Naše cesta do dunajské delty začala ve správním městě Tulcea, kde se Dunaj dělí do tří velkých ramen. Mimoto se rozvětvuje do mnoha vedlejších říčních ramen a kanálů. Tato oblast je natolik spletitá, že pokud jsme chtěli z dostatečné blízkosti spatřit hlavní důvod naší návštěvy, důstojného opeřence pelikána bílého, museli jsme si opatřit zasvěceného průvodce.

Pramicí po deltě Dunaje

Měli jsme velké štěstí, neboť náš ornitologický kamarád Aleš znal vedoucího správy biosférické rezervace. Seznámili jsme se bez problémů, Titi se nás ujal a my doufali, že se snad dostaneme i do míst, která nejsou běžně přístupná turistům. V deltě je totiž vyznačeno 18 zón pod ochranou zákona, do nichž je vstup možný pouze na povolení.

Nastoupili jsme na motorovou pramici, vzali jsme jen nejnutnější věci a vše ostatní nechali v autě na hlídaném parkovišti. Z Tulce k moři je cesta dlouhá asi sto kilometrů a my byli v polovině této vzdálenosti pozváni na oběd na úzkém pruhu země u Titiho přátel. Nepřekvapilo nás, že hlavní chod se skládal z ryb, které jsou hlavním potravním zdrojem nejen pro mnohé místní opeřence, ale i pro lidi. Poobědvali jsme tedy rybí polévku a pečeného úhoře a pokračovali dál. Po několika dalších kilometrech nás čekal nocleh v domku Titiho maminky.

Hned druhý den ráno jsme se s naším průvodcem domluvili, že bychom rádi vyjížděli ještě za tmy. Jak jinak zajistit, že uvidíme zvířecí obyvatele delty v co největším počtu? Titi napřed nedokázal pochopit, že chceme den začínat bez snídaně, ale nakonec akceptoval, že jídlo přijde na řadu až v době, kdy bude slunce hodně vysoko.

Školka malých pelikánů

Pojmout fotograficky deltu jako celek není možné pokud se nechystáte vydat knihu o několika stech stránkách. Jsou tu hnízdní kolonie volavek, kormoránů, ibisů, rybáků a obrovské množství mnoha dalších zajímavých zvířat a míst. Pro toto místo je však charakteristický jeden pták, kterého má Dunajská delta i ve znaku – pelikán bílý.

Mnohdy již z Tulci nebo ze širšího okolí delty lze tyto ptáky pozorovat, jak ve spirále krouží v obrovských výškách a mistrně využívají termiky. Z dostatečného nadhledu pak hledají vhodná jezera delty, kde je dostatek rybí potravy. Úživnost tohoto území je nepředstavitelná, vždyť ptáci zde denně zkonzumují 65 tun ryb.

Rádi bychom viděli i hnízdiště pelikánů, ale to bychom museli přijet v jinou roční dobu. Pelikáni totiž hnízdí v únoru a březnu. Teď v květnu jsou mláďata již velká. Cesta na hnízdiště trvá půl dne. Několik hodin se prodíráte rákosím a když jste několik metrů před cílem, malí pelikáni se seřadí do školky a zmizí. Ne, hnízdiště asi přece jen oželíme.

Kouzlo podvečerních minut

V dunajské deltě je z posledního sčítání 4 500 až 5 000 párů pelikánů bílých (Pelecanus erythrorhynchos) a asi 2 000 kusů vzácnějších pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Je to zdánlivě velké množství, ale na obrovských plochách delty Dunaje jde obrazně jen o větší pletací jehlici v kupce sena.

Při jedné z našich cest jsme ale měli štěstí. Při návratu na nocležiště Titi najednou vypnul motor a naznačil nám, abychom byli ticho. Chopil se bidla a opatrně posouval loď hustým rákosím. Po několika metrech se před námi objevil neuvěřitelný pohled – na jezeře byly snad dvě tisícovky pelikánů. Zřejmě o nás sice věděli, ale naše přítomnost je nijak neznepokojovala. Velmi opatrně jsme proto postupovali metr po metru blíž. Šlo o vzácný okamžik klidu a Titi přesně věděl, že pelikáni se dnes již nakrmili, teď se čistí a jen za pár dalších minut budou přelétat na svá nocoviště. Každopádně i náš průvodce byl trochu zaskočen tak velkým množstvím. Kouzlo skutečně trvalo jen několik minut, ptáci se ve skupinách začali těžkopádně zvedat z vodní hladiny a odlétali.

