Nová vlna ptačí chřipky v Evropě zabíjí divoce žijící ptáky a rovněž proniká i do zdejších drůbežích farem. Ptačí chřipka se teď opět stala největším strašákem evropských farmářů, kteří se momentálně připravují na vánoční svátky.

Podle odborníků to zatím nevypadá, že by tato verze viru chřipky napadala i lidi. Jde ale virus, který může mutovat a může se tak stát, že se nákaza nevyhne ani lidem.

Tento kmen ptačí chřipky vznikl z mediálně slavné ptačí chřipky H5N1. Ten se objevil v Číně v roce 1996, kde začal vraždit drůbež i lidi, kteří se mu připletli do cesty. Do dnešního dne má virus H5N1 na svém kontě minimálně 452 mrtvých, kteří se vesměs nakazili od nemocné drůbeže.

TIP: Virus zika: Bát by se neměly ženy, ale především muži

Nový virus H5N8 teď zabíjí i volně žijící ptáky, jako jsou labutě, racci, potápky nebo kachny. To předešlý kmen ptačí chřipky v roce 2014 nedělal. Lidé jsou zatím mimo hru, ale Světová zdravotnická organizace WHO je ve střehu.

Skupina vědců z University of Hertfordshire zveřejnila studii, ze které vyplývá zajímavé doporučení pro velké supermarkety. Ty by měly vytvořit speciální pomalé pokladny pro nakupující nad 60 let. Pomalejší odbavení může podle vědců motivovat seniory k návštěvám supermarketů a pomoci jim udržet si sociální kontakt. Dalším doporučením výzkumníků je také vyčlenění speciálních časů určených pro nákupy seniorů.

TIP: Liverpoolský obchodní dům zavádí rychlé pruhy pro chodce

Studie vznikla na základě analýzy chování seniorů ve věku 60 až 93 let v 25 nákupních centrech v okolí anglického Hatfieldu.

Králický Sněžník je rájem milovníků drsných a romantických hor, které jsou navíc ve srovnání s Krkonošemi nebo sousedními Jeseníky jen relativně řídce navštěvovány. Masiv, kterému dominuje nejvyšší stejnojmenná hora (1 424 metrů n. m.), byl v minulosti modelován působením ledovce, což mu dodalo patřičně členitý reliéf. Velká část zdejších původních horských lesů byla sice již dříve nahrazena smrkovými monokulturami, které jsou dnes silně zdecimované imisemi, ale přesto se stále jedná o jedno z přírodovědně nejcennějších horských území. Díky tomu zde v roce 1990 byla na ploše 1 726 ha vyhlášena Národní přírodní rezervace, později také Evropsky významná lokalita.

Střecha tří moří

K vrcholu Králického Sněžníku se můžete vydat z několika směrů – záleží na vašem času a kondici. Asi nejčastějším východiskem pro zdejší horské tůry je známé zimní středisko Dolní Morava. Většina lidí odtud sleduje žlutou turistickou značku a proti proudu Moravy dojde až na červenou hřebenovku. K vrcholu ovšem vede i zajímavější cesta po západním hřebeni, kudy se vydáme my.

Velkou částí hlavního hřebene prochází státní hranice s Polskem. A právě tady, na vrcholu hory Klepý (1 144 metrů, v Polsku se jí říká Trojmórski Wierch), najdete geografickou zvláštnost – hlavní evropské rozvodí. Bystřiny odsud odvádějí vody do Baltského, Severního i Černého moře. Hora, a vlastně i celý západní hřeben, je přístupná pouze po polské zelené turistické značce, ke které vás z Horní Moravy přivede značka modrá.

Lesy v toku času

Když budete po hraniční stezce pokračovat dál k severu, brzy zdoláte i druhou nejvyšší horu Malý Sněžník (1 338 metrů), odkud se nabízí překrásný výhled do polského Kladska. Zde budete procházet zbytky původních klimaxových smrčin, které již na jiných místech pohoří nahradily smrky nepůvodní, poničené následně působením imisí, drsného klimatu a kůrovce.

