„Incredible India! – Neuvěřitelná Indie!“ čte a vidí cestovatel v této zemi na každém kroku. Je to dvojsečné označení, které se dá vykládat jako poklona i výraz zděšení. Tato země skutečně vyvolává smíšené pocity, které pochopí jedině ten, kdo Indii zažil. Vstřícnost se střetává s přísnými až dětinsky naivními pravidly, což může být někdy velmi na obtíž.

Když jsem v Národním parku Sariska zahlédl varana, okamžitě jsem chtěl vyskočit z džípu a pořídit co nejlepší snímky. Můj řidič a průvodce mne ovšem chytil za ruku a s omluvou jasně zdůraznil, že na něco takového tu není zvyklý. Mé zklamání bylo stejně silné, jako přesvědčení mého „ochránce“, který se snažil vše vynahradit mnoha vyprávěním, omluvami a zdvořilými úsměvy. Ze svého ale nepolevil. Stejně jako já – takové situace si přece nemohu nechat ujít a už vůbec ne tam, kde v řídkém podrostu vzácně zašustí i tělo překrásné kobry indické (Naja naja).

Antilopa hinduistům posvátná

Množství nejatraktivnějších indických parků má po dlouhou dobu roku své brány zavřeny. Probíhají zde totiž sčítání zvěře, výzkumy nebo jsou zrovna některé cesty nesjízdné kvůli monzunovým dešťům. Hlavní sezonou je tedy období přibližně od října do dubna. Naproti tomu NP Sariska, který patří k nejzajímavějším na severu Indie, má otevřeno po celý rok. I zde ale platí, že nejvhodnější dobou k návštěvě je období od listopadu do března.

Park se rozprostírá na území o rozloze 880 km² v oblasti spletité bujné zeleně, jež kontrastuje s místní charakteristickou červenou půdou. Přes bránu se dostávám do jiného světa, a to i přesto, že je dnes jeden z chaotických dnů, kdy sem Indové míří navštívit Hanumanův chrám. Husté porosty akácií, dháků Butea monosperma a keřů Adhatoda vasica mne nutí pozorně sledovat okolí a již po pár metrech vidím první větší tvory – „Nilgai“, tedy nepravé antilopy Boselaphus tragocamelus, které patří do podčeledi Bovinae. Tento býložravec se v Indii vyskytuje stále v hojném počtu a to i přesto, že s ním místní vesničané svádějí neustálý boj o úrodu. Podobně jako krávy je však hinduisty považována za posvátnou. Jedná se o největší antilopu Asie. Obzvláště samci s výškou kolem 1,5 metru, délkou až 2 m a váhou okolo 120–240 kg působí impozantně.

Jejich stanovištěm je zejména otevřená rovinatá krajina s nízkou vegetací, ale jako úkryt preferují houští lesa. V angličtině se jim říká „Blue Bull“. Tuto modrou přezdívku si vysloužily díky šedo-modrému zabarvení jež samci získávají v období dospívání. Indické označení „Nilgai“ pochází ze slov „nil“ což v místním jazyce znamená modrý a „gai“ což označuje krávu, respektive tury obecně. Mezi další nepravé antilopy patří i v Sarisce vzácná antilopa čtyřrohá (Tetracerus quadricornis).

Oblíbená kořist levhartů a tygrů

Zvířata je v Sarisce možné nejsnadněji pozorovat v okolí vyhlídkové trasy, kde jsou přikrmována a je zde systém uměle vytvořených nebo rozšířených vodních rezervoárů. Můžete tam uvidět i dalšího výrazného sudokopytníka – jelena indického (Axis axis, neboli „čital“). Tento daňkovi podobný druh je o něco menší jako nilgau a váží 75–100 kilo.

Pohybují se v otevřeném travnatém terénu, ale také v houští monzunového lesa. Žijí poblíž řek nebo vodních nádrží a velmi dobře plavou. Vytváří velká stáda (30–50 samic a několik samců, někdy až 100 kusů), která vede samec s výrazným plsťovitým parožím. V Sarisce se rovněž vyskytuje další druh rodu Axis a to drobný 20–30 kg vážící Axis porcinus.

Čitalové jsou častou kořistí zejména levhartů, a proto jsou stále ve střehu. Naproti tomu sambary indické (Cervus unicolor), největší zástupci čeledi jelenovitých v jižní Asii, na mne působily spíš neopatrně. Samci mají až 350 kilo a paroží o délce 60 až 120 cm a pasou se většinou samostatně. Mají velmi dobrý sluch a čich a dobře plavou.