Deltu jsme opouštěli s příjemným pocitem, že jsme viděli mnohé z toho, co zde vůbec vidět lze. Zároveň jsme si ale říkali, že se někdy určitě vrátíme. Míjeli jsme výletníky na velkých parnících s reprodukovanou hudbou, kde se na stolech s čistými ubrusy chladilo šampaňské. Ti nám ale nevadili. Do těch nejskrytějších míst se nedostanou a v zásadě právě tihle turisté ekosystému neublíží a pro jeho záchranu přinášejí nejvíce peněz.

Zdálo se, že problémy, které bombardér od samého počátku pronásledovaly, díky nalezení správných motorů zmizely. Pe-8 poháněný motory AŠ-82 mohl konečně předvést svůj potenciál.

Předchozí část: Petljakov Pe-8: Stalinova „létající pevnost“

Používal se hlavně pro dálkové údery na cíle ve východní Evropě i v samotném Německu, kromě hlavního města také mj. na Gdaňsk či Königsberg (dnešní Kaliningrad).

Nasazení, cíle a výzbroj

Zformoval se také další útvar vyzbrojený letouny Pe-8, a to 890. dálkový letecký pluk, který útočil primárně na cíle na okupovaném území SSSR – na mosty, nádraží a sklady techniky. V červenci 1943 sehrály Pe-8 důležitou, ač stále nedoceněnou roli při náletech na týl protivníka během bitvy u Kursku; Němci dokonce speciálně proti nim převeleli do oblasti jeden ze špičkových nočních stíhacích útvarů, a to Nachtjagdgeschwader 5.

Naopak údery na Německo měly zejména psychologický efekt. Nepříteli demonstrovaly schopnosti sovětského letectva útočit na dálku a současně byly morální vzpruhou pro vlastní obyvatelstvo. Na tomto místě je vhodné se podrobněji zmínit o výzbroji sériových exemplářů Pe-8, která rozhodně nebyla zanedbatelná. V ocasním střelišti se nalézal 20mm kanón ŠVAK a stejná zbraň byla také ve hřbetním střelišti. V prosklené přídi byly umístěny dva 7,62mm kulomety ŠKAS a z každé vnitřní motorové gondoly mířil dozadu 12,7mm kulomet UBT.

Stroj dopravil celkově až 5 000 kg zbraní, zpravidla 4 000 kg v trupové pumovnici a 1 000 kg na dvojici vnějších závěsníků. Nejčastěji nosil běžné trhavé bomby série FAB o váze 100, 250, 500 a 1 000 kg, ovšem při některých operacích byly použity pětitunové bomby FAB-5000NG. K dispozici byly i jiné druhy výzbroje, mj. kontejnery pro protipěchotní a protitankové bombičky. Před válkou se na Pe-8 testovaly i rozprašovače, které měly sloužit k šíření bojových chemických látek.

Závěr služby a zhodnocení

Pe-8 byly nasazovány k operacím i v průběhu let 1944 a 1945, ale ukázalo se, že konstrukce, ačkoliv před několika lety vynikající, již zastarala. Hlavním typem letadla ve výbavě dálkových pluků sovětského letectva se trochu paradoxně stal americký B-25 Mitchell, jenž se do SSSR dostal v rámci zákona o půjče a pronájmu (lend-lease). Sériová výroba Pe-8 skončila v roce 1944 a celkově bylo (včetně dvou prototypů) postaveno 93 letadel.

Ještě ke konci výroby znovu proběhl pokus o návrat k dieselovým motorům AČ-30B, které měly poslední čtyři sériové exempláře. Třetí a čtvrtý kus „od konce“ ale byly pozoruhodné i tím, že představovaly speciální variantu Pe-8ON (osobogo naznačenija), což znamenalo, že sloužily jako letouny určené k dopravě důležitých osobností. Snad šlo o projev snahy rozvinout úspěch z roku 1942, kdy Pe-8 převezl sovětského ministra zahraničí Molotova k rozhovorům do Velké Británie a USA; zůstalo však jen u zmiňovaných dvou kusů.

Pe-8 ovšem po válce rozhodně nemířily do šrotu a ve velké míře se využívaly k nejrůznějším úkolům. Ve vojenském letectvu fungovaly jako testovací platformy, z nichž se vypouštěly střely vzduch-země (odvozené z německé V-1) a experimentální letouny s raketovým pohonem. Jeden stroj sloužil k testům motoru AŠ-82FN, jenž byl zabudován do přídě letounu. Část strojů přešla k Aeroflotu; ten z nich odstranil vojenské vybavení, doplnil palivové nádrže a používal je pro zásobování polárních výprav.

