Šestačtyřicetiletá Belinda White z Británie se nedávno stala poprvé babičkou, ale málokdo by jí to věřil. Milovnice jógy se doslova ze dne na den rozhodla pro frutariánství a každý den sní až dvacet kousků ovoce. Podle jejího lékaře má díky této dietě úžasnou kondici a postavu atletky.

Ve střední Evropě 15. století hrál jednoznačný prim mocný rod Habsburků, který tehdy dokonce zahájil jakousi „evropskou ofenzivu“. V závěsu pak stáli polsko-litevští Jagellonci, kteří získali nejen piastovské dědictví, ale i svatováclavskou a posléze svatoštěpánskou korunu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy k sobě obě zmíněné dynastie naleznou cestu.

Labyrintem příbuzenských vztahů

Přípravy ke sblížení Habsburků a Jagellonců zabraly delší dobu. V roce 1506 se podařilo římskému králi Maxmiliánovi I. uzavřít tajnou dohodu o tom, že Anna Jagellonská by si měla v budoucnosti vzít jeho vnuka. A dále, pokud by se Vladislavově manželce Anně z Foix narodil syn, měl se stát manželem Ferdinandovy sestry Marie. Na tuto dohodu posléze navazovala další jednání, z nichž vyplynuly další závazky.

V roce 1511 se obě strany dohodly, že v případě Ludvíkovy smrti bude Anna Jagellonská uznána za Vladislavovu dědičku. Takto pomalu a postupně si Maxmilián I. připravoval půdu k budoucí dvojnásobné svatbě. Tajná a důvěrná jednání vyústila ve známé svatební smlouvy mezi Habsburky a Jagellonci, které získaly konečný tvar roku 1515. Představovaly ale jen určité principy, jež nebyly dovedeny tak daleko, aby fixně spojovaly tu kterou princeznu s určitým princem. 

Jak se pozná velkorysost obyvatel? Již sedmým rokem se na tuto otázku snaží odpovědět žebříček World Giving Index (WGI), který ve 140 zemích světa mapuje ochotu pomáhat druhým. Světový dárcovský index každoročně měří Nadace pro charitativní pomoc (Charities Aid Foundation, CAF) a porovnává se nikoli institucionální pomoc jednotlivých států, ale ochota pomáhat u občanů – jednotlivců. Klíčové pro posouzení velkorysosti jsou přitom tři oblasti: ochota finančně příspívat na dobrou věc, pomoc potřebným a dobrovolnická činnost.

Štědrý Myanmar, netečné Česko

Nejvelkorysejším národem jsou podle WGI (stejně jako loni) obyvatelé Myanmaru. Vysoké hodnocení odráží zejména buddhistická tradice Sangha Dana vyžadující finanční příspěvek potřebným. Podle WDI v loňském roce přispělo potřebným až 91 % obyvatel Myanmaru. Velká část se ale věnuje i dobrovolnictví (55 %) a pomoci potřebným (63 %).

TIP: Nejšťastnější země světa: Vítězí Dánsko, Česko je na lichotivém 27. místě

Za obyvateli Myanmaru se na druhém místě žebříčku velkorysosti umístili obyvatelé Spojených států, následovaní Austrálií, Novým Zélandem, Srí Lankou, Kanadou, Indonésií, Velkou Británií, Irskem a Spojenými arabskými emiráty.

Česká republika obsadila velmi nelichotivé 121. místo z 140 zemí světa. Pomoci potřebným se v Česku věnuje jen 31 % obyvatel, 23 % finančně podporuje bohulibé projekty a dobrovolnictví zajímá jen 14 % obyvatel Česka. Ve všech ohledech zaostáváme nejen v celosvětovém srovnání, ale i v rámci Evropy. Hůře, než Češi jsou na tom s velkorysostí například Slováci (124), Rusové (126), Chorvati (127), Maďaři (134) nebo třeba Srbové (135). Nejméně velkorysou zemí světa je podle WGI Čína.

World Giving Index 2016

1. Myanmar
2. USA
3. Austrálie
4. Nový Zéland
5. Srí Lanka
6. Kanada
7. Indonésie 
8. Velká Británie
9. Irsko
10. Spojené arabské emiráty
121. Česká republika

Kodex univerzity v čínském Čching-tao zakazuje jakoukoli formu intimity mezi studenty. Zapovězen je nejen sex, ale i držení za ruce nebo objímání. Striktní pravidla se ale vztahují i na jezení ze společného talíře, či poslech hudby sdílením sluchátek.