Pozoruhodný je styl jejich komunikace a upozorňování na nebezpečí – pod ocasem mají světlé místo, které se při zvednutí ocasu odkryje a upozorní tak pohyby další jedince na nebezpečí. Jedná se z části také o nočního tvora. Samci jsou samotáři, ale samice s mláďaty vytvářejí menší skupiny. Sambar je nejoblíbenější kořistí zdejších tygrů. V minulosti místní populaci sambarů velice oslabila zdejší epidemie a tak se dnes vyskytuje spíše v jádru parku, jejich stavy se však údajně zvyšují.

Z dalších zástupců jelenovitých můžete v Sarisce vzácně pozorovat také muntžaky červené (Muntiacus muntjak). Jde o drobný druh, jehož samci mají sotva 15 cm dlouhé paroží.

Chráněný a vybitý tygr

Nejběžnějšími zdejšími savci jsou dva druhy primátů. Předně je to hulman (Semnopithecus dussumieri) a pak typický druh makaka (Macaca mulatta) jež je na rozdíl od vegetariánského hulmana všežravcem. Pro místní jsou to opice posvátné a najdete je v tlupách například okolo zdejších chrámů.

Největší atrakcí jsou však šelmy, především tygr indický (Panthera tigris tigris), jehož zdejší stavy jsou poněkud nejasné. Mně můj průvodce sdělil, že v celém parku mají již jen tři tygry! A to i přesto, že se v Sarisce na ochranu druhu soustředili v rámci „Projektu tygr“ a park patří mezi 18 vybraných území sloužících k záchraně tygří populace.

TIP: Návraty tygra indického: Král je mrtev, kéž žije král

V roce 2005 se však park dostal negativně do popředí kvůli zprávě, že tygr zde byl pravděpodobně vyhuben následkem organizovaného pytláctví. Přesto, že se na jeho ochraně pracovalo od roku 1979, během pěti let zde údaje postříleli na 13 tygrů!

Po tomto debaklu byla roku 2006 učiněna některá opatření k navrácení tygrů do Sarisky (přesídlení několika vesnic, kompenzace, omezení návštěvnosti chrámů, monitoring apod.) a v listopadu roku 2007 pak byli z nedalekého NP Ranthambhore reintrodukováni dva tygři do Sarisky. Můj průvodce mi hrdě vyprávěl, že to byla vůbec první reintrodukce tygra na světě. Dnes je na ochranu tygra kladen velký důraz, jak se ale opatření osvědčí, to ukáže až čas.

Ostražití levharti, nebezpeční dikobrazi

Pytláci se postarali rovněž o úbytek levhartů (Panthera pardus fusca), kterých zde bylo například v první polovině 90 let upytlačeno nejméně 30 kusů. I tak jsou levharti v Sarisce mnohem běžnější, ale kvůli jejich ostražitosti pravděpodobně zahlédnete jen stopy vyskytující se okolo vodních nádrží.

Spíše se setkáte s jinými šelmami jako karakalem (Caracal caracal), kočkou bažinnou (Felis chaus), šakalem obecným (Canis aureus), poddruhem lišky obecné (Vulpes vulpes griffithi) či liškou džunglovou (Vulpes bengalensis). Vyskytují se zde ale také hyeny žíhané (Hyaena hyaena) či zajímaví, vzácní a spíše neznámí vlci Cuon alpinus. A co by to byla za Indie bez promyk (Herpestes edwardsii a H. smithii) proslavených mimo jiné lovy jedovatých hadů.

Z dalších savců zmiňme alespoň sympatické všudypřítomné veverky pětipásé (Funambulus pennantii), které pobíhají po místní vegetaci a hledají potravu, nebo noční tvory dikobrazy indické (Hystrix indica) hloubící si rozlehlé nory i v okolí místní komunikace. Dikobrazi dokážou údajně svými ostny způsobit těžká zranění, nebo i usmrtit levharty či dokonce tygry a jiné útočníky. V Sarisce se však vyskytuje mnohem více savců a jenom velkých druhů je zde okolo třicítky.

