18. listopadu 2013 vynesla raketa Atlas V na cestu k Marsu americkou sondu MAVEN. V září následujícího roku dosáhl automat oběžné dráhy rudé planety a zkoumá především její atmosféru. Výsledky mise by měly přispět k poznání, proč se Mars změnil z místa příhodného pro vznik života ve zmrzlou, radiací bičovanou poušť.

Západ pasoval Václava Havla a gdaňského elektrikáře Lecha Wałęsu do rolí profesionálních opozičníků, ale Havel svůj rodící se mýtus hodnotil se sebeironií a odstupem. Na jeho texty či interview čekala světová média.

Politika ze srdce

Havla tato pozornost těšila, ale zároveň ho vyčerpávala. Navíc byl klíčovou osobou pro financování aktivit domácího disentu. Řídil přerozdělování peněz ze stockholmské Nadace Charty 77 spravované exulantem Františkem Janouchem. Pro sebe však žádné peníze nepotřeboval, naopak. „Vstoupilo jaksi ve známost, že jsem bohatej autor, a tak za mnou chodí všichni trochu jako do banky.“ V roce 1987 si trochu posteskl, že rozpůjčoval částku čtvrt milionu, kterou už nikdy neuvidí.

V druhé polovině osmdesátých let působilo Československo proti Polsku či Maďarsku, kde pomalu probíhaly demokratizující procesy, jako skanzen komunismu, ale i u nás se začala dosud spící společnost aktivizovat. V letech 1988 a 1989 nabraly dějiny nečekaný spád.

Ať žije Havel!

Mladší disidentská generace pořádala demonstrace za svobodu, kterých se už účastnily tisíce lidí a na nichž se provolávalo „Ať žije Havel!“ Havel byl v lednu 1989 se slovy „Ty hajzle, ty dobytku, počkej, my ti ukážem“ preventivně zatčen, ale už v květnu ho propustili, i díky protestům aktivistů.

Havel však dál odmítal roli politického vůdce, volil nepolitickou strategii čekání na národní probuzení. A tak místo dělání revoluce zorganizoval v létě 1989 novou petici, Několik vět, v níž se hovořilo o blížícím se konci diktatury a kterou do listopadu podepsalo téměř 40 tisíc lidí.

TIP: Pád železné opony: Jak se routily komunistické režimy

Ještě před listopadovým uragánem se však Havel proti vlastní vůli celonárodním charismatickým politikem stal. V soukromí si prorocky posteskl: „Jsem zcela schvácen jakýmisi státnickými povinnostmi, které mi národ přisoudil a jimiž se musím dvacet hodin denně věnovat, díky čemuž jsem na pokraji zhroucení [...]. Ten můj ouřad bude trvat dál a čas na psaní nebude.“ 

Leteckou pumu CBU-94 „Blackout Bomb“ tvoří submunice BLU-114/B „Soft-Bomb“, která obsahuje obrovské množství vodivých grafitových vláken tenčích než lidský vlas. Typickým cílem jsou pro ni rozvodny elektrické energie. Po odhozu z letounu je CBU-94 naváděna pomocí laserového paprsku. Při přiblížení k cíli dochází k rozhozu submunice, která přechází do vertikálního pádu brzděná miniaturními padáčky.

O něco později každá BLU-114/B slabě exploduje a vzniká malý mrak z karbonových vláken. V rozvodně vysokého napětí dochází při pomalém klesání celého vodivého grafitového oblaku k řadě zkratů.

To způsobuje vypínání jističů, ale i požáry transformátorů a dalších zařízení. Především však dochází k výpadkům v celé elektrické soustavě, což může vést až k takzvanému black-outu tedy komplexnímu zhroucení elektrické sítě. Masivní nasazení těchto nesmrtících neboli neletálních leteckých pum způsobilo na počátku vzdušného útoku během války v Zálivu nefunkčnost 85 % irácké rozvodné soustavy a vedlo k tomu, že ji Saddámovi lidé následně raději sami vypnuli. 

Odborníci italského národního institutu astrofyziky INAF představili projekt ASTRI, první prototyp nízkonákladového pozemního teleskopu, který je určen pro pozorování gama záření z vesmíru. Observatoř s teleskopem ASTRI se nachází na svazích slavné sopky Etny. Teleskop nedávno úspěšně prošel testy a je připraven k lovu na gama záření.

Samotné gama záření ovšem neprochází pozemskou atmosférou. Teleskop ASTRI proto vlastně nepozoruje přímo gama záření, nýbrž Čerenkovovo záření, které vzniká po zásahu atmosféry paprsky gama záření z vesmíru a následných procesech.

