Reoviry vyvolávají běžné lehké infekce dýchacích cest s lehkým průběhem, hlavně u dětí. Vědci zjistili, že právě tento virus zesiluje imunitní odpověď na rakovinu jater a virový zánět jater, známý jako žloutenka typu C, který je v mnoha případech za rakovinu jater zodpovědný.

Naše imunita dokáže velké věci. Někdy je ale nutné ji popostrčit. Jak ukázaly experimenty na myších, v případě rakoviny jater a žloutenky typu C překvapivě zafungoval prakticky neškodný reovirus.

Podle vědců by tato terapie se zesílením imunity reovirem mohla být využita i proti jiným rakovinám, v nichž mají prsty viry, jako jsou například rakoviny krevních buněk, na nichž se podílí virus Epstein-Barrové.

TIP: Nebezpečí od krav? Kraví virus poprvé spojen s rakovinou prsu

Rakovina jater je třetí nejčastější příčinou úmrtí kvůli rakovině na světě. Má na svědomí téměř milion lidé ročně. Její léčba bývá velmi obtížná a pomoc od reoviru přijde jistě vhod.

Člověk si jen stěží může představit, jak vypadá život největšího predátora naší planety. Jeho domovem je bezedný oceán a většinu času tráví dva kilometry pod vlnami. Přitom jde o savce – tvora, který dýchá stejný vzduch jako my a kojí svá mláďata mateřským mlékem. Vorvaň obrovský (Physeter catodon) je fascinující přírodní výtvor a není divu, že jej už od starověku opěvovali básníci a zobrazovali malíři všech kultur, které se s ním setkaly.

Všichni za jednoho

Vorvaně lze bez přehánění označit jako nejsilnější a nejlépe vybavené predátory této planety. Samci mohou dorůstat až do délky 20 metrů a vážit 60 tun. Přitom oplývají vysokou inteligencí a jsou obdařeni vyvinutým sociálním cítěním. V zásadě jde o mírumilovná zvířata, ale pokud je některý vorvaň napaden, musí útočník počítat s nemilosrdným zásahem dalších členů rodinného klanu. V případě, že je někdo z vorvaního společenství v ohrožení, ostatní vždy přispěchají na pomoc a jsou známy i případy, kdy rozzuřený vorvaň dokázal jediným mávnutím ocasu převrátit dvacetimetrovou velrybářskou loď.

Silné ocasy dobře poslouží i při ochraně mláďat proti jiným mořským predátorům, jakou jsou třeba kosatky nebo žraloci. Jestliže se mládě dostane do nebezpečí, vyšle signál a ostatní členové ihned připlavou. Utvoří kolem mláděte kruh ve tvaru slunečnice, přičemž jejich hlavy směřují dovnitř a nebezpečné ocasy jsou připraveny uštědřit útočníkům smrtelnou ránu.

Nejvýkonnější potápěči

Dokonale vyvinutý echolokační systém dovoluje vorvaňům potápět se do ohromných hloubek, kde se v naprosté tmě orientují pro lov i pro boj. Základem těchto schopností je obrovská vorvaní hlava, která je dokonce největší z celé živočišné říše. Asi 80 % jejího objemu představuje takzvaný „meloun“, což je komplex tkání a pojivových vláken, jež vytvářejí měch naplněný tukem. Čistému a sladkému oleji, který na vzduchu tuhne do podoby vosku, se říká vorvanina neboli spermacet.

TIP: Fauna ve vodách Indonésie aneb Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Staří velrybáři se dříve mylně domnívali, že vorvanina je sperma, ale nemohli snad být dál od pravdy. Meloun, který mají kromě vorvaňů například i velryby a delfíni, má mnoho funkcí, ale žádná nesouvisí s rozmnožováním. Především přijímá a směřuje zvukové vlny, které jsou nezbytné k echolokaci. Kytovci také často využívají tuto část těla ke komunikaci, neboť pozice melounu může prozradit jejich rozpoložení. Americký vědec Malcolm Clarke navíc prokázal, že meloun hraje důležitou úlohu při sestupu do hloubek.