Krokodýli bahenní – věřte, nebo ne

V Sarisce bylo pozorováno i 183 ptačích druhů, jako typičtí pávi korunkatí (Pavo cristatus), orel královský (Aquila heliaca), supi Gyps indicus, nebo Gyps bengalensis. Běžní jsou například papoušci alexandři (Psittacula krameri a P. eupatria), opatrné brodivé čejky černoprsé (Vanellus indicus), zajímavá je také běžná a na prostředí nenáročná majna obecná (Acridotheres tristis), která nevybíravost potvrdila při hledání potravy na jednom zdejším smetišti. Tento druh je poněkud invazivní a dnes je hlášen i z Japonska, Austrálie, jižní Afriky, Madagaskaru, Blízkého Východu a dokonce z Floridy. V Sarisce se ale vyskytují také ledňáčci, lelci, sýčci a mnohé další druhy.

Mně nejbližší jsou ovšem obojživelníci a plazi, kterých zde rovněž není málo. Mezi nejnápadnější ale vzácné plazy patří bezpochyby krokodýli bahenní (Crocodylus palustris) žijící v Sarisce v uměle vytvořené nádrži Siliser na severu parku. Dnes tam ale návštěvníky nevozí a nezbývá než spokojit se s informací, že zde opravdu žijí. Další plazy ale jistě uvidíte.

Fakta a báchorky

Nejběžnějšími plazy jsou varani bengálští (Varanus bengalensis), kteří se hojně vyskytují okolo vodních nádrží, v okolí cest a svým typickým houpavým pohybem a neustále kmitajícím jazykem prohledávají okolí. Běžní jsou až 1,5 metru dlouzí dospělí jedinci, kteří se klidně sluní v bezprostřední blízkosti člověka.

Průvodce se mne snažil přesvědčit, že jsou smrtelně jedovatí, čemuž zdejší lidé opravdu věří a na Srí Lance se traduje, že jedovatý je i jejich dech, což je nesmysl. Na druhou stranu byly u několika druhů varanů ze slin izolovány bakterie se septickými patogenními účinky a v minulém roce byla dokonce ve spodní čelisti varana komodského (Varanus komodoensis) popsána jedová žláza s několika druhy toxických proteinů. Takže můj průvodce nebyl v tomto případě až tak daleko od pravdy. Snažil se mne však přesvědčit i o dalších zajímavých „faktech“, jako např. o zdejším výskytu kobry královské (Ophiophagus hannah) – nejdelšího jedovatého hada světa – jejíž hranice rozšíření je od hranic NP Sariska velmi daleko.

Pozor na jed

Na rozdíl od kobry královské se v parku nesporně vyskytují jiní jedovatí hadi. Především kobra indická (Naja naja) a vedle ní další korálovcovitý had Bungarus caeruleus, případně Bungarus fasciatus, kteří jako noční lovci působí ve dne velice neohrabaně. Zdání však klame a i když jsou většinou klidní, dokáží nečekaně bleskurychle uštknout.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Zajímaví a krásní jsou i zástupci čeledi Viperidae – předně velká a poněkud vznětlivá zmije řetízková (Daboia russelli). Tento had s typickým řetízkovým vzorem na hřbetě je v Indii relativně běžným a opravdu obávaným tvorem a spolu s další zmijí Echis carinatus způsobují na subkontintě ročně tisíce uštknutí s často fatálními následky. Obě tyto zmije se zároveň vyskytují i v NP Sariska, ale bohužel se mi ani jednoho z těchto úchvatných hadů nepodařilo během krátkého pobytu pozorovat.

Příslib dalšího deště

Z dalších plazů můžete v Sarisce vzácně vidět krajty Python molorus, hroznýšky Gongylophis conicus nebo podzemně žijící hady Ramphotyphlops bramius. Z ještěrů jsou ke spatření ještě nápadní a všude přítomní lepoještěři Calotes versicolor.

Ne všechna zvířata ale spatříte ve dne. Zejména obojživelníci nemají na rozpálených pláních Radžastánu jednoduchý život a před slunečními paprsky a vysokými teplotami se dobře kryjí. Při posledním již klasicky dusném v terénu stráveném večeru, kdy se rychle přikrádá tropická tma, pozoruji v dáli po nebi se rozbíhající blesky. V mělkých kalužích poskakují hojné ropuchy Duttaphrynus melanostictus a v dáli doplňují zvuky bohatého noční života svým krátkým skřehotáním velcí skokani rodu Hoplobatrachus. Také téměř průhlední gekoni rodu Hemidactylus pobíhají v početných skupinách po místních budovách a ve slabém světle žárovek loví nejrůznější hmyz. Noční kulisu života pak už jen dotváří hlasitě poletující kaloni indičtí (Pteropus giganteus) slídící po sladkých plodech a nektaru. Ráno opouštím Sarisku, následně i Indii. Právě včas, další vlna monzunů totiž přichází.

