Kalifornská společnost suitX vyvinula exoskelet MAX (Modular Agile Exoskeleton). Tento systém najde využití zejména na stavbách, v továrnách nebo skladech, kde není nouze o těžkou manuální práci.

Exoskelet MAX poskytuje lidem mechanickou podporu a posiluje jejich svalový systém při namáhavých pohybech s těžkým nákladem. Pokud uživatel MAXe zrovna neprovádí náročnou práci, tak exoskelet zůstává pasivní a člověk se normálně pohybuje.

TIP: Pořádný dříč: Nový exoskelet společnosti Hyundai zastane kus práce

MAX zahrnuje tři samostatné moduly – backX pro podporu zad, shoulderX podporující ramena a legX, který podporuje nohy. V exoskeletu nejsou žádné motory. Modul legX obsahuje mikropočítače v obou nohou, které monitorují pohyb uživatele a podle něho upravují nastavení exoskeletu.

Nosorožci běhají po naší planetě už pěkných pár milionů let. Evoluce tedy těmto obrovským savcům přála, ale totéž se rozhodně nedá říct o lidech bažících po protáhlých rozích, které nosorožcům slouží na ochranu a při vzájemných soubojích samců. Výrazná ozdoba nosorožců začala být považována za všelék potírající neduhy od nachlazení až po impotenci (obdobně jako je tomu například u tygra, jehož části těla jsou tradiční složkou mnoha čínských medicín).

Příliš snadná kořist

Svou roli možná sehrál i fakt, že roh nosorožce například na rozdíl od rohů ovcí či antilop není součástí lebky, ale jde pouze o keratin, který nemá žádné kostěné jádro. To ale sotva může omluvit řádění pytláků, kteří se postarali o pokles populace těchto výjimečných savců.

TIP: Setkání se lvem, africkým králem zvířat aneb Když v ráji pršelo

Stavy nosorožců od 70. let minulého století spadly o 90 % a dnes po Zemi běhají zástupci pěti druhů (podle některých kritérií šesti, nosorožců tuponosých severních ovšem žije už doslova jen pár kusů), přičemž všechny patří mezi ohrožené.

V Africe žijí dva ze tří největších druhů – nosorožec tuponosý (zvaný bílý, Ceratotherium s. Simum, u něj se ovšem již uznává rozdělení na dva samostatné druhy - severní a jižní), jehož hmotnost běžně přesahuje dvě tuny, a nosorožec dvourohý (černý, Diceros bicornis), který váží maximálně „jen“ kolem jeden a půl tuny.

Po slonovi tedy jde společně s nosorožcem indickým (Rhinoceros unicornis) o největší suchozemské savce, kteří v přírodě nemají přirozeného nepřítele. Přes svoji hmotnost, rychlost (dokáží běhat tempem přesahujícím 50 km/h) a výbušnost jsou však pro člověka snadnou kořistí, a tak je jejich další osud zcela v rukou lidí.

Londýn se smogem bojoval odnepaměti, stejně jako jiná velkoměsta. Situace se začala zhoršovat v průběhu 19. století, kdy většina z milionu obyvatel topila uhlím a uhlí spalovaly i mnohé průmyslové podniky. Kouř se tehdy nad Londýnem vznášel téměř neustále.

Velký smog

Počasí na počátku prosince 1952 proto místní obyvatelé nepřikládali zvláštní pozornost. Na inverzi, smog a všudypřítomnou mlhu jsou Londýňané v tomto ročním období zvyklí. Již v odpoledních 5. prosince hodinách ale bylo jasné, že tentokrát je něco jinak. 

Obloha získala nažloutlý odstín a vzduch páchnul po zkažených vejcích. Druhý den to bylo ještě horší, viditelnost se každou hodinou prudce zhoršovala, obloha svou barvou připomínala hrachovou polévku a všude byl cítit zápach odpadků. 

