitler řídit porady a v poslední fázi války se stal bunkr jeho výhradním útočištěm. Zde 22. dubna proběhla i poslední konference s vojenským velením, kde před svými generály přiznal, že válka je ztracená a nechal stáhnout všechny jednotky k obraně hlavního města.
Současně oznámil, že setrvá na své pozici až do samého konce a Berlín neopustí. Již 23. dubna z bunkru odešel Hitlerův adjutant a jeden z mála lidí, k nimž měl osobně blízko, spoluzakladatel SS Julius Schaub. Odjel do Berghofu vyplnit poslední rozkaz – zničit klíčové dokumenty. V následujících dnech z krytu odešli další dosavadní obyvatelé, včetně Alberta Speera nebo velitele gestapa Heinricha Müllera, jehož stopa zde mizí.
Další události jsou dobře známé. Dne 29. dubna 1945 uzavřeli Adolf Hitler se svou dlouholetou přítelkyní Evou Braunovou manželství, aby následujícího dne spáchali sebevraždu. Jen o den později jej následovali manželé Goebbelsovi, kteří předtím jedem zavraždili svých šest malých dětí. V té době se k objektům kancléřství již probíjeli sovětští vojáci a stavby starého i nového kancléřství byly vážně poškozeny dělostřelbou i leteckým bombardováním.
Přestože těžké granáty dopadaly i do zahrady kancléřství, bunkr prokázal svou odolnost a nedoznal poškození. Příslušníci Rudé armády jej 2. května obsadili již bez boje, zbylí členové Leibstandarte SS bez většího odporu kapitulovali. Po válce se pyrotechnici Sovětské armády pokusili roku 1947 bunkr vyhodit do povětří, avšak neúspěšně. Poškozený objekt byl tedy zasypán, aby se v budoucnosti nestal místem setkávání neonacistů.
V devadesátých letech jej během stavebních prací znovu objevili, byl proveden archeologický průzkum a probíhaly diskuze, zda v objektu neotevřít muzeum. Nakonec však byl bunkr opět zasypán a nad ním se dnes nachází dětské hřiště. Smutnou minulost místa připomíná pouze informační tabule. V létě 2015 však má být u příležitosti výročí konce války otevřena kopie části bunkru v muzeu v městě Oberhausen. Poslední žijící obyvatel bunkru, někdejší příslušník SS, telegrafista Rochus Misch, zemřel 5. září 2013 ve věku 96 let. Tehdy se historie temného místa definitivně uzavřela.