V rozpínajícím se vesmíru jsou vzájemné kolize mezi galaxiemi poměrně běžné. Příkladem je dvojice galaxií, po miliony let zaklesnutých do gravitačního zápasu, souhrnně označovaná jako Arp 299. Dvojjediná galaxie se nachází v souhvězdí Velké medvědice a je považovaná za jednu z největších továren na supernovy. Astronomové jich v jejím centru napočítali hned osm. Kromě supernov jsou v centrech obou galaxií i dvě černé díry. Astronomové na ně namířili dalekohledy na družicích NASA NuSTAR a Chandra, aby rozklíčovali, jak takový souboj monster vypadá.

Z dat družice NuSTAR vyplývá, že zatímco černá díra v centru pravé galaxie aktivně vstřebává vesmírný plyn a produkuje vysoce energetické záření, supermasivní černá díra její kolegyně je v jakémsi spícím režimu. Za pár miliard let ale zřejmě zůstane jen jedna kompozitní galaxie a také jen jedna centrální superhmotná černá díra.

Následníkem trůnu sice měl formálně být Karel Ludvík, otec Františka Ferdinanda, ten se však o politiku nezajímal a navíc již šlo o pána v letech. Všem proto bylo jasné, že za této situace jednou na trůn usedne právě František Ferdinand.

Následník trůnu

Několik let poté však i on málem zemřel, když se u něj začala projevovat vážná nemoc. Rychle se unavil, ztrácel chuť k jídlu a neustále trpěl zvýšenou teplotou. Zprvu tomu však nepřikládal význam a naopak se rozhodl provést originální podnik, jaký dosud žádný z arcivévodů neabsolvoval. Šlo o cestu kolem světa, pro kterou mu císař dal k dispozici zánovní křižník Kaiserin Elisabeth. Konala se od prosince 1892 do října následujícího roku a o jejím průběhu napsal František Ferdinand knihu, která vyšla v roce 1896. Po návratu se však princův zdravotní stav stále zhoršoval a lékaři diagnostikovali stejnou nemoc jako u arcivévodovy matky – tuberkulózu.

Následovaly léčebné pobyty, které však arcivévodu silně nudily, a tak je bojkotoval. Raději chodil po bazarech i nočních podnicích. Nakonec se však jeho stav natolik zhoršil, že zvážněl, ukáznil se a konečně nastalo očekávané zlepšení. Dokázal se vyléčit, a když v květnu 1896 dostal zprávu o nečekaném úmrtí svého otce, bylo mu jasné, že po smrti císaře je první v pořadí na trůn.

Bistro Brooklyn Cafe ve skotském Glasgow si připravilo pro své zákazníky skutečně strašidelnou výzvu. Nabízí 250 liber tomu, kdo spořádá jejich dvoukilový MegaBurger! Kromě pořádného apetitu je třeba se vypořádat i s časovým limitem. Vydatnou porcičku mletého hovězího musí odvážní jedlíci zvládnout do dvou hodin. Samotný burger váží přes kilo a spolu s obří bulkou, cibulí, grilovaným sýrem, párečky dýňovými hranolky, rajčaty a mléčným šejkem tvoří smrtící koktejl 8 184 kilokalorií. Vstupenka ke stolu stojí 35 liber.

Národní park Wood Buffalo nacházející se v severovýchodní části kanadské provincie Alberta se může pochlubit hned několika „nej“. S rozlohou 44 807 km² se jedná o největší národní park Kanady a zároveň o druhý největší národní park světa. Mimo to však severoamerický unikát představuje třinácté největší chráněné přírodní území světa. Byl založen v roce 1922 k ochraně největšího stáda volně žijících bizonů amerických, jejichž počet se dnes odhaduje na pět tisíc kusů (kvůli brutálním zásahům přistěhovalců však šlo v roce 1889 asi jen o 542 jedinců). 

