Mobilní telefony už dávno neslouží jen k volání a přijímání hovorů, což byla dříve jejich primární funkce, ale pro řadu lidí představují preferované zařízení pro přístup na internet.

Čas, který Češi průměrně stráví u mobilních telefonů, činí 2 hodiny a 53 minut denně. Zhruba 44 procent Čechů spadá do kategorie vysokofrekvenčních uživatelů, kteří od rána do noci po svém smartphonu sáhnou více než padesátkrát, to znamená každých zhruba 19 minut z aktivní části dne.

TIP: Jak mozek člověka ovlivňuje používání smartphonů?

„V spektru nejčastějších činností vede využívání komunikátorů, jako jsou Skype, WhatsApp či Facebook Messenger, dále pak psaní zpráv a vyřizování e-mailové korespondence společně s kalendářem. Následuje využívání aplikací včetně sociálních sítí, také sledování zpravodajství či multimédií, až po letmé zkontrolování času těmi, kteří využívají svůj mobil namísto hodinek,“ uvedl Martin Hnízdil ze společnosti truconneXion.

Podle psychologa Michala Waltera nelze u části populace vyloučit vznik jakési specifické formy závislosti na mobilním telefonu spojené s jeho nutkavým používáním.

Počínaje rokem 2020 zmizí z Francie všechny plastové tácky, kelímky či příbory. Jde o jedno z opatření, jež nasměrují zemi k „zelenému růstu“ a sníží množství umělohmotného odpadu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že podobné nařízení vykouzlí úsměv na tváři všech ekologických organizací, ve skutečnosti se radují pouze některé.

Skeptici poukazují na fakt, že nádobí, jež zakázané plasty nahradí, se sice bude muset vyrábět z alternativních přírodních zdrojů, není však prokázáno, že jsou takové materiály nezávadné. „Přírodní původ“ nového nádobí by navíc mohl vést lidi k přesvědčení, že jej mohou beztrestně odhodit kdekoliv. Nakonec by tak země mohla čelit ještě většímu znečištění než dnes.

Zoologická zahrada v kalifornské San Diegu patří k těm nejznámějším, největším a nejzajímavějším. Kromě ZOO se živými zvířaty je ale její součástí také Ledová ZOO, která zahrnuje přes tisícovku druhů zvířat. Nejsou ale ve výbězích, nýbrž zmražená.

V Ledové ZOO nevřeští opice a nedupají tam sloni. Její exponáty spočívají v nádobkách s tekutým dusíkem. Uchovávají tu genetický materiál více než 10 tisíc jednotlivých zvířat, z nichž některá stále ještě žijí, ale většina je už po smrti.

Cenný materiál, který je ještě zálohován druhou sadou vzorků, uložených na tajném místě, teď mají k dispozici vědci. Odborníci doufají, že v blízké budoucnosti bude možné s pomocí DNA z Ledové ZOO zachraňovat druhy zvířat, které už prakticky vymřeli nebo jim to bezprostředně hrozí.

TIP: Analýza DNA slonoviny odhaluje hlavní oblasti pytláctví slonů

Podobným způsobem by bylo možné znovu oživit i druhy, které vymřeli před delší dobou, ale stále máme k dispozici jejich DNA.

Létání obvykle vnímáme jako poměrně drahý způsob cestování. Společnost Uber to ale hodlá změnit a chce nabídnout zajímavou alternativu. Poté, co způsobila rozruch v taxislužbách po celém světě, míří společnost Uber i do vzduchu. Spustili projekt Uber Elevate, v jehož rámci vyvíjejí elektrické létající automobily. Jejich stroje by měly létat s kolmým startem i přistáním, což podstatně ušetří prostor, který taková služba bude potřebovat.

Měststká letecká doprava

Uber plánuje rozvinout městskou leteckou dopravu, která bude fungovat uvnitř městských aglomerací a mezi blízkými městy. Zpočátku by stroje Uberu měli řídit lidští piloti, v dohledné době by se ale z létajících aut měly stát autonomní stroje.

TIP: Projekt Vahana: Airbus plánuje flotily autonomních dronů pro pasažéry

Podstatná výhoda takových létajících aut s kolmým startem a přistáním spočívá v tom, že by mohly ve městech a okolí využívat existující infrastrukturu. Mohou se vznést z heliportů, střech garáží nebo i z prostorů kolem mimoúrovňových křižovatek a mnohých dalších míst.

