ExoMars Trace Gas Orbiter (TGO) je mise Evropské kosmické agentury ESA, která nejprve spolupracovala s americkou NASA, později i s ruskou agenturou Roscosmos. Cílem mise je dostat sondu Trace Gas Orbiter na oběžnou dráhu kolem Marsu, kde bude detailně zkoumat atmosféru Marsu, a rovněž vysadit na povrch rudé planety experimentální přistávací modul Schiaparelli EDM.

Mise ExoMars Trace Gas Orbiter odstartovala na cestu k Marsu 14. března 2016. V těchto dnes se mise blíží do finále. V neděli 16. října v 16:42 SEČ se modul Schiaparelli EDM oddělil od sondy Trace Gas Orbiter, a teď se blíží k Marsu ve dvojici.

Operátoři mise v té době prožili horké chvilky, protože Trace Gas Orbiter přestal dodávat data o telemetrii sondy. Po zhruba dvou hodinách byla ale komunikace se sondou obnovena.

TIP: ExoMars 2016: Evropský přistávací modul a družice dnes zamíří k Marsu

Ve středu 19. října čeká sondu Trace Gas Orbiter jeden z nejvíce kritických manévrů celé mise. Sonda by měla během 139 minutové fáze letu zpomalit a vstoupit na oběžnou dráhu kolem Marsu. Do atmosféry Marsu by měla vstoupit opět v 16:42 SEČ a v 16:48 SEČ by měl na Mars dosednout modul Schiaparelli EDM. Držme jim palce.

Američtí vojenští vývojáři DARPA vyvíjejí systém ALIAS (Aircrew Labor In-Cockpit Automation System), který dokáže nahradit piloty vojenských i malých civilních letadel, aniž by bylo letadla nutné nějak zásadně přestavovat. Je to robotická paže, která dokáže řídit letadlo.

Systém ALIAS je stále ve vývoji, odborníci DARPA ale toto zařízení letos úspěšně otestovali na letounu Diamond DA-42, a teď nově na stroji Cessna Caravan, čímž ověřili jeho použitelnost u různých typů letadel.

TIP: Rolls-Royce předpovídá, že v roce 2020 na moře vyplují robotické lodě

Dalším krokem podle vývojářů bude test systému ALIAS na vrtulníku Bell UH-1. ALIAS nemá nahradit kompletní posádky letadel, ale spíše je podpořit. Takový systém by mohl být velmi platný v krizových situacích, a také by mohl vést ke snížení počtu pilotů v posádkách vojenských i civilních letadel.

Dlouholeté tajemství teď podle všeho vyřešily analýzy DNA, v nichž vědci zahrnuli jak mitochondriální, tak i jaderné genomy fosilních i dnes žijících sudokopytníků blízkých bizonům.

Zubři podle jejich výsledků vznikli jako kříženci mezi dnes již vymřelými bizony stepními a předky dnešního skotu, čili pratury. Došlo k tomu asi před 120 tisíci let a dnešní zubři obsahují kolem 10 procent DNA původem od praturů.

TIP: Kde se vzali Američané? Přišli v jediné vlně ze Sibiře před 23 tisíci let

Tito kříženci nejsou známí z fosilních nálezů, ale objevy genetiků potvrzují rané jeskynní malby. Tehdejší umělci na nich zachytili právě tyto křížence.

Na světě ještě stále existuje místo, kde je možné vidět až dva miliony zvířat, která pravidelně migrují za potravou. Statisíce jedinců mnoha druhů se po nekonečných pláních pohybují ve vlnách jako obrovské živé housenky. Jejich nohy zvedají do vzduchu tuny prachu, jenž zahaluje slunce, které jim v suchém období ubírá sílu. Cílem pohybu je voda a z ní vycházející život, čerstvá tráva a hojné pastviny. Pod tunami prachu a hlíny se totiž skrývá nový život, díky němuž může tento prastarý koloběh života fungovat dál a dál. Po prvních kapkách deště pokryjí savanu koberce nové trávy a květin. Každým rokem se tak tohle velké divadlo díky slunci a vodě opakuje a v Serengeti jej můžete s úžasem pozorovat.

