V předchozí části článku jsme opustili družici Mars Express v době, kdy se rozhodovalo o přistávacím modulu Beagle II, evropském robotu, který měl dosednout na povrch rudé planety. Ještě několik okamžiků před startem se projekt potýkal s ekonomickými problémy...

Úspěšně na cestě

Sonda Mars Express o startovací hmotnosti 1 223 kg se chystala na start na kosmodromu Bajkonur, ve speciálně vybudované čisté místnosti v rohu montážní budovy pro superrakety N-1 a později Eněrgija. Strop objektu se přitom o rok dříve propadl (zahynulo osm dělníků) a zničil jediný letěný exemplář kosmoplánu Buran, stejně jako komponenty několika raket Eněrgija. Jelikož trosky ještě nebyly odklizeny, technici ESA vzpomínali, jak museli cestou do práce překračovat rozdrcené části sovětského stroje…

Sonda nicméně 2. června 2003 úspěšně odstartovala. O tři dny později ji však čekal kritický okamžik – uvolnění čelistí, které pevně držely Beagle II při startu. Kdyby nefungovaly, šlo by o katastrofu: nejenže by modul nemohl zkusit přistát, ale nebylo by ani možné navést Mars Express na dráhu kolem cílové planety. Čelisti naštěstí pracovaly správně, totéž se však nedalo říct o energetickém systému: testy odhalily závadu na spojení mezi slunečními bateriemi a sondou, která tak měla k dispozici o 28 % méně energie, než se plánovalo. Proto bylo nutné přepsat řídicí software a hlavně změnit model distribuce energie během normálních a nouzových režimů.

Devatenáctého prosince došlo k roztočení Beaglu (14,2 otáčky za sekundu) a následovalo natočení sondy a odhození modulu rychlostí 0,3 m/s. V té době se obě tělesa nacházela pět milionů kilometrů od cíle a Beagle II směřoval do přistávací elipsy o rozměru 6 × 30 km.

Testováno u rudé planety

Podle plánu neměl modul komunikovat během přibližování a přistání, ale měl se ozvat až po dosednutí na povrch v Isidis Planitia. K tomu však nikdy nedošlo. Vzhledem k zákonitostem nebeské mechaniky nemohla sonda Mars Express prvních deset dní s výsadkovým modulem komunikovat (Beagle II nedokázal vysílat přímo na Zemi, musel využívat translační stanici na oběžné dráze). Dvě a půl hodiny po přistání prolétala nad místem americká Mars Odyssey, nic však nezaslechla. Pokusy o navázání spojení se nedařily ani v dalších dnech a týdnech a 12. března 2004 byly ukončeny. Už 6. února byl však modul Beagle II prohlášen za „ztracený“.

Co se vlastně stalo? Nevíme. Vznikla sice vyšetřovací zpráva, ale kvůli ochraně průmyslových tajemství je tajná a na veřejnost se dostala jen její sumarizace. Navíc Beagle II při přistání nekomunikoval, takže komise pouze stanovila různé hypotézy. Vědecký ředitel ESA tehdy každopádně kulantně prohlásil, že „kreativní přístup použitý při misi Beagle II zašel příliš daleko“. Jiný člen komise pod příslibem anonymity lakonicky pronesl, že „ta věc nikdy neměla být puštěna na start“.

Při vývoji modulu se často kvůli nedostatku financí nebo času neprováděly patřičné testy: mnohé komponenty se tak měly zkoušet až při přistání! Komise každopádně konstatovala, že nejpravděpodobnější příčinou havárie se stalo selhání padáku či airbagů. Pracovala však i s dalšími scénáři: misi mohl zlikvidovat střet s odhozeným tepelným štítem, nestabilita při vstupu do atmosféry apod. Zajímavé je, že odlet od Mars Expressu monitorovala malá kamera (s rozlišením 640 × 480), která zaregistrovala několik objektů odpadajících od Beaglu II. Nepodařilo se je identifikovat, ovšem podle jednoho z výkladů mohlo jít o odlepené části tepelného štítu, které sloužily jako dvířka při montáži.

