Kvalitní aplikaci 88mm kanónu PaK 43 představoval stíhač tanků, který byl vyvíjen od počátku roku 1942 na podvozku středních tanků. Původně se počítalo s PzKpfw IV, ale potom se přešlo na perspektivnější PzKpfw V Panther. Vývoj se však zpožďoval, protože se stěhoval od značky Krupp do zbrojovky MIAG a následně do společnosti Daimler-Benz. Navíc se několikrát měnily armádní specifikace, takže teprve v říjnu 1943 byl Adolfu Hitlerovi představen model, který víceméně odpovídal pozdější sériové podobě.

Nacistický diktátor nařídil i změnit jméno, a to z původního označení Panzerjäger Panther na „údernější“ Jagdpanther. Krátce poté vznikl první prototyp a v únoru 1944 se konečně rozběhla sériová výroba, ovšem stupňující se nálety Spojenců na třetí říši způsobovaly, že probíhala pomalu a s přestávkami. Do dubna 1945 vzniklo ve třech továrnách zřejmě 419 exemplářů tohoto opravdu podařeného vozidla. Jeho konstrukce převzala šasi a pohonnou soustavu Pantheru, kterou ovšem doplnila pevná, nízká a dobře pancéřovaná nástavba (čelní pancíř měl sílu 80 mm), v níž se nacházel kanón PaK 43 se zásobou 57 nábojů.

Pomocnou výzbroj tvořil 7,92mm kulomet s 600 náboji. Vynikající dělo dokázalo ničit všechny střední tanky na vzdálenost až 3 000 m a na kratší vzdálenost si poradil i s těžkými obrněnci. Vozidlo mělo nízkou siluetu a bylo překvapivě pohyblivé, takže jeho snad jedinou vadu představoval malý dojezd, daný velkou spotřebou paliva. Jagdpanthery se ovšem každopádně ukázaly být vysoce efektivními bojovými prostředky, protože v dobrém postavení nejednou dovedly zastavit velkou přesilu nepřátelských obrněnců.

TIP: Panzerjäger I: Německý stíhač tanků první fáze 2. světové války

Je ostatně příznačné, že většina zničených Jagdpantherů padla za oběť letadlům. Na konci války vznikl projekt verze opatřené 128mm kanónem a verze na bázi stroje Panther II (pro obě se občas užívá i název Jagdpanther II), ale ty nepřekročily fázi projektových dokumentů. 

Sloupy a pilíře zachycené na novém snímku mlhoviny Carina jsou mohutnými oblaky prachu a plynu, které leží v oblasti s probíhajícím vývojem hvězd vzdálené od nás asi 7 500 světelných let. Vědci nyní analyzovali efekty vysoce energetického záření blízkých hmotných hvězd na strukturu pilířů. 

Proces působení záření je znám jako fotoevaporace – plyn je nejprve ionizován a následně se rozptýlí do okolí. Pozorováním výsledků fotoevaporace – při které mimo jiné dochází ke ztrátě hmoty z pilířů – se vědcům podařilo odhalit příčiny. Byla nalezena zřejmá korelace mezi množstvím ionizujícího záření emitovaného nedalekými hvězdami a rychlostí rozptylování hmoty pilířů.

Netradiční podívaná se naskytla obyvatelům Sibiře, kteří nedávno na pobřeží Obského zálivu objevili tisíce obřích sněhových koulí. Podivné útvary, jaké zde prý nikdo dřív nespatřil, pokryly úsek dlouhý osmnáct kilometrů. Některé z nich měří až metr v průměru. 

Gigantické sněhové koule vznikají během vzácného jevu, kdy uvedou voda a vítr do pohybu malé kousky ledu, které se začnou kutálet a nabalují na sebe okolní hmotu, přičemž výsledkem jsou útvary od velikosti tenisového míčku až po metrové obry.

Volba prezidenta, jenž má víc než ceremoniální roli, bývá obvykle mediální cirkus. A volba muže nebo ženy, kteří stanou v čele země s 320 miliony obyvatel, je přímo megashow – a to nejen doma, nýbrž i po celém světě. Mocenská rovnováha napříč planetou se totiž může pořádně otřást, pokud se vedení státu s druhým největším HDP (hned po Číně) a s armádním rozpočtem převyšujícím kombinované výdaje na zbrojení dalších deseti největších zemí rozhodne změnit politiku. 

