Společnosti Just Eat a Starship Technologies před pár dny psaly historii. 28. listopadu se v Londýně uskutečnilo první známé doručení jídla autonomním robotem.

Místní obyvatelka jménem Simone si objednala jídlo z nedalekého tureckého restaurantu a použila k tomu mobilní aplikaci Just Eat. Z ústředí Starship Technologies vyrazil jeden z jejich robotů. Zajel do restaurantu, vyzvedl tam objednané jídlo, a pak pokračoval na adresu, na kterou měl objednávku doručit.

Uživatelka Simone dostala textovou zprávu, že jídlo je na cestě, a pak ještě další zprávu, která obsahovala kód k otevření nákladového prostoru droida. Simone nemohla věřit vlastním očím, a připadala si, jako že se ocitla ve vědecko-fantastickém filmu.

TIP: Dodávky od Mercedesu budou fungovat jako mateřské lodi robotů

Elektricky poháněná robot Starship Technologies se pohybuje po 6 kolech. Doručuje zásilky v okruhu 3 až 5 kilometrů od základny. Může jet rychlostí až 16 km/h, ale obvykle se pohybuje jako svižný chodec, tj. rychlostí kolem 6 km/h.

Podmínky života v přírodě se s ročními obdobími zásadně proměňují. Proto jsou zvířata nucena využívat dobu, kdy je potravy dostatek a zásobit se na měsíce chladu a nouze. Díky tomu se můžete během celého roku setkávat v lesích a na polích s různými „spižírnami“, které si jednotliví živočichové vytvořili.

Podzemní komory

Určitě nejznámějším tvorem, který si tvoří zásoby, je křeček polní (Cricetus cricetus). Do úkrytu, který je často až dva metry pod zemí, odnáší v lícních torbách zrní a není žádnou zvláštností, když se některému jedinci podaří „nakřečkovat“ i dvacet kilo. Podobně si počíná i sysel.

Dalším zvířete, které spoléhá na zásoby „ve sklepě“, je norník rudý (Clethrionomys glareolus). Žije na okrajích lesů a pod zemí si na zimu střádá různá semena. V hnízdě norníka je možné nalézt zejména bukvice a žaludy, které jsou jeho oblíbenou potravní složkou. Výčet zvířat, která se na zimu připravují tímto způsobem, by nebyl kompletní bez hraboše polního (Microtus arvalis). Hrabošovy spletité chodby obsahují i krmné komůrky, jež slouží jako dočasné úkryty pro později konzumovanou potravu.

Zásoby poněkud jiného druhu si pod zemí dělá krtek. Jde o často značné množství žížal, které ovšem krtek neusmrcuje. Pouze jim poraní nervové centrum a ochromí je, takže kořist zůstává delší dobu naživu a je zdrojem stále čerstvé potravy. V takové zásobárně můžeme objevit i několik stovek žížal a různých ponrav.

Probodnuté úlovky

Nejen savci, ale i ptáci si tvoří zásoby potravy. Někdy přitom myslí na zimní období, jindy prostě nemohou velké množství jídla zkonzumovat hned, a tak je odklidí z dosahu jiných zájemců. Třeba brhlík lesní (Sitta europaea) si schovává semena do štěrbin kůry, kde je může nejen bezpečně ukrýt, ale také pohodlně zpracovat. Když objeví na krmítku semena slunečnice, létá ke zdroji tak dlouho, dokud všechna nezastrká do kmenů okolních stromů. Pak je postupně rozklovává a vybírá chutná jádra.

Ťuhýci mají apetit na jinou potravu a také jiný způsob jejího uchovávání. Pokud se jim daří lov, přebytečnou kořist napichují na ostré trny šípku, trnky nebo na ostré větvičky různých keřů. Tento způsob jim rovněž napomáhá k tomu, že mohou kořist snadno trhat. Takto napichují nejen hraboše, ptáčata, ale i větší hmyz.

TIP: Obratný lovec našich vod aneb Vydra a její svět

Se zásobami ulovených hrabošů se setkáváme i u některých sov. Sovy totiž nemají vole, a tak se nemohou dostatečně nasytit „na později“, jako například dravci. Proto si musí tvořit zásoby. Někdy je možné vidět tělíčka ulovených hrabošů přímo u hnízda nebo na oblíbených stanovištích. V případě, že se třeba kulíškovi nejmenšímu (Glaucidium passerinum) daří lov hrabošů, ukládá si je přímo do dutiny, kde hnízdí.

