Nákaza virem zika se v loňském roce objevila v 50 zemích po celé západní polokouli. Přesto 75 % dětí postižených mikrocefalií pochází z jediné oblasti – severovýchodní Brazílie. Vědci proto zaměřili svou pozornost na tuto oblast ve snaze pochopit, proč má nákaza virem v této části světa takové následky. 

Hledání komplice

V Brazílii bylo v loňském roce nakaženo virem zika více než 300 tisíc lidí. Závažná onemocnění spojená s tímto virem se objevila u 2 033 pacientů. V předchozích letech to přitom bylo okolo 150 případů ročně, přičemž skutečné číslo bude podle brazilských odborníků vyšší, přibližně okolo 500 případů ročně. V Kolumbii, která měla druhý nevyšší výskyt nakažených (více než 100 tisíc) to ale bylo jen 46 potvrzených případů, přestože zde onemocnělo téměř 20 tisíc těhotných žen. Statistika ukazuje, že virus zika zřejmě nemůže být jediným původcem závažných neurologických onemocnění.

Vedle jiného viru mohou podle vědců hrát svou roli i hygienické a sexuální návyky, životní prostředí, genetické či imunologické faktory. Podezření také padá na výskyt jiného, dosud neidentifikovaného viru případně na horečku dengue, která tuto oblast postihla v roce 2003.

Mobilní telefony už dávno neslouží jen k volání a přijímání hovorů, což byla dříve jejich primární funkce, ale pro řadu lidí představují preferované zařízení pro přístup na internet.

Čas, který Češi průměrně stráví u mobilních telefonů, činí 2 hodiny a 53 minut denně. Zhruba 44 procent Čechů spadá do kategorie vysokofrekvenčních uživatelů, kteří od rána do noci po svém smartphonu sáhnou více než padesátkrát, to znamená každých zhruba 19 minut z aktivní části dne.

TIP: Jak mozek člověka ovlivňuje používání smartphonů?

„V spektru nejčastějších činností vede využívání komunikátorů, jako jsou Skype, WhatsApp či Facebook Messenger, dále pak psaní zpráv a vyřizování e-mailové korespondence společně s kalendářem. Následuje využívání aplikací včetně sociálních sítí, také sledování zpravodajství či multimédií, až po letmé zkontrolování času těmi, kteří využívají svůj mobil namísto hodinek,“ uvedl Martin Hnízdil ze společnosti truconneXion.

Podle psychologa Michala Waltera nelze u části populace vyloučit vznik jakési specifické formy závislosti na mobilním telefonu spojené s jeho nutkavým používáním.

Počínaje rokem 2020 zmizí z Francie všechny plastové tácky, kelímky či příbory. Jde o jedno z opatření, jež nasměrují zemi k „zelenému růstu“ a sníží množství umělohmotného odpadu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že podobné nařízení vykouzlí úsměv na tváři všech ekologických organizací, ve skutečnosti se radují pouze některé.

Skeptici poukazují na fakt, že nádobí, jež zakázané plasty nahradí, se sice bude muset vyrábět z alternativních přírodních zdrojů, není však prokázáno, že jsou takové materiály nezávadné. „Přírodní původ“ nového nádobí by navíc mohl vést lidi k přesvědčení, že jej mohou beztrestně odhodit kdekoliv. Nakonec by tak země mohla čelit ještě většímu znečištění než dnes.

Zoologická zahrada v kalifornské San Diegu patří k těm nejznámějším, největším a nejzajímavějším. Kromě ZOO se živými zvířaty je ale její součástí také Ledová ZOO, která zahrnuje přes tisícovku druhů zvířat. Nejsou ale ve výbězích, nýbrž zmražená.

V Ledové ZOO nevřeští opice a nedupají tam sloni. Její exponáty spočívají v nádobkách s tekutým dusíkem. Uchovávají tu genetický materiál více než 10 tisíc jednotlivých zvířat, z nichž některá stále ještě žijí, ale většina je už po smrti.

Cenný materiál, který je ještě zálohován druhou sadou vzorků, uložených na tajném místě, teď mají k dispozici vědci. Odborníci doufají, že v blízké budoucnosti bude možné s pomocí DNA z Ledové ZOO zachraňovat druhy zvířat, které už prakticky vymřeli nebo jim to bezprostředně hrozí.

