25. června 1900, přesně týden před svatbou, vyšly v novinách první oficiální zprávy o připravovaném sňatku. Před svatbou musel František Ferdinand prohlásit mimo jiné například i to, že manželství s Žofií Chotkovou není „rovnorodým, nýbrž morganatickým“, tudíž že ani Žofii, ani potomkům nenáležejí práva, pocty, tituly, erby, výhody atd. Ráno v den svatby povýšil císař František Josef hraběnku Žofii Chotkovou vlastnoručním listem na kněžnu z Hohenbergu.

Štěstí na Konopišti

Po svatbě se uchýlili na zámek Konopiště, kde již bez utajování prožívali svoje líbánky. Manžele nerozdělily ani ústrky, kterých se jim hojně dostávalo. Například Žofie nemohla doprovázet svého manžela do divadla, nesměla s ním cestovat v jeho kočáře, navštěvovat plesy atd. Žofie však všechno snášela s nadhledem. I když pravidelně dostávala výhružné dopisy, byla za zády pomlouvána a veřejně zostuzována, ani jedenkrát se nerozčílila a chovala se vždy důstojně a mile.

Uvnitř ale odmítáním tiše trpěla. Oba manželé pykali za své rozhodnutí tím, že se výrazně omezily jejich styky s rodinou. Rodina Františka Ferdinanda nemohla Žofii přijít na jméno, Chotkovi zase nebyli dost urození na to, aby Žofii mohli oficiálně navštěvovat. A tak novomanželé nacházeli štěstí v rodině vlastní. Po dlouhém a těžkém porodu přišla roku 1901 na svět holčička Žofie, rodiči nazývána Pinki, v roce 1902 se narodil syn Maxmilian. Rok na to byla Žofie opět těhotná, ale potratila a roku 1906 přibyl do rodiny syn Ernst. Již roku 1908 se manželé těšili na další dítě – syn se ale narodil mrtvý a lékaři Žofii před dalším těhotenstvím varovali.

Stabilní manželství a dobrá výchova dětí možná přispěly k tomu, že byl Žofii 21. července propůjčen predikát „Jasnost“, který ji posunul v hodnostním pořadí o několik stupňů výše. V roce 1909 pak byla povýšena na vévodkyni a získala predikát „Výsost“. Za tyto kroky byla samozřejmě dvojice ráda, ale nejvíce šťastní byli František Ferdinand a Žofie doma se svými dětmi. Byla to láska téměř pohádková. I ti největší skeptici museli uznat, že toto manželství bylo přešťastné…

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která sdružuje 35 ekonomicky nejvyspělejších států světa, pravidelně sestavuje žebříček kvality života, v němž srovnává jedenáct klíčových ukazatelů. Jedná se například o průměrné roční příjmy, míru zaměstnanosti, fungování veřejné správy, osobní bezpečnost či rovnováhu mezi prací a soukromým životem. Data vycházejí z národních statistických údajů, dat OSN i údajů, které o sobě prozradí respondenti z jednotlivých zemí.

TIP: Světový žebříček velkorysosti: Češi patří mezi nejméně štědrý národ na světě

Nejlepším místem k životu je podle tohoto žebříčku Norsko, následované Austrálií, Dánskem, Švýcarskem a Kanadou. České republice patří v letošním žebříčku 21. místo (v loňském roce to bylo 22. místo).

Česká republika uspěla zejména v oblasti osobní bezpečnosti, vzdělání, zaměstnanosti a subjektivního vnímání spokojenosti s pracovním i soukromým životem. V těchto oblastech je Česko nad průměrem OECD. Podle aktuálního žebříčku naopak zaostáváme v oblasti příjmů (18 953 dolarů ročně, průměr OECD je 29 016 dolarů). Ze statistických dat také vyplývá, že se dožíváme nižšího věku (78 let) než je průměr v nejvyspělejších státech světa (80 let). Hůře jsme na tom také v oblasti péče o veřejné zdraví a životní prostředí. 