Zapomnětlivost matkou nových stromů

Celá řada dalších ptáků a savců si schovává potravu. Bobr evropský (Castor fiber) má v oblibě měkké dřeviny, které okusuje na březích. Na zimu se připravuje tak, že pod hladinu odnáší olistěné větve stromů, které zapichuje do dna, aby nevyplavaly.
Dalším příkladem může být veverka obecná (Sciurus vulgaris). Známky její „proviantní činnosti“ lze velmi často vidět na větvích stromů v podobě zavěšených hub. Kromě toho si však toto přičinlivé zvířátko odnáší i různá semena do četných skrýší v dutinách. Zejména si ráda schovává lískové oříšky, nebo i vlašské ořechy. Také u ní můžeme objevit drobný srnčí shoz (srnčí paroží), který ráda okusuje. Veverka dokáže do své skrýše nanosit až tři kila různých semen a zásoby si dělá i v zemních úkrytech. Často ji zastihneme, jak někde u stromu v trávě schovává oříšek nebo žalud. Veverky mají ovšem často smůlu v tom, že jim takto uschovanou potravu někdo „vyfoukne“ – nejčastěji jiná veverka. V jiných případech může na konkrétní skrýš jejich původkyně zapomenout a díky tomu na místě později vyroste nový keř nebo strom.

Obdobně často dopadnou semena, která si pro pozdější konzumaci schovává sojka obecná. Když je na podzim hojnost žaludů, zahrabává je do zemních úkrytů. Dělá to tak, že samotným žaludem, který nese v zobáku, vymáčkne důlek a zatlačí jej do země. Pak místo zakryje listím nebo trávou. Jestliže se jí nedaří vmáčknout žalud do pevnější hlíny, položí jej na zem, zobákem vytrhne trávu, aby vznikl důlek a teprve tam žalud uloží. V mnoha případech na ukryté jídlo zapomene.

Rezervy i nedobrého

Techniku uchovávání nespotřebovaných úlovků si vedle menších živočichů osvojili i dravci. Například liška obecná (Vulpes vulpes), pokud uloví větší kořist, spotřebuje jen část a zbytek ukryje. Většinou někde u pařezu zatlačí zbytek do listí nebo do trávy a čenichem maso zahrne dalším listím nebo trávou.

Rys ostrovid (Lynx lynx) loví i větší savce, jako jsou srny nebo mufloni a různá mláďata. Z ulovené kořisti zkonzumuje na jedno posezení asi tři kila masa a zbytek zahrabe. Jestliže se mu nedaří ulovit nic jiného, často se k dřívějšímu úlovku vrací. U rysa je zvláštností i to, že někdy zabité zvíře vůbec nenačne a jen jej schová před dalšími konkurenty. Vrací se až když má hlad. Kořist schovává tak, že ji přikryje větvemi, trávou nebo zahrne sněhem. Někdy ji zatahuje i pod větve nízkých stromů.

Podobně jako rys, pod listím a trávou, ukrývá zbytek kořisti i medvěd hnědý (Ursus arctos). V dutinách stromů můžeme zase objevit zásoby kuny lesní (Martes martes). Ve skrýších má zbytky kachen, bažantů, ondater a dalších živočichů. Kuna skalní (Martes foina) zase ráda schovává vejce ptáků.

Tchoř tmavý (Mustela putorius) si podobně jako krtek tvoří zásoby z ochromených úlovků. V jeho případě jsou to žáby, které kousne do páteře a tím je ochromí. Tchoře vede instinkt k tomu, aby zabíjel, dokud je kořist k dispozici. Na druhé straně ale není na žabách potravně závislý a ani je nemá v oblibě. Dokonce po požití žabích samic vyvrhuje rosolovité obaly s vajíčky, která mu bobtnají v žaludku a působí zažívací potíže. Bezprostředně po ulovení si s „odporem“ otírá stále tlamičku. Příležitost vytvořit rezervy je ovšem příliš lákavá, než aby tchoř opovrhl i touto „nechutnou“ stravou. Instinkt tak jako v případě mnoha jiných tvorů a rituálů vítězí nad osobními libůstkami.

