Ve starověkém Egyptě mumifikovali lidi i zvířata. Když ale takové mumie pečlivě prozkoumáme, tak to může přinést překvapení.

Když badatelé proskenovali pomocí rentgenových paprsků počítačové tomografie ve vysokém rozlišení velkou krokodýlí mumii, nestačili se divit. Už od roku 1996 sice věděli, že třímetrová mumie obsahuje dva menší krokodýly, nyní se ale ukázalo, že v ní je i pět desítek krokodýlích mláďat.

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

Krokodýlí mumie je součástí Egyptské sbírky nizozemského národního archeologického muzea Rijksmuseum van Oudheden v Leidenu. Podle odborníků byli všichni krokodýli mumifikováni najednou, jako oběť pro staroegyptského krokodýlího boha Sobeka.

Egypťané považovali květy kosatců za oči nebes a kolem roku 1500 př. n. l. je zařadili mezi léčivé rostliny. Ve starověkém Řecku měly usnadnit pouť do podsvětí a získaly zde své vědecké jméno (Iris). Pochází od řeckého názvu pro duhu či jaro, přičemž Iris byla starořeckou bohyní duhy, poselkyní bohyně Héry.

Důležitou roli hrály i v raném středověku, kdy byly jedním ze symbolů panny Marie, heraldickým znakem franckých a později i francouzských králů. Fleur-de-lis totiž není lilie, jak se obecně traduje, ale i u nás rostoucí kosatec žlutý. Během Francouzské buržoazní revoluce mohl být ten, kdo na zahradě pěstoval kosatce, označen za roajalistu a gilotinován.

TIP: Bramboříky aneb Krásné i nebezpečně jedovaté svinské ořechy

Kosatce byly pěstovány především jako rostliny okrasné, ale z kořenů některých druhů se dodnes získávají vonné esence. Některé kosatce jsou léčivé a poskytují látky, jež usnadňují odkašlávání. Vlákna získaná z listů některých kosatců (např. Iris tenax) se používají na výrobu lan.

Bylo popsáno kolem 300 druhů, které rostou v mírném a subtropickém pásmu Severní polokoule. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, jiné jsou trsnatě rostoucí byliny či rostliny se ztloustlými oddenky. Některé druhy jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem.

Kosatec japonský (Iris japonica)

Má tenké, plazivé oddenky, které při styku se zemí kořenují. Květy jsou světle modré, bíle skvrnité, ploché s lístky na okrajích zvlněnými. V přírodě roste jako podrost v lesích a na skalnatých křovinatých stráních. Pěstoval se v okolí hradů postavených na skalních výchozech. Vlhké a při poranění sliznaté rostliny jsou totiž kluzké a zpomalovaly postup útočících vojáků. Oddenky se v Japonsku vaří a jedí. Také se z nich získával škrob na výrobu pudru.

Velikost: až 50 cm
Doba květu: březen, duben
Průměr květu: 5 cm
Pěstování: ve studeném skleníku

Kosatec různobarvý (Iris variegata)

Jedná se snad o nejpestřeji zbarvený kosatec; základní barva květů je žlutá, vnější okvětní lístky jsou bílé fialově nebo červenohnědě žilkované. Roste ve stepích, na výslunných stráních, v lemech a na světlinách teplomilných doubrav. U nás je původní na jižní Moravě. Ve středověku byl pěstován jako okrasná, léčivá i magická rostlina. Zaháněl prý zlé duchy a kytice v ložnici podporovala mužnou sílu. V 19. století byl použit pro křížení moderních zahradních kosatců.

Velikost: kolem 50 cm
Doba květu: duben, květen
Květ: cca 7 cm v průměru
Pěstování: slunné či polostinné stanoviště, běžné zahradní podmínky
Status: silně ohrožený druh ČR, chráněný na Slovensku, Maďarsku a v Německu

Kosatec bradatý (Iris barbata)

Clusius sice v roce 1601 popisuje 16 různých zahradních kosatců, ale nejspíše se jednalo o původní botanické druhy nebo jejich přírodní hybridy. Šlechtění zahradních kartáčkatých kosatců vychází z kosatce bledého, který přinesl především modré barvy květů, kosatce pestrého, jenž přispěl barvou žlutou a hnědou a dalších druhů. První umělý hybrid byl získán v roce 1822 amatérským šlechtitelem de Bure. Teprve začátkem 20. století šlechtitelé začali v křížení využívat tetraploidní rostliny, které byly, jako staré kulturní rostliny pěstovány a místy zplaňovaly na Balkáně a v Turecku. Použití tetraploidů vedlo k výraznému zvětšení květů. Dnes je k dispozici několik desítek tisíc odrůd zahradního kosatce různé výšky a v nejrůznějších barvách květů.