Malý ochránce a morová zhouba

Divoká zvěř v Serengeti má už dlouhou dobu společného nepřítele – člověka. Vedle lovců a pytláků jsou to i domorodí obyvatelé. Ti se ve druhé polovině minulého století dostávali do stále častějšího konfliktu s divokými zvířaty. Lidská populace se neustále rozrůstala a zemědělci začali obsazovat i pozemky v blízkosti hranic parku. Naštěstí pro zvěř se však nepouštěli do hloubi Serengeti, protože vnitřní oblasti jsou zamořeny mouchou Tse-tse. Tento hmyz přenáší spavou nemoc a dobytek není proti infekci na rozdíl od divokých zvířat imunní. Takže za zachování relativní nedotčenosti můžeme mimo jiné poděkovat malému, lidem a dobytku škodlivému hmyzu.

Dobytek domorodých Masajů však často trpěl dobytčím morem a kontaktem s divokými zvířaty samozřejmě došlo k přenosu nákazy, což vedlo k úbytku divokých zvířat. Lidé začali dobytek očkovat, což se posléze projevilo zejména na stavech pakoňů. V roce 1960 jich bylo cca 250 000 kusů a do roku 1975 stav vzrostl pětkrát na téměř 1 500 000 zvířat. V tuto dobu se také začaly zvyšovat počty lvů a jiných predátorů, kterým množení býložravých zvířat také prospělo. Ovšem každá mince má dvě strany a stejně tak je to i v Serengeti.

Smrt kvůli hlouposti

Rostoucí množství zvěře si velmi rychle doslova vzali na mušku pytláci. Jejich řádění dosahovalo vrcholu v 70. a 80. letech minulého století, přičemž poklesy počtů vybraných druhů jsou dostatečně šokujícím důkazem. Například nosorožců dvourohých (Diceros bicornis michaeli) žilo v parku ještě v roce 1974 asi sedm stovek. V roce 1980 zbylo maximálně 50 až 100 zvířat a na začátku 90. let žili v Serengeti pravděpodobně už jen dva nosorožci dvourozí.

TIP: Královny africké savany aneb Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Pytláctví poznamenalo také slony. Ve stejném období bylo vybito cca 80 % slonů a v parku jich tak zbylo necelých 500 z původních 2 500. Nosorožci a sloni jsou zabíjeni i dnes, a to pouze kvůli lidské hlouposti. Někteří lidé totiž věří, že roh nosorožce pomáhá zvýšit sexuální výkonnost a další se neobejdou bez dekorativních předmětů ze sloních klů a sloních noh jako košů na odpadky. I v současnosti době se odhaduje, že lidé upytlačí v Serengeti nebo jeho hraničních oblastech kolem 40 000 zvířat ročně.

Jednooký král afrických parků

Dalším zvířetem, které silně doplatilo na lidský vliv, je pes hyenový (Lycaon pictus), který z parku zmizel úplně. Tu a tam se sice objeví zpráva, že byl viděn, ale není jisté, jestli se jednalo o zde žijící smečku, nebo o zvířata, která parkem jen probíhala. Psi hyenoví velice často umírali na psinku, kterou trpěli domácí psi domorodců. Nemoc je doslova kosila, protože i když jí nepodlehla celá smečka, jeden nebo dva uchránění jedinci stejně neměli šanci. Postupně umírali hlady, protože jako jednotlivci lovit neumí a jsou zranitelnější jinými predátory.

V dnešní době jsou vedle pytláků a zemědělců i stále početnější turisté. Přes všechny problémy, se kterými se dnešní Afrika musí potýkat, je ovšem Serengeti mezi ostatními parky jednookým králem, a některé druhy zvířat si tam stále žijí jako v ráji. Navíc je zde možné vidět osmý div světa, jak byla označena velká africká migrace zvířat.