7. prosince už nebylo vidět ani na půl metru. Smog nejenže znemožnil dopravu, ale pronikal i do uzavřených prostor. Ve větších obchodech nebylo vidět na druhý konec místnosti, nehrála kina a divadla, neboť diváci nedohlédli na plátno či na jeviště. Když se po 4 dnech mlha konečně zvedla, v nemocnicích bylo již 150 tisíc lidí. Do konce smogového období zemřelo okolo 12 tisíc lidí. Nyní, po více než 60 letech od události, která se historie zapsala jako „Velký smog“, přišli vědci s vysvětlením. Jako viníka smrti tisíců lidí vědci označují uhlí.

Smrtící kyselý koktejl

Během „Velkého smogu“ se ve vzduchu vyskytovalo abnormální množství sulfátů – částic kyseliny sírové, které vznikly náhradou jejích kyselých vodíků. Tyto toxické částice se do vzduchu dostaly především při spalování uhlí v domácnostech a průmyslových podnicích. Za běžných okolností jsou tyto částice chemickou interakcí s oxidem siřičitým a oxidem dusičitým uzavřeny uvnitř kapek vody. V Londýně roku 1952 ale došlo vlivem atmosférických podmínek ke vzniku toxických sulfátových mračen, které doslova rozežíraly plíce obyvatel Londýna.

Studie zveřejněná britskou akademií věd ukazuje, že obdobné podmínky, s jakými se před 60 lety potýkal Londýn, dnes sužují především čínská města Peking a Si-an. Vražedný kyselý smog hrozí ale i dalším městům sužovaným znečištěným ovzduším.

Tanečníci uprostřed arény skončili, potlesk utichl a celé hlediště napjatě mlčí. Slunce praží nad hlavami diváků, kteří s očekáváním naslouchají blížícímu se hluku, jenž přichází zdáli s čím dál větší intenzitou. Poté dovnitř otevřenou bránou vběhnou splašení koně: Nejprve amfiteátr takřka zaplní a potom se v něm pohybují jako bouřlivé vlny.  

Do víru událostí se posléze vmísí zápasníci „loitadores“, kteří si jednoho koně vyhlédnou a oddělí jej od stáda. Člen týmu, jenž je zrovna na řadě, se pak mrštně vyhoupne zvířeti na záda, jednu ruku zaboří do hřívy a druhou pozvedne v triumfálním gestu. Dav nadšeně tleská, chycený kůň se vydává na zběsilý úprk a zápasník ho ještě pobízí. Poté se zvířeti sveze po boku, přehodí mu paži přes krk a rázným trhnutím ho svalí na zem. Ostatní loitadores na poraženého nešťastníka nalehnou, aby se nemohl zvednout, zatímco na scénu přichází nejstarší člen týmu vybavený ostrými nůžkami. Toto je Rapa das bestas, svátek „stříhání bestií“…

Morová tradice

Festival Rapa das bestas se koná každý rok na galicijském severu Španělska ve vesnici Sabucedo, vždy první červencovou sobotu, neděli a pondělí. Není známo, jak hluboko galicijská tradice zápasení s koňmi sahá. Podle některých hypotéz a řady nalezených kamenných rytin by dokonce mohla pocházet z doby před vpádem Římanů na Pyrenejský poloostrov ve 3. století př. n. l. 

Podle legendy nicméně vznikla v 16. století, kdy v oblasti řádil krutý mor. V Sabucedu tehdy žily „las vellas“, dvě stařeny, jež orodovaly u svatého Lorenza, aby je před nemocí ochránil. Slíbily, že pokud jim požehná, dají mu své dvě „bestie“, kterými myslely koně. Poté vzaly veškerý majetek a vydaly se žít do lesní chatrče za vesnicí, dokud mor nepomine. Černá smrt nakonec přešla a obě ženy přežily. 

Ať už je zachránil patron, nebo se spasily samy odloučením od civilizace, svůj slib dodržely a koně odevzdaly místnímu knězi. Duchovní se zvířat ochotně ujal a díky patřičné péči se u něj dvojice brzy rozrostla ve stádo. Nakonec se kněz již nedokázal o tolik koní pořádně postarat, proto je vypustil na pastviny a do vesnice je sháněl jen jednou za rok, aby jim ostříhal hřívu – a tak vznikla tradice. První konkrétní důkazy o slavnostním stříhání však pocházejí až z roku 1724.