TIP: Analýza DNA slonoviny odhaluje hlavní oblasti pytláctví slonů

Podobným způsobem by bylo možné znovu oživit i druhy, které vymřeli před delší dobou, ale stále máme k dispozici jejich DNA.

Létání obvykle vnímáme jako poměrně drahý způsob cestování. Společnost Uber to ale hodlá změnit a chce nabídnout zajímavou alternativu. Poté, co způsobila rozruch v taxislužbách po celém světě, míří společnost Uber i do vzduchu. Spustili projekt Uber Elevate, v jehož rámci vyvíjejí elektrické létající automobily. Jejich stroje by měly létat s kolmým startem i přistáním, což podstatně ušetří prostor, který taková služba bude potřebovat.

Měststká letecká doprava

Uber plánuje rozvinout městskou leteckou dopravu, která bude fungovat uvnitř městských aglomerací a mezi blízkými městy. Zpočátku by stroje Uberu měli řídit lidští piloti, v dohledné době by se ale z létajících aut měly stát autonomní stroje.

TIP: Projekt Vahana: Airbus plánuje flotily autonomních dronů pro pasažéry

Podstatná výhoda takových létajících aut s kolmým startem a přistáním spočívá v tom, že by mohly ve městech a okolí využívat existující infrastrukturu. Mohou se vznést z heliportů, střech garáží nebo i z prostorů kolem mimoúrovňových křižovatek a mnohých dalších míst.

Nejznámější český zahradník a sběratel rostlin Benedikt Roezl se v březnu roku 1870 fyzicky i psychicky zotavoval po vážném zranění. Když na Kubě předváděl svůj patentovaný stroj na čištění ramiových vláken, která tehdy hrozila konkurovat bavlně, došlo k nehodě, kvůli níž bylo nutné amputovat Roezlovi ruku. Jeho nadějné podnikání na Kubě skončilo. Nevěděl, zda neštěstí způsobila náhoda, nebo šlo o sabotáž bohatých obchodníků s bavlnou, ale každopádně potřeboval přijít na jiné myšlenky. Vydal se tedy do Kolumbie sbírat zajímavé a zahradnicky perspektivní druhy orchidejí a v pohoří Cordillera Occidental, v horském lese nedaleko města Cali, skutečně nalezl exemplář dosud neznámého druhu. Nešlo ovšem o nález, na jaký by byl sběratel připraven. Hustě chlupatý, rudohnědý květ, který „v rozpětí“ měřil téměř 25 centimetrů, zkušeného lovce orchidejí zcela ohromil.

Nadšení až nevědecké

Benedikt Roezl rostlinu samozřejmě sebral a poslal do Anglie. Sice dlouho nepřežila, ale podle zachovalého květu popsal německý profesor H. G. Reichenbach v roce 1872 nový druh jako Masdevallia chimaera. O tom, co i s ním setkání s novou orchidejí udělalo, svědčí jeho nadšený článek v časopisu The Gardener Chronicle a slova: „… jak pamětný to byl den mého orchidejářského života, když jsem poprvé uviděl ten květ|! Mohu uvěřit svým očím? Nezdá se mi to? Pocítil jsem prožitek, který život poskytuje jen zřídkakdy, byl mi dán dar uvidět zázrak, který se skrýval tisíce a tisíce let nepozorován ve svém osamění….“ Pak ať někdo mluví o „suchopárných“ vědcích!

Rod Dracula je však skutečně natolik výjimečný, že ho nelze jen tak včlenit do všední botaniky. Ani vědecky, ani pěstitelsky. Nasvědčuje tomu například monografie tohoto rodu, kterou její autor, vysoce vážený dr. C. Luer, doprovodil kresbičkami upírů, draků a jiných příšerek.

Pestré květy s vůní hub

Rod Dracula byl popsán teprve nedávno, v roce 1978, kdy ho americký botanik dr. Carlyle Luer odlišil od blízce příbuzného rodu Masdevallia (dříve byly objevené orchideje patřící dnes do rodu Dracula uváděny jako Masdevallia). Oba rody mají hodně společných znaků a bez květů je často nerozliší ani odborník. Nemají vyvinuté pahlízy a z krátkého sekundárního stonku (nazývaného ramikaul) vyrůstají úzce oválné listy s výraznou střední žilkou. Jednotlivé květy nebo několik květů v hroznu rostou z báze rostliny a délka květního stvolu u některých druhů dosahuje až třiceti centimetrů.