Obnova původních lesních porostů je jedním z nejobtížnějších úkolů ochrany přírody v chráněném území. Na některých holosečí postižených plochách jistě potrvá desítky let. Tam, kde jsou malé stromky chráněny stínem odumírajících starých stromů, je naděje na daleko rychlejší oživení. Dnes zde téměř chybí bukové a suťové lesy, které byly kdysi pro nižší polohy do zhruba 900 metrů charakteristické.

Mrazový kamenolom

Pokud máte v kapse pár polských zlotých, můžete se občerstvit na chatě Hala pod Snieznikem. Zpátky na české značení se lze připojit až necelý kilometr pod vrcholem Králického Sněžníku v místech, kde najdete Vlaštovčí kameny. Jedná se o poměrně rozsáhlé kamenné moře a mrazové sruby, vzniklé působením mrazového zvětrávání. Mimo jiné jsou domovem často přehlížených, ovšem unikátních druhů lišejníků. Horské smrčiny zde již začínají řídnout a porost dostává charakter takzvaného parkového lesa.

Nad vrcholy stromů

Po dalších několika stech metrech se dostanete nad horní hranici lesa, kde se rozkládají velmi cenné alpinské a subalpinské biotopy. Bohužel ale trpí kvůli nedisciplinovaným návštěvníkům, kteří opouštějí značenou stezku, a svými pohorami způsobují úhyn rostlin a následnou erozi půdy. I tak zde ale v létě vykvétají koberce růžového vřesu, modrají se porosty brusnice borůvky a při pozornějším pohledu pod nohy můžete nalézt i zdejší endemit – violku sudetskou (Viola lutea sudetica). Drobné žluté květy této rostliny se neustále chvějí v převládajícím silném větru.

TIP: Kameny ve vzácné rovnováze aneb Balvany na špičce

Počasí je na otevřené holině vůbec velmi nevyzpytatelné a většinou i chladné. Prověřuje tak charakter každého návštěvníka, který může mluvit o mimořádném štěstí, pokud zde bude mít už při své první výpravě hezky. Do roku 1973 stávala na polské straně vrcholu kamenná rozhledna, dnes však na jejím původním místě uvidíte už jen suťové rozvaliny.

Kolébka Moravy

Po krátkém sestupu po červené hřebenovce se ve výšce 1 380 metrů dostanete k upravenému prameni řeky Moravy. Při dobré viditelnosti odsud máte celé její hluboce zaříznuté říční údolí jako na dlani. Skrývá se v něm i několik veřejnosti nepřístupných krasových jeskyní, například Tvarožné díry a Patzeltova jeskyně.

To už jste na závětrné straně hory a je potřeba počítat s tím, že sněhová pokrývka zde většinou dosahuje velké mocnosti. Čas od času se pak uvolní lavina, která ve své dráze dává životní prostor některým zajímavým světlomilným rostlinám. Ještě kousek níž minete základy vyhořelé turistické chaty a kamennou plastiku slůněte, které odsud shlíží k hřebenům Jeseníků.

Mokrá Sušina

V sedle pod Sněžníkem máte několik možností, kam pokračovat dál. Buď se vydáte na sestup k chatě Návrší a dál do Stříbrnice, nebo ještě raději zůstanete na hřebeni a budete se vracet po modré značce přes třetí nejvyšší vrchol pohoří Sušinu (1 321 metrů). Na několika místech tu pěšina protíná cenná horská rašeliniště tzv. vrchoviště, která vznikají v místech, kde je nepropustné dno a kde se tak hromadí srážková voda, ideální to prostředí pro rašeliníky. Ne náhodou se tomuto místu říká Mokrý hřbet.

Jarní zima a kouzlo samoty

Za Sušinou už musíte každopádně dolů a zde je výběr sestupových tras největší. Pokud zvolíte červenou nebo o kus dál zelenou značku, můžete obdivovat kaskády i menší vodopády Prudkého potoka respektive Malé Moravy. Obzvlášť v jarních měsících jsou koryta bystřin plná vody z tajícího sněhu, kterého bývá v horních partiích pohoří vždy dostatek. Není výjimkou, že ještě začátkem května potkáte na hřebeni běžkaře. Proto i když je v nížinách krásné jarní počasí, neberte si na nohy sandály! Na uplynulou zimu můžete zavzpomínat i během sestupu po modré značce kolem sjezdovky do Dolní Moravy. I bez lyží je to pořádný sešup.

