Je to teprve asi 3 tisíce let, co se první lidé dostali na Fidži a další izolované ostrovy v Pacifiku. Museli přitom přeplout tisíce kilometrů přes neznámý oceán, za což si zaslouží náš obdiv.

První lidé Pacifiku po sobě zanechali něco keramiky, pár dalších věcí, ale jejich původ zůstává nejasný. Vědci se v současné době rozhodují mezi dvěma scénáři. Buď to prý byli farmáři, kteří se vypravili na oceán přímo z pevninské východní Asie, anebo šlo o lidi, kteří se cestou na odlehlé ostrovy smísili s obyvateli Melanésie, jako jsou například lidé z Papui-Nové Guineje.

TIP: Záhada trvá: Co se vlastně stalo na Velikonočním ostrově?

Podle nové genetické studie, která jako první zahrnula celé genomy prehistorických Polynésanů, platí ta první možnost. Prvními úspěšnými mořeplavci v Pacifiku byli podle tohoto výzkumu lidé z východní Asie. Lidé z Melanésie se tam ale dostali brzy potom a smísili se s prvními osadníky.

Převratné zařízení Water Seer (česky Prorok vody) dokáže pomocí jednoduchého procesu kondenzace každý den získat z pouhého vlhkého vzduchu až 40 litrů pitné vody. Nepotřebuje k tomu žádný dodatečný zdroj energie, pohání ho jednoduchá větrná turbína.

Ještě lepší je, že Water Seer zřejmě může fungovat téměř věčně nebo alespoň po hodně dlouhou dobu. Několik takových zařízení by mohlo poskytovat vodu celé vesnici po generace.

Spodní část zařízení je umístěna zhruba 2 metry pod zemí. Okolní horniny ji ochlazují a ze shora vháněného vzduchu tam postupně kondenzuje voda.

TIP: Nepříliš růžová budoucnost: V roce 2050 budou mít miliardy lidí nouzi o vodu

Cena zařízení není nijak velká a Water Seer by se tak mohl stát zajímavým řešením pro mnoho lidí z rozvojových zemí, kteří v dnešní době nemají pravidelný přístup k bezpečně pitné vodě.

Prvosenky patří mezi první posly jara. To ostatně naznačuje i jejich latinský název Primula. Dohromady bylo popsáno na 300 druhů primulek, z nichž většina roste v Asii a asi 40 se vyskytuje v Alpách. Řada z nich se pěstuje i na našich zahrádkách. Většina primulek, především ty horské, jsou chráněny.

Záruka pro potomstvo

Nejběžnějším primulkám naší přírody se říká petrklíče, jsou to prvosenka jarní a vyšší. I v českém názvu tohoto drobného kvítku se odráží fakt jeho brzkého jarního růstu. Říká se totiž, že svatý Petr jím na jaře otevírá přírodu. Prvosenku vyšší (Primula elatior) (viz obrázek?) nacházíme spíše ve vyšších polohách, kdežto prvosenka jarní (Primula veris) má domov naopak v nižších polohách, třeba v Českém krasu.

TIP: Všechny naše kosatce aneb Divocí bratranci zahradních okras

Petrklíče se vyznačují jednou botanickou zajímavostí, takzvanou různočnělečností, kterou se brání samosprášení. Při samosprášení totiž může dojít k projevení nežádoucích změn v genomu (recesivních mutací). Naopak při cizosprášení je šance, že vznikne rostlina, která bude silnější, vyšší či se dožije delšího věku. Proto na petrklíčích nacházíme jednak květy s tyčinkami v květu dole a bliznou nahoře a naopak květy s tyčinkami nahoře a bliznou dole. K opylení tak dochází jen přenesením pylu z horních tyčinek na dlouhočnělečnou bliznu, nebo z dole přirostlých tyčinek na krátkočnělečnou bliznu. Ostatně již Charles Darwin považoval různočnělečnost za velmi zajímavý fenomén.