TIP: Sukulenty s tlustou nohou aneb Pachypodia z Afriky a Madagaskaru

Drákuly však bezpečně poznáte podle mušlovitého pysku, který vypadá jako zmenšená houba „jidášovo ucho“. Velikost květů bývá různá, u největších druhů může dosáhnout 22–25 cm, u nejmenších sotva 1–1,5 cm. Mezi orchidejemi vynikají drákuly i neobvyklými barevnými kombinacemi od téměř černé přes všechny odstíny hnědé, purpurové, okrové až po bílou. Květy mají nápadně dlouhé, až niťovitě protažené sepaly, horní petaly jsou unikátně ztloustlé a obklopují sloupek. Spodní petal je proměněný na pysk s rýhovaným vakovitým hypochilem, které nápadně připomíná plodnici houby, čemuž odpovídá i vůně květu.

Tichý život ve stínu hor

Drákul bylo dosud platně ustanoveno více než 120 druhů, z nichž většina dělá čest svým jménům. Od časů Roezlovy „chiméry“ byly popsány další klenoty říše orchidejí, jejichž jména není třeba vysvětlovat – namátkou například Dracula vampyra, D. gorgona, D. gigas, D. diabola, D. psyche nebo D. vlad-tepes. Dva druhy však nesou jméno na paměť svého objevitele, a to D. benediktii a D. roezlii. Starý pán by měl jistě radost.

V přírodě roste rod Dracula v poměrně velké oblasti tropické Ameriky. Centrem výskytu jsou vysoké hory západní Kolumbie a Ekvádoru, několik druhů však „uteklo“ do Střední Ameriky, kde obývají deštivé hory Panamy, Kostariky a Nikaraguy. Jsou to orchideje horského mlžného lesa v nadmořské výšce mezi 1 500 až 2 500 m. Rostou téměř výhradně epifyticky, na silnějších větvích zarostlých huňatým porostem mechů a kapradin, které nikdy nevysychají, jen výjimečně se uchytí i na zamechovaných kamenech a skalách. Prostředí, které obývají, je bohaté na srážky i mlhy a je poměrně chladné – teploty zde ve dne nevystupují nad 20 ˚C, zato v noci klesají až ke 12 °C. Drákuly jsou velmi stínomilné orchideje, v lese skryté pod deštníkem korun stromů v mokrém a chladném zeleném šeru, kam sluneční paprsky nepronikají. Tam si žijí své tajemné životy, o nichž toho dodnes příliš nevíme.

„Starší“ sestry drákul

O něco známější než drakuly jsou jejich příbuzné z rodu Masdevallia. První herbářové i živé položky přivezla dvojice botaniků Hipolito Ruiz a José Antonio Pavón y Jimenez. Úlovek se jim podařil díky desetileté expedici (1778–1788), kterou do Peru a Chile vyslal španělský krále Carlos III. Po návratu popsali botanici mnoho nových rodů, včetně orchideje Masdevallia. Neměli tehdy tušení, o jak velký a zajímavý rod se jedná, vždyť dodnes už bylo popsáno přibližně 350 druhů.

Masdeválie jsou v přírodě rozšířené ve Střední a Jižní Americe, od jihu Mexika po Bolívii. Centrem rozšíření jsou horské oblasti mezi Venezuelou a Peru, kde se vyskytuje největší část druhů. Obývají, podobně jako rod Dracula, především horské mlžné lesy, kde rostou většinou epifyticky na kmenech a větvích stromů, některé druhy i na mokvavých, mechem zarostlých skalách a balvanech. Jsou však obecně méně náročné na vzdušnou vlhkost a některé druhy snášejí i sluneční záření.