Největší zoo s osobitým kouzlem

Do parku jezdí stále víc lidí, kteří by rádi viděli Afriku a její zvířata a je fakt, že zde opravdu je co vidět. Počet druhů savců se pohybuje kolem sedmdesátky a na své si přijdou i milovníci ptáků, kterých v parku žije přes pět set druhů, ale také třeba chrobáků, jichž zde má být přes sto druhů. Velká různorodost ekosystémů umožňuje lidem, aby si našli svá oblíbená místa. Někdo má rád bažiny, jiný travnaté savany a další trnitou buš. Každý z těchto požadavků může být v Serengeti splněn. Zvířata jsou na lidi v autech zvyklá, a když se vám například podaří dostat se doprostřed stáda pakoní, jsou zvířata tak blízko, že byste se jich mohli z okýnka dotýkat. To už má ale s divokou Afrikou pramálo společného. Spíš si připadáte jako v obrovské zoo.

Bohužel se často stává, že si lidé nestihnou přírodu užít, protože je i v Africe honí čas a peníze. Fotografové se honí za co nejlepším snímkem a za zvířaty podle toho, jak jim řidič za pomoci vysílačky diktuje. Turisté jsou většinou cestovkami nuceni spěchat, aby toho za těch pár dní, které mají vyhrazené na safari, co nejvíc stihli a jen málokdo z nich stihne nasát opravdovou atmosféru Serengeti. Týden je na prohlídku tohoto překrásného místa žalostně málo, takže pokud se chystáte vyrazit na safari a opravdu chcete Afriku poznat, měli byste zůstat aspoň dva týdny. I přes velký počet turistů se dají najít místa, kde můžete v poklidu a nerušeně pozorovat původní divoký život. Například oblast Lobo nebo Western Corridor stojí určitě za návštěvu. Osobně právě kvůli turistům nepatří Serengeti mezi má nejoblíbenější místa, ale přesto ho mám pro jeho nesporné kouzlo rád.

Skok do krokodýlích tlam

Každoročně se v Serengeti opakuje úchvatná podívaná. Zvířata putují za lepší a čerstvější potravou a následují jeden druhého. To se týká zejména pakoní. Stovky až tisíce těchto zvířat se spojují na savanách v kilometry dlouhého hada složeného ze spěchajících zvířecích těl. U řeky, která na mnoha místech tvoří jedinou překážku na cestě k novým pastvinám, se zvířata řadí do fronty, ale žádné nechce vstoupit jako první do řeky smrti.

V řece na ně totiž číhají obrovští krokodýli, kterým v tomto období začínají skutečné hody. V okamžiku, kdy se první býložravec rozhodne vstoupit do řeky, ostatní se jako v transu valí přes něj, aby co nejdříve dosáhli druhého břehu. Jen malé procento z nich skončí v zubech krokodýlů nebo se zraní a utopí. Ostatní pokračují dál ve své náročné cestě. Predátoři je nenásledují, zdržují se ve svých teritoriích.

Osm milionů nohou v neustálém pohybu

Zvířata migrují v podstatě celý rok. V srpnu až říjnu jsou na severovýchodní hranici Serengeti a pokračují ve směru hodinových ručiček přes Masai Mara znovu zpět do Serengeti a začínají tak další kolo svého kočovného života, které trvá jeden rok.

Když se podíváme podrobně na strukturu obrovských stád, zjistíme, že největších počtů dosahují pakoně (Connochaetes taurinus), kterých migruje necelého jeden a půl milionu. Za nimi následuje 400 000 gazel Thomsonových (Gazela thomsonii) a nakonec necelých 300 000 zeber Böhmových (Equus quagga boehmi).

Serengeti nesmí zemřít

Při tomto obrovském pohybu zvířat přijde o život zhruba 250 000 jedinců, ale přibližně stejný počet se jich i narodí. V období rození mláďat denně poprvé spatří světlo světa až 8 000 zvířat. Spousty mláďat se stanou kořistí šelem, ale drtivá většina jich přežije a spolu s dalšími tak může pokračovat v neustálém koloběhu života a smrti na africké savaně, kterým zvířata procházejí už tisíce let. Následují bouřky, které přinášejí životadárné deště.

Serengeti těžce dýchá z posledních sil a potřebuje, abychom mu dopřáli prostoru díky němuž by jeho divoká duše mohla dál žít. Málokdo z návštěvníků si totiž uvědomuje, že patří mezi poslední generaci, která na vlastní oči viděla některý z ohrožených druhů zvířat. Kdo ví, jak bude Serengeti vypadat za pár desítek let ...