Nejznámější český zahradník a sběratel rostlin Benedikt Roezl se v březnu roku 1870 fyzicky i psychicky zotavoval po vážném zranění. Když na Kubě předváděl svůj patentovaný stroj na čištění ramiových vláken, která tehdy hrozila konkurovat bavlně, došlo k nehodě, kvůli níž bylo nutné amputovat Roezlovi ruku. Jeho nadějné podnikání na Kubě skončilo. Nevěděl, zda neštěstí způsobila náhoda, nebo šlo o sabotáž bohatých obchodníků s bavlnou, ale každopádně potřeboval přijít na jiné myšlenky. Vydal se tedy do Kolumbie sbírat zajímavé a zahradnicky perspektivní druhy orchidejí a v pohoří Cordillera Occidental, v horském lese nedaleko města Cali, skutečně nalezl exemplář dosud neznámého druhu. Nešlo ovšem o nález, na jaký by byl sběratel připraven. Hustě chlupatý, rudohnědý květ, který „v rozpětí“ měřil téměř 25 centimetrů, zkušeného lovce orchidejí zcela ohromil.

Nadšení až nevědecké

Benedikt Roezl rostlinu samozřejmě sebral a poslal do Anglie. Sice dlouho nepřežila, ale podle zachovalého květu popsal německý profesor H. G. Reichenbach v roce 1872 nový druh jako Masdevallia chimaera. O tom, co i s ním setkání s novou orchidejí udělalo, svědčí jeho nadšený článek v časopisu The Gardener Chronicle a slova: „… jak pamětný to byl den mého orchidejářského života, když jsem poprvé uviděl ten květ|! Mohu uvěřit svým očím? Nezdá se mi to? Pocítil jsem prožitek, který život poskytuje jen zřídkakdy, byl mi dán dar uvidět zázrak, který se skrýval tisíce a tisíce let nepozorován ve svém osamění….“ Pak ať někdo mluví o „suchopárných“ vědcích!

Rod Dracula je však skutečně natolik výjimečný, že ho nelze jen tak včlenit do všední botaniky. Ani vědecky, ani pěstitelsky. Nasvědčuje tomu například monografie tohoto rodu, kterou její autor, vysoce vážený dr. C. Luer, doprovodil kresbičkami upírů, draků a jiných příšerek.

Pestré květy s vůní hub

Rod Dracula byl popsán teprve nedávno, v roce 1978, kdy ho americký botanik dr. Carlyle Luer odlišil od blízce příbuzného rodu Masdevallia (dříve byly objevené orchideje patřící dnes do rodu Dracula uváděny jako Masdevallia). Oba rody mají hodně společných znaků a bez květů je často nerozliší ani odborník. Nemají vyvinuté pahlízy a z krátkého sekundárního stonku (nazývaného ramikaul) vyrůstají úzce oválné listy s výraznou střední žilkou. Jednotlivé květy nebo několik květů v hroznu rostou z báze rostliny a délka květního stvolu u některých druhů dosahuje až třiceti centimetrů.

TIP: Sukulenty s tlustou nohou aneb Pachypodia z Afriky a Madagaskaru

Drákuly však bezpečně poznáte podle mušlovitého pysku, který vypadá jako zmenšená houba „jidášovo ucho“. Velikost květů bývá různá, u největších druhů může dosáhnout 22–25 cm, u nejmenších sotva 1–1,5 cm. Mezi orchidejemi vynikají drákuly i neobvyklými barevnými kombinacemi od téměř černé přes všechny odstíny hnědé, purpurové, okrové až po bílou. Květy mají nápadně dlouhé, až niťovitě protažené sepaly, horní petaly jsou unikátně ztloustlé a obklopují sloupek. Spodní petal je proměněný na pysk s rýhovaným vakovitým hypochilem, které nápadně připomíná plodnici houby, čemuž odpovídá i vůně květu.

Tichý život ve stínu hor

Drákul bylo dosud platně ustanoveno více než 120 druhů, z nichž většina dělá čest svým jménům. Od časů Roezlovy „chiméry“ byly popsány další klenoty říše orchidejí, jejichž jména není třeba vysvětlovat – namátkou například Dracula vampyra, D. gorgona, D. gigas, D. diabola, D. psyche nebo D. vlad-tepes. Dva druhy však nesou jméno na paměť svého objevitele, a to D. benediktii a D. roezlii. Starý pán by měl jistě radost.

V přírodě roste rod Dracula v poměrně velké oblasti tropické Ameriky. Centrem výskytu jsou vysoké hory západní Kolumbie a Ekvádoru, několik druhů však „uteklo“ do Střední Ameriky, kde obývají deštivé hory Panamy, Kostariky a Nikaraguy. Jsou to orchideje horského mlžného lesa v nadmořské výšce mezi 1 500 až 2 500 m. Rostou téměř výhradně epifyticky, na silnějších větvích zarostlých huňatým porostem mechů a kapradin, které nikdy nevysychají, jen výjimečně se uchytí i na zamechovaných kamenech a skalách. Prostředí, které obývají, je bohaté na srážky i mlhy a je poměrně chladné – teploty zde ve dne nevystupují nad 20 ˚C, zato v noci klesají až ke 12 °C. Drákuly jsou velmi stínomilné orchideje, v lese skryté pod deštníkem korun stromů v mokrém a chladném zeleném šeru, kam sluneční paprsky nepronikají. Tam si žijí své tajemné životy, o nichž toho dodnes příliš nevíme.

