Po pokusu o atentát na císaře roku 1853 se matka Žofie snažila najít pro syna nevěstu a především matku budoucího následníka. Sestra Ludvika měla vhodnou dceru, devatenáctiletou Helenu. Došlo však k něčemu nečekanému. Na námluvní cestě do Rakouska doprovází spolu s matkou Helenu mladší, patnáctiletá sestra Alžběta přezdívaná Sisi. Přes odpor matky, která ji považovala za příliš mladou a nepřipravenou pro úlohu císařovny, prosadil panovník svoji vůli. 24. dubna 1854 proběhl ve Vídni svatební obřad.

Vzdorovitá a nešťastná Sisi

František Josef očekával, že se Alžběta postupně přizpůsobí zvykům dvora a stane se ideální manželkou a panovnicí, leč sám pro to prakticky nic neudělal. Jako jeden z mála Habsburků se ženil opravdu z lásky, štěstí mladé dvojice však neblaze ovlivňovala císařova matka. Ta se projevila jako tvrdá domácí vládkyně. Alžběta ani nemohla vybrat jména svým dětem, ani se podílet na jejich výchově. A protože František Josef pokládal svou matku za největší autoritu a stavěl se vždy na její stranu. Když se v roce 1857 chystal císařský pár na cestu do Uher, prosadila Alžběta proti vůli tchyně, aby s rodiči cestovaly také děti. Dvouletá Žofie však po krátké nemoci v Budíně zemřela. Vzdala se dalšího výchovného úsilí a nadále už žila jen sama pro sebe.

Smrtí nejstarší dcery Žofie neštěstí domu habsburského teprve začínalo. Svým způsobem života se Alžběta odcizovala i ostatním členům habsburského rodu. Na vídeňském dvoře si nikdy nezvykla a jak jen mohla, odjížděla do rodného Bavorska, či podnikala dlouhé cesty po Evropě. Stávala se podivínskou a po tragické smrti syna Rudolfa se stáhla do ústraní. Její život skončil v Ženevě v roce 1898, kdy ji italský anarchista Luccheni probodl pilníkem.

Maxmiliánův mexický konec

Ferdinand Maxmilián byl o dva roky mladší císařův bratr. Z poklidného života ho vytrhlo dění v Mexiku, které se zmítalo v chaosu občanských válek. Mexiko nebylo schopno splácet úvěry evropským mocnostem, které do země vyslaly vojenské jednotky. Napoleon III. hodlal prostřednictvím loutkového panovníka Mexiko sjednotit. Volba padla na Maxmiliána. Dva roky po přijetí císařské koruny mu ji mexičtí republikáni zase vzali a roku 1867 Maxmiliána odsoudili k trestu smrti zastřelením.

Rozvod nebo smrt

30. ledna 1889 se zámkem v Mayerlingu rozlehly výstřely. Vzápětí po nich se rozletěla světem ohromující zvěst o smrti jediného legitimního syna a následníka trůnu Rudolfa. František Josef ztratil svou největší životní naději. Nešťastný sňatek s belgickou princeznou Štěpánkou k rozkladu jeho osobnosti jen přispěl. Stále víc se uchyloval k požitkářskému životu, k alkoholu a do společnosti krásných žen. Láska k baronese Mary Vetserové jej přiměla k tomu, že požádal otce o souhlas k rozvodu. Císař se zhrozil. Cože? Něco takového v jeho rodině? To nikdy nepřipustí! Korunní princ se proto rozhodl ukončit život svůj i své milenky v loveckém zámečku nedaleko Vídně.

Rozklad říše

Po smrti syna Rudolfa a bratra Karla Ludvíka byl dalším v nástupnickém pořadí František Ferdinand, císařův synovec. jehož život ukončily roku 1914 výstřely v Sarajevu. Následovala válka, která časem získala přízvisko velká a ještě později první světová. Stařec unavený životem i vládními problémy, na jejichž řešení stačil stále méně, přestával světu kolem sebe rozumět. Smrt, která se tiše a klidně dostavila 21. listopadu 1916, byla i pro něj vysvobozením.

Tento těžký tank vznikl ještě před začátkem konfliktu a za německého útoku už probíhala produkce sériových vozidel. Tank spočíval na podvozku zahrnujícím na každém boku šest samostatně zavěšených celoocelových pojezdových kol, hnací a napínací kolo a tři kladky. Trup byl svařen z válcovaných pancéřových plechů a měl šikmou čelní stěnu. Věž byla rovněž svařovaná a ze silné čelní desky viditelně vystupoval rozměrný štít kanónu. Ten měl ráži 76,2 mm a postupně konstruktéři použili několik typů, u kterých se výkony zvyšovaly. Ve chvíli německého útoku se mělo ve stavu Rudé armády nacházet celkem 639 kusů KV všech verzí. 