Britští tvůrci každopádně skálopevně stojí za jiným vysvětlením: prý šlo o „nešťastnou náhodu“. Ke zvláštnímu závěru dospěla i nezávislá komise Dolní sněmovny, která přímo obvinila agenturu ESA, že program Beagle II nezastavila a umožnila tak plývání britskými veřejnými prostředky! Britové chtěli modul modernizovat a pod názvem Beagle III jej poslat do vesmíru znovu, už se však nenašel nikdo, kdo by ho za takových podmínek vzal k Marsu na palubu vlastního kosmického plavidla. 

Sonda Mars Express mezitím 25. prosince provedla 32minutový zážeh motorů, který snížil její rychlost o 800 m/s a navedl ji na dráhu kolem Marsu. Tam družice od té doby pracuje a stala se druhým nejdéle fungujícím automatem nad rudou planetou.

Další cíl – Venuše

V roce 2001 zkoumala ESA devět návrhů na realizaci menší kosmické mise, mezi nimi i koncept využití zkušeností z Mars Expressu pro výrobu družice určené k průzkumu Venuše. Návrh se dostal mezi tři finalisty. Myšlenka „vzít sondu a poslat ji jinam“ vypadá velmi jednoduše, ale realita je mnohem složitější. U Venuše například panuje ve srovnání s Marsem čtyřnásobná intenzita záření (na druhou stranu tak stačí poloviční panely slunečních baterií) a také gravitace se u obou těles zásadně liší (pro manévry je tudíž nezbytné jiné množství pohonných látek).

ESA nicméně dospěla k názoru, že nutné změny jsou přijatelné, a projekt Venus Express dostal v listopadu 2001 zelenou. O rok později byl definitivně schválen k realizaci: z finančních důvodů z něj pouze zmizel radar VENSIS, který měl poprvé v historii nahlédnout pod povrch planety. Sonda odstartovala 9. listopadu 2005 a 11. dubna 2006 zažehla u Venuše na 53 minut hlavní motor. Její rychlost se tak změnila o 1,3 km/s a družice se dostala na prozatímní dráhu s periodou devíti pozemských dní. Po sérii dalších manévrů se usadila na pracovní dráze s dobou oběhu 24 hodin.

Mise měla původně trvat 500 pozemských dnů, ale několikrát došlo k jejímu prodloužení. ESA pro ni zajistila financování do prosince 2014, sondě se však povážlivě ztenčily zásoby pohonných látek. Jelikož by se stala neovladatelnou, rozhodla se ji evropská agentura nasměrovat k řízenému zániku v hustých vrstvách atmosféry Venuše v druhé polovině roku 2014.

Merkur bez návštěv

ESA svého času zvažovala i misi sondy Mercury Express, která by v maximální možné míře využila zkušenosti a techniku družic Mars Express i Venus Express pro průzkum první planety Sluneční soustavy. Se startem se počítalo v roce 2005 a už po sto dnech mělo zařízení dorazit k cíli: ovšem pozor, na rozdíl od misí k Venuši a Marsu měla být sonda jen průletová. Předpokládalo se však, že by kolem Merkuru proletěla nejméně dvakrát (pokaždé nad jinou polokoulí), takže by nám o planetě poskytla ucelený obraz. Měla studovat její gravitaci, atmosféru, interiér i povrch (s rozlišením 1 km/pixel). 

Projekt se však nakonec nedočkal schválení k realizaci: bylo by totiž nutné kompletně přepracovat jak konstrukci sondy (u Merkuru panuje vzhledem k blízkosti Slunce výrazně vyšší tepelný tok), tak její přístroje, protože byly dimenzovány na dlouhodobý průzkum – a nikoliv na krátkodobé pozorování. ESA ovšem na první planetu Sluneční soustavy nezanevřela: naopak se rozhodla pro specializovanou misi Bepi Colombo s plánovaným startem v lednu 2017.

Je 26. srpna 1278. Kousek od vesnice Suché Kruty v dnešním Rakousku se píšou české dějiny. Pětapadesát tisíc mužů už zaplnilo celé údolí. Je horko a oblak prachu se vznáší nad jejich hlavami. Napětí by se dalo krájet. Proti sobě stojí český král Přemysl Otakar II. a římský král Rudolf I. Habsburský. Nelítostný boj, později označovaný jako bitva na Moravském poli, právě začal.