„Starší“ sestry drákul

O něco známější než drakuly jsou jejich příbuzné z rodu Masdevallia. První herbářové i živé položky přivezla dvojice botaniků Hipolito Ruiz a José Antonio Pavón y Jimenez. Úlovek se jim podařil díky desetileté expedici (1778–1788), kterou do Peru a Chile vyslal španělský krále Carlos III. Po návratu popsali botanici mnoho nových rodů, včetně orchideje Masdevallia. Neměli tehdy tušení, o jak velký a zajímavý rod se jedná, vždyť dodnes už bylo popsáno přibližně 350 druhů.

Masdeválie jsou v přírodě rozšířené ve Střední a Jižní Americe, od jihu Mexika po Bolívii. Centrem rozšíření jsou horské oblasti mezi Venezuelou a Peru, kde se vyskytuje největší část druhů. Obývají, podobně jako rod Dracula, především horské mlžné lesy, kde rostou většinou epifyticky na kmenech a větvích stromů, některé druhy i na mokvavých, mechem zarostlých skalách a balvanech. Jsou však obecně méně náročné na vzdušnou vlhkost a některé druhy snášejí i sluneční záření.

Citlivé královny světa rostlin

Stejně jako drákuly, nemají ani masdeválie vyvinuté pahlízy. Z plazivého oddenku vyrůstají těsně u sebe ramikauly, na bázi kryté trubkovitou pochvou. Listy bývají kopinaté, tuhé a kožovité. Jednokvěté (vzácně vícekvěté) stonky vyrůstají od báze. Masdeválie jsou mnohem „veselejší“ orchideje než drákuly, barvu květů mívají podle druhu od téměř černé po bílou, přes všechny odstíny červené, oranžové, růžové, hnědavé i žluté. Květy mají také velmi zajímavý tvar, sepaly bývají srostlé a protažené v cípy, petaly jsou drobné stejně jako pysk a ukryté v nálevce květu.

Velikosti květů se různí, k druhům s největšími květy patří M. veitchiana z Peru, jejíž květní stvol může být dlouhý i 40 cm a jediný květ statných rostlin měří v průměru až 20 cm. Naopak mezi miniatury patří třeba středoamerický M. chontalensis s trubkovitými, nažloutle bílými kvítky dlouhými sotva 7 mm (celá rostlina bývá vysoká sotva 3 cm). Jejich vzhled napovídá, že se od drákul liší i způsobem opylování, které provádějí různé druhy much.

Oba rody se už od časů svého objevení stávají touhou mnoha sběratelů a pěstitelů orchidejí. Častěji se ve sbírkách a sklenících botanických zahrad setkáte s masdeváliemi, které jsou méně náročné a snadněji se pěstují. Mnoho práce odvedli i šlechtitelé, kteří některé druhy „zkrotili“ na odolné hybridy, vhodné i do jednoduchých vitrín v běžných bytech. To citlivé drákuly jsou stále vzácností a zůstávají klenotem pro zkušené a znalé sběratele, kteří umí vycítit jejich potřeby. Rostlinu si samozřejmě může koupit každý, ale udržet ji naživu a přimět ke kvetení je malé umění. Drákuly si tak chrání svou auru jedinečnosti a výjimečnosti v říši rostlin celého světa.

Účelová podobnost s houbami

Drákuly mají zvláštního opylovače – malé, komárům podobné mušky bedlobytky, které kladou vajíčka do hub. Larvičky našich bedlobytek znáte jako „červíky“ v hřibech, které nadšeně seberete a pak znechuceně vyhodíte. Drákuly je lákají tvarem svých pysků i houbovou vůní. Občas je možné vidět na jednom kmeni stromu drákuly i houby, které mají úplně stejný tvar jako pysky drákulových květů.

Jsou velmi slabé, zároveň ale opravdu velké. Mlhoviny Oliheň (Ou4) a Letící netopýr (Sh2-129) se nacházejí v souhvězdí Kefea. Vzdálenost, která je dělí od Země, je ale rozdílná – mlhovinu Letící netopýr dělí od nás zhruba 1 300 světelných let, k mlhovině Oliheň je to mnohem dál - zhruba 2 300 světelných let. Podle vědců představuje Oliheň ohromný výtok vyvolaný HR8119, což je trojnásobný systém žhavých, hmotných hvězd, který je vidět poblíž středu mlhoviny. Samotná obří mlhovina Oliheň, kterou v roce 2011 objevil francouzský astrofotograf Nicolas Outters, měří téměř 50 světelných let.

Stát se vědcem znamená vstřebat obrovské množství informací, ověnčit své jméno tituly a zasvětit život snaze objasnit zákonitosti světa, ve kterém žijeme. Úděl těchto odborníků je těžký, ale také vznešený, protože objevy ženou lidstvo kupředu a podněcují další bádání. Není proto divu, že si vědce občas idealizujeme a máme tendenci věřit čemukoliv, co prohlásí za pravdivé. Vidíme je jako čestné strůjce pokroku, kteří své výsledky necenzurují a nedovolili by si získaná data falšovat. Přesto k tomu dochází. 