Co přesně se však během voleb děje, zůstává kromě expertů utajeno téměř všem cizincům. Současnou podobu amerických voleb poznamenal nejen dlouhý historický vývoj, ale také významný vliv peněz a médií. Kdo nemá přístup k jednomu či druhému, nemusí se o kandidaturu ani pokoušet. 

Permanentní kampaň

Volba amerického prezidenta představuje dlouhý proces: Například současná vedoucí demokratická kandidátka Hillary Clintonová oznámila svoji kandidaturu 654 dní před předpokládaným koncem voleb. To se jeví jako hotový maraton – třeba v porovnání s Mexikem, kde mají uchazeči zákonem omezenou lhůtu 25 dní, nebo s Francií, kde si musejí vystačit s pouhými dvěma týdny. Ne nadarmo se tvrdí, že jedinou dobou, kdy může prezident USA efektivně činit obtížná rozhodnutí, je právě jeho druhé volební období: Potřetí být zvolen nemůže, a nemusí tak kalkulovat s prakticky nekončící kampaní, kterou by mohly nepopulární kroky poškodit. 

Zmíněné dva roky mají prozaický důvod, a sice federální zákon, který určuje pravidla financování politických kampaní. Podle něj totiž kandidát, jenž obdrží větší sponzorský dar než pět tisíc dolarů, musí oficiálně ohlásit svoji kandidaturu. Pro uchazeče je proto vhodné odstartovat svůj „cirkus na kolečkách“ co nejdřív, aby mohli veřejně přijímat sponzorské dary pro vedení náročné kampaně. Nicméně prohlášení kandidáta, že má zájem se ucházet o křeslo prezidenta USA, představuje pouhý začátek. Pokud totiž dotyčný hodlá kandidovat za jednu ze dvou hlavních politických stran, tj. za republikány či demokraty, musí projít dlouhým a poměrně složitým systémem tzv. primárek. 

Primárky demokratů a republikánů se od sebe mírně odlišují, nicméně obě strany volí svého kandidáta na stranickém nominačním sjezdu. Jde o jednu ze zvláštností americké politiky – tam, kde by stačilo nechat občany vhodit hlasovací lístek do urny a spočítat, který kandidát získal celkově nejvíc hlasů, nastupuje komplikovaný systém tzv. delegátů. 

Honba za delegáty

Primárky jsou tak v principu nepřímou volbou. Obě hlavní strany mají v každém státě určitý počet stranických delegátů, jenž se může mezi jednotlivými prezidentskými volbami měnit. Tito delegáti pak na nominačním sjezdu strany hlasují pro toho kandidáta, který v jejich státě získal nejvíc hlasů. 

Existují přitom dva druhy volby stranických delegátů. První typ představují klasické primárky, jež se řídí státní legislativou a organizuje je stát. I zde se však rozlišuje několik podtypů: V tzv. uzavřených primárkách mohou hlasovat jedině občané, kteří se předem zaregistrovali jako voliči některé ze dvou stran, a svůj hlas pak mohou vhodit například pouze jednomu z republikánských kandidátů. Dál se jedná o primárky otevřené, v nichž se mohou občané přímo na místě rozhodnout, zda budou hlasovat pro kandidáta republikánů, či demokratů. Existuje však ještě několik podtypů uvedených systémů, podle toho, ve kterém konkrétním státě se volba koná. 

Druhý způsob, jak může strana vybrat delegáty na nominační sjezd, představují tzv. volební sněmy („caucus“). Jde o nesmírně barvitou podívanou, jejíž atmosféra připomíná hlučné tržiště. Lidé se sejdou ve velkém sále, například v tělocvičně, a postaví se do řad podle toho, kterého kandidáta si vybrali – což doprovázejí ohnivé debaty a přesvědčování ještě nerozhodnutých voličů. Poté se začne s počítáním. Pokud se nepodaří pro daného kandidáta získat alespoň 15% podporu, jeho řada se rozpustí a nastupuje další kolo přemlouvání a „lovení“. Na základě finálního sčítání se pak kandidátům přidělí jejich delegáti. Popsaný způsob výběru se však uplatňuje jen v několika státech. 

