Základní sekrece slz je v oku přítomna neustále a chrání ho před vyschnutím. Mimoto ale existují další dva druhy „pláče“: reflexní sekrece slz, k níž dochází při podráždění oka (kouřem, při krájení cibule apod.), a emocionální sekrece, jejímiž nejčastějšími příčinami jsou stres, zklamání nebo smutek.

TIP: I muži mají své dny: Hormonální cykly nejsou výsadou žen

Emocionální pláč je vyvolán vyšší hladinou hormonů aktivovaných koncovým mozkem, který zpracovává smutek. Zatímco reflexní slzy obsahují 98 % vody, v emocionálních slzách se nachází několik dalších chemických látek, například hormon prolaktin spojovaný se stresem či hormon leucine enkephalin působící jako tlumič bolesti. 

Hlavním důvodem, proč ženy pláčou častěji než muži, jsou hormonální změny v době dospívání. U chlapců se rapidně zvýší množství mužského hormonu testosteronu, který na rozdíl od ženského estrogenu plačtivost utlumí. Ženy mají v těle také o 60 % více prolaktinu, tedy hormonu stimulujícího mléčné žlázy během těhotenství a po porodu, který bývá rovněž spojován s náchylností k pláči.

Jinou teorii představuje názor, že muži, kteří se potí víc než ženy, vylučují stresové hormony touto cestou, a nemají proto tak velkou potřebu plakat.

Na počátku přitom byla katastrofa. V listopadu 1996 se vydala do vesmíru velmi ambiciózní ruská průzkumná sonda Mars 8. S hmotnostní 6 180 kg šlo o nejtěžší kdy vypuštěnou automatickou meziplanetární družici, jež měla dlouhodobě studovat rudou planetu – nesla mimo jiné čtveřici výsadkových modulů. Aby si ekonomickými problémy drcené Rusko mohlo misi dovolit, přispěly na ni evropské země: jen Francie a Německo investovaly do projektu přes 200 milionů dolarů. Při startu se však nepodařilo uskutečnit druhý zážeh čtvrtého stupně rakety Proton. Sonda se tak k Marsu nikdy nevydala a po necelých dvou dnech shořela v hustých vrstvách zemské atmosféry.

Dvacet let čekání na Mars

Pro mnoho evropských výzkumných ústavů to byla tvrdá rána. Proto se během několika týdnů zrodil plán „záchranné mise“: projekt, který měl zajistit náhradní letovou příležitost pro vyvinuté přístroje. Vznikl tak návrh univerzální a levné platformy Proteus, jež měla zvládnout let se 100 kg vědeckého vybavení. Ke startu měla být připravena během pěti let. 

Projekt dostal název Mars 2001 a původně se na něm podílely jen země nejvíce zasažené krachem ruské mise, tedy Francie a Německo. Brzy však přešel pod záštitu ESA, která se zhlédla v americké koncepci sond třídy Discovery vyvíjených pod heslem „rychleji, lépe, levněji“. Šlo o relativně jednoduché a rychle připravené mise, jež mířily na různá místa Sluneční soustavy: například sondy Mars Pathfinder, Lunar Prospector, Genesis, Dawn, MESSENGER nebo teleskop Kepler. Na misi Mars 2001 zaujal odborníky z ESA především fakt, že přístroje už byly vyvinuty. Stačilo použít jejich záložní exempláře, eventuálně vyrobit kopie.

To však nebyl jediný způsob, jak srazit cenu sondy a urychlit její přípravu. Zjednodušilo se řízení projektu, hned na začátku vývoje byl proveden výběr přístrojů a došlo ke „zmrazení“ jejich parametrů a k recyklaci technologií použitých již dříve nebo původně vyvinutých pro jiné účely. Rozpočet na jednu misi neměl překročit 175 milionů eur, v případě družice Mars Express činil strop dokonce 150 milionů eur (přístroje již byly vyvinuty). Evropa se tak po dvaceti letech čekání začala reálně chystat na Mars: připomeňme si, že o sondě s názvem Kepler uvažovala už v roce 1980!