Kapka v moři?

Záměrné podvody ve vědecké práci nejsou tak časté: Od roku 1973 vyšlo víc než 21 milionů odborných publikací, přičemž asi jen u tisícovky se potvrdilo, že jde o čirý podvrh. Nicméně již samotná skutečnost, že mají lidé pracující ve výzkumu potřebu své výsledky falšovat, je zarážející.

TIP: Američtí vědci zjistili, že nejčastěji podvádí vědci z USA

Například korejský biolog Woo-suk Hwang v roce 2004 tvrdil, že se mu povedlo vypěstovat lidské kmenové buňky, zatímco jeho konkurence něčeho podobného dosáhla pouze s hospodářskými zvířaty. Jeho metody však byly vylhané, data zfalšovaná – a přesto dokázal svou práci publikovat v předním vědeckém magazínu Science (dokonce dvakrát) a odhalen byl až o dva roky později. 

Ve světě falešných objevů však Hwang překvapivě představuje pouze drobného podvodníka: Mezi léty 2002 a 2003 například prominentní vědecké časopisy Nature a Science stáhly pro nepravdivost 16 článků německého fyzika Jana Hendrika Schöna, ověnčeného mnoha oceněními. V roce 2011 muselo být zas kvůli falzifikacím popřeno 69 statí německého lékaře Joachima Boldta a také 28 prací, za nimiž stál japonský virolog Naoki Mori… 

Lidská selhání

Při takovém množství falzifikátů nemůže být pochyb, že dotyční podváděli záměrně. Co je k tomu však vedlo? V první řadě je na vině lidský faktor. Hlavním cílem vědců je vysvětlit principy fungování okolního světa na základě navržených hypotéz. Hledání potřebných důkazů přitom odborníci často věnují měsíce i roky života. O průběhu bádání referují svým kolegům, pořádají přednášky a dílčí úspěchy prezentují také na vědeckých portálech. Pokud se nakonec doberou výsledků, které jejich hypotézu zpochybňují, jednoduše se nedokážou smířit se zklamáním a zmařeným časem. 

Podle fyzika Roberta L. Parka se v takovém okamžiku „cesta před vědci rozděluje: Jedním směrem vede k přiznání faktu, že se pletli. Na druhé straně čeká zapírání a případná falzifikace“. Schopnost připustit selhání patří přitom podle Parka k těm nejdůležitějším, jež si výzkumníci musejí osvojit, protože „vědecký proces překračuje lidská pochybení jednotlivců“. 

Ukáže-li se nějaká teorie jako nepodložená, ušetří si ostatní odborníci cestu do slepé uličky a věda jako taková se může rozvíjet dál. Problém tkví v tom, že kredit a uznání získáte jen za to, co jste prokázali pozitivně. Za sdělení „vím, že nevím“ se bohužel ceny neudělují.

Odbytá práce

Ani detailně podloženou a dobře napsanou studii však odborné časopisy neotisknou jen tak. Publikování předchází proces ověřování, označovaný jako „peer review“, kdy práci projdou odborníci na danou problematiku, navrhnou změny a poté ji buď doporučí k otištění, nebo smetou ze stolu. Často přitom v hodnocení nešetří slovy jako „při čtení jsem měl chuť mlátit hlavou do zdi“, „práce s fakty zde hraničí s dramatizací“ nebo „moje hodnocení bude bohužel delší než samotná práce“. Proces navíc může zabrat několik týdnů, a někdy vědci čekají na schválení své studie dokonce roky. 

Kontrola se přesto považuje za klíčový prvek bádání. Bohužel se však ukazuje, že se oponenti dané práci často nevěnují příliš důkladně. Například v případě již zmíněného Jana Hendrika Schöna si nesrovnalostí v jeho publikacích nevšimli ani spoluautoři, a dokonce ani jeho kolegové recenzenti. 

Kontrolní systém je navíc nastaven velice nepřátelsky, protože pro ověřování článků hodnotitelé mnohdy nedostanou potřebná zdrojová data. A pokud ano, nezřídka nemají čas je podrobně zkoumat, protože se detailní analýza s ohledem na relativně malou četnost podvodů jednoduše nevyplatí. Falzifikátory se tak často podaří odhalit jen díky hlášením vědců či spolupracovníků, kteří jsou přímými svědky nekalosti – případně jsou-li prezentované výsledky příliš dobré, než aby byly pravdivé. 

