Když se do Austrálie dostali první lidé, tak to byl obdivuhodný výkon. Neusnuli tam ale na vavřínech.

Podle nového výzkumu se první obyvatelé Austrálie rychle vydali do horkého a suchého vnitrozemí kontinentu a vyvinuli si tam nástroje, jako například sítě, které jim pomohli zvládnout drsné prostředí a lovit velké druhy zvířat australské megafauny.

V předchozích archeologických průzkumech badatelé zjistili, že se lidé dostali do Austrálie asi před 50 tisíci let, když na člunech připluli na severní pobřeží kontinentu. Trvalo jim asi 2 tisíce let, než se rozšířili po pobřeží kolem dokola celé Austrálie.

TIP: Nepříjemní sousedé: Gigantičtí varani komplikovali život prvních Australanů

A teď vyšlo najevo, že se Austrálci už asi před 49 tisíci let odvážně vydali do suchého nitra Austrálie. To je asi o 10 tisíc let dříve, než se vědci doposud domnívali.

V italském regionu Abruzzo byla uvedena do provozu fontána, která po celý rok kromě vody nabízí také lokální víno. Jmenuje se La fontana del vino a nápad na její realizaci vzešel od členů neziskovky Il cammino di San Tommaso, která organizuje duchovní i turistické pouti z Říma do Ortony a majitelů jedné z místních vinic.

Poutníci se tak v městečku Caldari di Ortona můžou osvěžit nejen vodou, ale i douškem místního červeného vína zdarma. Vinné fontány nejsou v Itálii úplnou novinkou, všechny ale dopřávají víno jen při speciálních příležitostech – například během vinobraní. Podobná fontána existuje na slavnější Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela ve španělském městečku Navarra.

Protestantská chlouba Saska

Památka: kostel Frauenkirche
Kde: Drážďany, Německo

Frauenkirche neboli kostel Panny Marie v Drážďanech z 12. století byl dlouho symbolem saské metropole. Původně dřevěný svatostánek prošel přestavbou v románském, gotickém i barokním slohu, kdy jej ozdobila obdivuhodná kopule vážící 12 tisíc tun. Nepřečkal však nálet v únoru 1945. Na následujících 45 let se hromada trosek stala památníkem připomínajícím druhou světovou válku. Po roce 1989 započala rekonstrukce, jež se dnes považuje za jednu z nejkomplikovanějších v dějinách architektury. Třicátého října 2005 pak mohl být protestantský svatostánek, kde hrál na varhany i J. S. Bach, znova vysvěcen. 

Sláva a krev Polska

Památka: Královský hrad
Kde: Varšava, Polsko

Královský hrad ve Varšavě byl dlouhá staletí symbolem moci a sídlem polských monarchů. Jeho původní renesanční podoba z let 1568–1572 doznala pozdějších změn v barokním slohu. Hrad úspěšně přečkal rusko-polské konflikty, švédské obléhání i napoleonské války, smrtelnou ránu mu však zasadila druhá světová válka – roku 1939 po bombardování téměř kompletně vyhořel. Navíc byly po potlačení Varšavského povstání v roce 1944 na Hitlerův pokyn odstřeleny i jeho poslední zbytky. Na zmrtvýchvstání čekala památka až do roku 1971, kdy započaly práce na její replice, a od roku 1988 opět zdobí centrum Varšavy. 

Zapomenutý divadelní obr

Památka: amfiteátr
Kde: Uthina v Tunisku

Město Uthina vyrostlo na území dnešního Tuniska za vlády císaře Augusta jako kolonie pro vysloužilé římské vojáky, a dočkalo se tedy všech vymožeností své doby – centrálního paláce, lázní a především amfiteátru. Ačkoliv je mnohem méně známý než slavná aréna El-Džem, stále se jedná o úctyhodnou stavbu o rozměrech 113 × 90 m, která kdysi pojala 16 tisíc diváků. Památku archeologové znovu objevili teprve v roce 1993 a již prošla částečnou rekonstrukcí – obnovou sedadel. 