Od žluté po fialovou

Nejhezčí prvosenky najdeme na horách. Například prvosenku lysou, která má řadu českých synonym, ale naštěstí jen jeden latinský název Primula auricula (viz obrázek). Na jaře bývají jejími květy posety vápencové skály na Slovensku a v Alpách. Patří mezi takzvané dealpiny, což jsou rostliny, které často sestupují z hor i do nižších poloh.

Prvosenky nejsou ale jen žluté, a řada z nich je růžových až fialových. U nás (třeba v Krkonoších), na Slovensku a v Alpách, má tuto barevnou variaci prvosenka nejmenší (Primula minima), jež je opravdu drobná a téměř přisedlá (viz obrázek). Růžově kvete i prvosenka pomoučněná (P. farinosa) (viz obrázek?), která je bíle pokryta vysráženými solemi. Najdete ji na vlhčích místech na Slovensku, v Alpách a bývala i u nás. Existuje ještě několik růžových primulek, například prvosenka celolistá (P. integrifolia) (viz obrázek), rostoucí v Alpách. Mezi fialově kvetoucí patří třeba prvosenka obroubená (P. marginata)(viz obrázek).

Kouzelná rostlina

Primulky jsou mírně jedovaté, obsahují totiž směs saponinů (primulin aj.), jedovatý cyklamin, glykosidy (primulaverin, primeverin aj.), třísloviny, silice apod. V lidovém léčitelství se používá odvar z květů a oddenků při nemocech plicních, ledvinových a při kataru průdušek. Rostlina je také diuretická, způsobuje pocení, je sedativní a obsahuje i některé vitamíny. Nasazuje se rovněž při nedostatku vitamínu A a C. Výtažek z kořene je součástí přípravy českého Solutanu, léku proti bronchiálnímu astmatu a bronchitidě. Prvosenka jarní byla dříve považována za kouzelnou rostlinu odhánějící zlé duchy a pomáhající otevírat v zemi ukryté poklady.

Firma Gloster měla koncem války náskok před konkurenty díky konstrukci prvního britského proudového stíhacího letounu Meteor, takže rychle předložila návrh projektu dvoumístné noční stíhačky dle vypsané specifikace ministerstva letectví. Vzhledově se podobala meteoru a v dubnu 1949 dostala továrna objednávku na prototypy. První vzlétl v listopadu 1951, ale havaroval. Pilot se naštěstí dostal ven a zachránil i letové záznamy. I druhý prototyp měl nehodu, ale další už létaly bez potíží. 

Nový stroj nazývaný Javelin se v roce 1953 dočkal sériové výroby. Celkem vzniklo necelých 450 letounů v deseti stíhacích verzích, označených FAW.1 až FAW.9. První stroje, které prokázaly při rozsáhlých cvičeních své schopnosti najít pomocí radaru letoun nad mořem a zaútočit na něj, dostalo letectvo v roce 1956. O tři roky později nahradily u operačních perutí všechny meteory a sloužily až do roku 1968.

Přestože oceány tvoří zhruba 71 % zemského povrchu je naše planeta v porovnání s dalšími světy Sluneční soustavy doslova pouští. Co do velikosti oceánů (v poměru k velikosti Země) nás hravě strčí do kapsy například Jupiterův měsíc Europa. Množství vody v tomto oceánu je podle odhadů větší než součet veškeré vody na Zemi. To ale není nic proti Titanu, který by měl mít podle Portorické univerzity dokonce více vody než Země a Europa dohromady. Ta se nachází v kůře ve formě ledu, který je za nízkých teplot tvrdý jako nerosty na Zemi. Úplně největší zásobárnou vody je podle vědců další Jupiterův souputník Ganymed, jehož oceán by mohl být téměř 10× hlubší, než oceán na Zemi.

