Situace korálů na ohromných rozlohách Tichého oceánu je skličující. Blednutí korálů zasáhlo podstatnou část korálových útesů.

Když vědci před rokem zkoumali korálové útesy u odlehlého pacifického ostrova Kiritimati, známého též jako Vánoční ostrov, tak zjistili, že 85 procent korálů bylo mrtvých, 10 procent z nich právě bledlo, ale technicky vzato bylo ještě naživu, a jen 5 procent korálů bylo v pohodě.

Naděje na Kiritimati

Badatelé se nedávno na Kiritimati, který je největším korálovým atolem na světě, vrátili a děsili se toho, co uvidí. Zjistili ale, že naděje ještě žije. V dobré kondici a bez známek blednutí bylo o něco více korálů, tj. 6 až 7 procent. Na korálové útesy Kiritimati se dokonce vracejí i mnohé korálové ryby, které tam vědci ještě před rokem neviděli.

TIP: Žádné dobré zprávy: Prakticky celý Velký bariérový útes v Austrálii vybledl

Jak se zdá, korály jsou přece jen odolní a mohou se vzpamatovat. Fosilní nálezy navíc ukazují, že korálové útesy v historii zažívaly epizody masového vymírání, po nichž následovalo opětovné oživení. Asi nejlepší zprávou je, že se na útesech Kiritimati objevují zárodky nových korálů.

Vodopády Epupa na řece Kunene jsou významným hraničním bodem mezi Angolou a Namibií. Řeka se tady rozlévá do půlkilometrové šířky a na délce jednoho a půl kilometru kaskádovitě padá dolů. Na nejvyšším samostatném říčním srázu se řítí z výšky dvanácti metrů a celkový vertikální rozdíl dělá pouhých dvacet metrů. I tato nepříliš dravá řeka se stala cílem pro vyprojektování přehrady a vodní elektrárny. Očekává se, že turbíny by měly vyrobit 200 MW energie, ale v suchých letech by výkon určitě byl nižší, což je problém většiny afrických přehrad.

Ohrožený domov kočovných Himbů

Vodní rezervoár, který by takto vznikl, by zaplavil zemi o ploše až 350 km², změnil oblasti níže po toku v pustiny a ohrozil život stovky živočišných druhů na řece závislých. Krása vodopádů by navždy zmizela. Nadto je údolí řeky Kunene tradičním domovem 12 000 příslušníků afrického kmene Himbů – polokočovných lidí, jejichž předci v oblasti žili už před 500 lety. 

TIP: Národní parky východní Afriky aneb Chudoba a bohatství Etiopie

Himbové tady nikdy neměli lehký život. Paradoxně, poté, co přežili sucha, války, genocidu a jiné pohromy, je pro ně nejhrozivější napřaženou sekerou projekt vodní nádrže. Stavba přehrady by si vynutila přestěhování tisícovky Himbů a zcela změnila i život všech ostatních. Byly by zaplaveny hroby jejich předků, objevily by se silnice, civilizace a nemoci, které patří k nádržím se stojatou vodou.

Oficiální zpráva německé enviromentální organizace Urgewald říká: „Nešlo by ani tak o změnu způsobu života Himbů, jako o jeho naprostou destrukci.“ Když se novináři ptali jednoho z Himbů, který úsek řeky Kunene by nechal zaplavit pro účely stavby, odvětil: „To je, jako byste se ptali, které z mých tří dětí můžete zabít.“

Projekt se zvažuje už několik let a za tu dobu se proti němu postavili nejen Himbové, ale i četné mezinárodní organizace. Existují i alternativní řešení včetně využití zemního plynu nebo solární a větrné energie, ale záměr se stále zvažuje…

Prototyp S-2 Tracke poprvé vzlétl v prosinci 1952. Firma Grumman vyrobila 1 185 sériových strojů, které začaly od února 1954 přicházet k útvarům. Dalších sto exemplářů postavila pro kanadské námořnictvo na základě licence firma De Havilland. Kromě USA a Kanady se tracker dostal do výzbroje dalších třinácti zemí. Tři z nich provozují trackery poháněné turbovrtulovými motory namísto původních pístových.

Argentinské námořní letectvo zařadilo do výzbroje celkem šestnáct strojů S-2. Letouny operující z paluby letadlové lodě Veinticinco de Mayo (a později z pozemních základen) se zapojily do bojových operací v průběhu války o Falklandy.

Další zemí, jejíž S-2 operují z letadlové lodě, se stala Brazílie. Její stroje Turbo Tracker vzlétají z paluby nosiče třídy Colossus pokřtěného Minas Gerais. Také australské, kanadské a nizozemské trackery absolvovaly alespoň část své operační kariéry na letových palubách. Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Peru, Tchaj-wan, Thajsko, Turecko, Uruguay a Venezuela umístily své stroje na pozemní základny.

