Od Ludvíkovy korunovace muselo uplynout dlouhých třináct let, než se začal psát rok 1522 a král konečně podlehl nátlaku a vydal se do svého druhého království. Přípravy na tuto cestu trvaly dlouhé tři roky. Na sklonku února opustil Ludvík Budín a vyrazil s početným doprovodem a manželkou Marií Habsburskou.

TIP: Jaká byla dětská léta Krále Dítěte?

Pod pojmem „brownfield“ se skrývají staré a nevyužívané tovární objekty, zdevastované pozemky, bývalé železniční stanice a zemědělské či průmyslové areály. Zkrátka lokality, které v minulosti kypěly životem, ale postupem času přestaly být z různých důvodů užitečné a skončily opuštěné.  

Pod slupkou rzi a zašlosti však nezřídka prosvítá potenciál, pro který by stálo za to torza minulosti oživit a vrátit je do rukou lidem – někteří stavitelé o nich dokonce mluví jako o skrytém zlatu. V Česku je podle národní databáze 517 brownfieldů a investicím do nich se věnuje státní agentura CzechInvest. 

Úklid před stavbou

Nicméně řada stavitelů se do oživování brownfieldů nechce pouštět, protože náklady na zahájení stavby výrazně převyšují budování na zelené louce: Celková cena revitalizace se pohybuje v řádech desítek milionů korun (například přestavba sázavské huti Na Kácku vyšla na šestnáct milionů) a zahrnuje zejména náklady na demolici původních budov, případně sanaci průmyslových areálů. Často se totiž jedná o pozemky, které jsou po předchozím využívání kontaminované, tudíž se musejí kompletně vyčistit (viz Čistá půda).

TIP: Jak se bydlí v Evropě: Bytů je nadbytek, bydlení je nedostupné

Sanací pozemků však případné komplikace nekončí: „Například mnohé brněnské brownfieldy jsou nevyhovující kvůli špatnému územnímu plánu. Jejich revitalizace je v současnosti buď zcela nemožná, nebo je omezena do takové míry, že pro investory není ekonomicky výhodná. Setkáváme se i s odporem obyvatel v okolí. Často mají pocit, že stará chátrající továrna již do lokality ‚tak nějak patří‘ a měla by se zachovat,“ tvrdí Alexej Veselý z developerské společnosti Trikaya. Poukazuje i na skutečnost, že bezprizorní stavby, do nichž neinvestuje ani město, postupně stále víc chátrají a ohrožují okolí. 

Připraveni na budoucnost

Podobná opuštěná místa však mají rovněž nezpochybnitelná pozitiva: Rekultivací nevyužitého průmyslového areálu mohou stavitelé vytvořit zónu plnou života v lokalitě, kde již mnohdy existuje kompletní infrastruktura. Často se jedná například o budovy velkých továren z předminulého a minulého století, jež vyrostly v samotném srdci města, aby byly pro dělníky co nejdostupnější. 

„Mnoho brownfieldů se nachází uvnitř města, v lokalitách, které jsou dobře dostupné, mají vyřešenou dopravu, inženýrské sítě i trasy zásobování,“ dodává Veselý. „Navíc preferujeme výstavbu uvnitř města oproti jeho rozrůstání do okolí. Nechceme vytvářet sídelní kaši, ale kompaktní a funkční osídlení.“

Výhodné pro všechny

Zvelebování opuštěných areálů uvnitř města je výhodnější nejen z hlediska životního prostředí, ale i pro obec: Pokud investoři budují své projekty blíž k centru, nemusí magistrát následně vyčlenit tolik peněz na rozvoj infrastruktury či rozšiřování hromadné dopravy. Z rozpadajících se prostor se stávají moderní byty, kanceláře, školky, restaurace nebo třeba obchody. Pro stavitele je pak taková úspěšná obnova zašlé části města skvělou reklamou.