V srpnu 1969 zvítězil v soutěži (vyhlášené za účelem nahrazení stárnoucího stroje S-2 Tracker) projekt firmy Lockheed, prototyp letounu S-3 Viking vzlétl v lednu 1972, sériová výroba běžela v letech 1974–1978. Celkem vzniklo 187 kusů základní verze S-3A. Letoun je koncipován jako hornoplošník poháněný dvěma proudovými motory zavěšenými na pylonech pod křídly.

Hlavní inovační prvek u letounu Viking představuje mimořádně vysoký stupeň integrace jednotlivých elektronických systémů. Údaje všech senzorů shromažďuje hlavní počítač a každý člen posádky má svůj vlastní displej. Veliteli to poskytuje možnost efektivně rozdělit úkoly a tím lépe zvládat pracovní zátěž. Výkonnost čtyřčlenné posádky je tak srovnatelná s jedenáctičlennou posádkou letounu Orion.

Lockheed S-3 Viking

Výzbroj se umísťuje na dva závěsníky pod křídly (mohou nést řízené střely, ale také přídavné nádrže nebo přepravní schránky) a do trupové pumovnice. Kromě konvenčních bomb, hlubinných náloží, min a torpéd může viking přepravovat také jaderné zbraně, konkrétně pumy B57 nebo B61. Na zádi stroje se nachází vypouštěcí zařízení pro šedesát hydroakustických bójí. Počínaje rokem 1991 byla část strojů modernizována na standard S-3B, k jejich definitivnímu vyřazení došlo počátkem roku 2009. 

Jako „úžasné“ a „fascinující“, tak komentují vědci první data pořízená a odeslaná orbitální sondou TGO (Trace Gas Orbiter). Začátek mise evropské sondy TGO byl zpočátku zastíněn neúspěchem paralelní experimentální mise přistávacího modulu Schiaparelli, který minulý měsíc nezvládl přistání a kvůli chybě ovládacího softwaru se roztříštil o povrch Marsu. Mise TGO ale k velké spokojenosti vědců pokračuje úspěšně.

Skvělý start mise

Sonda se pohybuje po vysoce eliptické oběžné dráze. Během čtyř dnů se TGO zvládne přiblížit k povrchu Marsu na pouhých 250 kilometrů, aby se opět vzdálila na 100 tisíc kilometrů. Úspěšně zvládla i kalibrační testy svých vědeckých přístrojů a během svého prvního blízkého průletu pořídila 11 mimořádně vydařených snímků rudé planety.

Snímky zachycují osmikilometrové říční koryto Hebes Chasma a oblasti Arsia Mons a Noctis Labyrinthus. „Viděli jsme Hebes Chasma v rozlišení 2,8 metru na pixel. To je, jako kdybychom proletěli nad Bernem rychlostí 15 tisíc kilometrů za hodinu a současně pořídili ostré snímky aut v Curychu,“ komentoval úspěch Nicolas Thomas z univerzity v Bernu.

Výzkumníci také úspěšně vyzkoušeli senzory NOMAD a ACS, které budou měřit plyny v atmosféře Marsu a zjišťovat, zda se v něm nevyskytují stopy vodní páry, oxidů dusíku a síry a zejména metanu. Další senzorický nástroj FREND má zjišťovat přítomnost vodíku u povrchu planety.

Přestože hlavní část mise TGO má odstartovat až v příštím roce, první výstupy ukazují, že se rozhodně máme na co těšit. V příštích měsících sondu čeká úprava její trajektorie. Ta by ve finále měla být téměř kruhová, ve vzdálenosti okolo 400 kilometrů nad povrchem Marsu.

Lidská sexualita je velmi komplikovaná – existuje značné množství sexuálních preferencí, úchylek, odchylek a sexuálních příchutí. Stanovit tak „průměrné“ či „normální“ sexuální chování je téměř nemožné, často totiž chybí to základní – relevantní „tvrdá data“. Výzkumy v této oblasti probíhají takřka výhradně na základě průzkumů sexuálního chování, respondenti jsou ale často nespolehliví. Někteří své skutečné preference tají ze studu, jiní si naopak své odpovědi značně přibarvují. Jak tedy vypadá průměrné, či chcete-li většinové sexuální chování?

