Středověké divadlo se tedy od svého někdejšího předchůdce velmi vzdálilo. Starým hrám nejslavnějších dramatiků odzvonilo a nad lidovou zábavou dřívější společnosti se na několik století uzavřela voda.

Z divadla do kostela

Teprve od 9. století se divadelní múza začala pomalu probouzet. Představení však tentokrát nesloužila divákům, ale církvi, která obrozující se divadlo pojala jako vlastní propagandu. Čas, kdy myšlenka na kázání v národních jazycích ještě zaváněla kacířstvím a kdy jediným povoleným liturgickým jazykem západního křesťanstva byla latina, byl pro valnou část raně středověké společnosti dobou nepochopení. Nevzdělaní lidé, z velké většiny prostí zemědělci, patrně neměli z pravidelných kázání příliš velký užitek a jejich smysl jim nutně musel unikat. To však svádělo k uchýlení se ke starým pohanským obyčejům. Kněží a církevní představitelé brzy pochopili, jak svízelně se katolická církev dostává k nejširším masám, a rozhodli se využít divadla k přiblížení legend a křesťanských příběhů i těm nejnechápavějším. Během velikonočních oslav se tak po dlouhé době rozezvučely hlasy herců, kteří předváděli některý z dramatických výjevů křesťanské historie. Namísto přeplněných divadel se však nové inscenace přesídlily do středověkých kostelů.

Zrod šaška

Přes neutuchající snahy církve však divadlo záhy znovu objevilo svůj potenciál v oblasti lidové zábavy, kterou církev již déle nemohla zakazovat. Vedle pohyblivých obrazů uvnitř kostelů se tak objevili první herci a kejklíři také na veřejných prostranstvích. Vůbec první profesionální skupiny bavičů se prý objevily v Byzanci, jejich obliba se rychlostí blesku rozšířila po celé Evropě a novodobí divadelníci se brzy usadili na návsích nebo na velmožských dvorech.

NASA a společnost Bigelow Aerospace od letošního května na Mezinárodní vesmírné stanici ISS testují úplně nový typ technologie pro stavbu kosmických stanic. Jde o nafukovací modul BEAM (Bigelow Expandable Activity Module).

Společnost Bigelow Aerospace má s touto technologií velké plány. V dohledné době by rádi na oběžné dráze postavili celé nafukovací hotely, snad už kolem roku 2020. Podobné technologie by se mohly uplatnit při stavbě základen na Marsu i jinde ve vesmíru.

Než se ale nafukovací moduly prosadí na různých místech Sluneční soustavy, tak musejí obstát v testech na palubě ISS. A podle všeho se to modulu BEAM daří.

TIP: V útrobách BEAM: Astronauté poprvé vstoupili do nafukovacího modulu

Modul BEAM teď sice neobývají astronauté, je ale vybavený rozmanitými senzory, které monitorují teplotu, radiaci a další parametry prostředí v modulu. Žádný ze senzorů modulu zatím nezjistil nic problematického, včetně toho, který monitoruje nárazy mikrometeoritů. S nafukovacími moduly to zatím vypadá velmi slibně.

Věda a náboženství konečně nalezli něco společného – lidský mozek. Neurovědci nedávno zjistili, že intenzivní náboženské zážitky zpracovávají stejné oblasti mozku, jaké jsou spojené i se zamilovaností, sexem, posloucháním hudby nebo s užíváním drog.

Badatelé zkoumali mozky 19 zbožných mormonů, vesměs bývalých misionářů, s pomocí zobrazování funkční magnetickou rezonancí. Dobrovolníci si během výzkumu přivodili silné náboženské zážitky pomocí obvyklých technik, jako například čtením posvátných textů nebo sledováním videí s biblickými výjevy.

TIP: Je lidský mozek mozaikou mužských a ženských rysů?

Funkční magnetická rezonance prozradila, že intenzivní náboženské stavy věřící prožívají v oblasti mozku zvané nucleus accumbens. O této oblasti je přitom známo, že hraje stěžejní roli v mechanismech odměny, potěšení, závislosti, strachu nebo třeba placebo efektu.