Velikost: od 40 cm do 1 metru
Doba květu: květen, červen
Květ: i přes 10 cm v průměru
Pěstování: slunné stanoviště, lehká půda, sucho během léta
Status: zahradní rostlina

Postupné, k nebi jakoby se vypínající architektonické uspořádání hradu symbolicky odkazuje na Svatou horu ve městě Jeruzalém s chrámem na vrcholu. Proč? Jeruzalém byl ve středověku chápán jako střed světa, a tak pravověrný křesťan Karel IV. chtěl, aby se i Karlštejn stal pomyslným středem celé Svaté říše římské.

Od královské pokladnice ke sprostému skladišti

Ke konci 15. století se hrad dočkal hned několika gotických přestaveb, aby ho později  majitelé obohatili o řadu v té době moderních renesančních prvků. Tím ale jeho zlatá éra bohužel skončila. V roce 1619 byly korunovační klenoty odvezeny do Vídně a stavba začala chátrat. Poklad se sice v roce 1867 vrátil, ale na původní místo. Svatováclavská koruna byla totiž za Karla IV. uložena ve svatovítské katedrále na Pražském hradě.

Paradoxně byl hrad věnován k užívání právě českým královnám. Jenže už manželka Habsburka Ferdinanda II., císařovna Eleonora, Karlštejn „pronajala“ coby zástavu jednomu z českých šlechticů. Ten rozprodal i to poslední, co zbylo. Ve druhé polovině 17. století už byly některé části na spadnutí. Stavba začala sloužit jako sýpka a skladiště!

TIP: Známý neznámý Karlštejn: Hrad utkaný z polopravd a mýtů

Těžko říct, jak by Karlštejn dopadl, kdyby nepřišlo období romantismu. O chátrající historickou stavbu s nezaměnitelnou atmosférou projevili zájem umělci. Snad na jejich popud navštívil už téměř ruinu císař František I. Na rekonstrukci si ovšem hrad musel ještě počkat. Celých sedmdesát čtyři let! Zahájil ji roku 1886 architekt Josef Mocker. Snažil se obnovit původní gotický vzhled hradu, jenže – v zápalu boje zavrhl i všechny renesanční přestavby a úpravy. Karlštejn tak dostal nové střechy a s nimi i dnešní charakteristický ráz, který z něj činí jeden z nejkrásnějších hradů naší země. 

Jedenáctého září 2001 došlo k únosu čtyř civilních letadel, přičemž tři z nich následně zasáhly významné objekty v USA. Tato událost zásadně ovlivnila nejen bezpečnostní situaci, ale veškeré klíčové dění ve světě. Následovala a dodnes pokračuje celá řada politických, vojenských i ekonomických akcí jako součást „války proti terorismu“. U nás jen několik dní po útoku nastartovali motory čtyř obrněných transportérů v hodonínských kasárnách. Letité stroje typu OT-64 měly působit coby jakési mobilními zátarasy u sídla Rádia Svobodná Evropa. To tehdy sídlilo v bývalé budově Federálního shromáždění a patřilo k nejrizikovějším objektům z hlediska potenciální teroristické aktivity v naší zemi.

Takovýto přesun čtyř obrněnců měl představovat hlavně demonstraci síly a odhodlání, ale nakonec se změnil ve frašku, kdy dva vozy nedokázaly ani dojet na místo. Celá událost nakonec jen zdůraznila zastaralost tohoto typu. K vyřazení a případnému odprodeji zbývajících obrněnců došlo v letech 2004 až 2005 souběžně s intenzivním hledáním vhodné náhrady. Po mnoha peripetiích (viz časová osa) převzala AČR koncem září 2009 první stroje Pandur II.

