Národní park Wulingyuan se nachází v čínské provincii Hunan (Chu-nan) a zabírá plochu 396 km². Kdysi se v těchto místech nacházelo moře, ze kterého byly zhruba před 100 miliony lety působením eroze postupně vytvořeny podivuhodné útvary evokující výjevy z tradičních čínských krajinomaleb. Celkem zde můžete nalézt až 4 000 různých skalních věží vystupujících ze subtropického lesa, z nichž více než 350 dosahuje výšky 400 metrů.

TIP: Sopky indonéského souostroví aneb Ostrovy chvějící se země

Celá řada z nich se pyšní velmi poetickými jmény jako Dračí žena, Oblaka a mlhy nad strží nebo Generál střežící vstupní bránu. Na vrcholek nejvyšší věže Žlutého lva, který se nachází ve výšce 1 043 metrů, můžete vystoupit po 3 878 kamenných schodech a kochat se vyhlídkou na celou oblast. Kromě skalních věží zde naleznete divoké říčky a vodopády s průzračně modrou vodou. Oblast je také bohatá na krápníkové vápencové jeskyně, z nichž největší – jeskyně Žlutého draka – měří úctyhodných 7,5 km.

Nejslavnějším pozemským kaňonem je bezesporu arizonský Grand Canyon. Jde sice o nejdelší kaňon na světě, zdaleka ale není tím nejhlubším. Tím nejhlubším je šestikilometrový Velký kaňon Yarlung Tsangpo v Číně. Ani ten ale nemůže soupeřit se skutečným rekordmanem v rámci Sluneční soustavy. Nejhlubším známým kaňonem je Verona Rupes na Uranově měsíci Miranda. Tato proláklina měří podle odhadů okolo 20 kilometrů (někdy se uvádí okolo 10 kilometrů).

Na snímku je Verona Rupes, jak jej zachytila kosmická sonda Voyager 2 při svém průletu v roce 1986. Jak tento obrovský útes vznikl zůstává zatím záhadou. Podle vědců je možné, že jeho vznik souvisí s dopadem velkého impaktu, případně s tektonickým pohybem povrchu.

28. listopadu 1961 byl s firmou North American Aviation podepsán hlavní kontrakt na vývoj a výrobu velitelských a servisních modulů lodí Apollo. Podle obalů, v nichž společnost hardware dovážela na kosmodrom, zvolila posádka Apolla 9 pro svoji mateřskou loď volací znak Gumdrop neboli „žvýkačka“ – k nelibosti PR oddělení NASA.

Čtyřicet let poté, co světlo světa spatřil zřejmě nejslavnější punkový singl všech dob – Anarchy in the U.K. od britské kapely Sex Pistols, se punk v Anglii stal opět středobodem zájmu. Alespoň na pár hodin. Syn manažera punkové skupiny Sex Pistols Malcolma McLarena a módní návrhářky Vivienne Westwoodové Joe Corré spálil v sobotu v Londýně sbírku punkových memorabilií v hodnotě pěti až deseti milionů liber (160 až 320 milionů Kč). Vyjádřil tak svůj protest proti zařazení punku mezi hlavní hudební proudy. 

Britská média i fanoušci hovoří o „barbarství“ a „prázdné demagogii“. Obchodník a milionář Joe Corré zbohatl v roce 2010, když prodal úspěšnou oděvní značku. Tu ale podle mnohých vybudoval právě z peněz, které utržil z dřívějšího prodeje pamětihodností po svém otci a hudebnících Sex Pistols. V plamenech na řece Temži v sobotu zmizelo v nenávratnu množství dobových oděvů, včetně kožených kalhot, sepraných džínsů a triček s provokativními kresbami i nevydaných skladeb kultovní kapely.

Látka RDX, známá též jako hexogen nebo cyklonit, je velmi výbušná a také vysoce toxická. Od druhé světové války se ve velkém používá k výrobě munice.

Při výrobě, skladování a používání této munice často dochází ke znečištění životního prostředí. Dekontaminace tradičními postupy bývá v takovém případě velmi nákladná.