Jeden Pe-8 tak roku 1954 přistál přímo na severním pólu. Také to dodatečně prokázalo kvalitu konstrukce Pe-8, jež byla zřejmě srovnatelná s americkým B-17. Navzdory problémům s motory a nepříliš významné vojenské efektivitě však byl Pe-8 důležitý, protože díky němu Sovětský svaz získal zkušenosti potřebné k budování poválečného strategického letectva. 

Některé typy setkání mezi galaxiemi vytváří struktury, které připomínají brýle či lidské oči. Zatímco srážky galaxií těchto typů nejsou vzácné, jenom u několika z nich je pozorována „brýlovitá“ struktura. Výjimečnost této struktury pravděpodobně souvisí s její pomíjivou povahou – „brýlovitá“ struktura vydrží pouhých pár desítek milionů let, pouhé mrknutí oka v životě galaxie.

Pořádné překvapení čekalo na obyvatele japonského města Fukuoka. Na jedné z hlavních tříd tohoto největšího města na ostrově Kjúšú se objevil obří závrt. Patnáct metrů hluboká díra měří 30 metrů na délku a 27 metrů na šířku. Jen zázrakem si propad nevyžádal žádné oběti na životech ani žádná vážná zranění. K propadu došlo okolo páté hodiny ranní, kdy na silnicích panoval relativní klid. Odborníci propad přičítají podzemním stavebním pracím v souvislosti s výstavbou metra.

Od Ludvíkovy korunovace muselo uplynout dlouhých třináct let, než se začal psát rok 1522 a král konečně podlehl nátlaku a vydal se do svého druhého království. Přípravy na tuto cestu trvaly dlouhé tři roky. Na sklonku února opustil Ludvík Budín a vyrazil s početným doprovodem a manželkou Marií Habsburskou.

TIP: Jaká byla dětská léta Krále Dítěte?

Pod pojmem „brownfield“ se skrývají staré a nevyužívané tovární objekty, zdevastované pozemky, bývalé železniční stanice a zemědělské či průmyslové areály. Zkrátka lokality, které v minulosti kypěly životem, ale postupem času přestaly být z různých důvodů užitečné a skončily opuštěné.  

Pod slupkou rzi a zašlosti však nezřídka prosvítá potenciál, pro který by stálo za to torza minulosti oživit a vrátit je do rukou lidem – někteří stavitelé o nich dokonce mluví jako o skrytém zlatu. V Česku je podle národní databáze 517 brownfieldů a investicím do nich se věnuje státní agentura CzechInvest. 

Úklid před stavbou

Nicméně řada stavitelů se do oživování brownfieldů nechce pouštět, protože náklady na zahájení stavby výrazně převyšují budování na zelené louce: Celková cena revitalizace se pohybuje v řádech desítek milionů korun (například přestavba sázavské huti Na Kácku vyšla na šestnáct milionů) a zahrnuje zejména náklady na demolici původních budov, případně sanaci průmyslových areálů. Často se totiž jedná o pozemky, které jsou po předchozím využívání kontaminované, tudíž se musejí kompletně vyčistit (viz Čistá půda).

TIP: Jak se bydlí v Evropě: Bytů je nadbytek, bydlení je nedostupné

Sanací pozemků však případné komplikace nekončí: „Například mnohé brněnské brownfieldy jsou nevyhovující kvůli špatnému územnímu plánu. Jejich revitalizace je v současnosti buď zcela nemožná, nebo je omezena do takové míry, že pro investory není ekonomicky výhodná. Setkáváme se i s odporem obyvatel v okolí. Často mají pocit, že stará chátrající továrna již do lokality ‚tak nějak patří‘ a měla by se zachovat,“ tvrdí Alexej Veselý z developerské společnosti Trikaya. Poukazuje i na skutečnost, že bezprizorní stavby, do nichž neinvestuje ani město, postupně stále víc chátrají a ohrožují okolí. 

Připraveni na budoucnost

Podobná opuštěná místa však mají rovněž nezpochybnitelná pozitiva: Rekultivací nevyužitého průmyslového areálu mohou stavitelé vytvořit zónu plnou života v lokalitě, kde již mnohdy existuje kompletní infrastruktura. Často se jedná například o budovy velkých továren z předminulého a minulého století, jež vyrostly v samotném srdci města, aby byly pro dělníky co nejdostupnější. 

