Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Výjimkou není ani globální oteplování. V některých oblastech světa přidělává problémy, jinde zase může být prospěšné.

Podle nového výzkumu, který zahrnoval modelování a předpovědi vývoje dostupnosti vody, by z globálního oteplování měla mít poněkud překvapivě užitek Etiopie. Zní to možná zvláštně, protože tento východoafrický stát má spíše pověst země zranitelné suchem a hladem.

Jenže globální oteplování ve skutečnosti zvětšuje celkový objem dostupné vody na Zemi. Neprojeví se to sice úplně všude, ale právě Etiopie podle všeho náleží k místům, kde by mělo být významně více vody.

TIP: Asii hrozí fatální nedostatek vody: Žízní bude trpět až miliarda lidí

Etiopie by se tedy navzdory stoupajícím teplotám měla připravit na větší výnosy pěstovaných plodin, na možnosti rozsáhle zavlažovat a také na šanci spouštět ambiciózní projekty vodních elektráren. Odborníci nevylučují, že by se z Etiopie mohla stát prudce se rozvíjející zemí, která bude potraviny vyvážet, namísto toho, aby trpěla jejich nedostatkem.

Newyorské metro: Podzemí, které nikdy nespí

Metro v New Yorku není největší na světě, z hlediska délky tratí drží primát Tokio a Peking. Newyorská podzemní dráha však určitě patří k nejvytíženějším – denně přepraví až šest milionů cestujících. Je rovněž nejrozšířenějším podzemním městským dopravním systémem světa, pokud jde o dopravní uzly. Cestující se v něm mohou přepravovat na 34 linkách se 468 stanicemi (některé zdroje uvádějí odlišný počet stanic podle toho, zda se započítávají ty spojené a přestupní).

Celková délka tratí dosahuje 373 km a projíždí po nich kolem šesti tisíc vozů. Některé linky se ještě dělí na lokální a expresní. Ty nejdelší nemají dvacet stanic jako u nás v Praze, ale padesát až šedesát. Jako jeden z mála dopravních systémů je newyorská podzemní dráha v provozu nonstop. 

Více než sto let 

První cestující byli newyorskou podzemkou přepraveni 27. října roku 1904, přičemž nadzemní městský vlak, který lze považovat za předchůdce metra, jezdí v New Yorku už od roku 1869. Zpočátku fungovala jen jedna podzemní linka pod Broadwayí a měřila zhruba 14 km.

Od začátku existence metra provozovali jeho tratě dva soukromí dopravci. Od roku 1932 se k nim přidalo město, které dříve tratě, jež samo vybudovalo, pouze pronajímalo dopravním firmám. V roce 1940 město nakonec obě soukromé společnosti koupilo a vytvořilo jednotnou síť metropole. Vlastníkem celého dopravního systému metra je tak dnes město New York, ale jeho provoz zajišťuje opět nájemní firma s názvem New York City Transit Authority. Základní jízdenka stojí v současné době 2,50 dolaru.

Moskevská pýcha

Moskevské metro není největší ani nejstarší, drží však rekord v počtu přepravených lidí –denně ho využije osm až devět milionů cestujících. Metro v Moskvě měří téměř 328 km a jezdí na 12 linkách se 196 stanicemi. Většina linek směřuje z okrajových čtvrtí města do centra, jedna je okružní. Pod centrem metropole jsou tunely raženy až 90 m pod zemí, v úsecích na sídlištích se však příliš hluboko pod zem nepouštěli. Ve středu města byly tunely metra koncipovány rovněž jako úkryty při bombardování. 

Pro moskevské metro je typická honosná a velkolepá architektura jednotlivých stanic: nechybí mramor, žula, bohaté mozaiky a reliéfy. Charakteristickým znakem podzemní dráhy v ruské metropoli je rovněž poměrně značná vzdálenost mezi jednotlivými stanicemi – v průměru téměř dva kilometry. Cestující dopravují na jednotlivých linkách více než čtyři tisíce vozů. 

Přestože první plány podzemního dopravního systému v Moskvě vznikly už na přelomu 19. a 20. století, začala jeho výstavba až v roce 1932. První vlak vyjel na podzemní trať 6. února roku 1935, slavnostní otevření první linky se odehrálo 15. května téhož roku. Existují dosud nepotvrzené pověsti o údajném tajném paralelním metru, spojujícím Kreml se sídlem KGB a s generálním štábem armády. Čas od času se v podzemí objevují dosud neznámé chodby a bunkry ústící do systému metra, které pravděpodobně vznikly za Stalinovy éry.

Přechody Venuše přes kotouč Slunce, čili tranzity, bývají dost vzácné. Další takový tranzit bude až v roce 2117, takže ho nikdo z nás nezažije. Ten poslední se ale odehrál poměrně nedávno, v červnu 2012.