Největší oceány ve Sluneční soustavě:

1. Ganymed
2. Titan
3. Callisto
4. Triton
5. Pluto
6. Europa
7. Země
8. Dione
9. Enceladus

Zhruba po 14. narozeninách si dnes osmnáctiletý indický teenager všiml, že je něco v nepořádku. Na zádech se mu objevil výrůstek, který postupně začal nabývat tvaru ocasu. Vedle fyzických problémů se s nevšední vadou pojilo i velké psychické utrpení – chlapec svůj hendikep v obavě z reakcí okolí musel skrývat. Nyní se rozhodl pro osvobozující chirurgický zákrok. Když lékaři chlapci jeho ocas odstranili, měřil úctyhodných 20 centimetrů. Přestože nešlo o složitý zákrok, musel jej kvůli riziku poškození míchy provádět neurochirurg. Podle lékařů jde o vzácnou vadu, která vzniká již v děloze v důsledku spinální deformity.

Dlouhé hodiny strávené čekáním na letišti mohou být pěkná otrava. Zvlášť, když nemáte připojení k internetu. Chytré řešení nyní nabídl blogger Anil Polat, který vytvořil interaktivní mapu s přístupovými údaji k 130 letištním Wi-Fi sítím. Stačí si vybrat příslušené letiště a aplikace vám zobrazí potřebné přístupové údaje. Ani pro přístup k aplikaci není třeba internetové připojení – vývojář nabízí i funkční offline verzi.

Jsou jihoamerické puquios dílem dobyvatelů? Nebo je místní indiáni vynalezli souběžně s Peršany? Těžko říct, protože radiokarbonová metoda datování zde příliš nepomáhá. Vědci sice provedli analýzu kamenů použitých ke klenutí tunelů puquios, přičemž se ukázalo, že byly opracovány někdy v 6. století – jenže to automaticky neznamená, že se upravovaly přímo pro studny. V oblasti je totiž kvalitní stavební kámen vzácný, proto se nepotřebné stavby běžně rozebíraly, načež se materiál využil jinde.

Předchozí část: Dávní inženýři z planiny Nazca: Po stopách geniálního zavlažovacího systému

Archeologové Dorothy Menzelová a Francis Riddell v jedné ze svých knih o Nazce s hrůzou vzpomínali na destrukci archeologického naleziště: Během vykopávek v Tambo Viejo jižně od planiny Nazca zahlédli náklaďáky plné kamenů, jež pocházely ze základů předkolumbovských staveb. Místní obyvatelé je prostě sebrali a použili na nové budovy.  

Existuje však početná skupina archeologů, kteří za indiánským původem studní stojí. Studie italské archeoložky Rosy Lasaponaraové ohlášená letos počátkem dubna hovoří o mnohem hustší síti tunelů, než se dosud zdálo. V údolí Nazca jich stále funguje 29, ale italský tým detekoval pomocí satelitního pozorování další stovky vstupních otvorů, které časem zanikly. Jejich koncentrace je přitom nejvyšší v okolí starobylých vesnic s prokazatelně předkolumbovskými základy. Lasaponaraová navíc tvrdí, že spirálovitý tvar vstupních otvorů studní není náhodný – měl prý zachycovat vítr a vytvářet tah, který hnal vodu ven. 

Zatím není jasné, jak přesně efekt fungoval, italská vědkyně by je však měla ještě letos představit v nové knize. „Je skutečně působivé, jaké množství námahy, organizace a spolupráce si vyžádalo vybudování těchto studní a udržování systému v provozu,“ vysvětlila Lasaponaraová pro BBC. „Muselo jít o organizovanou společnost, která se velmi podobá kultuře tvůrců nedalekých rytin – některé z nich se zcela jasně týkají vody.“

Zajímavé souvislosti

Souvisejí spolu tedy slavné obrazce a zavlažovací systém? Žádný uznávaný odborník na oblast Nazca si nedovolí spekulovat, protože náznaků je mnoho, ale důkazů málo. Otvírá se tak pole působnosti pro záhadology a nejrůznější fantasty, kteří za rytinami vidí mimozemské návštěvníky. Naštěstí se najdou rovněž amatérští badatelé s upřímnou snahou záhadu rozluštit, přičemž je na rozdíl od profesionálů nesvazuje takový strach o dobrou pověst.

