Červení trpaslíci jsou nejhojnějšími hvězdami v Mléčné dráze a nejspíš i v celém vesmíru. Proto vědce nesmírně zajímá, jaké planety kolem nich obíhají, a jak jsou asi obyvatelné.

Astrofyzici ze švýcarské Univerzity v Bernu nasimulovali vznik planet v obyvatelných zónách červených trpaslíků – tady takových, jako je například nedávno objevená planeta typu Země u Proximy Centauri. A došli k závěru, že v takovém případě se nejčastěji utvoří planety zhruba velikost Země, pokryté spoustou vody.

Planety plné vody

Na těchto planetách u červených trpaslíků by dokonce mělo být mnohem více vody, než na Zemi. Devadesát procent takových planet by mělo obsahovat více než 10 procent vody, přičemž na Zemi je sotva 0,02 procenta vody.

Kapalná voda je nezbytnou ingrediencí pro život pozemského typu. Jestli jsou ale planety plné vody u červených trpaslíků obyvatelné nebo ne, zatím zůstává záhadou.

TIP: U červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhají dvě kamenné planety s atmosférou

Planety červených trpaslíků mohou čelit silnému ozařování, četným hvězdným erupcím, mohou s nimi být ve vázané rotaci, podobně jako Měsíc se Zemí a mít tím pádem extrémní klima. 

Někteří lidé se cpou jako o život a nepřiberou ani kilogram. A jsou také lidé, u nichž to funguje přesně opačně. Důsledkem je, že dietní tipy a rady obvykle nezaberou u každého.

Služba Habit se sídlem v San Francisku proto nabízí dietní plány přesně na míru každého zájemce. Dietu totiž sestavují na základně analýz DNA.

Klient Habitu dostatne sadu pro odběr vzorků krve píchnutím do prstu, které si odebere před běžným jídlem a po jídle. Pak vzorky společně s údaji o své osobě a kondici odešle do laboratoře, kde budou analyzovat celkem více než 60 biomarkerů v klientově DNA.

Výsledky analýz dostanou kuchaři, kteří každému klientovi podle jeho DNA připraví nejvhodnější pokrm a pošlou jim ho domů.

TIP: Laboratorní maso: Biotechnologický startup ho chce mít na trhu do 5 let

Služba Habit startuje příští rok. Sada pro odběr vzorků přijde asi na 299 dolarů (téměř 7 500 Kč) a připravovaná jídla budou stát asi 12 až 15 dolarů (cca 300 až 370 Kč).

Botanici objevili lišejník, z něhož se vyklubal nejvíc nejvíce psychedelický nález poslední doby. Pochází z ekvádorské Amazonie, kde na jeho objev vědce navedli domorodci.

Lišejník dostal jméno Dictyonema huaorani, podle místního kmene Waorani, který tento lišejník využívá při rituálech. A vědci teď už vědí proč.

Vzorky lišejníku získala etnobotanická expedice už v roce 1981 a pak zůstaly uskladněné déle než třicet let. Když se k nim konečně dostali odborníci, tak zjistili, že lišejník zřejmě obsahuje hned dvě zásadní psychedelické látky – psilocybin známý z lysohlávek a dimethyltryptamin, čili DMT, který je součástí slavné halucinogenní směsi ayahuasca.

TIP: Překvapení z Amazonie: Halucinogen ayahuasca stimuluje růst neuronů

Badatelé rovněž potvrdili, že dotyčný lišejník obsahuje geny, které jsou zřejmě zapojené do syntézy obou psychedelických substancí. Vše nasvědčuje tomu, že Dictyonema huaorani je superpsychedelický lišejník.

Po celý den jsem se zavátou divočinou beskydského Smrku plahočil na sněžnicích ve stopách vlčí smečky. K večeru jsme si společně s mými malamuty Framem a Mishou našli úkryt pod hustým smrčím nedaleko místa úspěšného vlčího lovu, jak ukazovaly ubohé zbytky laně na koberečku rudého sněhu. Mrzlo až praštělo a já jen nerad zaháněl touhu rozdělat hřejivý oheň. Alespoň tedy vyměnit zpocenou košili za vymrzlou ale suchou flanelku a navléknout na sebe, co se jen dá. S kuklou na hlavě jsem se nasoukal do spacáku a strčil do něj i boty. Ty jsem sice uchránil před zmrznutím, ale sám jsem se zahřát nedokázal. Bál jsem se, že tu mrazivou lednovou noc snad nepřečkám.