„Mnoho brownfieldů se nachází uvnitř města, v lokalitách, které jsou dobře dostupné, mají vyřešenou dopravu, inženýrské sítě i trasy zásobování,“ dodává Veselý. „Navíc preferujeme výstavbu uvnitř města oproti jeho rozrůstání do okolí. Nechceme vytvářet sídelní kaši, ale kompaktní a funkční osídlení.“

Výhodné pro všechny

Zvelebování opuštěných areálů uvnitř města je výhodnější nejen z hlediska životního prostředí, ale i pro obec: Pokud investoři budují své projekty blíž k centru, nemusí magistrát následně vyčlenit tolik peněz na rozvoj infrastruktury či rozšiřování hromadné dopravy. Z rozpadajících se prostor se stávají moderní byty, kanceláře, školky, restaurace nebo třeba obchody. Pro stavitele je pak taková úspěšná obnova zašlé části města skvělou reklamou.

V neposlední řadě pomáhá městům a developerům Evropská unie, která na sebe bere část nákladů. Například do Moravskoslezského kraje přiteklo mezi léty 2007 a 2015 z evropských fondů přibližně 519 milionů korun: Díky nim ožilo 61 brownfieldů, jež se proměnily v travnaté plochy, parky, sportovní areály nebo parkoviště. 

Neutuchající život

„Brownfieldy jsou obrovskou příležitostí i pro hlavní město. Mohly by z nich vzniknout nové městské části, kde budou lidé bydlet, pracovat i trávit volný čas. Nevyužívané a neprostupné areály bývalých továren dnes totiž často celé čtvrti navzájem oddělují,“ dodává k revitalizaci brownfieldů Petr Hlaváček, ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, a pokračuje: „Představme si třeba holešovické Bubny. Dnes jde o oplocené nepřístupné území, které lidé musejí při každodenních cestách dlouze obcházet. Přitom by tam mohl stát plnohodnotný kus města s byty, parky, náměstími, obchody či kancelářemi.“

Nelze jednoduše zhodnotit, zda se brownfieldy hodí víc pro výstavbu bytů, nebo komerčních prostor. Pro město je však přínosné, pokud vznikají lokality nabízející obojí. Dobře namíchaný mix je totiž nutný k tomu, aby místo žilo a fungovalo 24 hodin denně po celý rok a aby se nevytvářela osamocená ghetta ani zóny, kam lidé chodí jen za prací.

V posledních letech jsme svědky razantního nástupu bezpilotních technologií. Po obloze létají malé i velké drony, testují se bezpilotní letadla. Zavedení bezpilotního létání vrtulníků se ale ukazuje jako poměrně obtížné.

Společnost Aurora Flight Sciences ze Severní Virginie testuje vlastní systém autonomního řízení Tactical Autonomous Aerial Logistics System (TALOS) na vrtulníku UH-1H, zvětšené a modernizované verze stroje UH-1, známého pod přezdívkou Huey.

Tento systém automaticky skenuje okolí a vyhledává si bezpečnou cestu ke svému cíli. Vyhne se drátům elektrického vedení, i překážkám na zemi.

TIP: Létající silák: Těžký vrtulník Sikorsky CH-53K King Stallion unese přes 12 tun

TALOS přitom není letoun nebo robot, co by jej řídil, ale univerzální inteligence, kterou lze využít v různých strojích, autonomních i pilotovaných. Autonomní vrtulnik UH-1H s integrovaným systémem TALOS by měl létat v roce 2017 nebo 2018.

V sérii tří experimentů byly postupně sedmi gorilám, osmi šimpanzům, sedmi orangutanům a čtyřem šimpanzům bonobo předloženy dvě trubky, přičemž v jedné z nich byl schován pamlsek. Trubky byly umístěny za průhlednou přepážkou se třemi otvory, jimiž mohly opice prostrčit ruce. V prvním případě zvířata neviděla, kam je pamlsek vložen, ale experimentátor v jejich přítomnosti oběma trubkami zahrkal. Call chtěl takto zjistit, zda se opice obejdou bez poskytnutí vizuální informace a postačí jim pouze sluchová nápověda.

TIP: Vidím se, tedy jsem! aneb Schopnost sebeuvědomnění u zvířat

Ve druhém kole bylo opicím ukázáno, kde se odměna ukrývá, ale směly si ji vyzvednout až po uplynutí různě dlouhého časového intervalu. Třetí pokus zkoumal, zda opice dokážou rozlišovat pamlsky podle jejich rozdílné kvality. Na konci testů se ukázalo, že opice najdou odměnu velmi rychle v případě, že vidí, kam byla ukryta, ale pokud mohly získat chutnější kousek, obsah trubek si pečlivě prohlížely. Možnost dostat se ke zvlášť žádoucí pochoutce opicím evidentně stála za delší přemýšlení a zkoumání. Výběr jim trval déle také v případě, že od chvíle, kdy byla návnada do trubky před jejich očima vložena, uplynula delší doba. Na druhé straně zkrátila zvuková informace do značné míry dobu výběru a opice šly často najisto.