Studenti jako uklízečky

Při porušení kodexu následuje trest v podobě úklidu společných prostor či vyloučení studentů. Někteří studenti poukazují na zvláštní skutečnost, že univerzita nezaměstnává žádné pracovníky na úklid. Považují tak tresty za banální přestupky za snahu školy využívat studenty na jinak placené úklidové služby. 

Ředitelka školy sice připustila, že úklid koupelen, toalet a dalších společných prostor patří do rejstříku univerzitních trestů, vyloučila ale že by šlo o náhradu placených služeb. Cílem prý je naučit studenty zodpovědnosti.

Ještě před pár let téměř neznámý virus zika nedávno vzbudil velkou pozornost, když se objevilo podezření, že může závažně poškodit mozek nenarozených lidských dětí. Od té doby se mají těhotné ženy před tímto virem na pozoru. Vědci teď ale zjistili, že by se viru zika měli obávat spíše muži než ženy. Infekce virem zika totiž závažně zasahuje pohlavní soustavu samců.

Mužská plodnost v ohrožení

Myšákům experimentálně nakaženým tímto virem se velmi nápadně scvrkla varlata, poklesla u nich hladina pohlavních hormonů a snížila se jejich plodnost. Takový myšák má teď mnohem nižší šanci, že svou myší partnerku přivede do jiného stavu.

TIP: Obavy v tropické Asii: Virus zika se šíří v Singapuru více, než se čekalo

Pokud jde o lidi, tak víme, že virus zika přetrvává ve spermatu mužů dlouhé měsíce. Odborníci zatím netuší, jestli virus zika ovlivňuje muže podobně jako myšáky. U myšáků je toto poškození každopádně dlouhodobé a možná i trvalé. Lékaři se teď pustí do výzkumu viru zika ještě usilovněji, i když sledovat mužskou neplodnost je prý velmi komplikované.

Potrhlejší zbraň jste nejspíš ještě neviděli. Slzostřel Tear Gun je dílem Chen Yi Fei z Tchaj-wanu. Jak již název napovídá, bizarní zařízení využívá jako střelivo slzy svého majitele – slza je svedena pomocí lapače a systému hadiček do mosazné nádržky, kde je poté prudce zchlazena. Výsledkem celého důmyslného procesu je ledová střela. Tear Gun byla představena minulý týden na uměleckém bienále Design Academy v Eindhovenu.

Tear Gun from Yen-An Chen on Vimeo.

Gigantický pozemní Třicetimetrový teleskop (TMT) by se měl stát moderním zázrakem astronomie. Tento teleskop se segmentovaným primárním zrcadlem a pokročilou adaptivní optikou má mít průměr 30 metrů, a měl by sledovat oblohu v oblasti infračerveného záření středních vlnových délek.

Posvátná Mauna Kea

Svou velikostí by se měl Třicetimetrový teleskop pro následující desetiletí stát druhým největším pozemní teleskopem tohoto typu. Předstihne ho zřejmě pouze Evropský extrémně velký dalekohled (E-ELT), jehož stavba na hoře Cerro Amazones v Chile už je v plném proudu.

Podle projektu by měl Třicetimetrový teleskop vyrůst na vyhaslé havajské sopce Mauna Kea, kde už pracuje více než tucet teleskopů. Problém je v tom, že pro původní obyvatele Havaje je Mauna Kea posvátným územím.

Někteří místní proti Třicetimetrovému teleskopu vehementně protestují. Kvůli těmto protestům byla stavba v prosinci 2015 zablokována. Správní rada Mezinárodní observatoře Třicetimetrového teleskopu v těchto dnech navíc prohlásila, že vybrala záložní místo pro stavbu tohoto teleskopu, které se nachází na kanárském ostrově La Palma.

TIP: Arecibo přijde o prvenství: Čína dostavěla největší radioteleskop světa

Podle nedávného průzkumu podporuje stavbu Třicetimetrového teleskopu na Havaji 60 procent místních, a proti je 31 procent z nich. Pokud by přesto teleskop nemohl na Havaji vyrůst, tak se podle všeho objeví na Kanárských ostrovech.

