Když před třemi lety ztratil 82letý muž z německého Bad Münstereifelu svůj snubní prsten, myslel si, že je nadobro pryč. Neuvěřitelná náhoda mu jej ale přihrála zpět. Když sklízel plody své zahradnické práce, nalezl zlatý prsten zarostlý do jedné z mrkví. O svůj nález se tak mohl podělit se svou manželkou, která prý celou dobu věřila, že se prsten jednoho dne objeví.

5. listopadu 2013 odstartovala z indického kosmodromu Satish Dawan sonda Mangalján s pomocí upravené rakety Polar Satellite Launch Vehicle C-25. Cílem mise je průzkum atmosféry Marsu. Sonda má hmotnost 1350 kg a k Marsu měla podle původních propočtů doletět 14. září 2014.

Koncem listopadu 2013 se sonda po oddělení od rakety vydala na cestu k Marsu. K začátku srpna 2014 měla za sebou sonda více jak 85 % své cesty a sonda nevykazovala žádné chyby. 24. září byla sonda úspěšně navedena na oběžnou dráhu Marsu, přibližně dva dny po příletu družice MAVEN od NASA.

Průmyslová revoluce změnila městečka jako Birmingham, Manchester a Glasgow o deseti tisících obyvatel v milionové metropole. V roce 1850 se Británie stala první zemí světa, kde žilo víc lidí ve městech než na venkově. Radikální proměna však měla i stinnou tvář: Většina nově příchozích přežívala ve špinavých brlozích, kde nebyla nouze o epidemie. Splachovací toalety, mýdla a prací přípravky, jež měly stav zlepšit, jej naopak ještě zhoršily – staré výlevky a žumpy totiž dvojnásobnou spotřebu vody nezvládaly. Následovala kontaminace zdrojů pitné vody a časté vlny nemoci.

Podivná teorie

Když Sarah Lewisová z londýnské čtvrti Soho vylila 29. srpna 1854 na Broad Street 40 do výlevky vodu, v níž vyprala oblečení své dcery trpící cholerou, netušila, že tak způsobí epidemii. Lékař John Snow se později jako jeden z mála odvážil do zamořené oblasti vydat, aby ověřil svou „podivnou“ teorii o šíření nemoci prostřednictvím vody. Tehdejší vědci totiž mechanismu propukání epidemií přesně nerozuměli a jako řešení doporučovali zasažené lokality neprodyšně uzavírat, než nákaza odezní.

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

Ve snaze najít, co oběti spojuje, a odhalit tak příčinu onemocnění začal doktor Snow sestavovat seznam všech postižených osob. A poté doložil, že každá z 632 obětí pila vodu ze studny, kterou kontaminovala propouštějící odpadní jímka v Broad Street 40. Osm dní po vypuknutí nákazy pak se značným úsilím přesvědčil úřady, aby byla z pumpy odmontována klika. Ačkoliv mnozí označovali podobné opatření za zbytečné, další běh událostí dal vědci za pravdu – šíření nákazy se zastavilo. Jednalo se o skutečný průlom v medicíně, uvážíme-li navíc fakt, že k němu došlo celých třicet let před objevem bakterie cholery.

Zdraví čili čistá voda 

Čtyři roky po Snowově výzkumu započala radikální asanace britských měst s cílem vybudovat zásobárny nezávadné vody. V Londýně vznikla pod vedením inženýra Josepha Bazalgetteho dodnes fungující kanalizační síť, na niž se spotřebovalo 318 milionů cihel: Měří celkem 2 100 km a její tunely vejčitého průřezu zajišťují, že se uvnitř neusazují nánosy a nečistoty. 

Typicky britským odkazem na přelomový objev se stala hospoda v Soho nesoucí Snowovo jméno, vedle níž se nachází ona pumpa s odmontovanou klikou. V roce 2003 zvolili čtenáři časopisu Hospital Doctor neúnavného badatele největším lékařem všech dob – až na druhém místě jej následoval Hippokrates. 

Americká společnost Hyperloop One, která rozvíjí projekt vysokorychlostního transportního systému s přetlakovými kapslemi v podtlakových tunelech navržený podnikatelem Elonem Muskem, sice energicky shání finance, o jejich technologii toho stále příliš mnoho nevíme.