V neposlední řadě pomáhá městům a developerům Evropská unie, která na sebe bere část nákladů. Například do Moravskoslezského kraje přiteklo mezi léty 2007 a 2015 z evropských fondů přibližně 519 milionů korun: Díky nim ožilo 61 brownfieldů, jež se proměnily v travnaté plochy, parky, sportovní areály nebo parkoviště. 

Neutuchající život

„Brownfieldy jsou obrovskou příležitostí i pro hlavní město. Mohly by z nich vzniknout nové městské části, kde budou lidé bydlet, pracovat i trávit volný čas. Nevyužívané a neprostupné areály bývalých továren dnes totiž často celé čtvrti navzájem oddělují,“ dodává k revitalizaci brownfieldů Petr Hlaváček, ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, a pokračuje: „Představme si třeba holešovické Bubny. Dnes jde o oplocené nepřístupné území, které lidé musejí při každodenních cestách dlouze obcházet. Přitom by tam mohl stát plnohodnotný kus města s byty, parky, náměstími, obchody či kancelářemi.“

Nelze jednoduše zhodnotit, zda se brownfieldy hodí víc pro výstavbu bytů, nebo komerčních prostor. Pro město je však přínosné, pokud vznikají lokality nabízející obojí. Dobře namíchaný mix je totiž nutný k tomu, aby místo žilo a fungovalo 24 hodin denně po celý rok a aby se nevytvářela osamocená ghetta ani zóny, kam lidé chodí jen za prací.

V posledních letech jsme svědky razantního nástupu bezpilotních technologií. Po obloze létají malé i velké drony, testují se bezpilotní letadla. Zavedení bezpilotního létání vrtulníků se ale ukazuje jako poměrně obtížné.

Společnost Aurora Flight Sciences ze Severní Virginie testuje vlastní systém autonomního řízení Tactical Autonomous Aerial Logistics System (TALOS) na vrtulníku UH-1H, zvětšené a modernizované verze stroje UH-1, známého pod přezdívkou Huey.

Tento systém automaticky skenuje okolí a vyhledává si bezpečnou cestu ke svému cíli. Vyhne se drátům elektrického vedení, i překážkám na zemi.

TIP: Létající silák: Těžký vrtulník Sikorsky CH-53K King Stallion unese přes 12 tun

TALOS přitom není letoun nebo robot, co by jej řídil, ale univerzální inteligence, kterou lze využít v různých strojích, autonomních i pilotovaných. Autonomní vrtulnik UH-1H s integrovaným systémem TALOS by měl létat v roce 2017 nebo 2018.

V sérii tří experimentů byly postupně sedmi gorilám, osmi šimpanzům, sedmi orangutanům a čtyřem šimpanzům bonobo předloženy dvě trubky, přičemž v jedné z nich byl schován pamlsek. Trubky byly umístěny za průhlednou přepážkou se třemi otvory, jimiž mohly opice prostrčit ruce. V prvním případě zvířata neviděla, kam je pamlsek vložen, ale experimentátor v jejich přítomnosti oběma trubkami zahrkal. Call chtěl takto zjistit, zda se opice obejdou bez poskytnutí vizuální informace a postačí jim pouze sluchová nápověda.

TIP: Vidím se, tedy jsem! aneb Schopnost sebeuvědomnění u zvířat

Ve druhém kole bylo opicím ukázáno, kde se odměna ukrývá, ale směly si ji vyzvednout až po uplynutí různě dlouhého časového intervalu. Třetí pokus zkoumal, zda opice dokážou rozlišovat pamlsky podle jejich rozdílné kvality. Na konci testů se ukázalo, že opice najdou odměnu velmi rychle v případě, že vidí, kam byla ukryta, ale pokud mohly získat chutnější kousek, obsah trubek si pečlivě prohlížely. Možnost dostat se ke zvlášť žádoucí pochoutce opicím evidentně stála za delší přemýšlení a zkoumání. Výběr jim trval déle také v případě, že od chvíle, kdy byla návnada do trubky před jejich očima vložena, uplynula delší doba. Na druhé straně zkrátila zvuková informace do značné míry dobu výběru a opice šly často najisto.