Citlivé královny světa rostlin

Stejně jako drákuly, nemají ani masdeválie vyvinuté pahlízy. Z plazivého oddenku vyrůstají těsně u sebe ramikauly, na bázi kryté trubkovitou pochvou. Listy bývají kopinaté, tuhé a kožovité. Jednokvěté (vzácně vícekvěté) stonky vyrůstají od báze. Masdeválie jsou mnohem „veselejší“ orchideje než drákuly, barvu květů mívají podle druhu od téměř černé po bílou, přes všechny odstíny červené, oranžové, růžové, hnědavé i žluté. Květy mají také velmi zajímavý tvar, sepaly bývají srostlé a protažené v cípy, petaly jsou drobné stejně jako pysk a ukryté v nálevce květu.

Velikosti květů se různí, k druhům s největšími květy patří M. veitchiana z Peru, jejíž květní stvol může být dlouhý i 40 cm a jediný květ statných rostlin měří v průměru až 20 cm. Naopak mezi miniatury patří třeba středoamerický M. chontalensis s trubkovitými, nažloutle bílými kvítky dlouhými sotva 7 mm (celá rostlina bývá vysoká sotva 3 cm). Jejich vzhled napovídá, že se od drákul liší i způsobem opylování, které provádějí různé druhy much.

Oba rody se už od časů svého objevení stávají touhou mnoha sběratelů a pěstitelů orchidejí. Častěji se ve sbírkách a sklenících botanických zahrad setkáte s masdeváliemi, které jsou méně náročné a snadněji se pěstují. Mnoho práce odvedli i šlechtitelé, kteří některé druhy „zkrotili“ na odolné hybridy, vhodné i do jednoduchých vitrín v běžných bytech. To citlivé drákuly jsou stále vzácností a zůstávají klenotem pro zkušené a znalé sběratele, kteří umí vycítit jejich potřeby. Rostlinu si samozřejmě může koupit každý, ale udržet ji naživu a přimět ke kvetení je malé umění. Drákuly si tak chrání svou auru jedinečnosti a výjimečnosti v říši rostlin celého světa.

Účelová podobnost s houbami

Drákuly mají zvláštního opylovače – malé, komárům podobné mušky bedlobytky, které kladou vajíčka do hub. Larvičky našich bedlobytek znáte jako „červíky“ v hřibech, které nadšeně seberete a pak znechuceně vyhodíte. Drákuly je lákají tvarem svých pysků i houbovou vůní. Občas je možné vidět na jednom kmeni stromu drákuly i houby, které mají úplně stejný tvar jako pysky drákulových květů.

Jsou velmi slabé, zároveň ale opravdu velké. Mlhoviny Oliheň (Ou4) a Letící netopýr (Sh2-129) se nacházejí v souhvězdí Kefea. Vzdálenost, která je dělí od Země, je ale rozdílná – mlhovinu Letící netopýr dělí od nás zhruba 1 300 světelných let, k mlhovině Oliheň je to mnohem dál - zhruba 2 300 světelných let. Podle vědců představuje Oliheň ohromný výtok vyvolaný HR8119, což je trojnásobný systém žhavých, hmotných hvězd, který je vidět poblíž středu mlhoviny. Samotná obří mlhovina Oliheň, kterou v roce 2011 objevil francouzský astrofotograf Nicolas Outters, měří téměř 50 světelných let.

Stát se vědcem znamená vstřebat obrovské množství informací, ověnčit své jméno tituly a zasvětit život snaze objasnit zákonitosti světa, ve kterém žijeme. Úděl těchto odborníků je těžký, ale také vznešený, protože objevy ženou lidstvo kupředu a podněcují další bádání. Není proto divu, že si vědce občas idealizujeme a máme tendenci věřit čemukoliv, co prohlásí za pravdivé. Vidíme je jako čestné strůjce pokroku, kteří své výsledky necenzurují a nedovolili by si získaná data falšovat. Přesto k tomu dochází. 

Kapka v moři?

Záměrné podvody ve vědecké práci nejsou tak časté: Od roku 1973 vyšlo víc než 21 milionů odborných publikací, přičemž asi jen u tisícovky se potvrdilo, že jde o čirý podvrh. Nicméně již samotná skutečnost, že mají lidé pracující ve výzkumu potřebu své výsledky falšovat, je zarážející.