Teleskop ASTRI je prvním teleskopem, s nimiž se počítá do soustavy teleskopů Cherenkov Telescope Array (CTA). Tato soustava bude zahrnovat více než 100 teleskopů na dvou lokalitách, které reprezentují obě polokoule planety.

TIP: Kosmická observatoř Fermi objevila rekordní gama dvojhvězdu

Teleskop ASTRI představuje teleskop z kategorie menších teleskopů Small Size Telescopes. Soustava CTA by takových Čerenkovových teleskopů měla mít 70. ASTRI by měl pozorovat své první Čerenkovovo záření už letos v prosinci.

Návrat nadzvukových dopravních letounů se pomalu stává skutečností. Letecký startup Boom Technology právě ohlásil nový demonstrační prototyp Boom XB-1 Supersonic Demonstrator.

Stroj s přezdívkou Baby Boom svou velikostí odpovídá třetině plánovaného nadzvukového dopravního letounu. Startup Boom s ním zamýšlí testovat technologie, které budou nezbytné pro provoz nadzvukových dopravních letadel 21. století.

TIP: Rychle, ale také tiše: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

Letoun z uhlíkových kompozitů nezapře inspiraci konstrukcí a provozem nadzvukových dopravních letounů Concorde, které létaly do roku 2003. V týmu společnosti Boom teď na vývoji nových nadzvukových dopravních letadel pracují veteráni z NASA, SpaceX a Boeingu.

Kalifornská společnost suitX vyvinula exoskelet MAX (Modular Agile Exoskeleton). Tento systém najde využití zejména na stavbách, v továrnách nebo skladech, kde není nouze o těžkou manuální práci.

Exoskelet MAX poskytuje lidem mechanickou podporu a posiluje jejich svalový systém při namáhavých pohybech s těžkým nákladem. Pokud uživatel MAXe zrovna neprovádí náročnou práci, tak exoskelet zůstává pasivní a člověk se normálně pohybuje.

TIP: Pořádný dříč: Nový exoskelet společnosti Hyundai zastane kus práce

MAX zahrnuje tři samostatné moduly – backX pro podporu zad, shoulderX podporující ramena a legX, který podporuje nohy. V exoskeletu nejsou žádné motory. Modul legX obsahuje mikropočítače v obou nohou, které monitorují pohyb uživatele a podle něho upravují nastavení exoskeletu.

Nosorožci běhají po naší planetě už pěkných pár milionů let. Evoluce tedy těmto obrovským savcům přála, ale totéž se rozhodně nedá říct o lidech bažících po protáhlých rozích, které nosorožcům slouží na ochranu a při vzájemných soubojích samců. Výrazná ozdoba nosorožců začala být považována za všelék potírající neduhy od nachlazení až po impotenci (obdobně jako je tomu například u tygra, jehož části těla jsou tradiční složkou mnoha čínských medicín).

Příliš snadná kořist

Svou roli možná sehrál i fakt, že roh nosorožce například na rozdíl od rohů ovcí či antilop není součástí lebky, ale jde pouze o keratin, který nemá žádné kostěné jádro. To ale sotva může omluvit řádění pytláků, kteří se postarali o pokles populace těchto výjimečných savců.

TIP: Setkání se lvem, africkým králem zvířat aneb Když v ráji pršelo

Stavy nosorožců od 70. let minulého století spadly o 90 % a dnes po Zemi běhají zástupci pěti druhů (podle některých kritérií šesti, nosorožců tuponosých severních ovšem žije už doslova jen pár kusů), přičemž všechny patří mezi ohrožené.

V Africe žijí dva ze tří největších druhů – nosorožec tuponosý (zvaný bílý, Ceratotherium s. Simum, u něj se ovšem již uznává rozdělení na dva samostatné druhy - severní a jižní), jehož hmotnost běžně přesahuje dvě tuny, a nosorožec dvourohý (černý, Diceros bicornis), který váží maximálně „jen“ kolem jeden a půl tuny.

Po slonovi tedy jde společně s nosorožcem indickým (Rhinoceros unicornis) o největší suchozemské savce, kteří v přírodě nemají přirozeného nepřítele. Přes svoji hmotnost, rychlost (dokáží běhat tempem přesahujícím 50 km/h) a výbušnost jsou však pro člověka snadnou kořistí, a tak je jejich další osud zcela v rukou lidí.