Strážkyně konce světa

Památka: katedrála sv. Petra
Kde: Kolín nad Rýnem, Německo

Ačkoliv nebyla zničena úplně, utržila katedrála sv. Petra v Kolíně nad Rýnem při bombardování Německa v roce 1945 četné šrámy. Celkem 14 přímých zásahů vážně poškodilo její interiér a střecha zcela shořela. Svatostánek, jehož základy byly položeny už roku 1248, se podařilo dokončit až v roce 1880 a po čtyři následující roky mu jeho 157metrové věže zajišťovaly titul nejvyšší stavby světa. Ukrýval také řadu cenností, včetně údajných ostatků biblických tří králů. Nálety naštěstí masivní chrám přečkal a následná rekonstrukce mu vrátila původní podobu. Pro nás všechny je to dobrá zpráva – pověst totiž praví, že až tato německá chlouba spadne, nastane konec světa…

Čtyřnásobné zmrtvýchvstání

Památka: klášter Montecassino
Kde: Cassino, Itálie

Klášter Montecassino založil již roku 529 svatý Benedikt z Nursie nedaleko města Cassino, jež leží asi 130 km jihovýchodně od Říma. Bitva o klášter v roce 1944 pak patřila k nejdelším a nejkrvavějším střetům druhé světové války. Strategická poloha na vyvýšeném kopci však způsobila, že bylo místo několikrát zničeno i předtím – už roku 584 jej vydrancovali Langobardi a později lehlo popelem ještě třikrát. Naposledy tedy hrálo v jeho zkáze roli rozhodnutí Spojenců klášter bombardovat proto, že jej údajně obsadili Němci. Každopádně, díky poválečné rekonstrukci vznikla věrná kopie památky a v roce 1964 ji mohl papež Pavel VI. znova vysvětit.  

Vzpomínka na Viléma Dobyvatele

Památka: kostel Saint-Gervais
Kde: Falaise, Francie

Normandie je doslova posetá svatostánky, jejichž historie sahá až do 11. století i hlouběji. Patří k nim také kostel Saint-Gervais ve Falaise, postavený na popud Viléma Dobyvatele (tamního rodáka) krátce po dobytí Anglie v roce 1066. Původně románská a později gotická stavba zdobila město dlouhá staletí, než v roce 1944 padla za oběť leteckým soubojům druhé světové války. Robustní konstrukce kamenných zdí naštěstí vydržela a v následujících desetiletích se podařilo vrátit památce původní podobu.

Zkáza pod černou vlajkou

Památka: Belův a Baal-Šaminův chrám, vítězný oblouk a další
Kde: Palmýra, Sýrie

Syrská Palmýra, někdejší antické obchodní centrum, patřila donedávna k nejzachovalejším ukázkám římské architektury. Loni však do oblasti vstoupili příslušníci tzv. Islámského státu s těžkou technikou a proslulé symboly umění a kultury mizely jeden po druhém v prachu. Lidstvo tak přišlo o vítězný oblouk starý dva tisíce let či o Belův a Baal-Šaminův chrám. Zmíněné památky byly ovšem velmi dobře probádány a zdokumentovány, a rekonstrukce tak prý bude alespoň v některých místech možná. „Znovu postavíme dva chrámy, a to s podporou UNESCO a dalších mezinárodních organizací. Jsme rozhodnuti přivést Palmýru zpět k životu,“ prohlásil Maamoun Abdul-Karim, generální ředitel syrských památek a muzeí. Obnova zmíněných svatostánků podle něj nepotrvá déle než pět let.

Kanaďan Todd Reichert se vyplétá z futuristického kola strhaný, ale spokojený. Přijímá gratulace k opětovnému překonání světového rekordu a rozdává rozhovory. „Stalo se to strašně rychle,“ popisuje, „během první minuty jedete víc než sto kilometrů v hodině a pak už prostě letíte.“ Se svým bicyklem nakonec uháněl rychlostí 144,17 km/h. 