Divoká aréna

Středobodem slavnosti se stal oválný amfiteátr zvaný „curro“: Jelikož počátkem 18. století nebyl pro potřeby stále populárnějšího svátku žádný k dispozici, postavili vesničané v roce 1779 poblíž kostela dnešní „staré curro“, kde se událost následně odehrávala. 

Veselí začíná v sobotu brzy ráno velkou mší, při níž se vesničané modlí ke svatému Lorenzovi, aby se během slavnosti nikomu nic nestalo. Po obřadu se lidé vydávají do kopců a na pastviny, aby nahnali volně žijící koně na jedno místo. Poté je navedou na ohrazenou cestu dolů do vesnice, skrz ni a dál k aréně. V curru jsou koně natěsnáni v úzkém prostoru a loitadores se proplétají mezi nimi: Naskakují jim na hřbet a prohánějí je, dokud se zvířata neunaví. Následně je zápasníci strhnou na zem a ostříhají jim hřívu. Zároveň je při tom očkují a čipují. 

Čelit nespoutané přírodě

Jen o stříhání a očkování však nejde – obojí by se dnes dalo zařídit mnohem pohodlněji. Nejedná se dokonce ani o turistickou atrakci, ačkoliv se místní v posledních letech snaží zvedat povědomí o festivalu jak ve Španělsku, tak za jeho hranicemi. Návštěvníci sice do vesnice mohou přinést relativní prosperitu, ale pochopitelně nejsou hlavními hybateli tradice, která přetrvává již stovky let. Rituál má pro účastníky i diváky mnohem hlubší význam.

Jelikož v kopcích žijí koně v poměrné izolaci, jedná se skutečně o polodivoká zvířata, což celé události dodává nádech nebezpečí. Zároveň při slavnosti probíhá jakýsi přechodový rituál, s jehož myšlenkou se můžete setkat na více místech Španělska: Člověk čelí přírodě, jejím nespoutaným silám, jež zdaleka převyšují ty jeho, a přesto díky chytrosti a spolupráci triumfuje. Není tedy divu, že jsou vesničané na svůj svátek hrdí, svědomitě se na něj každý rok připravují, a dokonce do něho zapojují své ratolesti. Právě děti možná čelí při stříhání bestií největší výzvě, protože musejí spolu s rodiči do arény, aby také zkrotily své hříbě. Dospělí je pouze navádějí, ukazují jim, jak na to, ale dosáhnout triumfu nad zvířetem už musejí malí zápasníci sami. 

Barbarský přežitek?

Veřejnost má často na Rapu a podobné španělské festivaly negativní názor a označuje je za barbarský přežitek. Ani kritika však nemůže zastřít skutečnost, že se v Rapa das bestas zrcadlí principy „divokého“ světa, s nímž je moderní společnost stále méně v kontaktu. Nicméně to, že zůstává našim očím skryt, neznamená, že neexistuje.

Na rozdíl například od býčích zápasů se navíc při Rapě zvířatům doopravdy nic nestane: Ačkoliv je pro ně stříhání nepochybně nepříjemné a stresující, brzy se mohou oklepat, rozběhnout se zpátky do lesů a spokojeně volně žít na rozlehlé ploše mnoha desítek kilometrů čtverečních.

TIP: Požehnaný rituální oheň: Hřejivé duchovno na slavnostech plamenů

Rapa das bestas zkrátka představuje zajímavý a relativně neškodný zážitek, který vám umožní nahlédnout hlouběji do galicijské kultury. Kromě výjimečné podívané nabízí rovněž odpočinek a relaxaci: Na místě můžete s dětmi zajít na kolotoče, poslechnout si některou z lokálních kapel nebo v okolních stáncích vyzkoušet různé kulinářské speciality. Pokud tedy někdy budete začátkem července na severu Španělska, určitě se na krotitele koní zajeďte podívat. 

Dnešní elektronika se stává stále více a více nositelnou, jako součást oblečení. I taková elektronika ale potřebuje energii a bylo by fajn, kdyby se vědcům povedlo zabudovat zdroj energie pro nositelnou elektroniku přímo do oblečení.

Vědci Univerzity centrální Floridy vyrobili látku, která je solárním článkem a současně také uchovává energii. Látku tvoří tenká, ohebná a velmi lehká měděná vlákna.

