Mužák prorostlý (Silphium perfoliatum) dokáže ve svém rozsáhlém kořenovém systému zadržovat uhlík a zlepšovat tak biodiverzitu rostlinné biomasy. Vědci proto zjišťují, jestli se této rostlině bude dařit na nízko položených vlhkých prériích nevhodných pro pěstování plodin. Rostl by tu společně s původními travinami, které se již na výrobu biomasy používají.

TIP: Chráněné horské rostliny primule aneb Kouzelní poslové jara

„Předpokládáme, že po rostlinách zadržujících uhlík bude na trhu poptávka,“ říká profesor Arvid Boe. Kromě kořenového systému zaujal mužák vědce svojí výškou (více než dva metry), velkými semeny a dobrou odolností. Je jednou z mála rostlin, která může bez problémů růst společně s vousatkou, prosem prutnatým či jinými trávami. Celá pole mužáku nejsou žádoucí, neboť je důležité zachovat v krajině původní porosty. Podle Boea by mužák přinesl výhody i travinnému ekosystému, který by se tak obohatil. Nové rostliny by přilákaly do oblasti množství hmyzu i ptáků, kteří rádi odpočívají ve vysokých stoncích nebo pijí vodu z listů.

Makartova cesta k úspěchu byla na počátku poněkud svízelná. Syn zámeckého komorníka projevuje malířské sklony už v dětství. Maluje často, maluje rád. Je přijat na vídeňskou akademii výtvarných umění. Pokorný student? Kdepak. Makart je rebel! Nesouhlasí se systémem výuky, nechce se mu podřídit. Co s ním? Vyhodit! Ale proč? Pro nedostatek talentu! Profesor, který vynesl rozsudek nad Makartem, se musel v budoucnu hodně tlouct do hlavy.

V čele vídeňské umělecké scény 

Podle OSN aktuálně na světě žije 6,5 % všech lidí, kteří kdy obývali naši planetu. Zatímco do roku 1900 byl roční růst světové populace lineárně pozvolný, v posledním století jde o závratné exponenciální tempo. Data statistiků ukazují, že od roku 1900 do roku 2000 se počet lidí na Zemi ztrojnásobil!

TIP: Tikající populační exploze: Jak bude vypadat světová populace za 50 let

Dobrou zprávou je, že exponenciální populační exploze je zřejmě u konce. Meziroční tempo růstu světové populace zažilo svůj vrchol v roce 1962, kdy se za jediný rok zvýšil počet lidí o 2,1 %. Od té doby je roční nárůst každý rok nižší – aktuální rychlost růstu světové populace je zhruba 1,2 %. Podle vědců jde o dlouhodobý trend, který bude pokračovat. Na konci tohoto století by tak mohl počet lidí na světě stagnovat, nebo i mírně klesat.

Vývoj světové populace od roku 1750

Světová populace stárne závratným tempem

Kromě změny tempa růstu populace se také výrazně mění věkový průměr obyvatel Země. Lidé se dožívají stále vyššího věku a zároveň se rodí stále méně dětí. Když v roce 2012 dosáhla světová populace 7 miliard lidí, činil podíl starších 65 let osm procent (562 milionů). V loňském roce byl tento podíl již 8,5 % a do roku 2050 bude podle demografických odhadů na Zemi žít více než 1,5 miliardy lidí starších 65 let - tedy zhruba 16 %.

Není to tak dávno, co v NASA odsouhlasili dalších 5 let činnosti Hubbleho vesmírného dalekohledu. V příštím roce by Hubble měl strávit mimo jiné i stovky hodin průzkumem zajímavých exoplanet.

V roce 2018 má do vesmíru vyrazit Vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST). Ten by měl mít doposud nevídané možnosti pozorování vesmíru. Vědci doufají, že s jeho pomocí budou schopni v atmosféře exoplanet detekovat přítomnost plynů, které mohou být známkou výskytu živých organismů.

Jenže s budoucím teleskopem JWST v ceně 8 miliard dolarů budou chtít pozorovat vesmír úplně všichni. Vybojovat čas pro pozorování exoplanet tak bude velmi složité. Teleskop JWST rovněž bude mít jenom málo prostoru na vyladění svých přístrojů před vlastním pozorováním.

Badatelé se proto snaží co nejvíce práce udělat na starém, přesto však ještě obstojně funkčním Hubbleho vesmírném teleskopu. Chtějí tak s jeho pomocí zúžit výběr exoplanet pro pozorování teleskopem JWST.

