Jason Bourne vládne fenomenální pamětí, ocelovými nervy i bleskurychlou reakcí. Vzdoruje bolesti i vyčerpání. Je totiž produktem tajného vládního programu Treadstone. Pouze filmová fikce? Nikoliv – podobné programy skutečně existovaly - v USA, Německu, Číně, Japonsku a v Severní Koreji.

Historie pokusů v USA

Aby se prokázal účinek penicilinu při léčbě syfilidy a kapavky, nakazili v roce 1946 američtí lékaři těmito pohlavně přenosnými chorobami guatemalské vojáky bez jejich vědomí. Někteří byli následně léčeni antibiotiky, jiní nikoliv. Neléčení muži si nesli následky experimentu po zbytek života.

Předchozí část: Vojenské pokusy na lidech: Historie supertajného amerického projektu

V roce 1953 byli ve věznici Sing Sing někteří vězni úmyslně nakaženi syfilidou. Některým byla předtím podána experimentální očkovací látka. V newyorské škole Willowbrook byly v roce 1956 mentálně postižené děti záměrně nakaženy žloutenkou. V newyorské nemocnici Jewish Chronic Disease Hospital v roce 1963 vpíchli lékaři v rámci experimentu starým lidem bez jejich vědomí do těla rakovinné buňky. V roce 1973 byl po čtyřiceti letech v alabamském Tuskegee zastaven experiment, během něhož byly stovky Afroameričanů bez léčení nakaženy syfilidou.

Německo 

V koncentračním táboře Ravensbrück se odehrávaly pokusy s transplantací kostí a regenerací kostí, šlach a svalů při hledání nových způsobů léčby raněných. Mnohé zákroky a operace probíhaly při plném vědomí bez jakéhokoliv tišení bolesti, protože se lékaři obávali, aby narkóza neovlivnila výsledky pokusů. 

Němečtí piloti často umírali na podchlazení, když byly jejich letouny sestřeleny a vojáci se ocitli v ledové mořské vodě. Vězni v Dachau se proto podrobovali pokusům v nádržích s ledovou vodou – většina z nich nepřežila ani dvě hodiny. Po krachu zimní ofenzivy na východní frontě testovali němečtí lékaři mimo jiné na ruských zajatcích účinky mrazu na souši. Němce zajímalo, jestli nejsou Rusové díky dědičným vlohám k podchlazení více odolní. 

Severní Korea

Severokorejský „tábor 22“ funguje od roku 1959 na severu země jako internační tábor pro politické vězně, v němž komunistický režim drží své odpůrce i s jejich rodinami (odsouzení v politickém procesu jsou trestáni i s příbuznými ve třech generacích). Příslušné severokorejské úřady však existenci tábora popírají. Svět se tak o něm dozvídá jen výjimečně, když se některému z vězňů či strážců podaří uprchnout do zahraničí. 

Bývalí vězni popisují, že se v „táboře 22“ provádějí pokusy na lidech. Například při experimentech se smrtícím plynem byly prý celé rodiny zavřeny do utěsněné komory se skleněnými okny a plyn byl vpuštěn dovnitř. Tamní vědci pak sledovali jeho účinky a chování umírajících. Studenti medicíny přijíždějí údajně do „tábora 22“, aby si na vězních vyzkoušeli některé operace. 

Sovětský svaz 

Takzvanou laboratoř Komora založily tajné služby v Sovětském svazu záhy po bolševické revoluci v roce 1917. Jejím hlavním úkolem byl vývoj jedů a biologických zbraní hromadného ničení. Ve stalinském Rusku měl nejvyšší dohled nad laboratoří neblaze proslulý ředitel Lidového komisariátu vnitra (NKVD) Lavrentij Berija. V té době se jedy testovaly na vězních ze sibiřských internačních táborů známých jako gulagy. Tajné služby vyvíjely toxiny, které by vybraného člověka spolehlivě a nenápadně zabily, a přitom by se nedaly zjistit běžnými prostředky. Toxin C-2 vyvinutý v této laboratoři údajně splňoval všechny požadavky sovětských tajných služeb. 

