V předchozí části článku jsme opustili historii průletu okolo planet u sondy Deep Space, která měla minout cílovou planetu (9969) Braille jen o 240 metrů. Jenže kvůli chybě se dostala jen na vzdálenost 26 km, což bylo velké zklamání.

Paličatá sonda

V únoru 1996 zamířila do vesmíru sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous), která byla jako první v historii určena k průzkumu planetek a jako první se také měla stát jejich umělou družicí. Hlavní cíl průzkumu pomocí šestice přístrojů představoval (433) Eros, nicméně na cestě k němu proletěla NEAR v červnu 1997 ve vzdálenosti 1 212 km od asteroidu (253) Mathilde (vzájemná rychlost 9,93 km/s, pořízeno 144 snímků).

Dvacátého prosince 1998 se měl zažehnout hlavní motor sondy, aby mohla o několik dní později přejít na oběžnou dráhu kolem Erosu. Jenže hlavní počítač už na počátku celého manévru zjistil nesrovnalosti, proto činnost motoru ukončil a přešel do bezpečnostního režimu. Tři dny nato pak NEAR kolem Erosu pouze proletěl, a to ve vzdálenosti 3 827 km.

Tým na Zemi se však nevzdával: sonda se totiž pohybovala po takové dráze, že se v únoru 2000 dostala k planetce znovu! Zajímavé je, že se při návrhu projektu počítalo nejprve s „průzkumným“ průletem a teprve poté s vytvořením umělé družice, nicméně z časových a finančních důvodů se od uvedeného plánu upustilo. Sonda se tedy nyní „sama“ rozhodla původně zvažovaný scénář realizovat.

Druhý pokus se vydařil a NEAR začal vítězoslavně kroužit kolem Erosu. Mise byla nesmírně úspěšná – včetně samotného závěru: Ačkoliv k tomu sonda původně nebyla určena, rozhodli se s ní vědci na asteroidu přistát – přestože pravděpodobnost úspěchu vyčíslili zhruba na jedno procento. Těžko soudit, zda šlo o alibismus s cílem zdůraznit vlastní úspěch, nebo o skutečně velké štěstí – nicméně přistání se 12. února 2001 opravdu podařilo. Sonda dosedla na podstavu, naklonila se a „opřela“ se o konce slunečních baterií.

Jelikož nikdo na Zemi nepředpokládal možnost komunikovat se zařízením na povrchu asteroidu, měl palubní počítač příkaz – v případě přežití přistávacího manévru – „odstartovat“ po devíti hodinách do výšky 200–1 000 m a zjištěné informace odvysílat (než sonda znovu a definitivně dopadne na planetku). Nakonec však uvedený manévr nebyl nutný, protože NEAR z povrchu vysílal – a to až do konce února 2001, kdy pozemní středisko komunikaci ukončilo. Sonda odeslala 160 tisíc snímků a získala desetkrát více vědeckých dat, než odborníci plánovali.

Opravdu miniaturní vzorky

Japonská sonda Hajabusa (Sokol) musela na cestě k asteroidu (25143) Itokawa a zpět na Zemi se vzorky hornin na palubě překonat tolik technických problémů, že by to vystačilo na deset misí. Dokonce i odpověď na otázku, zda se v návratovém pouzdře skutečně nacházejí vzorky z asteroidu, přišla až po mnoha měsících – podařilo se jich totiž odebrat opravdu jen velmi malé množství. Zachycená zrníčka prachu dosahovala v průměru necelých 10 µm (mikrometrů), tedy 5–10× méně, než činí tloušťka lidského vlasu. 