V subjektivním hodnocení spokojenosti s kvalitou života jsou Češi spíše optimisté – na stupnici 0 až 10, hodnotíme svůj život známkou 6,6; průměr OECD je přitom o desetinu nižší.

Celková kvalita života podle obyvatel OECD

(Země OECD + Rusko, Brazílie a Jižní Afrika)

Index zahrnuje jedenáct ukazatelů, z nichž první tři postihují materiální podmínky a dalších osm široce pojatou kvalitu života: bydlení, příjem, zaměstnání, mezilidské vztahy, vzdělání, životní prostředí, fungování veřejné správy, zdraví, subjektivní spokojenost se životem, osobní bezpečnost a rovnováha mezi prací a soukromým životem.

Pokud někdo procestuje 50 zemí světa lze jej právem označit za velkého cestovatele. Pokud se mu podaří navštívit 100 zemí světa jde o mimořádný počin. Sedmadvacetiletá Cassandra De Pecol z Connecticutu ale zašla ještě dál – za 16 měsíců procestovala 179 zemí světa. Podle kritérií OSN přitom na celé zeměkouli existuje 196 svrchovaných států, k zdolání celého světa tak Cassandře zbývá navštívit 16 zemí - Pákistán, Sýrii, Jemen, Burundi, Kamerun, Čad, Demokratickou republiku Kongo, Eritreu, Liberii a Libyi, Nigérii, Kongo, Sierra Leone, Súdán a Jižní Súdán, Izrael a Palestinu. Pokud to Cassandra zvládne během 40 dnů, zdolá dosavadní cestovatelský záznam zapsaný v Guinessově knize rekordů.

Pád velkého meteoritu na Zemi je sice velice nepravděpodobný, ale nikoliv nemožný. Podle odborníků je to jenom otázkou času, kdy k takové události opět dojde. Proto není od věci, být na něco takového připravení.

Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku NASA a Federální agentura pro zvládání krizí FEMA společně již po několikáté cvičili reakci na dopad velkého meteoritu.

Podle jejich fiktivního scénáře Zemi hrozí, že ji 20. září 2020 zasáhne asteroid o průměru 100 až 250 metrů. Scénář se přitom vyvíjí v čase. Nejprve je šance na srážku dvouprocentní, v květnu 2017 se ale po upřesnění dráhy asteroidu srážka stane prakticky jistou. V roce 2019 vědci zjistí, že meteorit dopadne poblíž jižní Kalifornie.

TIP: NASA chystá obranu proti nebezpečným planetkám a meteoroidům

Na vyslání vesmírné záchranné mise v tomto scénáři nezbylo dost času, takže odborníci jako nejlepší řešení zvolili evakuaci lidí z ohrožených oblastí, jako například z Los Angeles. V simulaci se mimo jiné ukázalo, že jde o velmi problematickou situaci, hlavně kvůli velké nejistotě a relativně dlouhé době, po kterou mohou lidé propadat panice a volit zkratkovitá řešení.

Umělé inteligence už zvládly klasické hry, jako je Super Mario Bros, nebo hry z Atari 2600. Takové jednoduché hry už nejsou pro dnešní inteligence výzvou.

Tým studentů Izraelského technologického institutu vytvořil platformu Retro Learning Environment (RLE), která umožňuje umělým inteligencím hrát hry z konzole Nintendo Super NES, která frčela v devadesátých letech.

TIP: Umělá inteligence se ujímá vlády. Ve videohrách z osmdesátek

Umělé inteligence tedy hrají hry jako je Wolfenstein a Mortal Kombat. Právě ve hře Mortal Kombat se umělá inteligence přes počáteční obtíže naučila hrát metodou pokus-omyl jako nejlepší lidští hráči.

