Geologové občas objeví nečekané věci. Tým Jona Blundyho z Bristolské univerzity zkoumal anomálii velkých rozměrů, která se nachází pod momentálně spícím, ale doposud nevyhaslým vulkánem Uturuncu o výšce 6 008 v jihozápadní Bolívii.

Tato anomálie v hloubce 15 kilometrů zpomaluje průchod seismických vln a na rozdíl od okolního magmatu nevede elektrický proud. Vědci dospěli k názoru, že jde o roztavenou horninu, která obsahuje asi 10 procent vody.

Vzhledem k tomu, že anomálie představuje asi 500 tisíc kilometrů krychlových magmatu, tak podle všeho obsahuje podobné množství vody, jako největší sladkovodní jezera na Zemi. Náznaky podobných anomálií jsou přitom i pod některými dalšími vulkány, jako je například Mount St. Helens.

TIP: Neklid pod Islandem: Chystá se exploze velkého vulkánu Katla?

Navzdory ohromnému množství je tato voda pro nás prakticky nedostupná. Je totiž rozpuštěná v hornině, jejíž teplota dosahuje až 1 000 stupňů Celsia.

Čísla mluví jasně. Vědci přesně spočítali, jak přibývají mutace související s rakovinou v buňkách orgánů kuřáků.

Podle jejich výpočtů vznikne za každých vykouřených 50 cigaret v plicní buňce průměrně jedna mutace. Ten, kdo vykouří pod dobu jednoho roku každý den krabičku 20 cigaret, může počítat se 150 mutacemi na jednu plicní buňku, 97 mutací na buňku hrtanu, 39 mutací na buňku hltanu, 18 mutací na buňku močového měchýře a 6 mutací na jaterní buňku.

TIP: Výzkum kouření: Robot s plícemi na čipu si zapaluje jednu cigaretu za druhou

Lékaři již dříve spojili kouření tabáku s nejméně 17 typy rakoviny. Teď je to ale poprvé, co se jim podařilo vyčíslit množství poškození DNA mutacemi kvůli kouření. Badatelé k těmto číslům dospěli porovnáním DNA z nádorů 2 500 kuřáků a 1 000 nekuřáků.

Aljaška je země zaslíbená snům o nedotčené divočině. Nekonečné prostory bez lidí, kde jsou největší autoritou místní šelmy, jsou vytouženým cílem mnoha milovníků přírody. Tito lidé by rádi spatřili v původním prostředí mnohé tvory, od nichž musí být v zoologické zahradě odděleni silnými mřížemi nebo hlubokými příkopy s elektrickým ohradníkem. Jednoho takového živočicha, který je pro Severní Ameriku typický, jsem chtěl vidět a zdokumentovat i já. Setkání s grizzlym, poddruhem medvěda hnědého, ovšem proběhlo úplně jinak, než jsem původně zamýšlel.

Řeka rybářů a medvědů

Medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis) dorůstá úctyhodných rozměrů. Může dosahovat hmotnosti okolo pěti metráků a pokud se postaví na zadní, sahá hlava největších exemplářů až tři metry vysoko. Samci jsou zpravidla o třetinu větší než samice. Tento vrcholový predátor je schopen zabít svou kořist jedním máchnutím mohutné tlapy, ale zároveň je i velmi mrštným lovcem. Tuto vlastnost grizzlyové dokazují při tahu lososů, kdy v řekách chytají ryby a snaží se načerpat podkožní tuk pro dlouhé zimy, kdy nepřijímají potravu. Jsou to ovšem velcí potravní oportunisté a po většinu aktivního času požírají rostlinnou potravu.

