Jedno pivo denně pomáhá snižovat hladinu nezdravého cholesterolu v krvi a výrazně snižuje riziko mrtvice a infarktu. Vyplývá to z nové studie vědců, kteří 6 let sledovali 80 tisíc konzumentů piva.

Hodný a zlý cholesterol

Konzumenti, kteří pili pivo v omezené míře, měli hladinu nezdravého cholesterolu výrazně lepší než úplní abstinenti i těžcí pijáci. Pivo s nižším obsahem alkoholu se také ukázalo jako mnohem zdravější než destiláty.

Vše souvisí s tzv. „hodným“ HDL cholesterolem. Muži, kteří pili jedno až dvě piva denně a ženy, konzumující jedno pivo denně, měli vyšší hladinu HDL cholesterolu. Ten na rozdíl od „zlého“ LDL cholesterolu zbavuje krev nadbytečného škodlivého cholesterolu a snižuje tak riziko mozkové mrtvice a ischemické choroby srdeční.

TIP: Zlatavý nápoj bohů: Pivo a jeho neuvěřitelné rekordy

Lékaři ovšem dodávají že konzumace alkoholu prokazatelně poškozuje játra, duševní zdraví a spánek pijáků a přispívá i vzniku rakoviny. V žádném případě tak podle lékařů nelze závěry studie považovat za doporučení ke konzumaci alkoholu v jakékoli míře. Na nekompromisním postoji lékařů nic nezměnily ani výsledky nedávné studie z Německa, podle které může pivo s vyšším obsahem chmele játrům prospívat.

Švýcarská garda hlídá Vatikán už déle než pět set let. A za tu dobu si její členové vydobyli pověst spolehlivých strážců. Přes své poměrně úsměvné uniformy i brnění jde o mladé elitní vojáky, kteří svůj úkol berou jako poslání. Stránek i knih o nich už byly popsány stohy. O tom, že i oni rádi jedí a na čem si nejraději pochutnávají, jsme ale do nedávna neměli šanci zjistit nic.

TIP: Vatikán: Svaté srdce Říma

To teď změnil teprve čtyřiadvacetiletý Švýcar David Geisser: „Dříve měla Švýcarská garda řadu knih tak akorát o svém příběhu a historii. Můj velitel se ale dozvěděl, že už jsem dvě kuchařky napsal, než jsem do gardy vstoupil. Tak mě požádal, abych napsal tu z Vatikánu,“ vypráví David Geisser.

Mezinárodní díky Polkám

Přestože ve Vatikánu žije jen pár stovek lidí, není sepsání místních stravovacích návyků ničím jednoduchým. Hlavní část knihy tvoří jídelníček více než stočlenné gardy – výhradně Švýcarů – a tří posledních papežů: Poláka, Němce a Argentince. 

„Mísí se tu vlivy různých kuchyní. Část důstojníků ze Švýcarska vyžaduje švýcarské pokrmy, papež František má rád svoji argentinskou kuchyni, Benedikt XIV. zase přirozeně jedl jídla s kořeny v Německu,“ vysvětluje autor kuchařky. 

Přestože Karoj Vojtyla Vatikán opustil už před téměř deseti lety, polský vliv je tu stále patrný. Za zdmi Vatikánu nadále slouží desítky Polek. Ony jsou těmi, kdo jednotlivé vlivy národních kuchyní kombinují tak, aby chutnalo všem. Třeba smažený lilek obalený ve vejci a parmezánu zapečený s plátkem rajčete a mozzarelou je jedním z jejich největších hitů. Po tom se gardisté mohou doslova utlouct. „Tento pokrm se v našich jídelnách jí poměrně často. Jsou tu řádové sestry z Polska, které mísí polské vlivy s italskou a švýcarskou kuchyní. Tohle je jejich vyhlášený pokrm, který tu má každý moc rád,“ usmívá se David. 

