Podle Emersona Speyerera z Arizonské státní univerzity a jeho spolupracovníků teď budeme muset změnit odhady rizik pro budoucí astronauty a obyvatele měsíčních základen. Kromě toho se změní i naše odhady stáří míst na povrchu Měsíce, protože je odborníci odvozují právě z počtu vytvořených meteoritických kráterů. Vzhledem k většímu počtu zásahu Měsíce meteority bude řada míst na povrchu Měsíce ještě mladších, než jsme si zatím mysleli.

Sonda NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) nafotila asi milion snímků povrhu Měsíce s vysokým rozlišením. Jen malá část z nich ale zachycuje stejná místa v různou dobu, na snímcích za stejných světelných podmínek.

TIP: NASA znovu obrací svůj pohled k Měsíci. Plánuje výcvikové kempy a kolonie

Speyerer a jeho tým použili důmyslný software, který automaticky analyzoval více než 14 tisíc takových snímků a snažil se nalézt rozdíly mezi snímky z různé doby. Tímto způsobem objevili 222 nově vzniklých kráterů. Rozmístění kráterů je náhodné a jejich průměr činí 2 až 43 metrů.

Meziplanetární sonda Juno již od července krouží okolo Jupitera. Doba jednoho jejího oběhu nyní trvá 53,5 dne. Ve středu 19. října mělo dojít ke korekci oběžné dráhy, jejímž výsledkem mělo být zkrácení doby oběhu na 14 dnů. Manévr ovšem vědci musejí odložit.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Podle zpráv NASA je problém ve dvojici ventilů, které hrají důležitou roli v plánovaném brzdícím manévru. Ventily, které by se měly otevřít jen na několik sekund, zůstávají otevřené několik minut. Nesprávná doba otevření ventilů by mohla znamenat přechod na jinou než plánovanou trajektorii, což by mohlo mít fatální následky pro celou misi. Vědci se proto rozhodli manévr odložit. Neplánovanou změnu v programu Juno využije ke sběru vědeckých dat. 

Sonda Juno by měla svůj motor zažehnout při příštím dosažení nejnižšího bodu své dráhy 11. prosince. Závada podle NASA nemá podstatný vliv na vědeckou činnost sondy.

Některé neutronové hvězdy (viz předchozí část článku) jsou samy o sobě velmi zajímavé a původ jejich vlastností bychom měli hledat ve vlastnostech stálic, z nichž se zformovaly. Hvězdy totiž obvykle rotují a mnohými z nich prostupují magnetická pole. Během rychlé gravitační kontrakce na neutronovou hvězdu stále platí zákony zachování momentu hybnosti a celkového magnetického toku. V důsledku zachování momentu hybnosti musí se zmenšujícím se poloměrem narůstat rychlost rotace, a to proporčně. Zmenší-li se tedy stálice během gravitačního kolapsu tisíckrát, musí se také tisíckrát zrychlit její rotace. Neutronové hvězdy tudíž obvykle rychle rotují: mnohé z nich vykonají za jedinou sekundu i tisíc otáček!

Až tisíckrát za sekundu 

Zachování celkového magnetického toku povrchem zcela analogicky zesiluje povrchová magnetická pole s tím rozdílem, že zde platí kvadratická závislost na měnícím se poloměru objektu. Zmenší-li se tedy hvězda tisíckrát, vzroste intenzita povrchových magnetických polí milionkrát. Obvyklé intenzity povrchových magnetických polí neutronových hvězd se pohybují do 10⁸ T (tesla). V důsledku procesů v silných magnetických polích některých neutronových hvězd pak dochází k vyzařování energie tohoto pole převážně do dvou kuželů kolem magnetické osy. 

Magnetická a rotační osa obvykle nebývají totožné (ve vesmíru nejde o nic zvláštního, i v případě Země svírají úhel asi 5°). Může se tedy stát, že se pozorovatel na Zemi v důsledku rotace neutronové hvězdy ocitá střídavě v kuželu jejího rádiového záření a pozoruje tak periodické změny její jasnosti v rádiovém oboru neboli pulzy rádiového záření – proto mluvíme o pulzarech. Perioda zmíněných pulzů odpovídá rotační periodě neutronové hvězdy, a často se tudíž pohybuje v úrovni tisíciny sekundy. 