TIP: Chystá se nástupce Hubbleova teleskopu: Bude mít 25× vyšší rozlišení

Hubble kromě planet zaměří i na hvězdy, jejichž vlastnosti zásadně ovlivňují případnou obyvatelnost planet. Vědci chtějí pozorovat malé a chladné trpaslíky, kteří jsou sice nenápadní, zároveň ale představují nejpočetnějí typ hvězd v Mléčné dráze, takže nás velmi zajímá, jestli mohou mít obyvatelné planety.

Krab palmový (Birgus latro) z ostrovů Indického oceánu a Pacifiku je největším ze všech suchozemských korýšů. V rozpětí nohou dorůstá až dva metry a může vážit až 17 kilogramů. V klepetech má takovou sílu, že s nimi bez problémů rozlouskne kokosový ořech. Jak velká je to ale síla?

Japonští vědci na ostrově Okinawa s nemalým rizikem nalovili celkem 29 volně žijících krabů palmových o váze 30 gramů až 2 kilogramy. Pak měřili sílu stisku jejich klepet speciálním senzorem.

TIP: Šťastný nález: V čínském zverimexu objevili nový druh kraba

Z naměřených hodnot vyplývá, že největší krabi by měli mít stisk o síle přes 3 tisíce newtonů. Tím značně předstihují veškeré další korýše, včetně humrů, jejichž klepeta mají stisk ani ne desetinový. Lidé mají zhruba stejně silný stisk jako humři, takže bychom krabům palmovým raději neměli podávat ruku.

Nová vlna ptačí chřipky v Evropě zabíjí divoce žijící ptáky a rovněž proniká i do zdejších drůbežích farem. Ptačí chřipka se teď opět stala největším strašákem evropských farmářů, kteří se momentálně připravují na vánoční svátky.

Podle odborníků to zatím nevypadá, že by tato verze viru chřipky napadala i lidi. Jde ale virus, který může mutovat a může se tak stát, že se nákaza nevyhne ani lidem.

Tento kmen ptačí chřipky vznikl z mediálně slavné ptačí chřipky H5N1. Ten se objevil v Číně v roce 1996, kde začal vraždit drůbež i lidi, kteří se mu připletli do cesty. Do dnešního dne má virus H5N1 na svém kontě minimálně 452 mrtvých, kteří se vesměs nakazili od nemocné drůbeže.

TIP: Virus zika: Bát by se neměly ženy, ale především muži

Nový virus H5N8 teď zabíjí i volně žijící ptáky, jako jsou labutě, racci, potápky nebo kachny. To předešlý kmen ptačí chřipky v roce 2014 nedělal. Lidé jsou zatím mimo hru, ale Světová zdravotnická organizace WHO je ve střehu.

Skupina vědců z University of Hertfordshire zveřejnila studii, ze které vyplývá zajímavé doporučení pro velké supermarkety. Ty by měly vytvořit speciální pomalé pokladny pro nakupující nad 60 let. Pomalejší odbavení může podle vědců motivovat seniory k návštěvám supermarketů a pomoci jim udržet si sociální kontakt. Dalším doporučením výzkumníků je také vyčlenění speciálních časů určených pro nákupy seniorů.

TIP: Liverpoolský obchodní dům zavádí rychlé pruhy pro chodce

Studie vznikla na základě analýzy chování seniorů ve věku 60 až 93 let v 25 nákupních centrech v okolí anglického Hatfieldu.

Králický Sněžník je rájem milovníků drsných a romantických hor, které jsou navíc ve srovnání s Krkonošemi nebo sousedními Jeseníky jen relativně řídce navštěvovány. Masiv, kterému dominuje nejvyšší stejnojmenná hora (1 424 metrů n. m.), byl v minulosti modelován působením ledovce, což mu dodalo patřičně členitý reliéf. Velká část zdejších původních horských lesů byla sice již dříve nahrazena smrkovými monokulturami, které jsou dnes silně zdecimované imisemi, ale přesto se stále jedná o jedno z přírodovědně nejcennějších horských území. Díky tomu zde v roce 1990 byla na ploše 1 726 ha vyhlášena Národní přírodní rezervace, později také Evropsky významná lokalita.

Střecha tří moří

K vrcholu Králického Sněžníku se můžete vydat z několika směrů – záleží na vašem času a kondici. Asi nejčastějším východiskem pro zdejší horské tůry je známé zimní středisko Dolní Morava. Většina lidí odtud sleduje žlutou turistickou značku a proti proudu Moravy dojde až na červenou hřebenovku. K vrcholu ovšem vede i zajímavější cesta po západním hřebeni, kudy se vydáme my.