Podle Dr. Calla jsou výsledky testu důkazem, že opice jsou si vědomy rizik rozhodování. Dobře vědí, jak snadno mohou udělat chybu, a snaží se tomu předejít. Kombinace tří faktorů – námaha spojená s hledáním v trubkách, hodnota odměny a množství informací – u nich vytváří proces zahrnující tři hlavní části metakognice: komplexnost, flexibilitu a kontrolu. Metakognice – tedy myšlení o našem myšlení či znalost o tom co víme a co nevíme – je tedy vlastní nejen lidem, ale i některým zvířatům.

Zhruba pětikilometrová pláž Utah představovala z pohledu útočících sil nejvýchodnější část invazního sektoru spojeneckých armád. V této oblasti, tvořené taktickými úseky Tare Green, Uncle Red a Victor, operovaly jednotky amerického VII. armádního sboru generálmajora Josepha Collinse.

K útoku samotnému byla vybrána 4. pěší divize generála Raymonda Bartona. Vojska vyčleněná k operaci v oblasti Utah se skládala ze tří plukovních bojových skupin – 8., 12. a 22. – a celkem čítala 23 250 mužů.

Rychlý postup

Admirál Alan Kirk stanovil jako výchozí místo seskupení invazních sil téměř 20 km od Němci kontrolovaného pobřeží, k čemuž jej vedla oprávněná obava z nepřátelských dělostřeleckých baterií. Na druhou stranu tím významně prodloužil samotnou cestu výsadkových plavidel. Nakonec se ale ukázalo, že se nejednalo o špatný tah, protože až na několik případů dorazily všechny čluny ke břehu bez nehody. Okolo 6.30 se podařilo prvním vojákům vylodit na francouzskou půdu. Protože stále probíhal odliv, pěší jednotky musely během urazit vzdálenost přes půl kilometru, než se dostaly k samotným pobřežním útesům.

Oproti očekávání na ně nedopadaly koordinované salvy obránců Atlantického valu, ale pouze slabá palba. Pokud se ale přece jen někde objevil významnější odpor, hbitě jej eliminovaly obojživelné tanky Sherman a Valentine, které byly uzpůsobeny pro pohyb ve vodě. Díky tomu se čelným americkým oddílům podařilo kolem deváté hodiny prolomit asi tříkilometrový pás fronty mezi pobřežím a lagunou, ve které bylo rozmístěno německé dělostřelectvo.

Tajemství úspěchu

Z výše zmíněných informací vyplývá, že invaze v sektoru Utah představovala v porovnání s jinými úseky velmi snadnou záležitost. Proč se však oddíly americké 4. pěší divize nesetkaly s takovým odporem jako na sousední pláži Omaha? Jako mnohokrát v historii sehrála i zde zásadní roli štěstěna. Vlivem silného mořského proudu došlo k odklonu invazních plavidel přibližně 1,5 km od stanoveného místa výsadku.

Na tomto úseku obranné linie (oblast La Grande Dune) se na rozdíl od plánovaného prostoru nacházel slabý německý odpor v podobě několika jednotek 352. a 709. pěší divize a útočící Američané, motivovaní osobní přítomností oblíbeného zástupce velitele divize generála Theodora Roosevelta (syna prezidenta Theodora Roosevelta), prolomili rychle nepřátelská postavení a postupovali do vnitrozemí. Je nutné dodat, že útočníky podporovala mohutná námořní děla zasypávající německé linie pravidelnými salvami.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Hodinu po poledni došlo konečně v několika místech k dotyku jednotek 4. pěší a 101. vzdušné výsadkové divize (známé pod přezdívkou „Křičící orlové“), jež byla vysazena již dříve do plánovaného místa invaze. Nyní měli Američané pod kontrolou již čtyři z pěti východů směřujících od pobřežních baterií do vnitrozemí. Podařilo se tak bezpečně zajistit a vybudovat předmostí a následně mohli postupovat do hloubi nepřátelského území. Celkem na Utahu ztratili Američané zhruba 200 mužů, což jsou nejnižší spojenecké ztráty dne D ze všech pláží. 