Pohon přizpůsobený terénu

Nový obrněný transportér v porovnání se svým starším sourozencem Pandur I povyrostl a navíc mu přibyla jedna náprava. Respektive, ačkoli výrobce nabízí „dvojku“ ve verzi 6×6 i 8×8, veškeré doposud vyprodukované sériové stroje zařazené do výzbroje portugalské a české armády reprezentovala výhradně osmikolová varianta. Všechny nápravy jsou pochopitelně poháněné a vozidlo disponuje centrálním dohušťováním pneumatik, přičemž podle potřeb lze měnit jejich tlak například v závislosti na terénu. Pandur II by měl dokázat pokračovat v jízdě i přes ztrátu jednoho kola, což zvyšuje jeho bojeschopnost.

Horkou novinku představuje aplikace automatického řízení pohonného ústrojí (ADM, Automatic Drivetrain Management). Tento systém v roce 1991 vyvinula rakouská firma Steyr-Daimler-Puch. Dnes v jeho vývoji pro užitková vozidla dále pokračuje světoznámý německý výrobce podvozkových skupin ZF, který technologii získal díky odkupu divize pohonů právě od rakouského koncernu. Úkol ADM spočívá v rozdělování výkonu z motoru na jednotlivá kola na základě snímání jejich otáček. To pak vede ke zlepšení jízdních vlastností a snížení spotřeby paliva i opotřebení podvozkových skupin.

Z hlediska účinků se dá tato technologie přirovnat k systému ASR (Anti-Slip Regulation), jenž zabraňuje protáčení hnacích kol v osobních vozech. Také v případě pohonné jednotky došlo oproti Panduru I k výraznému nárůstu výkonu. Místo původního koncernového motoru Steyer 260 (194 kW) se o pohon více jak dvacet tun těžké „dvojky“ stará kapalinou chlazený naftový šestiválec ISC 350 (335 kW) renovovaného amerického výrobce dieselových agregátů Cummins. Šestistupňovou automatickou převodovku firmy ZF s označením 6HP 602C doplňuje rozdělovací dvoustupňová převodovka, použitelná i během jízdy. Pandur II se jako obojživelný může pohybovat i ve vodě, kde ho ženou vpřed až rychlostí 10 km dvě vodní trysky.

Hranice odolnosti proti střelám a minám

Ačkoliv některé oficiální prameny uvádějí, že české verze Panduru II mají dno ve tvaru V, opak je pravda. Nicméně pro zlepšení ochrany spodku vozidla proti minám či improvizovaným nástražným systémům (IED) disponuje stroj dvojitou podlahou. Navíc sedadla osádky konstruktéři záměrně zavěsili na strop, takže se dnem vozidla nemají kontakt. Na druhou stranu, ani přes tyto konstrukční úpravy nemůže nový obrněnec z hlediska odolnosti spodku korby stroje soutěžit se specializovanými „protiminovými“ vozidly, známými pod zkratkou MRAP (Mine-Resistant Ambush Protected).

Právě ona se vyznačují výše umístěným, Pandur II by měl dokázat pokračovat do podoby písmene V tvarovaným dnem, které při případném výbuchu odvádí část tlakové vlny mimo vozidlo. Konstrukce „dvojky“ je samonosná, svařená z tepelně upravených ocelových plátů. Vnitřek korby chrání navíc protistřepinové obložení. Ve standardním provedení bez přídavného pancéřování by měl stroj odolat zbraním do ráže 7,62 mm a při vzdálenosti od místa střelby vyšší jak sto metrů až do ráže 14,5 mm.

K nástupu a výstupu vezeného mužstva slouží zadní rampa, dveře nebo průlezy. Za samozřejmost se dnes dá považovat topení, protipožární zařízení i filtroventilační zařízení, které při detekci nebezpečných látek v okolním vzduchu přetlakuje hermeticky uzavřený prostor uvnitř, aby ochránilo osádku proti účinkům zbraní hromadného ničení.

Když v loňském roce objevila sonda Kepler planetární systém K2, jednalo se o první systém tří planet kroužících kolem jedné hvězdy. Nyní poutá tento zajímavý svět zájem vědců znovu – mohl by totiž hostit život.

Vědci z japonské Národní astronomické observatoře (NAOJ) prozkoumali pomocí teleskopů 150 světelných let vzdálenou exoplanetu, nesoucí označení K2-3d. Planeta o hmotnosti 1,5násobku Země, která svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za 45 dnů, byl podle nich mohla mít příhodné podmínky pro vznik života. Výpočty vědců naznačují, že by na jejím povrchu mohlo panovat podnebí jaké známe ze Země včetně přítomnosti tekoucí vody.