Kouzlo Králického Sněžníku není v dokonalé turistické infrastruktuře, ale právě v jeho izolovanosti a relativně obtížné dostupnosti. Jakákoliv další „kolonizace“ hřebenů celého pohoří by určitě vedla ke ztrátě toho nejpodstatnějšího, co toto pohoří nabízí. Zatím má Králický Sněžník i tak v každou roční dobu ohleduplnému návštěvníkovi co nabídnout.

Rady do batohu

Nejvýznamnějšími městy v oblasti jsou Králíky a Staré Město pod Sněžníkem. Do obou míst vede slušné železniční spojení a lze odtud přímo vyrazit pěšky do hor. V zimních měsících funguje i spojení skibusem z Králík do Dolní Moravy, odkud se k vrcholu hory asi vychází nejčastěji. Mimo obce je poutníkům na českém území otevřena jediná horská chata v oblasti – Návrší, na kterou narazíte při žluté turistické značce ze Stříbrnice. Z vrcholu však lze díky Schengenskému prostoru i jednoduše sejít na polskou chatu „Hala pod Snieznikem“.

Při zimních tůrách dávejte pozor na nestabilní počasí, hluboký sníh (běžecké stopy se strojově upravují jen v omezeném prostoru) a často prudké sjezdy v lesním porostu. Malá chata Horské služby je schována asi kilometr pod vrcholem nedaleko křižovatky červené a žluté trasy a bývá v provozu zejména o víkendech a dnech zvýšeného zájmu turistů.

Kam v Polsku

Z polské strany je východiskem k vrcholu turistické středisko Miedzygórze. Zde stojí za vidění zdejší 20 metrů vysoký vodopád. Atraktivní je i veřejnosti přístupná největší sudetská jeskyně Niedzwiedzja Jaskinia s bohatou výzdobou. Doposud jsou zde zmapovány asi čtyři kilometry chodeb. Existují teorie, že podzemní systém může být propojený s podobným na české straně.

Nejlepším pomocníkem v terénu je mapa z Edice Klubu českých turistů č. 53. Králický Sněžník v měřítku 1:50 000.

Volání dětské řehtačky

Na podhorských loukách, které na rezervaci navazují, se nalézá Ptačí oblast, vyhlášená na ochranu chřástala polního. Chřástal má rád vlhké a jen občas kosené nebo přepásané luční porosty, odkud se za jarních nocí ozývá sameček svým voláním připomínajícím dětskou řehtačku. A právě Králicko poskytuje tomuto ohroženému druhu ideální podmínky k životu. Pokud půjdete v červnové noci jeho rajónem, určitě se s charakteristickým voláním setkáte, ovšem jen velmi obtížně tohoto plachého živočicha v hustém porostu spatříte.

Německé ponorky druhé světové války platí za takřka legendární zbraně, jimž k vítězství v bitvě o Atlantik nejspíše chybělo jen málo. Pověstné „vlčí smečky“ napadající konvoje měly zcela reálnou šanci dosáhnout faktického zhroucení Velké Británie, což by jistě zásadně ovlivnilo další průběh a výsledek války.

Naopak ponorky Royal Navy se těší menší popularitě, jelikož se soustředily spíše na „periferní“ válčiště u pobřeží Norska, ve Středomoří a v Pacifiku, avšak to by nijak nemělo snižovat jejich důležitost, neboť hodně přispěly k porážce Itálie a Japonska a způsobily nezanedbatelné škody také nacistické třetí říši.

Plavidlo s oválným trupem

Britské ponorkové síly přezdívané „Silent Service“ (tichá služba) se dnes těší velké úctě, ale nebylo tomu tak zdaleka vždy. Mnozí konzervativní admirálové meziválečné éry sázeli výhradně na bitevní lodě a křižníky, nanejvýš byli ještě ochotni uznat rostoucí význam letadlových lodí, ale ponorky považovali v podstatě za torpédové čluny, které se umějí ponořovat. Ve strategii Royal Navy jim proto zpočátku nenáležela nijak zvlášť důležitá úloha.

