Jak vůbec Masaryk postupoval jako vědec? Snesla by jeho vědecká práce dnešní měřítka? Podle profesora Havelky je to velmi složitá otázka.

Průkopník sociologie

Masarykovy metody odpovídaly dobovým standardům a v určitém smyslu je dokonce předbíhal. To například dokládá jeho spis Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty publikovaná roku 1881 v němčině. Z dnešního hlediska však byly Masarykovy metody poněkud problematické. Vycházel ze zásad takzvané morální statistiky, která sbírala data o problémech sociálního života jako je prostituce, alkoholismus nebo třeba právě sebevražednost. Problematičnost této metody spočívala v tom, že si Masaryk a jiní nepoložili otázku, v čem jsou tyto sběry dat nesouměřitelné. Přesto je Sebevražda Masarykův nejvýznamnější vědecký spis a že v ní vykročil k velmi modernímu a zajímavému pojetí. Svědčí o tom i fakt, že se na tuto knihu odvolával i jeden ze zakladatelů moderní sociologie Émile Durkheim, který tvrdil, že na Masaryka v určitém smyslu navazuje.

V Praze, kam přišel v roce 1882 z Vídně, měl Masaryk jako vědec problémy. Z evropského vědeckého světa přišel do značně provinciálního prostředí a jeho kolegové brali jeho podněty spíše jako poučování než jako výzvy k diskuzi. To se pak projevilo i během sporu o smysl českých dějin. Hlavní Pekařova námitka byla, že Masaryk není nejen historikem, ale vlastně ani vědcem. Skrývala se za tím nedůvěra k teoretickým konceptům, jednoduše řečeno k tomu, že věda nezačíná zjišťováním faktů, ale zjišťováním problému, na která pak hledáme odpověď. Masaryk se domníval, že při vývoj společnosti (či přímo pokroku) je širší problém, který nelze vysvětlit jen časovou následností událostí, jak to nabízí historie.

Vyprávět by o tom mohla rodina Barnettových z amerického Texasu, jejíž příbytek zamořily jedovaté zmije, známé také jako ploskolebci. Za víkend jich prý manželé v domě odchytí až třicet. Samotný počet nezvaných hostů však není na této „invazi“ nejděsivější.

Ploskolebci jsou totiž noční hadi: přes den se tedy v budově mistrně skrývají, ale po západu slunce vyrážejí na lov. Barnettovi, kteří se logicky bojí o život, přivolali na pomoc odborníka na odchyt. Dočkali se ovšem pouze konstatování, že jakmile se jednou ploskolebci rozhodnou dům zabrat, nikdo s nimi nic nepořídí. Rodinu tak nejspíš čeká nedobrovolné stěhování.

Česko patří v rámci Evropské unie k zemím s větším počtem obézních lidí. Podle nové statistiky úřadu Eurostat bylo v roce 2014 v ČR obézních 19,3 procenta dospělých, přičemž unijní průměr byl 15,9 procenta. Hůře než Češi na tom byli podle poslední statistiky Eurostatu v rámci osmadvacítky jen Britové, Estonci, Maďaři, Litevci a Malťané.

Naopak nejméně obézních lidí starších 18 let na základě výsledků měření indexu tělesné hmotnosti (BMI) statistický úřad EU zjistil v Rumunsku. Pod celoevropským průměrem skončili také Italové, Nizozemci, Belgičané, Švédi, Kypřané, Rakušané, Bulhaři, Dánové, Francouzi a obyvatelé Lucemburska.

Zpráva Eurostat také uvádí, že obezitou trpí každý šestý obyvatel EU, a to ve zhruba stejné míře ženy i muži. Rozdíl je naopak podle věkových kategorií. Evropanů ve věku od 18 až 24 let je obézních 5,7 procenta, zatímco ve věku 45 až 64 let je to 19,6 procenta. U lidí nad 75 let obézních zase ubývá.