Předem známé výsledky

Republikánské primárky mají relativně jednoduchý princip: Stavějí převážně na většinové volbě, což znamená, že „vítěz bere vše“. Kandidát, jenž v daném státě vyhraje primárky, tak získá kompletní počet místních stranických delegátů. Všichni zvolení delegáti jsou pak zavázáni volit na sjezdu kandidáta, kterého vybrali voliči. 

Naproti tomu u demokratů je situace poněkud složitější a méně předvídatelná: Demokratické primárky a sněmy využívají poměrný systém, a delegáti daného státu jsou tudíž poměrně rozděleni podle výsledků volby. Vše navíc ovlivňují tzv. superdelegáti neboli čelní představitelé demokratické strany v jednotlivých státech, například kongresmani, senátoři a další významní straníci. Nejsou totiž vázáni výsledkem primárek a sněmů v daných státech, a mohou se tak rozhodnout až při samotné volbě na stranickém sjezdu. Letos je demokratických superdelegátů 719 z celkového počtu 4 765, a v kombinaci s poměrným rozdělením závazných delegátů tudíž mohou mít rozhodující vliv. Většina z nich však svůj záměr oznámí už předem. 

Stranický sjezd je tedy spíš formální záležitostí, jež výsledky pouze oficiálně stvrzuje: Brzy po primárkách a sněmech v největších státech je totiž zjevné, který kandidát zvítězí a postoupí do finále. 

Nepřímá volba 

Jakmile jsou známa jména kandidátů jak demokratické, tak republikánské strany, začíná tvrdý souboj o prezidentské křeslo. Kandidáti přitom nejdou do boje sami – vybírají si svého zástupce, tedy viceprezidenta. Často se jedná o osobnost, která vyniká jinými kvalitami než kandidát samotný: Je například populární ve významných státech nebo reprezentuje některou z etnických skupin. Viceprezident také v případě úmrtí či odstoupení prezidenta přebírá jeho úřad.

Samotná volba prezidenta probíhá opět nepřímo. Stejně jako v případě primárek hlasují občané o tzv. volitelích, kterých je 538. Každý stát má přitom daný počet volitelů, jenž kopíruje způsob, jakým se určuje počet kongresmanů a senátorů. Tady vzniká problém: Každý stát má totiž alespoň dva senátory a jednoho kongresmana, a to bez ohledu na velikost populace. Všichni tak mají zaručeny minimálně tři hlasy v prezidentské volbě, což je zcela nefér. Jednoho volitele za stát Wyoming (celkově tři volitelé) vybere pouhých 177 tisíc lidí, zatímco jednoho volitele za Texas (celkově 32) vybere 715 tisíc lidí. Hlas obyvatele Wyomingu má tudíž čtyřikrát větší váhu,než hlas obyvatele Texasu.

Vítěz bere vše

Až na dva státy – Nebrasku a Maine – se využívá většinový systém. Kandidát, který získá převážnou část hlasů, si tak zajistí volitele daného státu. Samotné hlasování pak tradičně probíhá v úterý po prvním listopadovém pondělí. 

Tento den byl přitom vybrán z několika důvodů: V dobách, kdy byla doprava na větší vzdálenosti výrazně složitější než dnes, se muselo dbát na to, aby stihli odvolit i občané ze zapadlejších koutů USA. A úterý se ukázalo jako nejvhodnější – v neděli se totiž chodilo do kostela, takže cesta k urnám nepřipadala v úvahu; v pondělí pak lidé zamířili do města, kde se volby konaly, v úterý odvolili a následně se vraceli domů, aby stihli pravidelné středeční trhy. Na začátku listopadu už přitom bylo po sklizni, ale zároveň ještě nepanovala taková zima a špatné počasí jako na samém konci roku.

V prosinci se pak výsledky vyhodnotí, načež se odešlou do Washingtonu, kde se v lednu na společné schůzi Senátu přečtou hlasy jednotlivých volitelů. Po jejich sečtení je známo jméno nového – či potvrzeno jméno stávajícího – prezidenta USA. 