Čtyřprocentní menšina

O homosexuálech se často hovoří jako o „čtyřprocentní menšině“. Faktem ale je, že přesné číslo homosexuálně orientovaných lidí v populaci nikdo nezná – podle některých výzkumů je gayů a leseb zhruba 1 %, jiné výzkumy udávají až 15 %. Nezanedbatelná část populace ovšem nemá žádné sexuální tužby – odhady počtu asexuálů oscilují od 0,4 % do 3 %. 

Seznámit se s někým v baru a šupsnout s ním do postele? Podle vědců jde spíše o výjimku. Nadpoloviční většina (53 %) příležitostných sexuálních dobrodružství vzniká na základě dlouhodobé známosti a 12 % lidí uspokojuje své potřeby s „partnerem s výhodami“ – obvykle s dlouholetým známým či spolubydlícím, ovšem bez závazků tradičního vztahu. Jen 2 % lidí využívá pro své uspokojení služeb profesionálních společnic a společníků.

Jak častý je „průměrný sex“?

Přestože v rámci různých věkových kategorií existují poměrně velké rozdíly, data ukazují, že sex je relativně častou kratochvílí. Přibližně třetina (28 %) lidí má sex 1 až 2× do měsíce a 40 % respondentů uvedlo že si sexu užívají 1 až 3× za týden. 6,5 % lidí má sex dokonce častěji. Ze statistik také vyplývá, že 18 % lidí nemělo v posledním roce sexuální zkušenost s partnerem a 8 % mělo sex za poslední rok jen jednou. Výzkum, který zahrnoval 50 tisíc respondentů starších 18 let také ukázal, že sex rozhodně není jen zábavou mládí – 50 % respondentů ve skupině s průměrem 70 let uvedlo, že mají sex více než dvakrát v měsíci, 11 % pak každý týden.

TIP: Všeho moc škodí: Studie ukázala, že častější sex neznamená více štěstí

A jaké sexuální formy jsou nejběžnější? 86 % žen a 80 % mužů uvedlo, že měli v poslední době alespoň jednou klasický pohlavní styk. 67 % žen a 80 % mužů volilo orální praktiky a 3,5 % žen a 9 % mužů přiznalo čerstvou zkušenost s análním sexem.

Průměrná doba trvání pohlavního styku je u heterosexuálních párů 15 až 30 minut. Navlas stejnou dobu udávají také homosexuální muži. Lesbické páry mají sex méně často než heterosexuální a gay páry, zato si jej umí více užít – průměrná délka lesbických hrátek je podle statistik 30 až 45 minut.

Představa, že jsou to pouze ženy, které předstírají orgasmus, je podle statistiků zcela mylná. Z analýzy dat vyplývá, že vedle poloviny žen svůj orgasmus někdy předstírala i celá čtvrtina mužů. Obě pohlaví udávají i podobnou motivaci – svou hereckou vsuvkou chtějí především potěšit svůj protějšek.

Astronomové Liverpool John Moores University objevili zbrusu novou skupinu hvězd, které se nacházejí v centru Mléčné dráhy. Jejich objev přispěl k pochopení zajímavé historie kulových hvězdokup a jejich podílu na formování samotné Mléčné dráhy.

K objevu došlo v rámci projektu APOGEE (Apache Point Observatory Galactic Evolution Experiment), který se zaměřuje na pozorování stovek tisíců hvězd Mléčné dráhy v infračervené oblasti spektra.

Dusíkové hvězdy vznikly ve hvězdokupách

Badatelé zjistili, že celá řada hvězd v oblasti centra Mléčné dráhy se svým chemickým složením výrazně odlišuje od hvězd v jejich okolí. Je pro ně charakteristický vysoký obsah dusíku.

Vedoucí výzkumného týmu Ricardo Schiavon a jeho kolegové se domnívají, že dusíkové hvězdy jsou pozůstatkem rozpadu kulových hvězdokup během bouřlivého mládí Mléčné dráhy. V té době v Mléčné dráze zřejmě existovalo asi 10 krát více kulových hvězdokup než dnes.

TIP: Jak hvězdokupa z trpasličí galaxie zlikvidovala kandidáty na temnou hmotu?

Pokud mají Schiavon a spol. pravdu, tak zřejmě podstatná část starých hvězd v oblasti centra Mléčné dráhy vlastně původně pochází z kulových hvězdokup, zničených během rané historie naší Galaxie.