Londýn se smogem bojoval odnepaměti, stejně jako jiná velkoměsta. Situace se začala zhoršovat v průběhu 19. století, kdy většina z milionu obyvatel topila uhlím a uhlí spalovaly i mnohé průmyslové podniky. Kouř se tehdy nad Londýnem vznášel téměř neustále.

Velký smog

Počasí na počátku prosince 1952 proto místní obyvatelé nepřikládali zvláštní pozornost. Na inverzi, smog a všudypřítomnou mlhu jsou Londýňané v tomto ročním období zvyklí. Již v odpoledních 5. prosince hodinách ale bylo jasné, že tentokrát je něco jinak. 

Obloha získala nažloutlý odstín a vzduch páchnul po zkažených vejcích. Druhý den to bylo ještě horší, viditelnost se každou hodinou prudce zhoršovala, obloha svou barvou připomínala hrachovou polévku a všude byl cítit zápach odpadků. 

7. prosince už nebylo vidět ani na půl metru. Smog nejenže znemožnil dopravu, ale pronikal i do uzavřených prostor. Ve větších obchodech nebylo vidět na druhý konec místnosti, nehrála kina a divadla, neboť diváci nedohlédli na plátno či na jeviště. Když se po 4 dnech mlha konečně zvedla, v nemocnicích bylo již 150 tisíc lidí. Do konce smogového období zemřelo okolo 12 tisíc lidí. Nyní, po více než 60 letech od události, která se historie zapsala jako „Velký smog“, přišli vědci s vysvětlením. Jako viníka smrti tisíců lidí vědci označují uhlí.

Smrtící kyselý koktejl

Během „Velkého smogu“ se ve vzduchu vyskytovalo abnormální množství sulfátů – částic kyseliny sírové, které vznikly náhradou jejích kyselých vodíků. Tyto toxické částice se do vzduchu dostaly především při spalování uhlí v domácnostech a průmyslových podnicích. Za běžných okolností jsou tyto částice chemickou interakcí s oxidem siřičitým a oxidem dusičitým uzavřeny uvnitř kapek vody. V Londýně roku 1952 ale došlo vlivem atmosférických podmínek ke vzniku toxických sulfátových mračen, které doslova rozežíraly plíce obyvatel Londýna.

Studie zveřejněná britskou akademií věd ukazuje, že obdobné podmínky, s jakými se před 60 lety potýkal Londýn, dnes sužují především čínská města Peking a Si-an. Vražedný kyselý smog hrozí ale i dalším městům sužovaným znečištěným ovzduším.

Tanečníci uprostřed arény skončili, potlesk utichl a celé hlediště napjatě mlčí. Slunce praží nad hlavami diváků, kteří s očekáváním naslouchají blížícímu se hluku, jenž přichází zdáli s čím dál větší intenzitou. Poté dovnitř otevřenou bránou vběhnou splašení koně: Nejprve amfiteátr takřka zaplní a potom se v něm pohybují jako bouřlivé vlny.  

Do víru událostí se posléze vmísí zápasníci „loitadores“, kteří si jednoho koně vyhlédnou a oddělí jej od stáda. Člen týmu, jenž je zrovna na řadě, se pak mrštně vyhoupne zvířeti na záda, jednu ruku zaboří do hřívy a druhou pozvedne v triumfálním gestu. Dav nadšeně tleská, chycený kůň se vydává na zběsilý úprk a zápasník ho ještě pobízí. Poté se zvířeti sveze po boku, přehodí mu paži přes krk a rázným trhnutím ho svalí na zem. Ostatní loitadores na poraženého nešťastníka nalehnou, aby se nemohl zvednout, zatímco na scénu přichází nejstarší člen týmu vybavený ostrými nůžkami. Toto je Rapa das bestas, svátek „stříhání bestií“…

Morová tradice

Festival Rapa das bestas se koná každý rok na galicijském severu Španělska ve vesnici Sabucedo, vždy první červencovou sobotu, neděli a pondělí. Není známo, jak hluboko galicijská tradice zápasení s koňmi sahá. Podle některých hypotéz a řady nalezených kamenných rytin by dokonce mohla pocházet z doby před vpádem Římanů na Pyrenejský poloostrov ve 3. století př. n. l. 

Podle legendy nicméně vznikla v 16. století, kdy v oblasti řádil krutý mor. V Sabucedu tehdy žily „las vellas“, dvě stařeny, jež orodovaly u svatého Lorenza, aby je před nemocí ochránil. Slíbily, že pokud jim požehná, dají mu své dvě „bestie“, kterými myslely koně. Poté vzaly veškerý majetek a vydaly se žít do lesní chatrče za vesnicí, dokud mor nepomine. Černá smrt nakonec přešla a obě ženy přežily. 