Od místních lovců jsem dostal echo, že dobrá příležitost pro pozorování medvědů bude u řeky Russian na poloostrově Kenai. Hned druhý den jsem se tam vypravil. K řece jsem se dostal okolo půlnoci. V letním období je naštěstí na Aljašce pořád světlo a já viděl, že břeh je plný rybářů. Pro mnohé z nich je tah lososů jedinečnou příležitostí, a tak se činí a tahají z vody jednu rybu za druhou. Mnozí z ní však vyříznou jen filety a kostru s hlavou lososa hážou zpět do vody. Nechtěně tak lákají medvědy, kteří se s vidinou snadného nasycení stahují právě do těchto míst. Toto pravidlo se mi brzy potvrdilo, když jsem zpozoroval, jak se mezi rybáři prochází medvěd černý (Ursus americanus americanus) a hoduje na zbytcích. Tohle už každopádně nebyla vhodná doba na focení, a tak jsem se rozhodl najít místo na spaní a ráno se k řece vrátit.

Viděl jsem ho?!

Druhého dne časně ráno jsem se vrátil k řece Russian, která byla opět obklopena spousty rybářů. Pomalu jsem se vydal k řece, prošel les a dostal se na zarostlou louku. Ještě bylo potřeba překonat sráz k řece a dostat se až na břeh. Tam jsem uviděl, že vysoká tráva je všude poválená a místo silně zapáchalo. Začal jsem couvat ke stráni, ale už nebyl čas, abych se na ni vyškrábal. Z bočního hustého křoví vylezl nějaký tvor. Poté, co se nad trávou objevil hnědý hřbet, jsem vyloučil možnost, že by šlo o rybáře.

Grizzly si to vyšlápl přímo ke mně. Byl jsem vyzbrojen pouze fotoaparátem a nezbývalo než vyčkávat, co medvěd udělá. Jak zareaguje? Dostal se ke mně na nějakých pět metrů a pak se zastavil. Zrak není nejsilnější medvědí stránkou, ale i tak mne zpozoroval. Zarazil se a zůstal stát. Blesklo mi hlavou, jak je člověk beze zbraně v přírodě vlastně bezmocný. Pasujeme se sice na pány tvorstva, ale naše tělesné schránky tomu neodpovídají. Pokud se grizzly rozhodne zaútočit, mám jen pramalou šanci. Mohl jsem dělat jediné – zůstat v klidu, nekoukat zvířeti přímo do očí, zůstat k němu čelem a čekat, jak se rozhodne.

Dospělý grizzly si mne prohlížel asi stejně překvapeně jako já jeho, pak zabručel a rychle utekl pryč. V tu chvíli se mi pocity štěstí, vděčnosti a okouzlení spojily v jedno a po návratu k autu jsem byl schopen zapsat do deníku pouze tři slova: „Viděl jsem ho?!“

Nedat šanci medvědímu čichu

Grizzly měl možnost mne zabít, ale neudělal to. Jsem si téměř jist, že takovýchto setkání se šťastným koncem je spousta, ale do médií se proderou jen případy, kdy predátor někoho napadl. Rozhodně ne ty se šťastným koncem. Neinformovaní lidé pak získávají nepravdivý obraz o medvědech zabijácích a někdy vymění krásný a silný cestovatelský zážitek za slova, že s ohledem na bezpečnost není radno takovou cestu podniknout. Nebo dokonce začnou dravá zvířata nenávidět a mít z nich nemístné fobie.

Netvrdím, že medvědi a jiní predátoři jsou za všech okolností mírumilovní. Pokud se ale podíváte podrobněji na případy napadení, dojdete k závěru, že chyba byla na straně člověka, ne zvířete. Lidé zkrátka z neznalosti či nedbalosti nerespektovali pravidla, která ve zvířecím světě platí.

Co je tedy nutné dělat, abyste se nebezpečných situací vyvarovali? Tak za prvé. Medvědi sice nemají dobrý zrak ani sluch, ale jejich čich je zcela mimořádný a vůně jídla je přiláká na velkou vzdálenost. Pokud tedy nechcete, aby se vám toto zvíře podívalo do batohu na svačinu, buď ji s sebou vůbec nenoste, nebo ji mějte co nejdůkladněji zabalenou, aby její pach nemohl uniknout. Nenechávejte žádné jídlo a další voňavé věci ve stanu. Půltunové zvíře si se stanem hravě poradí. Jídlo nechávejte pověšené na stromě co nejdále od stanu. Na Aljašce máte navíc v kempech k dispozici místa, kam lze bezpečně zavřít jídlo a jiná místa určená pro konzumaci potravin a vyhazování odpadků.