Patříte-li k milovníkům masa s poctivě propečenou kůrkou, možná jste se už setkali s dobře míněným varováním, že takto upravená pochoutka může způsobit rakovinu. Mnohé vědecké studie zmíněné riziko skutečně potvrzují. Jeden z největších výzkumů na dané téma provedli badatelé z University of Minnesota, kteří sledovali stravovací návyky spojené s masem u více než 62 tisíc lidí po dobu devíti let. U pravidelných konzumentů poctivě propečeného, spáleného nebo zuhelnatělého masa zaznamenali o 60 % větší výskyt rakoviny slinivky břišní v porovnání s ostatními účastníky.

Se spáleným masem se spojují dva typy karcinogenů čili rakovinotvorných látek. První se nazývají heterocyklické aminy (HCA) a objevují se, pokud se zvířecí svalovina (z hovězího, vepřového, rybího či kuřecího masa) připravuje při vysokých teplotách. Druhou skupinu představují takzvané polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU). Vznikají nejčastěji během pečení, když se tuk odkapávající z masa dostane do ohně, na němž se pochoutka připravuje. Není bez zajímavosti, že se PAU vyskytují také v uzeninách.

Ve starověkém Egyptě mumifikovali lidi i zvířata. Když ale takové mumie pečlivě prozkoumáme, tak to může přinést překvapení.

Když badatelé proskenovali pomocí rentgenových paprsků počítačové tomografie ve vysokém rozlišení velkou krokodýlí mumii, nestačili se divit. Už od roku 1996 sice věděli, že třímetrová mumie obsahuje dva menší krokodýly, nyní se ale ukázalo, že v ní je i pět desítek krokodýlích mláďat.

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

Krokodýlí mumie je součástí Egyptské sbírky nizozemského národního archeologického muzea Rijksmuseum van Oudheden v Leidenu. Podle odborníků byli všichni krokodýli mumifikováni najednou, jako oběť pro staroegyptského krokodýlího boha Sobeka.

Egypťané považovali květy kosatců za oči nebes a kolem roku 1500 př. n. l. je zařadili mezi léčivé rostliny. Ve starověkém Řecku měly usnadnit pouť do podsvětí a získaly zde své vědecké jméno (Iris). Pochází od řeckého názvu pro duhu či jaro, přičemž Iris byla starořeckou bohyní duhy, poselkyní bohyně Héry.

Důležitou roli hrály i v raném středověku, kdy byly jedním ze symbolů panny Marie, heraldickým znakem franckých a později i francouzských králů. Fleur-de-lis totiž není lilie, jak se obecně traduje, ale i u nás rostoucí kosatec žlutý. Během Francouzské buržoazní revoluce mohl být ten, kdo na zahradě pěstoval kosatce, označen za roajalistu a gilotinován.

TIP: Bramboříky aneb Krásné i nebezpečně jedovaté svinské ořechy

Kosatce byly pěstovány především jako rostliny okrasné, ale z kořenů některých druhů se dodnes získávají vonné esence. Některé kosatce jsou léčivé a poskytují látky, jež usnadňují odkašlávání. Vlákna získaná z listů některých kosatců (např. Iris tenax) se používají na výrobu lan.

Bylo popsáno kolem 300 druhů, které rostou v mírném a subtropickém pásmu Severní polokoule. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, jiné jsou trsnatě rostoucí byliny či rostliny se ztloustlými oddenky. Některé druhy jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem.

Kosatec japonský (Iris japonica)

Má tenké, plazivé oddenky, které při styku se zemí kořenují. Květy jsou světle modré, bíle skvrnité, ploché s lístky na okrajích zvlněnými. V přírodě roste jako podrost v lesích a na skalnatých křovinatých stráních. Pěstoval se v okolí hradů postavených na skalních výchozech. Vlhké a při poranění sliznaté rostliny jsou totiž kluzké a zpomalovaly postup útočících vojáků. Oddenky se v Japonsku vaří a jedí. Také se z nich získával škrob na výrobu pudru.

Velikost: až 50 cm
Doba květu: březen, duben
Průměr květu: 5 cm
Pěstování: ve studeném skleníku

Kosatec různobarvý (Iris variegata)

Jedná se snad o nejpestřeji zbarvený kosatec; základní barva květů je žlutá, vnější okvětní lístky jsou bílé fialově nebo červenohnědě žilkované. Roste ve stepích, na výslunných stráních, v lemech a na světlinách teplomilných doubrav. U nás je původní na jižní Moravě. Ve středověku byl pěstován jako okrasná, léčivá i magická rostlina. Zaháněl prý zlé duchy a kytice v ložnici podporovala mužnou sílu. V 19. století byl použit pro křížení moderních zahradních kosatců.