Zkušenosti z prvních bojů s Finy (1939–1940) vedly k požadavku na vývoj nového typu tanku, vyzbrojeného houfnicí velké ráže, jejíž těžké granáty by dokázaly prorazit i odolné stěny betonových bunkrů. Tak vznikl KV-2, stroj s novou mimořádně velkou věží, který nesl tedy houfnici ráže 152 mm. Výroba sice běžela pomalu, ale k útvarům postupně přicházely další a další stroje. Do konce roku 1940 k jednotkám odešlo 102 vozidel a do začátku německého útoku přibližně 200.

KV-2

• Osádka: 6 mužů
• Hmotnost: 53 t
• Délka: 6,8 m
• Šířka: 3,35 m
• Výška: 3,28 m
• Pancéřování: 30–110 mm
• Pohonn jednotka: V-12
• Výkon motoru: 375 kW
• Max. rychlost: 26 km/h
• Hlavní výzbroj: 152mm houfnice M-10
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DT
• Dojezd: 140 km 

Produkce probíhala ještě po německém útoku, přičemž celkově vzniklo 340 exemplářů KV-2. Stroje určené primárně k ničení betonových pevnůstek byly nasazeny v bojích úplně jiného druhu. Jejich mohutné dělo dokázalo likvidovat jakýkoliv německý obrněnec, neboť těžký protibetonový granát probíjel na vzdálenost 1 500 metrů ocelovou desku silnou 70 mm. Proto se často používaly k zastavování nepřátelských tankových úderů.

Temná hmota (nebo též skrytá látka) představuje dosud neodhalenou substanci, jež je podle současných kosmologických modelů nezbytná k vysvětlení struktury a dynamiky vesmíru. Temná hmota má tvořit víc než čtvrtinu energie a hmoty kosmu. 

První indicie o existenci této substance se objevily v 30. letech, když Fritz Zwicky studoval kupu galaxií v Panně: Odhadl přitom, že aby bylo možné objasnit rychlost pohybu jednotlivých členů kupy, musela by obsahovat 400× víc hmoty, než pozorujeme. Podobně se vysvětlují rotační křivky spirálních galaxií, které jsou ploché – se vzdáleností od středu se obvodová rychlost rotace nesnižuje: Podle zastánců existence temné hmoty to nezbytně svědčí o přítomnosti nepozorované hmotné substance.

Všechna „odhalení“ skryté látky však stavějí na silném předpokladu platnosti zákona univerzální gravitace tak, jak jej odvodil Isaac Newton pro pohyby těles ve Sluneční soustavě. Popírači existence temné hmoty argumentují, že v tomto případě dochází k neoprávněné extrapolaci teorie odvozené pro škály astronomických jednotek na škály megaparseků.

TIP: Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu?

V roce 1983 formuloval Mordehai Milgrom hypotézu známou dnes pod obecným označením MOND neboli MOdified Newtonian Dynamics (modifikovaná newtonovská dynamika): Podle ní má gravitační síla funkční závislost na hodnotě zrychlení a pro malá zrychlení (ve „slabém režimu“) je efektivnější. Pro plochou rotační křivku okrajových částí spirálních galaxií by tedy nebylo nutné hledat skrytou látku, stačila by ta viditelná; stejně tak bychom mohli vysvětlit nečekaně velkou rychlost pohybu galaxií v kupách. Milgromovo elegantní řešení má mnoho zastánců a někteří z nich přetvořili jeho původní hypotézu do plně relativistické teorie gravitace; převažují však stoupenci standardní kosmologie s temnou hmotou.

4. prosince 1996 byla vypuštěna planetární sonda Mars Pathfinder, která na Mars dopravila první vozítko – rover Sojourner.

Sondu vynesla do vesmíru nosná raketa Delta II (stalo se tak jen měsíc poté, co odstartoval Mars Global Surveyor). Po 7 měsíční cestě Mars Pathfinder přistál 4. července 1997 na Marsu v pánvi Ares Vallis, v oblasti zvané Chryse Planitia. Složené sluneční panely po dobu cesty ukrývaly malé vozítko zvané Sojourner, schopné pohybovat se po okolí povrchového modulu a tím rozšířit zkoumanou oblast.