Letouny na solární pohon už přeletěly Alpy a dokonce už i obletěly celý svět. Tým projektu SolarStratos teď ale míří ještě dál. Na samotnou hranici vesmíru.

SolarStratos plánuje vyslat letoun poháněný solární energií do výšky přes 24 kilometrů. Z té výšky už je patrné zakřivení naší planety a jsou tam vidět hvězdy i za dne. Tento letoun s rozpětím křídel 24,9 metru a váhou 450 kg postavila společnost PC-Aero a jeho solární systémy vyvinuli v centru Swiss Center for Electronics and Microtechnology.

Stroj je vybavený solární panely o celkové ploše 22 čtverečních metrů a také dobíjecí lithium-iontovou baterií. Je to vůbec první dvoumístný solární letoun, a také je první, který se dostane do stratosféry.

TIP: Solar Impulse 2 uskutečnil první solární přelet Atlantiku v historii

Kvůli ušetření hmotnosti letoun nemá přetlakovou kabinu. Namísto toho pilot poletí ve skafandru, podobně jako astronauti. SolarStratos zamíří do stratosféry v roce 2018.

„Incredible India! – Neuvěřitelná Indie!“ čte a vidí cestovatel v této zemi na každém kroku. Je to dvojsečné označení, které se dá vykládat jako poklona i výraz zděšení. Tato země skutečně vyvolává smíšené pocity, které pochopí jedině ten, kdo Indii zažil. Vstřícnost se střetává s přísnými až dětinsky naivními pravidly, což může být někdy velmi na obtíž.

Když jsem v Národním parku Sariska zahlédl varana, okamžitě jsem chtěl vyskočit z džípu a pořídit co nejlepší snímky. Můj řidič a průvodce mne ovšem chytil za ruku a s omluvou jasně zdůraznil, že na něco takového tu není zvyklý. Mé zklamání bylo stejně silné, jako přesvědčení mého „ochránce“, který se snažil vše vynahradit mnoha vyprávěním, omluvami a zdvořilými úsměvy. Ze svého ale nepolevil. Stejně jako já – takové situace si přece nemohu nechat ujít a už vůbec ne tam, kde v řídkém podrostu vzácně zašustí i tělo překrásné kobry indické (Naja naja).

Antilopa hinduistům posvátná

Množství nejatraktivnějších indických parků má po dlouhou dobu roku své brány zavřeny. Probíhají zde totiž sčítání zvěře, výzkumy nebo jsou zrovna některé cesty nesjízdné kvůli monzunovým dešťům. Hlavní sezonou je tedy období přibližně od října do dubna. Naproti tomu NP Sariska, který patří k nejzajímavějším na severu Indie, má otevřeno po celý rok. I zde ale platí, že nejvhodnější dobou k návštěvě je období od listopadu do března.

Park se rozprostírá na území o rozloze 880 km² v oblasti spletité bujné zeleně, jež kontrastuje s místní charakteristickou červenou půdou. Přes bránu se dostávám do jiného světa, a to i přesto, že je dnes jeden z chaotických dnů, kdy sem Indové míří navštívit Hanumanův chrám. Husté porosty akácií, dháků Butea monosperma a keřů Adhatoda vasica mne nutí pozorně sledovat okolí a již po pár metrech vidím první větší tvory – „Nilgai“, tedy nepravé antilopy Boselaphus tragocamelus, které patří do podčeledi Bovinae. Tento býložravec se v Indii vyskytuje stále v hojném počtu a to i přesto, že s ním místní vesničané svádějí neustálý boj o úrodu. Podobně jako krávy je však hinduisty považována za posvátnou. Jedná se o největší antilopu Asie. Obzvláště samci s výškou kolem 1,5 metru, délkou až 2 m a váhou okolo 120–240 kg působí impozantně.