Primárně se předpokládalo hlídkování v Severním moři, na Baltu a ve Středomoří, tedy blízko domácích ostrovů a některých kolonií. Za tímto účelem vznikla třída ponorek s označením S, jejíž konstrukce byla navržena roku 1928, aby nahradila dosavadní třídu H. Ve specifikacích figurovaly i malé rozměry omezující výtlak na 600 t, ale i přesto měla ponorka dokázat odplout na vzdálenost 500 mil (něco přes 800 km), tam po dobu cca 10 dnů hlídkovat a poté se vrátit zpět.

Plavidlo dostalo oválný průřez trupu, díky němuž se do přídě vešlo šest torpédometů ráže 21 palců (533 mm), ale nevýhodou tohoto řešení byla menší maximální hloubka ponoření. Kromě torpéd neslo víceúčelové třípalcové dělo (76 mm), speciálně zkonstruované pro použití na ponorkách, a kulomet ráže 7,7 mm. To jí dávalo schopnost bojovat proti hladinovým i vzdušným cílům.

Britové kladli velký důraz na zásadu, že torpéda slouží proti válečným lodím, kdežto lodě obchodní je nutno potápět palbou z děl. Ponorka v britském podání byla „lone ambusher“ (osamělý lovec), tedy plavidlo, které se zcela samostatně pohybuje v přidělené oblasti, kde očekává nepřátelská plavidla a podle situace na ně útočí. V tomto směru se Royal Navy pevně drželo postupů z první světové války.

Tři série

Podle zmíněných specifikací vznikla první série ponorek třídy S, jež zahrnovala čtyři lodě, spuštěné na vodu v letech 1931–1933. Jejich maximální plavební dosah na hladině činil okolo 6 000 km. Jelikož se osvědčily, došlo k objednání druhé série, tentokrát čítající osm kusů. Byly větší, konstrukce se zesílila a plavidla se stala stabilnějšími a odolnějšími. Ve výzbroji se objevil druhý kulomet.

Zásadní změnu ale přinesl až rok 1939 a začátek války, jenž znamenal objednávku třetí série plavidel třídy S, jichž bylo původně zadáno pět, jenže nakonec se jich do roku 1945 zhotovilo přesně padesát. Ponorka získala externí palivové nádrže, díky kterým se stala opravdu oceánským plavidlem s dosahem hodně přes 10 000 km, takže se řada lodí této třídy vydala do Pacifiku, kde se podílela na porážce Japonska. Ze začátku (stejně jako u první a druhé série) se ke konstrukci užívalo nýtování, později se ovšem přešlo na svařování, což dalo trupu podstatně větší pevnost. 

S-class třetí série

• Posádka: 44 až 49 mužů
• Výtlak na hladině: 860 t
• Výtlak pod hladinou: 990 t
• Celková délka: 66,14 m
• Celková šířka: 7,16 m
• Standardní ponor: 3,2 m
• Výkon dieselových motorů: 1 400 kW
• VýKon elektromotorů: 970 kW
• Max. rychlost na hladině: 15 uzlů
• Max. rychlost pod hladinou: 9 uzlů
• Max. dosah na hladině: 14 000 km
• Max. hloubka ponoření: 180 m
• Střelecká výzbroj: 1× 76 mm, 1× 20 mm, 3× 7,7 mm
• Torpédomety: 7× 533 mm (6 vpřed, 1 vzad) 

Změnila se také výzbroj, jelikož část plavidel obdržela i sedmý torpédomet do zádi (nedal se však znovu nabíjet). Posílil i arzenál hlavňových zbraní, do něhož přibyl 20mm kanón Oerlikon a třetí kulomet. U části pozdějších plavidel sice chyběl zmíněný záďový torpédomet, ale zato se místo 76mm děla objevil čtyřpalcový kanón (101 mm). Pomineme-li nasazení v Pacifiku, pak ponorky třídy S rozsáhle operovaly u Norska, kde ztrpčovaly život německým nákladním lodím i jejich vojenskému doprovodu, ale jejich patrně nejdůležitější příspěvek k válce představují operace ve Středomoří.