Velkou částí hlavního hřebene prochází státní hranice s Polskem. A právě tady, na vrcholu hory Klepý (1 144 metrů, v Polsku se jí říká Trojmórski Wierch), najdete geografickou zvláštnost – hlavní evropské rozvodí. Bystřiny odsud odvádějí vody do Baltského, Severního i Černého moře. Hora, a vlastně i celý západní hřeben, je přístupná pouze po polské zelené turistické značce, ke které vás z Horní Moravy přivede značka modrá.

Lesy v toku času

Když budete po hraniční stezce pokračovat dál k severu, brzy zdoláte i druhou nejvyšší horu Malý Sněžník (1 338 metrů), odkud se nabízí překrásný výhled do polského Kladska. Zde budete procházet zbytky původních klimaxových smrčin, které již na jiných místech pohoří nahradily smrky nepůvodní, poničené následně působením imisí, drsného klimatu a kůrovce.

Obnova původních lesních porostů je jedním z nejobtížnějších úkolů ochrany přírody v chráněném území. Na některých holosečí postižených plochách jistě potrvá desítky let. Tam, kde jsou malé stromky chráněny stínem odumírajících starých stromů, je naděje na daleko rychlejší oživení. Dnes zde téměř chybí bukové a suťové lesy, které byly kdysi pro nižší polohy do zhruba 900 metrů charakteristické.

Mrazový kamenolom

Pokud máte v kapse pár polských zlotých, můžete se občerstvit na chatě Hala pod Snieznikem. Zpátky na české značení se lze připojit až necelý kilometr pod vrcholem Králického Sněžníku v místech, kde najdete Vlaštovčí kameny. Jedná se o poměrně rozsáhlé kamenné moře a mrazové sruby, vzniklé působením mrazového zvětrávání. Mimo jiné jsou domovem často přehlížených, ovšem unikátních druhů lišejníků. Horské smrčiny zde již začínají řídnout a porost dostává charakter takzvaného parkového lesa.

Nad vrcholy stromů

Po dalších několika stech metrech se dostanete nad horní hranici lesa, kde se rozkládají velmi cenné alpinské a subalpinské biotopy. Bohužel ale trpí kvůli nedisciplinovaným návštěvníkům, kteří opouštějí značenou stezku, a svými pohorami způsobují úhyn rostlin a následnou erozi půdy. I tak zde ale v létě vykvétají koberce růžového vřesu, modrají se porosty brusnice borůvky a při pozornějším pohledu pod nohy můžete nalézt i zdejší endemit – violku sudetskou (Viola lutea sudetica). Drobné žluté květy této rostliny se neustále chvějí v převládajícím silném větru.

TIP: Kameny ve vzácné rovnováze aneb Balvany na špičce

Počasí je na otevřené holině vůbec velmi nevyzpytatelné a většinou i chladné. Prověřuje tak charakter každého návštěvníka, který může mluvit o mimořádném štěstí, pokud zde bude mít už při své první výpravě hezky. Do roku 1973 stávala na polské straně vrcholu kamenná rozhledna, dnes však na jejím původním místě uvidíte už jen suťové rozvaliny.

Kolébka Moravy

Po krátkém sestupu po červené hřebenovce se ve výšce 1 380 metrů dostanete k upravenému prameni řeky Moravy. Při dobré viditelnosti odsud máte celé její hluboce zaříznuté říční údolí jako na dlani. Skrývá se v něm i několik veřejnosti nepřístupných krasových jeskyní, například Tvarožné díry a Patzeltova jeskyně.

To už jste na závětrné straně hory a je potřeba počítat s tím, že sněhová pokrývka zde většinou dosahuje velké mocnosti. Čas od času se pak uvolní lavina, která ve své dráze dává životní prostor některým zajímavým světlomilným rostlinám. Ještě kousek níž minete základy vyhořelé turistické chaty a kamennou plastiku slůněte, které odsud shlíží k hřebenům Jeseníků.

Mokrá Sušina

V sedle pod Sněžníkem máte několik možností, kam pokračovat dál. Buď se vydáte na sestup k chatě Návrší a dál do Stříbrnice, nebo ještě raději zůstanete na hřebeni a budete se vracet po modré značce přes třetí nejvyšší vrchol pohoří Sušinu (1 321 metrů). Na několika místech tu pěšina protíná cenná horská rašeliniště tzv. vrchoviště, která vznikají v místech, kde je nepropustné dno a kde se tak hromadí srážková voda, ideální to prostředí pro rašeliníky. Ne náhodou se tomuto místu říká Mokrý hřbet.