Skromný strávník

Život ve Vatikánu se samozřejmě točí kolem samotného papeže. Znají ho tu jako milého člověka. Vatikánskou kuchyni navštívil už několikrát. I papež patří mezi vděčné strávníky a z nové kuchařky měl podle autora velikou radost. I když se pro něj připravují pokrmy zvlášť, i v jídelníčku potvrzuje pověst skromného člověka. „Papež má nejraději argentinská jídla Empanadas, pak Colita de Cuadril, což je pokrm z hovězího, a na místo dezertu Dulce de Leche. To je sladkost s cukrem, mlékem a vanilkou,“ říká autor kuchařky. 

Vatikánská kuchařka vyšla na podzim a už se dočkala deseti jazykových mutací včetně slovenštiny. A určitě jich bude přibývat. Švýcarská národní garda je podle některých pramenů nejstarší pravidelnou armádou této planety. Vznikla už v roce 1506 a na svoji kuchařku má tedy plné právo.

Jakub Krčín, jehož předkové žili po několik generací v Kolíně, byl svým měšťansko-šlechtickým původem přímo předurčen k byrokratické dráze. Právě z takových vrstev se v 16. století rekrutovala většina vyšších úředníků na panstvích bohatých aristokratů. Zpočátku však nic nenasvědčovalo tomu, jak mimořádná bude jeho kariéra.

Raketový vzestup

V roce 1556, kdy byl celý erbovní rod Krčínů z Jelčan přijat do rytířského stavu, vstoupil Jakub do služeb Viléma Trčky z Lípy. Jeho strmý kariérní vzestup je však spojen s Vilémem z Rožmberka. V rezidenci vladaře domu červené pětilisté růže zastával Jakub Krčín v letech 1562–1569 úřad purkrabího. Jeho aktivity se zprvu soustředily převážně na budování nových vrchnostenských dvorů a ovčínů, posléze také na zvyšování objemu produkce zdejších pivovarů. Teprve v polovině šedesátých let se začal zabývat budováním rybníků a umělých vodních toků, prozatím ale v relativně skromném měřítku. Nové možnosti se před ním otevřely koncem roku 1569, kdy byl s ohledem na své úspěchy dosazen do nově zřízené funkce regenta.

Velké rybniční dílo

Na regentském postu přikročil Krčín k dalekosáhlým ekonomickým reformám, které zpočátku narážely na odpor úředníků jednotlivých panství. S opozicí se neváhal tvrdě vypořádat, čímž si ovšem nadělal mnoho nepřátel. Rozporuplné reakce budily i jeho velkorysé vodohospodářské projekty, uskutečňované zejména na Třeboňsku, o jejichž smyslu nicméně dokázal přesvědčit Viléma z Rožmberka. Prvním regentovým velkým rybničním dílem se stal Nevděk (Svět), vyměřený roku 1571 a napuštěný o tři léta později. Kvůli vůbec největšímu rybníku, Rožmberku, který vznikal mezi léty 1584–1590, vybudoval Jakub Novou řeku propojující přirozená koryta Lužnice a Nežárky. Jeho věhlas coby rybníkářského odborníka rostl a jeho zkušeností v osmdesátých letech využil i císař Rudolf II. na svých panstvích.

Díky panovníkově přízni mu byl v březnu 1586 polepšen erb, v němž k dosavadnímu krčínovskému papouškovi příznačně přibyly dvě ryby: štika a kapr. Společenský vzestup byl provázen také nárůstem jeho majetku. Už roku 1580 získal panství Sedlčany, k němuž postupně přikupoval další nemovitosti. V Křepenicích si vybudoval reprezentativní rezidenci, do níž se uchýlil, když se koncem osmdesátých let podruhé oženil s mladičkou Kateřinou Zelendarovou z Prošovic a odešel z rožmberských služeb. 

Již od roku 2000 vybírá odborná porota nejkrásnější nově dokončené mrakodrapy. Letošní cenu Emporis Skyscraper Award získal 632 metry vysoký Shanghai Tower. Porota ocenila nejen originální architektonický design stavby, ale i jeho energetickou účinnost. Plusové body získal šanghajský mrakodrap také za svůj superrychlý výtah, který zvládne 119 pater za pouhých 55 sekund.