Díky úspěchu jedničky nachystalo Japonsko start modernizované sondy Hajabusa 2, která vzlétla na konci roku 2014 na raketě H-IIA a zamířila k planetce s nepoetickým názvem (162173) Ryugu. Dorazí k ní v roce 2018, přičemž bude v její bezprostřední blízkosti pracovat 1,5 roku. K odběru vzorků horniny se tentokrát použije projektil se 4,5 kg plastické trhaviny. Před výbuchem se sonda ukryje na odvrácené straně asteroidu a pak zamíří ke vzniklému kráteru odebrat horninu. V prosinci 2019 Hajabusa 2 od planetky odletí a o rok později přistane návratový modul na Zemi.

Neplánovaně blízký průlet

Když v říjnu 2010 startovala do vesmíru čínská sonda Čchang-e 2, nikdo nevěděl, kde vlastně skončí. Jednalo se o stejnou konstrukci jako u předchozí Čchang-e 1, přičemž její tvůrci pochopitelně chtěli nechat hardware projít nějakou zatěžkávací zkouškou. Před startem proto naplnili palivové nádrže na maximum s tím, že cíl mise zvolí až „za chodu“. Sonda měla primárně zkoumat Měsíc a později by se pokusila přistát na jeho povrchu, vrátila by se k Zemi, zamířila k Marsu apod. – velké rezervy paliva zkrátka umožňovaly popustit uzdu fantazii.

Nakonec padla volba na sérii manévrů: v červnu 2011 opustila Čchang-e 2 náš přirozený satelit a vydala se nejprve do oblasti libračního bodu L2, odkud pak v dubnu 2012 pokračovala po heliocentrické dráze, až v prosinci 2012 proletěla ve vzdálenosti 3,2 km (!) od asteroidu Toutatis. Jak se později ukázalo, rekordní přiblížení způsobila navigační chyba, protože podle plánu mělo dojít k průletu ve vzdálenosti 15 km. To ovšem nic nemění na úspěchu sondy, která pracuje dodnes: čínští odborníci na ní testují komunikaci na velké vzdálenosti (nyní se nachází cca 200 milionů kilometrů od Země) a získávají tak zkušenosti pro budoucí výpravy.

Na hranici možností

Americká sonda OSIRIS-REx (Origins-Spectral Interpretation-Resource Identification-Security-Regolith Explorer) patří k tomu nejambicióznějšímu, co se v kosmických letech chystá. V září tohoto roku se vydala k asteroidu (101955) Bennu o průměru 0,5 km, jejž má zkoumat asi 1,5 roku ze vzdálenosti necelých 5 km. V průběhu mise se k němu přiblíží a pomocí mechanického manipulátoru odebere nejméně 60 g, ale možná až 2 kg horniny. V roce 2023 pak návratový modul s cenným vzorkem opět přistane na Zemi. Celý postup působí jednoduše, ovšem ve skutečnosti se stane výprava OSIRIS-REx vrcholem našich technologických možností.

Půda všude kolem nás je plná bakterií. Podle vědců by nebylo špatné přinutit je pracovat v náš prospěch. Britští badatelé nejprve umístili bakterie do experimentální půdy, a pak je vystavili tlaku, který odpovídal desetinásobku běžného tlaku u hladiny moře. Přitom sledovali, které bakteriální geny reagují na zvýšený tlak.

V průběhu experimentu odhalili celkem 122 bakteriálních genů, jejichž aktivita se kvůli většímu tlaku minimálně třikrát zvýšila. K jednomu z těchto genů připojili výrobu světélkujícího proteinu, takže bakterie teď při zvýšeném tlaku v půdě světélkují.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Vědci plánují, že v budoucnu nahradí světélkující protein jinými proteiny, které mohou vytvořit biocement. Takové bakterie by pak byly součástí „chytré zeminy“, která by se v případě vyšších tlaků sama zpevnila.

Kdo má menší mozek, toho s větší pravděpodobností dostanou lovci. Alespoň pokud jde o ptáky, jak vědci zjistili v novém výzkumu.

Badatelé se dostali k velmi zajímavému souboru dat o celkem 3 781 ptácích, které mezi lety 1960 a 2015 vycpávali dánští taxidermisté. Tito ptáci náležejí k 197 různým druhům a během vycpávání jim byly zváženy mozky.