TIP: Američtí vědci zjistili, že nejčastěji podvádí vědci z USA

Například korejský biolog Woo-suk Hwang v roce 2004 tvrdil, že se mu povedlo vypěstovat lidské kmenové buňky, zatímco jeho konkurence něčeho podobného dosáhla pouze s hospodářskými zvířaty. Jeho metody však byly vylhané, data zfalšovaná – a přesto dokázal svou práci publikovat v předním vědeckém magazínu Science (dokonce dvakrát) a odhalen byl až o dva roky později. 

Ve světě falešných objevů však Hwang překvapivě představuje pouze drobného podvodníka: Mezi léty 2002 a 2003 například prominentní vědecké časopisy Nature a Science stáhly pro nepravdivost 16 článků německého fyzika Jana Hendrika Schöna, ověnčeného mnoha oceněními. V roce 2011 muselo být zas kvůli falzifikacím popřeno 69 statí německého lékaře Joachima Boldta a také 28 prací, za nimiž stál japonský virolog Naoki Mori… 

Lidská selhání

Při takovém množství falzifikátů nemůže být pochyb, že dotyční podváděli záměrně. Co je k tomu však vedlo? V první řadě je na vině lidský faktor. Hlavním cílem vědců je vysvětlit principy fungování okolního světa na základě navržených hypotéz. Hledání potřebných důkazů přitom odborníci často věnují měsíce i roky života. O průběhu bádání referují svým kolegům, pořádají přednášky a dílčí úspěchy prezentují také na vědeckých portálech. Pokud se nakonec doberou výsledků, které jejich hypotézu zpochybňují, jednoduše se nedokážou smířit se zklamáním a zmařeným časem. 

Podle fyzika Roberta L. Parka se v takovém okamžiku „cesta před vědci rozděluje: Jedním směrem vede k přiznání faktu, že se pletli. Na druhé straně čeká zapírání a případná falzifikace“. Schopnost připustit selhání patří přitom podle Parka k těm nejdůležitějším, jež si výzkumníci musejí osvojit, protože „vědecký proces překračuje lidská pochybení jednotlivců“. 

Ukáže-li se nějaká teorie jako nepodložená, ušetří si ostatní odborníci cestu do slepé uličky a věda jako taková se může rozvíjet dál. Problém tkví v tom, že kredit a uznání získáte jen za to, co jste prokázali pozitivně. Za sdělení „vím, že nevím“ se bohužel ceny neudělují.

Odbytá práce

Ani detailně podloženou a dobře napsanou studii však odborné časopisy neotisknou jen tak. Publikování předchází proces ověřování, označovaný jako „peer review“, kdy práci projdou odborníci na danou problematiku, navrhnou změny a poté ji buď doporučí k otištění, nebo smetou ze stolu. Často přitom v hodnocení nešetří slovy jako „při čtení jsem měl chuť mlátit hlavou do zdi“, „práce s fakty zde hraničí s dramatizací“ nebo „moje hodnocení bude bohužel delší než samotná práce“. Proces navíc může zabrat několik týdnů, a někdy vědci čekají na schválení své studie dokonce roky. 

Kontrola se přesto považuje za klíčový prvek bádání. Bohužel se však ukazuje, že se oponenti dané práci často nevěnují příliš důkladně. Například v případě již zmíněného Jana Hendrika Schöna si nesrovnalostí v jeho publikacích nevšimli ani spoluautoři, a dokonce ani jeho kolegové recenzenti. 

Kontrolní systém je navíc nastaven velice nepřátelsky, protože pro ověřování článků hodnotitelé mnohdy nedostanou potřebná zdrojová data. A pokud ano, nezřídka nemají čas je podrobně zkoumat, protože se detailní analýza s ohledem na relativně malou četnost podvodů jednoduše nevyplatí. Falzifikátory se tak často podaří odhalit jen díky hlášením vědců či spolupracovníků, kteří jsou přímými svědky nekalosti – případně jsou-li prezentované výsledky příliš dobré, než aby byly pravdivé. 

Pod tlakem kvót

Na pečlivou kontrolu se mnohdy nelze spolehnout ani u zkušených vedoucích pracovníků, kteří by měli na výzkum dohlížet. Práci podřízených ve svém týmu často věnují jen minimální a nedbalou pozornost – výměnou za to, že se jejich jméno objeví mezi autory. Spoluautorství jim totiž pomůže naplnit leckdy zcela nepřiměřené akademické kvóty. Ty jim ukládají, kolik prací musejí ročně publikovat, aby „proslavili“ nejen sebe, ale také své pracoviště, a přilákali tak případné investory. 