Velikost: kolem 50 cm
Doba květu: duben, květen
Květ: cca 7 cm v průměru
Pěstování: slunné či polostinné stanoviště, běžné zahradní podmínky
Status: silně ohrožený druh ČR, chráněný na Slovensku, Maďarsku a v Německu

Kosatec bradatý (Iris barbata)

Clusius sice v roce 1601 popisuje 16 různých zahradních kosatců, ale nejspíše se jednalo o původní botanické druhy nebo jejich přírodní hybridy. Šlechtění zahradních kartáčkatých kosatců vychází z kosatce bledého, který přinesl především modré barvy květů, kosatce pestrého, jenž přispěl barvou žlutou a hnědou a dalších druhů. První umělý hybrid byl získán v roce 1822 amatérským šlechtitelem de Bure. Teprve začátkem 20. století šlechtitelé začali v křížení využívat tetraploidní rostliny, které byly, jako staré kulturní rostliny pěstovány a místy zplaňovaly na Balkáně a v Turecku. Použití tetraploidů vedlo k výraznému zvětšení květů. Dnes je k dispozici několik desítek tisíc odrůd zahradního kosatce různé výšky a v nejrůznějších barvách květů.

Velikost: od 40 cm do 1 metru
Doba květu: květen, červen
Květ: i přes 10 cm v průměru
Pěstování: slunné stanoviště, lehká půda, sucho během léta
Status: zahradní rostlina

Postupné, k nebi jakoby se vypínající architektonické uspořádání hradu symbolicky odkazuje na Svatou horu ve městě Jeruzalém s chrámem na vrcholu. Proč? Jeruzalém byl ve středověku chápán jako střed světa, a tak pravověrný křesťan Karel IV. chtěl, aby se i Karlštejn stal pomyslným středem celé Svaté říše římské.

Od královské pokladnice ke sprostému skladišti

Ke konci 15. století se hrad dočkal hned několika gotických přestaveb, aby ho později  majitelé obohatili o řadu v té době moderních renesančních prvků. Tím ale jeho zlatá éra bohužel skončila. V roce 1619 byly korunovační klenoty odvezeny do Vídně a stavba začala chátrat. Poklad se sice v roce 1867 vrátil, ale na původní místo. Svatováclavská koruna byla totiž za Karla IV. uložena ve svatovítské katedrále na Pražském hradě.

Paradoxně byl hrad věnován k užívání právě českým královnám. Jenže už manželka Habsburka Ferdinanda II., císařovna Eleonora, Karlštejn „pronajala“ coby zástavu jednomu z českých šlechticů. Ten rozprodal i to poslední, co zbylo. Ve druhé polovině 17. století už byly některé části na spadnutí. Stavba začala sloužit jako sýpka a skladiště!

TIP: Známý neznámý Karlštejn: Hrad utkaný z polopravd a mýtů

Těžko říct, jak by Karlštejn dopadl, kdyby nepřišlo období romantismu. O chátrající historickou stavbu s nezaměnitelnou atmosférou projevili zájem umělci. Snad na jejich popud navštívil už téměř ruinu císař František I. Na rekonstrukci si ovšem hrad musel ještě počkat. Celých sedmdesát čtyři let! Zahájil ji roku 1886 architekt Josef Mocker. Snažil se obnovit původní gotický vzhled hradu, jenže – v zápalu boje zavrhl i všechny renesanční přestavby a úpravy. Karlštejn tak dostal nové střechy a s nimi i dnešní charakteristický ráz, který z něj činí jeden z nejkrásnějších hradů naší země. 

Jedenáctého září 2001 došlo k únosu čtyř civilních letadel, přičemž tři z nich následně zasáhly významné objekty v USA. Tato událost zásadně ovlivnila nejen bezpečnostní situaci, ale veškeré klíčové dění ve světě. Následovala a dodnes pokračuje celá řada politických, vojenských i ekonomických akcí jako součást „války proti terorismu“. U nás jen několik dní po útoku nastartovali motory čtyř obrněných transportérů v hodonínských kasárnách. Letité stroje typu OT-64 měly působit coby jakési mobilními zátarasy u sídla Rádia Svobodná Evropa. To tehdy sídlilo v bývalé budově Federálního shromáždění a patřilo k nejrizikovějším objektům z hlediska potenciální teroristické aktivity v naší zemi.

