K nejzajímavějším a nejrozšířenějším pohádkám světa patří příběh o Červené karkulce. Na různé varianty historky o malé holčičce, babičce a vlkovi totiž narazíme nejen po celé Evropě, ale i v Africe či v Asii. V Japonsku, Koreji a Číně v ní ovšem místo vlka vystupuje tygr.

Čínská Karkulka? 

Dosavadní nejrozšířenější teorie označovala za kolébku příběhu Čínu. Práce britských vědců z Durhamské univerzity v čele s Jamshidem Tehranim však vnesla do této oblasti nové světlo. Badatelé uplatnili pro výzkum původu pohádky o Karkulce matematický model, určený obvykle ke zkoumání vývoje biologických druhů. „Je to podobné, jako když biolog dokazuje, že lidé a ostatní lidoopi sdílejí společného předka, ale přesto jde o odlišné druhy,“ upřesnil metodu Tehrani.

Tým badatelů zkoumal celkem 58 variant Karkulky i příbuznou pohádku O vlku a sedmi kůzlátkách. Informace přitom čerpali z 33 různých komunit, včetně afrických a asijských, v jejichž verzích vystupuje místo vlka tygr. Výsledek pak shrnuli v článku Fylogeneze Červené karkulky publikovaném v časopise PLoS one: Dospěli k závěru, že zatímco příběh o vlkovi a kůzlátkách pochází z antiky asi z období 1. století n. l., klasická Červená karkulka se zrodila v Evropě zhruba o tisíc let později. Čínská verze se pak podle vědců ve skutečnosti odvozuje z evropských tradic.

Čepeček jako symbol prostituce

Jak ovšem příběhu o děvčátku v červeném čepečku rozumět? Někteří badatelé tvrdí, že pohádky musíme chápat v rámci historického kontextu jejich vzniku – a v případě Karkulky jde podle nich o varování před nucenou prostitucí. Červená barva údajně odkazuje na červený pláštík, který ve Francii 17. století patřil ke znakům kurtizán stejně jako reklamních kampaní proti dětské práci. Pohádka tak vlastně měla varovat před nucenou dětskou prostitucí.

Mytologický výklad se naopak vzdaluje od symboliky příběhu mnohem více a tvrdí, že jde vlastně o zobrazení tzv. slunečního mýtu. Červenou čepičku máme vnímat jako jasné slunce, které pohltila temná noc (vlk), aby mohlo vzápětí znova povstat – doslova se „zrodit“ z temnoty (neboli z vlkova břicha).

Triumf žen

V rámci psychoanalytických interpretací – ať již s příklonem k freudovské psychoanalýze, či jungiánské analytické psychologii – vyzdvihují vědci především sexuální podtext příběhu. Například německý psycholog Erich Fromm vysvětluje červenou sametovou čepičku jako symbol menstruace. Matčina výstraha „nesejít z cesty“ a „nerozbít lahev“ představuje podle něj zřetelné varování před nebezpečím sexuality a ztrátou panenství.

Pozadí příběhu však prý lze podle Fromma interpretovat v mnohem hlubší rovině: „Muž je zde zastoupen lstivým zvířetem a pohlavní akt se líčí jako kanibalský čin, při němž ženu spolkne. […] Takový názor představuje výraz hlubokého nepřátelství vůči mužům a sexualitě.“ 

TIP: Pohádky plné krutosti: Předlohou pro Modrovouse byl sadistický masový vrah

Zmíněné nepřátelství se podle německého odborníka zdůrazňuje i na konci příběhu, kdy se vlk s břichem naplněným kamením snaží hrát roli těhotné ženy. Samozřejmě však selhává a právě kameny (mimochodem symbol neplodnosti) jej nakonec stáhnou do studny, načež zostuzen ve své mužsko-ženské roli umírá. Podle Fromma tak pohádka vypráví „příběh o triumfu žen nenávidějících muže, který končí jejich vítězstvím“.

Vědci z University College London pod vedením Erana Eldara tvrdí, že pokud jsme náladoví a často nevrlí, ve skutečnosti tím děláme „něco pro sebe“. Na rozdíl od pozitivně nabitých lidí, kteří do okolí vyzařují energii a mnohdy zbytečně riskují, se nabručení jedinci stahují do sebe, neplýtvají silami a používají je pouze v případě potřeby. Dovedou se proto snáz přizpůsobit nečekaným situacím a překonají náročnější překážky.  