Největší vorvani se mohou potápět až tři kilometry hluboko. Nejprve se dlouhé minuty rozdýchávají na hladině, poté následuje hluboký nádech a zanoření. Při něm se elegantně propnutá ocasní ploutev vznese několik metrů nad vodu, kde se pomalu natáčí do vertikální pozice až bez jediného šplouchnutí zajede pod hladinu. Vorvaň klesá rychlostí 4 uzlů (necelých 8 km/h) a za 15 minut se dostane dva kilometry hluboko. Díky svému melounu klesá, aniž by zbytečně vydával energii. Jakmile totiž opustí svrchní vrstvy moře, okolní teplota klesne a ochladí olej obsažený v přední části těla, ten houstne, těžkne a ztrácí na objemu, takže tělo klesá do hlubin bez plýtvání kyslíkem. V určité hloubce přestane organismus zásobovat kůži krví, aby předešel ztrátě teploty. Hrudní koš mění se stoupajícím tlakem v hlubinách svou velikost a v obrovských hloubkách klesá srdeční tep vorvaňů na jediný úder za minutu.

Souboj titánů

Vorvaň je predátor na vrcholu potravního řetězce a dokáže spořádat přes jednu tunu potravy denně. Živí se převážně hlavonožci, ale také měkkýši a dospělý jedinec prý dokáže spořádat až pět set hlavonožců na jeden ponor. Největší vorvani sestupují do hloubek kolem kontinentálních šelfů, projíždějí podmořské kanony a pomocí dokonalého sonaru vyhledávají krakatice obrovské. S těmito obávanými protivníky svádějí zubatí vládcové hlubin souboje, které nám může přiblížit pouze naše fantazie.

Žádný člověk ještě nebyl svědkem takového souboje titánů. Důkazem o tom, že boje na život a na smrt probíhají, jsou jen kusy dvacetimetrových chapadel krakatic s přísavkami rozměru talíře pro hlavní chod, které se našly na hladině. Pokud je nám známo, teplá krev, síla a inteligence savce vždy vítězí a vorvaň se může po asi hodinovém boji vrátit na hladinu. Návrat probíhá přesně opačným způsobem než ponor. Tvor vyšle do melounu teplou krev, olej pomalu kapalní, jeho objem se zvětšuje a podle Archimedova zákona žene vztlak krále hlubin zpět na vzduch. Rána jak z kanonu a oslavný gejzír vždy prozradí návrat vorvaně na hladinu.

Konečně respekt?

Vorvani žijí v malých skupinách ovládaných dominantní samicí. Většinou je to velká stará a zkušená dáma, která vede rodinné stádo svých dcer, sester i neteří a také mláďat obou pohlaví. Po pubertě, která u vorvaňů nastává ve věku 10–12 let, mohou ve stádě zůstat pouze samice. Samci musí stádo opustit a pak sami putují oceánem a přidávají se ke staromládeneckým skupinkám jiných samců. V nich pak zůstávají až do doby, kdy jsou dostatečně silní a vyspělí, aby se mohli ucházet o nadvládu nad určitou částí moře a získat tak právo pářit se se samicemi. Tohoto statusu ovšem nedosáhnou před 25 rokem věku.

Je dokázáno, že někteří samci narození u Azor v Atlantském oceánu, se o 40 let později pářili se samicemi u Nového Zélandu. Uprostřed Pacifiku se tak rodí mláďata s geny atlantských vorvaňů. Dokonalý přirozený způsob, jak zajistit rozmanitý genofond.

V některých knihách popisujících život velryb se můžete dočíst, že vorvaň je nejnevzhlednější ze všech kytovců. Ačkoli uznávám, že estetická měřítka jsou u každého člověka různá, přece jen se nemohu zbavit dojmu, že takové hodnocení mohl napsat jen někdo, kdo vorvaně nikdy neviděl a zná jen teoretické fakta a ilustrované obrázky z knížek. Já osobně považuji vorvaně za jedny z nejúžasnějších zvířat této planety. Jsem rád, že po dvou stoletích vraždění a lovu těchto úžasných zvířat pro průmyslové účely, si u nás neobyčejní mořští obři snad konečně vydobyli zasloužený respekt a obdiv.