TIP: Jak se bojuje s obezitou v Turecku: Do výtahu jen s povolením

Z výzkumu vyplývá, že obezita je ve všech členských státech EU menší u lidí s vyšším vzděláním. Například v Česku v roce 2014 podle Eurostatu bylo obézních 22,6 procenta lidí ze základním vzděláním, 20,6 procenta se středoškolským a 12,5 procenta obyvatel s vysokoškolským vzděláním. Evropský průměr je mírně lepší - nadváhou trpí 19,9 % lidí se základním vzděláním, 16 % středoškoláků a 11,5 % vysokoškoláků.

Projekt jménem HI4PI zahrnuje více než 1 milion pozorování oblohy a vynesení přibližně 10 miliard datových bodů. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Vodík sice je nejhojnějším prvkem ve vesmíru, zároveň je ale detekovatelný pouze prostřednictvím rádiových vln. Problém je v tom, že taková pozorování narušuje rádiový provoz pozemských zařízení.

Benjamin Winkel z německého Max Planck Institute for Radio Astronomy a jeho kolegové museli ze získaných dat odfiltrovat šum způsobený lidskými technologiemi, jako jsou mobilní telefony, telekomunikace nebo vojenské radary.

TIP: Vědci rozluštili tajemství obří kosmické kaňky z dalekého vesmíru

Jejich úsilím vznikla mapa, která v Mléčné dráze zobrazuje struktury tvořené neutrálním vodíkem. Barvy zobrazeného vodíku ukazují pohyb vodíku – buď směrem k nám anebo od nás. Data, z nichž je tato mapa vytvořena, budou veřejná a volně k dispozici.

Jak se zdá, potkani jsou na čokoládu. A když ji chtějí, tak mohou dělat podivuhodné věci. Krásně se při tom ukazuje jejich inteligence. Vědci teď poprvé zaznamenali na video, jak potkani používají nástroje s háky, aby se dostali k vytouženým čokoládovým cereáliím.

Potkani se během experimentu velmi rychle naučili používat správný typ nástrojů, s nimiž mohli získat pamlsek. Je to první zdokumentovaný důkaz o tom, že i potkani dovedou používat nástroje.

TIP: Papoušci vazové milují vápník a používají nástroje, aby ho získali

Vstupují tím do klubu, který je stále početnější. Kromě celé řady primátů nástroje používají ještě například vrány, papoušci, krododýli a dokonce i některé ryby.

Největším problémem větrné energetiky je jednoduše bezvětří. Když nefouká, tak větrné turbíny nevyrobí vůbec nic. Společnosti Max Bögl Wind AG a GE Renewable Energy nabízejí jako řešení kombinaci energie větru a vody. V roce 2018 chtějí spustit první větrnou hydroelektrárnu na světě.

Inovativní elektrárna bude dodávat elektřinu i během bezvětří. Součástí elektrárny budou doposud nejvyšší větrné turbíny na světě o výšce téměř 180 metrů.

TIP: Japonský inženýr navrhl větrnou turbínu pro získávání energie z tajfunu

Tato větrná elektrárna ale bude zároveň fungovat i jako přečerpávací vodní elektrárna. Vzhledem ke svému umístění na kopci z nich poteče voda směrem dolů, přičemž bude vyrábět elektrický proud. Vodu pak zase elektrárna přečerpá zpátky s využitím levné energie.

Málokteré kamenné hříčky přírody se odedávna těší takové pozornosti jako viklany – oblé bloky nebo balvany, spočívající na skalním podkladu jen malou ploškou. V pouštích je těchto útvarů zřejmě nejvíce, což je logický důsledek erozivní činnosti větru, který unáší zrnka písku a obrušuje jimi úpatí skal. Některé viklany se dají větší či menší silou rozkývat a v cestopisných reportážích, líčících vydatné pouštní bouře, byly dokonce popisovány kameny rozkývané poryvem větru.

Chráněné kameny z pekla

Několik zajímavých viklanů najdete i na území naší vlasti a blízko za státní hranicí. A protože zpravidla jde o útvary svým vzhledem neobvyklé až bizarní, není divu, že se k jejich vzniku nebo minulosti vztahují lidové pověsti. Většina z nich vypráví o nadpřirozeném původu a běžně se proto setkáte s jejich „pekelným“ pojmenováním – Čertova kolébka, Ďáblova kazatelna, Čertovo břemeno aj.