Zato na válečném poli se Otakarovi dařilo. Uherský král Béla IV. chtěl získat část Štýrska, a tak se s Přemyslem střetl v roce 1260 v bitvě u Kressenbrunu. Jenže Otakarova těžká jízda soupeře rozdrtila.

Otakar byl dobrý politik. Poznal, na kterou stranu se kdy přidat. Obratným jednáním se mu podařilo zbavit i Markéty. Dokázal, že jsou vzdálení příbuzní a sňatek je tedy neplatný. Všichni věděli, že je to záminka, jenže on si to mohl dovolit. Přemysl se tedy rozvedl a vzápětí se oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Z nepřátel se tak nakonec stali spojenci. A konečně se mohla konat i odkládaná korunovace!

TIP: Přemyslovy ženy: Ošklivka Markéta musela ustoupit temperamentní Kunhutě

V roce 1272 zvolila německá knížata za římského krále neznámého hraběte Rudolfa I. Habsburského. A Otakara, který doufal, že sám usedne na trůn, ani nepozvali k volbě. Jenže Rudolf nebyl jen další figurka. Navíc se proti Otakarovi v roce 1276 vzbouřila domácí šlechta. Zatímco se schylovalo k bitvě s Rudolfem, plenily tlupy českých pánů krajinu. A tak se musel Přemysl vzdát bez boje a jet domů udělat pořádek. Byla to potupa, nehodlal se s tím smířit. Provokoval tak dlouho, až na něj papež uvalil klatbu a vyloučil ho tak z církve. Tohle mohla vyřešit jen válka...

České země mají k moři daleko jen zdánlivě. Světové dějiny znají mnoho udatných českých námořníků. Nejvíc mužů z české kotliny však na mořích bojovalo na sklonku éry rakousko-uherské monarchie. Dá se přitom říci, že i přes svou nepočetnost zasáhli do námořní historie poměrně razantním způsobem – například v osádkách ponorek. Když technický pokrok přelomu 19. a 20. století umožnil sériovou výrobu skutečně použitelných podmořských člunů a řada zemí se vývoji nové zbraně začala vážně věnovat, tradičně konzervativní Rakousko-Uhersko mezi ně rozhodně nepatřilo. 

Pobyt v ponorce za trest

Admiralita po dlouhých debatách objednala jen šest ponorek – po dvou od různých zahraničních výrobců – a žádné další zatím nechtěla. Ponorky U-3 a U-4 vyrobila filiálka Kruppova koncernu Germaniawerft v Kielu, která se však koncem první dekády 20. století v nové produkci teprve zaučovala a podle toho to také dopadlo. Konstrukce byla sice moderní, dvouplášťová, ale tím výčet kladů končí.

Do periskopů teklo, nautické vlastnosti nestály za moc a asi největší slabinu představovaly kvapně vyvinuté petrolejové motory německé firmy Körting. Kromě toho, že se v nich každ ou chvíli něco polámalo, ve dne nevídaně kouřily, v noci chrlily snopy jisker, neměly schopnost zpětného chodu, a dokonce ani regulace otáček, takže rychlost plavby se musela řídit stavitelnými lodními šrouby.

Navíc se z nich linul takový zápach, že námořníci ve službě čas od času omdlévali. Výjimku nepředstavovaly ani hospitalizace a někteří lékaři dokonce kapitánům doporučovali, aby při delším pobytu pod vodou rozdávali mužstvu morfium. Ponorková zbraň neměla díky vyššímu žoldu a úlevám ve službě na břehu sice nouzi o dobrovolníky, ale na druhou stranu si žádala jen vysloveně otrlé nátury. Například lůžka byla tak úzká, že se na nich nedalo spát na zádech.