Když na takovou látku posvítí Slunce, tak se sama nabije energii, kterou pak ještě navíc dovede uchovat na horší časy. Jestli se tento systém prosadí, tak se za nějaký čas už nebudeme muset starat o baterie. Budeme je mít v oblečení.

TIP: PowerWalk: Američtí vojáci testují nositelné generátory elektřiny

Podle autorů tohoto objevu se nově vzniklá látka uplatní asi především ve vojenských technologiích. Američtí vojáci v neklidných oblastech světa nosí spoustu vybavení a někteří z nich mají u sebe přes 13 kg baterií. Kdyby měli baterie zabudované v uniformě, leccos by to řešilo.

Zásadní roli v posílení prestiže Čech učinili až poslední čtyři Přemyslovci. Na ně mohl později navázat ve svém státnickém díle Karel IV.

Čechy královské

Nejprve se Přemysl Otakar I. stal roku 1198 třetím českým králem a o čtrnáct let později definitivně upevnil českou královskou hodnost Zlatou bulou sicilskou. To nemělo nějaký přímý a okamžitý dopad – ve skutečnosti se změnily jen rituály, ale správa státu zůstala zhruba stejná. Trvalý zisk královské koruny ovšem v budoucnu ulehčil vybudování systému Koruny české. Markrabata a vévodové se přece jen lépe podřizují králi než „pouhému“ knížeti. Na přelomu 12. a 13. století se také změnilo postavení Moravy, když zanikly jednotlivé úděly a vzniklo markrabství moravské. Prvním skutečným markrabětem se stal Přemyslův bratr Vladislav Jindřich. Tak se vlastně konstituovala první vedlejší země Koruny české s vlastní autonomní správou a český král měl prvního skutečného leníka, jenž držel status říšského knížete.

Přemyslův syn Václav I. díky sňatkové politice položil po vymření rodu Babenberků základ pro budoucí rozšíření českého státu o rakouské země. To později realizoval jeho syn Přemysl Otakar II. po polovině 13. století. Přemyslovci tak dosáhli prvního výraznějšího rozšíření svých držav od připojení Moravy, tedy po více než dvou staletích. Území Přemysla Otakara II. sahalo téměř k Jaderskému moře. Přemysl, zvaný Král železný a zlatý, měl bohužel více talentu země získávat a dobývat, než zajistit jejich trvalou udržitelnost. Po nástupu Habsburků na římský trůn a nešťastné bitvě na Moravském poli (1278) tak celá Přemyslova „dobyvačná“ kampaň přišla vniveč, rakouské země byly ztraceny a pro budoucnost zůstalo u českého království jen Chebsko, které k Čechám dříve nepatřilo.

Mnohem výrazněji se o budoucí rozšíření Koruny české zasadil Přemyslův syn Václav II. Hornoslezská knížata mu složila lenní přísahu a Václav II. později dokonce nakrátko získal polskou královskou korunu, čímž se zasloužil o budoucí dlouhodobý zisk Slezska. Moc českého krále pro změnu sahala krátkodobě až téměř k Baltskému moři. Po králově smrti roku 1305, následované o rok později vraždou jeho syna Václava III., byly sice mocenské ambice Prahy zmařeny, ale Václav II. dal svým nástupcům z rodu Lucemburků do rukou dobrou vyjednávací pozici. 

Útok na Polsko neměl být pouze klasickou vojenskou operací. Němci měli v úmyslu vystěhovat nebo zlikvidovat většinu Poláků a všechny Židy. Kromě armády se proto do akce chystaly i speciální likvidační skupiny Einsatzgruppen a polská obdoba sudetoněmeckého Freikorpsu Selbstschutz (domobrana), jejíž členové prošli v Německu záškodnickým výcvikem.

Již v květnu 1939 začaly tyto jednotky sestavovat seznamy představitelů polské vlády, armády a inteligence, jejichž smrt nebo internace v koncentračních táborech měla podlomit morálku Poláků a zároveň odstranit případné vůdce odboje. Celá operace dostala krycí název Tannenberg. V seznamech smrti bylo uvedeno asi 60 000 jmen a likvidace těchto osob začala ihned po zahájení bojů.