Křikem proti grizzlymu?

Další rada zní: Buďte na cestách opatrní. Je i běžné, že si s sebou lidé berou zvonky, nebo se při procházce krajinou nahlas baví. Předejdou tak možnosti, že by medvěda překvapili a on by volil na svou obranu útok. Jestliže o vás zvíře bude vědět, ve většině případů se člověku vyhne.

Od šelem je samozřejmě důležité udržovat bezpečný odstup a například u medvědů na Aljašce se uvádí vzdálenost zhruba tří set metrů. Když se přece jen dostanete blíž, může nastat několik různých situací. Jestliže vás medvěd nesleduje, je dobré pomalu vycouvat. V žádném případě se neotáčejte a neutíkejte. I když grizzly vypadá nemotorně, dokáže vyvinout rychlost přes 50 kilometrů v hodině, které člověk nemůže konkurovat. A především je útěk pro šelmu instinktivě výzvou vydat se do běhu za možnou kořistí. V případě, že medvěd přeci jen pokračuje směrem k vám, snažte se, abyste mu nestáli v cestě. Byl jsem sice svědkem situace, kdy rybáři začali na blížícího se grizzlyho křičet, ale nejde vždy o zaručený návod. Jeden den medvěd utekl, druhý den se ve stejné situaci klidil z cesty rybář. Huňáč totiž na křik napřed vůbec nereagoval a teprve po chvíli zaujal útočné postavení s pokrčenou hlavou. Naštěstí ale rybáři jen takto pohrozil a nic víc se nestalo.

Já osobně bych ovšem vždy volil variantu zůstat v klidu a jak to jen jde, pomalu vyklidit zvířeti cestu. Hodně záleží na situaci, do které se dostanete a kterou musíte s chladnou hlavou řešíte na místě.

Pokora na prvním místě

Nejhorší situace, do níž se můžete dostat, je vstoupit mezi matku a její mláďata. Medvědí matky jsou starostlivé opatrovatelky a jestliže dojdou k závěru, že jejich potomky ohrožujete, útoku se nevyhnete. Této situaci můžete předejít jedině opatrností.

TIP: Medvěd lední: Huňatý král Arktidy

Grizzly je sice považován za jednoho z nejagresivnějších medvědů vůbec, ale rozhodně není krvelačný zabiják, který morduje lidi na počkání. Buďte opatrní, dbejte pokynů a nařízení, které jsou v místech vypsaná a připusťte si pokoru před krajinou a zvířaty, která v ní žijí. Příroda se vám určitě odvděčí nezapomenutelnými zážitky.

Američtí vojáci na britském výsadkovém plavidle LCA 1377 v květnu 1944 během příprav invaze do Normandie. LCA 1377 tvořilo součást 507. flotily LCA, jejíž mateřskou lodí byla dopravní belgická loď HMS Prince Baudouin (LSI(S)-488). Na pevnou zemi tento člun dopravil velitelskou rotu 5. praporu rangerů pod vedením kpt. Johna Raaena, kteří přistáli v sektoru D (jako Dog) Zelený (Green) pláže Omaha. 

Člun typu LCA, vyvinutý firmou John I. Thornycroft Ltd. splňoval kritéria výsadkových plavidel, tedy malý ponor a pancéřovou ochranu, ovšem na moři vykazoval kvůli plochému dnu velkou nestabilitu. Výsadkáři mohli sedět v přepravním prostoru na podélných dřevěných lavicích, které ale bývaly často vymontované kvůli zvýšení nákladní kapacity. V Evropě čluny přijížděly až k pobřeží, kde je přepravovaní vojáci opouštěli přední sklopnou rampou.