Britské ponorky totiž měly na kontě téměř polovinu všech ztrát plavidel Osy na tomto válčišti, což samozřejmě velmi komplikovalo zásobování italských a německých vojsk v severní Africe, a kromě toho představovaly i důležitý nástroj pro různé speciální a klamné operace. O kvalitě plavidel třídy S jistě svědčí i fakt, že Royal Navy vyřadilo poslední z nich až v 60. letech. Působily též v loďstvech dalších zemí, a to Francie, Izraele, Nizozemí a Portugalska. 

Zářící oblast zachycená na tomto snímku je reflexní mlhovina nesoucí označení IC 2631. Mlhovina IC 2631 je nejjasnějším objektem svého druhu patřícím do komplexu mlhovin v souhvězdí Chameleona, což je rozsáhlá oblast oblaků plynu a prachu, ve kterých je ukryta celá řada mladých i stále se tvořících hvězd. Celý komplex se nachází ve vzdálenosti asi 500 světelných let od nás a na obloze jej (jak už název napovídá) najdeme v jižním souhvězdí Chameleona. 

Mlhovinu IC 2631 ozařuje jedna z nejmladších, nejhmotnějších a nejjasnějších hvězd v okolí – HD 97300 (hvězda třídy Herbig Ae/Be). Celá oblast je však doslova naplněna hmotou pro tvorbu nových hvězd, což je dobře patrné i na snímku: nad a pod reflexní mlhovinou IC 2631 lze spatřit celou řadu temných mlhovin. Hmota v podobě plynu a prachu je v těchto oblacích již tak hustá, že úplně zabraňuje průchodu světla hvězd ležících v pozadí.

Práce s modelem namísto skutečného vozu by zřejmě většinu fotografů odradila. Felix Hernandez Rodriguez nicméně proslul právě tím, že dovede hračky a miniatury naaranžovat s mistrovskou precizností. Reklamu na Audi R8, jehož cena se pohybuje okolo čtyř milionů korun, proto nafotil pomocí modelu v hodnotě zhruba tisícovky. Jelikož dokázal chytře zvolit úhel pohledu, správně navrhnout kulisy a využít elegantní hru světla, vznikla nakonec sada snímků, o jejichž „opravdovosti“ by vás asi vůbec nenapadlo pochybovat.

Co říkáte na dnes stále populárnější trend vegetariánství a veganství? 

V prvé řadě je třeba říct, že vegetariánství nebo jeho další odvozené formy nejsou ve světě ničím novým. Historie vegetariánství se datuje až do starověké Indie a Řecka. Odmítání masa tehdy mohlo být čistě pragmatické – masa byl nedostatek nebo bylo příliš složité ho získat – ale šlo i o důvody duchovní. Ty souvisely s hlubším filozofickým názorem, že je správné vzdát se konzumace bytostí, které mají duši. Mezi ně se řadila i zvířata. Například v Řecku trend vegetariánství následovala celá řada orfiků, což bylo v té době poměrně rozšířené náboženské hnutí, k jehož slavným představitelům patřil například Pythagoras. 

Později jsme na bezmasé diety zapomněli? 

V období christianizace zbytků římského impéria ve 4. až 6. století se vegetariánství uplatňovalo stále méně, až z evropských stolů na nějakou dobu zmizelo. Udržovalo se už jen v klášterech, kde žili mniši v přísné askezi a vegetariánství praktikovali i za dob nejtemnějšího středověku. Zajímavé ovšem je, že žádný z těchto směrů se nevyhýbal konzumaci ryb, které se tehdy považovaly za posvátné, takže se jejich maso přijímat mohlo. Vegetariánství se vrátilo za období renesance – a právě tehdy se vytvořily zárodky směru, který později v 19. a 20. století přešel do podoby dnešního vegetariánství. 

Jak vypadá to dnešní vegetariánství? 