Vorvaň v lidských představách

Aristoteles mu dal jméno fyséter, což znamená „měch“. Plinius starší pojmenoval vorvaně „orca“ a líčil ho jako „horu masu vyzbrojenou strašlivými zuby“. Renesanční přírodovědci o něm stále věděli jen velmi málo a v jejich spisech se dají objevit především dohady promísené s legendami a fantastickými historkami. V roce 1577 Ambroise Paré nakreslil jednoho vorvaně uhynulého na mělčině. Lacépéde se ještě v roce 1804 domníval, že kromě toho, čemu říkal „physétére“, existuje ve vodách u Nové Anglie jakýsi „trumpo“, u Grónska „svinevala“ a v jižních mořích „vorvaň bělavý“. Ani Frédéric Cuvier si nebyl roku 1826 jist, kolik druhů obrovského kytovce vlastně existuje. Teprve v polovině 19. století, v dobách Hermana Melvilla a jeho románu Bílá velryba, byly pochyby rozptýleny: oceány obývá jediný druh vorvaně – vorvaň obrovský.

Jména, která lidé mořskému obrovi dávali, byla stále různá. Francouzský název „cachalot“ nacházíme v podobných formách i v řadě dalších jazyků a kdysi se používal i v češtině. Současné české pojmenování převzal Presl z ruštiny. Anglické jméno „Sperm whale“ pochází ze staré pověry, podle níž je vorvanina neboli spermacet, spermatem tohoto zvířete. Ve skutečnosti slouží tento jemný olej v hlavě pro echolokaci a potápění.

Zítra zde najdete navazující článek Jiřího George Karbuse s dalšími skvělými snímky a popisem zkušeností a zážitků při potápění s vorvani.

Historie 35. pluku sahá až do poslední čtvrtiny 17. století, do dob osmanského tažení na Vídeň z roku 1683. Jeho vojáci prošli tažením prince Evžena Savojského (1663–1736), podíleli se na dobývání Bělehradu v roce 1688 a Petrovaradínu v roce 1716.

Od roku 1771 se posádkovým městem jednotky stala Plzeň. Pětatřicátníci vítězně bojovali u Aspern proti Napoleonovým vojskům v roce 1809 a statečně si vedli i během krvavé bitvy proti Francouzům a Sardincům u Solferina v roce 1859.

Do první světové války tento regiment vstoupil nasazením na řece San v Haliči 28. srpna 1914. Až do roku 1917 působila jednotka na východní frontě, byť její menší část sloužila i v Itálii. Po bitvě u Zborova velení tento pluk přesunulo na italskou frontu, kde pro něj také koncem října 1918 u Campomolona válka skončila. V prosinci 1918 v italských legiích působilo jeho číselné dvojče. Oba shodně označené pluky se posléze podílely na obraně mladé republiky proti maďarským vpádům.

Útrapy a ústrky slavného pluku

Tato souběžná existence ale neměla dlouhého trvání a k prvnímu lednu 1920 se oba spojily. V Plzni 35. pěší pluk sídlil až do roku 1939, kdy po obsazení zbytku Československa nacistickou armádou došlo k jeho úplnému zrušení. Útrapy tohoto starobylého útvaru neustaly ani po poválečném znovuobnovení. Nejprve se přestěhoval do Domažlic a roku 1955 dokonce přišel také o své číselné označení. Ke zrušení jednotky došlo roku 1992 v rámci zeštíhlování armády.

Na tradici 35. pluku navázal 21. mechanizovaný prapor z Janovic nad Úhlavou, který v roce 1993 obdržel rozkazem prezidenta republiky čestný název „pětatřicátníci“ a také čestný prapor. Roku 2004 pak útvar definitivně zanikl. K jeho odkazu se dnes hlásí 171. pěší rota Aktivních záloh Armády České republiky. 

Naši planetu obklopuje magnetosféra, tedy vlastní magnetické pole. Jeho siločáry vyvěrají v okolí zemských pólů (avšak ne přesně z nich) a utvářejí strukturu podobnou magnetickému poli dipólového magnetu. Geomagnetosféru pouze deformují účinky slunečního větru, jehož nabité částice do ní také pronikají, načež se pro ně asymetrická struktura magnetického pole stává opravdovou pastí. Částice jsou nuceny kmitat podél jeho křivek od pólu k pólu, a vytvářejí tak pás obepínající Zemi s největší koncentrací nad rovníkem. 