Do roku 1943 pak vzniklo přibližně 1 800 exemplářů zdokonalených a lehčích KV-1s s odlévanou věží. Tyto obrněnce představovaly pro německou armádu po vpádu do SSSR velmi nepříjemné překvapení, protože stávající střední tanky Panzer III a Panzer IV si s nimi nedokázaly ve většině situací poradit. Obrněné mamuty mohly zastavit většinou jenom protiletadlové 88mm kanóny. KV-1s se poprvé objevily za krvavé bitvy o Stalingrad a potom se účastnily prakticky všech operací až do konce války.

KV-1

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 47,5 t
• Délka: 6,75 m
• Šířka: 3,32 m
• Výška: 2,71 m
• Pancéřování: 30–75 mm
• Pohonná jednotka: V-2K
• Výkon motoru: 447 kW
• Max. rychlost: 35 km/h
• Hlavní výzbroj: 76,2mm kanón F-32 nebo F-34
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DTS
• Dojezd: 250 km

Nedílnou součást sovětských obrněných sil od třicátých let tvořily speciální plamenometné tanky, mezi nimi i stroj KV-8. Jeho základem se stal KV-1, u kterého kanón nahradili menším dělem ráže 45 mm. Základní výzbrojí se stal automatický plamenomet ATO-41 a zásoba hořlaviny činila 960 litrů nacházejících se v pěti nádržích.

Celkem bylo postaveno 127 exemplářů KV-8 zařazovaných k samostatným praporům plamenometných tanků. KV-8 se dostaly poprvé do boje na volchovské frontě v druhé polovině roku 1942. Pod označením KV ještě vznikly pokusné prototypy KV-3, KV-6 a KV-7, ty však skončily v ojedinělých exemplářích. Sériový tank KV-85 pak už představuje spíše samostatnou konstrukci.

Život na ISS není jen samá práce (na ISS konkrétně věda a údržba stanice), ale zahrnuje také zábavu, relaxaci či základní věci jako osobní hygienu. V podmínkách orbitální stanice ovšem zmíněné činnosti získávají úplně jiný rozměr.

Náš pozemský den obvykle začíná tím, že vstaneme z postele. Pokud byste však na palubě stanice ulehli večer na běžné lůžko, odplachtíte ve spánku bůhví kam. Astronauti, kteří spali připoutaní ve spacích pytlech, si stěžovali, že je dokáže vzbudit i samovolný pohyb rukou. Členové posádky ISS dnes tráví spánkem vždy 8,5 hodiny, a to v samostatných kójích zhruba o velikosti telefonní budky ve spacáku s popruhy k připoutání. Uvnitř má vesmírný cestovatel naprosté soukromí, fotky rodiny, osobní věci, notebook, osvětlení, dokonce i klimatizaci. Kóje jsou prý dost tiché a tmavé a spí se v nich skvěle.

Běžný pozemšťan obvykle zamíří z postele na toaletu a poté do koupelny. Na ISS jsou nyní toalety dvě – jedna v americké a druhá v ruské části. Pokud chcete jít na malou, přitlačíte si k dotyčnému orgánu hadici, která díky výkonnému odsávání zachytí veškerou moč i případný pach. V americké části se poté moč prostřednictvím destilace a filtrů přemění na pitnou vodu, takže se po vykonání potřeby můžete začít těšit na zítřejší kávu! Na principu výkonného odsávání pracuje samozřejmě i toaleta na velkou potřebu, která už však mnohem více připomíná klasický záchod, na nějž astronaut „usedne“. Posádka si ovšem často stěžuje, že je jeho otvor dost malý a chce to dobrou mušku. Po úspěšném vyprázdnění je zato k dispozici dokonce několik druhů toaletního papíru. 

Zubní pasta k snídani

Ráno si většina z nás čistí zuby. Pokud byste žili na ISS, byl by zmíněný úkon prakticky stejný: kartáček, dávkovač vody, pasta a speciální žvýkačky pro udržení zdravého chrupu v průběhu kosmické mise. Je tu však jeden rozdíl – astronaut pastu po vyčištění zubů zkonzumuje, aby nevznikalo zbytečně moc odpadu, se kterým se na kosmické stanici hospodaří přece jen hůř než na Zemi. Astronaut Andrew Feustel (letěl s Písněmi kosmickými a poté s plyšovým Krtečkem) ostatně na jedné besedě v Čechách prohlásil: „Pokud rádi jíte zubní pastu, staňte se kosmonautem.“

Muži jistě ocení, že pokud jde o holení, měli by dnes na kosmické stanici dokonce dvě možnosti: elektrický holicí strojek (vybavený odsáváním, aby se neucpala klimatizace, přičemž obdobně se řeší i stříhání vlasů), nebo klasickou pěnu ve spreji a poté žiletku na jedno použití plus vlhký ručník. 