Jednadvacátého července 1969 rozvířila poprvé lidská noha prach usazený po miliony a miliardy let v Moři klidu. Jako první se po povrchu Měsíce prošel Neil Armstrong a první slova, která odtam zazněla, slyšel v přímém přenosu snad každý od Los Angeles po Tokio. Ona známá věta se často cituje jako nejvýstižnější shrnutí a zároveň vyvrcholení americké snahy o dobytí Měsíce. První slova kapitána Charlese „Petea“ Conrada v Oceánu bouří nebyla tak poetická, přesto z nich lze lehce usoudit na povahu třetího člověka, jenž stanul na našem přirozeném satelitu: „Whoopee! Man, that may have been a small one for Neil, but that’s a long one for me.“ – „Jupí! Člověče, pro Neila možná mohl být malý, ale pro mě je pořádný.“

Problém s autoritami

Vraťme se však o pár let zpět. NASA vybírala první sedmičku astronautů z nejlepších pilotů ve službách Spojených států a mezi kandidáty byl i tehdy ještě neznámý Charles Conrad – skvělý pilot, který měl ovšem problémy s autoritami. Ve fyzických testech obstál skvěle, zato během tzv. Rorschachova testu… Testovaní si při něm prohlížejí obrázky s černými skvrnami různých tvarů, načež musejí popsat, co v nich vidí – a Conrad detailně vylíčil sexuální styk. Čistě bílou kartičku zase obrátil se slovy: „Měl jste ji obráceně.“ Pomyslný hřebíček do vlastní rakve pak zatloukl poté, co požadovaný vzorek stolice přinesl dárkově zabalený v krabici ovázané červenou stuhou. Jako kandidáta jej nakonec zamítli s vysvětlením, že se nehodí k dlouhodobým misím.

Americká vesmírná agentura dokázala v rámci úspěšného programu Mercury dostat člověka do blízkého kosmu, to však zdaleka nestačilo. Prezident John Kennedy stanovil nelehký cíl, jenž vyžadoval mnohem složitější a dokonalejší techniku, ale hlavně spoustu dalších astronautů. Al Shepard, člen původní sedmičky, si během druhého náboru vzpomněl na svého kamaráda z letectva a donutil Petea podat další žádost. Tentokrát se Conrad nechoval zdaleka tak urážlivě, načež jej 17. září 1962 přijali do tzv. nové devítky.

Netrvalo dlouho a byl jmenován pilotem vesmírné lodi Gemini 5. Během letu překonali s kapitánem Gordonem Cooperem tehdejší sovětský rekord v délce pobytu v kosmu a stanovili nový – téměř osm dní. Po celou dobu si Conrad stěžoval na funkce lodi a přirovnával ji k létající popelnici. Podobná slova stála Wallyho Schirru další cestu do vesmíru po anabázi s Apollem 7, nicméně u Conrada prošla bez větších problémů. 

Vzápětí byl jmenován kapitánem záložní posádky Gemini 8, a tudíž letěl na stejné pozici v Gemini 11 s pilotem Richardem Gordonem. I během této mise padl jeden důležitý rekord – konkrétně v dosažené vzdálenosti od Země: v nevzdálenějším bodě (apogeu) se nacházeli 1 369 km od povrchu naší planety (pro srovnání se jedná o více než dvojnásobek vzdálenosti, jíž dokázal dosáhnout raketoplán). Zároveň se několikrát spojili s tělesem ATV (Agena Target Vehicle), tedy s druhým stupněm rakety Atlas–Agena, který měl primárně sloužit k nácviku spojení na orbitě. Richard Gordon také dvakrát vystoupil do volného prostoru – celkově na 2 hodiny a 41 minut.