Jejich stanovištěm je zejména otevřená rovinatá krajina s nízkou vegetací, ale jako úkryt preferují houští lesa. V angličtině se jim říká „Blue Bull“. Tuto modrou přezdívku si vysloužily díky šedo-modrému zabarvení jež samci získávají v období dospívání. Indické označení „Nilgai“ pochází ze slov „nil“ což v místním jazyce znamená modrý a „gai“ což označuje krávu, respektive tury obecně. Mezi další nepravé antilopy patří i v Sarisce vzácná antilopa čtyřrohá (Tetracerus quadricornis).

Oblíbená kořist levhartů a tygrů

Zvířata je v Sarisce možné nejsnadněji pozorovat v okolí vyhlídkové trasy, kde jsou přikrmována a je zde systém uměle vytvořených nebo rozšířených vodních rezervoárů. Můžete tam uvidět i dalšího výrazného sudokopytníka – jelena indického (Axis axis, neboli „čital“). Tento daňkovi podobný druh je o něco menší jako nilgau a váží 75–100 kilo.

Pohybují se v otevřeném travnatém terénu, ale také v houští monzunového lesa. Žijí poblíž řek nebo vodních nádrží a velmi dobře plavou. Vytváří velká stáda (30–50 samic a několik samců, někdy až 100 kusů), která vede samec s výrazným plsťovitým parožím. V Sarisce se rovněž vyskytuje další druh rodu Axis a to drobný 20–30 kg vážící Axis porcinus.

Čitalové jsou častou kořistí zejména levhartů, a proto jsou stále ve střehu. Naproti tomu sambary indické (Cervus unicolor), největší zástupci čeledi jelenovitých v jižní Asii, na mne působily spíš neopatrně. Samci mají až 350 kilo a paroží o délce 60 až 120 cm a pasou se většinou samostatně. Mají velmi dobrý sluch a čich a dobře plavou.

Pozoruhodný je styl jejich komunikace a upozorňování na nebezpečí – pod ocasem mají světlé místo, které se při zvednutí ocasu odkryje a upozorní tak pohyby další jedince na nebezpečí. Jedná se z části také o nočního tvora. Samci jsou samotáři, ale samice s mláďaty vytvářejí menší skupiny. Sambar je nejoblíbenější kořistí zdejších tygrů. V minulosti místní populaci sambarů velice oslabila zdejší epidemie a tak se dnes vyskytuje spíše v jádru parku, jejich stavy se však údajně zvyšují.

Z dalších zástupců jelenovitých můžete v Sarisce vzácně pozorovat také muntžaky červené (Muntiacus muntjak). Jde o drobný druh, jehož samci mají sotva 15 cm dlouhé paroží.

Chráněný a vybitý tygr

Nejběžnějšími zdejšími savci jsou dva druhy primátů. Předně je to hulman (Semnopithecus dussumieri) a pak typický druh makaka (Macaca mulatta) jež je na rozdíl od vegetariánského hulmana všežravcem. Pro místní jsou to opice posvátné a najdete je v tlupách například okolo zdejších chrámů.

Největší atrakcí jsou však šelmy, především tygr indický (Panthera tigris tigris), jehož zdejší stavy jsou poněkud nejasné. Mně můj průvodce sdělil, že v celém parku mají již jen tři tygry! A to i přesto, že se v Sarisce na ochranu druhu soustředili v rámci „Projektu tygr“ a park patří mezi 18 vybraných území sloužících k záchraně tygří populace.

TIP: Návraty tygra indického: Král je mrtev, kéž žije král

V roce 2005 se však park dostal negativně do popředí kvůli zprávě, že tygr zde byl pravděpodobně vyhuben následkem organizovaného pytláctví. Přesto, že se na jeho ochraně pracovalo od roku 1979, během pěti let zde údaje postříleli na 13 tygrů!

Po tomto debaklu byla roku 2006 učiněna některá opatření k navrácení tygrů do Sarisky (přesídlení několika vesnic, kompenzace, omezení návštěvnosti chrámů, monitoring apod.) a v listopadu roku 2007 pak byli z nedalekého NP Ranthambhore reintrodukováni dva tygři do Sarisky. Můj průvodce mi hrdě vyprávěl, že to byla vůbec první reintrodukce tygra na světě. Dnes je na ochranu tygra kladen velký důraz, jak se ale opatření osvědčí, to ukáže až čas.

