Mravenci Lepisiota canescens žijí v Etiopii a nevypadají bůhvíjak nebezpečně. Podle nového výzkumu ale mohou tvořit superkolonie – ohromná společenstva s mnoha královnami, která se chovají jako jedno veliké mraveniště. Superkolonie mohou obývat miliardy mravenců, kteří vytlačují vše živé ve svém okolí.

Badatelé se obávají, že tento druh mravence má všechny předpoklady k tomu, aby svými superkoloniemi pronikl na mnoho míst po celém světě. Mohl by se z něj stát globálně invazní druh.

TIP: Maličcí upíří mravenci z podzemí Madagaskaru

Invazní druhy často cestují s lidmi, i na veliké vzdálenosti. V Etiopii je na vzestupu turistika i obchod a to podle odborníků zvyšuje pravděpodobnost, že si mravenci Lepisiota canescens někoho „stopnou“. Stačí jediná oplozená královna tohoto druhu v batohu turisty a invaze je na světě.

Malí opeření teropodi z druhohor měli docela velká křídla, mohutné svalstvo a malou hmotnost. Stačilo to ale k tomu, aby mohli létat? Navzdory četným nálezům to doposud nebylo úplně jasné.

Podle nové studie to druhohorní dinosauři zvládali. Detailní výzkum 51 fosilních pozůstatků 37 druhů dinosaurů blízkých ptákům a raných ptáků ukázal, že dinosauři jako například Microraptor se mohli vlastními silami vznést ze země a letět.

S dnešními ptáky se ale druhohorní letci podle všeho nemohli rovnat. Zřejmě totiž nevydrželi letět delší dobu ani na delší vzdálenosti.

TIP: Objev v jantaru: Krásně zachovalá křídla z doby před 99 miliony let

Oproti běžným představám tito dinosauři ke vzletu nejspíš nepoužívali stromy. Není to stoprocentně jisté, ale nepotřebovali to. A v dnešní přírodě prý také nikdo přímo ze stromů pomocí pádu nevzlétá. 

Štěstí v neštěstí měl malý vombat Georgem. Když mu byly čtyři měsíce jeho matku srazilo auto. Vombatí mláďata ale až do věku jednoho roku tráví většinu svého času v matčině vaku, George by proto bez pomoci lidí zřejmě nepřežil. Pomoc vombatímu sirotkovi naštěstí poskytl chovatel Tim Faulkner z australského Reptile Parku. Ačkoliv jsou vombati přirozeně samotářská zvířata, z roztomilého George se stal čistokrevný domácí mazlíček, který péči svému adoptivnímu rodiči náležitě splácí.

Jedním ze zajímavých postvulkanických útvarů Yellowstonského národního parku je bezesporu Fishing Cone (Rybářský kužel), který leží v termální pánvi West Thumb na břehu Yellowstonského jezera. Má tvar nízkého kužele s poměrně velký otvorem a přestože jde o termální pramen, podobá  se spíše miniaturní sopce.

Spící gejzír

Ve vodách jezera je Fishing Cone vidět jako malý ostrůvek ležící kousek od břehu, jindy je s pevninou spojen úzkou šíjí a tvoří miniaturní poloostrov, nebo je naopak zcela zalitý vodou. Aktuální podoba závisí na výšce vodní hladiny jezera, která se s ročním obdobím mění. Po jarním tání sněhu je nejvýš, na podzim a v zimě nejníž.

TIP: Horký symbol Yellowstonu aneb Historie gejzíru Old Faihful

Horká voda uvnitř Fishing Cone má o něco nižší teplotu než jiné termální prameny v této gejzírové pánvi, což je způsobeno částečným ochlazováním okolními velmi chladnými vodami jezera. Uvnitř kužele se proto dá naměřit kolem 78 °C. Někdy však teplota stoupne, především tehdy, když se pramen probudí a změní se v gejzír. V současnosti k tomu dochází spíše zřídka, ale ve dvacátých a třicátých letech minulého století voda při erupci stříkala někdy až do výše 12 metrů.