Kromě těchto vybraných obětí popravovali Němci a jejich pomocníci na čerstvě dobytých územích učitele, představitele místní samosprávy a jiné významnější osoby. V průběhu této zrůdné operace, porušující všechna válečná pravidla, bylo během necelých dvou měsíců popraveno bez soudu asi 20 000 předních polských občanů. Po válce se ale dostali před tribunál jen někteří ze zodpovědných velitelů.

Nevyřešený zločin

Podle ženevské konvence měli zajatí uniformovaní vojáci přesně definovaná práva, ovšem vůči Polákům je jak Němci, tak i Sověti nedodržovali. O mnoha popravách se veřejnost dozvěděla až po válce z útržkovitých svědectví, nebo při náhodných nálezech hromadných hrobů. Typickým příkladem je masakr tří set polských vojáků u Ciepielówa. Příslušníci 3. praporu německého 15. motorizovaného pluku zde 8. září 1939 tvrdě bojovali s 1. praporem polského 74. pěšího pluku. Němci ztratili 14 mrtvých a několik desítek raněných, zatímco Poláků padlo asi 40 a stovka utrpěla zranění.

V seznamech ztrát přesto figurovaly stovky polských mrtvých. Vyšetřování masakru začalo až pět let po válce na základě anonymního udání. Hlavním viníkem vraždění byl pravděpodobně podplukovník Walter Wessel, velitel německého pluku. Toho rozzuřil silný polský odpor a také německé ztráty, které zahrnovaly i jednoho z velitelů rot kapitána von Lewinskiho. Zajatí Poláci se prvně museli vysvléct a odevzdat své doklady. Absence uniforem by při nálezu ztížila identifikaci mrtvých a také případně Němcům umožnila argumentovat, že se jednalo o partyzány.

Asi 250 polských vojáků pak bylo postříleno kulomety. Dalších 50 mužů Němci zabili následující den. Mrtví byli zakopáni v příkopech podél cesty. Walter Wessel zemřel v červenci 1943 v Itálii při nehodě a výslechy přeživších členů 29. motorizované divize, pod kterou 15. motorizovaný pluk v září 1939 spadal, nepřinesly žádné výsledky. Vyšetřování bylo proto v roce 1971 bez výsledku zastaveno.

Vina obou stran

Příslušníci Wehrmachtu a Waffen SS měli podle některých zdrojů na svědomí víc jak polovinu všech zavražděných Poláků. V průběhu tažení bylo popraveno kolem 16 000 civilistů, takže na vrub Wehrmachtu jich jde víc jak 8 000. Kromě toho zabili němečtí vojáci asi 3 000 zajatých nepřátel. Kromě výše zmíněného masakru u Ciepielówa je známé také povraždění obránců gdaňské pošty, byť zde se Němci alespoň pokusili vzbudit zdání jakési zákonnosti, když Poláky postavili před soud, který je označil za partyzány a odsoudil k smrti.

Další masové vraždění stovek zajatců proběhlo například v Zamrówě nebo Śladówě. Zvěrstev se však dopouštěly obě strany konfliktu. Jedním z příkladů je takzvaná bydhošťská krvavá neděle. Jde o souhrn událostí, které proběhly 3. a 4. září 1939. Na polské jednotky stahující se z tohoto města v severozápadní části země zahájili palbu příslušníci nepravidelných německých jednotek, kteří chtěli podpořit ofenzivu Wehrmachtu. Poláci se zastavili a v průběhu následujících 24 hodin povraždili podle různých zdrojů asi 700–1 200 Němců.

Říšské ministerstvo propagandy se chytilo nabízené příležitosti a domácím i zahraničním novinářům podalo důkaz o polských zvěrstvech. Celkově vyčíslil úřad Josepha Goebbelse počet zavražděných Němců v Polsku na 58 000, byť reálné je „jen“ asi desetkrát menší číslo. Co nacisté naopak světu neukázali, byla odveta, při níž pouze v Bydhošti a okolí přišly o život tisíce lidí. Mimo zájem zůstalo i nasazení plynu při jednom bombardování Varšavy, byť se jednalo o ojedinělý čin, který si pravděpodobně ani nevyžádal oběti na životech.