Ostražití levharti, nebezpeční dikobrazi

Pytláci se postarali rovněž o úbytek levhartů (Panthera pardus fusca), kterých zde bylo například v první polovině 90 let upytlačeno nejméně 30 kusů. I tak jsou levharti v Sarisce mnohem běžnější, ale kvůli jejich ostražitosti pravděpodobně zahlédnete jen stopy vyskytující se okolo vodních nádrží.

Spíše se setkáte s jinými šelmami jako karakalem (Caracal caracal), kočkou bažinnou (Felis chaus), šakalem obecným (Canis aureus), poddruhem lišky obecné (Vulpes vulpes griffithi) či liškou džunglovou (Vulpes bengalensis). Vyskytují se zde ale také hyeny žíhané (Hyaena hyaena) či zajímaví, vzácní a spíše neznámí vlci Cuon alpinus. A co by to byla za Indie bez promyk (Herpestes edwardsii a H. smithii) proslavených mimo jiné lovy jedovatých hadů.

Z dalších savců zmiňme alespoň sympatické všudypřítomné veverky pětipásé (Funambulus pennantii), které pobíhají po místní vegetaci a hledají potravu, nebo noční tvory dikobrazy indické (Hystrix indica) hloubící si rozlehlé nory i v okolí místní komunikace. Dikobrazi dokážou údajně svými ostny způsobit těžká zranění, nebo i usmrtit levharty či dokonce tygry a jiné útočníky. V Sarisce se však vyskytuje mnohem více savců a jenom velkých druhů je zde okolo třicítky.

Krokodýli bahenní – věřte, nebo ne

V Sarisce bylo pozorováno i 183 ptačích druhů, jako typičtí pávi korunkatí (Pavo cristatus), orel královský (Aquila heliaca), supi Gyps indicus, nebo Gyps bengalensis. Běžní jsou například papoušci alexandři (Psittacula krameri a P. eupatria), opatrné brodivé čejky černoprsé (Vanellus indicus), zajímavá je také běžná a na prostředí nenáročná majna obecná (Acridotheres tristis), která nevybíravost potvrdila při hledání potravy na jednom zdejším smetišti. Tento druh je poněkud invazivní a dnes je hlášen i z Japonska, Austrálie, jižní Afriky, Madagaskaru, Blízkého Východu a dokonce z Floridy. V Sarisce se ale vyskytují také ledňáčci, lelci, sýčci a mnohé další druhy.

Mně nejbližší jsou ovšem obojživelníci a plazi, kterých zde rovněž není málo. Mezi nejnápadnější ale vzácné plazy patří bezpochyby krokodýli bahenní (Crocodylus palustris) žijící v Sarisce v uměle vytvořené nádrži Siliser na severu parku. Dnes tam ale návštěvníky nevozí a nezbývá než spokojit se s informací, že zde opravdu žijí. Další plazy ale jistě uvidíte.

Fakta a báchorky

Nejběžnějšími plazy jsou varani bengálští (Varanus bengalensis), kteří se hojně vyskytují okolo vodních nádrží, v okolí cest a svým typickým houpavým pohybem a neustále kmitajícím jazykem prohledávají okolí. Běžní jsou až 1,5 metru dlouzí dospělí jedinci, kteří se klidně sluní v bezprostřední blízkosti člověka.

Průvodce se mne snažil přesvědčit, že jsou smrtelně jedovatí, čemuž zdejší lidé opravdu věří a na Srí Lance se traduje, že jedovatý je i jejich dech, což je nesmysl. Na druhou stranu byly u několika druhů varanů ze slin izolovány bakterie se septickými patogenními účinky a v minulém roce byla dokonce ve spodní čelisti varana komodského (Varanus komodoensis) popsána jedová žláza s několika druhy toxických proteinů. Takže můj průvodce nebyl v tomto případě až tak daleko od pravdy. Snažil se mne však přesvědčit i o dalších zajímavých „faktech“, jako např. o zdejším výskytu kobry královské (Ophiophagus hannah) – nejdelšího jedovatého hada světa – jejíž hranice rozšíření je od hranic NP Sariska velmi daleko.