Britská královna před pár dny udělila souhlas k pokřtění nové a doposud největší ponorky Royal Navy. Ponese jméno HMS Dreadnought, jako deváté plavidlo tohoto jména za 450 let.

Moderní jaderný strašák

K pojmenování ponorky došlo souběžně se zahájením její stavby. HMS Dreadnought bude ponorka na jaderný pohon, která ponese balistické střely s jadernými hlavicemi. Jde o první plavidlo nové třídy Successor (česky „následník“), která by měla postupně nahradit stárnoucí ponorky s jadernými střelami třídy Vanguard.

Ponorky třídy Successor se tak stanou klíčovou součástí britské doktríny Nezávislého jaderného odstrašení, podle které je v úplně každém okamžiku na moři alespoň jedno plavidlo vyzbrojené jadernými střelami.

TIP: Sea Hunter vyplouvá: Bezpilotní lovec ponorek ACTUV změní námořní bitvy

153 metrů dlouhá ponorka o výtlaku 17 200 tun ponese 12 raketových sil s 8 americkými balistickými střelami Trident D5 (UGM-133 Trident II), vybavenými celkem 40 termojadernými hlavicemi se systémem nezávislého navádění MIRV. Obsah zbývajících 4 sil je tajný. Do služby v Royal Navy by měl Dreadnought nastoupit ve koncem dvacátých let tohoto století.

Prase divoké (Sus scrofa) je jediný druh prasete žijícího divoce na našem území. Je rozšířeno po celé Evropě a Asii a v posledních letech se mu u nás daří snad až příliš dobře. Populace černé zvěře, jak se prasatům říká, v Evropě vzrůstají, stejně jako je tomu i u ostatní spárkaté zvěře. Je sice velmi obtížné zjistit celosvětový stav, ale je možné odhadnout rozvoj tohoto druhu na základě statistik odlovu. Ty se během dvaceti let zvětšily více než šestkrát a soustavně roste i účet za způsobené škody.

Válka osvobodila prasata

Prasata patřila už od starověku mezi lovnou a škodnou zvěř, protože každým rokem ničila pracně vypěstované plodiny. Své nedobrovolné místo měla i v arénách, kde byla stavěna proti jiným zvířatům a gladiátorům. I jejich historie v českých zemích je zajímavá. Za Rakouska byla tato zvěř pronásledována kvůli škodám v zemědělství a posléze mimo oborový chov vyhubena. Na území odpovídajícímu dnešní České republice byl poslední jedinec zastřelen v roce 1801. Po celé 19. a v první polovině 20. století zde prasata nežila.

V poválečných letech 1945–1952 došlo k šíření zvěře z Německa, Polska a zřejmě i Slovenska, hlavně v důsledku poničení obor bojujícími armádami. V současnosti se druh vyskytuje na většině území, chybí v některých horských smrčinách a samozřejmě v městských aglomeracích. V bezlesých nížinách je jeho výskyt nestálý. Prase divoké je všežravec, a i když dává přednost potravě rostlinného původu, nepohrdne masem zvířat, živých či mrtvých.

Výbava pro přežití

Černá zvěř má velmi jemný a současně i velkokapacitní čich. S jeho pomocí dokáže zjistit nepřítele na značnou vzdálenost, takže při „špatném“ větru je nemožné se ke stádu přiblížit na dohled. Citlivý nos je zároveň účinným nástrojem pro hledání potravy (i když je skryta hluboko v půdě) a nezbytným prostředkem vzájemné komunikace.

TIP: Obratný lovec našich vod aneb Vydra a její svět

Každý jedinec zanechává vlastní pachovou stopu, kterou lze přirovnat k podobě tváře či otisku prstů u lidí. Čich tak divokým prasatům umožňuje identifikovat každého jedince tlupy, aniž by byl viděn. Jejich zrak je sice špatný (jsou krátkozraká), ale vynikající sluch dostatečně doplňuje obranný systém. Bachyně velice citlivě reaguje na zvuky, na každé nejslabší podezřelé zapraskání. Mám vypozorováno že prasata se mezi sebou hlasově poměrně dobře domlouvají. Aby byl výčet důležitých smyslů úplný, je třeba dodat, že ryj a horní pysk divočáků jsou dobře vyvinutými hmatovými orgány