Nekonečné roviny a žulové kopjes

Ekosystém Serengeti se nachází na severozápadě Tanzánie a jeho součástí je i Národní park Serengeti, který je nejznámějším a nejslavnějším africkým parkem. NP Serengeti je také nejstarší a největší park Tanzánie. První pokusy o ochranu zvířat před nenasytnými lovci trofejí byly udělány v roce 1921 a 1929, kdy se zde Angličané rozhodli založit rezervaci. NP Serengeti byl založen roku 1951 a od roku 1981 je zapsán do seznamu přírodních památek UNESCO. Jeho název vznikl odvozením z masajského slova Serengit, které znamená „Nekonečné pláně“.

Jeho nejsevernější část je zároveň hranicí mezi Keňou a Tanzánií a také hranicí mezi NP Serengeti a Masai Mara National Reserve. Rozloha parku je 14 763 km². Jen pro představu – Česká republika má rozlohu 78 867 km², takže tento národní park zabírá asi 20 % plochy ČR a je 2× větší, než Jihomoravský kraj. V NP Serengeti najdete velice rozmanité ekosystémy, jako jsou travnaté savany, bažiny a močály, ale také řeky, které v období dešťů vystupují z břehů. Nejznámější je ale tento park svými nekonečnými rovinami, které se táhnou na kilometry daleko a ze kterých vystupují jen žulové a rulové kopečky, tzv. „kopjes“. Ty velice často využívají predátoři, zejména lvi a gepardi, k odpočinku nebo jako rozhlednu pro výběr kořisti.

Pionýři chráněné Afriky

Když v polovině minulého století přicestoval německý veterinář Bernhard Grzimek do Afriky a „objevil“ Serengeti, asi ho ani ve snu nenapadlo, jakou proslulost díky němu toto místo v průběhu dalších let získá. Grzimek polu se svým synem Michaelem věnovali velkou část života výzkumu a ochraně zvířat a dostali park do povědomí veřejnosti zejména knihou „Serengeti nesmí zemřít“. Kniha byla později zfilmována a Grzimek za tento velice úspěšný film dostal Oscara. Michael později tragicky zahynul při havárii letadla a je spolu s otcem pohřben na okraji kráteru Ngorongoro. Tak jim byl oběma vyjádřen vděk za oddanost Africe a jejím zvířatům.

Ráno za rozbřesku se otevřely městské brány, které po celou noc oddělovaly město od venkova. Hradby ovšem nebývaly v nejlepším stavu, v mírových dobách – a ty české země prožívaly – sloužily dokonce jako zdroje stavebního materiálu. Příkopy se zase hojně využívaly jako skládky a mnohdy byly zcela zanesené odpadky.

Od rána do večera

Usáma bin Ládin se po útoku Al-Káidy na cíle v New Yorku a Washingtonu stal globální „celebritou“ a jedním z nejhledanějších lidí světa. I tak se ale tomuto muži, pocházejícímu z prominentní saúdské rodiny, podařilo na dlouhá léta ztratit a jen občas o sobě dávat vědět prostřednictvím videonahrávek...

Předchozí část: Hon na arciteroristu (1): První pokusy o zneškodnění Usámy bin Ládina

Americká zpravodajská služba spolupracovala v období po 11. září například i se syrským nebo egyptským režimem. Informace z těchto výslechů přivedla Američany na bin Ládinovu stopu. Jeden z islamistických militantů zatčených v roce 2002 v Mauritánii zmínil jméno Abu Ahmed al-Kuwaití. Vyšetřujícím bylo okamžitě jasné, že se jedná o přezdívku (v překladu znamená „otec Ahmeda z Kuvajtu“), ale i tak záznam založili do systému monitorujícího celosvětovou síť islamistických radikálů.

V roce 2003 se jméno al-Kuwaití objevilo znovu, a to při výslechu nikoho menšího než Chálida Šejcha Mohameda, jednoho z klíčových organizátorů útoků z 11. září. CIA tak získala jistotu, že někdo jako al-Kuwaití přinejmenším existuje, byť Šejch Mohamed tvrdil, že organizaci dávno opustil. V roce 2005 nicméně CIA prohlásila, že dopadení bin Ládina pro ni přestává být hlavním cílem a nadále se bude soustředit spíše na rozbití vlastní teroristické sítě.