Dnešní řecké ostrovy Santorini, které se nalézají asi 110 km severně od Kréty, jsou pozůstatkem velkého sopečného ostrova Théra. Ten zničila obrovská sopečná erupce na přelomu 17. a 16. století před naším letopočtem.

Tehdejší sopečný výbuch byl jedním z nejsilnějších, o nichž máme zprávy. Takzvaná Minojská erupce zřejmě až stokrát silou převýšila slavnou erupci sopky Krakatoa v roce 1883. Ovlivnila celé Středomoří a vážně zasáhla tehdejší Minojskou civilizaci na Krétě ničivými vlnami cunami.

Podle nového výzkumu vlny tsunami při této erupci nevyvolalo zřícení kaldery, jak se odborníci až doposud domnívali. Viníkem byly zřejmě pyroklastické proudy, tvořené žhavou směsí sopečných plynů, úlomků hornin a sopečného popela.

TIP: Včasné varování: Hrozí v blízké době velká erupce japonské sopky Sakuradžima?

Takové proudy se během erupce pohybují značnou rychlostí až 700 km/h. Když se při výbuchu ostrova Théra pyroklastické proudy vřítily do moře, výsledkem byly ohromné vlny cunami.

Naše cesta do dunajské delty začala ve správním městě Tulcea, kde se Dunaj dělí do tří velkých ramen. Mimoto se rozvětvuje do mnoha vedlejších říčních ramen a kanálů. Tato oblast je natolik spletitá, že pokud jsme chtěli z dostatečné blízkosti spatřit hlavní důvod naší návštěvy, důstojného opeřence pelikána bílého, museli jsme si opatřit zasvěceného průvodce.

Pramicí po deltě Dunaje

Měli jsme velké štěstí, neboť náš ornitologický kamarád Aleš znal vedoucího správy biosférické rezervace. Seznámili jsme se bez problémů, Titi se nás ujal a my doufali, že se snad dostaneme i do míst, která nejsou běžně přístupná turistům. V deltě je totiž vyznačeno 18 zón pod ochranou zákona, do nichž je vstup možný pouze na povolení.

Nastoupili jsme na motorovou pramici, vzali jsme jen nejnutnější věci a vše ostatní nechali v autě na hlídaném parkovišti. Z Tulce k moři je cesta dlouhá asi sto kilometrů a my byli v polovině této vzdálenosti pozváni na oběd na úzkém pruhu země u Titiho přátel. Nepřekvapilo nás, že hlavní chod se skládal z ryb, které jsou hlavním potravním zdrojem nejen pro mnohé místní opeřence, ale i pro lidi. Poobědvali jsme tedy rybí polévku a pečeného úhoře a pokračovali dál. Po několika dalších kilometrech nás čekal nocleh v domku Titiho maminky.

Hned druhý den ráno jsme se s naším průvodcem domluvili, že bychom rádi vyjížděli ještě za tmy. Jak jinak zajistit, že uvidíme zvířecí obyvatele delty v co největším počtu? Titi napřed nedokázal pochopit, že chceme den začínat bez snídaně, ale nakonec akceptoval, že jídlo přijde na řadu až v době, kdy bude slunce hodně vysoko.

Školka malých pelikánů

Pojmout fotograficky deltu jako celek není možné pokud se nechystáte vydat knihu o několika stech stránkách. Jsou tu hnízdní kolonie volavek, kormoránů, ibisů, rybáků a obrovské množství mnoha dalších zajímavých zvířat a míst. Pro toto místo je však charakteristický jeden pták, kterého má Dunajská delta i ve znaku – pelikán bílý.

Mnohdy již z Tulci nebo ze širšího okolí delty lze tyto ptáky pozorovat, jak ve spirále krouží v obrovských výškách a mistrně využívají termiky. Z dostatečného nadhledu pak hledají vhodná jezera delty, kde je dostatek rybí potravy. Úživnost tohoto území je nepředstavitelná, vždyť ptáci zde denně zkonzumují 65 tun ryb.