Silnice rekordů

Reichert rekord překonal během letošního ročníku závodu World Human-Powered Speed Challenge, v němž soupeří futuristické stroje poháněné pouze lidskou silou. Hlavním kolbištěm se stávají kilometry nevadské silnice číslo 305, která se chlubí nejrovnější a nejhladší vozovkou na světě. 

Vítězství jezdec získal pro kanadský tým Aerovelo, jejž založil ještě během studií na univerzitě v Torontu se svým spolužákem Cameronem Robertsonem. Dva vizionáři stvořili již trojici nezvyklých bicyklů, nicméně na současném pokořiteli rekordů začali pracovat až v roce 2013. Prototyp pak testovali v aerodynamických tunelech na letišti v Torontu a posléze na tratích v Detroitu a v Ohiu. 

Král je mrtev, ať žije král

Výsledné kolo dostalo jméno Eta: Tvarem připomíná protáhlé vejce, jezdec v něm „leží“ pouhé centimetry nad vozovkou a v případě karambolu by ho měla ochránit skořápka z uhlíkových vláken. Ve futuristickém bicyklu nejsou žádné průzory – jezdec má o okolí přehled jen díky dvojici miniaturních kamer zabudovaných v těle stroje, jež přenášejí obraz na monitor přímo před jeho obličejem. 

Rychlost závodníků se sice snímá pouze na 200metrovém úseku, nicméně aby se Eta dostala do optimálního tempa, rozjíždí se ze vzdálenosti přibližně 8 km. Loni stanovilo Aerovelo v čele s Toddem Reichertem rychlostní rekord v hodnotě 139,45 km/h. Práce na vývoji nicméně neustaly, a tým tak jedinečný závod ovládl i letos.

Odborníci už dlouho podezřívali rodící se hvězdnou soustavu L1448 IRS3B v souhvězdí Persea, že v ní dochází ke vzniku vícenásobného hvězdného systému. Teď jim to potvrdila nová pozorování soustav radioteleskopů Atakamská velká milimetrová anténní soustava (ALMA) v Chile a Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku.

Unikátní pozorování v prachovém disku

John Tobin z americké Oklahomské univerzity a nizozemské Leidenské observatoře a a jeho spolupracovníci poprvé v historii přímo zachytili proces tvorby vícenásobného systému hvězd v prachovém disku.

Soustava L1448 IRS3B je od nás vzdálená asi 750 světelných let. Vzniká zde dvojice hvězd, které jsou od sebe vzdálené 61 AU (astronomických jednotek, tj. násobek vzdálenosti Země-Slunce) a ještě třetí hvězda, vzdálená od centrálně postavené hvězdy 183 AU.

TIP: Nejdetailnější pohled na prachový disk kolem stárnoucí hvězdy

Na snímku ALMA je v prachovém disku, který obklopuje celou trojici hvězd, patrná spirální struktura. To podle odborníků svědčí o gravitační nestabilitě v disku. Celá soustava L1448 IRS3B je zřejmě mladší než 150 tisíc let, a vzdálenější z trojice hvězd vznikla asi před pouhými 10 až 20 tisíci let.

Čína by ráda dosáhla na jeden z prestižních světových rekordů. Jeden z největších výrobců vlaků světa, společnost China Railway Rolling Stock Corporation (CRRC), vyvíjí nový typ maglevu, který by měl jezdit rekordní rychlostí přes 600 kilometrů za hodinu.

Státní společnost CRRC už zahájila práce na novém typu vlaku. Teď to bude trvat tak asi jedno desetiletí, než ultrarychlý maglev představí veřejnosti. Pokud se jim to povede, měli by převzít rekord v rychlosti jízdy maglevu.

TIP: Nový rekord rychlovlaku! Japonský maglev pokořil hranici 600 km/h

Kromě tohoto rekordní maglevu vyvíjí společnost CRRC i dva další typy maglevu, které se budou pohybovat rychlostí 200 a 400 kilometrů za hodinu. Druhý maglev z této dvojice by přitom měl při svém provozu využívat o 10 procent energie méně, nežli vlaky, které už jezdí po Číně rychlostí 350 kilometrlů za hodinu.