Druhá výprava na Měsíc

To už se však naplno rozjížděl program Apollo. Nejprve byl Conrad jmenován velitelem záložní posádky Apolla 2, které ovšem kvůli nešťastné havárii Apolla 1 (AS-204) nikdy neodstartovalo. Nebýt zároveň změny pořadí misí Apolla 8 a 9 (po letu „sedmičky“ měla logicky následovat „devítka“ s lunárním modulem a až poté mise k Měsíci), stal by se z Conrada díky rotačnímu systému velitel Apolla 11. Tudíž by byl místo Neila Armstronga velmi pravděpodobně prvním mužem, který by se procházel po našem vesmírném souputníkovi.

Tak se tedy deštivého odpoledne 14. listopadu 1969, za přítomnosti prezidenta Richarda Nixona, odlepil sto deset metrů vysoký kolos Saturn V pomalu od země a zamířil jako čtvrtý v historii na vesmírnou cestu dlouhou 380 000 km. Na palubě Apolla 12 se nacházeli tři astronauti: kromě Conrada v pozici velitele letu i jeho starý kamarád a kolega Richard Gordon a jako pilot lunárního modulu letěl poprvé nováček Alan Bean, který nahradil zesnulého Cliftona Williamse.

Hned během prvních chvil letu – jen desítky sekund poté, co opustili rampu – málem došlo k pohromě. Do jejich lodi, která se v nepříznivém počasí proměnila v největší hromosvod na světě, udeřily dva blesky naráz. Nastal výpadek několika přístrojů, což však nemělo na chod lodi nijak závažný dopad. Posádce se nakonec podařilo vypořádat se s nefungující telemetrií a úspěšně „zaparkovat“ na oběžné dráze. Po manévru označovaném TLI (Trans-Lunar Injection) se Gordon chopil řízení velitelského modulu a bez problémů zvládl snad svůj nejtěžší úkol – zachytit lunární modul Intrepid, který do té doby bezpečně spočíval v třetím stupni Saturnu.

Od té chvíle se loď pomalu vymaňovala z vlivu Země, přičemž ji přitahovalo gravitační pole Měsíce. Jakmile se podařilo navést soulodí Apolla na téměř kruhovou dráhu ve výšce kolem sta kilometrů nad měsíčním povrchem, přesunuli se Conrad a Bean do lunárního modulu a odpoutali se od modulu velitelského. V něm musel naopak Gordon na své dva přátele počkat, dokud se nevrátí zpět. Cíl výsadku přitom představovalo naprosto konkrétní místo – kráter Surveyor, na jehož dně už dva roky odpočívala sonda téhož jména. Nyní se tedy mělo ukázat, zda člověk dokáže přistát ve vytyčeném bodě (Armstrong se totiž při svém pokusu minul o necelých pět kilometrů).

Odolné bakterie

Charlesi Conradovi se s pomocí techniků na Zemi podařilo přímo ukázkové přistání dvě stě metrů od Surveyoru. Po nezbytných úkonech a výpočtech se Pete oblékl do skafandru a jako třetí muž v historii se dotkl povrchu Měsíce, následován jen pár minut poté Alem Beanem. Conradova slavná věta nebyla tak spontánní, jak se možná zdá: Vsadil se o pět set dolarů s reportérkou Orianou Fallaci, že přesně tato slova řekne. Italská novinářka totiž veřejně obvinila Neila Armstronga, že jeho větu vymyslelo a předem schválilo vedení NASA.

Během dvou čtyřhodinových procházek nainstalovali astronauti několik velmi důležitých vědeckých přístrojů, jako pasivní seismograf, magnetometr či iontový detektor. Rovněž odmontovali kameru ze sondy Surveyor, což představovalo pomyslný vrchol celé mise. Přístroj se vrátil na Zemi, aby na něm mohli vědci zkoumat následky dlouhodobého působení kosmického prostředí. 