První pulzar objevila v roce 1967 astronomka Jocelyn Bellová Burnellová, přičemž první předpovědi existence takových objektů se v odborné literatuře objevily jen o několik měsíců dříve. 

Erupce na magnetaru

Je-li magnetické pole kolabující hvězdy obzvláště silné, zesílí se výsledné magnetické pole neutronové hvězdy až na hodnoty 10¹¹ T – a v takovém případě má již vliv na stavbu jejího nitra. Astrofyzikové hovoří o novém typu objektu – tzv. magnetaru, jenž ve srovnání s pulzary obvykle rotuje pomaleji, jednou za 1–10 sekund. Silné magnetické pole způsobuje pnutí v povrchové kůře magnetaru, přičemž obdobu zmíněného procesu představuje pnutí v tektonických deskách Země, jež následně vyvolává zemětřesení. I v kůře magnetaru dochází k podobným procesům – k hvězdotřesení, při němž se prudce mění konfigurace magnetického pole a nahromaděná energie se uvolňuje ve formě tvrdého elektromagnetického záření. Od magnetarů registrujeme na Zemi opakované mohutné rentgenové a gama záblesky, které pozorovatelé znají pod označením SGR (Soft Gamma Repeater). 

Život magnetaru je relativně krátký. Energie uvolňovaná při hvězdotřeseních zpomaluje rotaci pulzaru a oslabuje jeho magnetické pole, takže se odhaduje, že přibližně po deseti tisících letech záblesky utichnou. Z magnetaru se stane anomální pulzar (neboť bude mít přebytek záření v rentgenovém oboru spektra, jež má původ v přestavbách slábnoucího magnetického pole) a po další desítce tisíc let se i tento objekt promění v běžný pulzar. 

Život v okolí magnetaru by nebyl možný. Kromě toho, že by hvězdotřesení pravidelně zaplavovala okolí sterilizujícím rentgenovým zářením, dokáže samotná síla magnetického pole změnit strukturu atomů (deformovat je na dlouhé válce). Do vzdálenosti několika tisíc kilometrů od magnetaru by tudíž žádný živý organismus nemohl existovat. 

Nádrže umístěné na samotných vrcholcích budov nabízejí příjemnou relaxaci i výhled jako potěchu pro oko a pro mnoho hotelů představují také jedno z hlavních lákadel pro turisty. K nejzajímavějším ukázkám na tomto poli patří bazén na střeše hotelu Hanging Gardens v centrálním Bali, který již tradičně figuruje v žebříčcích nejkrásnějších na světě. 

Celá architektonická myšlenka je přitom jednoduchá – vodní plocha nacházející se ve dvou patrech organicky splývá s okolní krajinou. Obloukovité zakončení střechy i provedení v tlumených barvách navíc přispívá k optické iluzi: Voda jako by měla každou chvíli přetéct přes stěny hotelu. Návštěvníci však nejvíc oceňují výhled do okolní krajiny, ať již do samotného srdce džungle, v níž hotelový komplex stojí, na nedalekou hinduistickou svatyni, či do údolí řeky Ayung. 

Společnost DeepMind, která teď vyvíjí umělé inteligence v barvách Google, se blýskla s novou inteligencí Differentiable Neural Computer (DNC). Dovede najít cestu londýnským metrem, aniž by ji k tomu naprogramovali. Naučí se to.

Systém Differentiable Neural Computer (DNC) v sobě kombinuje neurální sítě, které jsou dobré v učení, ale ne až tak dobré v ukládání dat, s externí pamětí. Tahle paměť umožňuje získávat data v pořadí, v jakém byla do paměti uložena. Zní to jednoduše, je to ale zásadní inovace, která umožňuje systému Differentiable Neural Computer zpracovávat komplikovaná data.

Inteligence hledá cestu metrem

Odborníci DeepMind teď svůj systém učí na různých úlohách, včetně zadání, aby inteligence našla nejkratší možnou cestu mezi dvěma stanicemi v komplikovaném londýnském metru. Podle dostupných informací si zatím Differentiable Neural Computer vede skvěle a prakticky ve všech úlohách poráží předešlou inteligenci DeepMind s externí pamětí, která nese jméno Neural Turing Machine.