Ani netuším, kdy jsem usnul, ale vzbudil jsem se v jediném okamžiku. Mrazivý vzduch byl naplněn táhlým chórem vlčí smečky, který se ozýval odnikud a odevšad. Jednadvacáté století se rozplynulo v jiskření ledové noci a Fram s Mishou bez pobízení připojili své hlasy ke sboru divokých bratří. Jak dlouho tahle úchvatná melodie trvala? Pět minut? Hodinu? Netuším. Vím jen, že na tuto karpatskou noc naplněnou vlčím zpěvem nikdy nezapomenu.

Vyhubení a návrat

Vlci to měli s lidmi odjakživa těžké. Vlčí jámy, železa, palné zbraně či strychnin konaly rychlé a zkázonosné dílo a vlci mizeli jako jarní sníh. V Anglii byl poslední zabit kolem roku 1500, ve Skotsku v roce 1684 a v Irsku, které bylo kvůli vysokému počtu největších psovitých šelem nazýváno Vlčí zemí, byl poslední kus uloven roku 1770.

V naší zemi se poslední vlci drželi v příhraniční oblasti se Slovenskem, ale přesný výstřel Františka Ježe dne 5. března 1914 u Bukovce ukončil život posledního beskydského mohykána. Nemilosrdné „tlumení šelem“ se horlivě provádělo i na Slovensku a karpatská vlčí populace byla zatlačována stále dál na východ.
Po dlouhých osmi desítkách let, kdy se vlčí populace na Slovensku poněkud stabilizovala, se v Moravskoslezských Beskydech na podzim roku 1994 znovu objevily vlčí stopy, karpatští vlci sem přišli ze sousedních Kysuc. Důvodem byla zvyšující se vlčí populace na Slovensku (střízlivě je možné odhadnout, že tam nyní žije maximálně 300–400 vlků). Mladí vlci hledají nová neobsazená teritoria a putují za nimi na západ. Svou roli sehrává také legální i nelegální slovenský lov – při zabití plemenného páru se vlčí smečka rozpadá a dochází k utvoření dalších mladých párů, které si musí zajistit nové vhodné teritorium.

Nevítaní vetřelci

Migrace vlků a koneckonců i ostatní zvěře však naráží na stále nebezpečnější úskalí, jež představuje narůstající fragmentace evropské krajiny. I horskou přírodu protkává hustá síť dopravních tepen, které jsou pro zvěř v některých oblastech téměř nepřekonatelné. Dochází pak k podobným situacím jako na rušné komunikaci u Mostů u Jablunkova, kde kamion před časem srazil a usmrtil medvěda. Východiskem by mohly být ekodukty, jejichž realizace však stále naráží nejen na lidské nepochopení a záměrné podceňování, ale i na ekonomické problémy.

TIP: Vlčí ráj v Gévaudanu aneb Tam, kde dřív byli vlci postrachem

Návrat vlků do Beskyd se navíc u veřejnosti nesetkal s pozitivním ohlasem. Smečky tady nalezly nejen dostatečné množství své přirozené kořisti, ale i nestrážená stáda ovcí, jejichž majitelé odvykli nutnosti používání pasteveckých psů a dosud nebyli motivováni instalovat elektrické ohradníky. Situaci navíc zkomplikoval velký kanadský vlk, který unikl soukromému chovateli ze Štramberku a svým chováním se výrazně odlišoval od plachých karpatských bratranců.

Opět na pokraji vyhubení

Je třeba zdůraznit, že chovatelům ovcí a koz, (ale třeba i včelařům, jejichž úly zničí medvěd) jsou škody prokazatelně způsobené šelmami finančně hrazeny. Historie se však znovu opakuje – vlci se stali nežádoucími vetřelci a k všeobecné hysterii významně přispěla média s bulvárně nafouklými reportážemi.
Vlk je v Česku sice celoročně chráněn, ale protivlčí hysterie přinesla své červivé ovoce. V roce 1998 bylo mezi Konečnou a Bumbálkou nelegálně zabito nejméně sedm vlků; již o rok dříve byli pytláky na počátku zimy na slovensko-moravské hranici zastřeleni tři vlci a jeden byl postřelen. Dva byli zabiti u Horní Lomné.