Pod tlakem kvót

Na pečlivou kontrolu se mnohdy nelze spolehnout ani u zkušených vedoucích pracovníků, kteří by měli na výzkum dohlížet. Práci podřízených ve svém týmu často věnují jen minimální a nedbalou pozornost – výměnou za to, že se jejich jméno objeví mezi autory. Spoluautorství jim totiž pomůže naplnit leckdy zcela nepřiměřené akademické kvóty. Ty jim ukládají, kolik prací musejí ročně publikovat, aby „proslavili“ nejen sebe, ale také své pracoviště, a přilákali tak případné investory. 

Právě požadavky vědeckých a akademických institucí se staly při falšování výsledků druhým podstatným faktorem. Pokud totiž pracovník dostatečně nepublikuje, může přijít o živobytí. Současnou situaci popisují například Arturo Casadevall a Ferric Fang, kteří tvrdí: „Abyste dnes uspěli jako vědci, musíte být podnikateli, kteří propagují sebe sama a jejichž zápal pro vědu nepramení pouze ze zvědavosti, ale také z ambicí, politického přesvědčení a snahy zajistit si finance. Konkurence je přitom opravdu tvrdá a podstatný je pouze výsledek vašeho bádání. Při honu za úspěchem se proto nebojíte falšovat data nebo se uchylujete k drobnější formě podvodu, jako je selektivní odhalování pravdy.“ 

Opakování matka moudrosti

Mnozí podvodníci přitom spoléhají na to, že k odhalení jejich falešných poznatků nikdy nedojde. Doktor Peter Gray vysvětluje: „Ověřování faktů představuje ve vědě relativně vzácnou disciplínu. Většina vědců chce totiž objevovat nové věci a agentury rozdělující finance málokdy podporují již jednou provedené experimenty.“ V mnoha vědeckých odvětvích je rovněž takřka nemožné zopakovat daný pokus tak, aby nevznikla alespoň drobná skulina pro tvrzení „liší se podmínky, a tudíž i výsledky“.

TIP: Případy oklamané vědy: Falešní předkové člověka a pomsta slavného spiritisty

Platí to například pro behaviorální psychologii, jež zkoumá chování živočichů. Subjekty – lidé, krysy, mravenci atd. – mohou při opakování experimentu reagovat jinak, protože v místnosti panuje rozdílná teplota či tlak, liší se barva stěn a podobně. V takovém případě se obvykle při ověřování poznatků dojde pouze k tvrzení, že publikované informace nejsou zcela nevyvratitelné – většinou však nebývají označeny za podvod. 

Doktor Gray shrnuje podvádění ve vědě slovy: „Aby vás přistihli při falšování výsledků vědeckého bádání, musíte být buď velmi drzí, nebo opravdu hloupí.“ Na obor, jehož hlavním cílem je hledání pravdy, tak současný systém financování a akademických požadavků vrhá stín pochybnosti. 

Diegův boj za znovuzrození odstartoval v 60. letech 20. století, kdy vedle něj na galapážském ostrově Española přežíval jen jeden další samec a dvanáct samic. Ochránci proto zvířata umístili do přírodní rezervace a zajistili jim klid na páření. Plán nakonec vyšel a dnes čítá populace želv sloních dva tisíce jedinců. Genetické testy přitom potvrdily, že přibližně za 40 % přírůstku může právě Diego. Hrdý otec takřka 800 potomků váží 80 kg, když se opravdu protáhne, měří až 1,5 m a jeho stáří odborníci odhadují na 100 let. 

Co se asi honilo v hlavě velkým druhohorním dinosaurům, se asi jen tak nedozvíme. Díky objevu britských vědců ale máme možnost alespoň prozkoumat jejich zkamenělý mozek.

K samotnému výjimečnému objevu došlo už před více než deseti lety, když lovec fosilií v anglickém Sussexu narazil na nenápadný hnědý kámen. Ukázalo se ale, že tenhle kámen je hodně zajímavý.

Podobné nálezy jsou velmi vzácné. Měkké tkáně fosilizují mnohem hůře, než jiné součásti těla, a obvykle se rozloží. Původní majitel mozku zřejmě zemřel někde blízko vody v nějakém močálu a mozek se v takovém prostředí hned zakonzervoval. Musela to být velmi šťastná náhoda.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Objevený mozek zřejmě patřil dinosaurovi, který byl blízký velkým býložravým iguanodonům, a žil ve spodní křídě, zhruba před 133 miliony let. Struktura zkamenělého mozku vykazuje podobnosti s mozky dnešních ptáků, kteří jsou přímými potomky druhohorních dinosaurů.

? Máte za sebou nedávný výstup na Mount Vinson, nejvyšší horu Antarktidy. Jak se vůbec člověk dostane k záměru vylézt na nejvyšší vrchol nejstudenějšího kontinentu?

S Petrem Kudličkou jsme si před sedmi lety poprvé vyzkoušeli, jak se dostat na kopec, který má přes sedm tisíc metrů nad mořem, když jsme lezli na jihoamerickou Aconcaguu. Pak následovaly další hory. Napřed v Alpách a po nich africké Kilimandžáro. No a když jsme po Aconcagui a Kilimandžáru měli za sebou dva z nejvyšších vrcholů všech kontinentů, řekli jsme si, že by bylo fajn dostat se společně na všech sedm kopců, které jsou zařazeny do takzvaného projektu Seven Summits.