Svižně a mezinárodně

Pod praporem ESA dostal projekt nové jméno: Mars Express. Počítalo se s tím, že ponese pět přístrojů z neúspěšné sondy Mars 8 a dvojici přistávacích modulů. Jen pro zajímavost: I Rusko přijímalo ztrátu svého automatu těžce a zvažovalo menší misi, která by alespoň část cílů splnila. Když však nenašlo dalšího bohatého mecenáše, alespoň se přidalo k ESA a k Mars Expressu.

Po havárii v listopadu 1996 šlo všechno ráz na ráz. ESA přebrala Mars Express o rok později a Poradní výbor pro kosmické vědy doporučil projekt k realizaci. V listopadu 1998 (což je na poměry agentury rychlost vpravdě raketová) jej pak Vědecký programový výbor schválil. Okamžitě byl podepsán kontrakt (za 60 milionů eur) s firmou Matra Marconi Space a v lednu 1999 se začala vyrábět základní konstrukce sondy.

Ještě v prosinci 1997 se řešily tři nabídky na podobu přistávacích modulů. Jednu předložila Velká Británie, druhou společně Rusko a Německo a poslední Francie s Finskem. Po půl roce byl nakonec vybrán britský koncept. A aby měli tvůrci mise co největší svobodu při její realizaci, byl Mars Express vyroben tak, že mohl letět na ruské raketě Sojuz, americké Deltě II i na japonské H-2.

Stopy nenaplněných snů

Mars Express v sobě nese nezaměnitelný otisk doby, kdy vznikal: NASA totiž na rok 2005 plánovala vyslání sondy určené k odběru vzorků horniny z Marsu. Tehdejší scénář počítal s vystřelením pouzdra s materiálem na dráhu planety, načež by jej zachytila mateřská loď a dopravila by cenný náklad na Zemi. Mars Express tak mohl pouzdro sledovat. Program byl však nakonec uložen k ledu a k jeho realizaci dojde nejdříve za deset let.

Zároveň se počítalo s koordinací výzkumů s japonskou sondou Nozomi, která odstartovala v červenci 1998. Jenže kvůli technické závadě nevstoupila na oběžnou dráhu Marsu a Japonsko se ji v prosinci 2003 rozhodlo jako neopravitelnou vypnout. Mars Express má i komunikační zařízení pro podporu francouzsko-finských výsadkových modulů NetLanders, jež měly vzlétnout v letech 2005 a 2007, ale nikdy k tomu nedošlo.

Technologie z jiných družic

Kromě využití přístrojů z mise Mars 8 se ESA rozhodla vytěžit maximum z technologií kometární sondy Rosetta: Mars Express tak z 80 % disponuje do puntíku stejnými systémy jako zmíněný automat!

Hlavní kostru marsovské sondy tvoří hranol o rozměrech 1,7 × 1,7 × 1,4 m. Využívá sluneční baterie o rozpětí 12 m a ploše 11,2 m²: ani ty však nejsou původní – pocházejí z telekomunikačních družic Globalstar. Ze sesterských satelitů Eurostar si zase Mars Express „vypůjčil“ pohonný systém sestávající z hlavního motoru (o tahu 416 N) a ze dvou kvartet orientačních a stabilizačních motorů (po 10 N). Komunikaci se Zemí zajišťuje pevná anténa o průměru 1,65 m. Sonda nese sedm přístrojů (o hmotnosti 113 kg) a navíc se na ní „svezl“ i výsadkový modul Beagle II. K nejdůležitějším zařízením patří kamera s rozlišením 10m detailů na povrchu planety. A pokud se použije technika kompenzace pohybu, lze se v optimálním případě dostat až na rozlišení 2 m!