Astronomové tento tranzit Venuše využili a provedli zajímavá pozorování. Masoud Afshari z Univerzity Palerma a italského národního institutu astrofyziky (INAF) a jeho kolegové z dat získaných během tranzitu rentgenovým teleskopem japonské sondy Hinode (dříve Solar-B) vyčetli, že z neosvětlené strany Venuše přichází rentgenové a také extrémní ultrafialové záření.

Nejde o poruchu

Pečlivou analýzou těchto dat, spolu s daty přístroje Atmospheric Imaging Assembly na palubě sondy Solar Dynamics Observatory (SDO), dospěli Afshari a spol. k závěru, že pozorované rentgenové a ultrafialové záření není výsledkem poruchy teleskopu. Starší data rentgenové observatoře Chandra navíc ukázala, že podobné emise záření přicházejí i z osvětlené strany Venuše.

TIP: Co je sluneční vítr a jak se projevuje?

Vše nasvědčuje tomu, že na Venuši je zatím neobjasněný zdroj záření, které přichází z atmosféry této planety. Podle Afshariho týmu by tímto zdrojem mohlo být magnetické pole Venuše, které bičuje sluneční vítr. Magnetické pole Venuše má velmi dlouhý „ocas“ (magnetotail), což je ta část magnetického pole, která je za planetou, na straně odvrácené od Slunce. A právě podél tohoto ocasu, který dosahuje až k oběžné dráze Země, by mohlo vznikat pozorované záření.

Když tabák dorazil do Evropy, pěstoval se nejdříve jako okrasná rostlina. Jean Nicot, francouzský velvyslanec v Portugalsku, ji ale na své zahradě vydržoval pro léčebné účely a ze stejného důvodu poslal v polovině šestnáctého století semena rostliny královně matce Kateřině Medicejské. Víra v pozitivní účinky tabáku ale netrvala dlouho a jak si neřest postupně nacházela cestu do dalších zemí, musela čelit řadě zákazů a omezení. 

Tabáková inkvizice

Do Anglie tabák přivezli v 16. století kolonisté z Virginie a kuřáků zde rychle přibývalo. Král Jakub I. ale považoval kouření za společensky velmi nebezpečné, a tak jej v roce 1604 zakázal. Důvodem v té době ještě nebyly obavy ze svévolného ničení zdraví, ale hrůzu nahánějící historky o čarodějnických rituálech zahalených v opojném namodralém dýmu. „Nákaza“ přešla do  Holandska, kde se s tabákem začalo brzy i obchodovat. Zato Německo se snažilo zlozvyk přísnými tresty vyhladit, ve Švýcarsku byli kuřáci dokonce trestáni pranýřem, vězením a pokutou. 

Kruté tresty postihly i kuřáky v Rusku, kam tabák dovezli angličtí kupci koncem 16. století. Rusové si kouření rychle oblíbili, za zakázaný zlozvyk je však čekalo zmrskání knutou, rozříznutí nosu, nebo vypovězení na Sibiř. Zákazy a tresty zrušil teprve Petr Veliký, který sám holdoval kouření dýmky. V Turecku byli kuřáci trestáni propíchnutím nosu dýmkou. O celý nos mohli přijít hříšníci v Persii nebo také v Habeši, kde se především šňupalo. Přistižení tak zaplatili nosem za to, že kýcháním znečišťovali chrámové stěny. 

Do českých zemí se tabák dostal na konci 16. století, v době vlády Rudolfa II., když Turci vpadli do Uher. Jeden z prvních kuřáků u nás by údajně Mikuláš Dačický z Heslova. Ani přes všechny zákazy nedali milovníci tabáku na svou neřest dopustit, a tak si zbožňovaná i zatracovaná rostlina rychle našla cestu do všech koutů světa. Vládci pochopili, že zákazy jen zvyšují touhu po nedostupném zboží a podporují jeho pašování, a že tedy bude mnohem výhodnější na obchodování s tabákem profitovat. 

Útočnou pušku AK-47 kalibru 7,62×39 mm jistě není nutno představovat a téměř stejně dobře je známa její modernější příbuzná AK-74 na střelivo ráže 5,45×39 mm. Poněkud méně veřejnost zná krátkou kompaktní variantu druhé zmíněné zbraně, jež nese označení AKS-74U a která byla zařazena do výzbroje v roce 1979. Nejde ale jen o prosté zkrácení původní AK-74, protože kratší hlaveň si vyžádala i posun kanálku pro odběr plynů z hlavně směrem vzad, kvůli čemuž bylo následně nutno přepracovat pístnici.