Nově teď ve spolupráci s dánskými architekty BIG představili design dopravních portálů hyperloopu, který ukazuje, jak by tato revoluční technologie mohla být začleněna do infrastruktury metropole. Design portálů vychází z toho, že by první trasa hyperloopové dopravy měla vzniknout mezi Dubají a Abú Zábí, dvěma nejlidnatějšími městy Spojených arabských emirátů.

TIP: Hyperloop by mohl vozit pasažéry mezi Stockholmem a Helsinkami za půlhodinu

Podle představy společnosti Hyperloop One a jejich partnerů by hyperloop měl fungovat jako autonomní transportní systém. Taková doprava by měla zásadně zkrátit čas strávený cestování a zajistit bezproblémové dopravní spojení.

Američanka Edie Simmsová letos oslavila 102. narozeniny a stále jí ještě chybělo odškrtnout několik položek ze seznamu věcí, které chce zažít před smrtí – mimo jiné si přála být zatčena policií. Její přátelé z domova pro seniory proto kontaktovali policejní sbor St. Louis a překvapenou Edie nakonec při procházce po ulici „sebrala“ hlídka.

Přátelští strážníci posléze stařenku odvezli zpět do domova, kde si spolu zahráli bingo. Edie byla se zatčením natolik spokojená, že nakonec na rozloučenou policistům darovala vlastnoručně upletené ponožky. 

Astronomové využili skvělých možností soustavy deseti radioteleskopů Very Long Baseline Array (VLBA) ve městě Socorro, Nové Mexiko a s jejich pomocí zmapovali výsledky střetnutí dvou galaxií. 

Fascinovaně pozorovali roztrhané pozůstatky galaxie, která před časem prošla skrz větší galaxii. Z této menší galaxie zůstala v podstatě jenom supermasivní černá díra, která se vzdaluje od větší galaxie rychlostí větší než 3 200 kilometrů za sekundu.

Zmíněné galaxie jsou součástí kupy galaxií, vzdálené od nás 2 miliardy světelných let. K jejich střetnutí došlo před miliony let, a menší z galaxií přišla prakticky o všechny své hvězdy a mezihvězdný materiál. Zůstala z ní jen supermasivní černá díra a malý pozůstatek galaxie, který má na délku sotva 3 tisíce světelných let. Pro srovnání, Mléčná dráha měří zhruba 100 tisíc světelných let.

TIP: Supermasivní černá díra uvnitř galaxie požírá hvězdy jako na běžícím pásu

Objev otrhané galaxie byl součástí programu detekce supermasivních černých děr, které se nenacházejí v centru galaxií. James Condon z National Radio Astronomy Observatory a jeho kolegové hledali supermasivní černé díry, které obíhají kolem větší supermasivní černé díry a v budoucnu s nimi splynou. Namísto toho objevili supermasivní černou díru, která letí směrem pryč od větší galaxie a zanechává za sebou kouřovou stopu z hvězdných trosek.

Příjezd císaře Rudolfa II. do Prahy v listopadu roku 1583 byl tak významnou událostí, že si ji do svých letopisných zápisků zaznamenal i Mikuláš Dačický z Heslova. Mnoho dvořanů ale zatím ještě zůstávalo na rozpacích, zda toto stěhování není přece jen dočasné. Do Prahy během několika týdnů přijeli skoro všichni a obratem se sháněli po přiměřeném ubytování pro sebe i své domácnosti, čímž ve městě vyvolali značný rozruch.

Úředník i trabant

Kdo patřil k císařskému dvoru, musel chtě nechtě za císařem do Prahy. Nikdo se nikoho neptal, zda chce nebo ne, byla to prostě povinnost každého císařského „zaměstnance“. První skupinou byli úředníci dvorských ústředních úřadů, to znamená tajné rady, dvorské rady, dvorské komory a dvorské válečné rady. Na druhém místě pak byla početná skupina čestných hodnostářů a služebníků. Jejich služba císaři byla sice považována částečně za dobrovolnou reprezentační povinnost, ale i ona byla pravidelně odměňována platem a jinými požitky, například nárokem na stravu z komornické nebo jiné tabule u dvora. Třetí skupinu tvořila císařova osobní stráž. Zhruba stovka jízdních harcířů a stejný počet pěších trabantů (také drabant – byl členem osobní stráže panovníka či vojevůdce).