TIP: Jak rychlé jsou výtahy v mrakodrapech? Nejrychlejší jezdí 60 km/h

Pomyslnou stříbrnou medaili si od porotců odnesl 255 metrů vysoký moskevský Evolution Tower. Věž Evoluce je dílem britské designérské firmy RMJM, která ji navrhla ve spolupráci se skotskou umělkyní Karen Forbesovou. Inspirací pro její návrh byl slavný Chrám Vasila Blaženého a Věž třetí internacionály – nerealizovaný projekt sovětského architekta z počátku dvacátých let 20. století. I v případě Evolution Tower porotu zaujal neotřelý spirálovitý design s více než 150° rotací od základny k vrcholu. 

Jako třetí nejkrásnější mrakodrap porota vybrala 209 metrů vysoký milánský mrakodrap il Dritto. Mrakodrap, který nyní nese oficiální jméno Allianz Tower, je společným dílem japonského architekta Arata Isozakiho a Itala Andrea Maffei.

Emporis Skyscraper Award 2015

1. Shanghai Tower (Čína)
2. Evolution Tower (Rusko)
3. Il Dritto (Itálie)
4. Jiangxi Nanchang Greenland Central Plaza (Čína)
5. ABODE 318 (Austrálie)
6. Icon Bay (USA)
7. D1 Tower (Spojené arabské emiráty)
8. 432 Park Avenue (USA)
9. Citygate (Rakousko)
10. ÏCE II (Kanada)

Planetární vědci objevili doposud neznámé údolí na Merkuru. Podle všeho jde o první důkaz toho, že povrch planety praská kvůli tomu, že se Merkur postupně smršťuje. Astronomové ve skutečnosti planetu Merkur podezřívají ze smršťování už od sedmdesátých let. Teď ale mohli díky nedávným měřením americké meziplanetární sondy MESSENGER určit, že se Merkur za poslední miliardu let smrskl o téměř 14 kilometrů.

TIP: Země se netřese sama: Do klubu tektonicky aktivních planet vstoupil Merkur

Údaje sondy MESSENGER ukazují, že se smršťuje jádro Merkuru a že na povrch planety v důsledku toho působí velmi intenzivní síly. Nově objevené údolí to potvrzuje. Táhne se do délky jednoho tisíce kilometrů a hluboké je zhruba 3 kilometry. Ústí do Rembrandtovy pánve, nejmladší a největší pánve na povrchu Merkuru.

Podobné jevy známe i na Zemi v místech, kde se lámou litosférické desky. Nově objevené údolí je podle odborníků prvním dokladem, že se to děje i na Merkuru.

Před 65 miliony let narazilo do Země těleso o průměru asi 10 kilometrů. Následná katastrofa vedla k vymření velkých dinosaurů a řady dalších skupin živočichů i rostlin. Meteorit tehdy dopadl v oblasti dnešního Yucatánu, poblíž města Chicxulub a vyhloubil ohromný kráter o průměru více než 180 kilometrů. Střed kráteru se nedávno rozhodli prozkoumat vědci, aby se dozvěděli víc o podobných katastrofálních událostech.

V místech, kde je moře Mexického zálivu hluboké kolem 18 metrů, vrtali do hloubky 1 335 metrů pod mořské dno. Tam objevili prastaré horniny, které byly pohřbeny před 500 miliony let.

TIP: Výprava za katastrofou: Vědci se chystají vrtat v kráteru Chicxulub

Vzorky z vrtů v Mexickém zálivu ukazují, že meteorit na konci křídy vyhloubil v místě dopadu díru širokou asi 100 kilometrů a hlubokou 30 kilometrů. Pokud jsou jejich odhady správné, tak meteorit tehdy prorazil celou zemskou kůru. Muselo tedy jít o opravdu příšerný náraz.

V přírodě se leckdy hodí být dobře maskovaný. A některým se to vede dotáhnout téměř k dokonalosti.

To je případ nově objeveného pavouka, který díky rafinovanému převleku skrývá ve vegetaci. Jde o jediného známého pavouka, který se maskuje jako list, tomto případě suchý. A dělá to dost zdařile.

Nově objevený pavouk náleží do rodu Poltys z příbuzenstva křižáků, nebyl ale ještě odborně popsán a nemá své druhové jméno. Vědci ho objevili v roce 2011, během expedice v provincii Jün-nan na jihu Číny.