Grumman S-2 Tracker 

• Rozpětí / Délka /Výška:  22,12 m / 13,26 m / 5,33 m
• Max. vzletová hmotnost: 11 860 kg
• Max. rychlost: 450 km/h
• Dostup: 6 700 m
• Dolet: 2 170 km

Tracker je dvoumotorový hornoplošník s příďovým podvozkem a sklopnými křídly. Radar se nachází ve výsuvném pouzdře pod trupem, sonda detektoru magnetických anomálií je umístěna na ráhnu, které se vysouvá za záď letounu, a hydroakustické bóje se vypouštějí ze zadní části motorových gondol. Posádku tvoří čtyři muži, výzbroj o hmotnosti až 2 200 kg se umísťuje do pumovnice a na šest křídelních závěsníků. Pátrací světlomet ukrývá gondola vyčnívající z náběžné hrany pravého křídla.

Devadesát kilometrů široký a čtyři kilometry hluboký kráter Occator, objevený na planetce Ceres, si pohrává s představivostí vědců již hezkých pár měsíců. Kolem záhadných světlých skvrn, zaznamenaných v tomto místě, vzniklo již mnoho nejrůznějších studií a teorií, které se pokoušely vysvětlit jejich původ – od prvních, které neobvykle světlá místa připisovaly odrazivosti ledu, přes pozorování provedená pomocí spektrografu HARPS, která zde odhalila těkavé sloučeniny, až po prozatím poslední studii, která skvrny připisuje vysoké koncentraci látek na bázi prací sody.

Nejnovější snímek pořízený v polovině října sondou Dawn zase odhaluje nedávnou geologickou aktivitu. Podle vědců by tak původcem zdejších světlých skvrn mohla být sůl sublimující z kapaliny uzavřené pod povrchem planetky.

Psal se rok 1812 a Jana Karla Liebicha, ředitele Stavovského divadla v Praze, napadlo, že by mohl zpestřit svým hostům Vánoce. Uspořádal pro ně ve svém sídle na zámečku Šilboch u Prahy večírek s překvapením – s nazdobeným vánočním stromem. Povedlo se!

Novinka ze západu

Jak na to tento nápad divadelní herec, režisér a ředitel divadla Liebich přišel? Pocházel z Mohuče. A právě u našich západních sousedů byly tehdy vánoční stromky velmi populární. První písemná zmínka o nich pochází už z roku 1570 z německých Brém. Zpočátku byly ozdobou veřejných míst nebo cechovních domů. Teprve v 17. století pronikly i do domácností a v 19. století se rozšířily za hranice země.

Zprvu stromečky zdobily přírodní výrobky z jablíček, vlašských ořechů, sušených švestek, slámy nebo kukuřice, které se navlékaly na červené stužky. Výjimkou nebyly ani perníčky a nejrůznější pamlsky. Od roku 1860 na českých stromcích nechyběly ani voskové svíčky. Na špičku stromu se dávala slaměná hvězda, jejíž paprsky symbolizují spojení s věčností.

A kde se ale vzaly nejrůznější figurky, čokoládové kolekce nebo skleněné baňky? Skleněné dekorace se pravděpodobně zrodily někdy na konci 19. století kvůli špatné úrodě jablek. Na stromky nebylo jednoho roku co dát, a tak němečtí skláři vymysleli červené baňky připomínající jablíčka. 

TIP: Štědrovečerní hostina v lidovém prostředí: Co všechno patřilo na vánoční stůl?

I Češi mají jednu specialitu – čokoládové kolekce. Už na Vánoce v roce 1897 si mohli ti bohatší koupit lahodné figurky z produkce Továrny na orientálské cukrovinky F. Maršner v Praze (od roku 1901 pod názvem První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech). Luxusní pětivrstvé stály okolo 100 korun! Výše postavený úředník si jich za jednu výplatu mohl koupit asi deset.

K nejzajímavějším a nejrozšířenějším pohádkám světa patří příběh o Červené karkulce. Na různé varianty historky o malé holčičce, babičce a vlkovi totiž narazíme nejen po celé Evropě, ale i v Africe či v Asii. V Japonsku, Koreji a Číně v ní ovšem místo vlka vystupuje tygr.

Čínská Karkulka? 

Dosavadní nejrozšířenější teorie označovala za kolébku příběhu Čínu. Práce britských vědců z Durhamské univerzity v čele s Jamshidem Tehranim však vnesla do této oblasti nové světlo. Badatelé uplatnili pro výzkum původu pohádky o Karkulce matematický model, určený obvykle ke zkoumání vývoje biologických druhů. „Je to podobné, jako když biolog dokazuje, že lidé a ostatní lidoopi sdílejí společného předka, ale přesto jde o odlišné druhy,“ upřesnil metodu Tehrani.