Ležet se dalo jen na boku s pokrčenými koleny – někteří nešťastníci měli pod hlavou torpédo místo polštáře! Stačilo jen mírně zvlněné moře, aby spáče probudil nepříjemný pád na podlahu. Rakousko-uherští námořníci dokonce na ponorce neměli ani žádný sporák, takže se vařilo na palubě na petrolejových kamínkách z rybářských bárek a v případě bouřlivého počasí se jedly konzervy ohřívané letlampou!

První válečné operace

Dne 26. července 1914 vrchní velitel c. a k. námořnictva admirál Anton Haus informoval velitele ponorkové flotily kapitána Franze von Thierryho o brzkém vypuknutí války. Von Thierry hrdě hlásil plnou bojovou připravenost U-3, U-4, U-5 a U-6 (U-1 a U-2 čekaly na nové motory) a žádal rozkazy. Byl zklamán, protože jeho ponorky dostaly v podstatě jen úlohu mobilního minového pole. Měly střežit přístavy Pula, Terst a Rijeka, a to pouze v pásmu, které odpovídalo akčnímu rádiu ponorek pod vodou – tedy v okruhu sotva pár kilometrů.

O změnu se však brzy postaral nepřítel. Francouzské křižníky během září 1914 dvakrát drze ostřelovaly základnu v Kotoru a 4. října si troufly i na bombardování Dubrovníku. Početně slabší Rakušané si nemohli dovolit regulérní námořní bitvu, respektive s ní související větší ztráty, a důsledně se drželi strategie „fleet in being“ (flotila v pohotovosti, poutající síly protivníka), ale na provokace hodlali odpovědět aspoň operacemi postradatelných jednotek. To v praxi znamenalo, že z Puly do Kotoru vypluly U-3 (velitel Eduard von Hübner) a U-4 (Hermann Jüstel) následovány depotní lodí Gäa; záhy dorazily čluny U-5, U-6 a U-12.

Scéna byla připravena, čekalo se jen na nepřítele. A ten přišel. Když 17. října Francouzi opět vtrhli na Jadran, v ústrety jim vyrazil torpédoborec Uskoke, torpédovka Tb-13 a ponorky U-3 a U-4 s jednoduchou taktikou. Hladinové lodě upoutaly pozornost nepřítele a ponorky se mezitím pokusily dostat do palebných pozic. Jenže dobře mířené rány těžkých děl rychle zahnaly jak torpédovku, tak torpédoborec a U-3 prozradil periskop, na který se okamžitě zaměřila děla z křižníku Waldeck-Rousseau. Ponorka musela do hlubin, leč i Francouzi ustoupili tak kvapně, že na Kotor vůbec nevystřelili a obě ponorky při návratu čekalo slavné uvítání, v němž nechyběla hudba.

Ponorky U-3 a U-4 

• Výtlak vynořené/ponořené ponorky: 240 / 300 t
• Délka / šířka / výška: 42 / 4,3 / 3,8 m
• Pohon: 2× motor Körting (450 kW), 2× elektromotor (240 kW)
• Rychlost na hladině / Pod vodou: 12 / 8,5 uzlu
• Dosah: na hladině 1 200 mil při rychlosti 12 uzlů, pod vodou 40 mil při rychlosti 3 uzly
• Výzbroj: 2× 450mm torpédomet (tři torpéda), od roku 1914 37mm palubní dělo, od roku 1916 70mm palubní dělo Škoda
• Posádka: 21 mužů
• Ve službě: 1909–1915 (U-3), 1909–1918 (U-4) 

Nepřítel si však nedal pokoj a již 1. listopadu se do Jaderského moře vrátil. Z Šibeniku vyplulo několik rakouských válečných lodí, ale dohodový svaz tentokrát jen vybral kontribuci od civilních obyvatel ostrova Vis(!), rychle se stáhl a k žádné přestřelce nedošlo. Francouzskou flotilu si však na zpáteční cestě našla U-5 (Friedrich Schlosser), zaútočila na křižník Jules Ferry, a přestože vystřelené torpédo selhalo, Francouzi znervózněli a Jaderské moře prakticky vyklidili.