Větší tlak plynů na ústí kratší hlavně si vynutil instalování silnějšího tlumiče záblesku a v zájmu zvýšení stability střely vypálené z kratší hlavně se změnilo i drážkování. Stejně tak se muselo měnit i nastavení mířidel. Základní funkční mechanismus pušky však zůstává stejný a používají se do ní běžné zásobníky na 30 ran. Vedle speciálních jednotek se AKS-74U přiděluje i osádkám vozidel a zbraňových systémů, ženistům, vojenským policistům, strážným a jednotkám vnitřní bezpečnosti. Zkrátka všem, kterým by zbraň o „normální“ délce mohla zkomplikovat službu.

AKS-74U

• Ráže střeliva: 5,45×39 mm
• Kapacita zásobníku: 30 nábojů
• Délka s rozloženou opěrkou: 730 mm
• Délka se složenou opěrkou: 490 mm
• Délka hlavně: 206,5 mm
• Hmotnost prázdné zbraně: 2,485 kg
• Úsťová rychlost střely: 735 m/s
• Max. kadence: 700 ran/min.
• Efektivní dostřel: 500 m

Do výrobního programu zbrojovky ve městě Tula patří kromě základní podoby AKS-74U ještě tři modifikované verze, a to AKS-74UN a AKS-74UN2 vhodné k montáži nočních zaměřovačů a AKS-74UB, na jejíž ústí se dá nainstalovat tlumič hluku.

Lze však rovněž předpokládat, že v souladu se současnými trendy v ruské armádě se již vyrábí (popřípadě se brzy vyrábět bude) též komplexně zdokonalená úprava s univerzálními lištami Picatinny pro montování zaměřovačů, světlometů, rukojetí a dalšího příslušenství. Výhledově by AKS-74U mohla nahradit zkrácená karabina na bázi útočné pušky nové generace Kalašnikov AK- 12.

Nový výzkum astronomů z Univerzity v Nottinghamu naznačuje, že vesmír je nejméně 10× větší než jsme si doposud mysleli. Tvrzení vědců se opírá o pozorování vesmírných i pozemních dalekohledů a matematické modely.

Proti proudu času

Vědci provedli doposud nejrozsáhlejší teoretický výpočet počtu galaxií v rámci pozorovatelného vesmíru. Při svých výpočtech se primárně nezabývali pozorováním oblohy, ale svou pozornost obrátili k minulosti.

Galaxie mají tendenci se v čase rozpínat a shlukovat. Postupně tak tvoří stále větší struktury, které znemožňují, nebo omezují možnosti pozorování dalších objektů. Matematické modely, které simulovaly opačný běh času, ukázaly, že až 90 % galaxií je pro nás v současnosti neviditelných. Dosavadní odhady přitom hovořily o tom, že v rámci pozorovatelného vesmíru existuje okolo 200 miliard galaxií. Ve skutečnosti jich tak ale může být až 10× více.

Kalifornská energetická společnost SolarReserve ohlásila, že hodlá vybudovat největší solární elektrárnu světa. Projekt Sandstone by měl stát asi 5 miliard dolarů (přes 122 miliard Kč).

Společnost SolarReserve plánuje významně rozšířit solární elektrárnu v Nevadě, která využívá technologii koncentrované solární energie. Jde o termosolární elektrárnu Crescent Dunes Solar Energy Plant s výkonem 110 megawattů, která se před časem stala prvním zařízením koncentrujícím solární energii ve Spojených státech.

TIP: Solární Maroko: V Ouarzazate spustili největší solární elektrárnu světa

Hotový projekt Sandstone by měl produkovat kolem 1 500 až 2 000 megawatt obnovitelné energie. To odpovídá zhruba energii využívané 1 milionem domácností.

Odlesněním krajiny ve středověku a vznikem rozsáhlých pastvin a luk se v krajině otevřely nové niky, které hlíznaté orchideje mohly osídlit. Právě prstnatce toho plně využili, a tak se kromě původního vývojového centra ve východním Středomoří a Turecku vyvinulo v historické době nové vývojové centrum v severní Evropě. Taxonomie prstnatců je velice složitá, jednotlivé druhy se často kříží, vznikají nové a hodnocení jednotlivých populací je složitým taxonomickým oříškem.

Prstnatce mají, podobně jako jiné zemní orchideje, dvě hlízy. Loňskou, ze které na jaře vyraší a jejíž zásobní látky spotřebují a letošní, jež během vegetační sezóny narůstá. Hlízy jsou někdy ve Středomoří sbírány spolu s hlízami jiných orchidejí a vyrábí se z nich sladký turecký nápoj salep.