TIP: Pavouci běžníci jsou mistři maskování. Změní barvu za tři dny

Vědcům se přes usilované pátrání podařilo nalézt jenom dva exempláře tohoto druhu. Maskování těchto pavouků, kteří jsou ještě navíc aktivní jen v noci, je očividně chrání i před zvědavými badateli.

? Mám subjektivní pocit, že jeskyně jsou v Česku skoro všude. Jak významné jsou vlastně z hlediska unikátnosti a rozlohy v rámci Evropy?

V České republice jsou evidovány téměř čtyři tisíce krasových a pseudokrasových jeskyní. Máme u nás typické krasové jeskyně ve vápencových oblastech, řada jeskyní je ale vytvořena i v mramorech. Nekrasové jeskyně vzniklé mechanickými procesy jsou u nás převážně v pískovcích, ale i třeba ve vulkanických horninách. Na jeskyních v Česku je unikátní jejich pestrost a způsob vzniku. Délka a velikost je různá, od tří metrů až po nejdelší jeskynní systém Amatérské jeskyně v délce přes třicet kilometrů, který se nachází v Moravském krasu. Unikátem jsou krasové jevy ve vápencích Hranického krasu, kde část podzemních prostor vznikala hydrotermálními procesy, tedy činností teplých minerálek. Z oblasti jsou známé Zbrašovské aragonitové jeskyně nebo zatopená Hranická propast, kde nebylo dosaženo dna. Naše jeskyně jsou unikátní i svou historii, o čemž svědčí paleontologické a archeologické nálezy, mnohdy světového významu.

? Kolik je vlastně u nás přístupných jeskynních systémů a jaké pozoruhodné prostory jsou před veřejností utajeny?

V České republice je čtrnáct jeskyní zpřístupněných veřejnosti. Řada krasových i pseudokrasových jeskyní je přístupná v rámci turistických či naučných stezek. Nejdelší jeskynní systémy a ostatní jeskyně nejsou běžně přístupné veřejnosti, ale některé z nich mohou nejeskyňáři spatřit v rámci dnů otevřených dveří.

? Je toto rozdělení na přístupné a nepřístupné definitivní, nebo je snaha otevřít veřejnosti v budoucnu i dnes uzavřené prostory?

Prozatím se nepředpokládá otevření dalších prostor veřejnosti. Zpřístupnění znamená i velký technický zásah v podzemních prostorách, aby například provedení chodníků a zábradlí odpovídalo báňsko-bezpečnostním předpisům. V současné době má město Ledeč nad Sázavou v úmyslu zpřístupnit v rámci naučné stezky jeskyni Pod šeptouchovem. V této jeskyni je však zavedena elektroinstalace i chodník, protože dříve sloužila jako vodní zdroj.

? V očích běžných lidí jsou nejzajímavějším českým podzemním prostorem zřejmě jeskyně Moravského krasu v čele s Punkevními jeskyněmi. Co ty osobně, jako člověk, který dobře zná i nepřístupná místa, považuješ za největší český jeskynní klenot?

Z veřejnosti zpřístupněných jeskyní považují za klenot Javoříčské jeskyně. V bohatosti a pestrosti krápníkové výzdoby nemají konkurenci. Ze všech jeskyní v republice je asi největším unikátem nejdelší jeskynní systém – Amatérská jeskyně – svou rozlohou, mohutností prostor i krápníkovou výzdobou.

? Rýsuje se v rámci tvého domovského Moravského krasu nebo jiných jeskynních prostor ČR nějaký nový objev?

V České republice aktivně pracují desítky skupin České speleologické společnosti, které bádají ve vymezených teritoriích. Prokopávají závrty, čerpají sifony, vyplavují sedimenty. Každým rokem dojde v rámci celé republiky k menším či větším objevům nových jeskynních prostor.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

? Jak moc je české podzemí probádané? Je možné, že někde existují rozsáhlé jeskyně, kam noha ani toho nejvšetečnějšího jeskyňáře dosud nevkročila?

Bílých míst podzemí je stále dost. Největším otazníkem je hydrografický systém ostrovských a vilémovických vod v severní části Moravského krasu, ze kterého jsou známy jen zlomky.