Z těchto ptáků bylo 299 zabito lovci, zbytek zahynul z jiných příčin. Vědci nalezli velmi jasný vztah mezi velikostí mozku a šancí, že pták bude uloven. Ptáci s malým mozkem měli oproti ptákům s velkým mozkem téměř třicetkrát větší šanci, že ho dostanou lovci.

TIP: Šimpanzice loví s nástroji častěji než šimpanzi

Možných vysvětlení je celá řada, autoři tohoto výzkumu se domnívají, že ptáci s menšími mozky jsou prostě hloupější a nerozeznají v lidech s puškou smrtelné nebezpečí.

Ráno 8. listopadu 1620 se k Bílé hoře přiblížil předvoj vojska Katolické ligy. Za úsvitu se ligisté zastavili u Hostivic, kde generál Tilly obdržel zprávu, že se čelo jeho armády dostalo do styku s nepřítelem. Poslal proto dopředu dvě stovky jezdců, aby svůj předvoj posílil. Sám se pak rozjel prozkoumat terén. Viděl před sebou Litovecký potok, který se v těch místech rozléval a vytvářel mokřiny. Přejít ho bylo možné po jediném mostě, přes který běžela od Prahy karlovarská silnice. Hájil ho oddíl českých pěšáků, kteří se však po krátké přestřelce stáhli.

Promarněná šance

Srážka u mostu přesvědčila Tillyho, že má před sebou celou českou stavovskou armádu. Rozhodl se proto přejít potok i s ostatním vojskem. Nemohl však využít jinou cestu než přes most, což bylo riskantní, a Tilly mohl mluvit o štěstí, že krajinu kryla mlha. Tak se stalo, že české vojsko nevyužilo možnosti napadnout bavorského vojevůdce v této choulostivé situaci. Kritický stav trval pro ligisty i poté, co přešli most a seřadili se pod kopcem. V dohledu totiž zatím nebyli císařští pod generálem Buquoyem, kteří si jako obvykle dávali na čas a nakonec dorazili s více než hodinovým zpožděním. Buquoy trápený zraněním, které utrpěl při srážce u Rakovníka, je čekal ve svém kočáře u Hostivic a s velkým znepokojením sledoval, jak se zvětšovala mezera mezi rychle postupujícími bojechtivými ligisty a jeho vlastními oddíly.

Jakmile přešel most, stočil Tilly své pluky doleva a uvolnil tak císařským prostor po svém pravém boku. Když okolo deváté hodiny ranní rozptýlilo studené listopadové slunce mlhu, mohli velitelé českého stavovského vojska spatřit, že pod Bílou horou nastupuje celá spojená katolická armáda. 

Anhaltovy chyby

Česká královská armáda (říkejme jí tak, třebaže v jejích řadách bojovala skoro polovina Evropy) disponovala celkem asi 21 000 muži. Nejvyšší velitel Kristián z Anhaltu dal sešikovat své vojsko do tří sledů podle zásad nizozemské taktiky. Vznikla tak dlouhá a nepříliš hluboká sestava. Anhaltovo rozhodnutí bylo problematické, protože nizozemská taktika vyžadovala velmi dobrou souhru mezi formacemi a zvlášť velkou odolnost proti nepřátelskému útoku, který mohl být veden na libovolný úsek fronty.