Tým badatelů zkoumal celkem 58 variant Karkulky i příbuznou pohádku O vlku a sedmi kůzlátkách. Informace přitom čerpali z 33 různých komunit, včetně afrických a asijských, v jejichž verzích vystupuje místo vlka tygr. Výsledek pak shrnuli v článku Fylogeneze Červené karkulky publikovaném v časopise PLoS one: Dospěli k závěru, že zatímco příběh o vlkovi a kůzlátkách pochází z antiky asi z období 1. století n. l., klasická Červená karkulka se zrodila v Evropě zhruba o tisíc let později. Čínská verze se pak podle vědců ve skutečnosti odvozuje z evropských tradic.

Čepeček jako symbol prostituce

Jak ovšem příběhu o děvčátku v červeném čepečku rozumět? Někteří badatelé tvrdí, že pohádky musíme chápat v rámci historického kontextu jejich vzniku – a v případě Karkulky jde podle nich o varování před nucenou prostitucí. Červená barva údajně odkazuje na červený pláštík, který ve Francii 17. století patřil ke znakům kurtizán stejně jako reklamních kampaní proti dětské práci. Pohádka tak vlastně měla varovat před nucenou dětskou prostitucí.

Mytologický výklad se naopak vzdaluje od symboliky příběhu mnohem více a tvrdí, že jde vlastně o zobrazení tzv. slunečního mýtu. Červenou čepičku máme vnímat jako jasné slunce, které pohltila temná noc (vlk), aby mohlo vzápětí znova povstat – doslova se „zrodit“ z temnoty (neboli z vlkova břicha).

Triumf žen

V rámci psychoanalytických interpretací – ať již s příklonem k freudovské psychoanalýze, či jungiánské analytické psychologii – vyzdvihují vědci především sexuální podtext příběhu. Například německý psycholog Erich Fromm vysvětluje červenou sametovou čepičku jako symbol menstruace. Matčina výstraha „nesejít z cesty“ a „nerozbít lahev“ představuje podle něj zřetelné varování před nebezpečím sexuality a ztrátou panenství.

Pozadí příběhu však prý lze podle Fromma interpretovat v mnohem hlubší rovině: „Muž je zde zastoupen lstivým zvířetem a pohlavní akt se líčí jako kanibalský čin, při němž ženu spolkne. […] Takový názor představuje výraz hlubokého nepřátelství vůči mužům a sexualitě.“ 

TIP: Pohádky plné krutosti: Předlohou pro Modrovouse byl sadistický masový vrah

Zmíněné nepřátelství se podle německého odborníka zdůrazňuje i na konci příběhu, kdy se vlk s břichem naplněným kamením snaží hrát roli těhotné ženy. Samozřejmě však selhává a právě kameny (mimochodem symbol neplodnosti) jej nakonec stáhnou do studny, načež zostuzen ve své mužsko-ženské roli umírá. Podle Fromma tak pohádka vypráví „příběh o triumfu žen nenávidějících muže, který končí jejich vítězstvím“.

Vědci z University College London pod vedením Erana Eldara tvrdí, že pokud jsme náladoví a často nevrlí, ve skutečnosti tím děláme „něco pro sebe“. Na rozdíl od pozitivně nabitých lidí, kteří do okolí vyzařují energii a mnohdy zbytečně riskují, se nabručení jedinci stahují do sebe, neplýtvají silami a používají je pouze v případě potřeby. Dovedou se proto snáz přizpůsobit nečekaným situacím a překonají náročnější překážky.  

Císaře postihlo hned několik velkých záchvatů vzteku, po nichž upadal do apatie. Tyto stavy se střídaly s opětnými výbuchy zuřivosti. Rudolf se zmítal v duševních útrapách přibližně dva roky. 

TIP: Co odstartovalo šílenství císaře alchymistů?

Vorvaň plave asi 80 metrů od lodi směrem na jih. Sedím na boku nafukovacího člunu, masku, šnorchl a ploutve už na sobě a v levé ruce držím vodotěsné pouzdro s fotoaparátem. Čekám jen na povel mého kamaráda a průvodce Michaela Costy. Říká mi: „Plav tímhle směrem a až ti dám povel, zastav a čekej. Ok? Go!“

Na dvacátý pokus?

Co nejtišeji vklouznu přes bok člunu do vody a už plavu směrem, který mi Michael ukazuje. Snažím se kopat nohama co nejvíc pod hladinou, abych vorvaně zbytečným šploucháním nevyplašil a upírám oči do modrého nekonečna. Dnes už se pokouším dostat k tomuhle obrovskému zvířeti asi podvacáté. Jsem nervózní a srdce mi bije jako zvon. Kéž by to vyšlo!