Zcela speciální případ pak na ISS představuje sprcha či vana – nenajdete zde totiž ani jedno. Na starších stanicích Saljut, Skylab nebo Mir sice určité patentní sprchy (hermeticky uzavíratelné komůrky s výkonným odsávadlem coby náhradou gravitace) byly, nicméně se takový koncept příliš neosvědčil kvůli značné náročnosti, pokud jde o hospodaření s vodou a vůbec celý úkon. Na ISS tedy vozí zásobovací lodě posádce jakési hadříky na jedno použití v igelitových obalech: jsou napuštěny čisticími a dezinfekčními prostředky a astronaut si jimi pečlivě utře celé tělo, načež se osuší klasickým ručníkem. K mytí vlasů se z dávkovače uvolní velká vodní koule (uvedený tvar zaujme kapalina v beztíži automaticky), načež se voda nechá na základě povrchového napětí vsáknout do vlasů. Poté je třeba vetřít práškový šampon a následně vlasy vysušit ručníkem. 

Sušené jídlo

Možná vás poněkud zarazí, že se ve vesmíru nepoužívají k uchování potravin lednice či mrazáky (zmíněná zařízení se sice na ISS nacházejí, ale jsou velmi výkonná a slouží výhradně ke skladování vědeckých vzorků). Důvodem je jednak značná spotřeba elektřiny a také nepříliš vysoká spolehlivost, pokud jde o nepřetržitý provoz. 

Zásobovací lodě vozí na stanici jídlo, jež vydrží v poživatelném stavu delší dobu při pokojové teplotě: v konzervách, vakuových obalech či dehydrované. Pochopitelně se nejedná o bůhvíjak pestrou či chutnou stravu, nicméně už dnes si lze na ISS připravit například tortillu s masovou náplní a občas v kosmické lodi dorazí i čerstvé ovoce či zmrzlina. Přivezenou stravu je možné ohřát a posádka má k dispozici také horkou vodu na kávu, čaj či polévku, stejně jako studenou třeba na přípravu ovocného džusu z prášku. Drinky lze rovněž na chvíli umístit do malého chladiče. Astronauti na ISS jedí třikrát denně, přičemž používají výhradně lžíci. 

Je na stanici vodka?

Konzumace alkoholu je na stanici sice oficiálně zakázána, nicméně výše zmíněný astronaut Andrew Feustel při návštěvě České republiky v roce 2009 uvedl, že pro účely přípitku alkoholickými nápoji se posádka shromažďuje v ruském segmentu komplexu. Objektivně uznejme, že menší množství alkoholu má pozitivní dopady na funkci organismu, odstraňuje stres z letu a také utužuje morálku a vztahy mezi kosmonauty. 

Pokud se zúčastníte dlouhodobého letu na ISS, budete mít v pracovním týdnu každý den snad jen hodinku volna před spaním. Víkendy však posádka ctí: v sobotu je na pořadu dne pouze generální úklid a v neděli téměř nic – kromě tělocviku, který je nutné praktikovat až 2,5 hodiny denně, aby kosmonautům v beztíži příliš neochablo svalstvo. Poslední den v týdnu mají členové posádky také možnost uskutečnit privátní telekonferenci (něco jako Skype) s přáteli a příbuznými na Zemi. 

27. listopadu 1963 dosáhl horní stupeň Centaur rakety Atlas po startu z mysu Canaveral orbity. Poprvé přitom úspěšně použil kapalný vodík o teplotě pod −200 °C jako palivo pro kosmický let.

Vědci vyvinuli nositelné, ohebné zařízení s mikrokapalinovou laboratoří, které snadno přilne ke kůži. Tam pak analyzuje pot svého nositele a měří, jak tělo reaguje na cvičení.

Je to jednoduché a levné zařízení, které majiteli poradí, jestli se má ještě napít nebo doplnit ionty.

Nositelné zařízení je na jedno použití po dobu několika hodin. Umísťuje se na přímo na kůži jako náplast, na paži anebo na záda. V budoucnu bude možné podobné zařízení využít při diagnostice různých závažných onemocnění.

TIP: Elektronika na tělo: Chytré náramky sledují zdraví měřením potu

Pot je podle badatelů vlastně bohatým koktejlem chemických látek. Pokud dokážeme z potu číst, může se stát cenným zdrojem informací o zdravotním stavu.