Pravé křídlo opřel Anhalt o úžlabí při zdi obory u letohrádku Hvězda. Celá fronta pak pokračovala k jihozápadu, překřížila karlovarskou silnici a levým křídlem sahala až k srázu nad Motolem. V prvním a druhém sledu se střídaly pěší útvary s jezdeckými. Asi 200 kroků před prvním šikem v pravé části fronty se rozestavily v otevřeném poli čtyři kornety rejtarů Anhaltova pluku. Ještě během dopoledne došlo k několika přesunům, jejichž cílem bylo posílit levé křídlo. Kromě jednotek rozmístěných na bělohorské pláni stálo asi 1800 mužů, mezi nimi oddíl tělesné gardy Fridricha Falckého, uvnitř obory, kde měli vyčkat dalších rozkazů… 

Vojsko se dává na útěk

Bitva začala až krátce po poledni. Na krajním pravém křídle císařského vojska vyrazily kupředu dva valonské pěší pluky sražené do jedné tercie. Pochodující tercie působila jako tank, zadní řady pěšáků tlačily za pochodu na ty před nimi a dávaly celé formaci obrovskou razanci. Kníže Anhalt, který jejich pochod sledoval z návrší, doufal, že se za rychlého pochodu tercie uvolní a snad se její řady spletou. Pak by byl protivník snadným terčem stavovské pěchoty – v daném případě Thurnova pěšího pluku.

Než se však oba valonské pluky dostaly do kontaktu s českým vojskem, předjeli je císařští rejtaři. Proti nim se vyřítilo devět kornet české jízdy vedených samotným hrabětem Thurnem a zahnaly je na ústup. Panika prchajících císařských kyrysníků se přenesla do prvních řad valonské tercie. Nejvyšší polní strážmistr Tiefenbach viděl tuto nebezpečnou situaci a vyslal kyrysníkům na pomoc císařské jezdectvo z druhého sledu. Těm už čeští jezdci neodolali a stáhli se, avšak neopustili bojiště.V tu chvíli dostalo šest kompanií Thurnova českého pěšího pluku rozkaz zaútočit. Tisíc tři sta českých pěšáků odhodlaně vykročilo, ale nějakých 300 metrů před nepřítelem náhle zastavilo. Část se obrátila na útěk a část jich vystřelila do vzduchu. Pak všichni zcela nečekaně odhodili zbraně a dali se na útěk. Celé české levé křídlo tak bylo uvedeno ve zmatek a začalo se hroutit.

Stále ještě nebylo vše ztraceno. Anhalt, který se zděšením pozoroval útěk Thurnova pluku, sledoval, jak teď do boje zasáhla před frontu předsunutá formace, tvořená čtyřmi kornetami jeho vlastního jezdeckého pluku. Tomuto malému předvoji velel podplukovník Streif. Jeho jezdci se vrhli v karakole proti postupující valonské tercii pravého křídla císařských. Karakola však jen odpálila své zbraně a dala se na útěk. Z celého levého křídla českého vojska se nyní držely pouze čtyři kompanie Thurnova pluku pod Thurnovým synem Františkem Bernardem. Ze středu fronty českého vojska sem byly narychlo převeleny jeden pěší a jeden jezdecký pluk, aby vyplnily mezeru vzniklou po útěku vojáků levého křídla. Po několika výstřelech se však v panice rozprchli. Od této chvíle ztrácelo velení české stavovské armády kontrolu nad bojovými operacemi.

Vítězové versus poražení

Vítězství katolické armády bylo rychlé a nečekané. Bitva byla nejen srážkou dvou znepřátelených konfesí a měřením sil dvou rozdílných politických principů, ale v tomto případě také střetnutím dvou vojenských doktrín, dvou válečných škol.

Paradoxní je, že na Bílé hoře podlehla progresivnější nizozemská taktika (zajisté nevhodně a nedůsledně uplatněná) zastaralejší a v té době už překonané taktice španělské. Rozdíl však nespočíval v míře uplatnění teoretických pouček. Ve skutečnosti zvítězila na Bílé hoře profesionalita nad dezorganizací a fušérstvím.

V letech 1940–1945 konalo službu ve vládním vojsku také 2 073 mladých mužů, kteří neprošli výcvikem v československé armádě.