Japonsko

Za druhé světové války prováděli Japonci pokusy na válečných zajatcích. Jen smutně proslulé „jednotce 731“, které velel Shiro Ishii, je přičítáno tři tisíce mrtvých. Celkem byl ale počet obětí mnohonásobně vyšší – pesimistické odhady hovoří dokonce o 580 tisících. Nikdo z lékařů jednotky 731 nebyl po válce souzen – udává se, že vyměnili shovívavost spojeneckých vojsk za výsledky svých experimentů. 

K intenzivně zkoumaným tématům patřily amputace omrzlých končetin. Zajatci stáli venku na mrazu a Japonci jim polévali ruku nebo nohu vodou. Následně pak končetinu amputovali bez umrtvení. Na čínských zajatcích zase testovali účinky nákazy morem, cholerou, antraxem a dalšími infekčními onemocněními. 

Divočina u Atlantiku

Název: Peneda-Gerês
Rozloha: 703 km² 

Horské hřebeny bičované divokými větry vanoucími od Atlantiku, obří žulové balvany i hluboké lesy s porosty mechů a lišejníků. Národní park Peneda-Gerês v nejsevernějším cípu Portugalska představuje snad jednu z nejodlehlejších oblastí západní Evropy a zdá se, jako by vzdoroval času. Nabízí především ohromující rostlinnou rozmanitost: Rašeliniště, vzácné kapradiny a narcisy se tam vyskytují v blízkosti bohatých dubových a jehličnatých lesů – posledních zbytků přirozeného lesního porostu v zemi. K nejznámějším tamním ohroženým obyvatelům patří orel skalní, výr a včelojed lesní, lze se však setkat i s hranostajem, zmijí či vlkem. Podél úzkých cest vinoucích se různorodou krajinou je navíc možné obdivovat zbytky původních římských silnic, stejně jako ruiny keltských staveb a středověkých hradů. 

Na tisíci ostrovech

Název: Saaristomeren
Rozloha: 500 km² 

Národní park Saaristomeren se rozkládá na území Finska v Baltském moři. Pokrývá celkem dva tisíce malých skalnatých ostrůvků, které navíc tvoří jádro biosférické rezervace – jedné z největších svého druhu na světě. Na ostrovních skalách se lze běžně setkat s koloniemi tuleňů šedých a kroužkovaných, jak se líně vyhřívají na slunci. Hlavním symbolem a chloubou parku se ovšem stal největší ptačí dravec Evropy – orel mořský: Váží až 7 kg a jeho rozpětí křídel dosahuje až 2,5 metru. Krajina poskytuje domov více než 131 ptačím druhům, mezi nimiž najdeme například rybáka dlouhoocasého, racka mořského nebo alkouna obecného. 

Nedotčená krajina buků

Název: Centralen Balkan
Rozloha: 720 km² 

Téměř svislé horské stěny, srázy, hluboké kaňony s vodopády, jeskyně s vzácnými druhy netopýrů, to vše zasazeno do kouzelné scenérie prastarých bukových lesů: Národní park Centralen Balkan se nachází v srdci Bulharska, v nejvyšší části pohoří Stara planina, a patří k nejrozsáhlejším a nejcennějším svého druhu v Evropě. Bukový porost pokrývá téměř polovinu chráněného území a spolu s přilehlými oblastmi tvoří největší bukový les starého kontinentu.

Plodná matka hor

Název: Majella
Rozloha: 628 km² 

Pouhé dvě hodiny jízdy z Říma se v srdci národního parku Majella nachází stejnojmenný horský masiv, jemuž místní přiléhavě přezdívají „matka hor“. Tamní krajina totiž poskytuje domov téměř polovině všech savčích druhů žijících na území Itálie a více než dvěma tisícům druhů rostlin. Navíc oblast leží z větší části v nadmořské výšce přes 2 000 m a téměř ze 40 % ji pokrývá lesní porost. Zatímco na horských vrcholech vládnou apeninští kamzíci, lesy hojně obývají vlci, divoké kočky i medvědi a tamní údolí se stala ideálním útočištěm orlů královských.