Jako jedno ze svých dvou známých hnízdišť si zdejší krajinu zvolil také jestřáb americký. A právě díky němu je kromě seznamu UNESCO park zapsán i v tzv. Ramsarské úmluvě z roku 1971, jež má sloužit k ochraně mokřadů, tedy biotopů se zvláštními organismy tvořícími přechod mezi suchozemským a vodním ekosystémem.

Světová rezervace tmy 

V parku rozprostírajícím se při řece Little Buffalo River v nadmořské výšce 183 metrů ovšem můžete mimo vzácná zvířata obdivovat i další přírodní skvosty. Součást oblasti tvoří také největší sladkovodní říční delta světa The Peace-Athabasca v ústí řek Peace, Athabasca a Birch. Pohádková krajina se stala doslova rájem divoké zvěře a kromě bizonů a jestřábů zde žijí například losi, medvědi, vlci, tetřevi či zajíci. 

Kanadská královská astronomická společnost navíc v červnu 2013 vyhlásila park kvůli jeho jedinečným světelným podmínkám největší světovou rezervací černé oblohy. Nebe nezasažené průmyslovým osvětlením přitom tvoří nezbytnou podmínku například pro zachování velkých populací netopýrů a sov. V srpnu téhož roku se zde také konal velký festival tmavé oblohy, který zahrnoval mimo jiné astronomické prezentace, pozorování hvězd a camping pod černočernou nebeskou klenbou… 

Matterhorn je považován za jednu z nejkrásnějších hor Evropy. S nadmořskou výškou 4478 metrů je zároveň také sedmou nejvyšší horou Alp. Tyčí se na hranici mezi Švýcarskem a Itálií, nad švýcarským Zermattem a italským městem Breuil-Cervinia. Jméno Matterhorn pochází z německého matte (horská louka) a charakteristického tvaru hory, horn (roh). Krásu tohoto místa nyní v časosběrném představení zpracoval kameraman Andrew Geraci. Pokud je vám jeho jméno povědomé, pak vězte, že jde o člověka, který natočil například úvodní znělku k seriálovému hitu House of Cards (Dům z karet).

Hvězda KIC 8462852, u které pozorujeme zatím nevysvětlitelné pohasínání, stále dráždí veřejnost i odborníky. Teď se na ni zaměřil i známý radioteleskop Green Bank v Západní Virginii, který využívají i vědci ze SETI k hledání mimozemských civilizací.

Badatelé se s pomocí radioteleskopu snaží z oblasti této hvězdy zachytit podezřelé rádiové signály, které by mohly být stopou po cizích civilizacích. Tento výzkum je součástí nedávno spuštěného projektu Breakthrough Listen, který financuje vědec a velký investor do internetových společností Yuri Milner.

Badatelé během příštích dvou měsíců plánují s teleskopem Green Bank celkem 3 osmihodinová pozorování, během nichž získají úctyhodných 1 milion gigabajtů (1 petabajt) dat, pokrývajících přes 100 milionů rádiových frekvencí.

TIP: Žádné dílo mimozemšťanů: Blikající hvězdu patrně zastínilo hejno komet

Vědecký tým ve skutečnosti neočekává, že objeví nějaké vzkazy od mimozemšťanů. Hvězda KIC 8462852 je ale mediálně i vědecky velmi zajímavý objekt, tak proč toho nevyužít?

Nejen autonomní elektromobily, nejen gigantická továrna na baterie, ale i solární střechy, které by měly pokrýt 100 procent spotřeby elektrické energie celého domu. Společnost Tesla Elona Muska to s udržitelnou budoucností myslí doopravdy vážně.

Tesla nyní představila nové solární střechy, které lze postavit ze čtyřech různých typů solárních dlaždic. Tyto střechy dávají zapomenout na solární panely z nedávné minulosti, které sice fungují, ale na střechách domů obvykle působí poměrně násilně.