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (všlo 5. listopadu)
• Působení v Itálii (vychází 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Lišili se však nějakým způsobem od jejího českého ducha? Nikoliv, drtivá většina z nich zažila výchovou v Sokole či skautských oddílech, četla Jiráska, obdivovala legionáře, snažila se vyhnout pracovnímu nasazení a toužila po pušce, která se jí bude „jednou hodit“.

Podivuhodný časopis

Dostat se k vládnímu vojsku byl ovšem velký problém, protože žadatelů bylo z výše uvedených důvodů mnohonásobně více, než nacisté povolili. K jejich výchově přispíval i časopis Vládní vojsko, za jehož obsahem, zcela se vymykajícím duchu protektorátního tisku, stál jeho redaktor major Vladimír Černý (bratr citovaného Václava Černého a za Pražského povstání člen vojenské komise České národní rady). Časopis o nákladu zhruba 9 000 výtisků, který četlo i mnoho civilních čtenářů, upíral soustavně pozornost na mravní základy české kultury a paradoxně patřil v protektorátu k tomu nejslušnějšímu a nejodvážnějšímu, co bylo možné legálně číst.

První číslo měsíčníku o 40 stránkách vyšlo v lednu 1940 a jeho vyhodit grafickým symbolem se natrvalo stala obálka s Hradčany a trubačem v charakteristické přilbě československé armády. Časopis se snažil brzdit germanizační úsilí okupantů. Psalo se zde s chutí o Komenském, Němcové, Smetanovi, Škroupovi nebo o pamětihodnostech posádkových měst vládního vojska. Tiskly se povídky Jiráskovy, Nerudovy, Bassovy či Kubkovy.

Aby časopis uhájil svou existenci a nároky, musel si formálně všímat narozenin Háchy, Hitlera a především pak válečného dění, kde však šlo o suché přehledy událostí na frontách. Povinný kurs němčiny vyvažovala potom kvalitně připravovaná rubrika Hlídka správné češtiny. Odborné vojenské články suplovaly zejména pro mladší ročníky nedostatek výcviku v době, kdy slovy mjr. Vladimíra Černého „mladí vojáci nesměli mít ponětí o kulometu, tím méně o jiných zbraních; vládní vojáci div že nesměli ani kamenem hodit, aby nevzniklo podezření, že se tajně cvičí vrhat zakázané ruční granáty“.

Frank má obavy

S velkým znechucením a jako nespolehlivou složku protektorátního systému sledoval vládní vojsko po celou dobu jeho existence neblaze proslulý protektorátní ministr školství a propagandy Emanuel Moravec. Slepí nebyli ani samotní nacisté. Na nespolehlivost vládního vojska si v Berlíně 7. února 1944 stěžoval Adolfu Hitlerovi K. H. Frank, když mu líčil nebezpečnou situaci v protektorátu.

O den dříve Frank během jednání s generálem Alfredem Jodlem protokolárně konstatoval, že vládní vojsko je politicky nespolehlivé a za zhoršující se politické situace v protektorátu představuje nebezpečí úderu „dýkou do zad“. Proto chtěl, aby bylo vládní vojsko včas vyvezeno na území říše a zde pověřeno obdobnými úkoly, jaké dosud plnilo na území Čech a Moravy. Současně však Frank požadoval i drastičtější náhradní variantu pro případ zvýšení napětí v protektorátu. Chtěl, aby došlo k rychlému odzbrojení „vladařů“ a jejich odvezení do pracovních či koncentračních táborů.

To vše v rámci prevence, neboť nehodlal vynakládat energii nacistického aparátu na shromažďování dalších důkazů o nespolehlivosti vládních vojáků. Frank navrhoval odsun jednotek vládního vojska do Rakouska, Durynska či Lüneburských vřesovišť, důrazně však odmítal představu, že by čeští vojáci byli zasazeni poblíž východní fronty nebo na území Jugoslávie. Později se zvažovala i eventualita přesunu do Maďarska.