Vysídlování i znásilňování

Již v září a říjnu 1939 desetitisíce rodin jen s tím, co mohly unést nebo naložit na povoz, opustily své domovy, které byly poté přidělovány německým osídlencům. V prázdných domech zůstal nábytek, zemědělské stroje a někdy i domácí zvířata. Jednou z mnoha takto postižených lokalit se stalo městečko Sieradz, ležící ve středním Polsku na řece Wartě.

Ihned po obsazení německou armádou začalo hromadné vysídlování obyvatel, název města byl poněmčen na Schieratz a všechno, co připomínalo dřívější příslušnost k Polsku, okupanti zlikvidovali. Ruku v ruce s dalšími zločiny šlo i znásilňování, kterého se dopouštěli především příslušníci Selbschutzu. Oběťmi se stávaly polské a židovské ženy, a to většinou těsně předtím, než byly zastřeleny. Ne všichni němečtí důstojníci přešli řádění v Polsku mlčením.

Například generál Johannes Blaskowitz, který velel 8. armádě v průběhu invaze a následně stál v čele okupačních sil, poslal v průběhu podzimu 1939 vrchnímu velitelství několik memorand odsuzujících řádění jednotek SS. Ani u něj se však nejednalo o projev mimořádného soucitu. Jeho hlavním motivem byla snaha udržet armádu apolitickou a mimo vliv nacismu. Události v Polsku však jasně ukázaly, že na něco takového již je pozdě. 

Některé supermasivní černé díry v centru galaxií jsou vcelku tiché a klidné, jako například ta v Mléčné dráze. Jindy zase vyvrhují mohutné polární jety, obvykle dvojice protilehlých výtrysků hmoty, které dosahují ohromných vzdáleností.

Astrofyzici teď zjistili, že tyto polární jety mohou významně ovlivňovat tvorbu nových hvězd v domovských galaxiích. Rozpohybují totiž a také zahřejí ohromná množství mezihvězdného plynu a prachu, což po nějakém čase vede ke vzniku nejedné hvězdy.

Vědcům to prozradil výzkum blízké galaxie IC 5063, který uskutečnili s využitím soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter Array) Evropské jižní observatoře (ESO). Jde o takzvanou Seyfertovu galaxii s aktivním galaktickým jádrem (AGN). To představuje supermasivní černá díra, obklopená akrečním diskem hmoty, která padá do černé díry a jasně září.

TIP: Proč u některých objektů pozorujeme silný polární výtrysk?

Polární výtrysky ze supermasivní černé díry této galaxie dosahují do vzdálenosti 3 tisíce světelných let. Přitom protínají molekulární mračna a rozhýbou a ohřejí jejich materiál, obvykle několikanásobně oproti okolí. 

Přestože v dávné historii zřejmě tekla po povrchu Marsu voda a byly na něm i velká jezera, posledních několik milionů let je rudá planeta mimořádně vyprahlým místem. Dokonce mnohem sušším, než nejsušší místa na Zemi. Vyplývá to z dat shromážděných během 12 let trvající mise roveru Opportunity.

TIP: Slaná, ale tekoucí: NASA potvrdila kapalnou vodu na povrchu Marsu

Opportunity během své dlouhé mise prozkoumal několik železitých marsovských meteoritů v rovníkové oblasti Meridiani Planum. Z dat, které rover shromáždil vyplývá, že koroze probíhá na Marsu 10 až 10 tisíckrát pomaleji než v suchých pozemských pouštích.

Znamená to, že (pokud pomineme jedovatou solanku) minimálně posledních několik milionů let je Mars mimořádně vyprahlým světem bez kapky vody. Doposud přitom vědci předpokládali, že voda na Marsu naposledy tekla v průběhu poslední „doby ledové“, tedy před nějakými 200 až 400 tisíci lety. Nové zjištění je tak i špatnou zprávou nadějím na nalezení života na Marsu.

16. listopadu 1965 vypustili sověti k Venuši sondu Veněra 3, jež měla přistát na povrchu planety. Došlo však ke ztrátě spojení a výsledek manévru není dodnes znám. Přesto se jednalo o první zásah cizí planety pozemskou sondou.