Představte si, že při večeři usednete ke stolu se svým manželem, dětmi, matkou a… milencem. Všichni se dobře znají a pojí je přátelské vztahy. Po jídle dorazí manželova přítelkyně, s níž čas od času strávíte postelovou „trojku“. Nejde přitom o výmysl bláznivých sodomitů – jedná se o běžnou realitu lidí, kteří vyznávají životní styl zvaný polyamorie. 

Hlavně nic netajit 

Za jeho kolébku se považuje Washington, kde v roce 1996 vzniklo hnutí The Polyamory Society. Dnes podobná organizace – s názvem Poly Amores Netzwerk – existuje i v Německu a své příznivce si neobvyklý způsob života nachází také u nás. Příkladem je polyamorik Jan Matějek, který žije otevřeně ve vztahu se dvěma ženami a popisuje ho následovně: „My tři jsme spolu chodili všichni navzájem už asi před rokem. V současnosti chodím já s oběma přítelkyněmi, ale ony spolu již nechodí, tak se vídáme v této sestavě, jen když je třeba nějaká akce, kam chci vzít obě.“ 

Hlavní podmínkou je, aby o sobě všichni partneři navzájem věděli, přičemž o nich vědí i jejich nejbližší, tedy rodiče a děti – nic se nesmí tajit. Polyamorie prý navíc netkví primárně v sexu, ale v partnerství a partnerské lásce, kterou lze údajně cítit k více osobám najednou. „Je to podobné, jako byste se ptali, jak matka rozděluje cit mezi vlastní děti. Každý vztah je trochu jiný. S přítelkyní, s níž žiju, se známe velmi dlouho, vztah se časem prohluboval a je úplně odlišný než s druhou přítelkyní, se kterou chodím asi rok a půl,“ vysvětluje Matějek. 

Vítr v monogamním vztahu 

Když do dlouhodobého, třeba i spokojeného vztahu vtrhne zamilování jednoho z partnerů, monogamními vztahy to většinou od základů otřese: Buď se rozpadnou, nebo v sobě zamilovaný svůj cit potlačí za cenu vlastní frustrace. Vyznavači mnohonásobné lásky ovšem zmíněné situace řeší otevřeně – s novým objektem zájmu se svému protějšku svěří a ten se s tím většinou smíří. Polyamorici se shodují, že k radosti z faktu, že je partner s někým dalším, musí člověk dozrát. Musí v sobě potlačit potřebu druhého vlastnit a nesmí z jeho nového vztahu vyvozovat závěr, že on sám nestojí za nic. 

Žárlivost se prý u polyamoriků vyskytuje velmi zřídka. A když k ní přece jen dojde, eliminuje se tím, že se o problému otevřeně mluví. „Myslím si, že žárlivost je většinou znakem něčeho jiného. Třeba mám pocit, že žárlím, ale ve skutečnosti to znamená, že bych se s partnerem chtěla vídat častěji. Nebo bych chtěla, aby mi řekl, že jsem pro něj důležitá a proč,“ vysvětluje polyamorička Fronéma Virglerová.

Nevěra čili porušení pravidel 

Naopak se však u polyamoriků překvapivě hodně řeší nevěra, i když má jinou podstatu, než jsme běžně zvyklí. Neznamená totiž spát či chodit s někým jiným, ale porušit určitá pravidla, která si partneři nastavili. Zahrnuje to například situaci, kdy si partner najde další lásku, ale ani jí, ani stávající přítelkyni o tom, že má více závazků, neřekne. 

Polyamorici často sdílejí elektronické diáře, ve kterých si dávají vědět, kdy má kdo čas. Riziko přenosu pohlavních chorob snižují chráněným stykem, nepodnikají promiskuitní akce a do svého společenství pouštějí jen některé. „K jistým rizikům patří, že když jsme v blízkém kontaktu s více lidmi, můžeme častěji zažívat také ztrátu, ať už rozchod, nebo i úmrtí. Zároveň však paradoxně být s více lidmi znamená i výhodu: Například po bolestivém rozchodu nezůstáváme sami,“ vysvětluje psycholog z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje a polyamorik Jiří Procházka.

Původní knížecí volba probíhala zpravidla na Pražském hradě, v jehož středu stál jakýsi dávný kamenný stolec nazývaný Žiži. Právě k němu byl kandidát na trůn přiveden a za hromadného pokřiku velmožské skupiny slavnostně dosazen.

Výsada volby

Prastarý trůn českých knížat byl umístěn na nejvyšším bodě návrší, přibližně v místech dnešního západního průčelí Svatovítské katedrály. Jeho zvláštní název má hned dvě možná vysvětlení. Ze staroslověnštiny známe slovo „sieža“, které znamená usednout a napovídalo by ceremoniálnímu dosednutí nově zvoleného panovníka na stolec. Stejně tak je ale možné i vysvětlení pomocí slova „žhnouti“, které odkazuje ke kultovnímu místu na vršku pahorku.