Ostražití mlsouni

Prasata divoká jsou na nejlepší cestě stát se nejhojnějším druhem evropské spárkaté zvěře. Přesto není tak snadné je ve volné přírodě spatřit a člověk musí mít velkou trpělivost. Snažil jsem se jim přiblížit na třech místech, z nichž dvě byla ve volné přírodě, kde majitelé pozemků i přes značné škody na úrodě zpočátku odmítali prasata střílet. Několik měsíců jsem zvířatům přinášel krmení a vybudoval si jeden okop a dvě zástěny ze zelené textilie, ne vyšší než sedmdesát centimetrů. Asi po dvou měsících, kdy si divočáci začali přivykat na jablka, starý chléb, kyblík obilí nebo staré pečivo, rozhodl se jeden z majitelů pro jejich lov. Prasata jsem pak zrána ani za soumraku na tomhle stanovišti neviděl. Chodila jen v noci a jejich opatrnost se velmi zvýšila.

Tohle stanoviště jsem opustil a věnoval se druhému, kde se prasata již asi hodinu po přinesení potravy přicházela nakrmit. Bez patřičných lákadel je ale možné černou zvěř dlouhodoběji sledovat jen v oboře. Ani tam to ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. I v oborách se myslivecky hospodaří a zvířata jsou plachá. Jedinou výhodou je, že na určitém území je jich více, ale i tak vycházejí na krmení až za soumraku.

Co dělat, abyste viděli

V případě, že vás černá zvěř zajímá, byste měli vědět, co od ní v jednotlivých částech roku očekávat. V zimě jsou zvířata mnohem méně bázlivá, ale několikahodinové ležení na mraze, i když jste vybaveni karimatkou a spacákem, není nic příjemného.

Koncem února jsou bachyně s mláďaty na určitou dobu vypuzeny ze stáda. Selátka „v pyžamu“ jsou sice nádherná, ale musíte dávat pozor, aby se některé při hře nezatoulalo příliš blízko k vám. V případě, že by se leklo a vydalo varovný signál, bachyně by se mohla rozzuřit a ležící člověk má pak malou šanci uniknout.

Přes léto divočákům vypadává srst, celí den jsou schováni ve stínu a ani tolik nevyužívají bahenních lázní. To je pro jejich pozorování nejtěžší část roku. Na podzim dozrávají žaludy, hlavní potrava těchto všežravců, ale i tak jsou po celonočním hodování jen zřídka k vidění. V té době se mi osvědčil malý trik. Nechat začít silně zapáchat mrtvou rybu a poté s ní potřít místo, kde jste na pozorování připraveni. Této „vůni“ divočáci dřív nebo později neodolají a jejich vynikající čich je k vám neomylně zavede. Listopad a prosinec jsou časem lásky a obdobím zajímavých potyček mezi kňoury.

Jsou divočáci nebezpeční?

Divokých prasat v přírodě se nemusíte obávat, většinou o vás vědí daleko dřív, než vy o nich. Koncem zimy a brzy na jaře každopádně v případě prolézání houštin nedoporučuji chytat selata, která mohou být bachyní odložena, nebo se snažit pomáhat pruhovanému mláděti z nějakého problému. Jeho kvikot by přilákal matku, která vás zpovzdálí určitě sleduje a její další chování je nevyzpytatelné. Jednou jsem se přiblížil na několik kroků k čerstvě narozeným mláďatům, která ještě měla v zálehu vystlaném suchou travou pupeční šňůru. Bachyně mě v půlkruhu asi pěti metrů obíhala, frkala, ale nezaútočila.

Další problém by mohl vzniknout od prosince do půlky ledna, kdy probíhá chrutí kňourů. Ti by při souboji, který může trvat i několik minut, mohli být při velkém přiblížení člověku nebezpeční. Divoká prasata jsou však velmi intenzivně lovena a tak mají z lidí strach. Pokud to jde, budou se vám snažit vyhnout.

V pondělí 16. října 1939 se na třetím hradním nádvoří u vchodu do úřadoven protektorátního prezidenta Emila Háchy objevili dva strážní v předpisovém nehybném postoji. Typické československé přilby vz. 32 a brčálově zelené uniformy je výrazně odlišovaly od německých vojáků, kteří před sedmi měsíci zaplavili Prahu. Třetí strážný zaujal místo u výtahu k Háchovu bytu v podjezdu mezi druhým a třetím hradním nádvořím, zatímco čtvrtý jako návěstný přecházel v přízemní hradní chodbě mezi oběma zmíněnými strážními stanovišti.