Císaře postihlo hned několik velkých záchvatů vzteku, po nichž upadal do apatie. Tyto stavy se střídaly s opětnými výbuchy zuřivosti. Rudolf se zmítal v duševních útrapách přibližně dva roky. 

TIP: Co odstartovalo šílenství císaře alchymistů?

Vorvaň plave asi 80 metrů od lodi směrem na jih. Sedím na boku nafukovacího člunu, masku, šnorchl a ploutve už na sobě a v levé ruce držím vodotěsné pouzdro s fotoaparátem. Čekám jen na povel mého kamaráda a průvodce Michaela Costy. Říká mi: „Plav tímhle směrem a až ti dám povel, zastav a čekej. Ok? Go!“

Na dvacátý pokus?

Co nejtišeji vklouznu přes bok člunu do vody a už plavu směrem, který mi Michael ukazuje. Snažím se kopat nohama co nejvíc pod hladinou, abych vorvaně zbytečným šploucháním nevyplašil a upírám oči do modrého nekonečna. Dnes už se pokouším dostat k tomuhle obrovskému zvířeti asi podvacáté. Jsem nervózní a srdce mi bije jako zvon. Kéž by to vyšlo!

TIP: Tajemný vládce hlubin aneb Setkání s vorvaněm obrovským

Každých pět sekund se otáčím na Michaela a kontroluju signály, které mi dává z lodě. Už jsem od ní nejmíň 50 metrů, když mi Michael naznačuje, že mám zastavit a čekat. Stojím přesně ve směru, kterým obr plave. Vystrkuji hlavu z vody a rozhlížím se jestli už není nablízku, ale vzdouvající se vlny mi zakrývají rozhled. Znovu se tedy nořím pod hladinu a koukám do nekonečné modře. Pode mnou je skoro dvaapůlkilometrová hloubka a já kromě slunečních paprsků kmitajících pod hladinou nevidím vůbec nic.

Z očí do očí

„Viset“ takhle v nekonečnu není nic příjemného a já na okamžik zapochybuji o smysluplnosti svého počínání. Jakékoli pochyby ale okamžitě zaplaší velký černý stín velikosti malé ponorky, který se zjevuje z modře vodního světa a plave přímo na mě. Teď už začínám rozeznávat i nezaměnitelné obrysy vorvaně obrovského. Blíží se ke mně největší existující predátor a srdce mi bije jak o život. Když nás dělí jen nějakých pět metrů, konečně si mně všímá, trochu mění směr a míří těsně vedle mne. Přikládám fotoaparát k masce a pořizuji sérii snímků proplouvajícího kolosu. Když už je ode mne na tři metry, nakloní se trochu na bok a zvědavě se na mě dívá. Dávám fotoaparát stranou a kochám se tímto neuvěřitelným okamžikem. Dívám se z očí do očí „Moby dickovi“, mystickému zvířeti, které vládne hlubinám a o jehož životě víme tak málo. Tohle oko, které denně vídá krakatice obrovské a jiná tajemství hlubin, se teď z třímetrové dálky dívá právě na mě a já zažívám jeden z nekrásnějších okamžiků svého života. Gigant pomalu odplouvá a mizí v modři oceánu a já se raduji z překrásného setkání. Lehám si zádama na hladinu a řvu do nebe. Takový obrovský nával emocí se dá jen velmi těžko popsat. Asi za minutu nato přijíždí Michael a už z dálky se na mě směje. Moc dobře ví, jak neobyčejný okamžik jsem prožil a jak blízko jsem se dostal. Od té doby jsem zažil ještě několik krásných setkáních s vorvani, ale na tohle první se nezapomíná.

Jak se fotí vládce hlubin

S vorvani je o něco snazší práce než třeba s plejtvákovci, jako je třeba plejtvák myšok nebo plejtvák obrovský. Tyto velryby se totiž pohybují velkou rychlostí a nejpříhodnější chvíle k jejich zachycení jsou v okamžicích, kdy se krmí. Oproti nim jsou vorvani na hladině relativně klidní, využívají chvíle na vzduchu k odpočinku, společenským setkáním, kojení mláďat, páření a hrám. Velmi dobře odpozorované chování vorvaňů na hladině využívali už staří velrybáři a dnes z jejich znalostí těží kapitáni lodí, mořští biologové a filmové štáby.