Patří k nim i Američan David Johnson, bývalý středoškolský učitel ze státu New York. Už před dvaceti lety přišel s teorií, podle níž spolu obrazce a puquios úzce souvisejí. Zobrazení kolibříci, opice, pavouci či lidé mají pravděpodobně rituální charakter. Nicméně dlouhé rovné linie, tvořící místy trojúhelníky, sloužily podle něj ke zcela jiným účelům než pro posvátná procesí, jak tvrdí současná nejpřijímanější teorie. Naopak, šlo prý o jakési obrovské značky. „Seděl jsem na kopci přímo nad planinou a díval se na ně. A najednou mi to došlo – je to mapa podzemních vod!“ vysvětluje Johnson. 

Podle Američana jsou dlouhé geometrické linie vyryty podél zlomů geologické desky, které leží v podzemí. Tato oblast Peru je seizmicky velmi aktivní a zlomy se zde vyskytují běžně. Protože skalní deska vlhkost nepropouští, podzemní voda se na těchto zlomech koncentruje a stéká tam, kam ji přitahuje gravitace. Zlomy pak fungují jako jakési vodovody, jež táhnou vláhu pod jinak vyprahlým povrchem údolí. 

Johnson tvrdí, že vyryté linie ukazují směr a délku zlomů, a tedy i proudící životodárné tekutiny. S využitím leteckých a satelitních fotografií pořídil mapu linií, kterou srovnal s rozmístěním tehdy známých studní – a našel mezi nimi významný vztah. „Prastaří obyvatelé zjistili, kde voda vyvěrá, usadili se tam, vybudovali studny a vyryli do země linie, aby označili vodní zdroj, jeho velikost a směr, kterým tekutina proudí,“ vysvětluje badatel.

Přitom upozorňuje na obecně rozšířený mýtus, že linie nejsou vidět jinak než z letadla či na satelitních snímcích. Okolní kopce jsou totiž dost vysoké, aby z nich bylo možné obrazce pohodlně přehlédnout – a linie tak skutečně mohly sloužit jako „manuál“. 

Tajemství trvá

Aby svoji teorii potvrdil, obrátil Johnson postup: Přestal hledat puquios a dávat je do souvislosti s liniemi a místo toho si všímal linií, aby našel už zaniklé studny. Fungovalo to. 

Na jednu ze svých expedic si Američan dokonce pozval hydrologa, který provedl chemický rozbor vody vyvěrající na povrch a vody z okolních řek. Ukázalo se, že se jejich složení liší a na planině skutečně vyvěrají prameny, jež protékají podél podzemních zlomů. Johnson tvrdí, že důležitou roli hrají i tvary vyrytých linií: „Ty, které běží ‚cikcak‘, ukazují, že ačkoliv podzemím vede zlom, žádná voda se tam nenachází. Ulehčovalo to práci budoucím stavitelům puquios.“ Zachytit zlomy s vodou muselo být pro dávné obyvatele skutečně klíčové. Johnson ovšem nevysvětluje, jak je dokázali najít a určit jejich směr.

TIP: Archeologové objevili v jižním Peru 2 tisíce let starý ztracený obrazec

Podle kritiků navíc Američan zahrnul do své teorie jen poznatky, které do ní sedí, a zcela pominul vše, co by mohlo úhledný obrázek narušit. Na mnoha místech se totiž linie divoce křižují a na jiných jsou přes sebe různé obrazce chaoticky vyryty v odlišných směrech bez zjevného systému, což jejich využití v podobě obří mapy takřka vylučuje. Ani po dvaceti letech není tedy Johnsonova teorie blíž ke všeobecnému přijetí a archeologové se dál přiklánějí k názoru, že linie sloužily pro náboženská procesí.