? Měli jste zkušenosti z takto vysokých hor už předtím?

Já už byl v roce 2001 na Elbrusu a říkali jsme si, že by bylo zajímavý dostat se na všechny ty vršky jako dvojice. Takže jsme zatím byli všude společně. Po Kilimandžáru jsme se zaměřili na Mount McKinley a mezitím jsem si s Petrem ještě jednou zopakoval Elbrus, takže jsme měli čtyři ze sedmi.

? To pořadí bylo voleno nějak záměrně, nebo šlo o souhru náhod?

Napřed jsme vlastně dělali ty levnější hory a teprve ke konci se pouštíme do cest, které jsou finančně náročnější. Po těch čtyřech prvních tedy předloni přišla Carstenzova pyramida na Nové Guineji. Tam se musí dostávat džunglí, což je to nejtěžší z tohoto výstupu. No a pak zbýval Everest a právě antarktický Mount Vinson.

? Vzhledem k tomu, že z Antarktidy jste se před pár týdny vrátili, to vypadá, že jste pořadí posledních dvou volili podle klíče „nejvyšší na konec“ ...

Tak to není, i když je určitě zajímavý vyzkoušet si na poslední štaci tu největší výšku. U nás každopádně rozhodl čas. Na Everest bychom kvůli přesunu a aklimatizaci potřebovali mnohem víc času. Vinson je oproti tomu poměrně rychlá záležitost. Kolega je časově dost vytížený a nemůže si dovolit chybět dva měsíce v práci. Proto padla předposlední volba na Antarktidu.

TIP: Uvnitř bezedných propastí aneb Hory a podzemí jižní Albánie

? Můžete porovnat obtížnosti a specifika jednotlivých výstupů?

Jako první vezmu přes pět a půl tisíc metrů vysoký Elbrus, na který jsem se taky jako na první vyšplhal. To není určitě jednoduchá hora, ale především pro výstup na ni neexistuje skoro žádné zázemí. Mimoto tam mají neuvěřitelný nepořádek. Kilimandžáro se mi z toho projektu zdálo asi úplně nejlehčí, i když se nedá vyloučit, že jsem to tak pociťoval jen já. Vyběhl jsem si totiž předtím Mount Keňu, takže se mi díky aklimatizaci převýšení dobře zvládalo. Kilimandžáro je ale dost náročné z hlediska místních lidí, které si povinně musíte najmout. Vůbec nejtěžší mi zatím připadalo Mount McKinley v severní Americe. Výstup a sestup nám trval 13 dní a byla tam hrozná zima kolem mínus čtyřiceti stupňů. Pak Carstenzova pyramida, která jak jsem říkal, je schovaná v džungli a hrozně dlouho se k ní jde. My jsme na cestu tam a zpět potřebovali sedmnáct dní. Člověk je pořád mokrý a to dělá tuhle cestu velmi nepříjemnou. Hora samotná je pak jednoduchá kilometrová stěna. Aconcagua nám trvala osmnáct dní.

? V čem byl těžký čerstvě absolvovaný Mount Vinson na Antarktidě?

To není nijak hrozná záležitost. Ztěžuje to hlavně mráz a na ten jsme si až tak moc stěžovat nemohli. Měli jsme nejmíň nějakých mínus třicet pět stupňů. Přitom nás upozorňovali, že na vrcholu bývá i mínus padesát. Technicky to ale není těžké s výjimkou jednoho úseku, který má padesátistupňový sklon a musíte se ve dvojici jistit lanem. Samozřejmě je potřeba mít mačky a cepín, ale není tam tvrdý ledovec, jen sněžný ledovec, což hodně pomáhá. V zásadě ale jde jen o to vydržet každý den šlapat osm hodin do kopce. Je to pět výstupových dní ze základního tábora.

? Pokud vím, má Antarktida nejvyšší výškový průměr ze všech kontinentů, kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Z jaké výšky jste vlastně startovali k vrcholu?

Základní tábor je 2 150 metrů vysoko, takže na vrchol zbývá asi 2 800 metrů. Antarktida je ovšem z tohoto hlediska známá tím, že vrchol sice je ve výšce 4 897 metrů, ale vzhledem k blízkosti k pólu je tam mnohem řidší vzduch, než odpovídá stejné nadmořské výšce blízko rovníku. Na vrcholu jsou tím pádem podmínky odpovídající asi 6 000 až 6 500 metrům. Já nahoře naměřil tlak pět set hektopascalů, což téhle výšce odpovídá. Stejné je to i na Mount McKinley, který je zase blízko severního pólu.

? Antarktida je někdy přezdívána „nejchladnější poušť“, protože tam jen zřídka spadnou nějaké srážky. Znamená to, že jste měli stále jasno?