? Má náhoda velkou roli v objevu nových prostor, nebo jde dnes už o velmi sofistikovaný postup, který s náhodami moc napočítá?

Je to samozřejmě i o štěstí. Ačkoliv speleologové dobře rozumí podzemním jevům a dokáží vyhodnotit potřebné indicie, příroda většinou dlouho odolává. Před třemi lety se podařilo skupině Tartaros vyčerpat 30 metrů hluboký sifon v systému propadání Lopač v Moravském krasu. Na rozsáhlé akci se podílely desítky jeskyňářů z celé republiky, systém čerpadel běžel nepřetržitě mnoho dnů. Po úspěšném vyčerpání sifonu však bylo zjištěno, že jeho druhá strana je přehrazena nebezpečným závalem balvanů, takže se kluci do prostor za sifonem nedostali. I při plánování a snaze vše předvídat se jak vidno člověk bez štěstí neobejde a v podzemí prakticky nic není zadarmo.

? Přichází při hledání nových neprobádaných částí ke slovu i nejnovější technické vymoženosti, nebo převládají tradiční metody v duchu „odtud jde průvan“?

Spíše tradiční metody. Vodítkem je skutečně průvan, ztrácející se voda, závrtové řady na povrchu či geologická dispozice horniny. Důležitým ukazatelem je i roztávání sněhu a vznik jinovatky při vysokých mrazech, což je způsobeno vývěrem teplého vzduchu z podzemí. V některých oblastech pátraly po nových jeskyních desítky proutkařů nebo se prováděly geofyzikální průzkumy. Jen málo z těchto průzkumů ale vedlo k objevům.

? Jsou nějaká specifika při prozkoumávání krasových a nekrasových jeskyní?

Krasové jeskyně a krasové jevy vznikají činností vody, takže hlavním vodítkem je voda a její pohyb. Nekrasové jeskyně vznikají procesy mechanickými – rozsedání horninových bloků, vznikem dutin pod mohutnými sutěmi. Způsob průzkumu v obou typech jeskyní je ale podobný. Pro nekrasové jeskyně není zapotřebí jiná technika než se používá v jeskyních krasových. V nekrasových horninách jsou horizontální jeskyně, stejně jako třeba propasti. Pouze jejich charakter je odlišný.

? Za nejméně probádanou oblast Země jsou považovány oceány. Jak jsou na tom v tomto ohledu jeskyně? Je možné, že se někde pod zemí skrývají dosud neznámé životní formy?

V jeskyních žijí troglobiontní formy živočichů, které jsou plně přizpůsobeny k životu v úplné tmě. Řadu z nich nalezl a popsal už profesor Karel Absolon v jeskyních Balkánu. Asi nejznámějším slepým obratlovcem je mlok macarát jeskynní a existují i slepé ryby. Každým rokem jsou popsány nové taxony skupin bezobratlých jeskynních živočichů, jako třeba brouků, pavouků, mnohonožek a podobně.

? Nejhlubší českou propastí je Hranická propast, která má změřenou hloubku ko384 metrů. Jaká je hloubka nejhlubší světové propasti?

Vertikálně nejhlubší světová propast je Vrtiglavica ve Slovinsku s hloubkou 645 metrů. Nejhlubší jeskynní systém na světě je Krubera – Voronja v Abcházii. Tamější výškové rozpětí je přes 2 100 metrů.

? Je hloubka přes 2 100 metrů konečný údaj, nebo se dají očekávat objevy ještě hlubších prostor? Kde by se mohly nacházet ještě hlubší jeskynní prostory?

Určitě přijdou nové objevy, které by mohly tyto hranice překonat. Podstatný je velký výškový rozdíl mezi ponorovými částmi krasové oblasti a jejími vývěry. Speleologové takové oblasti vyhledávají na mnoha místech světa.

? Dnu Voronji se říká čtvrtý pól a stanula na něm i noha českých speleologů. Můžeš přibližně popsat, o jak  náročnou akci se jedná? Dá se srovnat třeba s vysokohorským výstupem v Himálajích?