Podle dřívějších výpočtů se K2-3d nachází na vnitřním okraji obyvatelné zóny. Pravděpodobně jde ale o svět, který je ke své mateřské hvězdě připoután stále stejnou stranou. Teploty na přivrácené straně by tak teoreticky mohly dosahovat 127 až 227 °C.

Nyní se na K2-3d zaměří další teleskopy – ve svém hledáčku ji má havajský TMT (Thirty Meter Telescope), který se pokusí rozluštit z čeho se skládá atmosféra planety.

Amanda Hvilshj Funch z Dánska strávila 460 hodin skládáním největšího komerčně dostupného puzzle na světě. Výsledný obraz se skládá z 40 320 kousků puzzle a zachycuje deset kultovních momentů disneyovských příběhů. Amandina obří skládačka měří 6,8 metru × 1,92 metru a vysloužila si záznam v Guinessově knize rekordů. Absolutním rekordem ve skládání puzzle se honosí studenti z Ho Či Minova Města. Ti v roce 2011 seskládali 551 232 dílků puzzle o rozměru 15 × 23 metrů.

Pokud má někdo problém s drony a zároveň nevlastní hejno dobře vycvičených orlů, může sáhnout po nové zbrani společnosti Droneshield z Virginie. Jejich Dronegun zneškodní nepohodlný dron na vzdálenost až 2 kilometry.

Dronegun používá stejnou technologii, jako řada stávajících protidronových systémů. Pálí na dron rádiové vlny s jejichž pomocí vyřadí komunikaci obsluhy s dronem.

TIP: Ruční paprskomet DroneDefender novou zbraní proti dronům

Velké protidronové systémy sice často dostřelí dál než Dronegun. Nejsou ale zdaleka tak dobře přenosné a hlavně pohotově připravené k okamžitému nasazení.

Kostel se nezdobil květinami, protože v zimě stejně žádné nerostly, a hlavní barvou byla zádumčivá fialová. Rovněž platil přísný zákaz jakýchkoli radovánek: „žádných schůzek pacholků s děvkami hned u žádného hospodáře, zvláště pak v domech šenkovních, aby nebývalo. Dopustil-li by se kdo toho, den a noc v kládě seděti má […],“ hrozí poddanský řád z roku 1660. Toto pravidlo však asi nebylo dodržováno příliš přísně, protože se rok co rok opakovaly výzvy k rychtářům, aby zabránili různým „nezbednostem a nepravostem“.

Od Barborky po Silvestr

Fidelis v latině znamená „věrný“, výraz Castrus vychází ze slova „síla“. Pravidlo nomen omen ke kubánskému vůdci sedí vskutku znamenitě. Již od mládí byl výbušný a konfliktní, během studií na jezuitské škole rád provokoval a bouřil se proti autoritám. Když mu bylo devatenáct, vyrazil bojovat za svržení diktátora Rafaela Trujilla do Dominikánské republiky a poté se zapojil do občanské války v Kolumbii. Byl fascinován politikou a vstoupil do Strany kubánského lidu, známé také jako Ortodoxní strana. Na havanské univerzitě, kde vystudoval práva, založil v září 1952 konspirační organizaci s cílem vyvolat na 100. výročí narození legendárního kubánského hrdiny José Martího ozbrojené povstání proti autoritářskému režimu Fulgencia Batisty.

Revoluce v plenkách

Castrovy revoluční snahy začaly velmi skromně. Jeho partyzáni měli pouze jeden samopal, pár zastaralých pušek a pistolí. Aby měli na výzbroj, museli prodat auta, hodinky nebo obrazy. I samotný výcvik probíhal velmi amatérsky. Jako první cíl k rozšíření revoluce si vybrali starou vojenskou pevnost Moncada v Santiagu de Cuba. 26. července 1953 se pokusili o útok, ale jedna část partyzánů ve tmě zabloudila a jiná zbytečnou střelbou do vzduchu zburcovala spící vojáky. Výsledkem byli tři mrtví a osmašedesát zatčených, včetně Castra.