Vědci proto geneticky upravili dvě běžné a nenáročné trávy – proso a psineček, které teď mohou látku RDX zneškodnit a využít ke svému růstu. Vložili do jejich DNA geny bakterií, které právě tohle dovedou.

TIP: Trávy bohaté na nanovlákna celulózy zajistí lepší kondomy a latexové rukavice

V laboratorních experimentech se GM trávy osvědčily. Během dvou týdnů zneškodnily veškerou látku RDX v simulované půdě a rozložily ji na neškodné komponenty.

Letos v únoru uplynulo šedesát let od klíčového XX. sjezdu Komunistické strany SSSR, na němž první tajemník ústředního výboru Nikita Sergejevič Chruščov vystoupil s něčím do té doby zcela nemyslitelným. Tehdy již tři roky mrtvému a prozatím nedotknutelnému Stalinovi přiřkl ve svém projevu zodpovědnost za miliony zmařených životů a navíc podrobil kritice kult jeho osobnosti. Přestože šlo o tajný projev a na veřejnost pronikla pouze jeho umírněná verze, odstartovala tato „stranická poprava“ chruščovovskou destalinizaci sovětské společnosti. 

Kritika ve vlnách

V celé zemi mizely Stalinovy pomníky, busty a obrazy, v knihách a časopisech vycházely texty o okolnostech a následcích jeho krutovlády. Symbolickým vrcholem těchto změn se stalo odstranění diktátorových ostatků z mauzolea na Rudém náměstí na podzim roku 1961. Podle delegátů XXII. sjezdu strany se totiž Stalin „zpronevěřil leninskému odkazu“, takže již nebyl hoden s „vůdcem světového proletariátu“ nadále sdílet místo posledního odpočinku.

Po Chruščovově pádu v roce 1964 se však situace změnila a za vlády jeho nástupce Leonida Iljiče Brežněva se kritika vytratila. Stalin sice zůstal pohřbený u kremelské zdi a jeho postavení nešlo srovnávat s léty, kdy kult osobnosti kvetl, rozhodně jej ovšem už nebylo možné veřejně kritizovat. 

Další vlna destalinizace přišla ve druhé polovině 80. let, za perestrojky Michaila Gorbačova. Součást „přestavby“ Sovětského svazu tvořila i politika „glasnosti“ (otevřenosti), jež kladla důraz na maximální svobodu informací. Po dvě desetiletí potlačovaná kritika Stalinových zločinů sice opět dostala prostor, nicméně k vymýcení pozitivního obrazu „rudého cara“ ani ona, ani další čtvrtstoletí relativně svobodného vývoje v Rusku nestačily.

Tvář na hrníčku

Jakkoliv se to může zdát nevkusné, v posledních letech se Stalin v Rusku zařadil mezi symboly populární kultury. Figuruje v písňových textech a počítačových hrách, jeho tvář se objevuje na oblečení, obalech potravin, kapotách aut, vánočních ozdobách, a dokonce i na ikonách. Lidé nevidí nic špatného na nápadu užít si večírek v generalissimově uniformě, vytetovat si na tělo obličej s typickým hustým knírem nebo založit web věnovaný Stalinovu životu a dílu. Každý, kdo přiletí na jedno z moskevských letišť, si může koupit suvenýr s vyobrazením „vůdce národů“.

Tento návrat se však netýká jen popkultury, nýbrž i veřejného prostoru. Zejména v posledním roce, kdy v Rusku probíhaly oslavy kulatého výročí konce velké vlastenecké války, se v médiích často objevovaly zprávy o odhalování pomníků či pamětních desek věnovaných právě kontroverznímu generálnímu tajemníkovi. Před začátkem oslav 70. výročí vítězství ve druhé světové byly Stalinovy portréty k vidění v ulicích Moskvy i Jekatěrinburgu, a loni v létě se dokonce Josif Vissarionovič dočkal nového muzea ve vesničce Choroševo u Rževa, v dřevěném domě, kde v srpnu 1943 strávil jednu noc. Expozice je věnována místním válečným událostem a Stalinově „úloze ve vítězství nad fašismem“. Čas od času se také vynoří otázka opětovného přejmenování Volgogradu na Stalingrad, pro něž se například v roce 2002 vyslovilo 29 % Rusů, a v roce 2015 dokonce 31 %.