Takovýto přesun čtyř obrněnců měl představovat hlavně demonstraci síly a odhodlání, ale nakonec se změnil ve frašku, kdy dva vozy nedokázaly ani dojet na místo. Celá událost nakonec jen zdůraznila zastaralost tohoto typu. K vyřazení a případnému odprodeji zbývajících obrněnců došlo v letech 2004 až 2005 souběžně s intenzivním hledáním vhodné náhrady. Po mnoha peripetiích (viz časová osa) převzala AČR koncem září 2009 první stroje Pandur II.

Pohon přizpůsobený terénu

Nový obrněný transportér v porovnání se svým starším sourozencem Pandur I povyrostl a navíc mu přibyla jedna náprava. Respektive, ačkoli výrobce nabízí „dvojku“ ve verzi 6×6 i 8×8, veškeré doposud vyprodukované sériové stroje zařazené do výzbroje portugalské a české armády reprezentovala výhradně osmikolová varianta. Všechny nápravy jsou pochopitelně poháněné a vozidlo disponuje centrálním dohušťováním pneumatik, přičemž podle potřeb lze měnit jejich tlak například v závislosti na terénu. Pandur II by měl dokázat pokračovat v jízdě i přes ztrátu jednoho kola, což zvyšuje jeho bojeschopnost.

Horkou novinku představuje aplikace automatického řízení pohonného ústrojí (ADM, Automatic Drivetrain Management). Tento systém v roce 1991 vyvinula rakouská firma Steyr-Daimler-Puch. Dnes v jeho vývoji pro užitková vozidla dále pokračuje světoznámý německý výrobce podvozkových skupin ZF, který technologii získal díky odkupu divize pohonů právě od rakouského koncernu. Úkol ADM spočívá v rozdělování výkonu z motoru na jednotlivá kola na základě snímání jejich otáček. To pak vede ke zlepšení jízdních vlastností a snížení spotřeby paliva i opotřebení podvozkových skupin.

Z hlediska účinků se dá tato technologie přirovnat k systému ASR (Anti-Slip Regulation), jenž zabraňuje protáčení hnacích kol v osobních vozech. Také v případě pohonné jednotky došlo oproti Panduru I k výraznému nárůstu výkonu. Místo původního koncernového motoru Steyer 260 (194 kW) se o pohon více jak dvacet tun těžké „dvojky“ stará kapalinou chlazený naftový šestiválec ISC 350 (335 kW) renovovaného amerického výrobce dieselových agregátů Cummins. Šestistupňovou automatickou převodovku firmy ZF s označením 6HP 602C doplňuje rozdělovací dvoustupňová převodovka, použitelná i během jízdy. Pandur II se jako obojživelný může pohybovat i ve vodě, kde ho ženou vpřed až rychlostí 10 km dvě vodní trysky.

Hranice odolnosti proti střelám a minám

Ačkoliv některé oficiální prameny uvádějí, že české verze Panduru II mají dno ve tvaru V, opak je pravda. Nicméně pro zlepšení ochrany spodku vozidla proti minám či improvizovaným nástražným systémům (IED) disponuje stroj dvojitou podlahou. Navíc sedadla osádky konstruktéři záměrně zavěsili na strop, takže se dnem vozidla nemají kontakt. Na druhou stranu, ani přes tyto konstrukční úpravy nemůže nový obrněnec z hlediska odolnosti spodku korby stroje soutěžit se specializovanými „protiminovými“ vozidly, známými pod zkratkou MRAP (Mine-Resistant Ambush Protected).

Právě ona se vyznačují výše umístěným, Pandur II by měl dokázat pokračovat do podoby písmene V tvarovaným dnem, které při případném výbuchu odvádí část tlakové vlny mimo vozidlo. Konstrukce „dvojky“ je samonosná, svařená z tepelně upravených ocelových plátů. Vnitřek korby chrání navíc protistřepinové obložení. Ve standardním provedení bez přídavného pancéřování by měl stroj odolat zbraním do ráže 7,62 mm a při vzdálenosti od místa střelby vyšší jak sto metrů až do ráže 14,5 mm.

K nástupu a výstupu vezeného mužstva slouží zadní rampa, dveře nebo průlezy. Za samozřejmost se dnes dá považovat topení, protipožární zařízení i filtroventilační zařízení, které při detekci nebezpečných látek v okolním vzduchu přetlakuje hermeticky uzavřený prostor uvnitř, aby ochránilo osádku proti účinkům zbraní hromadného ničení.