Jsem pořád s těmi samými, jako kdysi

Vzhledem k tomu, že došlo k zadržení dalších osob převážejících bin Ládinovy písemnosti a že se objevila jeho další videa, existovala velká šance, že terorista je stále naživu a komunikuje se svým okolím. CIA se tak rozhodla zaměřit na čtyři možné způsoby jeho lokalizování: prostřednictvím jeho širší rodiny, ostatních sledovaných členů organizace, způsobů financování a prostřednictvím kurýrů, s nimiž udržoval styky. Zadržení teroristé tak byli opakovaně dotazováni na jména, která se zdála být bin Ládinovi blízko.

Zpravodajci zpozorněli, když další z vysoce postavených členů vedení Al-Káidy existenci al-Kuwaitího opakovaně popřel, a začali si klást otázku, zda je pouze náhoda, že níže postavení členové organizace jej bez problémů identifikovali, zatímco ti důležití se snažili jeho význam zmenšit. Spojení přezdívky al-Kuwaití se skutečným člověkem Ibrahimem Sajídem Ahmedem ale přišlo až v roce 2007 a CIA dodnes odmítá prozradit, jak k tomu došlo.

Podle náznaků ze strany zpravodajců přišla tato informace ze třetí země a její získání bylo malým zázrakem. Trvalo ale ještě další tři roky, než mohla být identita údajného bin Ládinova kurýra využita. Není úplně jasné, jak CIA získala poslední kousek do skládanky, ale v červnu 2010 dokázala spojit telefonní číslo použité na severu Pákistánu s osobou domnělého kurýra. Ten si svým extrémně opatrným chováním okamžitě získal pozornost amerických agentů a po nějaké době pronesl do odposlouchávaného telefonu větu: „Jsem pořád s těmi samými jako kdysi.“ Netrvalo dlouho a CIA se dostala k tajemnému domu v jedné z okrajových čtvrtí pákistánského města Abbottábád. 

Bin Ládinův úkryt

Teď šlo o to, opatrně zjistit, kdo v domě přebývá. Jeho obyvatelé žili v izolaci a s výjimkou občasných cest do mešity či k lékaři jen málokdy areál opouštěli. CIA se ale podařilo za pomoci bezpilotního letounu pořídit snímky muže, odpovídajícího bin Ládinově tělesné konstituci. Záběry ale nebyly příliš kvalitní a Američané se báli provést další přelety, aby nevyvolali podezření obyvatel domu či pákistánských bezpečnostních služeb. Budova ale byla od podzimu 2010 nepřetržitě pozorována a zpravodajci dokázali zhruba určit počet obyvatel žijících uvnitř a jejich základní návyky.

Stále ale nedokázali najít cestu, jak skrytě určit jejich totožnost. Na konci roku dokonce ve městě otevřeli kliniku nabízející zdarma očkování proti žloutence, což jim mělo umožnit získat vzorky DNA dětí žijících v budově. Ani tento plán ale nepřinesl žádné výsledky.  Na nejvyšší úrovni mezitím probíhaly diskuse o dalším postupu, během nichž se nehledě na možná rizika prosadila idea úderu za pomoci speciální jednotky.

Prezident Obama tuto možnost preferoval proto, že při ní nehrozily politicky citlivé ztráty na životech civilistů a také umožňovala získat nezvratné důkazy, že se v domě bin Ládin skutečně nachází. Ředitel zpravodajské služby Leon Panetta nicméně prezidenta varoval, že vzhledem k minulým zkušenostem nemůže garantovat jistotu jeho výskytu v budově vyšší než 60 %.

Plánováním útoku byl pověřen jeden z nejzkušenějších amerických expertů na operace speciálních jednotek admirál William McRaven. CIA dokázala vypracovat hrubý nákres vnitřní podoby budovy, ale stále zůstávalo mnoho nejasností ohledně jejího zabezpečení. McRaven ovšem informoval prezidenta, že akce je proveditelná, a pokud je bin Ládin skutečně uvnitř, má velkou naději na úspěch.