Podle Dr. Calla jsou výsledky testu důkazem, že opice jsou si vědomy rizik rozhodování. Dobře vědí, jak snadno mohou udělat chybu, a snaží se tomu předejít. Kombinace tří faktorů – námaha spojená s hledáním v trubkách, hodnota odměny a množství informací – u nich vytváří proces zahrnující tři hlavní části metakognice: komplexnost, flexibilitu a kontrolu. Metakognice – tedy myšlení o našem myšlení či znalost o tom co víme a co nevíme – je tedy vlastní nejen lidem, ale i některým zvířatům.

Zhruba pětikilometrová pláž Utah představovala z pohledu útočících sil nejvýchodnější část invazního sektoru spojeneckých armád. V této oblasti, tvořené taktickými úseky Tare Green, Uncle Red a Victor, operovaly jednotky amerického VII. armádního sboru generálmajora Josepha Collinse.

K útoku samotnému byla vybrána 4. pěší divize generála Raymonda Bartona. Vojska vyčleněná k operaci v oblasti Utah se skládala ze tří plukovních bojových skupin – 8., 12. a 22. – a celkem čítala 23 250 mužů.

Rychlý postup

Admirál Alan Kirk stanovil jako výchozí místo seskupení invazních sil téměř 20 km od Němci kontrolovaného pobřeží, k čemuž jej vedla oprávněná obava z nepřátelských dělostřeleckých baterií. Na druhou stranu tím významně prodloužil samotnou cestu výsadkových plavidel. Nakonec se ale ukázalo, že se nejednalo o špatný tah, protože až na několik případů dorazily všechny čluny ke břehu bez nehody. Okolo 6.30 se podařilo prvním vojákům vylodit na francouzskou půdu. Protože stále probíhal odliv, pěší jednotky musely během urazit vzdálenost přes půl kilometru, než se dostaly k samotným pobřežním útesům.

Oproti očekávání na ně nedopadaly koordinované salvy obránců Atlantického valu, ale pouze slabá palba. Pokud se ale přece jen někde objevil významnější odpor, hbitě jej eliminovaly obojživelné tanky Sherman a Valentine, které byly uzpůsobeny pro pohyb ve vodě. Díky tomu se čelným americkým oddílům podařilo kolem deváté hodiny prolomit asi tříkilometrový pás fronty mezi pobřežím a lagunou, ve které bylo rozmístěno německé dělostřelectvo.

Tajemství úspěchu

Z výše zmíněných informací vyplývá, že invaze v sektoru Utah představovala v porovnání s jinými úseky velmi snadnou záležitost. Proč se však oddíly americké 4. pěší divize nesetkaly s takovým odporem jako na sousední pláži Omaha? Jako mnohokrát v historii sehrála i zde zásadní roli štěstěna. Vlivem silného mořského proudu došlo k odklonu invazních plavidel přibližně 1,5 km od stanoveného místa výsadku.

Na tomto úseku obranné linie (oblast La Grande Dune) se na rozdíl od plánovaného prostoru nacházel slabý německý odpor v podobě několika jednotek 352. a 709. pěší divize a útočící Američané, motivovaní osobní přítomností oblíbeného zástupce velitele divize generála Theodora Roosevelta (syna prezidenta Theodora Roosevelta), prolomili rychle nepřátelská postavení a postupovali do vnitrozemí. Je nutné dodat, že útočníky podporovala mohutná námořní děla zasypávající německé linie pravidelnými salvami.

Hodinu po poledni došlo konečně v několika místech k dotyku jednotek 4. pěší a 101. vzdušné výsadkové divize (známé pod přezdívkou „Křičící orlové“), jež byla vysazena již dříve do plánovaného místa invaze. Nyní měli Američané pod kontrolou již čtyři z pěti východů směřujících od pobřežních baterií do vnitrozemí. Podařilo se tak bezpečně zajistit a vybudovat předmostí a následně mohli postupovat do hloubi nepřátelského území. Celkem na Utahu ztratili Američané zhruba 200 mužů, což jsou nejnižší spojenecké ztráty dne D ze všech pláží.