TIP: Jako malé děti: Umělá inteligence Facebooku se učí fyziku hrou s kostkami

Inteligence Differentiable Neural Computer by mohla najít velmi rozmanité uplatnění, například ve vývoji robotického vidění.

Dvaačtyřicetiletému Indovi se prý zalíbila kovová chuť a po pár „soustech“ si na čepelích vypěstoval závislost. Jeho zdravotní stav se však vcelku logicky prudce zhoršil a nakonec musel muž svou zásobu železa oželet: Tým chirurgů jej operoval celých pět hodin. „Některé nože v jeho těle již dokonce rezivěly a rozpadaly se. Za dvacet let své praxe jsem nic podobného neviděl,“ nechal se slyšet vedoucí týmu Jatinder Malhotra.

Zákrok nakonec dobře dopadl a pacient slíbil, že už se „ostré stravy“ ani nedotkne. V případě akutního nedostatku železa mu lékaři doporučili raději sáhnout po špenátu… 

Dokonalý agent Jason Bourne se zrodil v mysli spisovatele thrillerů Roberta Ludluma a světovou proslulost mu zajistila filmová série s Mattem Damonem v titulní roli. Projekty, které měly stejné cíle jako fiktivní Treadstone, však fungovaly na obou stranách fronty studené války. Reální Jasonové Bournové možná nebyli tak dokonalí, ale zato jich byly stovky, nebo spíše tisíce. 

Jedním z programů, které mohly Ludlumovi posloužit jako vzor při psaní románu o agentu Bournovi, byl projekt MK-ULTRA americké CIA. Nechybělo mnoho a svět by se o něm nikdy nedozvěděl. V roce 1973 nařídil ředitel CIA veškerou přísně utajovanou dokumentaci projektu MK-ULTRA skartovat. 

Její nepatrný zlomek – asi dvacet tisíc dokumentů – byl však omylem uložen mezi účetními doklady a skartaci unikl. Jejich objev dal v roce 1975 podnět k vyšetřování projektu zvláštními výbory ustanovenými americkým Kongresem. 

Na počátku byla Kancelářská svorka

Počátky programu MK-ULTRA je nutné hledat v posledních dnech druhé světové války, kdy Američané zahájili operaci Kancelářská svorka (Paperclip). Cílem bylo najít významné německé vědce a získat je pro spolupráci, případně se dostat k výsledkům jejich válečných výzkumů. Američané tak „zlanařili“ třeba špičkové raketové odborníky včetně Wernhera von Brauna, duchovního otce německých raket V-2 i pozdějšího amerického kosmického programu Apollo. Podobně hledali útočiště u Američanů také další vědci. Byli mezi nimi i biologové a lékaři, kteří měli na svědomí pokusy na lidech v koncentračních táborech. 

Záhy po skončení druhé světové války začaly prosakovat různě hodnověrné zprávy o tom, že Rusové a Číňané intenzivně pracují na vývoji technik pro ovládání lidské mysli. Během korejské války měli být takovým technikám vystaveni i američtí zajatci. Američané dostali strach, že by nad nimi mohli mít soupeři brzy navrch, a tak se v roce 1950 zrodil projekt Bluebird, vzápětí přejmenovaný na Artichoke. Cíl byl jasný: nalézt účinné techniky pro ovládání lidské mysli, navodit změny lidského chování, zvyšovat odolnost vlastních agentů při výsleších a naopak najít způsoby výslechu, které by dokázaly spolehlivě zlomit cizí agenty. 

Jak zdrogovat Fidela

Třináctého dubna roku 1953 nařídil šéf CIA Allen Dulles spuštění projektu MK-ULTRA, který navazoval na Artichoke, a do jeho čela postavil Sidneyho Gottlieba. Zpočátku využíval projekt dobrovolníky, kteří se podrobili například testům účinků nejrůznějších drog. Jenže to nestačilo. CIA se později vážně zabývala kupříkladu plány na tajné podání drog kubánskému vůdci Fidelu Castrovi, a proto bylo nutné simulovat podávání drog u lidí, kteří o tom neměli ani tušení.