Vznik a původ našich viklanů je přitom samozřejmě mnohem prozaičtější. Vesměs jde o přírodní výtvory, modelované dlouhodobými zvětrávacími procesy, kdy balvany představují odolnější jádra horniny, která se na zemském povrchu objevila až po odnosu okolních zvětralin. Platí to i pro většinu našich žulových viklanů, z nichž mnohé byly právem vyhlášeny za chráněné přírodní památky.

Husův, nebo čertův?

Mezi chráněné útvary patří i jeden z nejdokonaleji vyvinutých viklanů na území naší vlasti, známý pod názvem Husova kazatelna. Tento asi pět metrů dlouhý a okolo tří metrů široký i vysoký balvan vystupuje na zalesněném návrší při silnici z Petrovic do Sedlčan a připomíná obří kolébku. Ještě počátkem minulého století prý býval mnohem méně stabilní a údajně se v něm s oblibou houpávaly děti. Vrcholek viklanu je snížen mísovitou prohlubní, která rovněž dráždila fantazii našich předků, ale stejně tak jako celý útvar je výsledkem postupného zvětrávání žuly. Podle pověsti na tomto kdysi odlesněném skalisku kázal mistr Jan Hus cestou na Kozí Hrádek. Ovšem Husovi odpůrci to viděli jinak a podivný kámen označili jako Čertovu kazatelnu.

TIP: Skalní útvary Česka aneb Hřiby, které se do košíku nevejdou

S přimhouřením oka lze za viklan označit i nedaleký Vrškámen neboli Čertův kámen při východním okraji Petrovic, ale zdejší poněkud vychýlený blok na podkladu přeci jen spočívá už větší plochou. Záseky i jiné stopy po nářadí svědčí o tom, že si na něj kdysi „brousili zuby“ místní kameníci. Jim zčásti neunikl další pěkný středočeský viklan Vindiš, položený při značené cestě od Krásné Lhoty k vltavské vodní nádrži Kamýk. Z tohoto kdysi dokonale oblého balvanu se zachovala už jen polovička a také pověst o čertovi, který jej tu upustil a navíc podupal kopyty.

Dědek s Bábou – čeští rekordmani

Poněkud odlehlý je jeden z našich „nejkývavějších“ viklanů, často poněkud familiárně nazývaný Dominik. Najdete jej v severovýchodní části Slavkovského lesa nad údolím Černého potoka, a to v dosahu modře značené cesty mezi obcemi Rybničná, Pila a Javorná. Tento oblý, téměř čtyři metry dlouhý a okolo dvou metrů vysoký žulový blok, spočívá na podkladu jen malou ploškou a kdysi prý k jeho rozkývání stačil i prudký poryv větru. Také Dominikův vrcholek je zahloubenou skalní mísou, a tak není divu, že jde o místo opředené dávnou pověstí o pohanském obětišti.

Žulové skalky s viklany a takzvanými obětišti najdete v Česku i na jiných místech. Například poblíž našeho nejmenšího města Rabštejna nad Střelou a sousední obce Žihle se v borovém lese skrývá malebné skalní městečko zvané U Viklanu. Je tady několik pozoruhodných a téměř „levitujících“ žokovitých útvarů. Poblíž vystupuje i pěkný Kamenný hřib, při pokračování turistické cesty do Žihle zase minete rekordmany mezi našimi žulovými balvany – téměř šest metrů vysokého Dědka a jen o trochu menší Bábu.

Železem podepřené kolébky

S několika pěknými viklany se potkáte také při toulkách po našich pohraničních horách. Například na Černostudnickém hřbetu v Jizerských horách k nim patří převislá skalka Kachňátko, podobné útvary se skrývají i na Středním hřebenu u Vlčího doupěte a na Zeleném vrchu. Při hraniční hřebenovce v sousedních Krkonoších je zase nepřehlédnutelný vrcholový blok Tvarožníku.