Pozor na jed

Na rozdíl od kobry královské se v parku nesporně vyskytují jiní jedovatí hadi. Především kobra indická (Naja naja) a vedle ní další korálovcovitý had Bungarus caeruleus, případně Bungarus fasciatus, kteří jako noční lovci působí ve dne velice neohrabaně. Zdání však klame a i když jsou většinou klidní, dokáží nečekaně bleskurychle uštknout.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Zajímaví a krásní jsou i zástupci čeledi Viperidae – předně velká a poněkud vznětlivá zmije řetízková (Daboia russelli). Tento had s typickým řetízkovým vzorem na hřbetě je v Indii relativně běžným a opravdu obávaným tvorem a spolu s další zmijí Echis carinatus způsobují na subkontintě ročně tisíce uštknutí s často fatálními následky. Obě tyto zmije se zároveň vyskytují i v NP Sariska, ale bohužel se mi ani jednoho z těchto úchvatných hadů nepodařilo během krátkého pobytu pozorovat.

Příslib dalšího deště

Z dalších plazů můžete v Sarisce vzácně vidět krajty Python molorus, hroznýšky Gongylophis conicus nebo podzemně žijící hady Ramphotyphlops bramius. Z ještěrů jsou ke spatření ještě nápadní a všude přítomní lepoještěři Calotes versicolor.

Ne všechna zvířata ale spatříte ve dne. Zejména obojživelníci nemají na rozpálených pláních Radžastánu jednoduchý život a před slunečními paprsky a vysokými teplotami se dobře kryjí. Při posledním již klasicky dusném v terénu stráveném večeru, kdy se rychle přikrádá tropická tma, pozoruji v dáli po nebi se rozbíhající blesky. V mělkých kalužích poskakují hojné ropuchy Duttaphrynus melanostictus a v dáli doplňují zvuky bohatého noční života svým krátkým skřehotáním velcí skokani rodu Hoplobatrachus. Také téměř průhlední gekoni rodu Hemidactylus pobíhají v početných skupinách po místních budovách a ve slabém světle žárovek loví nejrůznější hmyz. Noční kulisu života pak už jen dotváří hlasitě poletující kaloni indičtí (Pteropus giganteus) slídící po sladkých plodech a nektaru. Ráno opouštím Sarisku, následně i Indii. Právě včas, další vlna monzunů totiž přichází.

V srpnu 1969 zvítězil v soutěži (vyhlášené za účelem nahrazení stárnoucího stroje S-2 Tracker) projekt firmy Lockheed, prototyp letounu S-3 Viking vzlétl v lednu 1972, sériová výroba běžela v letech 1974–1978. Celkem vzniklo 187 kusů základní verze S-3A. Letoun je koncipován jako hornoplošník poháněný dvěma proudovými motory zavěšenými na pylonech pod křídly.

Hlavní inovační prvek u letounu Viking představuje mimořádně vysoký stupeň integrace jednotlivých elektronických systémů. Údaje všech senzorů shromažďuje hlavní počítač a každý člen posádky má svůj vlastní displej. Veliteli to poskytuje možnost efektivně rozdělit úkoly a tím lépe zvládat pracovní zátěž. Výkonnost čtyřčlenné posádky je tak srovnatelná s jedenáctičlennou posádkou letounu Orion.

Lockheed S-3 Viking

Výzbroj se umísťuje na dva závěsníky pod křídly (mohou nést řízené střely, ale také přídavné nádrže nebo přepravní schránky) a do trupové pumovnice. Kromě konvenčních bomb, hlubinných náloží, min a torpéd může viking přepravovat také jaderné zbraně, konkrétně pumy B57 nebo B61. Na zádi stroje se nachází vypouštěcí zařízení pro šedesát hydroakustických bójí. Počínaje rokem 1991 byla část strojů modernizována na standard S-3B, k jejich definitivnímu vyřazení došlo počátkem roku 2009. 