Naděje optimistů, kteří se domnívali, že šelmy se u nás budou postupně šířit podobně, jako se to děje v některých státech USA, či v příhraniční oblasti Přímořských Alp mezi Itálií a Francií, nebyly naplněny. Přestože vlci v Česku několikrát úspěšně vyvedli vrhy svých mláďat, jejich počet u nás stagnuje či dokonce klesá. Dokazuje to každoroční únorové sčítání velkých šelem, které organizují pracovníci CHKO Beskydy za součinnosti vlčích hlídek. Zatímco kolem roku 2000 počet vlků na území Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů dosahoval 15–18 exemplářů, dnes je to pouhých 8–10 šelem.

„Protivlčí“ legislativa

Pytlákům, kteří nemají na svědomí jen životy beskydských vlků (a jejichž činy zůstávají v ČR tradičně nevypátrány) dosud hrozily až dva roky vězení a pokud svůj úlovek například prodávali do restaurací, mohl trest dosáhnout až pěti let. Od ledna 2010 ale zasadila česká legislativa boji proti pytlákům nesmyslnou ránu. Nová norma ruší postih za přípravu trestného činu pytláctví. Navíc bude nutné znalecky dokázat, že škoda na ulovené zvěři přesáhla pět tisíc korun. Vtírá se otázka, komu vlastně nový trestní zákon slouží …

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Ani úpravy vyhlášky slovenského ministerstva zemědělství nejsou potěšující: legálního doba lovu vlků se tam prodloužila na plné čtyři měsíce (od 1. října do 31. ledna). Vzhledem k tomu, že moravská vlčí populace je plně závislá na výši populace těchto psovitých šelem na Slovensku, může se pro „beskydské vlky“ ukázat prodloužení zákonného lovu „slovenských vlků“ jako fatální.

Přes všechny stesky nad přístupem veřejnosti i zákonodárců a nad špatnou průchodností české a potažmo evropské krajiny, je v rámci objektivity třeba zmínit, že v roce 2009 byly stopy vlků i vlčí trus nalezeny dokonce v Hostýnských vrších. Navíc byl v noci za vesnicí Mikulůvka (za Valašským Meziříčím směrem na Hostýnské vrchy) pozorován vlk, který se živil na srnci sraženém autem. Zdá se, že vlčí smečka rozšiřuje areál výskytu.

Vlci – hospodáři lesa

Vlk navzdory pochybovačům do evropské přírody nedílně a zákonitě patří. Odborná studia přesvědčivě dokazují kladný vliv přítomnosti tohoto vrcholového predátora nejen na zdravotní stav a kondici spárkaté zvěře, ale i na stav krajiny vůbec (včetně flóry). V této souvislosti je možné odkázat například na slova „karpatského velmistra“ profesora Julia Komárka z jeho knihy Lovy v Karpatech: „Nejsem žádný přepjatý ochranář, ale mám pravdu. A musíme si poctivě říci, že jsme našli, když přišli evropští myslivci do Karpat, všude mohutnou jelení zvěř. Nebyla jí sice taková početná stáda jako dnes, kdy chce začátečník střelit jelena ve všem pohodlí za tři dny, ale nebylo jí také málo. Byla to zvěř zdravá, silná a dokonalá, ačkoliv vlků bylo jistě nejméně zrovna tolik jako dnes.

Dnes máme vlků málo a jelení zvěře plné revíry, ale její kvalita, co se západních Karpat týče, rychle poklesává. Jenom v Sedmihradsku, kam přišli myslivci nejpozději, se dosud s hojnými vlky udržují mohutní jeleni. Proto myslím, že vlci do Karpat patří i nyní, jako tam byli vždycky, než jsme tam začali hospodařit s puškou a jedem my.“

Vlčí hlídky proti pytlákům

Ochraně velkých šelem v Beskydech, v součinnosti s profesionálními pracovníky Správy CHKO Beskydy, od roku 1999 významně pomáhají tzv. „vlčí hlídky“. Jde o speciálně proškolené dobrovolníky, kteří svůj volný čas věnují práci v náročném terénu beskydských hor. Náplní práce vlčích hlídek je zjišťování pobytových znaků šelem – rysů, vlků a medvědů (a samozřejmě i dalších chráněných živočichů) – společně s častým pohybem v terénu a monitoringem lovecké činnosti. Svou přítomností narušují anonymitu pytláků a jejich aktivita je zesílena zejména v zimním období, kdy pytláci se zvýšenou intenzitou pátrají po kvalitní „kožešinové“ trofeji. Vlčích hlídek se pravidelně účastní až 150 proškolených dobrovolníků, kteří v zimním období realizují až 200 pochůzek. Je to paradoxní poměr: sto padesát nadšenců střeží osud deseti vlků... V každém případě jde o příslib do budoucna.