Z šumavských viklanů jsou patrně nejznámější ty, které míjí Medvědí stezka na Perníkovém vrchu, za „krajinu viklanů“ bychom mohli označit také rakouské podhůří Novohradských hor s přírodním parkem Blockheide v dosahu Českých Velenic. Zasloužené pozornosti se tam těší zejména Viklavý kámen (Wackelstein), doprovázený obrázkem s výjevem andělíčků, kolébajících v kamenné kolébce Jezulátko. Dnes by jim to už tak dobře nešlo, protože většina zdejších viklanů je zabezpečena ocelovou zarážkou proti nešetrnému rozkývání a následnému shození z původní polohy.

Napravení „neviklanu“ a hlava ve vývoji

I některé z našich viklanů doplatily ztrátou své „funkčnosti“ na projevy vandalství či rádoby siláckých pokusů. Příkladem je malý, ale pěkně tvarovaný Viklan u Petrohradu na Jesenicku či skalními mísami zbrázděný útvar Trkal na vrchu Kníže poblíž Kunžaku v České Kanadě. Naopak před časem byl technickým zákrokem „vyléčen“ – tedy navrácen na původní místo – asi třicetitunový Kadovský viklan při okraji obce Kadov poblíž jihočeské Blatné.

Pro úplnost je třeba připomenout, že viklany nejsou jen výsadou žulových oblastí. Několik obdobných útvarů vzniklo i v odlišných horninách, např. v krystalických břidlicích (třeba na úpatí Jeseníků) nebo v sopečných vyvřelinách. V nich se vytvořil i nejpůsobivější viklanovitý útvar našich východních sousedů – Čertova skála v údolí Hronu poblíž Zvolena. Skály zvané Viklan, Viklavec, Viklavá skála či Kolumbovo vejce možná vzbudí naši pozornost také při návštěvě známých pískovcových skalních měst, například poblíž Hřenska, v Tiských stěnách, na Hruboskalsku, v Maštalích a jinde. Ostatně, i „vznešenou hlavu“ známé Paní starostové uprostřed Adršpašských skal můžeme považovat za jedno z vývojových stadií mohutného viklanu.

Lavírující admirál Horthy se chystal vystoupit z války a pronesl 15. října rozhlasový projev, kterým oznámil ukončení spojenectví s Německem, ale Němci už měli připravený scénář, jak tento převrat překazit.

Pouhé dvě hodiny po projevu budovu rozhlasu a další strategické body v Budapešti obsadili Němci a členové fašistických Šípových křížů. Kromě toho Skorzenyho komando uneslo admirálova syna a Němci tak dali Miklósi Horthymu na vybranou - buď zachrání syna Niklase, nebo se vzdá dobrovolně vlády ve prospěch strany Šípových křížů. Admirál nakonec jmenoval Ference Szálasiho premiérem, který Maďarsko udržel v táboře Osy.

Pokus o přistání evropského modulu Schiaparelli na povrchu Marsu skončil nezdarem. Ukázaly to snímky sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO). Podle informací zveřejněných Evropskou vesmírnou agenturou (ESA) došlo během pokusu o přistání k tvrdému nárazu na povrch rudé planety. Modul Schiaparelli zřejmě nekontrolovaně dopadl na povrch Marsu z výšky 2 až 4 kilometrů, rychlostí vyšší než 300 kilometrů v hodině. Náraz s velkou pravděpodobností doprovodila i exploze palivových nádrží.

Tisíce odtajněných dokumentů pocházejí z rozmezí od padesátých let až do současnosti a kromě fotografií a kreseb přinášejí také nesčetná osobní pozorování. Nejvíce dokumentovaných případů pochází z let 1997 až 2005, protože většina starších dat byla jako objekt „dočasného zájmu“ skartována.

Invaze z vesmíru?

Kdo by hledal senzace typu Akta X, nedočká se. Většinu pozorování odepsaly komise ministerstva obrany jako halucinace, záměnu objektů za skutečná letadla nebo přímo vtípky. K nim patří také setkání z roku 1967. Vyděšení obyvatelé malého ostrova Sheppey na jihu Anglie tehdy zavolali na pomoc britské letectvo, protože objevili několik menších létajících talířů. Ty přistály v perfektně vyrovnané řadě, s blikajícími světly. Do nastalého rozruchu byla povolána také armáda a složky rozvědky se začaly připravovat na možnou „mimozemskou invazi“. Až když přivolaní pyrotechnici odpálili jeden z čekajících talířů, zjistili, že jde o makety. Jako recesi je připravili studenti Technické koleje ve Farnborough, kteří prý chtěli vydělat peníze na charitu.