Hlavními tahouny Stalinova návratu do ruského veřejného prostoru jsou pochopitelně komunisté, kteří se přitom kromě ideologie mohou opírat také o diktátorův pozitivní obraz, jenž se v hlavách řady Rusů zabydlel již dávno. Dokládají to výsledky průzkumů veřejného mínění, které se v zemi pravidelně provádějí kolem březnového výročí Stalinovy smrti.

Několik čísel

Těsně před rozpadem Sovětského svazu přitom Gruzín Josif Džugašvili nepatřil k nijak oblíbeným postavám ruských dějin: Podle údajů Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění jej v roce 1990 hodnotilo kladně jen 8 % Rusů. Během následujících desetiletí se však vnímání lidí změnilo. Podle výsledků průzkumu téže státní instituce mezi tisícovkou obyvatel Petrohradu z února 2003 už 45 % respondentů považovalo Stalinovu úlohu v historii země za „rozhodně pozitivní“ nebo „spíše pozitivní“ a ve stejném průzkumu 39 % dotázaných uvedlo, že jeho epocha přinesla státu víc dobrého než zlého. 

Ve stejné době provedlo Všeruské centrum sociologické šetření mezi 1 600 respondenty z různých koutů federace: 36 % z nich souhlasilo s tvrzením, že bez ohledu na chyby a nedostatky, které se Stalinovi připisují, je nejdůležitější, že se právě pod jeho vedením podařilo zvítězit ve velké vlastenecké válce. V rámci stejně koncipovaného průzkumu z roku 2005 pak úloze vůdce v dějinách země přiřadilo kladné znaménko rovných 50 % dotazovaných. V těchto šetřeních vyjadřují Stalinovi náklonnost hlavně starší ročníky a příznivci komunistické strany. Většina mladých jej naopak hodnotí negativně, nebo se o něj jednoduše vůbec nezajímají. Kritičtěji se k diktátorovi staví také vzdělanější lidé.

Pozoruhodného úspěchu Stalin dosáhl koncem roku 2008. V televizní soutěži o největší osobnost ruských dějin se tehdy s 519 071 hlasy umístil na třetím místě, zatímco pro vítěze klání, středověkého státníka a vojevůdce Aleksandra Něvského, se vyslovilo asi jen o pět tisíc Rusů víc. Během první části hlasování Stalin dokonce vedl, ale kromě novgorodského velkoknížete jej nakonec předběhl ještě Pjotr Stolypin, ruský reformátor a ministerský předseda z let 1906–1911. Protože by Stalinovo vítězství v soutěži popularity jistě nebylo tak neškodné jako to, kterého dosáhl fiktivní génius Jára Cimrman v České televizi, vyrojila se řada spekulací o manipulaci s výsledky.

Jeden z posledních „stalinských“ průzkumů provedla nezávislá organizace Levadovo centrum loni v březnu: 46 % dotazovaných spojovalo Stalinovu smrt s koncem teroru a masových represí; pozitivně jej však hodnotilo 39 % Rusů a 30 % respondentů se současně vyjádřilo, že k němu cítí úctu. Jak je možné, že člověka, jenž má podle některých odhadů na svědomí až dvacet milionů mrtvých, vnímají lidé tak kladně?

Staré dobré časy

Hlavním zdrojem náklonnosti k jeho osobě je nepochybně vítězství nad nacistickým Německem, kterého Sovětský svaz dosáhl právě pod jeho vedením. Tento obrovský úspěch patří dodnes k základním kamenům novodobé ruské identity. SSSR vyšel z války jako stát, jenž se nejvíc podílel na porážce Hitlerovy „říše zla“ (s níž měl však tehdy právě kvůli Stalinově politice nápadně mnoho společného), a jako velmoc schopná po několik následujících desetiletí soupeřit o světovládu se Spojenými státy. 