Coloradské hlavní město Denver láká návštěvníky řadou architektonických památek, mezi nimiž se najde i několik s opravdu netypickým zastřešením. Vůbec nejzajímavější ukázku však představuje dnes již ikonická stavba mezinárodního letiště z roku 1995, která proslula i tím, že ji obestírá řada konspiračních teorií. S rozlohou 136 km² jde o největší letiště Spojených států pro komerční lety a jedno z největších svého druhu na světě.  

Obří solární farma

Letištní střecha má podobu bílých stanů, k čemuž tvůrce inspirovaly zasněžené hory Rocky Mountains, ale i kryté vozy prvních coloradských osadníků či indiánská týpí. K její výrobě bylo použito víc než 60 000 m² laminátu se speciální teflonovou úpravou. Pomineme-li poutavý design, bylo hlavním cílem zajistit trvalou ochranu před vlivy počasí.

Použitý materiál umožňuje průchod 10 % denního světla, zatímco přes 90 % slunečních paprsků odráží, takže nedochází k nežádoucímu přehřívání. Díky více než 300 slunečných dnů v roce navíc klesla potřeba denního osvětlení uvnitř budovy. Střecha zároveň funguje jako jakási „solární farma“: S více než 9 000 panely dokáže vyprodukovat 16 milionů kilowatthodin ročně. Denverské letiště se i díky tomu pyšní prvenstvím na poli udržitelnosti – jedná se o vůbec první letištní areál v USA vybudovaný s ohledem na životní prostředí, který splňuje i přísné mezinárodní standardy. 

Karel IV. spravoval lucemburské dědictví a považoval se především za dědice přemyslovských tradic. Stejně však ctil i odkaz římských císařů, které velmi obdivoval a k nimž se hrdě hlásil. Nejlépe se však cítil ve svých rodných Čechách.

Předchozí část: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan? (1)

Zpustlá země

České království Karel IV. miloval, dokonce tak moc, že mu to mnozí jeho současníci vytýkali. Například italský básník a Karlův přítel Francesco Petrarca mu v jednom dopise píše: „Ty, vládce římské říše, netoužíš po ničem, leč po Čechách.“

Karel IV. měl k Českému království skutečně mimořádný vztah a zasloužil se o jeho nebývalý rozkvět. I přes to, že Karla IV. korunovali dříve německým králem než českým a později se stal císařem římským, Prahu si zvolil za své sídelní město a zůstal této volbě celý život věrný. Také ji nechal velkolepě přestavět. Když svou zemi o pětačtyřicet let později navždy opouští, patří Praha k nejhonosnějším městům Evropy! 

Mezi jeho rádci a dvořany najdeme většinou Čechy. I když hodně cestoval, v českém království se zdržoval za svůj život nejvíce. Petrarca se zkrátka nemýlil: Karel IV. měl skutečně k Čechám mimořádný vztah. Ostatně v tomto smyslu se i sám vyjádřil v zakládací listině pražské univerzity v roce 1348: „České království, jež nad ostatní důstojenství a državy, ať dědičné, ať šťastně získané, obzvláštní náklonností naší mysli milujeme, o jehož povznesení vší možnou horlivostí se staráme a o jehož čest a blaho vším svým snažením usilujeme“.

Čech nebo Němec?

Co se týká jazykových znalostí, Karel IV. česky hovořil, byť během let u francouzského dvora na rodnou řeč téměř zapomněl. V Praze však na svých znalostech zapracoval a brzy mluvil skvěle. Kromě češtiny ovládal také němčinu, francouzštinu, italštinu a latinu. Čeština však byla jeho hlavním jazykem. 

TIP: Eskapády otce vlasti: Karel IV. se uměl bavit i vládnout

Z četných písemných pramenů, které se o něm dochovaly, však jeho názor nevyčteme. O tom, jestli se cítí být víc Čechem, Němcem, nebo Lucemburkem, se totiž Karel IV. nezmiňuje. Zdá se, že to pro něj není důležité. Byl předně římským císařem, pod jehož vládu spadala řada zemí a národů včetně Čechů, Němců, Italů, Francouzů nebo Lucemburčanů.