Právě požadavky vědeckých a akademických institucí se staly při falšování výsledků druhým podstatným faktorem. Pokud totiž pracovník dostatečně nepublikuje, může přijít o živobytí. Současnou situaci popisují například Arturo Casadevall a Ferric Fang, kteří tvrdí: „Abyste dnes uspěli jako vědci, musíte být podnikateli, kteří propagují sebe sama a jejichž zápal pro vědu nepramení pouze ze zvědavosti, ale také z ambicí, politického přesvědčení a snahy zajistit si finance. Konkurence je přitom opravdu tvrdá a podstatný je pouze výsledek vašeho bádání. Při honu za úspěchem se proto nebojíte falšovat data nebo se uchylujete k drobnější formě podvodu, jako je selektivní odhalování pravdy.“ 

Opakování matka moudrosti

Mnozí podvodníci přitom spoléhají na to, že k odhalení jejich falešných poznatků nikdy nedojde. Doktor Peter Gray vysvětluje: „Ověřování faktů představuje ve vědě relativně vzácnou disciplínu. Většina vědců chce totiž objevovat nové věci a agentury rozdělující finance málokdy podporují již jednou provedené experimenty.“ V mnoha vědeckých odvětvích je rovněž takřka nemožné zopakovat daný pokus tak, aby nevznikla alespoň drobná skulina pro tvrzení „liší se podmínky, a tudíž i výsledky“.

TIP: Případy oklamané vědy: Falešní předkové člověka a pomsta slavného spiritisty

Platí to například pro behaviorální psychologii, jež zkoumá chování živočichů. Subjekty – lidé, krysy, mravenci atd. – mohou při opakování experimentu reagovat jinak, protože v místnosti panuje rozdílná teplota či tlak, liší se barva stěn a podobně. V takovém případě se obvykle při ověřování poznatků dojde pouze k tvrzení, že publikované informace nejsou zcela nevyvratitelné – většinou však nebývají označeny za podvod. 

Doktor Gray shrnuje podvádění ve vědě slovy: „Aby vás přistihli při falšování výsledků vědeckého bádání, musíte být buď velmi drzí, nebo opravdu hloupí.“ Na obor, jehož hlavním cílem je hledání pravdy, tak současný systém financování a akademických požadavků vrhá stín pochybnosti. 

Diegův boj za znovuzrození odstartoval v 60. letech 20. století, kdy vedle něj na galapážském ostrově Española přežíval jen jeden další samec a dvanáct samic. Ochránci proto zvířata umístili do přírodní rezervace a zajistili jim klid na páření. Plán nakonec vyšel a dnes čítá populace želv sloních dva tisíce jedinců. Genetické testy přitom potvrdily, že přibližně za 40 % přírůstku může právě Diego. Hrdý otec takřka 800 potomků váží 80 kg, když se opravdu protáhne, měří až 1,5 m a jeho stáří odborníci odhadují na 100 let. 

Co se asi honilo v hlavě velkým druhohorním dinosaurům, se asi jen tak nedozvíme. Díky objevu britských vědců ale máme možnost alespoň prozkoumat jejich zkamenělý mozek.

K samotnému výjimečnému objevu došlo už před více než deseti lety, když lovec fosilií v anglickém Sussexu narazil na nenápadný hnědý kámen. Ukázalo se ale, že tenhle kámen je hodně zajímavý.

Podobné nálezy jsou velmi vzácné. Měkké tkáně fosilizují mnohem hůře, než jiné součásti těla, a obvykle se rozloží. Původní majitel mozku zřejmě zemřel někde blízko vody v nějakém močálu a mozek se v takovém prostředí hned zakonzervoval. Musela to být velmi šťastná náhoda.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Objevený mozek zřejmě patřil dinosaurovi, který byl blízký velkým býložravým iguanodonům, a žil ve spodní křídě, zhruba před 133 miliony let. Struktura zkamenělého mozku vykazuje podobnosti s mozky dnešních ptáků, kteří jsou přímými potomky druhohorních dinosaurů.