Udělat kvalitní snímek vorvaně znamená přiblížit se k němu alespoň na čtyři metry a někdy je zapotřebí týden nebo dva usilovné práce, než se taková fotka podaří.

V zásadě jsou dva způsoby, jak se k vorvaňům dostat. Při prvním se využívá chvil, kdy se rodinný klan shlukuje dohromady. Je to jakoby se jednotliví členové mazlili a povídali si spolu. Jde o velice intimní chvíle, při nichž jsou vorvani natolik zaneprázdněni, že si ani nepovšimnou, když se k nim přiblíží malý tvor s fotoaparátem. Druhý způsob je o něco rafinovanější. Vorvaň má sice nejvýkonnější sonar v celé živočišné říši, ale ten využívá hlavně v hlubinách. Na hladině jej „zapíná“ jen na několik procent. Propátrává prostor přibližně v devadesátistupňovém úhlu, ale předměty nacházející se v ose přímo před ním, mu trochu unikají z obrazu. Toho fotografové využívají.

Za poslední dva roky jsem strávil při fotografování vorvaňů pod hladinou desítky hodin a vím, že pokud zvíře není v dobrém rozpoložení, fotografovat se prostě nedá.

Dobové německé video přináší úryvky z tuhých bojů o Rostov na Donu v července 1942. Město, které Rudá armáda dobyla na nacistických okupantech ještě koncem roku 1941, padlo Němcům do rukou opět 24. července 1942. Jednotlivé sekvence zachycují především "spanilou jízdu" německých jednotek.

Izraelská společnost Tactical Robotics vyvíjí nákladní dron pro náročné situace. Prototyp stroje s kolmým startem a přistáním byl dříve známý pod jménem AirMule, teď je z něj Cormorant.

Dron Cormorant může létat zcela autonomně anebo na dálkové ovládání. Dopraví vojáky, vojenský materiál, lékaře, civilní pasažéry nebo i jiný náklad do míst, kde mají problém helikoptéry se svými dlouhými rotory.

TIP: Bezpilotní záchranáři. V Izraeli otestovali autonomní záchranný dron AirMule

Cormorant už nějaký čas podstupuje letové testy, ale před pár dny poprvé absolvoval plně autonomní let, který trval 2 minuty a proběhl nad nerovným terénem. Dron si při letu vyzkoušel řadu různých módů autonomního letu, od startu až po přistání, během nichž inženýři prověřovali funkčnost autonomních systémů navigace a řízení letu.

Císaře Rudolfa II. jako panovníka nehodnotí dějiny právě pozitivně. Ve státnických otázkách si nevedl příliš dobře. Místo toho se téměř chorobně zaměřil na shromažďování uměleckých děl, přírodních artefaktů i nejrůznějších kuriozit. Císař se natrvalo odstěhoval z Vídně, aby měl konečně klid od svých dotěrných příbuzných. 

Vladař s bolavou duší

Rudolfova rodina nabyla podezření na vážnější duševní chorobu po nekonečných peripetiích ohledně císařova sňatku. Manželkou se měla stát jeho vlastní sestřenice Isabela, dcera španělského krále Filipa II. Námluvy začaly v roce 1579, když bylo Isabele třináct, a trvaly téměř dvacet let! Rudolf je záměrně protahoval. Nejspíš se obával, že by sňatkem přišel o svobodu, se kterou střídal své milenky. To by se jeho manželce nemuselo líbit. Vyhýbání se svatbě však nezní právě jako příznak duševní choroby. V takovém případě by musel být blázen každý druhý.

Jenže Rudolf na jednu stranu sňatek všemožně oddaloval a na druhou se ho nechtěl vzdát. Zatímco si žádal další a další čas na rozmyšlenou a handrkoval se o věno, Isabele utíkaly roky. Navíc bylo veřejným tajemstvím, že císař si mezitím do svých komnat nastěhoval Kateřinu Stradovou, která mu rodila děti. Nakonec Filipovi došla trpělivost. Rudolfovo počínání ohledně sňatku už začali v Madridu považovat za projev šílenství a rozhodli se Isabelu v jejích dvaatřiceti letech provdat za Rudolfova bratra Albrechta. To v císaři vyvolalo takový výbuch hněvu, že se všeobecné přesvědčení o jeho šílenství ještě utvrdilo.