Kaňony pod křídly supů

Název: Küre
Rozloha: 378 km² 

Hned na první pohled vás ohromí unikátní systém kaňonů, které se zformovaly už v období jury a lemují celé turecké pohoří Küre. Největší z nich – Valla – dosahuje délky 10 km a propadá se až do kilometrové hloubky. Velkolepou krásu národního parku založeného teprve v roce 2000 dokresluje členitá struktura horských masivů, křižovaných řekami a vodopády a „provrtaných“ více než stovkou jeskyní. Celkem šest hlavních ekosystémů poskytuje domov řadě savců, mezi nimiž nechybějí divoké kočky, vydry, medvědi hnědí či jeleni.

Mystická země bažin

Název: Soomaa
Rozloha: 359 km² 

Tajemnou scenérii estonského národního parku Soomaa vytvářejí nejen husté lesy, kterými se za tmavých večerů line charakteristické vlčí vytí, ale především všudypřítomné mokřady, kvůli nimž se oblasti přezdívá „země bažin“. Jde o jedno z mála míst na světě, kde lze zažít tzv. pátou sezonu, jež nastává při jarním tání. Tehdy řeky nezvládnou pojmout masy vody valící se z vrchoviny Sakala a dochází k záplavám, které neušetří ani tamní pastviny a přilehlé vesnice: Voda během několika dnů vystoupá až o pět metrů. Lokalita se stala domovem řady ptáků, jimž dominují jeřábi, orli skalní, tetřevi a čápové. Husté lesy zas obývají losi a divočáci a v místních vodách se prohání spousta sladkovodních ryb, především štik, cejnů a okounů. 

Slovo kvazar působí jako zaklínadlo v mnoha vědecko-fantastických filmech i seriálech, včetně jejich parodií. Vzpomeňme na Arnolda J. Rimmera, třetího technika na lodi Jupiterské důlní společnosti Červený trpaslík, jak se připravuje na astronavigační zkoušky. Přitom samotné slovo kvazar představuje akronym z QUASi StellAR radio source, což bychom volně přeložili jako „rádiový zdroj vypadající jako hvězda“. 

Dnes víme, že se jedná o aktivní jádro velmi staré galaxie nacházející se v obrovských kosmologických vzdálenostech. V samotném jádře takovéto galaxie spočívá černá veledíra (v češtině též supermasivní černá díra) obklopená plynným akrečním diskem, z nějž do jejího nitra spiráluje materiál, který se při tom značně zahřívá, a také v něm intenzivně probíhají netermální procesy. Proto představuje okolí černé veledíry ve středu kvazaru zdroj intenzivního rentgenového i rádiového záření. Vzhledem k tomu, že množství pohlcované látky se v čase mění, mění se rovněž intenzita vyzařování, a kvazary proto patří k vysoce proměnným objektům. 

Díky automatickým přehlídkám známe dnes na 200 tisíc kvazarů, přičemž ten nejjasnější, 3C-273 v souhvězdí Panny, lze teoreticky pozorovat již amatérským dalekohledem – má totiž zdánlivou vizuální jasnost 12,8 magnitudy. Nachází se však od nás téměř 2,5 miliardy světelných let, musí tedy být ohromně jasný. Kdyby jeho vzdálenost činila 33 světelných let, tedy asi o čtvrtinu více než v případě Vegy ze souhvězdí Lyry, byl by stejně jasný jako Slunce na denní obloze. Zářivé výkony kvazarů přesahují běžně o dva řády celkové zářivé výkony velkých galaxií, jakou je například naše Mléčná dráha. Aby si kvazary udržely takto vysokou svítivost, musejí černé veledíry v jejich centrech zkonzumovat neuvěřitelné množství hmoty: přinejmenším ekvivalent deseti hvězd velikosti Slunce za rok, ty nejzářivější pak až ekvivalent 600 Zemí za minutu. 