Naprostá většina druhů roste na vlhkých stanovištích – podmáčených loukách, slatinách, prameništích nebo rašeliništích. Několik druhů vyhledává světlé lesy. Na sušších stanovištích na loukách, ve světlých lesích či macchiích (stálezelené křovinaté porosty ve Středomoří) rostou zástupci skupiny prstnatce bezového. Mají skoro nedělené hlízy a vysoké zastoupení mykorrhizy.

Květy prstnatců jsou šálivé. Hmyz je do nich lákán barvou květu a vůní. Při hledání nektaru, který však v ostruze není, na sebe nalepí brylky – slepená pylová zrna vznikající z prašníků – a ty přenesou na jiný květ, kde dojde k opylení.

Rod byl dlouhou dobu spojován se vstavači (Orchis), ale od pravých vstavačů se liší. Hlavními rozdíly jsou především prstovitě dělené zploštělé hlízy a od stonku odstávající lodyžní listy. Naproti tomu u vstavačů často alespoň horní lodyžní list lodyhu objímá. Prstnatce mají také větší listeny, alespoň dolní jsou dlouhé jako květy. Listeny jsou bylinné a minimálně trojžilné, a jejich žilky jsou příčně pospojované.

Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis)

Patří k našim hojnějším orchidejím a je nejběžnějším prstnatcem, který u nás roste. Na tradičně obhospodařovaných loukách se může i dnes vyskytovat ve velkém množství a být dominantou jarního porostu. Přesto jeho lokalit ubývá především v důsledku změn v krajině (odvodnění či zalesnění) a kvůli změně tradičního hospodaření na loukách.

TIP: Koniklece - krásní, jedovatí a vytrvalí poslové jara

Rostliny mají duté lodyhy, skvrnité listy jsou nejširší přibližně v polovině listu. Listy jsou široké alespoň 2 cm a až šestkrát delší než širší. Květy jsou tmavě nachové, někdy růžové, zřídka bílé, obvykle s tmavou kresbou. Planě roste ve střední a západní Evropě od Španělska po jižní Norsko a sever Balkánského poloostrova. Pro poměrně velkou stanovištní toleranci a malý podíl mykorrhizy je občas pěstován jako trvalka v zahradách.

• Velikost: dorůstá 40 cm
• Doba květu: květen
• Květ: nachový s tmavou kresbou
• Pěstování: vlhké stanoviště na plném slunci
• Status: Ohrožený druh ČR, chráněný v Maďarsku, Polsku, Rusku, Slovensku, Srbsku, Ukrajině. CITES b.

Prstnatec římský (Dactylorhiza romana)

Skupina prstnatce bezového je v Evropě tvořena třemi druhy. Od zbývajících prstnatců se liší jak svými ekologickými nároky, tak i vzhledem. Mají totiž žluté nebo nachové květy, které jsou bez kresby nebo jen s několika tmavšími tečkami. Na některých lokalitách jsou k vidění rostliny ve směsi barev, na jiných pouze žluté. Jejich neskvrnité listy vytvářejí přízemní růžici, podobně jako je tomu u vstavačů. Druhy této skupiny jsou často zaměňovány se žlutě kvetoucími vstavači, například se vstavačem chodokvětým (Orchis pauciflora). Snadno se však rozpoznají podle přítomností velkých bylinných listenů.

Prstnatec římský se od příbuzných prstnatců pozná podle ostruhy, která je ohnutá směrem vzhůru. Roste v několika poddruzích ve Středomoří, na východ zasahuje až na Kavkaz.

• Velikost: dorůstá 30 cm
• Doba květu: duben
• Květ: žlutý nebo purpurový
• Pěstování: velice obtížné
• Status: CITES

Slovníček

Mykorrhizy – vztah mezi houbou a rostlinou. Semena orchidejí nemají zásobní látky, a proto jsou vyživována houbou až do okamžiku, kdy vytvoří první zelené listy. U některých druhů přetrvává závislost na přítomnosti houby do dospělosti, u jiných, jako třeba u většiny prstnatců, jsou dospělé rostliny na houbě nezávislé.

Jeho klientela se rekrutuje převážně z řad lesbických žen, zhruba 5 % prý tvoří neplodné páry a 5 % jeho klientek jsou ženy bez partnerů. Denně se na něj obrací až 10 zájemkyň o jeho služby.

Své klientky si Matt důkladně prověřuje. Zajímá se o zázemí budoucích rodiček i jejich příjmy. Za své služby ale neinkasuje žádný honorář, podle svých slov jde hlavně o pomoc ženám toužícím po dítěti.

Podle informací, které o sobě Matt zveřejňuje, je jeho svérázná charita poměrně úspěšná. Za čtyři roky svého dárcovství prý zplodil 70 až 100 potomků a v současné době Mattovo dítě nosí zhruba dvacítka těhotných žen.