O pálivých papričkách koluje řada historek, které často působí až příliš drasticky, než aby byly pravdivé. Jistý nejmenovaný 47letý Američan se však přesvědčil, že není radno si zahrávat ani se „zeleninovým“ ohněm. Po účasti v soutěži v pojídání papriček totiž skončil na pohotovosti s ukrutnými bolestmi, jež mu vystřelovaly z žaludku až do prsou. Rentgen následně odhalil, že má do jícnu propálenou díru o velikosti 2,5 cm: Viníkem se stala paprička bhut jolokia, která se mimo jiné přidává do pepřových sprejů či nátěrů odpuzujících zvířata. Nešťastnému Američanovi „zajistila“ 21denní hospitalizaci…

Mys Dobré naděje znám jako své boty včetně většiny zvířat, která zde žijí. Když budete mít štěstí, narazíte tady na přímorožce kapského či stejnojmennou zebru a pár antilop. O všudypřítomné damany či skalní králíčky není nouze a skupinka pštrosů bude vždy kousek od samotného výběžku mysu. Když se pořádně rozhlédnete, určitě tak v úseku pěti kilometrů najdete migrující tlupu paviánů, kteří už dávno nemají respekt před člověkem.

Paviání sousedstvo

Paviáni jsou v Krugerově národním parku či rezervacích velmi divoká zvířata. Člověka sice znají, ale sotva pozorovatel stáhne okénko svého džípu, pavián ustoupí, nebo je ve střehu – připraven okamžitě utéct. Mají v těchto místech své nepřátele a jsou tady loveni. Proto ta bdělá pozornost, která se v přítomnosti lvů či levhartů určitě vyplácí.

Na Mysu Dobré naděje ale pavián žádné nepřátele nemá. Dravci zde již nežijí a potulující se psi či kočky pro něj nejsou hrozbou. Možná tak pro opičí mládě, pokud ale zaběhlý pes netuší, jak dokáže být paviání matka nekompromisní při ochraně své vyděšené drobotiny. Opice jsou na denní kontakt s lidmi zvyklé a stará koloniální města Fishoek, Muinzenberg, Simonstown či na druhé straně hory legendární Scarborough – město neslavně známé trhy s otroky – jsou s primáty v neustálém kontaktu.

Klika není překážka

Paviáni se za léta soužití naučili využívat i nechtěné lidské pohostinnosti. Denně rabují popelnice a místní obyvatelé vymýšlejí stále důmyslnější zabezpečení pro své odpadky – od mříží až přes otočná víka popelnic tak těžkých, že i silný chlap má co dělat, aby vršek nadzvedl a odhodil plechovku od piva. Není se co divit, vždyť paže paviána by v duelu „na páku“ přetlačila i trénovaného kulturistu.

TIP: Město, kterému vládnou opice aneb Soužití lidí a zvířat

Zahrady jsou obehnány vysokými ploty a ostnatými dráty, ale opice si cestičku vždy najdou. Vniknou i do nezabezpečených domů a rabují lednice. Klika pro ně není překážkou. Nic, co jde otočit, odšroubovat či odháknout, není pro tyto všetečné chlupáče problém. Místní znají paviány natolik, že se s nimi vždy snaží vyjít. Setkání s turisty ovšem někdy dopadají dost katastrofálně ...

Piknik s rodinkou

„Podívejte, tamhle sestupují z hor paviáni,“ ukazuji kamarádům skupinu asi pěti odrostlejších mláďat důstojně kráčejících ze skal porostlých lišejníky. Vůdčího samce jsem ještě nezahlédl, ale daleko nebude. Vždy tlupu vede, za ním jdou matky s mláďaty a nakonec mladíci, kteří by se chtěli pářit se samicemi a jednou vést tlupu. Dokud ovšem pokaždé dostávají za vyučenou od nejstaršího a šrámy ozdobeného samce, nemají šanci.

Paviáni projdou okolo a vůbec si nás nevšímají. I když dělají, že tu ani nejsme, dobře si nás už z dálky prohlédli. Velmi dobře vědí, že u nás nenajdou nic k snědku. Vtom však u cesty zastavila bílá dodávka. Posuvné dveře se pootevřely, tatínek ukázal dětem chlupaté opičky a maminka rozdala ratolestem povinné vitamíny – jablka. Chtěl jsem na turisty houknout, ale už bylo pozdě. Za kamenem ukrytý samec se prudce vymrštil a v mžiku skočil otevřenými dveřmi rovnou do auta. Jekot, řev a nadávky ... a rodinka byla okamžitě z auta venku.

Pán auty i tlupy

Statečný tatík se rozhodl, že nezvaného agresora z vozidla stůj co stůj vyžene. A to všemi prostředky. Popadl kámen a naznačil hod rukou, jenže léty bojem ostřílený paviání samec není toulavý pes. Dříve než muž stačil úplně zvednout paži, pavián se vymrštil z auta a vrhl se proti svému sokovi. Zastavil se na dotek od jeho břicha a celý se nahrbil. Vycenil žluté ostré zuby a spodní a horní pysky převrátil úplně dozadu přes celou mordu. Zařval a turista strnul. S obrovskými tesáky namířenými na žaludek se těžko diskutuje. Bylo jasné, že pavián by neměl sebemenší problém se do nepohodlného turisty zakousnout a ošklivě jej potrhat.