Pokračování: Vojenské pokusy na lidech: Hledá se ovladač mysli (vychází 22. října)

V roce 1964 se MK-ULTRA změnil na MKsearch a jeho hlavním úkolem se stal vývoj dokonalé „drogy pravdy“ – látky, po které by vyslýchaný nedokázal lhát ani zapírat. Ve hře však byly také další ambiciózní projekty: americké námořnictvo si například pohrávalo s nápadem na zařízení k vymazání paměti. Z dochované dokumentace a výslechu svědků se však zdá, že se tento projekt nikdy nerozběhl.

MK-ULTRA rozhodně netrpěl nouzí: už v roce svého spuštění měl k dispozici deset milionů dolarů, jejichž čerpání nebyl vedoucí projektu Sidney Gottlieb povinen nikomu zdůvodňovat. 

Dětské oběti

Mnohé nasvědčuje tomu, že do programu MK-ULTRA byly zapojeny i děti. Pocházely z USA a Kanady, ale i z Mexika a různých zemí Jižní Ameriky. Některé byly už od sedmi let vystavovány mučení, znásilňování, elektrickým šokům, musely užívat drogy a pomocí hypnózy jim byly do mysli implantovány nejrůznější informace. Cílem bylo vychovat naprosto loajální a poddajné jedince. Často se počítalo s tím, že se budou živit prostitucí a nebude pak těžké je využít k diskreditaci a následnému vydírání politiků a dalších vlivných a významných lidí.

Zpříjemnit si den odpočinkem v kopcích obklopených políčky, pozorovat zelenající se okolí či jen tak nastavit tvář slunci? Návštěvníkům sanfranciské California Academy of Sciences se podobná relaxace přímo nabízí – ačkoliv od běžného lenošení v přírodě se přece jen trochu liší. Popsaná scenérie se totiž nachází na střeše budovy, kopce jsou umělé a tamní vegetaci rovněž vysadili lidé. 

Antická lehkost

Zelený střešní koberec se „vlní“ celkem na sedmi kopcích a pod dvěma nejvýraznějšími se v interiéru budovy nachází planetárium a tropický deštný prales. Střechu ležící ve výšce 11 metrů nad zemí podpírá několik ocelových sloupů, což jí dodává antickou lehkost. Dojem vzdušnosti podporuje i fakt, že se kolem celého střešního půdorysu vine tenký skleněný baldachýn s 60 tisíci fotovoltaických článků, jež pokryjí až 10 % spotřeby Akademie. 

Téměř 90 % střešní plochy pokrývají zmíněné kopce a umělá políčka, na kterých roste podle odhadů přes 1,7 milionu rostlin, vytvářejících vhodné podmínky pro život různých druhů ptáků, hmyzu, ještěrek či žab.

Z kopců také vykukují kruhová okna vybavená senzory, jež monitorují vítr, déšť a teplotní změny. Informace se následně přenášejí do automatických systémů, které řídí intenzitu osvětlení i teplotu uvnitř budovy. Živoucí střecha navíc zajišťuje vynikající izolaci, zachycuje 100 % dešťové vody a pomáhá redukovat množství oxidu uhličitého v okolí.

V předchozí části článku jsme opustili družici Mars Express v době, kdy se rozhodovalo o přistávacím modulu Beagle II, evropském robotu, který měl dosednout na povrch rudé planety. Ještě několik okamžiků před startem se projekt potýkal s ekonomickými problémy...

Úspěšně na cestě

Sonda Mars Express o startovací hmotnosti 1 223 kg se chystala na start na kosmodromu Bajkonur, ve speciálně vybudované čisté místnosti v rohu montážní budovy pro superrakety N-1 a později Eněrgija. Strop objektu se přitom o rok dříve propadl (zahynulo osm dělníků) a zničil jediný letěný exemplář kosmoplánu Buran, stejně jako komponenty několika raket Eněrgija. Jelikož trosky ještě nebyly odklizeny, technici ESA vzpomínali, jak museli cestou do práce překračovat rozdrcené části sovětského stroje…

Sonda nicméně 2. června 2003 úspěšně odstartovala. O tři dny později ji však čekal kritický okamžik – uvolnění čelistí, které pevně držely Beagle II při startu. Kdyby nefungovaly, šlo by o katastrofu: nejenže by modul nemohl zkusit přistát, ale nebylo by ani možné navést Mars Express na dráhu kolem cílové planety. Čelisti naštěstí pracovaly správně, totéž se však nedalo říct o energetickém systému: testy odhalily závadu na spojení mezi slunečními bateriemi a sondou, která tak měla k dispozici o 28 % méně energie, než se plánovalo. Proto bylo nutné přepsat řídicí software a hlavně změnit model distribuce energie během normálních a nouzových režimů.