TIP: Rafinovaná technologie: Solární panely by mohly vyrábět energii z deště

Solární střechy vznikly ve společném projektu společností Tesla a Solar City, které obě spojuje jméno internetového podnikatele a vizionáře Elona Muska. Pokud vše půjde podle plánu, tak společnost Tesla začne instalovat solární střechy v létě roku 2018.

Jen ve Spojených státech mají problém s alkoholem miliony lidí. Dlouhodobé intenzivní pití přitom mívá těžké zdravotní následky. Chronické opilství, alkoholismus, postihuje nejen samotné pijany, ale i jejich okolí. Nezanedbatelné jsou i jeho ekonomické následky.

Přestat pít je velmi těžké a každý nemůže být hrdinou. Vědci se proto snaží alkoholikům v léčbě jejich závislosti pomoci. Výzkumný tým Texas A&M University zjistil, že alkohol při dlouhodobém pití ovlivňuje určité neurony v oblasti uvnitř hemisfér koncového mozku, zvané striatum, a alkoholik má pak ještě větší chuť se napít.

TIP: Máte sklony k nadměrnému pití? Vědci odhalili neurony, které za to mohou

Vědci jim proto chtějí nabídnout možnost, že na dotyčné neurony ve striatu vypustí geneticky upravený virus. Jeho úkolem bude vložit do pozměněných neuronů určitý gen a navrátit je tím do původního stavu, což by alkoholikům mělo dát možnost přestat se zničujícím pitím.

"Opilí" letci jsou dokonce schopni manévrovat a vyhýbat se překážkám, i když hladina alkoholu v jejich krvi mnohonásobně překročí míru povolenou řidičům. Netopýři dokážou v opilosti správně používat i echolokaci, která jim slouží jako navigační systém.

TIP: Australští kaloni lopatkoví aneb Drobní lamači větví

U jednotlivých druhů netopýrů byl navíc zjištěn rozdílný obsah alkoholu v krvi, i když jej vypili stejné množství. Tolerance vůči alkoholu se tedy druh od druhu liší, stejně jako u lidí. Nejvíce jej mohou vypít netopýři ze Střední a Jižní Ameriky, kteří mají díky této své schopnosti možnost konzumovat i ovoce, jež by jiným netopýrům ublížilo. Podle spoluautora studie Brocka Fentona by vysoká tolerance vůči alkoholu mohla vysvětlit, proč jsou netopýři žijící na americkém kontinentě mnohem rozmanitější, než v jiných regionech.

Vývoj sovětských těžkých tanků a německých protitankových kanónů v éře mezi válkami měl trochu paradoxní povahu v tom, že na něm oba státy spolupracovaly. Díky rappalské smlouvě (1922) probíhaly v SSSR testy německých zbraní (včetně oněch kanónů), zatímco projektování sovětských těžkých tanků se účastnil tým německých inženýrů.

Po nástupu Adolfa Hitlera tato kooperace skončila, a třebaže obě totalitní mocnosti obnovily spolupráci po nechvalně proslulém paktu Molotov-Ribbentrop, cílevědomě se připravovaly na vzájemnou konfrontaci. V té došlo i na střety těžkých tanků a protitankových zbraní.

Vítězí koncepce jedné věže

Sovětský vývoj tanků mezi světovými válkami byl silně ovlivněn zahraničními konstrukcemi, což platilo i o těžkých obrněncích. Když Sověti na počátku 30. let zahájili program svého prvního vozidla této kategorie, postupovali podle tehdy velmi módní filozofie vícevěžových strojů, jež měly být schopné pálit do více směrů současně. Tak vznikl tank T-35 s pěti věžemi, na pohled sice působivé, ovšem neohrabané, poruchové a slabě pancéřované monstrum, které se hodilo jen pro ohromování publika na přehlídkách.

V roce 1938 byl tedy zahájen projekt, z něhož se měl zrodit nástupce této nepovedené obludy. Nejprve se inženýři i generálové stále přidržovali oné koncepce více věží, kterou měly prototypy T-100 a SMK.