Muž ustoupil a svěsil ruku s kamenem. Pavián ještě chvíli čekal a když se ujistil, že otec rodiny již nebude horlivě hájit prostor vozu, hrdě se do auta vrátil. Situace zatím využili odrostlejší konkurenti, kteří si z auta taky chtěli něco odnést, ale stačilo lehké zavrčení, aby mladíci zmizeli z bezprostřední blízkosti tesáků.

Jenom malý předkrm

„S tím už nic nenaděláte,“ přikláním se k pěnícímu muži. „Sežere jen jídlo, co máte v autě a ostatní tam nechá,“ snažím se jej uklidnit, ale jakoby mě ani nevnímal. Rázně vykročil směrem k autu. Ještě jsem na něj chvíli mluvil a snažil se jej odradit, ale zbytečně. Asi naštěstí pro něj vyskočil pavián ven dřív, než turista došel k otevřeným dveřím. Otec rodiny se zarazil, pavián si jej odhodlaně změřil a v klidu odkráčel za auto. Jablka skončila v jeho žaludku a zdálo se, že plechová krabice už nic chutného nenabízí.

Zhrzený manžel otevřel zadní dveře a vytáhl velký plastový box na piknik. Bouchnul dveřmi, zkontroloval, zda jsou všechna zavřená a vydal se za rodinou, která sledovala dění dobrých padesát metrů od auta. To již začali zastavovat další řidiči, aby si nafotili tlupu paviánů, křižujících cestu na Mys Dobré naděje.

Muž naštvaně zavelel zbytku rodiny, že sejdou níž k moři a tam si dají svačinku. Daleko od těch protivných opic! Paviání samec ale zdaleka nebyl okousanými jablky zasycen, svůj apetit jen trochu podráždil. Jakmile spatřil tatíka šlapajícího podél cesty s velkou bednou, rozběhl se. Ženy a děti z okolních aut začaly ječet a muž se otočil. Pavián uchopil madlo boxu a jedním švihnutím mu celý, viditelně těžký box, vytrhl z ruky. Pak v klidu odtáhl bednu na okraj silnice. Velmi dobře věděl, že usadit se uprostřed cesty je holý nesmysl a okolo projíždějící auta by jej jen rušila od slibně vypadající hostiny.

Nerovný souboj

Muž zrudl a vztekem sotva popadal dech. Ještě se nepoučil a hledal způsob, jak napravit svou reputaci. Tu měl zachránit mohutný suchý klacek povalující se u cesty. Otec šokované rodinky vypadal v tu chvíli jako chroptící neandrtálec útočící na šavlozubého tygra. Klackem máchal jako mohutným kyjem, ale pavián si své postavení v tlupě nezasloužil jen tak náhodou. Byl již protřelý bitkami a nějaký ten obtloustlý turista v bílých šortkách a s klackem nad hlavou jej hned tak nevystraší. Nechal bednu bednou a tryskem vystartoval proti útočníkovi.

Samec cválal proti útočníkovi jako z udidla utržený kůň. Tatík jej chtěl klackem uhodit, ale výpad paviána byl mnohem prudší. Vyskočil do výšky a všemi tlapami se zabořil do jeho těla. Rychlost výpadu byla tak razantní, že muž zavrávoral a dopadl na záda do prachu krajnice. Pavián byl v mžiku zpět na zemi na všech čtyřech a vztekle cenil tesáky. Zvalchovaný tatík se pomalu postavil a chtěl ještě jednou popadnout klacek, který mu vyletěl z rukou. S tím ale pavián počítal a sotva muž natáhl ruku, vůdce tlupy se znovu rozběhl. Muž pajdal, klopýtal a rychle ustupoval. Byl jsem od něj pár metrů a jen jsem stačil zavolat, ať se už o nic nepokouší. Není v lidských silách měřit se s mnohem silnějším paviánem. Dominantní samec pochopil, že tady mu už žádné nebezpečí nehrozí a vracel se k boxu. „To byla hloupost, s tím jídlem,“ podotýkám ještě a z pohledu postiženého je jasné, že kdyby měl ještě klacek v ruce, schytal bych to za paviána.

Piknik trochu jinak

Samec se uvelebil v zelené trávě a piknikový box převrátil na jednu stranu. Okolo něj se shromáždilo několik dorostenců, ale žádný se neodvážil blíž jak na dva metry. I já jsem si sedl do stejné vzdálenosti a šéf tlupy se na mě upřeně podíval. Sklopil jsem zrak a úmyslně obrátil hlavu na stranu. Rozdivočelý bojovník by si můj pohled z očí od očí mohl vyložit jako výzvu k boji a rozdat si to i se mnou. Dělal jsem, že seřizuji fotoaparát a samec si mě přestal všímat. Při prvních výbojích blesku pak jen pokrčil obočí, ale když usoudil, že jej opravdu nechci připravit o jídlo, v klidu otevřel první plastovou krabici. Rodinka připravená o krásný romantický zážitek mezitím skočila do auta a zmizela.