Ačkoliv byla proklamována životnost vozítka Sojourner pouze týden a povrchového modulu měsíc, obě části jí značně překonaly. Poslední komunikace se sondou Pathfinder proběhla 27. září 1997, kdy pravděpodobně došla energie v bateriích udržující teplotu modulu.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars

Mise za 265 miliónů amerických dolarů skončila značným technickým i vědeckým úspěchem, když se podařilo splnit a překročit většinu původních plánů. Během pobytu na povrchu Marsu sonda odeslala zpět na Zemi 2,3 miliard bitů informací včetně 16 500 obrázků pořízených přistávacím modulem a 550 obrázků pořízených vozítkem. Získaná vědecká data umožnila poodhalit, že se v historii planety nacházelo období, které bylo teplejší a vlhčí než je tomu dnes a které umožnilo krátkodobou existenci tekuté vody na povrchu. Po technické stránce se povedlo otestovat nové technologie - například přistávání planetární sondy pomocí airbagů, které nebyly použity nikdy před tím.

Švýcar Marc Widner, jenž vede čokoládovnu Chocolate with Love (neboli „čokoláda s láskou“), přišel s delikatesou pro něžné pohlaví, která dámy nejen uklidní a zbaví stresu, ale také jim prý pomůže zmírnit menstruační bolesti.

TIP: Týden se zmrzlinou: Pro ženy, které mají své dny

Čokoláda obsahuje 60 % kakaové hmoty a navíc směs 17 horských bylin, zvolených speciálně na základě osvědčené – a samozřejmě tajné – „antimenstruační“ receptury. Novinka se jmenuje Frauenmond, tedy „dámský měsíc“, a jedna tabulka vyjde v přepočtu na víc než 300 korun. Její účinky prozatím vědci nepotvrdili ani nevyvrátili, objednávejte tedy pouze v přiměřeném množství.

Pohádky, neboli po staru báchorky, si samozřejmě spojujeme především s dětstvím. Ať už jsou obyčejné, exotické, moralizující, nebo hrůzostrašné, jedno mívají společné: s naprostou samozřejmostí v nich vedle sebe existují hrdinové a předměty z říše fantazie spolu s normálním světem. 

Léčba skrytých neuróz

Absence běžných zákonů nás přitom v pohádkovém světě vykloubeném z logiky samozřejmě nepřekvapí. Nikdo se nepodivuje nad zázraky ani nad tím, že děti strkají babu jagu do pece, useknuté končetiny létají vzduchem a v honbě za vítězstvím dobra a potrestáním zla se hrdina mnohdy nevyhne setkání s kanibalismem („čichám, čichám člověčinu“). 

Psychologové pak nabízejí různé odpovědi na otázku, proč jsou dětské příběhy o dobru a zlu často okořeněny brutalitou, při níž rodičům vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Podle dominantní teorie souvisí dětská psychika ve vývinu s mnoha úzkostmi, jež zahrnují i představu vlastní smrtelnosti. Jinými slovy – v dítěti se mísí děsivé a temné aspekty, což si ovšem na rozdíl od dospělých nedokáže uvědomit. Na scénu tak vstupuje pohádka, v níž lze dobro i zlo přesně pojmenovat, a malý čtenář či posluchač má tedy možnost se s žádoucím chováním identifikovat. Kouzlo pohádek tkví tudíž v tom, že pomáhají zvládnout a překonat hluboko zasunuté negativní emoce a stavy, přičemž celý proces probíhá nevědomě. 

Mýtus versus pohádka

Ačkoliv je ústní tradice předávání pohádek pravděpodobně stará jako lidstvo samo, písemná svědectví se datují „pouze“ asi tři tisíce let do minulosti, přičemž pocházejí ze starověkého Egypta, Babylonie a Indie. Jednu z prvních zmínek o pohádkách najdeme ve 4. století př. n. l. také u Platona, který tyto symbolické příběhy, jež řecké matky vyprávěly dětem, pojmenoval „mythoi“. Ve 2. století pak antický filozof a spisovatel Lucius Apuleius zachytil již konkrétní příběh Amora a Psyché, který lze v pozdější pohádkové variantě Krásky a zvířete vysledovat v mnoha dalších kulturách napříč Evropou – především v Norsku, Švédsku a Rusku. Symbolika ženy, která vysvobodí svého zvířecího milence, tak patří k nejstarším dochovaným pohádkovým motivům vůbec. 

Jako samostatný literární žánr se krátké fiktivní příběhy vyprofilovaly někdy v období renesance. Vůbec prvním, kdo se začal pohádkami pro děti podrobněji zabývat, byl Charles Perrault, francouzský spisovatel a zároveň vysoký úředník na dvoře Ludvíka XIV. Jeho veršovaná sbírka Pohádky mé matky husy vydaná v roce 1697 slavila neobyčejný úspěch po celé Evropě a v podstatě prosadila žánr pohádky do literatury. Sbírka už přitom obsahovala takové dnešní evergreeny, jako je Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka nebo Kocour v botách.