Odborné vedení a zázemí pro vlčí hlídky v rámci několika projektů zajišťuje Hnutí DUHA Olomouc ve spolupráci se sdružením Beskydčan. Hnutí DUHA rovněž vypsalo odměnu sto tisíc korun za usvědčení a odsouzení pytláka, který zabil velkou šelmu (vlka, rysa nebo medvěda). Žádný z pytláků však dosud nebyl dopaden.

Až do té doby se káva prodávala pouze v lékárnách a s žádným závratným ohlasem se nesetkala. Někde se musela potýkat dokonce s odporem. V Londýně, který se své první kavárny dočkal v roce 1652, byla vydána tzv. Petice žen hlásající neblahý vliv kávy na mužskou plodnost. Přesto černý nápoj postupně získával na oblibě. 

Jak ji pili Češi?

Již v průběhu zkoušek pěchotního tanku A11 Matilda v roku 1935 se ukázalo, že tento stroj nebude schopen vypořádat se s nepřátelskými obrněnci a v případě útoku protitankového dělostřelectva dokáže odolat palbě ze zbraní do ráže maximálně 40 mm.

V září 1936 začal vývoj nového pěchotního tanku A12, kde původně plánovanou výzbroj dvou kulometů nahradil 40mm kanón. Dva plně funkční exempláře byly předány k vojskovým zkouškám v dubnu 1938 a přibližně o dva měsíce později objednala britská vláda prvních 140 kusů.

Africké úspěchy

Hlavní přednost Matildy II představovalo na svou dobu mohutné pancéřování, které se pohybovalo v rozmezí 55–78 mm, zatímco německý PzKpfw III měl pancíř o síle nanejvýš 70 mm. Těžké pancéřování spolu s málo výkonným motorem mohlo za nízkou rychlost, jež představovala hlavní nevýhodu stroje. V náročném terénu severoafrických pouští dosahoval stroj průměrné rychlosti 9,65 km/h, zatímco PzKpfw III byl dvakrát rychlejší.

Bojový křest absolvovaly A12 v květnu 1940 ve Francii, kdy se zapojily do bitvy o Arras; a jejich zpočátku úspěšný postup zastavila až nepřátelská 88mm děla FlaK 18. Němci ve Francii všechny Matildy II buď zničili v boji, nebo ukořistili. Legendou se stroj stal až v severní Africe. Jeho prvními protivníky zde byly slabě pancéřované italské tanky. Situace se změnila s příchodem Afrikakorpsu, nicméně v konfrontaci se Pzkpfw II a prvními Pzkpfw III vykazoval stroj slušné výsledky.

Také na severoafrickém válčišti se Němcům podařilo ukořistit několik tanků Matilda II, které opravili, a nejméně 12 kusů zařadili do výzbroje vlastních tankových jednotek. Jejich nasazení však komplikovalo nebezpečí záměny s bojovou technikou nepřítele. Nejnebezpečnější zbraní schopnou vyřadit Matildu II z boje byl i v Africe FlaK 18, který jen během prvního dne britské protiofenzivy v červnu 1941 zničil téměř 64 strojů A12. V polovině roku 1942 se v severní Africe objevily první PzKpfw III ve verzi Ausf. J, jejichž výkonný 50mm kanón představoval pro tanky Matilda II další vážnou hrozbu.

Britové zpočátku uvažovali o přezbrojení tanků Matilda II kanónem větší ráže. Ukázalo se, že by museli zvětšit věž, takže dali přednost zcela novému obrněnci – Valentine. Matildy II byly z hlavního severoafrického bojiště postupně stahovány, ale uplatnily se například v Řecku či na Maltě. Bitvy u El Alameinu v říjnu 1942 se již zúčastnilo jen zhruba 25 strojů (tzv. Matilda Scorpion), vybavených zařízením určeným k aktivaci min. Počátkem roku 1942 se Matildy II začaly dodávat také do SSSR. Rudá armáda zařadila do výzbroje 1 084 těchto tanků (dalších 166 skončilo na mořském dně po útocích na spojenecké konvoje).