Praha jako úkryt před světem

V roce 1583 přesídlil Rudolf z Vídně do Prahy, odkud se už téměř do konce života nehnul. Tedy pokud Prahu zrovna nezachvátila morová nákaza. Tolik rozumu císař měl, aby před ní několikrát včas uprchnul.

Dokončení: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II. (2)

Spatřit jej v Praze však nebylo zrovna jednoduché. Společenským akcím se vyhýbal a nechal se zastupovat některým ze svých blízkých dvořanů. A důvod císařovy izolace? Obával o svůj život i korunu. Jeho rádci v něm tento strach jen utvrzovali. Hodilo se jim mít císaře v dobrovolném domácím vězení a dvůr ve svých rukou. Jeho obavy tak jejich vlivem rostly až téměř k stihomamu. 

Když se na jedné z hasičských stanic jižního Londýna spustil poplach, vyrazily do terénu hned čtyři vozy s 21člennou posádkou. Po zásahu zůstala střecha budovy značně poškozená, ale nikomu z obyvatel domu se nic nestalo.

Vyšetřovatel londýnského hasičského sboru Matt Cullen později pro novináře uvedl: „Když jsme se dostali na střechu, zůstali jsme úplně bezradní, protože jsme nemohli najít ohnisko požáru. Nikdo tam nahoře už pěkně dlouho nebyl a na půdě vůbec nebyla zavedená elektřina, která je v takových případech obvykle příčinou vzniku ohně. Nakonec jsme našli částečně spálené ptačí hnízdo a nájemníci nám řekli, že vídali vikýřem prolétat holuby. Usoudili jsme tedy, že jediným možným pachatelem je právě tento pták, který asi na ulici sebral nedopalek cigarety a přinesl si ho do hnízda. Od něj pak chytla celá střecha.“ 

I když se případ zdá být absurdní, není zase tak ojedinělý. Londýnští hasiči evidují požár, který podle všeho způsobil holub, když do komína jednoho z bytů upustil hořící nedopalek. Další požár zapříčinil podobně bizarním způsobem pes, který v honbě za jídlem skočil na kuchyňskou linku a náhodou zapnul toustovač, jehož přívodní šňůru předtím ohryzala všetečná myš. 

Zahalování hlavy, především vlasů, je několikrát zmíněno ve Starém zákoně a jednou vysloveně ve vztahu ke svatebnímu obřadu – v příběhu o Jákobovi a Ráchel. Závoj zde však nevystupuje jako zrovna romantická proprieta: Jákobovi totiž místo krásné Ráchel podstrčí ke svatbě (a následně i do manželského lože) Ráchelinu starší a méně krásnou sestru Leah. 

V římských zvycích (pravděpodobně vypůjčených ze starších středomořských kultur) sloužilo zakrytí nevěsty k ochraně před zlými duchy. Mladá žena totiž vykročila z domu svého otce, kde ji chránil rodinný numen, strážný duch, avšak ještě nevkročila do domu budoucího manžela, kde ji očekával nový duch. Ocitla se tak ve zranitelné pozici a bylo třeba ji skrýt před hledajícíma očima démonů. 

V obou tradicích pak byly volně rozpuštěné a nekryté vlasy symbolem svobody a nosit je mohly pouze neprovdané dívky nebo prostitutky. Od poctivé manželky se očekávalo pokrývání hlavy – veřejné odložení šátku se dokonce mohlo považovat za symbolické vystoupení z manželství. 

Černá díra s výtrysky hmoty

Astronomové zkoumali černou díru 4U1630-47 hvězdného typu pomocí evropské rentgenové observatoře XMM-Newton a došli k překvapivému objevu: družice zaregistrovala koktejl různorodých částic (například železa a niklu) vyvrhovaných z okolí černé díry. Vyvržené elektrony či protony se přitom pohybují téměř rychlostí světla.

Černé díry hvězdného typu vědci často nalézají na základě „pojídání“ materiálu z blízké hvězdy, které doprovází produkce rentgenového záření. Místo toho, aby černé díry veškerý dopadající materiál spolykaly, vyvrhnou někdy jeho část v podobě dvou mohutných protisměrných výtrysků.