Od sklepníka po alchymistu

Poslední skupina dvořanů byla ze všech nejpestřejší. Patřil do ní personál kuchyně a sklepa, dále řemeslníci nejrůznějších profesí, pracující výhradně pro císařský dvůr, jako například puškaři, zlatníci, kožišníci, ostruháři, výrobci stanů, platnéři, brníři, jakož i krejčí, kalhotáři, biretníci, šňůraři, ševci, kloboučníci, sedláři, a ještě mečíři, výrobci rapírů, kováři a jiní. Samozřejmě, že k této skupině patřili i lékaři, bradýři, apatykáři, destilátor a lázeňská omývačka a mnoho dalších, například poštmistr a kurýr, tlumočník a lovecký personál, jako vrchní myslivec a myslivci, sokolníci, psovodi, hlídači dravé zvěře nebo lodník a císařští hudebníci. 

Němci o existenci těžkého tanku KV nevěděli, a tudíž proti němu neměli odpovídající protiváhu. Wehrmacht se mohl pochlubit arzenálem tažených kanónů ráže převážně 37 a 50 mm, které byly výtečnou zbraní proti většině britských a francouzských obrněnců na západní frontě, ovšem po útoku na SSSR se ukázaly být dojemně neúčinné.

Předchozí část: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder (1): Nerovný souboj lovce a obra

Když „klepadlo“ nestačilo

Kanón ráže 37 mm si záhy vysloužil od německých vojáků ironickou přezdívku „Heeresanklopfgerät“, v překladu „Armádní klepadlo“, jelikož „zaklepání“ bylo to jediné, co zmohl proti pancířům středních tanků T-34 i těžkých KV-1. Němcům nepomohly ani kořistní 47mm kanóny československé výroby, a proto se vedení armády obrátilo na firmu Rheinmetall, která již od roku 1939 pracovala na protitankové zbrani ráže 75 mm, která ale tehdy nezískala příliš velkou podporu státu.

V létě 1941 však náhle dostala prioritu a v listopadu 1941 byl hotový prototyp, který obdrželoznačení 7,5-cm PaK 40. V dubnu 1942 pak začala sériová produkce této zbraně, schopné probít čelní pancíř KV-1 na vzdálenost přes 500 m. Kromě zvýšení efektivity kanónů však začal Wehrmacht usilovat také o nárůst pohyblivosti, jelikož značnou část vysokých ztrát mezi německými protitankovými dělostřelci přivodila nikoli děla, nýbrž pásy sovětských tanků, které rozdrtily málo pohyblivé kanóny i s obsluhami.

Ve výbavě Wehrmachtu se již nacházely samohybné verze 47mm kanónu, ale po příchodu 75mm zbraně se objevil i požadavek na její mobilní provedení. Tak se zrodila populární série stíhačů tanků Marder (Kuna), které existovaly v několika typech a verzích, vždy ale šlo o pásový podvozek, na němž se nacházel kanón střední ráže. Pokud měl Marder I šasi z francouzských obrněnců a Marder III využíval podvozek z československého LT vz. 38, pak nejrozšířenější Marder II se vyznačoval podvozkem německého lehkého tanku PzKpfw II.

Pragmatická improvizace

Panzer II již se svým 20mm kanónem nepředstavoval účinnou zbraň, avšak jeho kvalitní podvozek posloužil jako výborný základ pro mobilní protitankový prostředek. Na původním šasi se tedy objevila jednoduchá, shora a zezadu otevřená nástavba z rovných ocelových desek, jež se na čele mohla pochlubit silou asi 30 mm. Z původního tanku byl převzat též benzinový motor. Nastal však problém s hlavní výzbrojí, jelikož na konci roku 1941 ještě nebyl nový německý 75mm kanón k dispozici.

Existovalo však cosi jiného a pragmatičtí Němci po tom sáhli. Jednalo se o sovětské divizní kanóny vz. 1936 (neboli F-22) ráže 76,2 mm, kterých jim během tažení na východ padlo do rukou snad až 1 300 kusů. Používali je pod názvem FK 296(r) či PaK 36(r), a právě tato zbraň se objevila v první variantě vozidla Marder II, oficiálně označené Panzer Selbstfahrlafette für 7,62cm PaK 36(r) nebo SdKfz 132. Od května 1942 do poloviny roku 1944 vzniklo okolo 200 kusů. 