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Kvazary jsou pro astronomy ovšem také užitečné. Jelikož se nacházejí daleko, jejich vlastní pohyby nelze při pohledu ze Země prakticky měřit. Pozice stovek kvazarů se zjišťují interferometricky s neobvyklou přesností a tvoří základ absolutního souřadnicového systému ve vesmíru – Mezinárodního nebeského souřadnicového systému (ICRS, International Celestial Reference System). K němu se pak přesně vztahují ostatní souřadnicové systémy, přičemž slouží rovněž například ke studiu změn rotační osy naší planety při velkých zemětřeseních. 

„Medvědi grizzly jsou novým prvkem na scéně, konkurence a potenciální predátoři polárních medvědů žijících v této oblasti,“ říká Robert Rockwell z City University v New Yorku. „Poprvé jsme medvěda grizzly zahlédli v srpnu roku 2008, když jsme letěli nad kanadským národním parkem Wapusk a počítali liščí nory.“

Rockwellův tým pak procházel záznamy o výskytu těchto medvědů v národním parku a zjistil, že zatímco do roku 1996 tu nebyl grizzly spatřen ani jednou, v letech 1996 až 2008 bylo potvrzeno devět výskytů a v létě roku 2009 další tři. Pro lední medvědy je to špatná zpráva. Je totiž pravděpodobné, že medvědi grizzly budou mít tendence přezimovat na jejich území, a když se na jaře probudí, mohou zabíjet jejich mláďata.

TIP: Jihoamerický drtič lebek aneb Jaguár, mohutný milovník vody

Až doposud se vědci domnívali, že neúrodná krajina severně od Hudsonova zálivu je pro grizzlyho nepřekonatelným úsekem, protože mu neposkytuje dostatek potravy. Někteří jedinci se však zjevně dokázali dostat ze Skalistých hor dál, a to pravděpodobně díky příjmu smíšené potravy zahrnující vše od bobulí až po maso.

„Zatím ještě nevíme, jestli jen procházejí, nebo se tu hodlají usadit. Důkaz přinese až objev brlohů či mláďat. Teď, když tu našli zdroj potravy, však budou asi chtít zůstat,“ říká Rockwell. Nevyřešenou otázkou zůstává, jak si s novými obyvateli národního parku jeho správci poradí.

Jak grizzly tak lední medvěd patří k chráněným druhům, v Manitobě je lední medvěd uveden dokonce jako ohrožený druh, zatímco grizzly má status druhu vyhubeného. Který z nich bude upřednostněn, zatím nikdo netuší.

Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy i jako zlatý věk českého národa. Je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná. Na jedné straně zde přetrvávaly „staré pořádky“, na straně druhé však byl život lidí ovlivňován různými novinkami, které stále nabývaly na významu. 

Zastaralá elita

Stále významnou roli ve společnosti měla i starobylá šlechta, která ovšem prošla zásadní proměnou. V revolučních letech 1848–1849 totiž ztratila své výsady v oblasti soudnictví a správy. Zrušením poddanství se vymanili z dosavadní závislosti na šlechtě rolníci. Ti se stali plnoprávnými občany monarchie a platila pro ně rovnost před zákonem stejně jako pro všechny ostatní obyvatele říše. Šlechta tedy definitivně přestala být onou klasickou „vrchností“ a z jejích příslušníků se stali vlastně jen obyčejní majitelé velkostatků.

Aristokratické rody vyšší šlechty byly nicméně nadále jakousi zvláštní uzavřenou kastou, která se od ostatních lidí výrazně odlišovala. Stále zde platila zásada rovnorodého sňatku, což znamenalo, že příslušníci těchto rodin vstupovali do manželství pouze s osobami ze stejně vznešených a starobylých rodů. Tímto způsobem se vlastně sami vyčleňovali z okolní společnosti a dostávali se do izolace, což bylo ve druhé polovině 19. století stále více patrné. Členové starobylých rodů měli také nadále výhradní právo zastávat funkce u císařského dvora. 

Králové průmyslu

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení bouřlivé industrializace. A byly to právě české země, které se v tomto ohledu staly v celém Rakousku-Uhersku nejdůležitější oblastí.

Panovaly zde totiž příhodné podmínky, které rozvoji průmyslového podnikání příznivě nahrávaly. Šlo zejména o poměrně velkou hustotu obyvatelstva a na svou dobu solidní komunikační síť, která byla dále vylepšována budováním nových železničních tratí.