Jarní zima a kouzlo samoty

Za Sušinou už musíte každopádně dolů a zde je výběr sestupových tras největší. Pokud zvolíte červenou nebo o kus dál zelenou značku, můžete obdivovat kaskády i menší vodopády Prudkého potoka respektive Malé Moravy. Obzvlášť v jarních měsících jsou koryta bystřin plná vody z tajícího sněhu, kterého bývá v horních partiích pohoří vždy dostatek. Není výjimkou, že ještě začátkem května potkáte na hřebeni běžkaře. Proto i když je v nížinách krásné jarní počasí, neberte si na nohy sandály! Na uplynulou zimu můžete zavzpomínat i během sestupu po modré značce kolem sjezdovky do Dolní Moravy. I bez lyží je to pořádný sešup.

Kouzlo Králického Sněžníku není v dokonalé turistické infrastruktuře, ale právě v jeho izolovanosti a relativně obtížné dostupnosti. Jakákoliv další „kolonizace“ hřebenů celého pohoří by určitě vedla ke ztrátě toho nejpodstatnějšího, co toto pohoří nabízí. Zatím má Králický Sněžník i tak v každou roční dobu ohleduplnému návštěvníkovi co nabídnout.

Rady do batohu

Nejvýznamnějšími městy v oblasti jsou Králíky a Staré Město pod Sněžníkem. Do obou míst vede slušné železniční spojení a lze odtud přímo vyrazit pěšky do hor. V zimních měsících funguje i spojení skibusem z Králík do Dolní Moravy, odkud se k vrcholu hory asi vychází nejčastěji. Mimo obce je poutníkům na českém území otevřena jediná horská chata v oblasti – Návrší, na kterou narazíte při žluté turistické značce ze Stříbrnice. Z vrcholu však lze díky Schengenskému prostoru i jednoduše sejít na polskou chatu „Hala pod Snieznikem“.

Při zimních tůrách dávejte pozor na nestabilní počasí, hluboký sníh (běžecké stopy se strojově upravují jen v omezeném prostoru) a často prudké sjezdy v lesním porostu. Malá chata Horské služby je schována asi kilometr pod vrcholem nedaleko křižovatky červené a žluté trasy a bývá v provozu zejména o víkendech a dnech zvýšeného zájmu turistů.

Kam v Polsku

Z polské strany je východiskem k vrcholu turistické středisko Miedzygórze. Zde stojí za vidění zdejší 20 metrů vysoký vodopád. Atraktivní je i veřejnosti přístupná největší sudetská jeskyně Niedzwiedzja Jaskinia s bohatou výzdobou. Doposud jsou zde zmapovány asi čtyři kilometry chodeb. Existují teorie, že podzemní systém může být propojený s podobným na české straně.

Nejlepším pomocníkem v terénu je mapa z Edice Klubu českých turistů č. 53. Králický Sněžník v měřítku 1:50 000.

Volání dětské řehtačky

Na podhorských loukách, které na rezervaci navazují, se nalézá Ptačí oblast, vyhlášená na ochranu chřástala polního. Chřástal má rád vlhké a jen občas kosené nebo přepásané luční porosty, odkud se za jarních nocí ozývá sameček svým voláním připomínajícím dětskou řehtačku. A právě Králicko poskytuje tomuto ohroženému druhu ideální podmínky k životu. Pokud půjdete v červnové noci jeho rajónem, určitě se s charakteristickým voláním setkáte, ovšem jen velmi obtížně tohoto plachého živočicha v hustém porostu spatříte.

Německé ponorky druhé světové války platí za takřka legendární zbraně, jimž k vítězství v bitvě o Atlantik nejspíše chybělo jen málo. Pověstné „vlčí smečky“ napadající konvoje měly zcela reálnou šanci dosáhnout faktického zhroucení Velké Británie, což by jistě zásadně ovlivnilo další průběh a výsledek války.

Naopak ponorky Royal Navy se těší menší popularitě, jelikož se soustředily spíše na „periferní“ válčiště u pobřeží Norska, ve Středomoří a v Pacifiku, avšak to by nijak nemělo snižovat jejich důležitost, neboť hodně přispěly k porážce Itálie a Japonska a způsobily nezanedbatelné škody také nacistické třetí říši.

Plavidlo s oválným trupem

Britské ponorkové síly přezdívané „Silent Service“ (tichá služba) se dnes těší velké úctě, ale nebylo tomu tak zdaleka vždy. Mnozí konzervativní admirálové meziválečné éry sázeli výhradně na bitevní lodě a křižníky, nanejvýš byli ještě ochotni uznat rostoucí význam letadlových lodí, ale ponorky považovali v podstatě za torpédové čluny, které se umějí ponořovat. Ve strategii Royal Navy jim proto zpočátku nenáležela nijak zvlášť důležitá úloha.