Výzkumy přímo na místě ukázaly, že tyto tzv. Van Allenovy radiační pásy jsou ve skutečnosti dva: vnitřní ve vzdálenosti 0,1–1,5 zemského poloměru a vnější ve vzdálenosti 2–10 zemských poloměrů. Popsané oblasti vysokého výskytu nabitých částic potenciálně ohrožují astronauty i elektroniku kosmických družic. Drtivá většina pilotovaných letů se ovšem odehrává hlouběji v magnetosféře, pod radiačními pásy. 

TIP: Do neznáma! Kosmická loď DSX zamíří do radiační pustiny poblíž Země

Van Allenovými pásy prolétala Apolla na cestě k Měsíci, riziko se však omezovalo jednak volbou trasy (vnitřnímu pásu se lodě vyhýbaly a prolétaly pouze okrajem vnějšího) a především rychlostí plavidla: Posádka strávila v nebezpečné oblasti asi jen hodinu a půl. Citlivá zařízení například na palubě Hubbleova dalekohledu se pak při průchodu radiačními pásy vypínají, aby se nepoškodila.

Jedno pivo denně pomáhá snižovat hladinu nezdravého cholesterolu v krvi a výrazně snižuje riziko mrtvice a infarktu. Vyplývá to z nové studie vědců, kteří 6 let sledovali 80 tisíc konzumentů piva.

Hodný a zlý cholesterol

Konzumenti, kteří pili pivo v omezené míře, měli hladinu nezdravého cholesterolu výrazně lepší než úplní abstinenti i těžcí pijáci. Pivo s nižším obsahem alkoholu se také ukázalo jako mnohem zdravější než destiláty.

Vše souvisí s tzv. „hodným“ HDL cholesterolem. Muži, kteří pili jedno až dvě piva denně a ženy, konzumující jedno pivo denně, měli vyšší hladinu HDL cholesterolu. Ten na rozdíl od „zlého“ LDL cholesterolu zbavuje krev nadbytečného škodlivého cholesterolu a snižuje tak riziko mozkové mrtvice a ischemické choroby srdeční.

TIP: Zlatavý nápoj bohů: Pivo a jeho neuvěřitelné rekordy

Lékaři ovšem dodávají že konzumace alkoholu prokazatelně poškozuje játra, duševní zdraví a spánek pijáků a přispívá i vzniku rakoviny. V žádném případě tak podle lékařů nelze závěry studie považovat za doporučení ke konzumaci alkoholu v jakékoli míře. Na nekompromisním postoji lékařů nic nezměnily ani výsledky nedávné studie z Německa, podle které může pivo s vyšším obsahem chmele játrům prospívat.

Švýcarská garda hlídá Vatikán už déle než pět set let. A za tu dobu si její členové vydobyli pověst spolehlivých strážců. Přes své poměrně úsměvné uniformy i brnění jde o mladé elitní vojáky, kteří svůj úkol berou jako poslání. Stránek i knih o nich už byly popsány stohy. O tom, že i oni rádi jedí a na čem si nejraději pochutnávají, jsme ale do nedávna neměli šanci zjistit nic.

TIP: Vatikán: Svaté srdce Říma

To teď změnil teprve čtyřiadvacetiletý Švýcar David Geisser: „Dříve měla Švýcarská garda řadu knih tak akorát o svém příběhu a historii. Můj velitel se ale dozvěděl, že už jsem dvě kuchařky napsal, než jsem do gardy vstoupil. Tak mě požádal, abych napsal tu z Vatikánu,“ vypráví David Geisser.

Mezinárodní díky Polkám

Přestože ve Vatikánu žije jen pár stovek lidí, není sepsání místních stravovacích návyků ničím jednoduchým. Hlavní část knihy tvoří jídelníček více než stočlenné gardy – výhradně Švýcarů – a tří posledních papežů: Poláka, Němce a Argentince. 

„Mísí se tu vlivy různých kuchyní. Část důstojníků ze Švýcarska vyžaduje švýcarské pokrmy, papež František má rád svoji argentinskou kuchyni, Benedikt XIV. zase přirozeně jedl jídla s kořeny v Německu,“ vysvětluje autor kuchařky. 