Jako jednu z posledních možností připustil Frank při svém rozhovoru s Jodlem severní Itálii – ovšem pouze její klidné oblasti. Dne 18. února 1944 potom vrchní velitel Wehrmachtu Wilhelm Keitel sdělil Frankovi, že vládní vojsko bude možné odsunout z protektorátu jedině v případě, že by jeho úkoly převzaly náhradní jednotky, které však vrchní velení Wehrmachtu v daný moment nemělo.

Keitel zatím Frankovi jen doporučil, aby zesílil dohled nad českými jednotkami (mj. zařazením českých Němců do jednotlivých praporů) a v případě nutnosti použil nejtěžší represálie také proti rodinným příslušníkům usvědčených zrádců. Když zaslal Frank Keitelovi nové informace o nespolehlivosti vládního vojska v rámci napjaté situace v protektorátu, obdržel od něj 31. března 1944 novou radu: jednotlivé stráže vládního vojska je třeba promísit s německými strážemi a jinak pokračovat v přípravě represálií pro případ povstání.

Kam s nimi?

Frank se však svého úsilí nevzdával a s generálem Ferdinandem Schaalem, velitelem Wehrmachtu v protektorátu, spočetl, že k nahrazení strážní služby jedenácti českých praporů bude stačit pouze jediný německý! Generálu Keitelovi potom zaslal 18. dubna 1944 rozklad s přehledem důvodů pro odsun vládního vojska z domova. Tehdy po dohodě s generálem Schaalem zakončil svůj dopis Keitelovi slovy: „Protektorát se při své centrální poloze ve středu říše nesmí za žádnou cenu stát dějištěm nepokojů, jejichž vzniku lze předejít včasným vyřazením ohniska nebezpečí.“

Velení Wehrmachtu proto 5. května 1944 vydalo rozkaz, aby české vládní vojsko bylo použito v pravomoci nejvyššího vedoucího Zbraní SS a policie v Itálii generála Wolffa, kterého o tomto záměru informoval sám šéf SS Heinrich Himmler již o tři dny dříve dopisem s poznámkou „Pokud možno nepoužívat v boji proti bandám, nýbrž jen ke střežení železnic a objektů“.Tím prakticky skončilo pětileté úsilí nacistů začlenit vládní vojsko do svého systému a vše následující představovalo již jen provizorní řešení.

Dne 8. května 1944 potom obdržel velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger dopis generála Schaala s informací, že „jako projev uznání za dosavadní vojenské služby ve prospěch německé branné moci bude vládní vojsko pověřeno novými vojenskými bezpečnostními úkoly v rámci celkového vedení války, a to mimo území protektorátu“. Generál Eminger se pokusil protestovat proti tomuto „projevu uznání“ s tím, že je to v rozporu s právním statutem vládního vojska, které při svém vzniku mělo působit pouze na území protektorátu, ale jeho snahy byly marné.

Podle vzdáleností, v nichž exoplanety obíhají kolem mateřských hvězd, a podle jejich vypočítané povrchové teploty je dělíme do tří skupin: na horké (hot), teplé (warm) a studené (cold). Na základě velikosti (či hmotnosti) je pak můžeme rozčlenit na planety srovnatelné se Zemí – menší označujeme jako minizemě, větší jako superzemě –, dále na exoplanety typu neptun s rozměry podobnými Uranu či Neptunu a typu jupiter, jejichž velikost odpovídá největší planetě Sluneční soustavy.

Z výše uvedeného vyplývá, že exoplaneta typu horký neptun odpovídá velikostí a hmotností Neptunu, ale krouží velmi blízko mateřské hvězdy. Má tudíž nejen krátkou oběžnou dobu (jeden „rok“ v délce několika dnů), ale i vysokou povrchovou teplotu (respektive teplotu atmosféry). Takové planety mohly v minulosti přijít v důsledku tlaku hvězdného záření o svůj hustý plynný obal, přičemž zůstalo pouze horké obnažené jádro. Tímto způsobem pravděpodobně vznikly exoplanety typu horké superzemě.