Americká ústava nijak specificky nenařizuje, aby se volitel řídil výsledky občanského hlasování. V roce 1952 sice Nejvyšší soud umožnil státům vytvářet zákony, které by postihovaly jiné hlasování, než si přáli voliči, přesto 21 států unie žádný takový zákon stále nemá. Případy, kdy by se volitel vyslovil pro jiného kandidáta, jsou však velmi ojedinělé a nikdy v historii do výsledků voleb významněji nezasáhly. Celý proces pak prakticky končí 20. ledna, kdy zvolený prezident skládá slib. 

Houpací státy

Některé americké státy jsou silně republikánské a některé naopak demokratické. A zmíněný fakt se citelně odráží v podobě volebních kampaní. Kupříkladu demokratický kandidát může prakticky na 100 % počítat se získáním volitelů ze států na západním pobřeží (například z Kalifornie), na východním pobřeží a v Nové Anglii (kupříkladu z Vermontu a Massachusetts). Naproti tomu kandidát za republikánskou stranu má jasné vítězství na jihu (třeba v Texasu). V uvedených státech tedy kampaně prezidentských kandidátů prakticky neprobíhají. 

Celá bitva o nejvyšší úřad v zemi se tak přenáší do tzv. swing states neboli „houpacích států“, protože jejich zisk může vítězství „zhoupnout“ na stranu jednoho z kandidátů. Tradičně se jedná například o Pensylvánii, Michigan, Floridu či Ohio, kde jsou síly jednotlivých stran relativně vyrovnané – a dostat je na svou stranu je proto pro získání prezidentského křesla klíčové. Tomu odpovídá i vedení kampaně, jež se zaměřuje prakticky jen na tyto státy, kam také proudí drtivá většina peněz.

Význam swing states ilustrují volby z roku 2000, kdy proti sobě stáli Al Gore a George W. Bush. Ačkoliv Gore získal v absolutních číslech víc hlasů občanů než jeho soupeř, vyhrál volby Bush s 271 voliteli, které mu poskytly právě swing states. Rozhodující roli měla přitom Florida, kde Bush zvítězil o pouhých 537 hlasů z celkových zhruba šesti milionů, ale získal tak všech 29 floridských volitelů – a rovněž nadpoloviční většinu ve finální volbě. 

Lithium je nejlehčím pevným prvkem ve vesmíru. Jeho původ ale zatím do značné míry zůstával tajemstvím. Odborníci odhadují, že asi 25 procent množství lithia ve vesmíru vzniklo během procesů tvoření prvků bezprostředně po Velkém třesku. Kde se ale vzalo zbývajících 75 procent?

Luca Izzo z Andaluského astrofyzikálního institutu (IAA_CSIC) a jeho kolegové se teď ale přiblížili k řešení této letité záhady. Zkoumali novu Sagittarii 2015 N.2 a v oblasti této exploze se jim podařilo detekovat ohromné množství nestabilního izotopu beryllium-7. Tento izotop se přitom rozpadá právě na prvek lithium s poločasem 53,2 dne.

K explozím nov dochází ve hvězdných soustavách, kde bílý trpaslík, tedy pozůstatek hvězdy podobné Slunci, krade materiál svému hvězdnému partnerovi. Když množství „uloupeného“ vodíku a helia překročí určitou mez, spustí se termonukleární reakce a nenápadný bílý trpaslík se ohromně zjasní a exploduje jako nova. Po uplynutí jisté doby, která může být velice různá, se vše opakuje znovu.

Co prozradila nova o lithiu?

Nova Sagittarii 2015 N.2 explodovala 15. března 2015 a byla viditelná přes 80 dní. Badatelé využili příležitosti a sledovali novu pomocí spektrografu UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph), který je nainstalován na teleskopu UT2 soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT) v severním Chile. Bylo to poprvé, co vědci mohli dlouhodobě sledovat beryllium-7 uvnitř novy a odhadnout jeho množství.

TIP: U explodující hvězdy bylo poprvé detekováno lithium

Izzo s kolegy spočítali, že pokud v Mléčné dráze ročně explodují dvě novy, jako byla tato, pokryje to veškeré množství lithia v celé Galaxii. Vše nasvědčuje tomu, že právě novy jsou hlavním zdrojem lithia ve vesmíru.