Ve svém základu vylučuje veškeré maso včetně toho rybího, ve svých odvozených formách má ještě další omezení: například laktovegetariánství povoluje mléčné výrobky, ale už ne vajíčka, vegani zase vylučují veškeré živočišné produkty jako mléko, med či vejce. S vegetariánstvím souvisí i otázka, zda hledáme prostou dietu, kdy nejíme maso a další produkty, či zda se jedná o součást nějakého vyššího konceptu, spojeného s neubližováním živým bytostem. 

A co člověk jako druh? Je evolučně vyvinutý jako všežravec, nebo může bez masa bez problémů fungovat? 

Z hlediska biologického na to můžeme nahlížet tak, že je člověk vybavený určitou délkou tlustého a tenkého střeva, která by nejspíše odpovídala zařazení mezi všežravce neboli omnivory, jsou ale i názory, že máme typicky býložravé střevo.

Existují ale i další názory, podle kterých je člověk fakultativní všežravec. To znamená, že je schopen přijímat maso, ale je i schopen žít bez masa, a to bez nezkrácené délky života. Naopak podle jiných teorií jsou lidé ve skutečnosti býložravci. Stoupenci tohoto názoru argumentují tím, že sice máme tesáky, ale ty vlastně neplní svoji pravou funkci a nejsou ani správně umístěné tak, aby nám jako predátorům umožnily vytrhávat maso z kořisti. Je ale potřeba říci, že všichni primáti jsou všežravci. Dokonce i „nejvegetariánštější“ ze všech primátů, což jsou orangutani a gorily, sice přijímají převáženě rostlinnou potravu, ale v jejich potravě se vyskytuje i určitý malý podíl masa.

K jakému názoru se přikláníte vy? 

Když to shrnu – primárně jsme asi nastaveni na to, abychom maso přijímali, ale jsme schopni žít i na bezmasé dietě, a to bez nezkrácené délky života – to znamená, že se dožijeme stejného věku jako lidé, kteří maso přijímají. Samozřejmě za předpokladu, že ve zbylé stravě bude zastoupeno dostatečné množství živin.

Existují dlouhodobé výzkumy, které by mapovaly účinky vegetariánství na lidský organismus? 

Ano a existuje i řada studií, které zkoumají i extrémnější odnože, jako je veganství. Je ale třeba říci, že jejich závěry jsou často protichůdné a že jsou často zkresleny světonázorem vědců, kteří je provádějí. Nicméně jedna z největších dosavadních metaanalýz, tedy souhrnných analýz několika na sobě nezávislých studií na tohle téma, byla publikovaná v únoru letošního roku. Naznačuje, že vegetariánská dieta by mohla snižovat riziko vzniku ischemické choroby srdeční a celé řady nádorových onemocnění. Veganská dieta zase vede ke snížení rizika vzniku některých typů rakoviny. Stejná studie ale ukázala, že vegetariáni či vegani mají určité nutriční deficity, to znamená, že jim některé důležité složky potravy chybí. Například u veganů se objevovaly nízké hladiny vitamínů D, B6, niacinu neboli vitamínu B3 a některých stopových prvků.

Dožívají se vegetariáni skutečně vyššího věku než konzumenti masa? 

Z některých studií sice vyplývá, že se vegetariáni dožívají vyššího věku, ale i to můžeme vysvětlovat různě. Například vegetariánství bývá často spojeno s celkově zdravějším životním stylem.

Tito lidé se třeba více pohybují, chodí do přírody anebo mají jiné návyky, spojené s větším zájmem o své zdraví. Často se dále jedná o geograficky izolované oblasti, kde mohou lidé kromě vegetariánství sdílet i společné genetické vlohy. Takže pak zle špatně odlišit, co je efekt genů a co vlastní výživy. Navíc dnes již věda ví, že očekávanou délku života prodlužuje celková kalorická restrikce – jinými slovy lidé, kteří se mírně omezují v jídle, se dožívají delšího věku. Koneckonců to známe již dlouho, jak ukazuje české přísloví „Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta.“ Velmi vysokého věku se obézní lidé dožívají vzácně.

Poměrně častým argumentem proti vegetariánství je tvrzení, že údajně způsobuje ztenčení střevní stěny, je to pravda? 