Devatenáctého prosince došlo k roztočení Beaglu (14,2 otáčky za sekundu) a následovalo natočení sondy a odhození modulu rychlostí 0,3 m/s. V té době se obě tělesa nacházela pět milionů kilometrů od cíle a Beagle II směřoval do přistávací elipsy o rozměru 6 × 30 km.

Testováno u rudé planety

Podle plánu neměl modul komunikovat během přibližování a přistání, ale měl se ozvat až po dosednutí na povrch v Isidis Planitia. K tomu však nikdy nedošlo. Vzhledem k zákonitostem nebeské mechaniky nemohla sonda Mars Express prvních deset dní s výsadkovým modulem komunikovat (Beagle II nedokázal vysílat přímo na Zemi, musel využívat translační stanici na oběžné dráze). Dvě a půl hodiny po přistání prolétala nad místem americká Mars Odyssey, nic však nezaslechla. Pokusy o navázání spojení se nedařily ani v dalších dnech a týdnech a 12. března 2004 byly ukončeny. Už 6. února byl však modul Beagle II prohlášen za „ztracený“.

Co se vlastně stalo? Nevíme. Vznikla sice vyšetřovací zpráva, ale kvůli ochraně průmyslových tajemství je tajná a na veřejnost se dostala jen její sumarizace. Navíc Beagle II při přistání nekomunikoval, takže komise pouze stanovila různé hypotézy. Vědecký ředitel ESA tehdy každopádně kulantně prohlásil, že „kreativní přístup použitý při misi Beagle II zašel příliš daleko“. Jiný člen komise pod příslibem anonymity lakonicky pronesl, že „ta věc nikdy neměla být puštěna na start“.

Při vývoji modulu se často kvůli nedostatku financí nebo času neprováděly patřičné testy: mnohé komponenty se tak měly zkoušet až při přistání! Komise každopádně konstatovala, že nejpravděpodobnější příčinou havárie se stalo selhání padáku či airbagů. Pracovala však i s dalšími scénáři: misi mohl zlikvidovat střet s odhozeným tepelným štítem, nestabilita při vstupu do atmosféry apod. Zajímavé je, že odlet od Mars Expressu monitorovala malá kamera (s rozlišením 640 × 480), která zaregistrovala několik objektů odpadajících od Beaglu II. Nepodařilo se je identifikovat, ovšem podle jednoho z výkladů mohlo jít o odlepené části tepelného štítu, které sloužily jako dvířka při montáži.

Britští tvůrci každopádně skálopevně stojí za jiným vysvětlením: prý šlo o „nešťastnou náhodu“. Ke zvláštnímu závěru dospěla i nezávislá komise Dolní sněmovny, která přímo obvinila agenturu ESA, že program Beagle II nezastavila a umožnila tak plývání britskými veřejnými prostředky! Britové chtěli modul modernizovat a pod názvem Beagle III jej poslat do vesmíru znovu, už se však nenašel nikdo, kdo by ho za takových podmínek vzal k Marsu na palubu vlastního kosmického plavidla. 

Sonda Mars Express mezitím 25. prosince provedla 32minutový zážeh motorů, který snížil její rychlost o 800 m/s a navedl ji na dráhu kolem Marsu. Tam družice od té doby pracuje a stala se druhým nejdéle fungujícím automatem nad rudou planetou.

Další cíl – Venuše

V roce 2001 zkoumala ESA devět návrhů na realizaci menší kosmické mise, mezi nimi i koncept využití zkušeností z Mars Expressu pro výrobu družice určené k průzkumu Venuše. Návrh se dostal mezi tři finalisty. Myšlenka „vzít sondu a poslat ji jinam“ vypadá velmi jednoduše, ale realita je mnohem složitější. U Venuše například panuje ve srovnání s Marsem čtyřnásobná intenzita záření (na druhou stranu tak stačí poloviční panely slunečních baterií) a také gravitace se u obou těles zásadně liší (pro manévry je tudíž nezbytné jiné množství pohonných látek).