Nízkofrekvenční radar MARSIS dokáže nahlížet pod povrch planety. Má vertikální rozlišení 150 m a pracuje vždy 26 minut nad noční stranou planety, v době, kdy ostatní přístroje „spí“. Využívá přitom trojici prutových antén: dvě o délce 20 m, jednu čtyřmetrovou.

Britské dobrodružství

Jak jsme již zmínili, Velká Británie nabídla pro misi výsadkový modul Beagle II (pojmenovaný po legendární lodi Charlese Darwina). Původní záměr počítal se 100kg zařízením ve tvaru pyramidy s malým vozítkem. Jenže to bylo moc: Mars Express mohl s raketou Sojuz, na niž nakonec padla volba, uvézt jen 60 kg. Proto se změnil tvar modulu i jeho hmotnost – disk o průměru 66 cm nesl 10 kg přístrojů.

Na rudé planetě měl Beagle přistát do nafukovacích vaků. Jenže ty se staly jeho slabinou: kvůli opakovanému neplnění finančních závazků ze strany zadavatele totiž ukončila v polovině roku 2001 spolupráci firma Martin Baker Aircraft. Podotýkáme, že do startu zbývaly dva roky a u kritického přistávacího systému se začínalo znovu! Když se podařilo vyvinout a vyrobit nové airbagy (při dosednutí vytvořily kouli o průměru 1,9 m, přičemž měly tvar tří stroužků česneku), testy v květnu 2002 ukázaly, že jsou příliš slabé a nepřežijí dopad. Do startu zbýval rok. Britové okamžitě zahájili vývoj většího padáku, aby sonda klesala nižší rychlostí a airbagy zvládly náraz ztlumit. Nakonec měl Beagle II hmotnost 68,8 kg: z toho 33 kg připadalo na výsadkový modul, zbytek tvořil tepelný štít, padák a airbagy. 

Největší slabinou se stalo financování projektu, protože jeho tvůrci vycházeli z ekonomického modelu „nějak bylo, nějak bude“. Vláda se do programu zapojila jen minimálně, takže ho měl financovat akademický a průmyslový sektor. Z předpokládaných nákladů ve výši 25 milionů liber (nakonec dosáhly 42,5 milionu) měli třetinu poskytnout sponzoři: jejich získání dostala dokonce za úkol specializovaná agentura (neuspěla). V průběhu projektu pak mnozí průmysloví partneři utekli nebo se stali nedobrovolnými mecenáši: firma Astrium například vypracovala několik konceptů využití modulu Beagle II pro budoucí mise. A doufala, že tentokrát je někdo zaplatí…

Bionic Bird není jen tak nějaký dron. Jiné drony je obvykle možné už zdálky odhalit jako lidský výrobek, Bionic Bird ale může splést i nefalšované ptáky.

Tento nevelký dron není nápadně větší než běžní pěvci a váží méně než 10 gramů. Byl navržen jako biomimetický, tedy přírodu napodobující stroj, které nejenom připomíná ptáka, ale také létá jako opeřenec.

TIP: Nizozemská policie má nové posily: Vycvičené orly bojující proti dronům

Bionic Bird se ovládá chytrým telefonem. Lze s ním rekreačně létat po okolí anebo ho přepnout do expertního módu, v němž Bionic Bird může předvést efektní letecké triky.

Není sporu o tom, že Karel IV. byl český král, který měl ke své zemi mimořádně blízký vztah a významně přispěl k jejímu rozkvětu. Přesto se ale zkusme na Karlovu příslušnost k českému národu podívat pohledem jeho doby i naší současnosti. Co rozhoduje o národnosti dnes? Původ rodičů, místo narození a rodný jazyk. Jak si v tomto směru Karel stál?