Ano, Antarktida je nejsušší kontinent a srážky jsou tam opravdu jen zřídka. My v tomhle měli ale štěstí, protože nám den sněžilo a napadlo deset až patnáct centimetrů sněhu. V základním táboře bývá mlha, ale srážky jsou dost unikátní. Pokud vím, tak průměr na celém kontinentu je kolem tří centimetrů ročně a někde nespadla ani jediná vločka už několik milionů let. Tím pádem jsme měli i nějakou oblačnost a díky tomu byla i vyšší teplota. Mraky jsme měli i při samotném výstupu, ale tři stovky metrů pod vrcholem jsme se dostali nad ně a to byl úžasný pocit.

? Byli jste u pólu v době, kdy je tam polární den. Jak na vás působilo sluneční světlo přítomné po čtyřiadvacet hodin denně?

To byl můj největší osobní problém. Dokážu se dobře zorientovat prakticky všude, ale tady jsem ztratil jakoukoli orientaci v čase a prostoru. Ani kompas mi nepomohl udržet si dlouhodobější přehled. Měl jsem zmatek nejen ve světových stranách, ale netušil jsem ani, zda je půlnoc, nebo jestli bude čas oběda. Slunce se pořád točí kolem vás a jen je v různých výškách. Navíc mi to naprosto rozhodilo biorytmy. Když se pohybuju v běžných zeměpisných šířkách, nemám s časovým posunem problémy, ale po návratu z pólu jsem nemohl spát ještě čtrnáct dní.

? Víte, kdy po vašem odjezdu v základním táboře Slunce poprvé zapadlo za obzor?

Díval jsem se, že to bylo 26. února. O pobyt na pólu v době, kdy je Slunce za obzorem ale rozhodně není co stát. To jsme si vyzkoušeli vždy, když sluneční kotouč zmizel za nějakými horskými štíty. V těch chvílích byla zima daleko méně snesitelná.

? Do základního tábora vás dopravilo letadlo, ale myslím, že jste měli možnost vyzkoušet si i tůry v terénu, kde je vlastně všude před vámi jen rovná plocha, že?

My jsme přiletěli z chilského Punta Arenas, což je nejjižnější město Jižní Ameriky, velkým Iljušinem na americkou základnu Patriot Hills. Rusové jsou najímání na dva měsíce v roce americkou společností, která organizuje tyhle výšlapy na Vinson Massif. No a ze základny se pak ještě letí 200 kilometrů malým letadlem do základního tábora. My tuhle vzdálenost nešli, to nedělá nikdo. Pokud vím, tak jediný kdo to kdy dal, byla expedice vedená Rudolfem Švaříčkem snad v roce 2005. Navíc je na to potřeba minimálně další týden. Ale na základně jsme čekali, takže jsme se udržovali v kondici a chodili, jak se dalo. Nějaké orientační body tam byly, ale i tak je ta rovná čára na obzoru pro Čecha nezvyklý pohled. A rozhodně nic, o co by člověk stál.

? Na vrchol jste stoupali sami, nebo jste museli povinně mít nějakého průvodce?

Chtěli jsme si sami rozhodovat o tom, jak přesně na vrchol půjdeme. Výstupy na Vinson jsou ale zajišťovány jako organizované, a tak pro tyhle naše nezávislé aktivity neměli Američani moc pochopení. Vzít si průvodce by přitom naši cestu výrazně neprodražilo, ale v našich očích by to ten výstup znehodnotilo. Nakonec jsme si samostatný výstup prosadili.

? Už jste zmínil, že problémem číslo jedna jsou na pólech nízké teploty. Jak vlastně v těchto podmínkách regeneruje organismus zvyklý na hodnoty o nějakých třicet až čtyřicet stupňů vyšší?

S tím jsme neměli až takový problém. Jednak jsme měli opravdu relativně teplo a především jsme měli expediční stany, v nichž bylo díky jejich zabarvení a neustálému slunečnímu svitu až o čtyřicet stupňů tepleji než venku. No a když máte ve stanu kolem nuly, už se celkem bez problémů zahřejete. Na zimu se každopádně musíte připravit. Pořádná péřová bunda a pořádný kalhoty, vlněné ponožky i termoprádlo. Když nefoukalo, dalo se to snadno vydržet.

? Antarktida zrovna neoplývá faunou a život se vlastně vyskytuje pouze u pobřeží. Podařilo se vám třeba uvidět nějakého zástupce zvířecí říše?

Měli jsme asi opravdu veliké štěstí, jak na počasí, tak z tohoto hlediska. Když jsme totiž přiletěli na základnu, objevil se v dohledu nějaký pták. Všichni, kdo byli na základně, vyběhli ven a ukazovali si ten zázrak, protože je to něco naprosto nevídaného. Bohužel ale nevím, co to bylo za druh, každopádně šlo ale o většího ptáka, který měl asi objevitelskou povahu.