ESA nicméně dospěla k názoru, že nutné změny jsou přijatelné, a projekt Venus Express dostal v listopadu 2001 zelenou. O rok později byl definitivně schválen k realizaci: z finančních důvodů z něj pouze zmizel radar VENSIS, který měl poprvé v historii nahlédnout pod povrch planety. Sonda odstartovala 9. listopadu 2005 a 11. dubna 2006 zažehla u Venuše na 53 minut hlavní motor. Její rychlost se tak změnila o 1,3 km/s a družice se dostala na prozatímní dráhu s periodou devíti pozemských dní. Po sérii dalších manévrů se usadila na pracovní dráze s dobou oběhu 24 hodin.

Mise měla původně trvat 500 pozemských dnů, ale několikrát došlo k jejímu prodloužení. ESA pro ni zajistila financování do prosince 2014, sondě se však povážlivě ztenčily zásoby pohonných látek. Jelikož by se stala neovladatelnou, rozhodla se ji evropská agentura nasměrovat k řízenému zániku v hustých vrstvách atmosféry Venuše v druhé polovině roku 2014.

Merkur bez návštěv

ESA svého času zvažovala i misi sondy Mercury Express, která by v maximální možné míře využila zkušenosti a techniku družic Mars Express i Venus Express pro průzkum první planety Sluneční soustavy. Se startem se počítalo v roce 2005 a už po sto dnech mělo zařízení dorazit k cíli: ovšem pozor, na rozdíl od misí k Venuši a Marsu měla být sonda jen průletová. Předpokládalo se však, že by kolem Merkuru proletěla nejméně dvakrát (pokaždé nad jinou polokoulí), takže by nám o planetě poskytla ucelený obraz. Měla studovat její gravitaci, atmosféru, interiér i povrch (s rozlišením 1 km/pixel). 

Projekt se však nakonec nedočkal schválení k realizaci: bylo by totiž nutné kompletně přepracovat jak konstrukci sondy (u Merkuru panuje vzhledem k blízkosti Slunce výrazně vyšší tepelný tok), tak její přístroje, protože byly dimenzovány na dlouhodobý průzkum – a nikoliv na krátkodobé pozorování. ESA ovšem na první planetu Sluneční soustavy nezanevřela: naopak se rozhodla pro specializovanou misi Bepi Colombo s plánovaným startem v lednu 2017.

Je 26. srpna 1278. Kousek od vesnice Suché Kruty v dnešním Rakousku se píšou české dějiny. Pětapadesát tisíc mužů už zaplnilo celé údolí. Je horko a oblak prachu se vznáší nad jejich hlavami. Napětí by se dalo krájet. Proti sobě stojí český král Přemysl Otakar II. a římský král Rudolf I. Habsburský. Nelítostný boj, později označovaný jako bitva na Moravském poli, právě začal.

Zato na válečném poli se Otakarovi dařilo. Uherský král Béla IV. chtěl získat část Štýrska, a tak se s Přemyslem střetl v roce 1260 v bitvě u Kressenbrunu. Jenže Otakarova těžká jízda soupeře rozdrtila.

Otakar byl dobrý politik. Poznal, na kterou stranu se kdy přidat. Obratným jednáním se mu podařilo zbavit i Markéty. Dokázal, že jsou vzdálení příbuzní a sňatek je tedy neplatný. Všichni věděli, že je to záminka, jenže on si to mohl dovolit. Přemysl se tedy rozvedl a vzápětí se oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Z nepřátel se tak nakonec stali spojenci. A konečně se mohla konat i odkládaná korunovace!

TIP: Přemyslovy ženy: Ošklivka Markéta musela ustoupit temperamentní Kunhutě

V roce 1272 zvolila německá knížata za římského krále neznámého hraběte Rudolfa I. Habsburského. A Otakara, který doufal, že sám usedne na trůn, ani nepozvali k volbě. Jenže Rudolf nebyl jen další figurka. Navíc se proti Otakarovi v roce 1276 vzbouřila domácí šlechta. Zatímco se schylovalo k bitvě s Rudolfem, plenily tlupy českých pánů krajinu. A tak se musel Přemysl vzdát bez boje a jet domů udělat pořádek. Byla to potupa, nehodlal se s tím smířit. Provokoval tak dlouho, až na něj papež uvalil klatbu a vyloučil ho tak z církve. Tohle mohla vyřešit jen válka...