Pokrevní pouto

V Karlových žilách kolovala česká krev. Ovšem jenom z jedné čtvrtiny. Jak známo, narodil se české princezně Elišce Přemyslovně, dceři Václava II. Jenže ani s jejím češstvím to není úplně jednoznačné. Vždyť i ona sama byla Češka jen napůl, po matce Gutě Habsburské zdědila německé kořeny. Jak to tak v královských rodech bývá, krev evropských panovníků je řádně pomíchaná. Vždyť sňatková politika je přímo založená na tom, aby se dohody upevňovaly spíš pod přísliby manželství, než za chrastění zbraní. Čtvrtinu české krve ale Karlovi nikdo vzít nemůže. Otázkou ovšem je, jakou tato čtvrtina měla ve své době váhu.

Vzhledem k tomu, že ve středověku byl hlavním nositelem rodových tradic a rodového jména otec, v tomto směru se Karel IV. Čechům ještě více vzdaloval. Otcem Jana Lucemburského byl lucemburský hrabě Jindřich VII. a matkou Markéta z Brabantska, které leželo na území dnešní Belgie a Nizozemí. Jan byl sice český král, ale česky neuměl téměř vůbec. Ne náhodou se mu říkalo „král cizinec“. 

Rodné město Praha

Pokud bychom hodnotili národnost Karla IV. z hlediska místa narození, které je ze současného pohledu velmi důležité, byl rodilý Čech, dokonce Pražák. Narodil se v roce 1316 buď v domě U Kamenného zvonu nebo v domě U Štupartů a pojmenovali jej Václav, po významném českém světci a patronovi sv. Václavovi. Dětství neměl právě jednoduché. Otec krátce po synově narození odjel a výchovu nechal na matce. Pak se k němu však donesly zvěsti, podle kterých se chce Eliška jménem svého malého syna chopit moci.

Dokončení: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan? (2)

Jan se tedy urychleně vrací domů. Eliška na jeho hněv nečeká a i s dětmi prchá na Loket. Tam je však Jan vypátrá, na hrad vtrhne a syna se zmocní. Později jej nechá odvézt na Křivoklát a tam jej několik měsíců vězní, aby ho nikdo nemohl využít proti němu. Po otcově odjezdu dostal malého následníka trůnu na starost křivoklátský purkrabí Oldřich Pluh. V sedmi letech pak nechal Jan svého syna odvézt na vychování k francouzskému dvoru, kde při biřmování obdržel jméno Karel po svém strýci francouzském králi Karlovi IV. S matkou se už nikdy nesetkal, zemřela tři roky před jeho návratem do Čech. Vzhledem k tomu, jak nelehké dětství prožíval Karel (vlastně ještě Václav) v Čechách, je skoro s podivem, že si k této zemi uchoval tak pevnou vazbu.

Při ohromném množství atomových zbraní a jejich nosičů nezbytně muselo docházet k nehodám. Američané doposud přiznali celkem 32 incidentů, v jejich terminologii označovaných jako Broken Arrow (Zlomený šíp), při kterých ztratili údajně deset kusů jaderné munice. Ke zveřejnění podrobnějších a především pravdivých informací o jednotlivých událostech přitom docházelo často se zpožděním v řádu desetiletí.

Sovětský svaz však na toto téma zarytě mlčí dodnes, nicméně prameny naznačují, že ve srovnání se zaoceánským rivalem postrádá možná až čtyřnásobně vyšší počet bomb. K první známé nehodě na americké straně došlo v roce 1950, když se při simulovaném cvičení pokusil pilot kvůli poruše motorů v mrazivém počasí odlehčit bombardér B-36 odhozem pumy Mark 4 někde na pomezí Aljašky a Kanady. U střely s redukovaným plutoniovým jádrem podle oficiálních údajů explodovala ještě ve vzduchu konvenční část, avšak štěpný materiál zmizel neznámo kam.