Přestože Karoj Vojtyla Vatikán opustil už před téměř deseti lety, polský vliv je tu stále patrný. Za zdmi Vatikánu nadále slouží desítky Polek. Ony jsou těmi, kdo jednotlivé vlivy národních kuchyní kombinují tak, aby chutnalo všem. Třeba smažený lilek obalený ve vejci a parmezánu zapečený s plátkem rajčete a mozzarelou je jedním z jejich největších hitů. Po tom se gardisté mohou doslova utlouct. „Tento pokrm se v našich jídelnách jí poměrně často. Jsou tu řádové sestry z Polska, které mísí polské vlivy s italskou a švýcarskou kuchyní. Tohle je jejich vyhlášený pokrm, který tu má každý moc rád,“ usmívá se David. 

Skromný strávník

Život ve Vatikánu se samozřejmě točí kolem samotného papeže. Znají ho tu jako milého člověka. Vatikánskou kuchyni navštívil už několikrát. I papež patří mezi vděčné strávníky a z nové kuchařky měl podle autora velikou radost. I když se pro něj připravují pokrmy zvlášť, i v jídelníčku potvrzuje pověst skromného člověka. „Papež má nejraději argentinská jídla Empanadas, pak Colita de Cuadril, což je pokrm z hovězího, a na místo dezertu Dulce de Leche. To je sladkost s cukrem, mlékem a vanilkou,“ říká autor kuchařky. 

Vatikánská kuchařka vyšla na podzim a už se dočkala deseti jazykových mutací včetně slovenštiny. A určitě jich bude přibývat. Švýcarská národní garda je podle některých pramenů nejstarší pravidelnou armádou této planety. Vznikla už v roce 1506 a na svoji kuchařku má tedy plné právo.

Jakub Krčín, jehož předkové žili po několik generací v Kolíně, byl svým měšťansko-šlechtickým původem přímo předurčen k byrokratické dráze. Právě z takových vrstev se v 16. století rekrutovala většina vyšších úředníků na panstvích bohatých aristokratů. Zpočátku však nic nenasvědčovalo tomu, jak mimořádná bude jeho kariéra.

Raketový vzestup

V roce 1556, kdy byl celý erbovní rod Krčínů z Jelčan přijat do rytířského stavu, vstoupil Jakub do služeb Viléma Trčky z Lípy. Jeho strmý kariérní vzestup je však spojen s Vilémem z Rožmberka. V rezidenci vladaře domu červené pětilisté růže zastával Jakub Krčín v letech 1562–1569 úřad purkrabího. Jeho aktivity se zprvu soustředily převážně na budování nových vrchnostenských dvorů a ovčínů, posléze také na zvyšování objemu produkce zdejších pivovarů. Teprve v polovině šedesátých let se začal zabývat budováním rybníků a umělých vodních toků, prozatím ale v relativně skromném měřítku. Nové možnosti se před ním otevřely koncem roku 1569, kdy byl s ohledem na své úspěchy dosazen do nově zřízené funkce regenta.

Velké rybniční dílo

Na regentském postu přikročil Krčín k dalekosáhlým ekonomickým reformám, které zpočátku narážely na odpor úředníků jednotlivých panství. S opozicí se neváhal tvrdě vypořádat, čímž si ovšem nadělal mnoho nepřátel. Rozporuplné reakce budily i jeho velkorysé vodohospodářské projekty, uskutečňované zejména na Třeboňsku, o jejichž smyslu nicméně dokázal přesvědčit Viléma z Rožmberka. Prvním regentovým velkým rybničním dílem se stal Nevděk (Svět), vyměřený roku 1571 a napuštěný o tři léta později. Kvůli vůbec největšímu rybníku, Rožmberku, který vznikal mezi léty 1584–1590, vybudoval Jakub Novou řeku propojující přirozená koryta Lužnice a Nežárky. Jeho věhlas coby rybníkářského odborníka rostl a jeho zkušeností v osmdesátých letech využil i císař Rudolf II. na svých panstvích.

Díky panovníkově přízni mu byl v březnu 1586 polepšen erb, v němž k dosavadnímu krčínovskému papouškovi příznačně přibyly dvě ryby: štika a kapr. Společenský vzestup byl provázen také nárůstem jeho majetku. Už roku 1580 získal panství Sedlčany, k němuž postupně přikupoval další nemovitosti. V Křepenicích si vybudoval reprezentativní rezidenci, do níž se uchýlil, když se koncem osmdesátých let podruhé oženil s mladičkou Kateřinou Zelendarovou z Prošovic a odešel z rožmberských služeb. 