Pod nohy paviána se vysypalo deset úhledně zabalených hot-dogů, které samec po první zkušenosti začal zručně zbavovat štiplavé hořčice a jeden za druhým pojídat. Pohodlně seděl, pozoroval oceán a sem tam zkontroloval smečku. Pravou prackou lehce držel páreček a levou se škrabal na intimních partiích. Když s párky skončil, vytáhl další krabici plnou hamburgerů.

Pavián v roli fotografa

Za mými zády přibrzdil autobus plný japonských turistů. Z autobusu to muselo s boxem uprostřed vypadat jako piknik mezi mnou a paviánem, takže japonské kompakty cvakaly jako o závod. Dva paviání dorostenci se velice zajímali o můj širokoúhlý objektiv. Viděli se v něm a neustále na něj sahali prsty či jej olizovali. Otočil jsem fotoaparát hledáčkem k nejodvážnějšímu paviánovi a přiložil jsem mu jej k oku. Samozřejmě jsem jej pevně držel. „Dívej, dívej, co dělá ten pavián!“ křičeli turisti a řehtali se na celé kolo. Prohnutý pavián měl oči doslova zabořeny na hledáčku a možná přes něj opravdu viděl autobus plný turistů. „To víš,“ říkám mu, „to není žádná šunka, to je Nikon!“

Paviání samec mezitím spořádal i poslední bagetu. Ještě naposled hrábl do boxu a vytáhl láhev s džusem. Elegantně odšrouboval víčko, položil plnou láhev pomerančové šťávy na bednu a džus začal téct. Sklonil pod něj hlavu, jako když my pijeme z kohoutku. Po vydatném jídle bylo třeba žaludek propláchnout. Dopil poslední kapku, otočil se na zadku zády ke mě, vystrčil břicho a prohlížel si okolí: „To je dřina, ten život,“ určitě si myslel, „pořád někde shánět potravu!“ meditoval. Pak jen dlouze zívl, zvedl se a ladným krokem odešel.

Paviání z Kapska prostě nejsou žádní svatouškové a když se chtějí bezpracně najíst, musí ukázat ostré lokty. Díky velkému návalu turistů, kteří je bohužel až příliš často považují za neškodné hračky, se jim to podaří každý den několikrát.

Paviáni nejsou na hraní

Paviání samci dorůstají i metrové výšky a váží bezmála půl metráku. K jejich vzrůstu připočtěte nespornou fyzickou sílu, špičáky, které mohou být delší než tesáky lva (více než 7 centimetrů), čelisti, jež silou skusu mezi primáty předčí zřejmě jen gorily a vyjde vám, že s paviány není radno si zahrávat.

Když je tlupa paviánů v přírodě napadena, dovede tyto své přednosti organizovaně využít a jsou známy případy, kdy napadení paviáni zabili útočícího levharta. Zkušení levhartí lovci proto vyhledávají osamocené paviány a na mobilizovanou tlupu neútočí.

Jakým způsobem lze maso ve stravě nahradit? 

Chybějící bílkoviny z masa lze v jídelníčku nahradit celou řadou produktů rostlinného původu. Pravdou ale zůstává, že spousta lidí si vegetariánství spojuje s prostou absencí masa – jednoho dne se prostě rozhodnou, že jej přestanou konzumovat, a tím je pro ně situace vyřešená.

Předchozí část: Biftek vs. brokolice (1): O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Pro správné stravování ovšem potřebujeme jistotu, že složky obsažené v mase budou adekvátně nahrazeny. Když k tomu nedojde, mohou být vegetariáni i vegani ohroženi tím, že jim chybí celá řada vitamínů. Jde například o vitamín B12, nezbytný pro správnou krvetvorbu i fungování nervového systému. Typicky se deficit vitamínu B12 objevuje u dětí, které rodiče drží na vegetariánské stravě. Až 50 % z nich je ohroženo nedostatkem zmíněné látky, což může způsobovat nejrůznější zdravotní komplikace. Někdy se také říká, že děti vegetariánů jsou bledší než ostatní – což může být dáno právě poruchou krvetvorby, časté u nedostatku vitamínu B12. 

Je možné tyto nedostatky nahradit potravinovými doplňky? 

Vůči doplňkům jsem velmi skeptická. Tělo má své požadavky a ty se člověk od člověka liší. Jsme velmi dobře uzpůsobeni na to, aby si naše tělo vybíralo ze stravy přesně to, co potřebuje. U žádného doplňku ale nevíme, jaká je pro nás ta přesná „dávka“. Dáváme tak tělu určité normované průměrné množství, o kterém si myslíme, že je vyhovující pro celou populaci. Ale pro toho konkrétního člověka to může být buď málo, nebo naopak moc. Druhá věc je, že v potravě jsou jednotlivé složky velmi často zastoupeny v různých kombinacích a vzájemně se podporují v nějakém účinku, nebo jdou naopak proti sobě. 