Zmíněný experiment pak přinesl i jedno naprosto nečekané překvapení. Než Surveyor vůbec odstartoval, musel technik očistit skleněný průzor kamery od šmouh a otisků. Byl však nachlazený a na kameru nechtěně kýchl. Bakterie streptokoka se na ní pak uchytily a bez následků přežily dva roky v nehostinném měsíčním prostředí. Poté co je výprava Apolla 12 přivezla zpět, se bakterie „probudily“, a vědci tak v podstatě nechtěně zjistili, jak odolné mohou některé druhy mikrobů být. 

Opravář na orbitě

Přestože se pro mnoho Peteových kolegů stal let k Měsíci nepřekonatelným zážitkem, po jehož absolvování dříve či později ukončili aktivní kariéru, Conrad dál setrvával na své pozici a čekal na další možnou misi. Dočkal se po necelých čtyřech letech, kdy se vydal jako kapitán Skylabu 2 na záchranou expedici ke stejnojmenné americké stanici – šlo vlastně o třetí stupeň Saturnu V, jehož tubus sloužil jako velice prostorná stanice, s rozměry, o jakých se sovětskému Saljutu 1 ani nesnilo.

Bohužel, projekt málem skončil katastrofou. Meteoritický štít, který fungoval také jako štít tepelný, byl prakticky rozerván a „vzal“ s sebou i jeden panel slunečních baterií. Kvůli tomu se začala nebezpečně zvyšovat teplota uvnitř stanice (až 48 °C), jež zároveň dostávala pouze omezené dávky elektrického proudu. Mezitím museli vědci a inženýři na Zemi v rekordně krátkém čase vymyslet opravu, kterou by astronauti na oběžné dráze zvládli. 

I v tomto případě se osvědčilo okřídlené rčení, že v jednoduchosti je síla. Inženýr Jack A. Kinzler vytvořil z rybářských prutů a zlaté fólie slunečník, který chybějící kryt nahradil. Ihned po jeho instalaci začala teplota klesat o stupeň za hodinu a stanice se také mohla vrátit do původně zamýšlené polohy, kterou nezaujala právě kvůli poškození. Posádka nakonec strávila na Skylabu čtyři týdny: dokázala přitom zachránit těžce poškozenou stanici a zároveň ukázala, že každý problém lze řešit.

TIP: Malý krok pro člověka aneb Jak Apollo 11 dobylo Měsíc

Conrad odešel z NASA a od námořnictva v roce 1974. Začal pracovat u výrobce letadel McDonnell Douglas, kterému zachránil pověst poté, co roku 1979 havaroval stoj DC-10, let 191, a zemřelo všech 271 osob na palubě. Nebýt Conradova vystoupení na podporu firmy, možná by společnost zkrachovala v důsledku bojkotu cestujících. Ještě v únoru 1996 se Pete účastnil jako člen posádky rekordního obletu Země, který trval 49 hodin.

Zemřel v 69 letech na následky vnitřního krvácení, které utrpěl při havárii na motorce. Navždy tak odešel rebel se smyslem pro humor, vesmírný opravář, ale hlavně skvělý pilot s jedním z nejzajímavějších životních příběhů v historii pilotované kosmonautiky.

Přešité letecké bundy z blešího trhu, džíny, jež ležely dvacet let ve skříni, nebo oblečení, které vzniklo bez odstřižků. Poslední pražský Týden módy ukázal, že trend recyklace starých kousků ovládl přehlídková mola nejen ve světě, ale že mu propadá i stále víc špičkových návrhářů z Česka. 

„Přehlídka je určitý prostor, kde se nejen předvádí kolekce, ale kde lze i poukázat na otázky a problémy, které dnes celkově v módě řešíme, a odkrýt je v souvislostech,“ vysvětluje zmíněný obrat oděvní designérka Denisa Nová.  