Bomba na dně oceánu i na stromě

Za zřejmě nejkurióznější lze považovat případ, který se stal o patnáct let později na letadlové USS Ticonderoga. Během cvičení asi 130 km od japonského ostrova Okinawa při přípravě na start spadl do moře z palubního výtahu bitevní letoun Douglas A-4 Skyhawk i s podvěšenou vodíkovou pumou B43, která následně sklouzla až na pět kilometrů hluboké mořské dno, kde leží dodnes.

TIP: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka

Jen taktak neskončila v roce 1961 obrovskou katastrofou půlnoční kolize bombardovacího B-52G Stratofortress a tankovacího KC-135 Stratotanker, k níž došlo nedaleko městečka Goldsboro v Severní Karolíně během doplňování paliva. Z útrob B-52, jenž se po srážce rozpadl ve vzduchu, vypadly dvě termonukleární hlavice Mark 39. Zatímco jedna se utopila v bažinaté půdě, druhou našli ve vzpřímené poloze opřenou o strom, na kterém se předtím zachytila padákem. Jednotlivé zdroje se liší při líčení počtu stupňů zajištění, které v jejím případě nesplnily svůj účel. Ale shodnou se na tom, že život širokého okolí visel na vlásku, přesněji řečeno na poslední pojistce, která naštěstí neselhala.

Životy hvězd nabízejí mnohdy překvapivě pikantní situace, zejména pokud stálice tvoří pár. Jsme tak často svědky vampirismu, kdy jedna hvězda odsává materiál z druhé, k čemuž může dojít, krouží-li obě tělesa skutečně blízko. V důsledku hvězdného vývoje potom stálice, jež se vyvíjí rychleji, vyplní prostor, který pro ni rezervovaly zákony nebeské mechaniky, a začne „přetékat“ na svou souputnici. 

Tzv. modří opozdilci pak představují hvězdy, které se jeví mladší, než odpovídá jejich reálnému věku: Vysávají totiž zřejmě „život“ ze své kolegyně a přísunem čerstvého materiálu se „omlazují“. Chovají se tedy jako skuteční upíři. Nacházíme je v centrech hustých kup, přičemž mezi ostatními stálicemi nápadně vyčnívají právě mladistvým vzhledem, přestože podle všech ostatních indicií jsou stejně staré jako jejich souputnice zrozené zřejmě v tomtéž čase z téže zárodečné mlhoviny. Alternativní hypotéza vysvětluje existenci modrých opozdilců kolizí s blízkou hvězdou – v tom případě by se však jednalo spíš o obyčejného kanibala než o upíra.

Každý den afrického putování jsme s naším vynikajícím průvodcem Rogerem projížděli přírodními perlami severní Tanzánie, jako jsou Lake Manyara, kráter Ngorongoro či Národní park Tarangire. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani Serengeti. Už při vyslovení tohoto jména naskakuje každému opravdovému milovníkovi přírody husí kůže a očekávání před skutečnou návštěvou proslulého parku jsou samozřejmě vysoká. Ani my jsme nebyli výjimkou a doufali jsme, že tady zažijeme něco mimořádného.

Falešný pocit jistoty

Několik desítek kilometrů za branou tohoto národního parku nás Roger upozornil na skupinu aut stojících u cesty. „Zdá se, že jsou tam lvi,“ říká s klidem zemědělce počítajícího pytle brambor. To mně začíná hned tlouct rychleji srdce. Ještě jsem na vlastní oči neviděl ve volné přírodě tolik lvů, abych pohled na tato impozantní zvířata považoval za samozřejmost. Den před návštěvou Serengeti jsme sice v malebném národním parku Manyara objevili lvici formy tzv. „stromového lva“, ale než jsme si stačili zvíře pořádně prohlédnout, větev, na které samice zdánlivě lhostejně odpočívala, se zhoupla a v okamžení zela prázdnotou…

Ve chvíli, kdy zastavujeme za posledním vozem, si v duchu říkám, že se snad včerejší smůla nebude opakovat. Skutečně vidíme párek lvů odpočívajících nedaleko cesty a já závidím těm šťastnějším kolegům, kteří stojí v otevřených střechách či oknech aut před námi. Závěrky jejich fotoaparátů slyším až sem. Je ale čas a není kam spěchat, říkáme si. Lvi zatím nejeví jakékoli známky znepokojení.