V říjnu téhož roku proběhl proces, v němž byl za pokus o puč odsouzen na 15 let. Revolucionář samouk, vynikající v řečnickém umění, změnil soudní slyšení ve svou „one man show“ a obhajobou práva Kubánců na důstojný život znemožnil obžalobu. I ve vězení neúnavně šířil zápal pro revoluci a jeho jméno se stalo známým po celém ostrově.

Koncem roku 1956 se Castro se svými partyzány znovu vrátil na Kubu, aby rozehrál další revoluční partii. I tentokrát štěstěna ukázala odvrácenou tvář. Podle plánu se partyzáni měli vylodit na jihovýchodě ostrova, připojit se ke stovce příslušníků odboje a společně obsadit několik měst při pobřeží, přičemž opět počítali s podporou obyvatel. Jenže kvůli špatnému počasí na moři Castrův člun připlul na smluvené místo v Los Cayuelos se značným zpožděním a oddíly čekající na pobřeží mezitím akci zrušily.

Z hor do Havany

Mnoho odpůrců režimu považovalo Castrovy partyzány za romantické snílky. Cestu ke svržení Batisty viděli spíše v sabotážích, atentátech a stávkách dělníků, než v guerille v horách. Ale Fidel dosahoval nebývalých úspěchů. Přidávali se k němu nejen další vesničané, ale také mladí lidé z měst, prchající před Batistovým terorem, jehož oběťmi byli především nevinní civilisté. Zatímco za dva roky zabila vládní vojska zhruba tisícovku partyzánů, policie za stejnou dobu popravila až dvacetinásobek lidí, obviněných z pomoci guerille. Partyzáni pokračovali v nenadálých útocích na vojenské a vládní budovy. 

Demoralizované vojsko nemělo ponětí o skutečné síle partyzánů a začalo vykazovat porážky, i když Batista nasadil na boj s Castrem 12 000 mužů. Bylo spuštěno vysílání partyzánské rozhlasové stanice, klíčové provincie Las Villas, Pinar del Río, Oriente a Camagüey se dostaly pod nadvládu povstalců, posádky armády se vzdávaly jedna po druhé. Castrovo křídlo partyzánské armády dobylo města Maffo a Jiguaní a konečně v posledních dnech roku 1959 vstoupilo do Santiaga de Cuba. El Comandante si mohl konečně vychutnat i kapitulaci velitele pevnosti Moncada, kde revoluční boje před šesti lety začaly. Oddíly pod velením Che Guevary mezitím obsadily město Santa Clara na severozápadě ostrova a valily se směrem k Havaně.

Fulgencio Batista poznal, že prohrál boj s trpaslíkem, a uprchl do exilu. 2. ledna 1959 byla vyhlášena generální stávka a následujícího dne Castro přednesl v rádiu legendární projev, považovaný za neoficiální počátek jeho vlády nad ostrovem. 

El Máximo Líder

Po Batistově pádu se najednou objevila celá řada politických subjektů. Oživlé politické strany usilovaly o demokratizaci a vyhlášení voleb, přičemž soupeřily o nejvýhodnější pozice. Castro chvíli nechával událostem volný průběh, ale pak razantně zakročil a za pomoci výhrůžek si pro sebe zajistil úřad předsedy vlády.

V červenci 1959 vytvořil jednobarevný kabinet a začal realizovat národní obnovu Kuby dle svých představ. Jako jedno z prvních opatření vláda provedla pozemkovou reformu a bez náhrady znárodnila majetek velkých firem, čímž si rozhněvala USA. Nově nesmělo soukromé vlastnictví půdy přesáhnout 400 hektarů.

Castro se také rozhodl vymýtit negramotnost a vyslal čtvrt milionu pedagogů na venkov. Zahájil výstavbu silnic, zdravotnických, sportovních a vzdělávacích zařízení, zaváděl elektřinu a vodovod i do zapadlých koutů země a zlepšil tak nejchudším vrstvám vyhlídky na důstojný život. Partyzáni, kteří se přes noc změnili v politickou elitu, cítili potřebu intelektualizovat celý revoluční proces. Tíhu úkolu na sebe vzal Che Guevara, jinak mající na starosti ekonomické otázky, a dal dohromady jakousi ideologickou soustavu, podle níž se měl řídit další vývoj nového kubánského režimu.