A když 21. prosince ponorka U-12 (Egon Lerch) v Otrantské úžině poškodila zbrusu novou bitevní loď Jean Bart, znamenalo to pro francouzské velení takový šok, že admirál Boué de Lapayrere stáhl své lodě až k ostrovu Korfu. C. a k. ponorky včetně U-3 a U-4 během příštích měsíců ve spolupráci s letectvem a menšími hladinovými loděmi hledaly nákladní lodě s válečným materiálem, které se snažily prorazit rakouskou blokádou a přistát v černohorských přístavech Bar či Ulcinj.

V této fázi války si trochu aktivněji počínala Jüstelova U-4. Nejprve 28. listopadu torpédovala malou albánskou pašeráckou plachetnici Fiore Del Mare, což poručíka Jüstela povzbudilo natolik, že za dva týdny málem potopil vlastní ponorku U-5. Akce u černohorského pobřeží prozatím skončily v únoru 1915, kdy se Jüstel místo prostého potopení pokusil zajmout černohorskou parní jachtu Rumija a tři plachetnice. Nejprve se zdálo, že se mu to povede, ale po soumraku černohorské lodě využily příznivého větru a odvážně uprchly mělkými pobřežními vodami.

Poté musely obě ponorky po několikaměsíčním bojovém nasazení do oprav. Došlo také ke střídání velitelů; na U-3 přišel z lehkého křižníku Saida poručík (Linienschiff sleutnant) Karel Strnad a U-4 dostal na starost poručík Rudolf Singule, který jí velel už před válkou. Shodou okolností oba poručíci byli takřka sousedé. Singule se sice narodil v Pule, ale domovskou obec měl v Brně, Strnad pocházel z nedalekých Pohořelic.

Poslední mise U-3

V létě 1915 U-3 podnikla dvě krátké testovací plavby, aby 10. srpna opět vyrazila na ostrou misi mezi italské přístavy Brindisi, Otranto a albánskou Valonu. Druhý den hlídky spatřily pomocný křižník Citta di Catania. Následoval poplach, ponor, krátké manévrování a torpédový útok. Jenže bdělé italské hlídky na klidné hladině zahlédly periskop, křižník se dokázal torpédu vyhnout a pokusil se o taran.

Strnad okamžitě nařídil nouzový ponor, ale křižník do U-3 přece jen narazil a ohnul periskop. Italský kapitán pro jistotu bojiště opustil a boj s ponorkou přenechal specialistům. Na scénu se dostavil italský torpédový člun, který se neúspěšně pokusil jak o taran, tak o torpédový útok. Pak přišla ke slovu technická novinka z Anglie, totiž hlubinné nálože. Protože z poškozené ponorky unikalo palivo a na hladině zanechávalo jasnou stopu, útoku nechyběla přesnost. První rána se ozvala mezi torpédovou komorou a kajutou posádky, druhá exploze poškodila vyrovnávací nádrž na levoboku a definitivně zničila periskop.

U-3 však stále bojovala. Do večera se skrývala pod vodou, v noci se vynořila a pokusila se prchnout. Šlo to však obtížně, protože Körtingovy motory byly plné vody. Strojníci se pustili do oprav, zatímco člun se plížil domů poháněn jen slabými elektromotory. Ráno U-3 vypátraly italské torpédoborce Aba a Mosto s francouzským Bissonem a z velké vzdálenosti zahájily prozatím nepřesnou palbu. Strnad se ještě pokusil ukrýt v hlubinách, jenže do děravého trupu natekla voda, z baterií se uvolnil chlor a ve strojovně otrávil šest mužů, kteří znenadání padli mrtví na podlahu.

U-3 tak potkala svůj konec, který slavný rakouský ponorkový kapitán Georg von Trapp později popsal takto: „Bylo třeba zachránit posádku. Vypustili balastní nádrže a člun se z třiceti metrů vyhoupl na hladinu. Zazněl rozkaz: ‚Všichni opustit loď!.‘ Poručík Strnad stál na věži. Každý, kdo skákal do vody, ho minul. Všem potřásl rukou a poděkoval. Pak sestoupil dolů a potopil člun. Takový byl rakouský námořní důstojník. Další muže zabila dělostřelba z torpédoborce, zbytek byl zajat.“

Pro úplnost dodejme, že kromě Strnada zahynulo ještě deset dalších rakousko-uherských námořníků. U-3 nakonec připsali na konto torpédoborce Bisson a jeho velitel poručík Jean Cochin obdržel pochvalu v rozkaze. Zajímavé je, že nemilosrdnému kolu osudu neunikl ani pomocný křižník Citta di Catania, ač si musel ještě pár let počkat – v roce 1943 jej potopila torpéda britské ponorky Unfruffled. 