TIP: Přizpůsobivý univerzální skokan puma americká

Jako na povel začínají ostatní řidiči startovat a pomalu odjíždějí. Roger se krokem sune na jejich místo, nechceme lvy ani v nejmenším vyplašit. Jak jsem ale zjistil už v předešlých dnech, zvířata jsou tady na pohyb aut opravdu zvyklá a jen tak něco je z míry nevyvede. To však neznamená, že bych je chtěl podceňovat. Ne nadarmo je tady striktně zakázáno vystupovat z aut mimo vyhrazená místa a fotografovat jinde než v úkrytu plechových čtyřkolek. Nejednou se už stalo, že si všetečný turista chtěl pořídit unikátní záběr z blízka a z líně se povalující kočky se ve zlomku vteřiny stala opravdová divoká šelma. Štěstí zkrátka i tady přeje předvídavým.

Lev a vrabec v hrsti

Tak konečně i já mám možnost vychutnat si zblízka pohled na divoké lvy. Je to opravdu zvláštní pocit a najednou vůbec nevím, co si s tou nádherou přede mnou počít. Stojím a koukám na tu krásu… Král zvířat se zčista jasna zvedá a vykračuje směrem k nám. Vzdálenost mezi námi se zkracuje a skrze objektiv se díváme jeden druhému přímo do očí. Pak najednou zastavuje, jako by se nám jen chtěl ukázat v celé kráse, otáčí se a kráčí zpět ke své dosud ležící družce.

„Prší,“ šeptá mi moje žena Maruška a Roger se ptá, zda pojedeme dál. Když prší, nemá přece význam dál tady zůstávat. Snad nějaký šestý smysl nebo už tolikrát naplněná slova o vrabci v hrsti mne přinutila ještě počkat. Na auto už bubnují solidní kápance jarního tanzánského deště a my jen zatahujeme střechu. Vysouvám teleobjektiv oknem a sleduji, jak se lvi před námi protahují, chodí kolem sebe a třou se o sebe navzájem. „Budou se pářit,“ šeptá mi Roger a já s napětím sleduji v hledáčku počínání těch překrásných šelem.

Voda, která dává život

Lev se zmocnil lvice a řve u toho, až mi běhá mráz po zádech! Na vlastní oči vidím to nádherné divadlo, ještě přiblížené teleobjektivem. Tyhle okamžiky chci mít samozřejmě zaznamenané, a tak zpočátku bezhlavě mačkám spoušť. Teprve po několika chvílích se mi do hlavy vrací něco jako klid. Během několika vteřin je po představení a lvice zůstává ležet v trávě. Ve skle teleobjektivu zřetelně vidím kapky deště a napadá mě, co kdybych nastavil delší expozici… Lvi se po chvíli znovu páří, což se v období říjnosti samic děje i padesátkrát denně! Tenhle milostný akt je ještě kratší než předešlý a lev si sedá za lvici. Prší opravdu hodně. Lev najednou natáčí hlavu ke straně a já už vím, co bude následovat.

Král zvířat se oklepává a do tichého šumění deště zarachotí v sérii snímků můj fotoaparát. Vím, že jsem viděl a zachytil něco mimořádného. V návalu radosti objímám Marušku i Rogera a jásám nadšením. Lvi nás ovšem už zřejmě mají dost. Zvedají se a oba pomalu kráčí kousek dál do buše. Třeba chtějí být konečně sami…

Rychle vyrážíme na cestu do kempu. Začíná se stmívat a vydatný déšť mění prašné cesty v kašovitě blátivou hmotu, kterou jde projet jen velmi těžko. Deště jsou v tomto období velmi časté. Trvají vždy jen několik desítek minut, nejdéle hodinu a kraj po nich zase velmi rychle osychá. Je to však nesmírně důležité období pro celkový vývoj africké přírody. Začíná rašit první tráva, „startér“ zdejšího života. A možná, že v dnešním dešti začal i život další majestátní šelmy, která stojí přesně na opačném konci tohoto impozantního potravního řetězce.