Dokončení: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie (2.)

Význam mělo také nerostné bohatství, zejména ložiska černého uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde. Dynamický rozvoj nazvaný později průmyslovou revolucí vytvářel různé příležitosti a v mnoha případech umožnil prosadit se i osobám, které začínaly takříkajíc „od píky“. Je pochopitelné, že mohutný rozvoj průmyslu a zakládání nových továren s sebou přinesly i značný nárůst počtu dělníků, kteří se právě v 19. století stali novou společenskou vrstvou. 

Pro nepočetné rakouské ponorkové síly znamenala zkáza U-3 těžkou ztrátu, zvlášť když se ve stejné době potopila na mině U-12. Avšak pro U-4 přineslo léto roku 1915 nejúspěšnější období služby – 24. května sice ještě nevyšel útok na italský křižník (patrně třídy Lombardia), ale už 9. června poručík Singule objevil svaz kolem britského křižníku Dublin, který se vracel od Gallipoli do Brindisi. Velící důstojník nezaváhal a vypálil dvě torpéda. Jedno zasáhlo strojovnu, kde zabilo 13 mužů.

Předchozí část: Podmořská ocelová dvojčata (1)

Dublin se přesto sníženou rychlostí dokázal do Brindisi dostat, tam jej provizorně opravili, a tak mohl odplout do doků v Anglii a do Středomoří se již nevrátil. Ale to ještě nebyl konec, U-4 řádila dál. Dne 18. července se chystala vyplout z Kotoru, aby pátrala po posádce pohřešovaného letadla. Na poslední chvíli však Singule dostal rozkaz admirála Hansy, aby zaútočil na silný italský svaz křižníků Giuseppe Garibaldi, Varese, Francesco Ferrucio a Vettor Pisano s doprovodem čtyř torpédoborců a sedmi torpédovek, který se právě chystal ostřelovat důležitou pobřežní železnici Dubrovník–Kotor.

Slavné chvíle U-4

U-4 nepřátelský svaz našla, Singule za cíl zvolil vlajkový pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi, chvíli se potýkal s porouchaným vysouvacím mechanismem periskopu (musel při pozorování klečet!) a nakonec ze vzdálenosti půl kilometru vypustil dvě torpéda. Obě cíl zasáhla a křižník byl do tří minut pod vodou. Katastrofu jako zázrakem nepřežilo „jen“ 53 mužů, 525 trosečníků i s admirálem Eugeniem Trifarim s výkřikem „Ať žije král!“ naskákalo do moře, odkud je vylovily doprovodné torpédovky. Když Singule opět vysunul periskop, aby obhlédl situaci, Italové jej spatřili, zahájili dělostřelbu a jeden torpédoborec se pokusil U-4 taranovat.

Singule usoudil, že nastal nejvyšší čas zmizet, ponořil se a upláchl. Zkáza Giuseppa Garibaldiho představovala hodně důraznou lekci, Italové se k chorvatskému pobřeží s žádnou větší lodí už nikdy neodvážili, což britský styčný důstojník v Římě kapitán Richmond ve svém deníku znechuceně okomentoval slovy: „Raději by měli své loďstvo prodat a chopit se flašinetů a opiček, protože, proboha, to jim jde mnohem lépe než válčení na moři...“

Na druhou stranu musel kritice čelit překvapivě i Rudolf Singule. Někteří náročnější vyšší důstojníci mu totiž vyčítali, že křižníků nepotopil víc, což nakonec vedlo k tomu, že Řád Marie Terezie – nejvyšší rakousko-uherské vyznamenání za statečnost – dostal až v roce 1929. Další velké úkoly na U-4 čekaly na přelomu let 1915/16, když se snažila narušit evakuaci poražených srbských vojsk z Albánie a při té příležitosti poblíž albánské Drače potopila malou hlídkovou loď Jean Bart II., britský škuner John Pritchard a čtyři plachetnice.