Onoho dne došlo k zahájení činnosti českého vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava, do kterého bylo podle vládního nařízení č. 216/39 Sb. z řad rušené čs. armády umisťovacími dekrety převedeno 5 940 profesionálních vojáků. Pohledem okupantů šlo o Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren, nad kterým po celou dobu okupace ostražitě bděl se svým úřadem zmocněnec říšské branné moci u říšského protektora (Der Wehrmachtbevollmächtigte beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren). Ten byl zároveň velitelem vojenského prostoru Čech a Moravy.

Německé záměry

Vytvořením vládního vojska sledovali nacisté zprvu tři cíle – politický, sociální a ryze pragmatický. V prvním případě šlo o vytvoření zdání jakési autonomie protektorátu pro okolní svět, ve druhém o snahu najít zaměstnání alespoň pro část vojáků z povolání zanikající čs. armády a ve třetím o využití vládních vojáků jako pracovní síly, když byli nasazováni k odstraňování polomů v lesích, na sklizeň brambor, odstraňování následků povodní apod.

Příslušníci vládního vojska si mezi sebou familiárně říkali „vladaři“, a veřejnost je častovala kvůli četným veřejným vystoupením praporních hudebních čet nejčastější přezdívkou „Háchovi Melody Boys“.

Výzbroj 12 praporů „vladařů“, každý o síle zhruba 480–540 mužů, zůstala až do června 1944 velice ubohá a skládala se pouze ze starých rakouských vojenských opakovaček Mannlicher vz. 95 ráže 8 mm pro mužstvo, pistolí ráže 7,65 mm pro důstojníky a rakouských armádních revolverů vz. 98 ráže 8 mm pro rotmistry. Výzbroj vládních vojáků měl doplnit i omezený počet samopalů (pouhé 3 na rotu). Ty však nebyly po dobu pobytu útvarů v českých zemích nikdy dodány.

Odbojové plány a naděje

Již při vzniku vládního vojska se ilegální organizace Obrana národa (ON) prostřednictvím likvidační komise čs. ministerstva národní obrany snažila nový sbor kádrově ovlivňovat. K „vladařům“ byli vybíráni muži různých vojenských odborností od výkonných pilotů přes letecké mechaniky, dělostřelce, dragouny až po zdravotníky. Tento výběr ministerstvo národní obrany v likvidaci, které bylo de facto expoziturou ON, provádělo ve víře, že nacistická okupace nebude dlouhá a že se tak z praporů vládního vojska stanou ve vhodný okamžik jakési kádry pro obnovu pravidelné čs. armády.

S tímto záměrem souhlasil i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger, který v polovině července 1939 na zvláštní schůzi důstojníků vznikajícího vládního vojska přednesl svou koncepci, přičemž zde neopominul prohlásit, že vládní vojsko „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. Toho si byli nacisté až příliš dobře vědomi, a tak nakonec v květnu 1944 po opakovaném zjištění, že český vojenský odboj počítá s využitím vládního vojska proti okupantům, většinu „vladařů“ odeslali do severní Itálie střežit železniční tratě.

Tam se ovšem stovky z nich staly vítanou posilou italských partyzánů… Připomeňme si při té příležitosti slova předsedy povstalecké České národní rady z května 1945 profesora Alberta Pražáka: „Vládní vojsko připadalo mi svým duchem, vedením a veřejným vystupováním jako pozůstatek naší armády. Připomínalo její existenci za svobody a vzbuzovalo naději na její vzkříšení z poroby. Pokládal jsem za samozřejmé, že vládní vojsko bude oporou národní revoluce.“

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (vychází 5. listopadu)
• Působení v Itálii (vychází 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Vládní vojsko představovalo ryze český sbor. Pokud se někdo z jeho příslušníků přihlásil k německé národnosti, musel z vojska vystoupit, což neplatilo například u protektorátního četnictva a policie. Vládní vojáci také nikdy nevystoupili proti českému a později i italskému civilnímu obyvatelstvu. O to absurdnějším výsledkem je potom nečekaně ostrá nepřátelská poválečná reakce českých protektorátních tichošlápků vůči „vladařům“, kteří například na rozdíl od mnoha českých dělníků za zvýšené potravinové příděly a alkohol nevyráběli ochotně zbraně pro hitlerovskou armádu.