Na světovém pódiu

Premiéra Fidelovy Kuby v mezinárodní politice byla ztížena nepřátelstvím USA, které partyzánské elitě nemohly zapomenout znárodnění miliardových majetků firem. 18. září 1960 Castro přicestoval do New Yorku na 15. Valné shromáždění OSN, kde se jednalo o dekolonizaci. Setrval zde deset dní, ale vzhledem k tomu, že den před příjezdem nechal zestátnit dvě americké banky, nečekalo ho vřelé uvítání. Tisk se o kubánské delegaci vyslovoval velmi nelichotivě, imigrační oddělení dělalo průtahy s udělením víz, agenti FBI Castrovi nařizovali, že nesmí opustit Manhattan. 

Americká vláda také nařídila zabavit letadlo kubánské delegace, údajně jménem věřitelů, jímž chtěla zčásti vynahradit ztráty za vyvlastněný majetek. Toho brilantně využil sovětský vůdce Nikita Chruščov, který byl rovněž přítomný na konferenci, a dal Kubáncům k dispozici jeden vládní letoun Iljušin. Američané tak svou neobratností napomohli zrození kubánsko-sovětského svazku. Castro se původně na Sověty díval podobně přezíravě jako na Američany nebo Brity. Považoval je za nenasytné imperialisty a odmítal jejich zasahování do vývoje socialismu na ostrově. Hlásal, že každý národ má právo zvolit si svou cestu.

Horké chvilky

Prezident Kennedy v dubnu 1961 povolil tajnou operaci CIA, která vyzbrojila exilové Kubánce a vyslala je s americkou leteckou podporou provést invazi a svrhnout partyzánskou kliku. Castro projevil mimořádnou duchapřítomnost, když kubánské letouny ukryl před nepřátelským bombardováním do lesů a vyčkával, dokud nezačalo samotné vyloďování invazních jednotek. Stalo se tak v proslulé Zátoce sviní. 

17. dubna 1961 se 1 300 amerických Kubánců dostalo na břeh a mělo v úmyslu postupovat do vnitrozemí, když znenadání přišel pozemní i letecký protiútok. Mezi invazními silami nastal zmatek. Dvě dopravní lodě byly potopeny, ostatní se daly na úprk. Castrovy tanky a obrněné vozy vetřelce zcela odřízly. Dva dny probíhaly tuhé boje, načež se útočníci vzdali. Fidel si připsal další triumf a blahosklonně zajatce vyměnil za zdravotnický materiál.

V Havaně tušili, že Zátoka sviní nebyla posledním pokusem Američanů, jak na Kubě dosáhnout převratu, a rozhodli se proto opatřit si náležitou ochranu. Od 12. července 1962 probíhaly pod krycím jménem Anadyr transporty sovětských raket na Kubu. Washington se ke svému zděšení až o měsíc později dozvěděl, že jen pár set kilometrů od pobřeží Floridy se nachází sovětské odpalovací zařízení jaderných zbraní, schopných zničit celé východní pobřeží USA. Svět se ocitl na prahu třetí světové války a nejistota trvala až do konce října, kdy Sověti s Američany uzavřeli dohodu. Demontáž odpalovacích zařízení proběhla výměnou za slib, že se Bílý dům vzdá záměrů obsadit Kubu. Castro zuřil, že se velmoci domluvily za jeho zády, ale dokázal, aby se na Kubu v ony kritické týdny upíraly zraky celého světa. 

Nezvladatelný

Ani Sověti neměli se svým spojencem lehkou práci. Castro byl nejhorlivějším podporovatelem třetího světa a mezinárodního osvobozeneckého boje. V lednu 1966 zorganizoval v Havaně tzv. Tříkontinentální konferenci, kde se stylizoval do role zachránce chudých zemí. Sliboval podporu Vietnamu či Angole, čímž chtěl bez ohledu na rady a zájmy dosavadních spojenců provádět vlastní politiku. 

Číňané jej obvinili z revisionismu a zastavili Kubě dodávky rýže. Castro jako odpověď pohrozil personálu čínské ambasády, že pokud budou nadále pokračovat v šíření maoistických materiálů, budou vykázáni a zastupitelský úřad se uzavře. Sovětští vůdci Chruščov a Brežněv, s nimiž si nikdy příliš nerozuměl, ostře kritizovali permanentní revoluci na Kubě. Podle jejich názoru měl ostrov svobody přejít k budování společnosti a hospodářství po sovětském vzoru. El Comandante se Sovětům vzepřel a prohlásil, že každá země má právo na vlastní cestu socialismu.