LCA 1377

• Výtlak: 9 t
• Délka: 12,6 m
• Šířka: 3 m
• Pohon: 2× 65 kW Ford V-8 (benzin)
• Rychlost: 19 km/h, 11 km/h naložený
• Dosah: 80–130 km
• Kapacita: 36 mužů
• Posádka: 4 muži
• Výzbroj: lehké kulomety Bren nebo Lewis
• Vyrobeno: 2 000 ks (1939–1945) 

V Pacifiku naproti tomu často bránila člunům v plavbě korálová bariéra. Ovládání LCA se zcela odlišovalo od běžných člunů. Vzhledem k absenci kýlu plavidlo rychle reagovalo na kormidlo, ovšem také špatně drželo směr, a tak i na jen mírně neklidném moři bylo velmi těžké plout stejným směrem po delší dobu. V praxi však nad jeho nedostatky převážila užitečnost, proto se ho v letech 1939–1945 vyrobilo na 2 000 kusů. 

Toto úžasné video pořízené v Ultra HD vás vezme na prohlídku Mezinárodní kosmické stanice. Dobře zaostřené rybí oko s velkou hloubkou ostrosti poskytuje bezprostřední vizuální zkušenost z života na orbitální základně. Vyhlédněte ze oken Cupoly a prozkoumejte vnitřek obytných uzlů a modulů z perspektivy astronautů. 

Kadeřník Dasharath Kumar z indického Kalaburagi používá svérázný způsob, jak u svých zákazníků vykouzlit dokonalý sestřih. Místo nůžek používá tento osmadvacetiletý Ind plamen svíčky. Poté, co pomocí hřebenu a svíčky vlasy zkrátí do požadovaného střihu, je Dasharath umyje a ošetří, aby je zbavil nežádoucího zápachu. Jeho neortodoxní metoda je prý velmi žádaná, a jeho malé kadeřnictví si prý na nezájem zákazníků nemůže stěžovat.

Hrad Špilberk, stojící uprostřed stejnojmenného parku, založil Přemysl Otakar II. v době, kdy byl ještě moravským markrabětem. Přebýval tu mimo jiné i Karel IV. s Blankou z Valois. Po roce 1620 zde zřídili vězení pro zajatce z moravského stavovského povstání. Později hrad odolal tříměsíčnímu obléhání švédskými vojsky. A opět se naplnil vězni. Postupem času se stal dokonce nejobávanějším kriminálem v tehdejší Evropě.

Tamější kasematy byly doslova postrachem. Za habsburské monarchie si tu odpykávají tresty ti nejhorší rebelové a vyvrhelové. Zavřeni v tmavých kobkách, kde napůl stáli a napůl viseli připoutáni do železného opasku zakovaného do zdi. Ruce a nohy jim vězely v poutech a řetězy je spojovaly se železnou tyčí, která prý procházela všemi celami v patrech nad sebou. Šance na útěk ze Špilberku? Nulová! Všichni tu navíc trpěli silnou podvýživou. Celé týdny se prý střídaly jen dva druhy polévek: bramborová bez brambor a kroupová s pěti kroupami. Po té následovaly tři kousky masa velikosti hrachu s bramborovým příkrmem a večer obvykle vařená bílá řepa.

Prominentní vězeň

V pevnosti se také nacházela mučírna s nástroji jako palečnice, skřipec, kleště nebo pepřenka. O co šlo? Nádobka naplněná pepřem se vkládala mučeným do úst, aby nebylo slyšet jejich kvílení! Posledním vězněm se podle legendy stal sám císař Josef II. Na jedinou hodinu se nechal zavřít do dřevěné kobky určené pro nejtěžší zločince. Ihned potom, co vyšel ven, nechal tyto žaláře zrušit a přestěhovat vězně do jiných, o něco milosrdnějších cel.

Bývalý policejní náčelník Sean Canning a jeho žena Elizabeth však tvrdí, že jejich dcera odešla z domova zcela dobrovolně, protože se nechtěla podřídit přiměřeným domácím pravidlům. Odmítala prý otce i matku respektovat, dodržovat danou hodinu návratu a pomáhat v domácnosti. Mimo to nechtěla ukončit vztah s mladíkem, který na ni měl podle rodičů špatný vliv.