Konvice pro hladové rybáře

Pramen přišel ke svému jménu v roce 1870, kdy oblast Yellowstonu prozkoumávala Washburn-Langford-Doaneova expedice. Jejím členem byl také Walter Trumbull, spisovatel přispívající do některých novin. Ten v červenci 1871 popsal v magazínu Overland Monthly příhodu muže rybařícího v Yellowstonském jezeře. Rybář stál na úzké šíji spojující Fishing Cone s břehem jezera a při jednom tažení se mu ryba vysmekla z háčku a spadla přímo do kulatého otvoru pramene. Po chvilce se objevila na hladině mrtvá a doslova uvařená.

Od té doby, a pravděpodobně i dříve, zde návštěvníci chytali v chladných vodách jezera ryby na udici a ještě zavěšené na háčku si je vařili ve vedlejším termálním jezírku. Prováděli to tak i členové další expedice vedené geologem Ferdinandem V. Haydenem v roce 1871, kteří pramenu říkali Fish Pot (Rybí kotlík) nebo Hot Spring Cone (Kužel teplého pramene). Pozdější pojmenování mělo téměř vždy určitý vztah k rybaření. Pramen vystřídal názvy Fisherman’s Kettle (Rybářova konvice), Fish Cone (Rybí kužel), Fishpot Spring (Pramen rybího hrnce), Chowder Pot (Hrnec rybí polévky), ale i Crater Island (Kráterový ostrov), aby se nakonec jeho jméno v průvodcích ustálilo na současném Fishing Pot.

Nezdravé a nebezpečné

„Vaření na háčku“ u Fishing Cone se brzo stalo tak známým, že rybaření u něj se stalo součástí programu každé jen trochu významné návštěvy. Sám druhý ředitel parku P. W. Norris zde tuto činnost předváděl turistům a v roce 1894 dokonce i členům Kongresu. Roku 1903 psal jeden národní časopis, že žádná návštěva Yellowstonského parku by nebyla bez tohoto prožitku úplná. Turisté se zde často oblékali do zástěry, na hlavu si nasazovali kuchařskou čepici a takto ustrojeni se u Fishing Cone nechali fotografovat. Dnes je ovšem lov ryb a jejich vaření v místní vodě považováno za nezdravé a nebezpečné. Navíc je zakázané, k čemuž jistě přispěla nehoda v roce 1921, kdy zde byl jeden rybář vřící vodou eruptujícího pramene vážně opařen.

Myšlenka útoku na východ nebyla mezi čelnými představiteli nacistického Německa žádnou novinkou. Adolf Hitler nastínil jeho nutnost již ve své knize Mein Kampf, vydané v roce 1925. Uvádí zde, že Německo je stejně jako před šesti sty lety předurčeno táhnout na východ, ukončit „vládu Židů na východě“, a tím i samotnou existenci sovětského státu.

Nedílnou součást nacistické ideologie tvořily úvahy o likvidaci, deportaci či zotročení Slovanů a následném zabrání jimi obývaného území. Kvůli špatným vztahům a ideologickým konfliktům mezi nacistickou třetí říší a komunistickým Sovětským svazem ve 30. letech považovali mezinárodní pozorovatelé válku mezi nimi za nevyhnutelnou. Nacistické Německo mělo podle jejich představ na SSSR zaútočit přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Předpokládali, že kontrola Baltského moře Hitlera uspokojí a že nebude opakovat Napoleonovu chybu a na Moskvu nepotáhne.

Schyluje se k válce

Celý svět proto překvapilo, když dva nesmiřitelní ideologičtí soupeři našli shodu a podepsali 23. srpna 1939 v Moskvě pakt o neútočení. Ten smluvní strany zavazoval k tomu, že proti sobě nepoužijí vojenskou sílu a nepřipojí se k alianci vzniklé proti druhé straně. Mimo veřejné části obsahovala smlouva i tajné 

dodatky, které začaly vycházet najevo již 17. září 1939, kdy se Sovětský svaz připojil k nacistickému útoku na Polsko. V roce 1940 podepsaly oba státy obchodní dohody o výměně německého vojenského vybavení za sovětské suroviny, které nacistický režim potřeboval k válečným tažením v Evropě. Okamžitě po kapitulaci Francie v červnu 1940 zaměřil Hitler svoji pozornost na východ. O svém záměru napadnout Sovětský svaz informoval 31. července 1940 také vrchní velení branné moci. Při přípravě bojových plánů vycházeli němečtí generálové z již dříve uskutečněných pokusů o invazi do Ruska.