TIP: Neúnavný tahoun s archaickým vzhledem: Britské tanky Churchill

První dodané A12 se zúčastnily bitvy u Moskvy v lednu 1942. Rusové nebyli tímto obrněncem nijak nadšeni. Stěžovali si, že pod pancířem kryjícím z boku pojezdové ústrojí se hromadí sníh a bláto, které po zmrznutí tank znehybní. Do konce roku 1943 byly tanky Matilda II dodané do SSSR „spotřebovány“ na frontě. Jediným bojištěm, kde si A12 udržela pozici nepřítelem respektované zbraně až do konce války, bylo Tichomoří.

Podle pracovníků NASA je kosmická sonda Juno opět v plnohodnotném provozu připravená shromažďovat data o atmosféře Jupiteru. Uvedl to projektový manažer Rick Nybakken z JPL. Sonda přešla do neplánovaného nouzového režimu 19. října kvůli závadě na řídícím softwaru. Neabsolvovala tak původně naplánovaný sběr vědeckých dat.

Nešlo o první problémy sondy. Softwarové závadě předcházel problém s dvojicí ventilů, kvůli kterému sonda nemohla upravit svou trajektorii. Nakonec neuskutečněný sběr dat tak byl náhradním plánem. 

Podle Nybakkena sonda reaguje na řídící povely a veškerá data vypadají že je sonda v dokonalém pořádku. Vědci také pomocí zhruba půlhodinového zážehu jedné z menších trysek snížili rychlost sondy o 2,6 metrů za sekundu. Zda je sonda skutečně plně funkční ale ukáže až další průlet v blízkosti Jupitera, který je naplánován na 11. prosince.

Tycho Brahe pocházel z aristokratického rodu a v souladu s tradicí studoval nejprve filozofii a rétoriku, poté práva. Když roku 1565 zdědil velký majetek, mohl si dovolit věnovat se pouze astronomii. A aby měl v dané oblasti lepší možnosti práce, vystudoval ještě chemii. V dalších letech cestoval po Evropě, načež se ovšem talentovaného vědce rozhodl podpořit dánský král Frederik II. a nechal mu na ostrově Hven postavit hned dvě observatoře – Uranienborg a Stjerneborg. Tam pak Brahe strávil většinu svého profesního života.

Především systematik

Roku 1597 však nastoupil na trůn nový dánský král Christian IV., s nímž vedl učenec rozepře. Opustil proto rodnou zemi a opět cestoval po starém kontinentě. Ke konci života obdržel pozvání na dvůr císaře Rudolfa II. a později postavil novou observatoř v Benátkách na Jizerou. Není bez zajímavosti, že v posledních měsících astronomova života byl jeho asistentem neméně známý Johannes Kepler.

Brahe byl zejména vynikající pozorovatel a poslední z velikánů, kteří oblohu sledovali pouze očima, bez možnosti využít dalekohled. Přesto se jeho výsledky staly základem práce mnoha dalších, přičemž se je nepodařilo překonat ještě mnoho desítek let po objevu dalekohledu. Ani zmíněný přístroj totiž nemohl nahradit učencovy znalosti, ale předevšímvytrvalost a důslednost, s jakou svá pozorování a následné výpočty prováděl.

Tycho Brahe například velmi přesně změřil paralaxy komet, a dokázal tak, že stálice nepředstavují atmosférické úkazy, ale tělesa pohybující se daleko za oběžnou dráhou Měsíce. Slavný astronom rovněž exaktně proměřil a popsal polohy a trajektorie planet.

Nedosahoval však pouze úspěchů: jeho teorie o fungování Sluneční soustavy se ukázala jako mylná. Chtěl vytvořit koncept, který by překonal starou Ptolemaiovu představu, ale zároveň by nedráždil církev. Proto umístil do středu vesmíru Zemi, kolem níž obíhal pouze Měsíc se Sluncem, zatímco ostatní planety kroužily kolem naší hvězdy. Mimo jiné se věnoval také astrologii, kterou dnes ovšem nevnímáme jako vědu.

Vánoce přišly letos opravdu brzy. Na silnici nedaleko švédského města Mala se místnímu učiteli podařilo vyfotit krásného bílého soba. Nádherné zvíře vypadá, jako by se zatoulalo ze Santova spřežení.

Zbarvení sobů se liší podle ročního období - zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Pravděpodobnost, že se sob narodí čistě bílý je zhruba jedna k deseti tisícům. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o albína, není tomu tak. Sob zachycený u Mala totiž nemá červené oči, což je jeden z typických znaků albínů.