Neméně významnou roli hraje ovšem i zklamání z domácího vývoje v posledním čtvrtstoletí. Hořkost pramenící z rozpadu impéria, sesazení z pozice globální velmoci a pocit ztráty starých jistot vytvořily podmínky pro šíření sovětské nostalgie. Nezaměstnanost tehdy – alespoň oficiálně – neexistovala, život měl jasný řád a komunistická ideologie, ono „sekulární náboženství“, mu dávala smysl. V tomto kontextu vyjadřují sympatie ke Stalinovi přeneseně také o něco obecnější stesk po „starých dobrých sovětských časech“ a lze je číst i jako projev touhy po vládě pevné ruky či přísném, ale spravedlivém panovníkovi.

Opomenout bychom pak neměli ani faktor „milosrdného zapomnění“. Od tyranovy smrti uplynulo již víc než šedesát let a těch, kteří měli přímou zkušenost se stalinským terorem, rychle ubývá. Vzniká tak prostor pro idealizaci Stalinovy epochy, bez níž by sovětská nostalgie byla jen sotva možná.

Manažer a jeho oběti

Stalinova popularita se ovšem zdaleka nerovná zpochybňování jeho zločinů nebo touze opět v Rusku rozpoutat teror tajné policie jako za starých časů. Současné státní moci, jejíž propaganda stejně jako v sovětské éře v hojné míře pracuje s odkazy na „slavnou národní minulost“, prostě nostalgie vyhovuje. Hraje jí do karet populární lidová představa o úspěšném a mocném vůdci, který zvítězil v největším konfliktu dějin a svým nástupcům předal impérium s vodíkovou bombou v arzenálu armády.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Stalinova zločinecká léta

Například v oficiálních učebnicích a didaktických materiálech pro ruské učitele dějepisu vystupuje Stalin nikoliv jako krvavý despota, ale coby efektivní manažer, jenž dokázal přeměnit zaostalý agrární stát v průmyslovou velmoc. Zločiny a teror tím sice nikdo nepopírá, ale fakticky tak dochází k jejich ospravedlnění: Pro rozvoj a hlavně tolik ceněný imperiální rozmach „byly nezbytné“.

Zdá se, že to skutečně funguje. Ve zmiňovaném výzkumu Levadova centra plných 38 % dotazovaných uvedlo, že oběti, které sovětský národ přinesl za Stalinovy vlády, lze ospravedlnit výsledky jeho politiky, tedy úspěšnou modernizací SSSR. K „manažerským schopnostem“ Josifa Vissarionoviče se však sluší dodat, že za „skok do říše socialistické industrializace“ zaplatilo v 30. letech životem až jedenáct milionů sovětských občanů.

Kdo zvítězil?

Stejně jako v minulých desetiletích bude Stalinova popularita záviset na vývoji politické situace a společenského klimatu. Diktátorův pozitivní obraz stojí na vítězství z roku 1945, na něž jsou Rusové dodnes právem velice pyšní a jehož oslavy představují každoročně obrovskou událost. Být hrdý na porážku nacismu ovšem automaticky nemusí znamenat poklonkování před Stalinem; jak v roce 2010 řekl tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv: „Velkou vlasteneckou válku vyhrál náš lid, ne Stalin.“ Současně je třeba dodat, že se v Rusku běžně připomínají oběti stalinského teroru a proti tendencím k diktátorovým návratům – ať už v jakékoliv podobě – vystupují představitelé občanské společnosti, neziskových organizací i pravoslavné církve.

Na závěr jedno otřepané srovnání. Josif Vissarionovič Stalin nepochybně patří společně s Adolfem Hitlerem k nejhorším tyranům 20. století. Zatímco v Německu jsou však jakákoliv propagace nacismu, portréty s vůdcem nebo třeba hajlování trestné, v Rusku to analogicky neplatí. Historická realita a společenská poptávka vedená vlasteneckými city stojí často v protikladu, a i když jsou zločiny a oběti dobře zdokumentovány, není vůbec snadné si pravdu o odvrácených kapitolách národních dějin připustit. V Rusku to platí dvojnásob. 

Po pokusu o atentát na císaře roku 1853 se matka Žofie snažila najít pro syna nevěstu a především matku budoucího následníka. Sestra Ludvika měla vhodnou dceru, devatenáctiletou Helenu. Došlo však k něčemu nečekanému. Na námluvní cestě do Rakouska doprovází spolu s matkou Helenu mladší, patnáctiletá sestra Alžběta přezdívaná Sisi. Přes odpor matky, která ji považovala za příliš mladou a nepřipravenou pro úlohu císařovny, prosadil panovník svoji vůli. 24. dubna 1854 proběhl ve Vídni svatební obřad.