Rádi bychom viděli i hnízdiště pelikánů, ale to bychom museli přijet v jinou roční dobu. Pelikáni totiž hnízdí v únoru a březnu. Teď v květnu jsou mláďata již velká. Cesta na hnízdiště trvá půl dne. Několik hodin se prodíráte rákosím a když jste několik metrů před cílem, malí pelikáni se seřadí do školky a zmizí. Ne, hnízdiště asi přece jen oželíme.

Kouzlo podvečerních minut

V dunajské deltě je z posledního sčítání 4 500 až 5 000 párů pelikánů bílých (Pelecanus erythrorhynchos) a asi 2 000 kusů vzácnějších pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Je to zdánlivě velké množství, ale na obrovských plochách delty Dunaje jde obrazně jen o větší pletací jehlici v kupce sena.

Při jedné z našich cest jsme ale měli štěstí. Při návratu na nocležiště Titi najednou vypnul motor a naznačil nám, abychom byli ticho. Chopil se bidla a opatrně posouval loď hustým rákosím. Po několika metrech se před námi objevil neuvěřitelný pohled – na jezeře byly snad dvě tisícovky pelikánů. Zřejmě o nás sice věděli, ale naše přítomnost je nijak neznepokojovala. Velmi opatrně jsme proto postupovali metr po metru blíž. Šlo o vzácný okamžik klidu a Titi přesně věděl, že pelikáni se dnes již nakrmili, teď se čistí a jen za pár dalších minut budou přelétat na svá nocoviště. Každopádně i náš průvodce byl trochu zaskočen tak velkým množstvím. Kouzlo skutečně trvalo jen několik minut, ptáci se ve skupinách začali těžkopádně zvedat z vodní hladiny a odlétali.

Deltu jsme opouštěli s příjemným pocitem, že jsme viděli mnohé z toho, co zde vůbec vidět lze. Zároveň jsme si ale říkali, že se někdy určitě vrátíme. Míjeli jsme výletníky na velkých parnících s reprodukovanou hudbou, kde se na stolech s čistými ubrusy chladilo šampaňské. Ti nám ale nevadili. Do těch nejskrytějších míst se nedostanou a v zásadě právě tihle turisté ekosystému neublíží a pro jeho záchranu přinášejí nejvíce peněz.

Zdálo se, že problémy, které bombardér od samého počátku pronásledovaly, díky nalezení správných motorů zmizely. Pe-8 poháněný motory AŠ-82 mohl konečně předvést svůj potenciál.

Používal se hlavně pro dálkové údery na cíle ve východní Evropě i v samotném Německu, kromě hlavního města také mj. na Gdaňsk či Königsberg (dnešní Kaliningrad).

Nasazení, cíle a výzbroj

Zformoval se také další útvar vyzbrojený letouny Pe-8, a to 890. dálkový letecký pluk, který útočil primárně na cíle na okupovaném území SSSR – na mosty, nádraží a sklady techniky. V červenci 1943 sehrály Pe-8 důležitou, ač stále nedoceněnou roli při náletech na týl protivníka během bitvy u Kursku; Němci dokonce speciálně proti nim převeleli do oblasti jeden ze špičkových nočních stíhacích útvarů, a to Nachtjagdgeschwader 5.

Naopak údery na Německo měly zejména psychologický efekt. Nepříteli demonstrovaly schopnosti sovětského letectva útočit na dálku a současně byly morální vzpruhou pro vlastní obyvatelstvo. Na tomto místě je vhodné se podrobněji zmínit o výzbroji sériových exemplářů Pe-8, která rozhodně nebyla zanedbatelná. V ocasním střelišti se nalézal 20mm kanón ŠVAK a stejná zbraň byla také ve hřbetním střelišti. V prosklené přídi byly umístěny dva 7,62mm kulomety ŠKAS a z každé vnitřní motorové gondoly mířil dozadu 12,7mm kulomet UBT.