Primárně se předpokládalo hlídkování v Severním moři, na Baltu a ve Středomoří, tedy blízko domácích ostrovů a některých kolonií. Za tímto účelem vznikla třída ponorek s označením S, jejíž konstrukce byla navržena roku 1928, aby nahradila dosavadní třídu H. Ve specifikacích figurovaly i malé rozměry omezující výtlak na 600 t, ale i přesto měla ponorka dokázat odplout na vzdálenost 500 mil (něco přes 800 km), tam po dobu cca 10 dnů hlídkovat a poté se vrátit zpět.

Plavidlo dostalo oválný průřez trupu, díky němuž se do přídě vešlo šest torpédometů ráže 21 palců (533 mm), ale nevýhodou tohoto řešení byla menší maximální hloubka ponoření. Kromě torpéd neslo víceúčelové třípalcové dělo (76 mm), speciálně zkonstruované pro použití na ponorkách, a kulomet ráže 7,7 mm. To jí dávalo schopnost bojovat proti hladinovým i vzdušným cílům.

Britové kladli velký důraz na zásadu, že torpéda slouží proti válečným lodím, kdežto lodě obchodní je nutno potápět palbou z děl. Ponorka v britském podání byla „lone ambusher“ (osamělý lovec), tedy plavidlo, které se zcela samostatně pohybuje v přidělené oblasti, kde očekává nepřátelská plavidla a podle situace na ně útočí. V tomto směru se Royal Navy pevně drželo postupů z první světové války.

Tři série

Podle zmíněných specifikací vznikla první série ponorek třídy S, jež zahrnovala čtyři lodě, spuštěné na vodu v letech 1931–1933. Jejich maximální plavební dosah na hladině činil okolo 6 000 km. Jelikož se osvědčily, došlo k objednání druhé série, tentokrát čítající osm kusů. Byly větší, konstrukce se zesílila a plavidla se stala stabilnějšími a odolnějšími. Ve výzbroji se objevil druhý kulomet.

Zásadní změnu ale přinesl až rok 1939 a začátek války, jenž znamenal objednávku třetí série plavidel třídy S, jichž bylo původně zadáno pět, jenže nakonec se jich do roku 1945 zhotovilo přesně padesát. Ponorka získala externí palivové nádrže, díky kterým se stala opravdu oceánským plavidlem s dosahem hodně přes 10 000 km, takže se řada lodí této třídy vydala do Pacifiku, kde se podílela na porážce Japonska. Ze začátku (stejně jako u první a druhé série) se ke konstrukci užívalo nýtování, později se ovšem přešlo na svařování, což dalo trupu podstatně větší pevnost. 

S-class třetí série

• Posádka: 44 až 49 mužů
• Výtlak na hladině: 860 t
• Výtlak pod hladinou: 990 t
• Celková délka: 66,14 m
• Celková šířka: 7,16 m
• Standardní ponor: 3,2 m
• Výkon dieselových motorů: 1 400 kW
• VýKon elektromotorů: 970 kW
• Max. rychlost na hladině: 15 uzlů
• Max. rychlost pod hladinou: 9 uzlů
• Max. dosah na hladině: 14 000 km
• Max. hloubka ponoření: 180 m
• Střelecká výzbroj: 1× 76 mm, 1× 20 mm, 3× 7,7 mm
• Torpédomety: 7× 533 mm (6 vpřed, 1 vzad) 

Změnila se také výzbroj, jelikož část plavidel obdržela i sedmý torpédomet do zádi (nedal se však znovu nabíjet). Posílil i arzenál hlavňových zbraní, do něhož přibyl 20mm kanón Oerlikon a třetí kulomet. U části pozdějších plavidel sice chyběl zmíněný záďový torpédomet, ale zato se místo 76mm děla objevil čtyřpalcový kanón (101 mm). Pomineme-li nasazení v Pacifiku, pak ponorky třídy S rozsáhle operovaly u Norska, kde ztrpčovaly život německým nákladním lodím i jejich vojenskému doprovodu, ale jejich patrně nejdůležitější příspěvek k válce představují operace ve Středomoří.

Britské ponorky totiž měly na kontě téměř polovinu všech ztrát plavidel Osy na tomto válčišti, což samozřejmě velmi komplikovalo zásobování italských a německých vojsk v severní Africe, a kromě toho představovaly i důležitý nástroj pro různé speciální a klamné operace. O kvalitě plavidel třídy S jistě svědčí i fakt, že Royal Navy vyřadilo poslední z nich až v 60. letech. Působily též v loďstvech dalších zemí, a to Francie, Izraele, Nizozemí a Portugalska.