TIP: Tajemný vládce hlubin aneb Setkání s vorvaněm obrovským

Každých pět sekund se otáčím na Michaela a kontroluju signály, které mi dává z lodě. Už jsem od ní nejmíň 50 metrů, když mi Michael naznačuje, že mám zastavit a čekat. Stojím přesně ve směru, kterým obr plave. Vystrkuji hlavu z vody a rozhlížím se jestli už není nablízku, ale vzdouvající se vlny mi zakrývají rozhled. Znovu se tedy nořím pod hladinu a koukám do nekonečné modře. Pode mnou je skoro dvaapůlkilometrová hloubka a já kromě slunečních paprsků kmitajících pod hladinou nevidím vůbec nic.

Z očí do očí

„Viset“ takhle v nekonečnu není nic příjemného a já na okamžik zapochybuji o smysluplnosti svého počínání. Jakékoli pochyby ale okamžitě zaplaší velký černý stín velikosti malé ponorky, který se zjevuje z modře vodního světa a plave přímo na mě. Teď už začínám rozeznávat i nezaměnitelné obrysy vorvaně obrovského. Blíží se ke mně největší existující predátor a srdce mi bije jak o život. Když nás dělí jen nějakých pět metrů, konečně si mně všímá, trochu mění směr a míří těsně vedle mne. Přikládám fotoaparát k masce a pořizuji sérii snímků proplouvajícího kolosu. Když už je ode mne na tři metry, nakloní se trochu na bok a zvědavě se na mě dívá. Dávám fotoaparát stranou a kochám se tímto neuvěřitelným okamžikem. Dívám se z očí do očí „Moby dickovi“, mystickému zvířeti, které vládne hlubinám a o jehož životě víme tak málo. Tohle oko, které denně vídá krakatice obrovské a jiná tajemství hlubin, se teď z třímetrové dálky dívá právě na mě a já zažívám jeden z nekrásnějších okamžiků svého života. Gigant pomalu odplouvá a mizí v modři oceánu a já se raduji z překrásného setkání. Lehám si zádama na hladinu a řvu do nebe. Takový obrovský nával emocí se dá jen velmi těžko popsat. Asi za minutu nato přijíždí Michael a už z dálky se na mě směje. Moc dobře ví, jak neobyčejný okamžik jsem prožil a jak blízko jsem se dostal. Od té doby jsem zažil ještě několik krásných setkáních s vorvani, ale na tohle první se nezapomíná.

Jak se fotí vládce hlubin

S vorvani je o něco snazší práce než třeba s plejtvákovci, jako je třeba plejtvák myšok nebo plejtvák obrovský. Tyto velryby se totiž pohybují velkou rychlostí a nejpříhodnější chvíle k jejich zachycení jsou v okamžicích, kdy se krmí. Oproti nim jsou vorvani na hladině relativně klidní, využívají chvíle na vzduchu k odpočinku, společenským setkáním, kojení mláďat, páření a hrám. Velmi dobře odpozorované chování vorvaňů na hladině využívali už staří velrybáři a dnes z jejich znalostí těží kapitáni lodí, mořští biologové a filmové štáby.

Udělat kvalitní snímek vorvaně znamená přiblížit se k němu alespoň na čtyři metry a někdy je zapotřebí týden nebo dva usilovné práce, než se taková fotka podaří.

V zásadě jsou dva způsoby, jak se k vorvaňům dostat. Při prvním se využívá chvil, kdy se rodinný klan shlukuje dohromady. Je to jakoby se jednotliví členové mazlili a povídali si spolu. Jde o velice intimní chvíle, při nichž jsou vorvani natolik zaneprázdněni, že si ani nepovšimnou, když se k nim přiblíží malý tvor s fotoaparátem. Druhý způsob je o něco rafinovanější. Vorvaň má sice nejvýkonnější sonar v celé živočišné říši, ale ten využívá hlavně v hlubinách. Na hladině jej „zapíná“ jen na několik procent. Propátrává prostor přibližně v devadesátistupňovém úhlu, ale předměty nacházející se v ose přímo před ním, mu trochu unikají z obrazu. Toho fotografové využívají.

Za poslední dva roky jsem strávil při fotografování vorvaňů pod hladinou desítky hodin a vím, že pokud zvíře není v dobrém rozpoložení, fotografovat se prostě nedá.

Dobové německé video přináší úryvky z tuhých bojů o Rostov na Donu v července 1942. Město, které Rudá armáda dobyla na nacistických okupantech ještě koncem roku 1941, padlo Němcům do rukou opět 24. července 1942. Jednotlivé sekvence zachycují především "spanilou jízdu" německých jednotek.