To, že by vegetariánství či veganství nějakým způsobem poškozovalo střevo, není nijak dokázané. Naopak z jedné nedávné studie vyplývá, že vegetariáni nebo vegani trpí oproti lidem přijímajícím maso méně často střevním onemocněním zvaným divertikulóza. Jde o chorobu tlustého střeva, spojenou s tvorbou výchlipek střevní stěny, které se mohou zanítit či dokonce prasknout a svého nositele tak výrazně potrápit. Pravdou ale je, že vegetariáni a vegani budou mít určitě jiné složení střevní mikroflóry oproti lidem, kteří přijímají maso. To ale nemusí být otázkou jenom masa, může to souviset s jejich celými stravovacími vzorci.

TIP: Nová studie: Vegetariáni jsou pro ženy přitažlivější než masožrouti 

Vegetariáni vyhledávají úplně jiné položky stravy než konzumenti masa, což se promítne v jejich odlišné střevní mikroflóře. Takže ano, určité rozdíly mezi vegetariány a lidmi přijímajícími maso ve střevě najdeme, nemůžeme však říci, že s sebou nesou příznaky nějakých onemocnění. 

Je naopak možné říci, že vegetariánství nebo veganství lze nějaké nemoci léčit? 

Pokud vyloučíme maso a jsme schopni zajistit, že ve zbývající stravě budeme konzumovat dostatek tuků, cukrů, bílkovin a vitamínů, je vše v pořádku a může se stát, že u konkrétního onemocnění může jeho absence pomoci. Na druhou stranu jsem značně skeptická vůči nějakým dietním režimům, které mají různá onemocnění vyléčit  – u celé řady chorob účinky takových diet nejsou podložené a neexistují ani velké populační studie, které by nabídly dostatečné množství dat ke srovnání. Některé takové diety pak mohou pacienta výrazně poškodit.

Dokončení: Biftek vs. brokolice (2): Jakým způsobem lze maso ve stravě nahradit a jak je to s vegetariánstvím u dětí? 

Trpasličí galaxie jsou sice mnohem menší a méně jasné než třeba naše Mléčná dráha, odborníci se o ně ale zajímají stále intenzivněji. Astronomové Kalifornské univerzity v Riverside teď vůbec poprvé objevili velké množství trpasličích galaxií v mladém vesmíru.

Po stopách Velkého třesku

Tyto malé galaxie zřejmě hrály významnou roli v mladém vesmíru během takzvané éry reionizace, probíhající asi do 1 miliardy let po Velkém třesku, kdy se vesmír díky ionizaci atomů změnil z temného a neprůhledného na vesmír průhledný a zářící.

Navzdory jejich důležitosti toho o trpasličích galaxiích z mladého vesmíru stále mnoho nevíme. Jejich pozorování je velmi komplikované, vzhledem k jejich malé velikosti a jasu.

TIP: Horovo oko: Dvojité gravitační čočkování z hlubokého vesmíru

Na Kalifornské univerzitě v Riverside ale využili efekt gravitačního čočkování a na snímcích Hubbleho vesmírného dalekohledu objevili množství trpasličích galaxií z vesmíru starého 2 až 6 miliard let. V této době ve vesmíru docházelo k nejvíce intenzivní tvorbě nových hvězd.

Pokud vám klasické kempování přijde nudné, možná vás osloví tato adrenalinová verze. Fotograf Alexandre Eggermont se vydal se svými přáteli do kalifornského národního parku Yosemite. Kromě šplhání po strmých srázech zdejších skal si tito odvážlivci našli čas i na zasloužený odpočinek. Podívejte se, jak takový odpočinek ve výšce několika set metrů nad zemí vypadá. Snímek byl pořízen na extrémní skalní stěně, které se říká El Capitan. Ještě ve 30. letech 20. století bylo zdolání této 900 metrů vysoké stěny považováno za nemožné.

Od jara letošního roku probíhá archeologický průzkum v jeruzalémském Chrámu Božího hrobu, které je považováno za místo posledního spočinutí Ježíše Krista. Po pěti stech letech archeologové odkryli mramorovou desku, pod níž se pravděpodobně skrývá Ježíšův hrob.