Ať už je zachránil patron, nebo se spasily samy odloučením od civilizace, svůj slib dodržely a koně odevzdaly místnímu knězi. Duchovní se zvířat ochotně ujal a díky patřičné péči se u něj dvojice brzy rozrostla ve stádo. Nakonec se kněz již nedokázal o tolik koní pořádně postarat, proto je vypustil na pastviny a do vesnice je sháněl jen jednou za rok, aby jim ostříhal hřívu – a tak vznikla tradice. První konkrétní důkazy o slavnostním stříhání však pocházejí až z roku 1724.

Divoká aréna

Středobodem slavnosti se stal oválný amfiteátr zvaný „curro“: Jelikož počátkem 18. století nebyl pro potřeby stále populárnějšího svátku žádný k dispozici, postavili vesničané v roce 1779 poblíž kostela dnešní „staré curro“, kde se událost následně odehrávala. 

Veselí začíná v sobotu brzy ráno velkou mší, při níž se vesničané modlí ke svatému Lorenzovi, aby se během slavnosti nikomu nic nestalo. Po obřadu se lidé vydávají do kopců a na pastviny, aby nahnali volně žijící koně na jedno místo. Poté je navedou na ohrazenou cestu dolů do vesnice, skrz ni a dál k aréně. V curru jsou koně natěsnáni v úzkém prostoru a loitadores se proplétají mezi nimi: Naskakují jim na hřbet a prohánějí je, dokud se zvířata neunaví. Následně je zápasníci strhnou na zem a ostříhají jim hřívu. Zároveň je při tom očkují a čipují. 

Čelit nespoutané přírodě

Jen o stříhání a očkování však nejde – obojí by se dnes dalo zařídit mnohem pohodlněji. Nejedná se dokonce ani o turistickou atrakci, ačkoliv se místní v posledních letech snaží zvedat povědomí o festivalu jak ve Španělsku, tak za jeho hranicemi. Návštěvníci sice do vesnice mohou přinést relativní prosperitu, ale pochopitelně nejsou hlavními hybateli tradice, která přetrvává již stovky let. Rituál má pro účastníky i diváky mnohem hlubší význam.

Jelikož v kopcích žijí koně v poměrné izolaci, jedná se skutečně o polodivoká zvířata, což celé události dodává nádech nebezpečí. Zároveň při slavnosti probíhá jakýsi přechodový rituál, s jehož myšlenkou se můžete setkat na více místech Španělska: Člověk čelí přírodě, jejím nespoutaným silám, jež zdaleka převyšují ty jeho, a přesto díky chytrosti a spolupráci triumfuje. Není tedy divu, že jsou vesničané na svůj svátek hrdí, svědomitě se na něj každý rok připravují, a dokonce do něho zapojují své ratolesti. Právě děti možná čelí při stříhání bestií největší výzvě, protože musejí spolu s rodiči do arény, aby také zkrotily své hříbě. Dospělí je pouze navádějí, ukazují jim, jak na to, ale dosáhnout triumfu nad zvířetem už musejí malí zápasníci sami. 

Barbarský přežitek?

Veřejnost má často na Rapu a podobné španělské festivaly negativní názor a označuje je za barbarský přežitek. Ani kritika však nemůže zastřít skutečnost, že se v Rapa das bestas zrcadlí principy „divokého“ světa, s nímž je moderní společnost stále méně v kontaktu. Nicméně to, že zůstává našim očím skryt, neznamená, že neexistuje.

Na rozdíl například od býčích zápasů se navíc při Rapě zvířatům doopravdy nic nestane: Ačkoliv je pro ně stříhání nepochybně nepříjemné a stresující, brzy se mohou oklepat, rozběhnout se zpátky do lesů a spokojeně volně žít na rozlehlé ploše mnoha desítek kilometrů čtverečních.

TIP: Požehnaný rituální oheň: Hřejivé duchovno na slavnostech plamenů

Rapa das bestas zkrátka představuje zajímavý a relativně neškodný zážitek, který vám umožní nahlédnout hlouběji do galicijské kultury. Kromě výjimečné podívané nabízí rovněž odpočinek a relaxaci: Na místě můžete s dětmi zajít na kolotoče, poslechnout si některou z lokálních kapel nebo v okolních stáncích vyzkoušet různé kulinářské speciality. Pokud tedy někdy budete začátkem července na severu Španělska, určitě se na krotitele koní zajeďte podívat.