Po pravdě řečeno pokus o ponorkovou blokádu omezil evakuaci Srbů jen minimálně a U-4 musela na další úspěchy počkat až na druhou polovinu roku. Jenže ty stály za to. Rudolf Singule dokazoval celému světu, že brněnský námořník dokáže být obávaným válečníkem i na zastaralém stroji. Nejprve v srpnu potopil malou, leč nebezpečnou italskou protiponorkovou Q-loď Pantelleria a za měsíc zaútočil na velký uhelný parník Inververbie, plavící se pod britskou vlajkou do Tarentu. U-4 zasáhla Inververbie torpédem, loď se začala potápět a Singule měl pocit, že s prací skončil.

Jenže k všeobecnému překvapení se z paluby Inververbie uvolnily převážené kanadské torpédové čluny Ml-230, Ml-253 a Ml-255 a sklouzly na hladinu. U-4 je promptně potopila palubním dělem, pouze člun Ml-246 měl větší štěstí a trosečníci z Inververbie jej dokázali zachránit. O měsíc později si stále slavnější (a také obávanější) ponorka připsala loď pro přepravu vojáků Margaretha a později zaútočila ještě na další dvě velké ozbrojené transportní lodě. Zatímco italská Perseo torpédový útok nepřežila, francouzská Italia se na hladině udržela a byla odvlečena do oprav. 

Nekontrolovatelně ke dnu

Mise z června 1917 opět způsobila ztráty Francouzům, kteří museli oželet malý parník Cefira a pomocnou hlídkovou loď Eduard Corbiere. Poslední obětí staré ponorky se po krátkém dělostřeleckém souboji stala 12. července 1917 ozbrojená francouzská plachetnice Berthilde, ale dál už válčit zkrátka nešlo. Za dva dny se při plavbě na hladině příď zchátralé U-4 znenadání sklonila a člun z neznámých příčin nekontrolovatelně klesal do hlubin pod úhlem 25 stupňů.

Singule zrovna spal a než jej námořníci vzbudili, U-4 se nacházela šedesát metrů pod vodou, tedy deset metrů pod konstrukčním maximem! Vypuštění balastních nádrží se nepovedlo, protože kvůli velké hloubce čerpadla nedokázala překonat vnější tlak vody. V osmdesáti metrech Singule nařídil odhodit fallkiel, tedy bezpečnostní zátěž, již modernější čluny dávno neměly. Člun se konečně vyhoupl na hladinu, avšak kvůli ztrátě fallkielu se už nemohl ponořit.

To nebyla dobrá zpráva, protože U-4 čekala cesta domů skrz dohodovým námořnictvem bedlivě střeženou Otrantskou úžinu. Při vší smůle však měla stará ponorka přece jen trochu štěstí, žádné nepřátelské letadlo ani loď nepotkala a bezpečně dorazila do oprav, které se protáhly na půl roku. Singule mezitím U-4 opustil, aby otestoval dvě zbrusu nové ponorky, a poté vykonával funkci šéfa velitelských kursů. Jeho stará ponorka s novým velitelem Franzem Rzemenowskym von Trauteneggem (mimochodem dalším Jihomoravanem, tentokrát ze Znojma) ještě na jaře 1918 pokoušela osud na bojových hlídkách, jenže von Trautenegg už nedokázal potopit nic.

V červenci 1918 došlo k překlasifikování U-4 na školní loď, po válce připadla Francii a v roce 1920 šla do šrotu. Celkové skóre U-4 – s výjimkou plachetnice Fiore Del Mare všechno pod Singuleho velením tak činí jeden křižník potopený (7 234 tun), jeden poškozený (5 400 tun), 14 zničených nákladních lodí (15 039 tun) a dvě nákladní lodě poškozené (3 535 tun). Nikdo z posádky U-4 během války nezahynul či neutrpěl vážnější zranění, což se rovná menšímu zázraku…

Měsíc Zemi provází už od jejího raného mládí. Podle některých názorů přitom měla přítomnost tak velkého a hmotného souputníka zásadní vliv na vznik a vývoj života na naší planetě. Na základě dlouhodobých přesných měření bylo určeno, že se v důsledku slapových sil zemská rotace zpomaluje. Jednou za několik let se proto vkládá tzv. přestupná sekunda, tudíž má den místo obvyklých 86 400 sekund o jednu víc.