Obama tak dal na začátku dubna svolení k zahájení praktického výcviku mužů z elitního týmu speciálních jednotek SEALS. Aniž by znala skutečný cíl svého nasazení, začala skupina trénovat nejprve ve Spojených státech a na konci dubna i v Afghánistánu na věrné napodobenině předpokládaného bin Ládinova úkrytu.

Žena jako štít

Prezident dal konečné povolení k útoku ráno 29. dubna a již o dva dny později vyrazily v rámci operace s kódovým názvem Neptunův trojzubec ze základny Bagram dva týmy o dvanácti mužích. Na pákistánské území je z důvodu utajení přepravily speciálně upravené „neviditelné“ helikoptéry UH60 „Black Hawk“, kterým zálohu tvořily další dva stroje typu CH-47 Chinook, připravené zasáhnout v případě komplikací. Celkem se na akci podílelo bezmála 80 mužů z různých jednotek a jeden pes, který měl případně pomoci při pronásledování prchajících teroristů. Na místo určení dorazily oba vrtulníky 2. května po půlnoci.

Podle původního plánu měl první tým zaútočit po zemi ze dvora budovy, zatímco druhý slaní na její střechu. Helikoptéra s prvním týmem se ovšem dostala do proudu horkého vzduchu a její pilot musel nouzově přistát vedle budovy. Nikomu z její posádky se nic nestalo, ale druhá helikoptéra raději přistála mimo areál. Po odpálení vstupních dveří Američané vtrhli do přízemí, kde narazili na první odpor. K největší komplikaci ovšem došlo při postupu do horního patra, kde bin Ládinův syn Chálid krátce zdržel útočníky střelbou z úkrytu.

Jeden z členů týmu jej ovšem vylákal ven za pomoci několika vět pronesených v arabštině a paštunštině a následně ho zneškodnil. Když Američané pronikli do ložnice ve třetím patře, uviděli samotného Usámu, držícího zbaběle před sebou ženu. Jeden z členů týmu SEALS ho ale zneškodnil několika přesně mířenými výstřely do hlavy. Od „přistání“ první helikoptéry po zabití nejhledanějšího teroristy světa neuplynulo ani čtvrt hodiny.

Chybějící metr

Jako nečekaná komplikace se ale ukázala jeho identifikace. Velení po týmu požadovalo doložení výšky mrtvoly a dalších jejích fyzických charakteristik, jenže nikdo ze SEALS nedisponoval žádným vhodným prostředkem pro změření těla. Jeden z členů týmu se tak údajně vedle mrtvého Usámy natáhl a ostatní jeho výšku prostě odhadli. Obama později tuto zprávu glosoval slovy, že když CIA pro úspěch operace zajistila helikoptéru za 60 milionů dolarů, mohla její členy vybavit alespoň skládacím metrem.

Po zajištění těla a zbylých obyvatel Američané budovu podrobně prohledali a zajistili všechny datové nosiče, dokumenty a zbraně. Zhruba po čtyřiceti minutách oba týmy budovu opustily a zničily při tom i větší část havarovaného vrtulníku. Na místo tak musel přiletět jeden z Chinooků, který vzal na palubu zajištěné dokumenty, Usámovo tělo a několik mužů prvního týmu.

TIP: Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus?

Po návratu na základnu byla v Bagramu provedena další důkladná identifikace, která potvrdila, že zabitým je skutečně hledaný terorista. V 11 hodin večer washingtonského času tak mohl prezident Obama vystoupit s projevem, jímž tuto událost sdělil světu, a následujícího dne bylo bin Ládinovo tělo pohřbeno z paluby letadlové lodě Carl Vinson do Indického oceánu. Bezmála patnáctiletý hon amerických zpravodajských služeb na Usámu bin Ládina skončil.

Centrální oblasti Galaxie jsou hvězdami zaplněny velmi hustě – což je běžné u mnoha galaxií, ale pouze v případě té naší je střed dostatečně blízko pro podrobnější průzkum. Astronomům se nyní podařilo ve středu naší Galaxie poprvé nalézt prastaré stálice typu RR Lyrae. Tyto hvězdy se obvykle nacházejí v populacích starších než 10 miliard let.