Ústup do ústraní 

Kuba přežívala hlavně díky pomoci SSSR, proto pro ni konec osmdesátých let znamenal pohromu. Výměna se zeměmi sovětského bloku představovala 85 % kubánského zahraničního obchodu, což najednou ustalo. Scházely základní potravin a v zemi reálně hrozil hladomor. Tisíce Kubánců se proto rozhodly absolvovat extrémně nebezpečnou plavbu přes Mexický záliv na Floridu. Aby se vyhnul masovým demonstracím, provedl Castro v roce 1993 zdánlivě nemožný krok. Legalizoval americký dolar jako druhou měnu na Kubě a otevřel síť státních dolarových obchodů, kde byl, na rozdíl od běžných obchodů, k dostání široký sortiment zboží. Chudší občané tedy nadále trávili hodiny se stále bezcennějšími přídělovými lístky ve frontách, zatímco majetnější pohodlně nakupovali za „nepřátelskou měnu“. 

Postupně přidával i další „nesocialistická“ opatření. V omezené míře povolil soukromé podnikání, zpoplatnil vysokoškolské studium, snažil se na Kubu nalákat zahraniční investory a zpeněžit nerostné bohatství ostrova včetně ropy a niklu. Správně pochopil, že velké možnosti skrývá i turistický ruch, a dal zelenou masivní výstavbě hotelových komplexů. Revoluční étos i boj proti tržnímu hospodářství utichal.

21. října 2004 osmasedmdesátiletý vůdce po dlouhém projevu ve čtyřicetistupňových vedrech zakopl a upadl. Musel být operován a od té doby byl pod kontrolou lékařů. Svým nástupcem určil svého o pět let mladšího bratra Raúla Castra. V pátek 25. listopadu, ve věku 90 let Fidel Castro zemřel.

Kanada patří mezi největší vývozce uhlí na světě. V roce 2013 měla tato země 20 uhelných dolů (z toho 18 povrchových a dva podzemní). Prokázané zásoby uhlí dosahují 4 346 milionů tun a těžitelné rezervy země v roce 2015 činily 6 582 milionů tun, což představuje asi 0,7 % světového podílu. Ročně se v Kanadě vyprodukuje okolo 46 milionů tun uhlí.

Uhlí také tvoří nezanedbatelnou položku v produkci elektrické energie – přibližně 15 % elektřiny je vyrobeno v tepelných elektrárnách spalujících uhlí (63,32 % - vodní elektrárny, 16,15 % - jaderné elektrárny, 4,23 % - zemní plyn, 1,46 % - vítr, 0,05 % - solární energie).

Přesto se kanadská vláda odhodlala k radikálnímu kroku. Do roku 2030 se chce zcela zbavit závislosti na spalování uhlí při výrobě elektrické energie a postupně hodlá uzavřít všechny své uhelné elektrárny. Stávající produkci uhelných elektráren mají nahradit alternativní zdroje. „Naším cílem je, aby kanadská elektřina byl do roku 2030 z 90 procent bezemisní,“ uvedla kanadská ministryně životního prostředí Catherine McKennová.

15 největších exportérů uhlí

1. Austrálie: 28,4 miliard $ (36 % světového exportu uhlí)
2. Indonésie: 16,4 miliard $ (20.8 %)
3. Rusko: 9,3 miliard $ (11.7 %)
4. Spojené státy: 5,7 miliard $ (7.2 %)
5. Jižní Afrika: 4,3 miliardy $ (5.4 %)
6. Kolumbie: 4,3 miliardy $ (5.4 %)
7. Nizozemsko: 3 miliardy $ (3.8 %)
8. Kanada: 2,7 miliard $ (3.4 %)
9. Severní Korea: 1,1 miliard $ (1.4 %)
10. Polsko: 737,2 milionů $ (0.9 %)
11. Mongolsko: 542,6 milionů $ (0.7 %)
12. Čína: 498,2 milionů $ (0.6%)
13. Česká republika: 327,9 milionů $ (0.4 %)
14. Vietnam: 265,1 milionů $ (0.3 %)
15. Belgie: 232,9 milionů $ (0.3 %)