Vzdorovitá a nešťastná Sisi

František Josef očekával, že se Alžběta postupně přizpůsobí zvykům dvora a stane se ideální manželkou a panovnicí, leč sám pro to prakticky nic neudělal. Jako jeden z mála Habsburků se ženil opravdu z lásky, štěstí mladé dvojice však neblaze ovlivňovala císařova matka. Ta se projevila jako tvrdá domácí vládkyně. Alžběta ani nemohla vybrat jména svým dětem, ani se podílet na jejich výchově. A protože František Josef pokládal svou matku za největší autoritu a stavěl se vždy na její stranu. Když se v roce 1857 chystal císařský pár na cestu do Uher, prosadila Alžběta proti vůli tchyně, aby s rodiči cestovaly také děti. Dvouletá Žofie však po krátké nemoci v Budíně zemřela. Vzdala se dalšího výchovného úsilí a nadále už žila jen sama pro sebe.

Smrtí nejstarší dcery Žofie neštěstí domu habsburského teprve začínalo. Svým způsobem života se Alžběta odcizovala i ostatním členům habsburského rodu. Na vídeňském dvoře si nikdy nezvykla a jak jen mohla, odjížděla do rodného Bavorska, či podnikala dlouhé cesty po Evropě. Stávala se podivínskou a po tragické smrti syna Rudolfa se stáhla do ústraní. Její život skončil v Ženevě v roce 1898, kdy ji italský anarchista Luccheni probodl pilníkem.

Maxmiliánův mexický konec

Ferdinand Maxmilián byl o dva roky mladší císařův bratr. Z poklidného života ho vytrhlo dění v Mexiku, které se zmítalo v chaosu občanských válek. Mexiko nebylo schopno splácet úvěry evropským mocnostem, které do země vyslaly vojenské jednotky. Napoleon III. hodlal prostřednictvím loutkového panovníka Mexiko sjednotit. Volba padla na Maxmiliána. Dva roky po přijetí císařské koruny mu ji mexičtí republikáni zase vzali a roku 1867 Maxmiliána odsoudili k trestu smrti zastřelením.

Rozvod nebo smrt

30. ledna 1889 se zámkem v Mayerlingu rozlehly výstřely. Vzápětí po nich se rozletěla světem ohromující zvěst o smrti jediného legitimního syna a následníka trůnu Rudolfa. František Josef ztratil svou největší životní naději. Nešťastný sňatek s belgickou princeznou Štěpánkou k rozkladu jeho osobnosti jen přispěl. Stále víc se uchyloval k požitkářskému životu, k alkoholu a do společnosti krásných žen. Láska k baronese Mary Vetserové jej přiměla k tomu, že požádal otce o souhlas k rozvodu. Císař se zhrozil. Cože? Něco takového v jeho rodině? To nikdy nepřipustí! Korunní princ se proto rozhodl ukončit život svůj i své milenky v loveckém zámečku nedaleko Vídně.

Rozklad říše

Po smrti syna Rudolfa a bratra Karla Ludvíka byl dalším v nástupnickém pořadí František Ferdinand, císařův synovec. jehož život ukončily roku 1914 výstřely v Sarajevu. Následovala válka, která časem získala přízvisko velká a ještě později první světová. Stařec unavený životem i vládními problémy, na jejichž řešení stačil stále méně, přestával světu kolem sebe rozumět. Smrt, která se tiše a klidně dostavila 21. listopadu 1916, byla i pro něj vysvobozením.

Tento těžký tank vznikl ještě před začátkem konfliktu a za německého útoku už probíhala produkce sériových vozidel. Tank spočíval na podvozku zahrnujícím na každém boku šest samostatně zavěšených celoocelových pojezdových kol, hnací a napínací kolo a tři kladky. Trup byl svařen z válcovaných pancéřových plechů a měl šikmou čelní stěnu. Věž byla rovněž svařovaná a ze silné čelní desky viditelně vystupoval rozměrný štít kanónu. Ten měl ráži 76,2 mm a postupně konstruktéři použili několik typů, u kterých se výkony zvyšovaly. Ve chvíli německého útoku se mělo ve stavu Rudé armády nacházet celkem 639 kusů KV všech verzí. 