Již od roku 2000 vybírá odborná porota nejkrásnější nově dokončené mrakodrapy. Letošní cenu Emporis Skyscraper Award získal 632 metry vysoký Shanghai Tower. Porota ocenila nejen originální architektonický design stavby, ale i jeho energetickou účinnost. Plusové body získal šanghajský mrakodrap také za svůj superrychlý výtah, který zvládne 119 pater za pouhých 55 sekund.

TIP: Jak rychlé jsou výtahy v mrakodrapech? Nejrychlejší jezdí 60 km/h

Pomyslnou stříbrnou medaili si od porotců odnesl 255 metrů vysoký moskevský Evolution Tower. Věž Evoluce je dílem britské designérské firmy RMJM, která ji navrhla ve spolupráci se skotskou umělkyní Karen Forbesovou. Inspirací pro její návrh byl slavný Chrám Vasila Blaženého a Věž třetí internacionály – nerealizovaný projekt sovětského architekta z počátku dvacátých let 20. století. I v případě Evolution Tower porotu zaujal neotřelý spirálovitý design s více než 150° rotací od základny k vrcholu. 

Jako třetí nejkrásnější mrakodrap porota vybrala 209 metrů vysoký milánský mrakodrap il Dritto. Mrakodrap, který nyní nese oficiální jméno Allianz Tower, je společným dílem japonského architekta Arata Isozakiho a Itala Andrea Maffei.

Emporis Skyscraper Award 2015

1. Shanghai Tower (Čína)
2. Evolution Tower (Rusko)
3. Il Dritto (Itálie)
4. Jiangxi Nanchang Greenland Central Plaza (Čína)
5. ABODE 318 (Austrálie)
6. Icon Bay (USA)
7. D1 Tower (Spojené arabské emiráty)
8. 432 Park Avenue (USA)
9. Citygate (Rakousko)
10. ÏCE II (Kanada)

Planetární vědci objevili doposud neznámé údolí na Merkuru. Podle všeho jde o první důkaz toho, že povrch planety praská kvůli tomu, že se Merkur postupně smršťuje. Astronomové ve skutečnosti planetu Merkur podezřívají ze smršťování už od sedmdesátých let. Teď ale mohli díky nedávným měřením americké meziplanetární sondy MESSENGER určit, že se Merkur za poslední miliardu let smrskl o téměř 14 kilometrů.

TIP: Země se netřese sama: Do klubu tektonicky aktivních planet vstoupil Merkur

Údaje sondy MESSENGER ukazují, že se smršťuje jádro Merkuru a že na povrch planety v důsledku toho působí velmi intenzivní síly. Nově objevené údolí to potvrzuje. Táhne se do délky jednoho tisíce kilometrů a hluboké je zhruba 3 kilometry. Ústí do Rembrandtovy pánve, nejmladší a největší pánve na povrchu Merkuru.

Podobné jevy známe i na Zemi v místech, kde se lámou litosférické desky. Nově objevené údolí je podle odborníků prvním dokladem, že se to děje i na Merkuru.

Před 65 miliony let narazilo do Země těleso o průměru asi 10 kilometrů. Následná katastrofa vedla k vymření velkých dinosaurů a řady dalších skupin živočichů i rostlin. Meteorit tehdy dopadl v oblasti dnešního Yucatánu, poblíž města Chicxulub a vyhloubil ohromný kráter o průměru více než 180 kilometrů. Střed kráteru se nedávno rozhodli prozkoumat vědci, aby se dozvěděli víc o podobných katastrofálních událostech.

V místech, kde je moře Mexického zálivu hluboké kolem 18 metrů, vrtali do hloubky 1 335 metrů pod mořské dno. Tam objevili prastaré horniny, které byly pohřbeny před 500 miliony let.

TIP: Výprava za katastrofou: Vědci se chystají vrtat v kráteru Chicxulub

Vzorky z vrtů v Mexickém zálivu ukazují, že meteorit na konci křídy vyhloubil v místě dopadu díru širokou asi 100 kilometrů a hlubokou 30 kilometrů. Pokud jsou jejich odhady správné, tak meteorit tehdy prorazil celou zemskou kůru. Muselo tedy jít o opravdu příšerný náraz.