Vlastní ceremonie popisovaná dávnými učenými kronikáři však nemohla stačit k rozřešení otázky, kdo se vlastně má onoho nastolování zúčastnit. České panstvo patrně řešilo stejný problém, a tak se záhy po smrti Václava III. ponořilo do starých spisů a listin, aby vyneslo na světlo světa dokument nebývalého významu. Zlatá bula sicilská, kterou vydal již Fridrich II. pro tehdejšího českého krále Přemysla Otakara I. v roce 1212, totiž pravila, že má-li být v Českém království někdo zvolen, přisuzuje tento akt všem Čechům. V dnešní době bychom patrně chápali tento výrok doslovně, na počátku 14. století však mezi tyto Čechy patřila především a pouze zemská elita. A právě tuto úzce vymezenou skupinu tvořili čeští páni, kteří díky bezmála sto let starému dokumentu získali mocný nástroj politického vlivu.

V roce 1999 se z hlubin internetu vynořila teorie, že čáry za letadly na nebi jsou jedovaté chemikálie, kterými nás vláda tajně sprchuje. Cílem tzv. chemtrails (chemical trails – chemické stopy) je prý sterilizace populace. Popisované bílé čáry ve skutečnosti tvoří drobné kapky vody či ledové krystalky, jež vznikají v důsledku rozdílných teplot okolního vzduchu a vzduchu proudícího z leteckých motorů.

V běžné cestovní výšce dopravních letadel, okolo 10 000 až 11 000 metrů, klesá teplota vzduchu k −50 °C. Spaliny vycházející z motorů jsou však o několik stovek stupňů teplejší. A právě tento rozdíl může za to, že se na nebi utvářejí z kapek či krystalků čáry neboli kondenzační stopy.

Platí přitom, že čím větší teplotní rozdíl, tím výraznější stopa. Ve zmíněných letových hladinách se pohybují převážně dopravní a vojenská letadla; zaručená identifikace soukromého, dopravního, či vojenského stroje na základě jeho kondenzačních stop však bohužel možná není.

Odborníci NASA v roce 2013 uskutečnili misi LADEE (Lunar Atmosphere and Dust Environment Explorer), jejíž součástí byla experimentální laserová komunikace. Během tohoto experimentu odeslali data ze Země na Měsíc úctyhodnou rychlostí 622 megabitů za sekundu. Taková rychlost dalece překračuje všechno, co se nám povedlo s tradiční rádiovou komunikací.

V roce 2019 by se měla odehrát mise NASA jménem Laser Communications Relay Demonstration (LCRD). Uskuteční se mnohem blíže, nežli mise LADEE. Prověří laserovou komunikaci z oběžné dráhy se dvěma pozemskými stanicemi – na Havaji a v Kalifornii.

Laserová komunikace ve vzdálenějším vesmíru

Badatalé NASA přitom současně pracují na komunikaci ve vzdálenějším vesmíru. Použití laserů by v takovém případě umožnilo oproti dnešku posílat z Marsu i jiných lokalit obrovské objemy dat. To samozřejmě zvýší vědecký přínos průzkumných misí.

Laboratoř tryskového pohonu NASA pracuje na konceptu Deep Space Optical Communication. Vědci v tomto projektu zkoumají, jak laserová komunikace zvýší rychlost přenosu dat a přizpůsobují zařízení pro takovou komunikaci sondám, které operují ve větší vzdálenosti od Slunce a musí si vystačit s menším množstvím slunečního záření.

TIP: Data z vesmíru potečou laserovým paprskem. Testovat se bude přímo na ISS

Laserová komunikace by mohla být velmi užitečná i pro cubesaty, miniaturní sondy, které jsou zásadně omezené malou velikostí a skromnými zdroji energie.

Americký startup EcoH2O Innovations vyvíjí technologie, které z mořské vody vyrábí pitnou vodu a používají k tomu energii mořských vln. Jejich novým systém SAROS (Swell Actuated Reverse Osmosis Systém) je snadno přenosný a nezávislý na fosilních zdrojích energie.

Systém SAROS byl navržen pro potřeby obyvatel ostrovů a odlehlých pobřeží, kde je nedostatek pitné vody a kde je pro lidi příliš komplikované používat tradiční postupy pro odsolování mořské vody.

TIP: Odsolování mořské vody jako po másle s nanopórovou grafenovou membránou

Relativně jednoduché zařízení SAROS využívá sílu vln k pohánění procesu reverzní osmózy. Tento proces vyžaduje tlak, který následně vede k průchodu odsolené vody membránou zařízení, zatímco rozpuštěné soli neprojdou. SAROS vyprodukuje 11 356 litrů pitné vody denně a může fungovat, i když je moře v podstatě klidné.

Vědci už delší dobu vytvářejí modely lidských orgánů na čipu, s jejichž pomocí testují vliv chorob nebo léků na tyto orgány.

Bioinženýři z Harvardu teď vyvinuli robota, do něhož zabudovali dýchající plíce na čipu, tedy kus lidské plicní tkáně, který dýchá podobně jako skutečné plíce. Tento robot je vybaven zařízením, které mu umožňuje realistickým způsobem vykouřit větší množství cigaret.