Asi třicet kilometrů severně od irského Dublinu, nedaleko řeky Boyne, leží v hrabství Meath na první pohled nenápadný kopec. Ve skutečnosti zde však více než pět tisíc let nerušeně odpočívá jedna z nejstarších staveb světa, neolitická hrobka Newgrange. Závěry archeologů hovoří jasně: kruhový Newgrange pochází z doby kolem roku 3200 př. n. l., a je tak o celých tisíc let starší než jeho slavnější kolega Stonehenge.

Paprsky v Newgrange

Výjimečnost kopcovitého pahorku byla odhalena již v roce 1699. Tehdejší vědci však odmítali připustit, že monument postavili prapředci irských obyvatel, a vznik neobvyklé stavby tak připisovali například Egypťanům, Féničanům, nebo dokonce indiánům. Světlo do celé záhady vnesl až irský archeolog Michael J. O’Kelly, který na nalezišti bádal v letech 1962–1975. Definitivně tehdy potvrdil, že se jedná o neolitickou stavbu vybudovanou s použitím kamenů z nedaleké skály a řeky.

Neolitický „bochník“

Shora se nenápadný Newgrange jeví jako kopcovitý útvar o kruhové základně s průměrem 76 m, který je zanořen do země a rozkládá se na ploše asi 4 500 m2. U vchodu leží rozměrný pětitunový kamenný balvan vyzdobený spirálami, jenž otevírá vstup do zhruba 19 m dlouhé chodby. Na jejím konci se nacházejí tři místnosti, kde se pravděpodobně uskutečňovaly pohřební nebo jiné duchovní rituály.

Hned u vstupu do stavby narazíte na jedno z nejzáhadnějších míst – pravoúhlou štěrbinu nad vchodem. Postupem času se zjistilo, že tímto otvorem proudí za zimního slunovratu do chodby úzký pruh slunečního světla, který od 19. do 23. prosince dramaticky osvětluje chodbu i centrální komnatu. Mnoho badatelů proto účel stavby jako hrobky zpochybňuje a domnívá se, že v ní spíše probíhaly rituály k oslavě slunovratu. Pravdu však dnes zjistíme už jen těžko.

„Bezhlavé“ pyramidy

Ať již to bylo horší přístupností, politickou situací v Súdánu nebo překážkou v podobě dosud nerozluštěného původního písma, zůstávaly núbijské pyramidy po dlouhá desetiletí ve stínu svých slavnějších sester z egyptské Gízy. Po celém Súdánu se přitom nachází na 220 pyramid. Největší a nejkrásnější z nich ukrývá núbijská poušť v oblasti někdejšího města Meroe.

Ustřelené špičky

„Ježatá“ nekropole Meroe, nacházející se asi sto kilometrů severně od hlavního súdánského města Chartúmu, doslova vyrůstá z vyprahlé pouště. V dávných dobách se v těchto místech rozprostírala Kušská říše, jejíž počátky sahají až do doby kolem roku 3100 př. n. l. Několikrát byla připojena k Egyptu a egyptský styl se zpětně promítl i do výstavby zdejších pyramid.

V Meroe se nachází přibližně padesát královských hrobek z doby 800 př. n. l. až 350 n. l. Pyramidy jsou vystavěny na kamenných pískovcových blocích se základnou do 8 m a sahají do výšky 6–30 m. Jsou tak vyšší a zkosenější než jejich egyptské „sestry“ a celkově mají spíše jehlanovitý tvar. Uvnitř pak byly nalezeny pohřební komory s pozůstatky spálených nebo zahrabaných těl, která však nebyla mumifikována.

Ne vždy ale lidé hrobkám prokazovali úctu. Například v roce 1834 neváhal italský badatel Giuseppe Ferlini v honbě za pokladem odstřelovat pyramidám špičky trhavinou. Dnes stavby naštěstí patří ke kulturnímu dědictví UNESCO.

Núbie – kolébka Afriky?

V hrobkách se našla řada nástěnných reliéfů a stél s nápisy v dosud nerozluštěném jazyce meroe. Množství dalších předmětů, jako jsou dřevěné nádoby, barvené sklo nebo kovová platidla, pak dokládá starověké prolínání egyptské, řecké, římské a núbijské kultury. Plánovaná výstavba přehrady Meroe – afrického vodního monstra, které má ležet asi 350 km severně od Chartúmu – zájem o zdejší památky značně zesílila. Některé nové archeologické nálezy z této oblasti starší než osm tisíc let by dokonce mohly podpořit kontroverzní teorii amerického archeologa Timothyho Kendalla, podle níž núbijská civilizace tu egyptskou nejen předčila, ale existovala už tisíce let před ní.