Triumf bratří Grimmů

Další zlom ve vývoji dětských příběhů přinesl konec 18. století, jenž nabídl zcela nový pohled na jejich existenci a původ. Podle romantiků měl tento útvar vzniknout jako manifestace lidové tvořivosti, v němž dává národ najevo svou moudrost, fantazii i vztah k vlastním božstvům. Impulzy k hledání nových, především náboženských souvislostí v pohádkách se staly rozhodujícím faktorem také pro práci později světově proslulých bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových.

Jejich sbírka Pohádky bratří Grimmů vydaná v letech 1812–1815 slavila neuvěřitelný úspěch a znamenala doslova boom tohoto literárního útvaru. Kromě sběratelů a spisovatelů nových příběhů se vyrojilo i množství badatelů, jež zajímala především podobnost mezi pohádkami napříč kontinenty. Povšimli si jí ostatně už sami Grimmové, kteří v tomto smyslu hovořili o „rozbitém krystalu, jehož střepy ještě nacházíme rozseté v trávě“.

Pohádky jako paměť lidstva

Přelom19. a 20. století přinesl různé vědecké teorie o možné společné pohádkové pravlasti, odkud se měla konkrétní díla rozšířit do celého světa. Podle některých názorů šlo o Indii, jiní badatelé se přikláněli spíše k Babylonii.

Další slávu vyneslo tomuto původně lidovému žánru jeho zkoumání v rámci hlubinné psychologie. Její zastánci se vzácně shodli, že pohádka představuje jedno z nejlepších a zároveň nejjednodušších zobrazení základních témat a problémů lidského života. Výzkum pohádek velkou měrou ovlivnil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který koncem 19. století upozornil na jejich zásadní symbolický význam stejně jako na podobnost se snem. Dětské příběhy o souboji dobra a zla podle něj zobrazují konflikty mezi vědomím a nevědomím, jež mohou – zůstanou-li vnitřně nezpracovány – vést k neurózám, nebo i psychózám.

Symboliku pohádek zkoumal podrobně také psychiatr Carl Gustav Jung. Dospěl k závěru, že tyto příběhy dokonce zachycují jakousi archaickou vrstvu vývoje lidského vědomí čili tzv. archetypy (například dítě, válečník, matka, stařena, mudrc). Jedná se přitom o vzorce chování, kterým rozumějí všichni lidé stejně.

Tisíce příběhů, jeden vzorec

Podle Junga tak pohádky – archetypální příběhy – vyjadřují v podstatě stále totéž. V tom se shodl i s dalším slavným badatelem, Vladimirem Proppem, který se pokusil převést teorii do praxe: Po prozkoumání stovek pohádek došel k závěru, že se v nich sice vyskytují různí hrdinové s různými motivacemi, ovšem nemění se jejich „funkce“ (například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť). Zmíněných funkcí napočítal Propp celkem 32, přičemž lze do této struktury údajně zařadit jakoukoliv pohádku.

Pohádkový vzorec tak zůstává prakticky neměnný: Příběh začíná obvykle expozicí místa a času, jež se vyjadřuje pomocí známých formulí „Bylo, nebylo…“, „Za sedmero horami…“, „Byl jednou jeden král…“ apod. Následuje představení hlavních postav, které nás coby nositelé dramatického děje mají pohádkou provázet.

V souladu s vývojem aristotelovského dramatu (expozice–kolize–krize–peripetie–katastrofa) přichází na řadu nastínění určitého problému, bez nějž by celý příběh ani nemohl vzniknout. Komplikace se pak postupně řeší, což může provázet jedna či více dalších překážek. Napětí tak postupně graduje až do vrcholného bodu – katastrofy (princ získá princeznu a žijí spolu šťastně až do smrti apod.). 