Dokončení za týden

Komety přilétají do blízkosti Slunce ze vzdálených oblastí na periferii našeho solárního systému a jediné, co z nich můžeme pozorovat pouhým okem či dalekohledem, je jasný a dlouhý ohon – pokud se vytvoří. Ledové jádro nelze při pohledu z velké dálky rozlišit, a když se kometa přiblíží ke Slunci, objeví se kolem něj atmosféra (tzv. koma), která znemožňuje jeho pozorování. 

Velikost ohonu můžeme stanovit měřením v obloukové míře a podle určené vzdálenosti vlasatice potom vypočítat jeho skutečnou délku v kilometrech. Mimořádně dlouhý ohon měla například Velká březnová kometa z roku 1843 – sahal do vzdálenosti asi 320 milionů kilometrů. Velikosti kometárních jader se pak odhadují na základě jejich jasnosti a pohybují se v jednotkách či desítkách kilometrů. Například původní vlasatice, která se rozpadla a vytvořila tzv. Kreutzovu rodinu komet, měla jádro o odhadované velikosti 120 km. Pro porovnání: Hale-Bopp pozorovaná v roce 1997 měřila v průměru asi 40 km.

Díky kosmickým sondám se podařilo přesně změřit jádra zhruba u desítky komet. Například americký průzkumník Stardust prolétl ve vzdálenosti 236 km od povrchu vlasatice 81P/Wild a určil její průměr na 5,4 km. Z komet, jejichž velikost stanovili odborníci na základě dat z vesmírných sond, byla největší Halleyova kometa – rozměry jejího jádra činily 16 × 8 × 7 km.

15. října 1829 se v Connecticutu narodil budoucí americký astronom Asaph Hall. Později pracoval na námořní observatoři ve Washingtonu, odkud v roce 1877 objevil dva měsíce Marsu – Phobos a Deimos.

15. října 2003 vyslala Čína do vesmíru svého prvního kosmonauta. Do vesmíru Jang Li-wej odstartoval v 9:00 pekingského času na palubě kosmické lodi Šen-čou 5, nesené raketou Dlouhý pochod 2F, z kosmodromu Ťiou-čchüan v provincii Kan-su. Start, kterému byl osobně přítomen čínský prezident Chu Ťin-tchao, byl předem oznámen, avšak z obavy před případným selháním nebyl vysílán televizí v přímém přenosu.

TIP: 10 kosmonautů, kteří změnili dějiny

Let proběhl zcela bez závad. Kosmonaut během něj poobědval, promluvil s ministrem obrany. Televize vysílala záběry Janga, jak v kabině kosmické lodi ukazuje vlaječky ČLR a OSN a zdraví obyvatele celého světa, kolegy kosmonauty z Expedice 7 na Mezinárodní vesmírné stanici, občany Číny včetně Hongkongu a Macaa, obyvatele Tchaj-wanu i Číňany v zahraničí. Pohovořil také s manželkou a synem.

Po 14 obězích Země, ve výšce 331 až 338 km, návratový modul 16. října ve 22:23 UTC úspěšně přistál v plánované oblasti ve stepích Vnitřního Mongolska 4,8 km od plánovaného místa. Let trval 21 hodin a 23 minut.

Pro mnohé to bude asi překvapením, ale první národní zásilková služba s drony nefunguje v Japonsku, USA, ani Jižní Koreji, ale v africké Rwandě. Postarala se o to americká technologická společnost Zipline.

Lidé ze Zipline se domluvili s vládou Rwandy a spustili zásilkovou službu, která pomocí dronů roznáší zásilky krve pro zdravotníky. Drony Zipline zvládnou dopravit krev z distribučního střediska do vzdálenosti až 75 kilometrů. Na místě určení se pak krev bezpečně snese na padáku k zemi.