Jako „úžasné“ a „fascinující“, tak komentují vědci první data pořízená a odeslaná orbitální sondou TGO (Trace Gas Orbiter). Začátek mise evropské sondy TGO byl zpočátku zastíněn neúspěchem paralelní experimentální mise přistávacího modulu Schiaparelli, který minulý měsíc nezvládl přistání a kvůli chybě ovládacího softwaru se roztříštil o povrch Marsu. Mise TGO ale k velké spokojenosti vědců pokračuje úspěšně.

Skvělý start mise

Sonda se pohybuje po vysoce eliptické oběžné dráze. Během čtyř dnů se TGO zvládne přiblížit k povrchu Marsu na pouhých 250 kilometrů, aby se opět vzdálila na 100 tisíc kilometrů. Úspěšně zvládla i kalibrační testy svých vědeckých přístrojů a během svého prvního blízkého průletu pořídila 11 mimořádně vydařených snímků rudé planety.

Snímky zachycují osmikilometrové říční koryto Hebes Chasma a oblasti Arsia Mons a Noctis Labyrinthus. „Viděli jsme Hebes Chasma v rozlišení 2,8 metru na pixel. To je, jako kdybychom proletěli nad Bernem rychlostí 15 tisíc kilometrů za hodinu a současně pořídili ostré snímky aut v Curychu,“ komentoval úspěch Nicolas Thomas z univerzity v Bernu.

Výzkumníci také úspěšně vyzkoušeli senzory NOMAD a ACS, které budou měřit plyny v atmosféře Marsu a zjišťovat, zda se v něm nevyskytují stopy vodní páry, oxidů dusíku a síry a zejména metanu. Další senzorický nástroj FREND má zjišťovat přítomnost vodíku u povrchu planety.

Přestože hlavní část mise TGO má odstartovat až v příštím roce, první výstupy ukazují, že se rozhodně máme na co těšit. V příštích měsících sondu čeká úprava její trajektorie. Ta by ve finále měla být téměř kruhová, ve vzdálenosti okolo 400 kilometrů nad povrchem Marsu.

Lidská sexualita je velmi komplikovaná – existuje značné množství sexuálních preferencí, úchylek, odchylek a sexuálních příchutí. Stanovit tak „průměrné“ či „normální“ sexuální chování je téměř nemožné, často totiž chybí to základní – relevantní „tvrdá data“. Výzkumy v této oblasti probíhají takřka výhradně na základě průzkumů sexuálního chování, respondenti jsou ale často nespolehliví. Někteří své skutečné preference tají ze studu, jiní si naopak své odpovědi značně přibarvují. Jak tedy vypadá průměrné, či chcete-li většinové sexuální chování?

Čtyřprocentní menšina

O homosexuálech se často hovoří jako o „čtyřprocentní menšině“. Faktem ale je, že přesné číslo homosexuálně orientovaných lidí v populaci nikdo nezná – podle některých výzkumů je gayů a leseb zhruba 1 %, jiné výzkumy udávají až 15 %. Nezanedbatelná část populace ovšem nemá žádné sexuální tužby – odhady počtu asexuálů oscilují od 0,4 % do 3 %. 

Seznámit se s někým v baru a šupsnout s ním do postele? Podle vědců jde spíše o výjimku. Nadpoloviční většina (53 %) příležitostných sexuálních dobrodružství vzniká na základě dlouhodobé známosti a 12 % lidí uspokojuje své potřeby s „partnerem s výhodami“ – obvykle s dlouholetým známým či spolubydlícím, ovšem bez závazků tradičního vztahu. Jen 2 % lidí využívá pro své uspokojení služeb profesionálních společnic a společníků.

Jak častý je „průměrný sex“?

Přestože v rámci různých věkových kategorií existují poměrně velké rozdíly, data ukazují, že sex je relativně častou kratochvílí. Přibližně třetina (28 %) lidí má sex 1 až 2× do měsíce a 40 % respondentů uvedlo že si sexu užívají 1 až 3× za týden. 6,5 % lidí má sex dokonce častěji. Ze statistik také vyplývá, že 18 % lidí nemělo v posledním roce sexuální zkušenost s partnerem a 8 % mělo sex za poslední rok jen jednou. Výzkum, který zahrnoval 50 tisíc respondentů starších 18 let také ukázal, že sex rozhodně není jen zábavou mládí – 50 % respondentů ve skupině s průměrem 70 let uvedlo, že mají sex více než dvakrát v měsíci, 11 % pak každý týden.