Český architekt Vojtěch Valda přišel s nápadem na nízkonákladové domky, které lze sestavit za jediný den. O projekt je zájem především v USA. Prefabrikovaný domek v barvách francouzské trikolóry tvoří 21 panelů. Barevné dělení není samoúčelné – bílá zóna slouží jako obývací pokoj, modrá je určena ke spánku a v červené se vaří. Nejlepší na miniaturním domku je ovšem jeho cena – k mání by měl být za pouhých 30 tisíc korun.

Vojáci využívají drony pro průzkum už dlouhé roky. Společnost Sunflower Labs teď chce nasadit drony i v civilních bezpečnostních systémech.

Jejich Sunflower Home Awareness System využívá chytré osvětlení na solární pohon, které funguje v souhře s létající kamerou na palubě dronu.

Každé chytré světlo svítí, a kromě toho nese více než tucet rozmanitých senzorů. Když si takové světlo nainstaluje majitel domu, tak pak může pečlivě snímat okolí a ve spolupráci s ostatními světly detekovat pohyby, vibrace a zvuky.

Když síť chytrých světel zachytí něco podezřelého, tak tam pošle dron s kamerou. Ten pak celou oblast důkladně prozkoumá a zjistí, co se vlastně děje.

TIP: Instinkt proti elektronice: Nizozemští policisté trénuji dravce na lov dronů

Kvadrikoptéra s kamerou doletí na místo určení a majitel bezpečnostního systému může sledovat situaci na videu v reálném času, které mu dron posílá přímo do chytrého telefonu.

Po mnoha letech těšení se jsem konečně vystoupil z letadla na mezinárodním letišti v kanadském Torontu. Na půdě druhé největší země světa. Tři následující dny jsem strávil detailní přípravou cesty po západních provinciích Kanady – Albertě a Britské Kolumbii. Následoval přelet téměř přes celou zemi z Toronta do Calgary a snad patnáct minut po přistání a odbavení, jsme už seděli ve vypůjčeném terénním voze, Jeepu Cherokee. Tohle je snad jiný svět, napadlo mne, když jsem se rozhlížel kolem sebe. Žádné čekání, žádné štrůdly aut, málo lidí a strašně široké silnice. V dálce jsem zahlédl Canadian Rockies (Kanadské Skalisté hory) a ne náhodou jsem si hned vybavil výrok: „Máme u nás to, co jinde nemají,“ který vyslovil veliký bojovník za zachování kanadské přírody Grey Owl (Šedá sova).

Já do Kanady přijel právě proto, abych se o platnosti jeho slov přesvědčil. Kanada má patnáct míst, která patří do světového dědictví UNESCO a patří mezi ně i devět národních parků.

Ranní ticho kanadských hor

Zhruba 130 kilometrů po Transkanadské dálnici z Calgary do Banff uběhlo jako když mávnete javorovým listem. Banff byl založen už v roce 1885 jako první v Kanadě a třetí na celém světě. Ničím nerušená příroda, která ve vás vzbudí dojem zastaveného času, má na svědomí fakt, že jde o místní nejnavštěvovanější park.

Dlouho do noci jsem zkoumal přesné mapové podklady a na GPS jsem ukládal souřadnice míst, která hned v brzkých ranních hodinách hodlám důkladně prozkoumat.

Se vstáváním jsem problémy neměl. Naopak – nemohl jsem dospat a již pět minut před čtvrtou hodinou ranní jsem se v tichosti vytratil se svým dvacetikilovým batohem z Motelu Juniper. V džípu jsem se za tmy vydal směrem na severovýchod a dobrou hodinu před východem slunce jsem stál úplně sám na horské louce pod Cascade Mountain. Kolem panovalo ticho tak naprosté, až mi to chvílemi nahánělo strach.

Jezero nebeské modři

Sledovat první paprsky slunce, jak dozlatova barví dominantní vrcholy nad Banffem, je zážitek k nezaplacení. Ani na opačné straně stojící Mount Rundle se nedá zahanbit a vypadá jako zosobněná horská důstojnost. Sluneční kotouč se během pár minut vyhoupne nad obzor a já se s krásným pocitem vracím do motelu pro zbytek výpravy. Návštěva Minnewanka Lake a setkání se statným jelenem mi opět dočerpávají emocionální baterie. Odpoledne využíváme komfortní lanovku a vyjíždíme na Sulfur Mountain (Sírovou horu), odkud je nádherný výhled do celého údolí řeky Bow.