Černá díra s gejzíry prachu

Pomocí dalekohledů VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře uskutečnili astronomové dosud nejdetailnější pozorování prachu, který obklopuje mohutnou černou díru v centru galaxie NGC 3783. Oproti očekávání nevytváří tento prach jen toroidální útvar podobný duši pneumatiky, ale nachází se nad jeho rovinou i pod ní. Zdá se, že chladný prach proudí směrem od černé díry. 

Jedná se o překvapivý objev, jehož vysvětlení s pomocí současných teorií zůstává obtížné. Pozorování mohou přinést změnu v našem chápání aktivních jader galaxií. Existují přímé důkazy, že je prach vytěsňován intenzivním zářením.

Galaktický výtrysk

Ve vzdálenosti dvou miliard světelných let od Země se nachází eliptická galaxie 3C 348, která je přibližně tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha. V jejím středu pak leží obří superhmotná černá díra o hmotnosti 2,5 miliardy sluncí. Nevinně vyhlížející galaxii již dlouho známe jako nejjasnější objekt v souhvězdí Herkula v oboru rádiového záření.

Na kombinovaném snímku z kosmického dalekohledu HST (ve viditelném světle) a z radioteleskopu VLA (v rádiovém oboru) vidíme dva obrovské výtrysky směřující do vzdálenosti 1,5 milionu světelných let. Jedná se o proudy plazmy o vysokých energiích, která uniká téměř rychlostí světla z galaxie uprostřed fotografie.

Fontány horkých plynů

Kosmická observatoř XMM-Newton pozorovala jasné zdroje rentgenového záření plynů v tzv. halo, které obklopuje Mléčnou dráhu. Získali jsme tak nová data podporující existenci procesů, při nichž vznikají fontány horkých plynů. Scénář počítá s plynem proudícím z galaktického disku do okolního halo, kde kondenzuje; následně vytváří studená oblaka, načež padá zpět do disku. Potvrzuje se tím význam explozí supernov v dosavadním vývoji mezihvězdného prostředí a celé Galaxie. Horký plyn jako jedna ze součástí mezihvězdného média má velmi nízkou hustotu, avšak jeho teplota přesahuje několik milionů stupňů. Je zřejmé, že horké plyny představují důležitou složku vesmírného prostředí.

Blikající pulzary

Husté vesmírné objekty mají nového šampiona, pokud jde o hmotnost: pulzar J0348+0432 je tak malý, že by se vešel na ostrov Manhattan (asi 21 km), avšak jeho hmotnost 2,04× převyšuje hmotnost Slunce. Otočí se přitom 25× za sekundu. 

Pulzary představují velmi rychle rotující neutronové hvězdy v závěrečném stadiu vývoje, jež své okolí „zametají“ svazkem rádiových vln. Nejrychlejší z nich se nacházejí v binárních systémech například s bílými trpaslíky, přičemž zrychlují vlastní rotaci na úkor materiálu odcizeného hvězdnému průvodci. Podobné uspořádání může existovat miliardy let, než se obě tělesa srazí a splynou.

Vznik hmotných hvězd

Pomocí radioteleskopu VLA objevili astronomové klíčové důkazy pro vysvětlení vzniku hmotných hvězd. Víme, jak se rodí stálice velikosti Slunce – gravitačním kolapsem prachoplynného oblaku. Avšak u objektů přesahujících desetinásobek hmotnosti Slunce nastává problém, jak mohly nahromadit tak velké množství hmoty.

Příkladem je hvězda G24 A1 vzdálená 25 tisíc světelných let, jejíž hmotnost činí asi 20 sluncí. Již při hmotnosti odpovídající zhruba osminásobku hmotnosti naší hvězdy totiž intenzivní záření mladé stálice zabrání přísunu další hmoty. Podle jedné z teorií může dopadající materiál vytvářet v jejím okolí prstenec, z nějž pak proudí na hvězdu. Záření žhavého tělesa se spotřebuje na zahřívání prstence, a další přísun hmoty potřebné k růstu stálice tak může pokračovat. Část materiálu je rovněž vyvržena ve směru polární osy rodící se hvězdy.