Vědci pak mohou pomocí tohoto robota detailně zkoumat vliv kouření na plíce kuřáka v reálném čase. Robotický kuřák přináší mnohé výhody oproti výzkumu buněčných kultur na Petriho miskách i ve srovnání se studiem lidských kuřáků. Každý člověk je trochu jiný a to v podobných případech značně komplikuje výsledky výzkumu.

TIP: Placenta na čipu pomůže lépe pochopit těhotenství

Robot se osvědčil a poskytl cenné informace. Badatelé ho chtějí v budoucnu využít i k výzkumu účinků nových produktů, jako jsou například e-cigarety, na lidské zdraví.

Jihoamerická řeka Amazonka se s africkým Nilem dlouhá léta přetahuje o primát nejdelší řeky světa. Ať už je ovšem Amazonka první či druhá nejdelší řeka světa, jisté je, že její délka, která bezpochyby dosahuje 7 000 kilometrů, je monumentální. Stejně tak obrovská je logicky i Amazonská nížina, touto řekou odvodňovaná. Podle různých údajů má rozlohu kolem pěti milionů čtverečních kilometrů. Právě tady žijí harpyje pralesní (Harpia harpyja).

Harpyje je velmi dobře přizpůsobena k lovu. Zrak má asi osmkrát silnější než člověk, její pařáty připomínají větší lidskou ruku a drápy jsou dlouhé až 12 cm. I mezi hustými korunami pralesa dokáže vyvinout rychlost až 90 km/hod. Harpyje je majestátní pták – hmotnost samice může dosáhnout devět i více kilogramů a křídla v rozpětí měří až dva metry. Díky své velikosti si troufne nejen na leguány a hady, ale také na opice, lenochody nebo vačice.

TIP: Tajemství sokolnického lovu aneb Dravci ve službách člověka

Ve spleti větví a korun stromů dokáže velmi rychle a obratně zaútočit a má vysokou úspěšnost dopadení kořisti. Jak jsme si všimli, opice, které jsou hlavní kořistí tohoto dravce, zachvátí při jeho spatření panická hrůza a některé ani nejsou schopny utéci. Je prý dokonce s to napadnou a zabít i malé dítě. Snad proto získal tento dravec jméno harpyje, jež pochází z řecké mytologie. Tam byla Harpyje okřídlená zrůda s velkými drápy, supím tělem a lidskou tváří.

V ruské armádě jsou ve výzbroji tiché úpravy poloautomatické pistole PM systému Makarov a plně automatické pistole AP systému Stěčkin, jež nesou označení PB a APB, a v podstatě jde o modifikace s integrovanými úsťovými tlumiči hluku. Pro důstojníky KGB a vojáky zvláštních jednotek však vznikaly i zcela speciální bezhlučné pistole. První z nich byla v 60. letech zbraň S4M se dvěma hlavněmi ráže 7,62×63 mm a následovala podobná MSP na střelivo ráže 7,62×38 mm.

Bezhlučná pistole PSS Vul

• Ráže střeliva: 7,62×42 mm
• Kapacita zásobníku: 6 nábojů
• Délka zbraně: 165 mm
• Délka hlavně: 35 mm
• Hmotnost nabité zbraně: 0,88 kg
• Úsťová rychlost střely: 200 m/s
• Efektivní dostřel: 50 m 

Uvedené typy munice obsahují zvláštní „píst“, který ihned poté, kdy střela opustí nábojnici, provede utěsnění nábojnice. Tím zabrání další expanzi prachových plynů, které by jinak způsobily hluk. Zřejmě nejpokročilejší a nejznámější ruskou bezhlučnou pistolí je však typ PSS Vul na munici ráže 7,62×42 mm, v němž je celá střela ukryta ve válcové nábojnici. Jedná se o podobný systém jako u výše popsaných typů, avšak vyspělejší a umožňující opakování funkce zbraně, která má zásobník na šest ran. 

Výhoda spočívá v tom, že jakmile se vypálená střela dostane k ústí hlavně, její zadní část právě opouští nábojnici a pak začne pracovat jakýsi píst ve tvaru pohárku, který nábojnici utěsní. Střela je velice účinná (na vzdálenost 30 m může probít asi 30 mm oceli), ale hluk výstřelu se rovná jen cvaknutí kohoutku a tichému prasknutí, které připomíná ztlumené otevření láhve šampaňského. O možnostech pistole PSS informoval západní experty již zmíněný Vladimir Rezun, jeho údajům se ale příliš nevěřilo, dokud nebyla jedna z těchto zvláštních zbraní získána v Afghánistánu. Poté se zjistilo, že Rezun měl pravdu, což vojenské odborníky na Západě nepokrytě vyděsilo.

Zajímavý nález si na konci října připsal rover Curiosity. Na povrchu Marsu narazil na podivně vyhlížející lesklý meteorit. Nejde o první nález tohoto druhu Marsu, povrch rudé planety je kvůli řídké atmosféře a blízkému pásu planetek doslova posetý nejrůznějšími úlomky vesmírných objektů. Jeho detailní analýza nám ale může poskytnout nové informace o historii i současnosti Marsu. První zveřejněná data ukazují, že se tento tmavý, hladký a lesklý meteorit skládá především z železa, niklu a fosforu, se stopovou příměsí dalších prvků.