Od července 1942 se paralelně dodávalo i provedení, jež využívalo nový německý kanón, a tudíž dostalo jméno  7,5-cm PaK 40/2 auf Fahrgestell PzKpfw II,  případně i SdKfz 131. Obě varianty se ale nejčastěji označovaly Marder II, přestože oficiálně nesly tento název až od února 1944. Kromě typu hlavní zbraně se odlišovaly i jinak, například tím, že původní verze měla šasi z PzKpfw II verze Ausf. D nebo E a obsluhu čtyř mužů, zatímco pozdější vznikla na bázi tanku PzKpfw II Ausf. F a stačila jí tříčlenná obsluha čítající řidiče, střelce a nabíječe (ve starším provedení byl navíc velitel).

Naopak shodná byla pomocná výzbroj, kterou standardně tvořil 7,92mm kulomet MG 34. Oba užívané protitankové kanóny byly účinné, avšak všechny obrněnce řady Marder se vyznačovaly dvěma velikými slabinami, a to vysokou siluetou, která nepříteli usnadňovala zjištění vozidla, a nedostatečnou odolností, protože shora a zezadu měla osádka prakticky nulovou ochranu. Přesto se ovšem stíhač tanků Marder vcelku osvědčil coby efektivní improvizace a sloužil až do konce války.

Měření sil

Na začátku sovětsko-německé konfrontace utrpěly sovětské tanky KV i německé protitankové kanóny ohromné ztráty, které odpovídaly asi polovině kusů dostupných v červnu 1941. Rozdíl ovšem spočíval v tom, že jen zhruba čtvrtina sovětských KV-1 byla vyřazena v boji, velká většina ztrát spadá na vrub poruch, nedostatku paliva či útěku osádky, zatímco téměř všechny zničené „PaKy“ ráže 37 a 50 mm představují bojové ztráty. Je též příznačné, že většinu zničených KV zlikvidovaly těžké protiletadlové či polní kanóny.

Navzdory všem problémům Rudé armády se proto dá říci, že tuto fázi pomyslného souboje jasně vyhrály sovětské tanky. Situace se změnila na jaře 1942, kdy Wehrmacht začal používat nová protitanková děla ráže 75 mm a paradoxně také ukořistěné sovětské 76,2mm zbraně, zpočátku jen v tažené podobě a poté i jako samohybné na vozidlech série Marder. Těmto prostředkům tedy náleží nezanedbatelná část zásluh za úspěchy německé ofenzivy na jaře a v létě 1942, které Rudá armáda zpočátku nedokázala čelit a která v podstatě pokračovala až ke Stalingradu.

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Jakmile totiž Němci disponovali kanónem, který dovedl probít čelní pancíř těžkých KV-1, stačilo ho už jen namontovat na pohyblivý podvozek. Posléze se v plné síle projevila malá pohyblivost sovětských tanků, protože hbité mardery je dokázaly poměrně snadno likvidovat. Sovětský obr tedy pozbyl svou zdánlivou nezranitelnost a ztráty KV v roce 1942 přesáhly polovinu zhotovených kusů.

Příchod nové generace německých tanků a stíhačů tanků s děly ráže 75 a 88 mm definitivně odsoudil KV k odchodu z první linie, jenže německý triumf neměl dlouhého trvání. Důvodem byly nové těžké tanky řady IS a samohybná děla, které pro německou techniku opět ztělesnily důstojné soupeře.  

Časosběrné video, pořízené sondou Cassini, ukazuje plující metanová mračna v atmosféře Saturnova měsíce Titanu. Video sonda pořídila během jedenáctihodinového snímkování na konci října. Záznam ukazuje, že na Titanu probíhají změny v rámci jednotlivých ročních období. Nejvyšší aktivitu a výskyt metanových mraků vědci zaznamenali v době, kdy na severní části měsíce panuje léto.

Elektrické automobily se postupně stávají konkurenty vozů s klasickými motory na kapalná paliva. Stále více se ale počítá i s elektrickými nákladními automobily.

Společnost Tesla chce příští rok představit elektrické náklaďáky i autobusy, Daimler ohlásil zkoušky nákladních automobilů Fuso E-Cell, a teď se do neprobádaných vod pouští britská společnost Charge.

TIP: 3D tištěný autonomní autobus Olli pobaví cestující umělou inteligencí

Společnost nedávno představila veřejnosti futuristicky vyhlížející model elektrického nákladního automobilu, který by se měl na silnicích objevit už příští rok. Elektromobily z lehkých kompozitních materiálů by měly mít hmotnost 3,5 až 26 tun, nulové emise, a jejich provoz by měl být asi o 50 procent levnější, než je obvyklé u srovnatelných automobilů.