Rachel se následně rozhodla řešit svoji situaci soudně: požaduje, aby jí rodiče zaplatili poslední rok střední školy a financovali její studium na univerzitě. Soudce již zamítl její nároky na hrazení životních nákladů. Na rozhodnutí v ostatních bodech žaloby si však dívka musí ještě počkat. 

Polský umělec Paweł Kadysz se pokusil tyto otázky zodpovědět. Vytvořil sérii fotografií, zachycujících známého padoucha ze série Star Wars, v běžných denních situacích. Jak se zdá, i Darth Vader může zaspat do práce, zapomenout koupit mléko nebo si ukuchtit něco dobrého k snídani. Další fotografie jeho vtipné série najdete na adrese tookapic.com.

Invazní úsek s názvem Sword představoval nejvýchodnější sektor spojeneckého vylodění. Sestával (od východu na západ) ze čtyř taktických oblastí; jmenovitě Oboe, Peter, Queen a Roger. Útokem a samotným obsazením pláže byla pověřena 3. britská pěší divize generálmajora Thomase G. Rennieho, pro účel operace posílená o další útvary, zejména o obrněné a speciální jednotky commandos.

Ke střetu s nepřítelem fakticky došlo pouze v oblasti Queen, která zahrnovala úzký pruh pobřeží o délce osm kilometrů a hloubce 800 m. Hlavní štáb tento úsek pro lepší orientaci rozdělil na podoblasti Green, White a Red, přičemž pro každou z nich vyčlenil jeden pěchotní prapor. Celkem se na pláži Sword vylodilo 28 845 mužů a v bojích jich padlo kolem 630.

Nejdřív tanky, pak pěchota

V brzkých ranních hodinách dne 6. června 1944 nařídil velitel útočného svazu S admirál Arthur G. Talbot zahalit námořní konvoj vezoucí invazní síly k pevnině kouřovou clonou. Stejně jako jiní velitelé se i on zcela oprávněně obával nepřátelského dělostřelectva, avšak naštěstí pro Spojence německé baterie byly silně paralyzovány předešlými nálety britského bombardovacího letectva. Jediné protiopatření, jaké Němci učinili pro zpomalení vylodění, představovalo vyslání několika rychlých torpédových člunů, jimiž pomocí taktiky „udeř a zmiz“ zničili norský torpédoborec Svenner.

Avšak Spojencům se podařilo všechny tyto „záškodníky“ do večera eliminovat, což jen dokresluje tristní situaci Kriegsmarine v létě 1944. Vylodění probíhalo víceméně podle plánu – protože měli Spojenci převahu jak na moři, tak ve vzduchu, invazní síly měly cestu k pláži relativně volnou. Strategicky důležité mosty přes řeku Orne a Caenský kanál navíc obsadili o několik hodin dříve muži britské 6. výsadkové divize, čímž znemožnili rychlý přísun německých posil. Menší nesnáze způsobovalo britským invazním jednotkám jen silné vlnobití, snížená viditelnost a nastražené překážky, případně miny.

Na Swordu se dokonce podařilo splnit stanovený plán přesunu z moře na pevninu, který zněl „první jdou tanky, až za nimi pěchota“. Tehdy došlo také k paradoxní situaci, kdy reálně hrozilo, že rychle plující invazní plavidla s pěšáky na palubách smetou pomalu se pohybující plovoucí DD tanky, což také dva z nich odnesly.

Co se týče vylodění samotného, díky masivní podpoře vzdušných sil i námořního dělostřelectva postupující pěchota velmi rychle překonala úzký pruh pláže a dále pokračovala v eliminaci německých postavení v prostoru písečných dun. Během hodiny zvládli Britové oblast dokonale vyčistit a zároveň zabezpečit tři průjezdy pro vlastní obrněnou techniku. Čelní jednotky přitom postupovaly stále vpřed a přibližně okolo půl desáté dopoledne se vesnice Hermanville-sur-Mer, ležící dva kilometry od pobřeží, nacházela v jejich rukou.