TIP: Kanada pod útokem: Počet nahlášených případů UFO strmě stoupá

Podobně dopadl „únos“ muže z Londýna ze září roku 1998, který okolo půlnoci spatřil nad svojí zahradou neidentifikovaný objekt se dvěma jasnými světly vpředu a jedním kroužícím na jeho břiše. Po pozorování zvláštního objektu muž zjistil, že mysteriózně zmizela hodina času. Ministerstvo mu s typicky britskou odměřenou laskavostí sdělilo, že nejspíše šlo o nízko letící vzducholoď a hodina ubyla prostě proto, že se změnil čas z letního na zimní.

Méně vtipu, více pravdy

V britských dokumentech se ovšem můžeme dočíst i o méně vtipných setkáních popisovaných lidmi, kterým vojáci obvykle věří – protože jde o kolegy. Pozorování vojenských pilotů je věnována značná pozornost, neboť z povahy jejich práce jde o lidi inteligentní, střízlivé a technicky znalé.

Farnborough ještě jednou: Na místní letecké základně šel v roce 1950 testovací pilot Stan Hubbart podél startovací dráhy do své ubikace. Bylo jasné letní ráno. Hubbart zaslechl „podivný, hučivý zvuk“ připomínající velkou elektrárnu. Pak uviděl šedivý lesklý objekt asi tři sta metrů nad zemí, ženoucí se vysokou rychlostí. Okamžitě uvědomil nadřízené. Ti si s ním popovídali a obratem případ uzavřeli.

Ani ne o týden později se objekt ukázal znovu, tentokrát nejen Hubbartovi, ale také dalšímu tuctu lidí z personálu letiště. Naneštěstí nikdo neměl po ruce foťák. Ministerstvo oba případy označilo jako záměnu za letadlo nebo optickou iluzi. „Připadá nám nemožné uvěřit, že by objekt tak výjimečné rychlosti v tak hustě zabydlené oblasti jako Farnborough ušel pozornosti všech kromě jediného svědka,“ napsalo do zprávy. Následné skupinové pozorování pak prý bylo ovlivněno Hubbartovým vyprávěním. Ať to bylo jakkoli, incident podpořil vznik speciální vyšetřovací skupiny.

Zmizelé dokumenty

Odtajněné archivy přes všechnu otevřenost zanechávají nezodpovězené otázky. Jednou ze zásadních je takzvaný Redlesham Forest incident. Událost se stala poblíž letecké základny Woodbridge u Redlshamského lesa v roce 1980. V té době ji používalo americké letectvo.

V noci z 24. na 25. prosince zaznamenaly stráže světla pohybující se a blikající mezi stromy asi kilometr od základny. Co skupina vyslaných vojáků na místě našla, je předmětem dohadů. Ačkoli jeden z přítomných později prohlásil, že se dotkl stroje „neznámého původu“, jeho tvrzení se v průběhu let několikrát zásadně změnilo. Jiní účastníci vypověděli, že nenašli naprosto nic. Stopy navíc „obohatila“ policie, která byla na místo přivolána ve čtyři hodiny ráno. Skeptici tvrdí, že světla pocházela z majáku, který se nacházel kus za lesem na pobřeží. Vojáci vyjíždějící v noci byli na základnu čerstvě převeleni a neznali okolí. Mohli prosvítající světlo zaměnit za UFO?

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

To se už asi nedozvíme. V odtajněné složce se totiž nacházejí pouze nedůležité informace. Závěry vyšetřování, rozhovory se svědky – to všechno chybí. Ministerstvo obrany si není jisté, kde se stala chyba. Je možné, že spis někdo odnesl domů k prostudování a už jej nevrátil. A nebo možná nikdy nevznikl, protože událost prostě nikdo nepovažoval za dost důležitou. Pravda zametená pod koberec? Kdo ví. Každopádně je zaděláno na další populární spikleneckou teorii.