Fakta o králi zvířat

Podle některých vědců se na zemi vyskytuje asi 14 poddruhů lva či jeho geografických ras, z nichž mnoho už bylo vyhubeno. Na poddruhy byli lvi rozděleni dle místa výskytu, podle barvy a mohutnosti hřívy a tělesné stavby. Nejznámějšími poddruhy jsou lev indický (Panthera leo goojratensis); lev masajský (Panthera leo massaica) se vyskytuje v Keni a Tanzánii; lev senegalský (Panthera leo senegalensis) – silně ohrožen; lev konžský (Panthera leo bleyenberghi) – silně ohrožen; lev berberský (Panthera leo leo) – vyhynul ve 20. letech minulého století; lev kapský (Panthera leo melanochaita) – vyhynul v roce 1865.

Lev patří mezi tři největší kočkovité šelmy Afriky. V kohoutku měří zhruba metr, samci jsou o něco vyšší. Stejně tak je tomu i u hmotnosti, která se u lvic pohybuje někde kolem 110–150 kilogramů, zatímco lev může vážit až úctyhodných 220 kilogramů. U samců je impozantní především hříva, která začíná růst někdy kolem pátého roku života a zpočátku je světlá. S přibývajícím stářím zvířete postupně tmavne.

Celkový počet lvů žijících v Africe se udává mezi 50 000 až 200 000 exempláři. Pravda by mohla ležet někde uprostřed těchto vědci zjištěných údajů. Lev je odedávna obdivován pro svou inteligenci, sílu a krásu. Není proto divu, že se objevuje na mnoha symbolech – erbech, poštovních známkách, platidlech apod. Koneckonců, lva má ve znaku i naše republika.

Zhruba 150 kilometrů od polského Gdaňsku se nachází město Lidzbark Warmiński. Vedle hradu warmijských biskupů je zdejší atrakcí také unikátní světélkující cyklostezka.

Nejde ale o žádná kouzla moderních technologií - zdrojem světla je sluneční svit a speciální fluorescentní materiál. Ten přes den pohlcuje sluneční světlo a v noci pak světélkuje. Podle výzkumníků z technického institutu TPA dokáže jejich povrch po celodenním „nabíjení“ světélkovat přibližně 10 hodin.

Přestože technologie připomíná holandský projekt Roosegaarde, polští vývojáři se dušují, že jejich koncept je založen na zcela jiném a originálním principu. Podobný způsob osvětlení cyklostezek před časem testovali také inženýři v Mexiku.

V srpnu byl v Číně otevřen nejdelší a nejvyšší skleněný most světa. Po několika týdnech jej ale kvůli přílišnému zájmu návštěvníků musely úřady uzavřít. Vstupu na most, který je projektován na 8 tisíc návštěvníků denně, se dožadovalo až desetinásobně více lidí. V obavě z poškození mostu proto úřady rozhodly o jeho uzavření.

Nyní je rekordní stavba opět přístupná veřejnosti. V září proběhla kontrola jeho stavu a vyřešena byla také doprava k mostu kyvadlovou dopravou. Systém dopravy by měl ve svém důsledku omezit počet návštěvníků. Nově také u vstupu přibyly elektronické turnikety, které umožní vstup jen zájemcům s platnou vstupenkou. Cena za vstup na most byla stanovena na 138 čínských jüanů (v přepočtu zhruba 500 korun). Další novinkou je speciální monitorovací systém, který má most chránit před jeho přetížením.