Problémy na východě

V sektoru Queen Red probíhaly o poznání těžší boje a britští vojáci zde utrpěli velké ztráty, prapor tu přišel dokonce o svého velitele. Velkou překážku pro útočící pěchotu představovala zejména dělostřelecká baterie dislokovaná na západním okraji vesnice Ouistreham. K její eliminaci vydatně přispěly oddíly commandos, které sestávaly mimo jiné i z vojáků francouzské národnosti.

Během dopoledne se však německé síly v tomto prostoru vzpamatovaly a pláže přeplněné lidmi i technikou teď z několika míst ostřelovaly těžké dělostřelecké baterie z vnitrozemí. K tomu se přidal silný vítr, který spolu s přílivovými vlnami komplikoval práci ženistům odstraňujícím překážky proti vylodění. Z tohoto důvodu zůstalo na pláži Sword mnoho vraků spojeneckých vozidel.

Aby toho nebylo málo, po poledni se postup Spojenců zpomalil a téměř zastavil, za což mohl především styl výcviku čelních jednotek. Velení původně předpokládalo, že boj o pobřeží bude dlouhý a tuhý. Nakonec se ukázal pravý opak – vojáci, kteří byli celou dobu cvičeni na předpokládanou situaci „masakru na pobřeží“, najednou nevěděli, co si počít. Místo aby tuto neočekávanou výhodu okamžitě využili, zastavili se a opatrně zvažovali další postup. Nepřítel tak získal drahocenný čas, aby mohl zkonsolidovat síly.

Na dohled od Caen

Generálmajor Rennie si byl moc dobře vědom, že pokud jeho muži neobsadí ještě téhož dne další klíčové body severně od pláží (zejména výšina Périers Rise a opevněné body s kódovými názvy Morris a Hillman), mohou je s příchodem německých posil čekat perné chvilky. Proto zariskoval a pověřil 185. brigádu, aby neprodleně zahájila nový útok směrem na Biéville.

Učinil tak i přesto, že zpočátku postrádala dostatečnou podporu těžké techniky. Ta se z valné většiny nacházela stále na pláži nebo v jejím okolí. Odvážné rozhodnutí se ale nakonec vyplatilo. Město ležící pouhých pět kilometrů od severního okraje Caen Spojenci definitivně opanovali pozdě odpoledne. V jeho okolí navíc zničili 13 německých obrněnců při ztrátě jednoho vlastního, což německému veliteli 21. tankové divize generálmajoru Edgaru Feuchtingerovi přidělalo další vrásky na čele. Britům zde také nesmírně pomáhala efektivní vzdušná podpora, která dočasnou absenci tanků na čele útoku do jisté míry kompenzovala.

Za všechny jeden příklad; když se předsunuté oddíly 12. tankové divize SS Hitlerjugend objevily ve večerních hodinách na dohled od města, jejich nádrže už zely prázdnotou. Tankisté proto museli zastavit u nejbližšího skladu, aby doplnili pohonné hmoty. Jaké však bylo jejich překvapení, když místo nádrží s drahocenným palivem spatřili jen doutnající trosky, pozůstatek úspěšné akce spojeneckého letectva.

Výsledek útoku

Během prvních dnů Britové udrželi své předmostí a postoupili na linii vedoucí asi na polovině cesty mezi pobřežím a největším městem v oblasti. Kromě toho zvládli úspěšně navázat spojení s výsadkáři kontrolujícími přístupové mosty na západě. Vytyčeným cílem 3. pěší divize se stalo rychlé dobytí Caen.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Jednalo se o důležitou dopravní křižovatku, která měla pro obě strany strategický význam a navíc představovala výchozí bod k dalšímu postupu do francouzského vnitrozemí. Tohoto ambiciózního cíle však Spojenci nedosáhli a oproti očekávání hlavního štábu se podařilo město obsadit po dlouhých bojích až o celé dva měsíce později.