Po stopách evoluce Mléčné dráhy

Objev ukazuje, že výduť naší Galaxie pravděpodobně vznikla postupným sléváním prvotních hvězdokup. Objevené stálice by tak mohly představovat pozůstatky jedné z nejhmotnějších a nejstarších přeživších hvězdokup celé Galaxie.

„Objev hvězd typu RR Lyrae ve středu naší Galaxie má významné důsledky pro teorie vzniku galaktických jader obecně. Jedná se o důkaz podporující scénář, podle něhož se výduť vytvořila z několika hvězdokup, které postupně splynuly,“ vysvětluje jeden z autorů studie Rodrigo Contreras

Teorie, podle které se výduti galaxií formují prostřednictvím slévání kulových hvězdokup, soupeří s alternativní hypotézou, která tvrdí, že vznikají následkem rychlé akrece plynu. Nalezení hvězd typu RR Lyrae – které se jinak téměř vždy vyskytují právě v kulových hvězdokupách – je velmi silným důkazem, že výduť naší Galaxie skutečně vznikla při procesu slévání. A obecně, že i výduti podobných galaxií by měly vznikat stejným způsobem.

Láhev koňaku Massougnes z roku 1801 byla na aukci v Londýně vydražena za neuvěřitelnou částku. Za koňak, který pamatuje Napoleonovu dobu, asijský kupec zaplatil zhruba 6,5 milionu korun (220 tisíc liber). Jedná se tak o jeden z nejdražších koňaků vůbec.

TIP: 5 tipů na spolehlivě nejdražší kocovinu

Tím vůbec nejdražším koňakem je Henri IV Dudognon Heritage Cognac Grande Champagne s cenou okolo 50 milionů korun. Dlužno dodat, že v tomto případě měl na výslednou cenu vliv především její obal. Láhev tohoto stoletého koňaku byla totiž vykládaná 24karátovým zlatem a platinou a posázená 6 500 diamanty.

18. října 1989 vynesl raketoplán Atlantis do vesmíru americkou planetární sondu Galileo, určenou k průzkumu planety Jupiter, jejího okolí a systému jejích měsíců, především čtyř velkých tzv. Galileových. K Jupiteru sonda úspěšně dorazila 7. prosince 1995. Po následující léta zkoumala Jupiter a jeho měsíce.

Sondu postavila ve spolupráci s NASA a německou společností DLR firma Hughes Aircraft Corp. Sonda měla dvě části: jednak orbitální, která studovala Jupiter, jeho atmosféru, magnetosféru a systém měsíců, včetně blízkých průletů kolem galileovských měsíců, a pak atmosférické pouzdro. To proniklo hned po příletu k Jupiteru do jeho oblačné pokrývky a během hodinového bržděného sestupu zasílalo detailní data o svrchních 150 km atmosféry, než ho tlak a teplota zničily.

TIP: Kosmická sonda Galileo: Trnitá cesta k Jupiteru 

Sonda Galileo přinesla mnoho důležitých indicií o chemickém i strukturálním složení atmosféry planety, ale zejména překvapující objevy týkající se velkých měsíců. Z jejího měření vyplývá, že kromě Io mají zřejmě všechny galileovské satelity povrchové vodní oceány překryté tlustou ledovou krustou. Tím se tyto měsíce, zejména však Europa, staly potenciálními nositeli mimozemského života.

Nenápadná budova v centru šestnáctitisícového rakouského města Braunau am Inn sloužila v posledních třech stoletích mnoha účelům. Sídlila v ní banka, škola, městská knihovna nebo třeba technický institut. Nyní dům postavený v renesančním slohu čeká nucená demolice. Důvod je prostý – před 127 lety se zde narodil Adolf Hitler.

Záměr zbourat Hitlerův rodný dům včera oznámil rakouský ministr vnitra Wolfgang Sobotka. Úřady si od demolice slibují, že se tak město zbaví nálepky neonacistického poutního místa.

Na místě má vyrůst nová budova, která má sloužit charitě případně místní samosprávě. Přestože o demolici zatím nebylo definitivně rozhodnuto, očekává se, že vláda doporučení komise posvětí. V každém případě se budou muset úřady vypořádat se stávající majitelkou Gerlinde Pommerovou. Ta budovu opakovaně odmítla prodat a nejspíš ji tak čeká vyvlastnění.