Autor druhého z nich, inženýr Josef Jakovlevič Kotin z leningradského závodu S. M. Kirova, ale posléze předložil ještě další variantu, a sice těžký tank s jedinou věží, která nesla dva kanóny. Na začátku února 1939 byl prototyp připraven a podstoupil tovární zkoušky, po kterých v září odešel k testům vojskovým, aby změřil síly s vícevěžovými konkurenty.

Vedl si nejlépe, všechny prototypy však absolvovaly i ostré testy ve válce s Finskem, kde se opět potvrdilo, že obrněnec s jedinou věží a názvem KV (Kliment Vorošilov) představuje nejlepší řešení. Ještě v prosinci 1939 tedy došlo k jeho formálnímu přijetí do služby a v lednu 1940 začala sériová výroba. Ve věži prototypu se nejprve nalézala dvojice děl, a to ráže 76,2 a 45 mm, do Finska však odcházel už pouze s jediným kanónem, protože druhý spíše překážel.

Sériové kusy již 45mm zbraň neměly vůbec. Vedle 76,2mm kanónu se nacházel souosý 7,62mm kulomet, druhý mířil ze zadní části věže a pozdější kusy dostaly třetí kulomet do čela korby, stroje z počátku výroby tam měly jen střílnu pro osobní zbraň. V korbě tanku seděli řidič a radista, kdežto ve věži měli svá místa velitel (plnící zároveň roli nabíječe děla), střelec a tzv. mladší mechanik, který navíc obsluhoval zadní kulomet.

Těžký, odolný a poruchový

Velkou přednost tanku KV (později označovaného jako KV-1) představovalo silné pancéřování. Na čele korby i věže dosahovalo síly asi 75 mm, což byla hodnota, jakou tehdy nedokázal překonat zřejmě žádný protitankový kanón na světě. Slabina spočívala naopak ve značně nízké pohyblivosti, protože vozidlo poháněl stejný motor jako daleko lehčí střední tank T-34, navíc velká hmotnost obrněnce komplikovala také jeho ovládání.

Stroj se navíc vyznačoval značnou poruchovostí (notoricky známá byla nespolehlivost spojky a převodovky). Přesto všechno se jednalo o výkonnou zbraň, jež na počátku války na východní frontě znamenala pro Němce bez nadsázky šok. Jejich protitankové kanóny mu zpravidla nedokázaly ublížit a byl zaznamenán i případ, kdy KV-1 „schytal“ asi 135 zásahů, aniž by u něho došlo k probití pancíře! Ještě vyšší odolnost přinášela verze s odlévanou věží, kterou začaly výrobní závody dodávat v průběhu roku 1941. Další změny přišly v roce 1942, kdy šlo do výroby provedení KV-1S.

To reagovalo na fakt, že nová věž spolu s přídavným pancířem neúnosně zvýšila hmotnost, a to z původních cca 43 tun na více než 47 tun. U obrněnce KV-1S („skorostnyj“, tedy „rychlý“) byl proto pancíř na méně exponovaných místech oslaben, takže se váha dostala pod 43 tun. Vedle toho byl nainstalován výkonnější 76,2mm kanón L-11 (ten se posléze při opravách montoval i do starších vozidel) a změnily se role osádky, neboť mladší mechanik začal pracovat i jako nabíječ, aby mohl velitel efektivněji plnit svůj hlavní úkol.

Dokončení: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder (2): Nerovný souboj lovce a obra

To se však již KV-1 nepochybně nacházel za zenitem, navíc nebylo ideální, že měl vlastně shodnou zbraň jako střední T-34. Proto začal vznikat nový těžký tank, pozdější legendární IS (Josif Stalin). Poslední sériovou verzí řady KV byl KV-85, který dostal věž s 85mm dělem právě z vyvíjeného IS. Do dubna 1943 vzniklo celkem asi 5 200 tanků řady KV, v čemž jsou započteny i KV-2 vyzbrojené 152mm houfnici či plamenometné tanky.