? O Everestu se říká, že se z něj stal horolezecký cirkus a množství lidí, kteří každý rok projdou základním táborem se projevuje na velkém znečištění. Jak je na tom v tomto ohledu Antarktida, případně jiná místa, která jste při svém dobývání vrcholů poznali?

Úplně nejhorší, co jsem viděl, je základní tábor Elbrusu. Je tam spousta chatiček, které majitelé podnikavě pronajímají horolezcům. Všechen odpad, který vyprodukují, hrnou za ty chaty a hromady rostou. Kvůli tomu, jak to tam vypadá, říkáme, že je to nejšpinavější hora na světě. Ale po cestě nahoru už žádné odpadky nejsou. Antarktida je na úplně opačné straně než ruský Elbrus a žádné stopy lidské přítomnosti tam nenajdete. Všechno, co tam přivezete, musíte zase odvézt zpět. A to neplatí jen o plastech a jiných pevných odpadech. Musíte absolvovat množství briefingů a tam vám taky vysvětlí, jak zacházet s tím, co projde vaším zažívacím traktem. Po cestě na vrchol jsou jen čtyři díry, kde je možné vylévat moč. Když to na vás přijde jinde než na těchto místech, musí ke slovu přijít nějaká lahev nebo nejlépe termoska, kterou na určeném místě vyprázdníte. Na to druhé jsme vyfasovali pytle a pevný odpad se nese zpět na základnu. Nadto je ale důležité, že na Elbrus a určitě i na Everest se dostane každoročně podstatně víc lidí než na Vinson, který se odhadem pokouší zdolat tak něco kolem stovky lidí za rok.

Na okraj rozhovoru

S Petrem Kiliánem jsem se potkal v kavárně jednoho malého moravského města. Při rozhovoru mě nejvíc zaujal způsob, jakým popisoval obtíže jednotlivých výstupů. Žádný dramatický nádech, žádná velká slova. Někde je prostě větší zima, některé kopce jsou prudší, ale vylézt se dá celkem v pohodě všude. Věřím, že se svým spolulezcem Petrem Kudličkou pořídí společnou fotografii i na vrcholu nejvyšší hory planety, která jim zbývá k dovršení celého projektu.

Co je Seven Summits

Projekt Seven Summits (Sedm vrcholů) je pozoruhodným horolezeckým sedmibojem, který si klade za cíl zdolání nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Řadí se k nim:

1. Mount McKinley (Denali) – 6 194 metrů, nejstudenější hora planety. V zimních měsících tady fouká vítr o rychlosti kolem 160 km/h. Jeho rychlost v zúžených místech ještě stoupá, což dělá z nejvyšší hory Severní Ameriky jedno z nejnehostinějších míst na světě.

2. Aconcagua – 6 962 metrů, nejpodceňovanější vrchol. Aconcagua je hora mnoha tváří. Až na vrchol se dá vyjít bez jakéhokoli horolezeckého vybavení, což vede k jejímu častému podcenění zejména nezkušenými lezci. Chlad spojený se silnými větry a výraznou nadmořskou výškou jsou výzvou, kterou je potřeba brát vážně.

3. Mount Vinson – 4 897 metrů, nejosamělejší pohoří. Jeden z nejodlehlejších vrcholů na světě. Jen dostat se do základního tábora znamená polovinu úspěchu.

4. Elbrus – 5 642 metrů, utajená střecha Evropy. Mont Blanc skutečně není nejvyšší horou Evropy. Na Kavkaze je množství vyšších hor, z nichž nejvýše dosahuje právě Elbrus.

5. Kilimandžáro – 5 892 metrů, sněžná špice na rovníku. Jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Jde o netechnickou horu, která je přístupná každému s dostatečnou kondicí a finanční rezervou.

6. Mount Everest – 8 850 metrů, nejvyšší z nejvyšších. Nejvyšší hora, která je nebezpečná už nesmírnou nadmořskou výškou. Jediná osmitisícovka mezi Sedmi vrcholy, přičemž nad hranicí osmi tisíc metrů je organismus vystaven zcela výjimečným nárokům.

7a. Mount Kosciuzsko – 2 228 metrů, zpochybněný kopeček. Výstup na Kosciuszko představuje jednodenní výlet a každý rok na něj vystoupí tisícovky turistů. Proto jej mnozí horolezci mají problém uznat jako jeden za sedmičky a místo něj berou Carstenszovu pyramidu na Nové Guineji (viz 7b).

7b. Carstenszova pyramida – 4 884 metrů, nejvyšší ostrovní hora. Někteří geografové považují Austrálii, ostrovy Indonésie a Papuu-Novou Guineu za širší kontinent, označovaný jako Australasie. Jiní tvrdí, že Carstensz patří osmému světadílu Oceánii. Kvůli své odlehlosti a náročnému technickému lezení je však většinou považován za skutečný sedmý vrchol.