Večer si v místním baru dáváme vyhlášeny steak AAA (tripple A) a já pak ještě před půlnocí připravuji všechno příslušenství. Čeká mne ranní výjezd na místo, o kterém jsem už dávno snil doma za stolem. Tradiční ranní budíček a pak už uháním, samozřejmě předpisovou rychlostí, a po očku obdivuji skalní monstrum Castle Mountains.

Třikrát jsem na mapě měřil cestu z Bannf do Lake Louis a dál k Moraine Lake k magickému jezeru. Viděl jsem mnoho fotografií, na kterých barva vodní hladiny vypadala jako namalovaná inkoustovými pastelkami a konečně jsem tady – u kanadské legendy Moraine Lake (Morénové jezero).

Když se sen potká se skutečností

Z odstavného parkoviště vybíhám na přilehlou skalní vyvýšeninu Rock Pile a říkám si, že bych tady velice nerad narazil na grizzlyho. Ne tedy, že bych setkání s ním uvítal někde jinde. O chvíli později se ale přede mnou v plné kráse ukazuje Moraine Lake a já zapomínám na medvědy i na všechno ostatní. Koukám na tu nepopsatelnou scenérii a mám pocit, že jsem ještě v posteli a tohle se mi zdá. Walter Wilcox – první průzkumník těchto oblastí – spatřil jezero v roce 1899 a o svém objevu později napsal: „Stál jsem sám na velké skále a studoval to místo. Šlo o nejšťastnější půlhodinu mého života. Nikdy jsem při pohledu na žádnou krajinu neměl stejný pocit samoty a inspirující drsné vznešenosti.“

Taky mně se poštěstilo, že jsem byl u jezera úplně sám, ačkoli je to jedna z nejvyhledávanější a nejfotografovanějších lokalit v celé Kanadě. S Wilcoxovým výrokem se v plném rozsahu a znění ztotožňuji a trochu se obávám, že nic hezčího už nikdy neuvidím. Do východu slunce zbývala víc než půlhodina a já si mohl tohle mimořádné ráno vychutnat plnými doušky.

Bouře po kanadsku

Nedaleko Morénového jezera se nachází další atraktivní místo, jezero Lake Louis. Tady jsem mohl na ranní samotu jen vzpomínat a na základě vlastní zkušenosti proto doporučuji navštívit místo buď v brzkých ranních hodinách nebo pozdě odpoledne. Vyhnete se tak turistickému šílenství.

Následujícího rána si opakuji výjezd na Moraine Lake a odpoledne se už přesouváme na sever po silnici Bow Valley Parkway. Zastavujeme skoro na každém „rohu“ a všude se před námi objevují opravdové přírodní klenoty – například vrchol Mount Chepren, jezera Waterflow Lake a Bow Lake či ledovec Crowfoot.

V duchu jsme již všichni byli na kolumbijských ledovcích Columbia Icefield, ale stejně jsme neodolali horské cestě směrem na Peyto Lake. Ani tady jsme nebyli zklamáni. Rozhodně však stojí za to obětovat trochu více úsilí, nezůstat „při zemi“ a vydat se směrem na vrcholek ledovce Peyto. Čím výš budete stoupat, tím majestátnější podívanou vám jezero Peyto Lake a nad ním se vypínající vrchol Cauldron Peak předvedou. Opájeli jsme se tyrkysově blankytnou modří a netušili, jaké divadlo si pro nás ještě příroda připravila. Když ale přišly charakteristické stíny, věděli jsme, že brzy budeme svědky pravé kanadské bouře. Za neskutečného hřmění a blýskaní jsme museli zavelet na ústup a dostat se bezpečně dolů.

Vše, co jinde nemají

Jak rychle bouře přišla, tak také odešla. Nebe se vyjasnilo a zůstaly na něm nádherné bílé mráčky. To už jsme se ale blížili k oblasti kolumbijských ledovců. Že jde o něco mimořádného, nasvědčuje už obrovské parkoviště pro snad tisíce turistů z celého světa. Když zvednete zrak a podíváte se na jih, v dálce zahlédnete ledovcový splaz připomínající Himálaje nebo přinejmenším evropské Alpy.