Potíže s interpretací

Psycholožka Marie-Louise von Franzová definuje pohádky v souladu s Jungem jako „nejčistší a nejjednodušší výraz kolektivně nevědomých procesů“. Pohádkové archetypy jsou nevědomé, a tudíž nelze obsah smyšlených příběhů překládat do intelektuálních pojmů. Zkrátka – pohádku na sebe musíme nechat působit, aniž bychom se „vrtali“ v jejích významech, neboť sama o sobě představuje nejlepší vysvětlení.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Nabízí se ovšem otázka, proč skrytému poselství nelze často porozumět přímo. Von Franzová dává jednoznačnou odpověď: Naše nevědomí neumí – na rozdíl od vědomí – pracovat s pojmy a myšlenkami. Je to stejné, jako by se někdo s určitou vizí snažil tuto vizi sdělit ostatním, ale neznal by vhodná slova. Skutečnost, kterou se nám totiž pohádka nevědomě snaží sdělit, je natolik komplexní a obtížně rozpoznatelná, že může do našeho vědomí proniknout pouze mnohonásobným opakováním příběhu stále dokola – což děti mimochodem milují. Jde však pouze o jeden z mnoha způsobů, jak lze na pohádky nahlížet a interpretovat je. 

Část českých stavů výstražně zvedala prst ještě dřív, než byl zvolen za panovníka. Tušili nebezpečí. V rakouských zemích dokázal v krátkém čase umlčet opozici, obnovil pořádky a vysloužil si pověst železného muže. Krátce po svém příjezdu do Čech napsal svému staršímu bratrovi Karlovi, římskému císaři a španělskému králi: „Pospíším si, seč budu s to, abych dal do pořádku záležitosti této země. Je zde spousta úkolů tak velikých a spletitých, že je to téměř k nevíře.“

Pod dohledem

Když nakonec dosáhl toho, že byl uznán českým panovníkem všemi stavy říše, mohl konečně začít s reformami. Hned v roce 1527, druhý rok jeho vlády, vznikla česká královská komora, jejímž úkolem bylo podchytit a mobilizovat veškeré druhy královských příjmů a hlavně se starat o vybírání daní – berní. Skrze českou královskou komoru se řadou opatření Ferdinand rychle dostal k moci nad finančními prostředky českého státu. Hned od počátku vlády plně obnovil panovnickou autoritu nad mincovním regálem a po dramatickém sporu se stavovským sněmem se zmocnil i nejvýnosnějších soukromých stříbrných dolů v Jáchymově. Vše se tak dostalo pod strohý úřední dohled.

A právě peníze se staly třecí plochou mezi panovníkem a českými stavy. Ferdinandovi totiž v Čechách patřilo jen několik korunních statků a vše ostatní bylo v rukou šlechty. Zřízení české královské komory bylo pro panstvo šokem, a když komora začala vyhledávat nové zdroje příjmů do královské pokladny, byla to pro ně katastrofa. Nárazový výběr daní se za Ferdinanda změnil na každoroční a královská komora získávala další a další pravomoci. Připravovala návrhy pro sněm, dohlížela na výběrčí, na údržbu královských hradů, na ražbu mincí, snažila se o obnovu korunních statků i o hornictví. Roku 1528 Ferdinand zrušil jednotu pražských měst, čímž Prahu nejvíc oslabil.

Proti králi

Kromě sporů, které vedl Ferdinand I. v Čechách, musel řešit i problémy v říši, kde v té době zuřila šmalkaldská válka. Samozřejmě na to nebyl sám, ale pomáhal svému bratru císaři. Začátkem léta roku 1546 se císařsko-královští sourozenci sešli v Řezně, aby se dohodli na společném postupu. V té době zasedal v Českém království zemský sněm, který měl schválit mimořádnou válečnou berni, ale neschválil. Na podzim 1546 potřeboval Ferdinand uskutečnit podpůrnou vojenskou akci z Čech do Saska. Povolal proto hotovost ke Kadani a pokoušel se ji přimět, aby se vydala do pole. Většina oddílů odmítla. Blížila se zima a nikdo z Čechů také nechtěl bojovat proti saskému kurfiřtovi (vůdci šmalkaldského spolku), který podporoval příjímání pod obojí. V lednu ale Ferdinand svolal zemskou hotovost znovu a to formou královského mandátu. Jako důvod udal to, že saský kurfiřt přímo ohrožuje české království. Se svoláním zemského sněmu se ani neobtěžoval, i když věděl, že právě jen zemský sněm může odsouhlasit užití domácího vojska. 

Týmu astronomů se ve světle vyzařovaném mimořádně hustou neutronovou hvězdou se silným magnetickým polem zřejmě podařilo zachytit první známky kvantového efektu, jehož předpověď pochází již z roku 1930. Stupeň polarizace pozorovaného světla naznačuje, že v jinak prázdném prostoru v okolí neutronové hvězdy by se mohl projevovat kvantový jev známý jako dvojlom vakua.