Může se tedy stát, že pokud budeme přijímat doplněk obsahující pouze některou složku a ty ostatní tam budou chybět, výsledek se zcela mine s naším očekáváním. Navíc vliv stravy na tvorbu bílkovin v těle je natolik komplexní, že ho dosud neumíme úplně pochopit a namodelovat: neznáme všechny složky stravy, neznáme všechny vzájemné kombinace a ani jejich účinky. Je tedy velmi ošidné se domnívat, že když přijmeme jeden potravinový doplněk, navíc v normovaném množství, tak se situace vyřeší. 

Mluvili jsme o vegetariánských dietách u dětí – jak se k nim stavíte? 

Nejsem pro ordinování vegetariánských či veganských režimů dětem. V prvé řadě děti nám nedaly informovaný souhlas k tomu, abychom za ně rozhodli, že se z fakultativního všežravce stanou býložravcem. Ačkoli dospělému zdravému člověku nemusí vegetariánství ublížit, pro dítě to může přinést řadu problémů. Úskalí spočívá především v tom, jak nedostatek masa kompenzovat: Je jasné, že pokud nějakou potravinu vyloučím, musím látky, které v ní byly obsaženy a tělo je potřebuje, nahradit jinak. U dospělých je samozřejmě možné upravit stávající jídelníček tak, že do něho zařadíme třeba luštěniny, tofu a mnohé další přirozené a zpracovávané zdroje bílkovin.

U dětí ale mnohdy nejsme schopni zajistit, že tělo přijme náhradní potraviny v dostatečném množství a dostatečně často. Všichni víme, že děti jsou vybíravé, že některé potraviny nejedí a prostě umí být ve stravování velmi vrtošivé. Je naivní si myslet, že když dítěti budeme opakovaně předkládat třeba obří porce čočky, potřebné k náhradě masa, vždy je beze zbytku sní. Otevírá se tak podstatný problém, kterým je dodržet vypočtenou „tabulkovou“ náhražku masa, a to, že bude přijata. 

A co veganství a děti? 

Matky veganky mají tendence velmi dlouho kojit a později dodávat dětem pouze rostlinné zdroje bílkovin. Pro dítě to není dobré. Zhruba od jednoho roku by se dětem měly podávat také další složky potravy, včetně těch, které pocházejí z živočišných zdrojů – to je mimo jiné obsaženo i v doporučení Světové zdravotnické organizace WHO. Pokud dítě držíme na veganské dietě, reálně ho poškozujeme. Například v Itálii už v nedávné době předložili návrh zákona, podle kterého je podávání veganské diety dětem trestné a rodiče mohou jít za takové rozhodnutí do vězení. Stalo se tak poté, co italské nemocnice v průběhu minulých měsíců musely hospitalizovat několik dětí na veganské dietě, které trpěly podvýživou.

Mezi taková tělesa bohužel nepatří souputník naší planety, Měsíc. Některé přirozené satelity ve Sluneční soustavě jsou kamenné (na Jupiterově měsíci Io vědci dokonce napočítali více než 400 aktivních sopek), jiné mají velmi malý průměr – v desítkách, maximálně stovkách kilometrů. Každopádně mezi průvodci planet najdeme zajímavá tělesa, jejichž podrobný průzkum může odhalit výskyt primitivního života – alespoň to u některých z nich předpokládáme. Naše představy však mohou ve většině případů potvrdit pouze dokonalé kosmické sondy, jež na zmíněných měsících přistanou a provedou tam detailní výzkum.

Europa: Voda rovná se život?

Velká pozornost se upírá především k Jupiterovu měsíci Europa, jehož průměr činí 3 138 km. Kosmická sonda Galileo se k němu v minulosti přiblížila na méně než 200 km, přičemž zjistila, že jeho ledová kůra spočívá na oceánu slané vody o hloubce až 100 km. To by znamenalo, že těleso obsahuje více než dvojnásobné množství vody v porovnání se Zemí. Vzhledem ke slapovému působení Jupitera a blízkých velkých měsíců pak mohou na Europě existovat podmořské sopky. Co se týká existence života, nutno připomenout, že na Zemi žijí kolonie organismů mimo jiné v okolí podmořských vulkanických sopouchů. O podobné možnosti se tudíž uvažuje i v případě vzdáleného měsíce.