TIP: Facebook vypustil Aquilu: Dron pro přenos internetu poprvé vzlétl

Ve Rwandě mají k dispozici flotilu 15 autonomních dronů, přezdívaných Zipy. Každý z nich přitom unese 1,5 kilogramu krve. Zdravotníci si mohou objednat krev pomocí textové zprávy a v distribučním centru už připravují krev k odeslání.

11. října 1969 začal na oběžné dráze historicky první společný let tří pilotovaných lodí – Sojuzu 6, 7 a 8. Během této mise pobývalo ve vesmíru sedm kosmonautů. Sovětský svaz údajně plánoval spojení Sojuzu 7 a 8 a přesun alespoň jednoho kosmonauta ve skafandru z jedné lodi do druhé, zatímco by celou operaci filmovala posádka „šestky“. Zmíněný scénář se však neuskutečnil.

Každopádně, mise měla i zajímavou vědeckou náplň: Na palubě Sojuzu 6 proběhly první testy se svařováním v beztíži pro budoucí využití v kosmonautice. 

Osmnáctiměsíční štěně černého labradora zachránili policisté z útulku a pojmenovali jej „URL“, což je mezinárodní zkratka pro „internetovou adresu“ (anglicky Uniform Resource Locator). Pod dohledem cvičitelů se pak z hafana stal výjimečný specialista, jakých na světě mnoho není.

Patří totiž k necelé třicítce amerických psů, kteří umějí vyčenichat chemické látky uvolňované z USB disků, SIM karet a dalších přenosných paměťových zařízení.

Protože je URL klíčový v boji proti dětské pornografii, vysloužil si přezdívku „Pornopes“. Jeho domovský Utah představuje centrum mormonské society a filmy se se sexuální tematikou obecně se tam považují za „zdravotně závadné“. Počátkem letošního září dokonce guvernér Gary Herbert podepsal zákon, jenž definuje pornografii jako „veřejné zdravotní riziko“.

Nová zpráva Světové zdravotnické organizace uvádí, že v loňském roce onemocnělo v Indii 2,8 milionů lidí, o rok dříve to bylo „jen“ 2,2 milionu. Celosvětově WHO odhaduje, že tuberkulózou je nakaženo 10,4 milionu lidí. Jde tak nejen o zdaleka nevyšší počty nemocných TBC na světě a současně více než čtvrtinu celosvětové populace nakažených TBC.

Děsivý comeback

Onemocnění tuberkulózou vyvolané bakterií Mycoplasma tuberculosis bylo metlou ještě v 1. polovině 20. století. Nástup antibiotik vzbudil iluzi, že chorobě odzvonilo. Dnes slaví tuberkulóza děsivý comeback.

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Nákaza se šíří vzduchem podobně jako obyčejná rýma, stačí vdechnout i nepatrné množství původce nemoci. Lidé s infikovanými plícemi vykašlávají bakterie do vzduchu, neléčený nemocný nakazí ročně 10–15 lidí. Nakažený nemusí onemocnět ihned. Bakterie zůstanou v jeho těle obalené voskovitou hmotou a v klidu dlouhé roky číhají na vhodnou příležitost – oslabení organismu nebo narušení imunity.

Objevují se kmeny rezistentní na antibiotika – tzv. multirezistentní kmeny vzdorují hned několika různým antibiotikům a jejich léčba je komplikovaná. Relativní novinkou jsou tzv. extrémně rezistentní kmeny, na které už nezabírají prakticky žádná antibiotika. Poprvé se objevily v Jižní Africe, ale dnes jsou rozšířeny po celém světě.

Tuberkulóza patří mezi deset nemocí s nejvyšší úmrtností - v loňském roce na ni zemřelo 1,8 milionu lidí, přičemž 95 % z nich pocházelo z chudých a rozvojových zemí. Jen v Indii na tuto nemoc loni zemřelo okolo 480 tisíc lidí. Vedle Indie je tato nemoc značně rozšířená také v Indonésii, Číně, Nigérii, Pákistánu a v Jižní Africe.