Stroj dopravil celkově až 5 000 kg zbraní, zpravidla 4 000 kg v trupové pumovnici a 1 000 kg na dvojici vnějších závěsníků. Nejčastěji nosil běžné trhavé bomby série FAB o váze 100, 250, 500 a 1 000 kg, ovšem při některých operacích byly použity pětitunové bomby FAB-5000NG. K dispozici byly i jiné druhy výzbroje, mj. kontejnery pro protipěchotní a protitankové bombičky. Před válkou se na Pe-8 testovaly i rozprašovače, které měly sloužit k šíření bojových chemických látek.

Závěr služby a zhodnocení

Pe-8 byly nasazovány k operacím i v průběhu let 1944 a 1945, ale ukázalo se, že konstrukce, ačkoliv před několika lety vynikající, již zastarala. Hlavním typem letadla ve výbavě dálkových pluků sovětského letectva se trochu paradoxně stal americký B-25 Mitchell, jenž se do SSSR dostal v rámci zákona o půjče a pronájmu (lend-lease). Sériová výroba Pe-8 skončila v roce 1944 a celkově bylo (včetně dvou prototypů) postaveno 93 letadel.

Ještě ke konci výroby znovu proběhl pokus o návrat k dieselovým motorům AČ-30B, které měly poslední čtyři sériové exempláře. Třetí a čtvrtý kus „od konce“ ale byly pozoruhodné i tím, že představovaly speciální variantu Pe-8ON (osobogo naznačenija), což znamenalo, že sloužily jako letouny určené k dopravě důležitých osobností. Snad šlo o projev snahy rozvinout úspěch z roku 1942, kdy Pe-8 převezl sovětského ministra zahraničí Molotova k rozhovorům do Velké Británie a USA; zůstalo však jen u zmiňovaných dvou kusů.

Pe-8 ovšem po válce rozhodně nemířily do šrotu a ve velké míře se využívaly k nejrůznějším úkolům. Ve vojenském letectvu fungovaly jako testovací platformy, z nichž se vypouštěly střely vzduch-země (odvozené z německé V-1) a experimentální letouny s raketovým pohonem. Jeden stroj sloužil k testům motoru AŠ-82FN, jenž byl zabudován do přídě letounu. Část strojů přešla k Aeroflotu; ten z nich odstranil vojenské vybavení, doplnil palivové nádrže a používal je pro zásobování polárních výprav.

Jeden Pe-8 tak roku 1954 přistál přímo na severním pólu. Také to dodatečně prokázalo kvalitu konstrukce Pe-8, jež byla zřejmě srovnatelná s americkým B-17. Navzdory problémům s motory a nepříliš významné vojenské efektivitě však byl Pe-8 důležitý, protože díky němu Sovětský svaz získal zkušenosti potřebné k budování poválečného strategického letectva. 

Některé typy setkání mezi galaxiemi vytváří struktury, které připomínají brýle či lidské oči. Zatímco srážky galaxií těchto typů nejsou vzácné, jenom u několika z nich je pozorována „brýlovitá“ struktura. Výjimečnost této struktury pravděpodobně souvisí s její pomíjivou povahou – „brýlovitá“ struktura vydrží pouhých pár desítek milionů let, pouhé mrknutí oka v životě galaxie.

Pořádné překvapení čekalo na obyvatele japonského města Fukuoka. Na jedné z hlavních tříd tohoto největšího města na ostrově Kjúšú se objevil obří závrt. Patnáct metrů hluboká díra měří 30 metrů na délku a 27 metrů na šířku. Jen zázrakem si propad nevyžádal žádné oběti na životech ani žádná vážná zranění. K propadu došlo okolo páté hodiny ranní, kdy na silnicích panoval relativní klid. Odborníci propad přičítají podzemním stavebním pracím v souvislosti s výstavbou metra.