Kvůli zpomalování rotace Země se však Měsíc od naší planety pozvolna vzdaluje – v současné době asi o 3,8 cm za rok. V dávné minulosti se proto nacházel mnohem blíž. Popsaný proces ovšem zřejmě nebude probíhat donekonečna: Postupně se zpomalí a v budoucnosti se zcela zastaví – slapové síly totiž v čase slábnou v důsledku vzdalování Měsíce. Země zkrátka o svůj přirozený satelit nepřijde. Teoreticky může nastat situace, že k sobě budou obě tělesa natočena stále stejnými polokoulemi, podobně jako Pluto a Charon.

Inženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) a Stanfordu vyvinuli miniroboty, kteří žijí na oděvu. Rovables vypadají jako miniaturní auta, jen nejezdí po zemi, ale po lidech. Roboti jsou vybaveni magnetickými koly, díky nimž nespadnou z látky. Vypadají jako oživlé elektronické brože, nejsou ale jen pro ozdobu.

TIP: Elektronika na tělo: Chytré náramky sledují zdraví měřením potu

Rovables mají i praktické využití. Mohou sloužit jako netradiční senzory nebo třeba digitální displeje, které svému majiteli zaručí pozornost v klubech po celý páteční večer. Rovables jsou pozvánkou do budoucnosti s úžasně pestrou a zajímavou nositelnou elektronikou.

Kalifornie, Arizona, Massachusetts, Maine a Nevada budou 8. listopadu rozhodovat o legalizaci rekreačního užívání marihuany. Podle agentury Gallup je šance na legalizaci této měkké drogy nejvyšší za posledních 47 let.

Marihuanové tání

Poprvé agentura Gallup zjišťovala postoj Američanů k legalizaci marihuany již v roce 1969. Pro legalizaci se tehdy vyslovilo pouhých 12 procent respondentů. V 80. letech se pro legalizaci konopí vyslovilo již 25 % občanů a v roce 2013 se podpora poprvé přehoupla přes 50 %. V loňském roce to bylo již 58 % a data z letošního průzkumu ukazují, že 60 % Američanů chce legální marihuanu.

TIP: Dekriminalizace drog v Portugalsku přináší výsledky. Ubývá mrtvých i HIV nemocných

Největší podpora je tradičně mezi mladšími voliči, přičemž větší pochopení pro užívání marihuany mají zastánci demokratů (67 %) proti 42 % podporovatelům republikánů.

V současné době je rekreační užívání marihuany legální ve čtyřech státech USA – v Coloradu, Washingtonu, Aljašce a Oregonu. V dalších 23 státech Unie a Washingtonu D.C. je možné marihuanu užívat k lékařským účelům a 14 dalších států uplatňuje nějakou formu dekriminalizace.

Pokud víme, v centru prakticky každé galaxie ve vesmíru se nachází supermasivní černá díra. Přesto ale stále není jasné, jak tyto obludy mohly narůst do hmotnosti milionů až miliard Sluncí. Tým japonských badatelů se domnívá, že by za tajemným růstem supermasivních černých děr mohly být dramatické exploze nedalekých supernov.

Osudové spojení

Prozkoumali blízké okolí supermasivních černých děr v mnoha různých galaxiích a zjistili, že růst těchto hvězdných monster úzce souvisí s explozemi supernov v hustém disku plynu, který obklopuje supermasivní černou díru do vzdálenosti pár set světelných let.

TIP: Supermasivní černá díra uvnitř galaxie požírá hvězdy jako na běžícím pásu

Disky plynu kolem galaktických černých děr bývají plné hvězd, které tam často úžasným tempem vznikají a rovněž zanikají. Když se v takovém disku odpálí supernova, její exploze rozproudí toky plynu v disku, který pak tryská do chřtánu supermasivní černé díry. Díky takové pomoci by pak supermasivní černé díry mohly růst až do dnešních monstrózních velikostí.