TIP: Mount Assiniboine: Matterhorn Severní Ameriky

Bez váhání jsme si koupili místenky do speciálního vozidla zvaného „snowcoach“. Tyto sněžné transportéry nás rychle a bezpečně přepravily vysoko až pod úpatí ledovce Athabasca Glacier.

Dívám se na nejvyšší vrchol Mount Columbia a už si vůbec nepřipadám jako v Kanadských Skalistých horách. Spíš mám dojem, že jsme někde za polárním kruhem. Plní dojmů se vracíme na centrální parkoviště. Denního světla ubývá a my před sebou máme další cestu.

O Canadian Rockies, zdejších průzračných smaragdových jezerech, bizarních skalních útvarech a obávaných medvědech grizzly, bylo snad napsáno tisíce knih a článků. Na závěr proto mohu dodat jen to, že Kanadu je lepší jednou vidět než o ní stokrát slyšet. V každém případě je ale pravda, že je zde to, co jinde nemají a já věřím, že tato pravda bude platit i v budoucnosti.

Křižáci dobyli velkých vítězství, to je bez debat. I kdyby kronikáři nadsadili obtíže, které vojska překonávala, nelze popřít, že stála často tváří v tvář zničení, porážce či bezvýchodné situaci. A navzdory tomu vítězila, porážela mnohem početnější soupeře a prosekávala si cestu k obsazení celé Svaté země.

Ze starých kronik

Nakládání a odjezd železničních transportů vládního vojska v počtu 215 důstojníků a 4 763 rotmistrů, poddůstojníků a mužstva proběhl 23.–25. května 1944 a jejich přeprava se odehrála v několika následujících dnech.

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (vyšlo 5. listopadu)
• Působení „vladařů“ v Itálii (vyšlo 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Již 28. května 1944, tedy druhý den průjezdu vlakových souprav vládního vojska severní Itálií, při zastávce v městečku Varese dezertoval k italským partyzánům první vládní voják – svobodník Antonín Rottrekl z 10. praporu. Stal se prvním odvážlivcem v neznámém prostředí, ale zdaleka neměl být posledním. Za ním v dalších dnech zmizeli do hor příslušníci téhož praporu vojíni Jaroslav Brabec, Břetislav Otava a Oldřich Gut.

Němci se zatím snažili mezi Italy šířit zvěsti, že české jednotky jsou speciálními útvary na potírání partyzánů, což zpočátku vyvolalo několik tragických konfliktů. Ty zaplatilo 12 vládních vojáků životem. Naštěstí však italští povstalci brzy zjistili, že jim nacisté naopak z českých zemí přivezli velmi cenné spojence. A tak zatímco si někteří pohlaváři v českých zemích oddechli, že téměř pět tisícovek ozbrojených Čechů je odklizeno v daleké Itálii, K. H. Frank zuřil, neboť nasazení „vladařů“ s ním nikdo nekonzultoval.

Nelibost Němců Proto se například ještě 29. července 1944, kdy již k partyzánům zběhlo několik stovek českých vojáků, obrátil s následujícím požadavkem na generála Wolffa: „Na základě mé znalosti české mentality trvám pevně na stanovisku, že vládní vojsko musí být z Itálie odstraněno a zasazeno ve zbývajícím prostoru říše. Je nemožné přehlížet, že chování a postoj vládního vojska má bezprostřední vliv na české obyvatelstvo. Doposud vládní vojsko svého pobytu v Itálii mnohokráte zneužilo k činnosti nepřátelské.“

Když Frank neuspěl ani v Berlíně u Himmlera, navrhl alespoň 9. září Wolffovi, aby bylo české vládní vojsko odzbrojeno a použito v roli pracovních praporů v severozápadním Německu. Frank věděl, co žádá. Znal totiž Čechy z „jejich špatné stránky“ jako málokdo a již druhý den po odjezdu vládních vojáků z Prahy měl navíc na stole hlášení plzeňského Sicherheitsdienstu o výroku neznámého „vladařského“ rotmistra: „Nevíme, kam jedeme, ale víme, jak se zachovat, bude-li jen trochu příznivé počasí…“