O tom by jistě lépe pohovořili samotní účastníci akce. Zcela určitě se však jedná o extrémní výkon, který svou náročností lze srovnat s výstupem v Himalájích. I když se jedná o zcela odlišnou akci s použitím zcela odlišné techniky.

? Fyzická kondice je tedy velmi důležitá. Co je kromě ní ještě potřeba?

Nejdůležitější je nadšení. Člověk, který chce zdolávat náročnější úkony, jako je třeba lezení a jednolanová technika musí mít dobrou fyzickou zdatnost a v žádném případě by neměl mít klaustrofobii a fobii z výšek.

? A co psychika? Stalo se ti třeba někdy, že jsi se dostal do situace, kde bylo zachování klidu mnohem důležitější než technika a fyzická připravenost?

Ano, stalo se mi to mnohokrát. V náročném místě se stane, že člověk začne zmatkovat, což stojí mnoho sil. Většinou jsem tu situaci vyřešil tak, že jsem na několik minut vypustil jakoukoliv aktivitu a pak to zkusil znovu. Po takovém zklidnění už jsem byl úspěšný.

? Je pro vstup do nejhlubších jeskyní a do jeskyní obecně mít nějaké povolení?

Speleologové v nejhlubších systémech na cizím území vždy spolupracují s místními speleology. U nás existují na dané oblasti, jeskyně a průzkumné lokality povolení ve formě výjimek k činnosti.

? Podzemní prostory jsou mimo dosah běžné komunikační techniky. Je nějaký způsob, jakým při objevování nových prostor probíhá komunikace těch pod zemí s lidmi, kteří zajišťují zázemí na povrchu?

Ve volných propastech používají vysílačky, v komplikovaných systémech se táhne telefonní kabel.

? Nové prostory bývají často dosažitelné jen přes zatopené sifony. Je proto potřeba, aby byl jeskyňář zároveň i potapěčem? 

Není to nutně potřeba, speleopotápěčů je mnohem méně než jeskyňářů pohybujících se mimo zcela zatopené prostory. U mnoha průzkumů jsou však spelopotápěčské průniky nezbytné, proto se k těmto akcím lidé s potřebnými znalostmi a schopnostmi povolávají. Některé systémy například v Mexiku jsou však výhradně pod vodou, takže průzkumy jsou doménou pouze speleopotápěčů. A zrovna ti naši mají vynikající úspěchy.

? Jaký zvuk má obecně česká speleologie v zahraničí? Máme nějaká prvenství i mimo oblast Česka?

Naše speleologie je velmi uznávaná. Čeští spelologové objevili řadu významných jeskynních systémů po celém světě – v Mexiku, Venezuele, Íránu, Slovinsku, na Novém Zélandu ... Myslím, že poměrně výmluvné je i to, že v roce 2013 se bude v České republice konat mezinárodní speleologický kongres, což je nejvýznamnější setkání svého druhu na světě. 

? Máš ty sám na kontě taky nějaký objevitelský úspěch?

Podílel jsem se na objevu několika jeskyní v Moravském krasu a na expedicích v Černé Hoře. V roce 1999 jsem byl členem české expedice na Špicberkách, kde jsme objevili obrovské jeskyně pod ledovcem.

Kdo je Petr Zajíček

RNDr. Petr Zajíček (narozen 1965) je od svých osmnácti let členem České speleologické společnosti. Vystudoval obor geochemie na Masarykově univerzitě Brno a poté nastoupil do tehdejšího podniku Moravský kras Blansko (provozující zpřístupněné jeskyně Moravského krasu), oddělení dokumentace. V současné době jde o státní příspěvkovou organizaci – Správa jeskyní České republiky. Zde provádí v odborném oddělení dokumentaci, mikroklimatická měření, geochemické výzkumy a další činnosti ve veřejnosti přístupných i nepřístupných jeskyní po celé republice.

Jeho mimopracovní aktivity jsou zaměřeny na krasové i jiné oblasti Evropy (mj. se účastnil polární expedice na Špicberky), kde převážně fotografuje. Publikuje v knihách a časopisech (kromě Přírody také např. Svět, National Geographic Česko, Lidé a země, Terra apod.). V červnu 2007 vydal v nakladatelství Kant obrazovou publikaci Moravský kras, nedávno mu u nakladatelství Academia vyšla kniha Jeskyně České republiky na historických mapách. Je ženatý, má tři děti.