Do roku 1943 pak vzniklo přibližně 1 800 exemplářů zdokonalených a lehčích KV-1s s odlévanou věží. Tyto obrněnce představovaly pro německou armádu po vpádu do SSSR velmi nepříjemné překvapení, protože stávající střední tanky Panzer III a Panzer IV si s nimi nedokázaly ve většině situací poradit. Obrněné mamuty mohly zastavit většinou jenom protiletadlové 88mm kanóny. KV-1s se poprvé objevily za krvavé bitvy o Stalingrad a potom se účastnily prakticky všech operací až do konce války.

KV-1

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 47,5 t
• Délka: 6,75 m
• Šířka: 3,32 m
• Výška: 2,71 m
• Pancéřování: 30–75 mm
• Pohonná jednotka: V-2K
• Výkon motoru: 447 kW
• Max. rychlost: 35 km/h
• Hlavní výzbroj: 76,2mm kanón F-32 nebo F-34
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DTS
• Dojezd: 250 km

Nedílnou součást sovětských obrněných sil od třicátých let tvořily speciální plamenometné tanky, mezi nimi i stroj KV-8. Jeho základem se stal KV-1, u kterého kanón nahradili menším dělem ráže 45 mm. Základní výzbrojí se stal automatický plamenomet ATO-41 a zásoba hořlaviny činila 960 litrů nacházejících se v pěti nádržích.

Celkem bylo postaveno 127 exemplářů KV-8 zařazovaných k samostatným praporům plamenometných tanků. KV-8 se dostaly poprvé do boje na volchovské frontě v druhé polovině roku 1942. Pod označením KV ještě vznikly pokusné prototypy KV-3, KV-6 a KV-7, ty však skončily v ojedinělých exemplářích. Sériový tank KV-85 pak už představuje spíše samostatnou konstrukci.

Život na ISS není jen samá práce (na ISS konkrétně věda a údržba stanice), ale zahrnuje také zábavu, relaxaci či základní věci jako osobní hygienu. V podmínkách orbitální stanice ovšem zmíněné činnosti získávají úplně jiný rozměr.

Náš pozemský den obvykle začíná tím, že vstaneme z postele. Pokud byste však na palubě stanice ulehli večer na běžné lůžko, odplachtíte ve spánku bůhví kam. Astronauti, kteří spali připoutaní ve spacích pytlech, si stěžovali, že je dokáže vzbudit i samovolný pohyb rukou. Členové posádky ISS dnes tráví spánkem vždy 8,5 hodiny, a to v samostatných kójích zhruba o velikosti telefonní budky ve spacáku s popruhy k připoutání. Uvnitř má vesmírný cestovatel naprosté soukromí, fotky rodiny, osobní věci, notebook, osvětlení, dokonce i klimatizaci. Kóje jsou prý dost tiché a tmavé a spí se v nich skvěle.

Běžný pozemšťan obvykle zamíří z postele na toaletu a poté do koupelny. Na ISS jsou nyní toalety dvě – jedna v americké a druhá v ruské části. Pokud chcete jít na malou, přitlačíte si k dotyčnému orgánu hadici, která díky výkonnému odsávání zachytí veškerou moč i případný pach. V americké části se poté moč prostřednictvím destilace a filtrů přemění na pitnou vodu, takže se po vykonání potřeby můžete začít těšit na zítřejší kávu! Na principu výkonného odsávání pracuje samozřejmě i toaleta na velkou potřebu, která už však mnohem více připomíná klasický záchod, na nějž astronaut „usedne“. Posádka si ovšem často stěžuje, že je jeho otvor dost malý a chce to dobrou mušku. Po úspěšném vyprázdnění je zato k dispozici dokonce několik druhů toaletního papíru. 