Po jejich zhodnocení jim vyvstaly tři hlavní cíle útoku. Prvním bylo bývalé hlavní město Leningrad, který představoval sovětskou bránu do Evropy. Z ekonomického hlediska nabývala velké důležitosti Ukrajina. Ovládnutí této úrodné a bohaté oblasti by znamenalo také přístup k ropným polím u Kaspického moře. Třetím bylo hlavní město Moskva, správní centrum a nejdůležitější komunikační uzel.

Dokončení: Operace Rudovous (2): Jak vypadaly plány německého útoku na Sovětský svaz

Finální rozhodnutí o útoku na Sovětský svaz učinil Adolf Hitler v listopadu 1940, krátce před návštěvou sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova v Berlíně. Hitler rozkázal Vrchnímu velitelství Wehrmachtu, aby naplánovalo začátek východního tažení na 1. května 1941. Podle výpovědi Wilhelma Keitela během norimberského procesu „Hitler považoval konfrontaci s Ruskem za nevyhnutelnou.“

Včerejší start rakety Sojuz z kosmodromu Bajkonur vypadal jako běžná rutina. Krátce před čtvrtou hodinou našeho času začalo odpočítávání a Sojuz U v pořádku odstartoval. K Mezinárodní vesmírné stanici nesla zásobovací loď Progress 65 s 2 400 kilogramy zásob a vědeckého materiálu.

Exploze nad jižní Sibiří

383 sekund po startu ale dorazila zpráva, že telemetrie z horního stupně Sojuzu U byla ztracena. Zprávu krátce poté potvrdil i Roskosmos s tím, že ke ztrátě Progressu došlo nad jižní Sibiří.

Podle předběžných zpráv je příčinou havárie exploze horního (třetího) stupně rakety. Ten se podle propozic měl oddělit 8 minut a 46 sekund po startu. K havárii tak došlo přibližně v polovině letu vyhrazeného třetímu stupni.

Havárie Progressu je čtvrtou havárií zásobovacích lodí - v říjnu 2014 explodoval Antares s lodí Cygnus. V dubnu 2015 se vymkl kontrole Progress a v červnu 2015 došlo k explozi během startu Falconu 9 s lodí Dragon.

Ztráta zásobovací lodi je samozřejmě špatnou zprávou pro šestičlennou posádku na ISS. Ztráta paliva, vody a dalších zásob je nepříjemná, ale ještě více mrzí, že Progress měl na své palubě i první exemplář nové řady skafandrů Orlan MKS pro výstupy Rusů do volného prostoru. Naštěstí ale aktuální nehoda neznamená, že bude posádka trpět hlady. Na ISS se jednak nachází dostatečné zásoby a příští týden k ní zamíří japonská nákladní loď HTV.

2. prosince 1974 do vesmíru vzlétla sovětská loď Sojuz 16. Jednalo se o generálku na blížící se společnou misi Sojuz–Apollo s Američany, která se pak uskutečnila asi o půl roku později. Kosmonauti Anatolij Filipčenko a Nikolaj Rukavišnikov testovali během letu Sojuzu 16 novou spojovací soustavu pro dvě plavidla, upravené systémy pro udržení životních podmínek na palubě, nové solární panely a vylepšené řídicí systémy. V závěru šestidenní mise pak pomocí pyrotechnických šroubů odpálili stykovací zařízení. Zkoušeli tak možné řešení v situaci, kdy by se nedařilo Sojuz od Apolla odpojit.