Z popelnic na mola 

Většina Čechů utratí za módu méně než tisíc korun měsíčně. Zato průměrný Američan si za rok koupí kolem 20 kg oblečení, což obnáší pořádně velký kufr nacpaný k prasknutí. Značná část jeho obsahu však záhy putuje do popelnice, třeba jen proto, že oděvy vyjdou z módy. A právě takovému přístupu se poslední dobou snaží mnozí návrháři zabránit. Ve světě již cestu k sociálně odpovědné módě nastoupila řada firem, od malých návrhářů až po giganty módního průmyslu, jako je Levi’s. Slova „udržitelný“ či „eco-friendly“ se stále častěji skloňují i v magazínech typu Vogue, jež určují trendy. Základními hesly nového směru jsou recyklace starých kousků a maximální využití zbytků. Stále víc výrobců také pracuje s organickou bavlnou, protože se už všeobecně ví, že ta běžná vstřebává celých 16 % globálně použitých insekticidů, a představuje tak vůbec nejvíc chemicky ošetřovanou rostlinu. Důraz se klade i na šití za ekologicky příznivých podmínek a s ohledem na práva dělníků, jež se bohužel v řadě zemí dosud porušují. 

Košile jako nová 

Snad také proto si návrhářka Martina Novotná nové oblečení nekoupila už nejméně dva roky, pokud se tedy nepočítá spodní prádlo a ponožky. Svršky si pořizuje z druhé ruky nebo si své oděvy různě přešívá a opravuje. V podvečerních kurzech, jež pořádá, navíc učí správný postup i ostatní. A zájemců je stále víc. „Myslím si, že se možná vynechala jedna generace, která prostě nešila, a teď se k tomu znovu vracíme. Lidé třeba zjistí, že mají doma starší šicí stroj, a uvědomí si, že by chtěli něco dělat sami,“ vysvětluje návrhářka vzrůstající zájem o šití.

Ze starého dělá nové i módní návrhářka Hana Frišonsová. Snad každý má doma obnošené košile, které by mohly skončit v popelnici. Hanka se však rozhodla měnit je na unikátní autorské kousky. A protože se snaží tvořit co nejšetrněji, zpracovává i zbytky z továren: Z kusů látky, jež zůstanou při produkci triček, například vytváří klubíčka, jež pak používá pro výrobu tašek či psaníček. 

3D revoluce za dveřmi?

Také česká oděvní umělkyně Monika Drápalová vyznává trend udržitelné módy. Spolu s podnikatelem Petrem Rokůskem proto vyvíjí nový materiál z recyklovaných plastů, který je stejně „příjemný na tělo, prodyšný a přizpůsobivý pohybu“ jako běžné látky. V budoucnu chce pro své zakázkové šití zavést i zcela revoluční systém objednávek, jejž Petr Rokůsek popisuje následovně: „Velmi rychle nastoupí využití 3D skenerů v telefonech, kdy systém zvládne pomocí několika fotek člověka přesně změřit a vytvořit jeho 3D model. Na tento model nás pak aplikace dokáže obléknout tak, že bude všechno vypadat naprosto realisticky.“ 

Popsaná vize by po masovém zavedení do praxe spustila v módní branži opravdové zemětřesení: Zmizely by dílny, v nichž lidé pracují v nuzných podmínkách, i tuny vyhazovaného odpadu. Někteří módě vyčítají povrchnost, mnozí čeští tvůrci však dokazují, že pokud dané odvětví chce, umí být skutečně zodpovědné. 

Šestadvacetiletý muž z Arizony si jednoho krásného nedělního odpoledne zabouchl dveře a neměl se jak dostat domů. Ovšem místo aby rozbil okno, zvolil raději méně destruktivní cestu a do příbytku se pokusil vrátit komínem. Do otvoru se spustil nohama napřed a pomalu se sunul stále níž, až se chodidly skutečně dotkl dna krbu.

Následovalo však kruté vystřízlivění: Mladík se nedokázal protáhnout dovnitř ani se vrátit zpět na střechu. Teprve po čtyřech hodinách zaslechl jeho volání o pomoc soused, který pak upozornil hasiče a ti vyčerpaného nešťastníka vytáhli nahoru na laně.