V dobách hladu sloužily upravené hlízy bramboříků jako potravina. Účinné látky – triterpensaponiny (cyklamin) se zničily varem či sušením. Cyklamin je i v malých dávkách jedovatý pro ryby, a tak se hlízy některých druhů používaly na Sicílii a v Kalábrii k jejich omámení při lovu. Hlízy se navíc již ve starém Egyptě dávaly vykrmovaným domácím prasatům. I ve středověku se jim přidávaly do žrádla, protože zlepšují chuť k jídlu a prý také pomáhají ke snadnějšímu obřezání prasnic. Proto se brambořík nazýval svinský ořech. Dnes jsou bramboříky oblíbené jako okrasné rostliny. Menší druhy se pěstují jako skalničky, brambořík perský je oblíbená dárková pokojová rostlina.

TIP: Baobaby aneb Pozapomenutí králové sucha

Bramboříky jsou nízké, vytrvalé byliny, které mají v zemi kulovitou hlízu. Listy bývají dlouze řapíkaté a tuhé, často se stříbrnou kresbou. Květy jsou vonné a úhledné, pětičetné. Nazpět ohnuté korunní lístky jsou v poupěti šroubovitě stočené. Květy jsou opylovány včelami, ale časté je také samoopylení. Plodem je kulatá tobolka. Semena mají masíčko, které chutná mravencům a ti je proto rozšiřují po okolí. Rostliny klíčí pouze jednou dělohou.

Brambořík nachový (Cyclamen purpurascens)

Z vrcholu hlízy vyrůstá krátký vzpřímený oddenek, na jehož konci raší listy a květy. Listy jsou široce okrouhlé až ledvinovité, s dlouhým řapíkem, zespodu purpurové. Jsou zelené přes zimu, zatahují koncem jara.

Roste v listnatých lesích a křovinách, především na vápencích. Na Balkáně zasahuje na jih až do Bulharska, najdete jej v německé Juře a v Alpách, kde stoupá až do výšky 1 900 metrů. U nás je původní na jižní Moravě, jinde nejspíše zplanělý.

Velikost: dorůstá 15 cm
Doba květu: VII–X
Květ: tmavě růžový, 1,5 cm velký
Pěstování: jako skalnička v humózní zemi v polostínu
Status: Ohrožený druh ČR, chráněný v Maďarsku. CITES b

Brambořík perský (Cyclamen persicum)

Velká diskovitá hlíza má korkovitě ztloustlou pokožku, která v době sucha brání vysychání. Z její horní části vyrůstají přímo jak listy, tak květní stvoly. Čepel listu je tvarově velice proměnlivá, na horní straně stříbrně znamenaná. Rostliny zatahují koncem jara.

Roste ve stálezelených středomořských křovinách v jižním Turecku, na řeckých ostrovech, na Blízkém východě a v severovýchodní Africe. Jde o rodičovský druh pokojových bramboříků, které jsou oblíbenými okrasnými rostlinami již od poloviny 17. století.

Velikost: až 30 cm 
Doba květu: X–III. 
Květ: bílý či růžový, 2 cm velký (u pěstovaných rostlin i více než 5 cm)
Pěstování: kvetoucí bramboříky pěstujeme v chladnu, při teplotě do 15o C, po zatažení na jaře udržujeme hlízy v suchu, začneme zalévat konce léta, kdy rostliny raší. 
Status: CITES b

Brambořík jarní (Cyclamen coum)

Listy a stvoly nesoucí květy vyrůstají z krátkého krku na vrcholu hlízy. Listy jsou ledvinovité, celokrajné a lesklé, obvykle mají stříbrnou kresbu a na spodní straně jsou purpurové.

Vyskytuje se v lesích a křovinatých porostech. Planě roste na tureckém pobřeží Černého moře odkud zasahuje na Balkán a směrem na východ na Kavkaz a do Íránu. Je popsána řada geografických odchylek. U nás byl nalezen zplanělý v okolí Prahy.