TIP: Všeho moc škodí: Studie ukázala, že častější sex neznamená více štěstí

A jaké sexuální formy jsou nejběžnější? 86 % žen a 80 % mužů uvedlo, že měli v poslední době alespoň jednou klasický pohlavní styk. 67 % žen a 80 % mužů volilo orální praktiky a 3,5 % žen a 9 % mužů přiznalo čerstvou zkušenost s análním sexem.

Průměrná doba trvání pohlavního styku je u heterosexuálních párů 15 až 30 minut. Navlas stejnou dobu udávají také homosexuální muži. Lesbické páry mají sex méně často než heterosexuální a gay páry, zato si jej umí více užít – průměrná délka lesbických hrátek je podle statistik 30 až 45 minut.

Představa, že jsou to pouze ženy, které předstírají orgasmus, je podle statistiků zcela mylná. Z analýzy dat vyplývá, že vedle poloviny žen svůj orgasmus někdy předstírala i celá čtvrtina mužů. Obě pohlaví udávají i podobnou motivaci – svou hereckou vsuvkou chtějí především potěšit svůj protějšek.

Astronomové Liverpool John Moores University objevili zbrusu novou skupinu hvězd, které se nacházejí v centru Mléčné dráhy. Jejich objev přispěl k pochopení zajímavé historie kulových hvězdokup a jejich podílu na formování samotné Mléčné dráhy.

K objevu došlo v rámci projektu APOGEE (Apache Point Observatory Galactic Evolution Experiment), který se zaměřuje na pozorování stovek tisíců hvězd Mléčné dráhy v infračervené oblasti spektra.

Dusíkové hvězdy vznikly ve hvězdokupách

Badatelé zjistili, že celá řada hvězd v oblasti centra Mléčné dráhy se svým chemickým složením výrazně odlišuje od hvězd v jejich okolí. Je pro ně charakteristický vysoký obsah dusíku.

Vedoucí výzkumného týmu Ricardo Schiavon a jeho kolegové se domnívají, že dusíkové hvězdy jsou pozůstatkem rozpadu kulových hvězdokup během bouřlivého mládí Mléčné dráhy. V té době v Mléčné dráze zřejmě existovalo asi 10 krát více kulových hvězdokup než dnes.

TIP: Jak hvězdokupa z trpasličí galaxie zlikvidovala kandidáty na temnou hmotu?

Pokud mají Schiavon a spol. pravdu, tak zřejmě podstatná část starých hvězd v oblasti centra Mléčné dráhy vlastně původně pochází z kulových hvězdokup, zničených během rané historie naší Galaxie.

Patříte-li k milovníkům masa s poctivě propečenou kůrkou, možná jste se už setkali s dobře míněným varováním, že takto upravená pochoutka může způsobit rakovinu. Mnohé vědecké studie zmíněné riziko skutečně potvrzují. Jeden z největších výzkumů na dané téma provedli badatelé z University of Minnesota, kteří sledovali stravovací návyky spojené s masem u více než 62 tisíc lidí po dobu devíti let. U pravidelných konzumentů poctivě propečeného, spáleného nebo zuhelnatělého masa zaznamenali o 60 % větší výskyt rakoviny slinivky břišní v porovnání s ostatními účastníky.

Se spáleným masem se spojují dva typy karcinogenů čili rakovinotvorných látek. První se nazývají heterocyklické aminy (HCA) a objevují se, pokud se zvířecí svalovina (z hovězího, vepřového, rybího či kuřecího masa) připravuje při vysokých teplotách. Druhou skupinu představují takzvané polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU). Vznikají nejčastěji během pečení, když se tuk odkapávající z masa dostane do ohně, na němž se pochoutka připravuje. Není bez zajímavosti, že se PAU vyskytují také v uzeninách.