Roberto Mignani a jeho tým zkoumali neutronovou hvězdu RX J1856.5-3754, která leží asi 400 světelných let od Slunce. Přestože se jedná o jednu z nejbližších známých neutronových hvězd, je tak mimořádně slabá, že její pozorování pomocí přístroje FORS2 a dalekohledu VLT bylo doslova na hranici technických možností současných astronomických zařízení.

Neutronové supermagnety

Neutronové hvězdy jsou velmi hustými pozůstatky jader hvězd alespoň desetkrát hmotnějších než Slunce, které v závěrečné fázi svého vývoje explodovaly jako supernovy. Nesou mimořádně silné magnetické pole – miliardkrát silnější než například u Slunce, které proniká jejich povrchovými vrstvami do okolního prostoru.

Magnetická pole neutronových hvězd jsou tak silná, že mohou ovlivňovat dokonce vlastnosti prázdného prostoru v okolí. Vakuum většinou považujeme za naprosto prázdné a světlo jím může procházet bez jakékoliv změny. Z pohledu kvantové elektrodynamiky je však prázdný prostor naplněn neustále vznikajícími a zanikajícími virtuálními nabitými částicemi. Kvantová teorie popisuje rovněž interakce mezi těmito nabitými částicemi a fotony. Velmi silná magnetická pole mohou ovlivňovat vlastnosti prostoru takovým způsobem, že i ve vakuu může docházet ke změnám polarizace světla, které jím prochází.

Podle kvantové elektrodynamiky se vakuum v silném magnetickém poli při průchodu světla chová podobně jako hranol a dochází zde k jevu, který je známý jako dvojlom vakua.

Osmdesát let stará vakuová hádanka

Dvojlom vakua je jedním z mnoha jevů předpovězených v rámci kvantové elektrodynamiky, ale jako jeden z mála dosud nebyl pozorován. Pokusy o jeho detekci v laboratorních podmínkách jsou neúspěšné již 80 let, od doby, kdy existenci jevu předpověděli Werner Heisenberg a Hans Heinrich Euler. Jev lze detekovat pouze za přítomnosti mimořádně silných magnetických polí, jaká se vyskytují například v okolí neutronových hvězd. 

Po pečlivé analýze dat získaných pomocí dalekohledu VLT se týmu podařilo odhalit známky lineární polarizace (na úrovni kolem 16 %) – což by mohlo být důsledkem zesilujícího efektu vakuového dvojlomu, který nastává v prázdném prostoru obklopujícím neutronovou hvězdu RX J1856.5-3754.

Podle italského vědce Roberta Mignaniho není možné naměřený stupeň lineární polarizace jednoduše vysvětlit pomocí dostupných modelů, pokud nebereme v úvahu také vakuový dvojlom předpovězený kvantovou elektrodynamikou.

Onkologičtí pacienti žijí déle, pokud mají právoplatného partnera. Vyplývá to ze studie provedené vědci na Harvardské univerzitě. Výzkum zahrnoval všech deset nejběžnějších typů nemoci od rakoviny prsu, plic, prostaty až po karcinom střev. U pacientů žijících v manželství se nemoc podařilo diagnostikovat v dřívějších stadiích a následná léčba byla úspěšnější. Pravděpodobnost úmrtí se u nich snížila o celých dvacet procent, přičemž pozitivní efekt se výrazněji projevil u mužů.

Autor studie dr. Paul Nguyen však upozorňuje, že výsledky výzkumu nemají zdeptat svobodné osoby. „Jde spíše o pozitivní vzkaz, který dokazuje, jak důležitá je sociální podpora,“ uvádí Nguyen. „Něco tak jednoduchého, jako je být tu pro druhého, jít s ním k lékaři, může představovat velmi mocný nástroj.“ Podle Nguyena je podpora životního partnera důležitá jak pro rychlejší stanovení diagnózy, tak pro zvládnutí náročné léčby a dodržování léčebného režimu.

Dr. David Spiegel ze Stanfordovy univerzity navíc tvrdí, že ženy s metastázami rakoviny prsu žijí v průměru o osmnáct měsíců déle, pokud navštěvují podpůrnou skupinovou terapii. Spiegel také zkoumal, zda se život se stabilním partnerem projeví v organismu i na biochemické úrovni. Zjistil, že partnerský vztah má vliv na stresové hormony, jež hrají roli v imunitních reakcích a kvalitě spánku.