Povrch Europy pokrývají rozlámané kry, přičemž trhlinami mezi kusy ledu vyvěrá na povrch voda s rozpuštěnými horninami, která následně zamrzá. Tloušťku ledu odhadují vědci na 10–40 km. Hubbleův kosmický teleskop (HST) pozoroval nad ledovými oblastmi v okolí jižního pólu měsíce oblaka vodní páry. Předpokládá se, že se jedná o výtrysky vody nad povrch tělesa. Pokud souvisejí s podpovrchovým oceánem kapalné vody (a astronomové jsou přesvědčeni, že ano), pak bychom mohli studovat chemické složení potenciálně obyvatelného vodního prostředí na Europě přímo na jejím povrchu, bez složitého vrtání otvorů do silné vrstvy ledu. „Máme nové důkazy, že oceán pod povrchem Europy nepředstavuje izolované prostředí – oceán a ledový povrch spolu navzájem komunikují a vyměňují si chemické prvky,“ uvádí astronom Mike Brown.

Podobné pukliny jako na Europě objevila sonda Cassini na povrchu Saturnova měsíce Enceladus. Výtrysky na obou tělesech obsahují pozoruhodně stejná množství vodní páry. Jelikož má však Europa přibližně 12× vyšší přitažlivost, vodní pára tam neuniká příliš daleko do okolního prostoru jako na Enceladu, ale spíše padá zpět na její povrch.

Ganymed a Callisto

Největším měsícem Jupitera (a ve Sluneční soustavě vůbec) je Ganymed o průměru 5 250 km. Vědci u něj identifikovali silné magnetické pole, což svědčí o přítomnosti skalnatého nebo kovového jádra. Nad ním se pak nachází horninový plášť a ledová slupka ukrývající kapalný oceán. Jde o jediný měsíc s vlastní magnetosférou.

Nejvzdálenějším ze čtyř velkých měsíců Jupitera je Callisto, který je slapovému ohřevu vystaven nejméně a zhruba ze 40 % jej tvoří vodní led. Data z kosmické sondy Galileo napovídají, že pod jeho ledovou kůrou by se mohl rovněž nacházet slaný oceán. „Planeta Jupiter a její ledové měsíce představují jakýsi druh miniaturní planetární soustavy, jež nabízí vědcům příležitost získat více informací o procesu vzniku případných obyvatelných planet u jiných hvězd,“ vysvětluje Dmitrij Titov z Evropské kosmické agentury (ESA).

Gejzíry na Enceladu

Zajímavým měsícem planety Saturn je Enceladus. Jedná se o ledové těleso s průměrem 505 km, u nějž kosmická sonda Cassini přesto objevila obrovské gejzíry vodní páry tryskající z popraskané ledové kůry, především v okolí jižního pólu. Určité oblasti v tomto regionu jsou přitom teplejší než jiná místa povrchu. „To je tak udivující, jako kdybychom cestovali po zeměkouli a zjistili, že Antarktida je teplejší než Sahara,“ objasňuje astronom John Spencer.

Sonda Cassini skrz zmíněné gejzíry vodní páry a ledových krystalků několikrát prolétla a drahocenné vzorky materiálu zkoumala. Kromě vodní páry detekovala metan, oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Saturnův malý ledový měsíc tedy obsahuje vše, co ke své existenci život potřebuje. Výtrysky, které pronikají skrz trhliny v ledové kůře tělesa, mohou přítomné mikroorganismy vynášet na povrch. Více než devadesát pozorovaných gejzírů různých velikostí rozprašuje vodní páru, krystalky ledu a směs organických látek na rozsáhlou oblast. Vedle Země se tak jedná o nejnadějnější místo pro biologický výzkum.

Jezero pod jižním pólem

Během vhodných přiblížení prolétla sonda Cassini v blízkosti povrchu Enceladu – nad jeho jižní i severní polokoulí. Při zmíněných průletech ovlivňovala gravitace měsíce dráhu družice, což způsobilo drobné změny její rychlosti – konkrétně o 0,2–0,3 mm/s. Odchylky v pohybu sondy lze nejlépe vysvětlit asymetrickou vnitřní strukturou měsíce: ledový krunýř spočívá v oblasti jižního pólu na jezeru kapalné vody, jež se nachází zhruba 30–40 km pod povrchem.

Je zřejmé, že regionální moře se rozprostírá od jižního pólu zhruba do 50° jižní šířky, což odpovídá topografii měsíce a vyšší místní teplotě. Rozlohu vodní plochy lze přitom srovnat s americkým jezerem Lake Superior (Hořejší jezero). Gravitační měření potvrzují rozsáhlejší vrstvu vody hlubokou až 8 km. Jezero je tedy v kontaktu nejen s ledovou kůrou (a prostřednictvím puklin i s povrchem tělesa), ale také s jádrem měsíce, které zcela jistě obsahuje výživné látky, jež mohou být ve vodě rozpuštěny. Jedná se například o draslík, síru a fosfor, tedy prvky nezbytné pro život, což podporuje představu, že by se jezero mohlo stát domovem jednoduchých mikrobiálních forem života.