Zubní pasta k snídani

Ráno si většina z nás čistí zuby. Pokud byste žili na ISS, byl by zmíněný úkon prakticky stejný: kartáček, dávkovač vody, pasta a speciální žvýkačky pro udržení zdravého chrupu v průběhu kosmické mise. Je tu však jeden rozdíl – astronaut pastu po vyčištění zubů zkonzumuje, aby nevznikalo zbytečně moc odpadu, se kterým se na kosmické stanici hospodaří přece jen hůř než na Zemi. Astronaut Andrew Feustel (letěl s Písněmi kosmickými a poté s plyšovým Krtečkem) ostatně na jedné besedě v Čechách prohlásil: „Pokud rádi jíte zubní pastu, staňte se kosmonautem.“

Muži jistě ocení, že pokud jde o holení, měli by dnes na kosmické stanici dokonce dvě možnosti: elektrický holicí strojek (vybavený odsáváním, aby se neucpala klimatizace, přičemž obdobně se řeší i stříhání vlasů), nebo klasickou pěnu ve spreji a poté žiletku na jedno použití plus vlhký ručník. 

Zcela speciální případ pak na ISS představuje sprcha či vana – nenajdete zde totiž ani jedno. Na starších stanicích Saljut, Skylab nebo Mir sice určité patentní sprchy (hermeticky uzavíratelné komůrky s výkonným odsávadlem coby náhradou gravitace) byly, nicméně se takový koncept příliš neosvědčil kvůli značné náročnosti, pokud jde o hospodaření s vodou a vůbec celý úkon. Na ISS tedy vozí zásobovací lodě posádce jakési hadříky na jedno použití v igelitových obalech: jsou napuštěny čisticími a dezinfekčními prostředky a astronaut si jimi pečlivě utře celé tělo, načež se osuší klasickým ručníkem. K mytí vlasů se z dávkovače uvolní velká vodní koule (uvedený tvar zaujme kapalina v beztíži automaticky), načež se voda nechá na základě povrchového napětí vsáknout do vlasů. Poté je třeba vetřít práškový šampon a následně vlasy vysušit ručníkem. 

Sušené jídlo

Možná vás poněkud zarazí, že se ve vesmíru nepoužívají k uchování potravin lednice či mrazáky (zmíněná zařízení se sice na ISS nacházejí, ale jsou velmi výkonná a slouží výhradně ke skladování vědeckých vzorků). Důvodem je jednak značná spotřeba elektřiny a také nepříliš vysoká spolehlivost, pokud jde o nepřetržitý provoz. 

Zásobovací lodě vozí na stanici jídlo, jež vydrží v poživatelném stavu delší dobu při pokojové teplotě: v konzervách, vakuových obalech či dehydrované. Pochopitelně se nejedná o bůhvíjak pestrou či chutnou stravu, nicméně už dnes si lze na ISS připravit například tortillu s masovou náplní a občas v kosmické lodi dorazí i čerstvé ovoce či zmrzlina. Přivezenou stravu je možné ohřát a posádka má k dispozici také horkou vodu na kávu, čaj či polévku, stejně jako studenou třeba na přípravu ovocného džusu z prášku. Drinky lze rovněž na chvíli umístit do malého chladiče. Astronauti na ISS jedí třikrát denně, přičemž používají výhradně lžíci. 

Je na stanici vodka?

Konzumace alkoholu je na stanici sice oficiálně zakázána, nicméně výše zmíněný astronaut Andrew Feustel při návštěvě České republiky v roce 2009 uvedl, že pro účely přípitku alkoholickými nápoji se posádka shromažďuje v ruském segmentu komplexu. Objektivně uznejme, že menší množství alkoholu má pozitivní dopady na funkci organismu, odstraňuje stres z letu a také utužuje morálku a vztahy mezi kosmonauty. 

Pokud se zúčastníte dlouhodobého letu na ISS, budete mít v pracovním týdnu každý den snad jen hodinku volna před spaním. Víkendy však posádka ctí: v sobotu je na pořadu dne pouze generální úklid a v neděli téměř nic – kromě tělocviku, který je nutné praktikovat až 2,5 hodiny denně, aby kosmonautům v beztíži příliš neochablo svalstvo. Poslední den v týdnu mají členové posádky také možnost uskutečnit privátní telekonferenci (něco jako Skype) s přáteli a příbuznými na Zemi.