Mnozí vědci nepovažují za nejbizarnější položky na vesmírném seznamu objekty s kosmologickým podtextem, ale to, co kolem sebe vidíme neustále – tedy živé organismy. Vznik života se nám totiž ještě ani zdaleka nepodařilo vysvětlit. I z pohledu těch nejzarytějších odpůrců kreacionismu jsou živé organismy zázrakem přírody. Jak je vůbec možné, že vhodnou kombinací atomů několika málo prvků – navíc na Zemi relativně vzácných – vzniknou vysoce organizované entity, které dokážou přemýšlet o svém jednání a o svém původu? Vždyť možností, jak zkombinovat vodík, kyslík, uhlík, dusík a stopové příměsi existuje nespočetné množství. Proč vše vedlo k relativně jednotnému seskupení vybraných sloučenin? A proč se z nich utvořily buněčné struktury, jež se následně zformovaly do variety nejrůznějších živých organismů, které se ovšem svými naprostými základy jeden druhému velmi podobají?

Nesmíte minout:

• Superkompaktní pozůstatky hvězd - neutronové hvězdy, černé díry...
• Nestvůrné pulzary a magnetary
• Proměnlivé kvazary požírají vše ve své blízkosti
• Záhadné planety

Na Zemi tvoří základní stavební kameny živých struktur aminokyseliny, které lze vytvořit relativně snadno, o čemž svědčí již pokus amerického chemika Stanleyho Millera z roku 1952. Snažil se napodobit podmínky panující na rané Zemi zhruba před 3,5 miliardy let, přičemž v uzavřeném cyklu simuloval vodní oceán a prvotní atmosféru složenou z vodíku, metanu a čpavku. Dvojice elektrod napodobovala blesky, jež se v rané atmosféře vyskytovaly jistě zcela běžně. Už po několika hodinách přitom samovolně vznikaly organické sloučeniny, v nichž Miller nalezl všech dvacet aminokyselin, které známe z živých soustav. Pozdější analýzy experimentu prokázaly ještě větší bohatost vzniklých organických sloučenin. 

Různé variace Millerova experimentu poukázaly na možný samovolný vznik velkého množství organických sloučenin – jenže od aminokyselin k životaschopné buňce je stále ještě daleko. Samovolně se nevytvořily ani jen o málo složitější sloučeniny, jako jsou například nukleové kyseliny, nositelky dědičné informace. 

Země zatím zůstává jediným známým kosmickým tělesem, které hostí nějakou formu života. Je-li ve vesmíru jediná, nebo se život v jeho nejrůznějších koutech vyskytuje relativně běžně, to teprve zjistíme. Pokud však platí první varianta, drží primát mezi nejbizarnějšími vesmírnými objekty či jevy bezesporu právě život. 

Mezinárodní obchod se slonovinou byl postaven mimo zákon již v roce 1989. Přesto v Africe stále řádí pytláci, kteří jen loni pobili kvůli klům přibližně dvacet tisíc slonů. Zatímco však na černém kontinentu sílí hlas ochránců zvířat a o obří chobotnatce pečuje stále víc strážců, objevili se noví záškodníci, kteří raději podstupují menší riziko – a kly na prodej si opatřují z prehistorických zásob. Jejich kořistí se totiž stávají mamuti. 

Etická slonovina

Mamutím klům se říká „sibiřské bílé zlato“ nebo také „etická slonovina“ a na popud čínských obchodníků je hledají pytláci fosilií. Slovo „etická“ zde ovšem bohužel nijak nepostihuje fakt, že by mamutí ostatky neměly končit vyřezávané na polici či namleté do „léčivých elixírů“, nýbrž spíš v muzeích přírodní historie. 