Mojmír II. se od počátku své vlády potýkal s mnoha překážkami. Téměř okamžitě se začala odtrhávat jednotlivá území, sílil tlak ze strany říše a k tomu se přidala vnitřní krize a také maďarské nebezpečí. Hned po smrti svého otce podepsal Mojmír II. s východofranským králem Arnulfem mír, aby mohl nerušeně převzít moc v zemi. Netrvalo však dlouho země se mu  začala rozpadat.

Konec Moravia Magna

Roku 895 se odtrhli Češi, následovali Srbové a o rok později i Potisí, které si nárokovaly maďarské kmeny. Aby toho nebylo málo, proti Mojmírovi II. se postavil jeho mladší bratr Svatopluk. O jejich sporu toho mnoho nevíme. Mojmír II. údajně obléhal svého bratra na jednom z moravských hradů někdy roku 899. Svatopluka zachránil až příjezd Arnulfova vojska. Říše se však do žádného velkého řešení bratrské krize nehnala. Arnulf se soustředil na uzavření míru s kočovnými kmeny Maďarů a využil jejich sílu v bojích v Itálii a Panonii.

Mezi tím se situace na Moravě zčásti uklidnila. Mojmír II. toho využil a žádal od papeže potvrzení arcibiskupství a jmenování arcibiskupa a biskupů. A to se mu také podařilo. Bylo potvrzeno trvání arcibiskupství i v budoucnosti, i když jak se později ukázalo, na velice krátkou dobu.

Obávaní Maďaři

Moravu i okolní území stále více ohrožovaly maďarské kmeny. Roku 900 uzavřela Morava s východofranskou říší mír na obranu proti Maďarům, ale nebylo to nic platné. Maďaři povolali posily a v letech 905 nebo 906 vtrhli na Moravu. Odehrála se snad jediná bitva, někde na Slovensku, a v ní bylo moravské vojsko zcela zničeno. Od té doby mizí veškeré zprávy o Mojmírovi II., což naznačuje, že pravděpodobně padl v boji.

Archeologické nálezy potvrzují, že maďarská porážka způsobila na Moravě katastrofu. Zmatky a povstání započaly totální rozpad říše. Svatopluk se uchýlil do Bavorska a vyčkával na uklidnění situace. Východofranská říše se snažila obnovit na východě pořádek a snad i počítala s obnovou mojmírovské dynastie na Moravě. Sebrala obrovskou armádu a roku 907 se střetla s Maďary u Bratislavy. Výsledek byl pokořující. Vojsko východofranského panovníka bylo drtivě poraženo a pád Velké Moravy tím byl zpečetěn.

Kdo říká že na Zemi již není co objevovat? V čínské provincii Šen-si geologové objevili 49 dosud neznámých obřích závrtů. Obří krátery jsou natěsnány v oblasti necelých 600 kilometrů čtverečních, což odpovídá rozloze Křivoklátska, nebo třeba katastrální výměře Prahy. Jde tak o oblast s nejhustším výskytem tohoto přírodního fenoménu na světě. Největší závrt má v průměru 520 metrů a hloubku 320 metrů. Celkem byl objeven jeden obří superzávrt, 17 velkých a 31 menších závrtů. 

Závrty se podle vědců formovaly několik set tisíc let a vznikly v důsledku rozpouštění krasovějící vápencové horniny vodou obohacenou o uhličitan vápenatý.

Obří díry, závrty a propady se mohou objevit takřka kdekoli a bez varování. Ty nejběžnější mají velikost několika metrů a čas od času spolknou třeba auto. Existují ale i extrémní podoby těchto děr – desítky metrů hluboké díry zející jako brány do středu Země.

Poškozený reaktor odstavené jaderné elektrárny v Černobylu zakryl nový ochranný obal. Jeho výstavba trvala čtyři roky a stavba vyšla na jeden a půl miliardy eur. Nový kryt nahradí stávající železobetonový sarkofág, který je starý už třicet let. Nová konstrukce váží 36 tisíc tun, na výšku měří 165 a na délku 110 metrů. Dosluhující železobetonový obal bude nyní demontován.