Na okraj rozhovoru

Jsem opravdu rád, že v rozhovoru s Petrem Zajíčkem zaznělo přímo z jeho úst slovo „nadšení“. Entuziasmus je totiž to, co tohoto člověka podle mého názoru charakterizuje nejlépe. Když se s ním například bavíte o nějaké hudební skupině, na základě jeho popisu byste si příslušnou nahrávku nejraději hned sehnali a pustili. A když mluví o jeskyních, máte chuť sehnat někde kus lana a pořádnou lampu a aspoň na hodinku se do nějaké jeskyně vypravit.

Základ Jadgtigera tvořil podvozek těžkého tanku Tiger II (zvaného též Königstiger), na který byla umístěna mohutná pevná nástavba, jež nesla pancíř a dělo skutečně mimořádných parametrů. Maketa byla předvedena v říjnu 1943, v únoru 1944 dva prototypy prošly zkouškami a v létě se rozběhla sériová výroba. Nejprve se používala šasi od firmy Porsche, ale posléze se přešlo na výrobky Henschel.

Původní označení vozidla znělo Panzerjäger Tiger, později se však změnilo na známější Jagdtiger. Dle různých zdrojů předaly zbrojovky 77 až 88 sériových vozidel. Jagdtiger disponoval ohromným 128mm protitankovým dělem, zpočátku typu PaK 44, později PaK 80, které disponovalo zásobou asi 40 nábojů. Šlo o zcela výjimečnou zbraň, která dokázala průbojnými granáty na vzdálenost 4 000 m zlikvidovat všechny spojenecké střední obrněnce a na dálku 1 500 m dokázala ničit i všechny stroje těžké.

Pro protitankové zbraně Spojenců naopak Jagdtiger představoval extrémně obtížný cíl, neboť jeho čelní pancíř měl sílu 250 mm. Tehdy fakticky neexistovala zbraň, která by takové pancéřování dokázala probít, a to dokonce ani z nulové vzdálenosti. Naštěstí pro Spojence měl ale zdánlivě nezastavitelný Jagdtiger spoustu nedostatků. Byl velice pomalý, měl extrémně krátký dojezd a nepatřil mezi nejspolehlivější obrněnce.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Přímo v boji tak bylo zničeno jen okolo dvaceti Jagdtigerů, většinu vyřadily poruchy nebo prostě fakt, že jim došel benzín. Jagdtiger byl na to, aby „stíhal tanky“, zjevně příliš pomalý a neohrabaný, jako obranná zbraň však mohl způsobit značné problémy. Část Jagdtigerů vyrobených na konci války nesla kanóny ráže 88 mm. Coby náhrada byly navrženy obrněnce na bázi tanků řady E, které měly mít ještě mohutnější děla (ráže až 170 mm), ale ty již zůstaly pouze na papíře.

Experti z Arizonské a Kalifornské univerzity se snažili přijít na to, proč je 1 000 kilometrů široká oblast Sputnik Planitia umístěna poblíž rovníku a navíc stále v jedné rovině s měsícem Pluta - Charonem. Oba týmy došly k závěru, že zde musí být zamrzlý podzemní oceán, který svou tíhou postupem času změnil rotaci Pluta.

TIP: Fakta: Trpasličí planeta Pluto, jak ji (možná) neznáte

Podle Francise Nimma z Kalifornské univerzity by těžký oceán mohl sloužit jako gravitační anomálie, která hrála roli v gravitačním přetahování mezi Plutem a Charonem.

Oceán trpasličí planety se podle vědců nachází 150 až 200 kilometrů pod jejím povrchem a je 100 kilometrů hluboký. Přítomnost podpovrchového oceánu podle vědců dokazují i praskliny na povrchu Pluta. Vzhledem k ledové pokrývce je nepravděpodobné, že se v oceánu nachází život, není to však úplně vyloučené. Podpovrchový oceán může být tvořený amoniakem, který brání jeho zamrznutí.