Cílovou destinací novodobých lovců mamutů se stal ruský region Jakutsko, který spočívá na permafrostovém podloží. Podzemní „bahenní ledovec“ se přitom zřejmě utvořil v místě někdejšího močálu, kde před víc než 12 tisíci let uvízlo a zemřelo mnoho obřích chobotnatců. 

Kdyby ostatky zvířat skončily v běžné „teplé“ půdě, rozložily by se během několika roků. V ledovém objetí však panují ideální podmínky pro konzervaci, a tak kostěné pozůstatky přečkaly dodnes. Jejich „těžba“ navíc nevyžaduje nijak nákladnou techniku v podobě rypadel, bagrů či náloží pro odstřely půdy – cenné kly se získávají pomocí proudící vody. 

Vodní rýče

Obvyklou a zároveň nejpodstatnější výbavu jakutských pytláků představují silná čerpadla, která by se jinak uplatnila ve výstroji hasičů. Alternativou se staly motory sněžných skútrů nebo jiných strojů, jež se na čerpadla přestavují. 

Jedinou překážku při dobývání historických pokladů totiž tvoří ledová zemina, která při kontaktu s říční vodou relativně ochotně eroduje a odtéká pryč v podobě hustého bahna. Půda při vymílání vodou zároveň v hloubce znovu zamrzá a vznikají tak stabilní tunely, dlouhé až šedesát metrů. Mnozí hledači při honbě za bohatstvím vybudují celé „jeskynní systémy“ a postupně naruší stabilitu kopce, jenž se posléze sesune a odhalí svá tajemství. 

Půjčka na letní samotu

Navzdory jednoduché metodě však vyžaduje hledání dávných pokladů nezanedbatelné částky, protože čerpadla každý den spotřebují značné množství paliva. Aby si tedy lovci mamutů mohli pořídit speciální vybavení a zůstat v terénu dostatečně dlouho – někdy i celé léto –, berou si leckdy půjčky a doufají v zázrak. Měsíce pak žijí daleko od rodin ve velmi spartánských podmínkách, spí v provizorních stanech a jedí jídlo z konzerv. 

Podle paleontologa Valerije Plotnikova přitom většina hledačů vykope pouze bezcenné kosti a zhruba jen čtvrtina vyvolených skutečně objeví cenné mamutí kly. Pokud se však štěstěna usměje, činí tak opravdu hřejivě: Například kel o hmotnosti 65 kg vynese pytlákům v přepočtu víc než 800 tisíc korun, přičemž lze nalézt i mnohem těžší exempláře. V oblasti, kde se průměrná měsíční mzda pohybuje okolo dvanácti tisíc korun, jde tedy o skutečný poklad. 

Boj s rakovinou

Hlavní odbytiště mamutích ostatků představuje Čína: Po očištění projdou kly šikovnýma rukama řezbářů a jejich hodnota mnohonásobně vzroste. Jediný kus pak může stát i víc než 24 milionů korun. 

Některým pytlákům však půda vydá také pozůstatky nosorožců srstnatých, kteří vyhynuli zřejmě před 40 tisíci let. Obzvlášť vítané jsou samozřejmě lebky, protože jejich přítomnost obvykle předznamenává nález cenného rohu. Výkupní cena pýchy nosorožce se přitom pohybuje okolo 340 tisíc korun za kus. Kromě Číňanů o ně projevují zájem i Vietnamci, kteří je pak melou na prach a vyrábějí z nich „zázračnou medicínu“ proti rakovině. 

Že jsou běhací kolotoče pouze pro hlodavce? Ale kdeže. Běžecký trenažer One Fast Cat dostane do formy i vaši kočku. Smyslem zařízení je ochránit kočičí miláčky před nudou a pochopitelně také před hrozící nadváhou způsobenou nedostatkem přirozeného pohybu. Podle některých odborníků mohou být kočky chované v uzavřených prostorách náchylné k apatii, vzniku psychických problémů, a dokonce kočičích depresí.