Velikost: 7 cm 
Doba květu: II–IV 
Květ: růžový, 1 cm v průměru 
Pěstování: jako skalnička v humózní zemi v polostínu 
Status: Chráněný Bernskou úmluvou, uveden v Červené knize Ruska. CITES b.

Vývoj a výroba Vesmírného dalekohledu Jamese Webba trvaly 20 let, do vesmíru by měl putovat během příštích dvou let. NASA to uvedla 2. listopadu na tiskové konferenci, kde oznámila dokončení přístroje. Výroba teleskopu se vyšplhala na 8,7 miliard dolarů (přes 200 miliard korun), původní rozpočet přitom počítal s částkou 5 miliard dolarů. Vyšší cena je z části dána technickými problémy a také celkovým zpožděním projektu; kvůli enormním nákladům mu dokonce v roce 2011 hrozilo zrušení.

TIP: Jak se převáží největší vesmírný dalekohled

Přestože je teleskop již hotový, čeká jej ještě řada testů. Z Goddardova střediska se JWST zanedlouho přesune do Johnsonova vesmírného střediska v Texasu, kde bude testováno jeho zaměřování. Poté již zamíří do Kalifornie, kde proběhne jeho finální montáž. Start dalekohledu je naplánován na říjen 2018, kdy jej z evropského kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně má do vesmíru vynést raketa Ariane 5.

JWST vs. Hubble

Ve spojitosti s teleskopem Jamese Webba se často hovoří o náhradě za dosluhující Hubbleův dalekohled. Není to ale úplně přesné - JWST se od Hubbla v mnohém liší.

Kromě velikosti (JWST je zhruba třikrát větší), jde především o světelné spektrum. Zatímco Hubble prováděl pozorování ve viditelném světle, JWST se zaměří na výzkum vesmíru v oboru tepelného infračerveného záření, které dokáže proniknout například skrz oblaka kosmického prachu, neprůhledná pro viditelné světlo. To umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární oblaka v místě rodících se hvězd, prachoplynné disky mladých hvězd se vznikajícími planetami, jádra aktivních galaxií apod.

JWST bude také schopný soustředit přibližně sedmkrát více světla než Hubble, což umožní astronomům nahlédnout zpět do minulosti vesmíru do doby, kdy se po Velkém třesku začaly formovat první galaxie. V porovnání s HST bude JWST schopen detekovat až 400× slabší tělesa.

Půlrok hrůzy

Dalším významným rozdílem je umístění dalekohledu. Zatímco Hubble pracuje na oběžné dráze Země, kosmický dalekohled JWST bude po startu naveden do oblasti Lagrangeova libračního bodu L2 ve vzdálenosti přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země. Tato vzdálenost bohužel zároveň znamená, že bude vyloučené, aby se k teleskopu vydávaly jakékoliv servisní mise. Délka jeho života tedy bude relativně omezená, NASA počítá s funkčností pět až deset let.

Start dalekohledu je naplánován na rok 2018, kdy jej má do vesmíru vynést raketa Ariane V. Rozvinutí všech jeho 18 zrcadel potrvá nejméně dva týdny a do plného provozu bude dalekohled uveden až šest měsíců poté, co opustí Zemi. Pokud se v souvislosti s přistáním roveru Curiosity hovořilo o 7 minutách hrůzy, v případě teleskopu Jamese Webba nás čeká opravdu strašidelný půlrok.

Istanbulská kočka Tombili se stala miláčkem celého internetu, když se ji neznámému kolemjdoucímu podařilo vyfotit ve zcela uvolněné a pohodářské pozici. Letos v srpnu zemřela a spustila lavinu smutku: V sousedství Kadıköy se šířily letáky, oplakávající „kočičí symbol ulice“ a na magistrátu města se sešlo přibližně 17 tisíc žádostí o zbudování památníku.

Takto masivní poptávka nemohla zůstat nevyslyšena. A tak v místech, kde byla Tombili vyfocena, od čtvrtého října stojí její bronzová socha. Slavnostní odhalení přilákalo stovky lidí, kteří skulpturu obklopili nejen svíčkami, ale také kočičími konzervami. Událost dokonce přenášela turecká televize.