Uprostřed středoamerického deštného lesa jsem si fotila nějaké nepříliš zajímavé a drobátko okousané květy uprostřed fádního roští rozcuchaného sekundárního lesíka, který ještě nesl stopy spálenin. V okolí šplhaly závěsy jedlých mučenek – obvyklého plevele, jenž vyrůstá podél stezek dřevařů. Ti šťavnaté plody s oblibou svačí, slupky i s nalepenými semeny odhazují a šíří mučenky víc než je zdrávo. Tenké liány se zachvěly ve větru a mé periferní vidění zaznamenalo nějaký pohyb. Obrátila jsem pohled tím směrem a v první vteřině úplně nadskočila leknutím. Z čokoládově hnědého oválu velikosti lidské hlavy na mě zíralo jediné žhavě žluté oko se zlověstným výrazem. Mezi slabými stonky mučenek se táhlo pořádné „lodní lano“ a na něm květ jak z čertovy zahrádky. První Aristolochia v mém životě mi úplně podlomila kolena …

Bizarní, jedovaté, rozmanité ...

Podražce, latinsky Aristolochia, daly jméno nevelké čeledi podražcovitých (Aristolochiaceae), která obsahuje pouhých deset rodů (z nich v naší přírodě kromě podražce křovištního roste ještě kopytník evropský). Je jim společný bizarní vzhled květů a jedovatost.

Podražce jsou rodem rozsáhlým, více než 500 druhů obývá tropické i subtropické podnebné pásmo celého světa kromě Austrálie. Některé podražce zasahují až do mírného pásma a několik druhů roste i v jižní Evropě. Severoamerický Aristolochia (Isotrema) macrophylla se jako okrasný druh pěstuje i v našich zahradách. V taxonomii příliš jasno není, k mnohým druhům podražců naleznete bohatou nadílku synonym.

Slovo rozmanitost charakterizuje nejen vzhled jednotlivých druhů, ale i jejich stanovišť a ekologických požadavků. Podražce obývají tropické deštné lesy (A. arborea, A. grandiflora, A. gigantea), polopouště (A. chilensis), horské sezónně suché oblasti, kde rostou plazivě (A. lindneri) i skalnaté svahy, na nichž obrůstají různé křoviny (A. fimbriata). Mezi podražci najdete byliny, jemné i mnohametrové liány, keře a dokonce malé stromy. Některé druhy vytvářejí i podzemní hlízy, anebo jejich část vyčnívá na povrch. Část podražců má listy opadavé, část patří mezi rostliny stálezelené.

Skrýš pod zemí a lákadlo pro mravence

Podražce upoutají především květy, na jejichž neskutečné tvary často zůstáváme nevěřícně hledět. Zvlášť to platí o těch velkých. Například květ A. gigantea bývá dlouhý kolem 30 cm, květ A. grandiflora zhruba také tak a k němu je navíc připojen dlouhý pentlicovitý přívěsek, který prodlužuje květ na téměř metrovou délku. Malokvěté druhy mají stejně bláznivý tvar, ale délku sotva několik centimetrů. Květy mají trubkovitě srostlou a typicky esovitě prohnutou korunu. Pohlavní orgány jsou na dně květní trubky a plodem je mnohosemenná tobolka.

Zvláštností je drobný jihoevropský druh Aristolochia microstoma, jehož stonky se plazí v suti a proplétají se vrstvami suchého listí mezi kameny. Květy dlouhé asi 3 cm se vytvářejí pod povrchem půdy a vrstvou listí – tento druh patří do malé skupiny rostlin, která kvete pod zemí a je opylována půdním hmyzem. Květ je uzavřen až na asi 2 mm velký otvor, jímž proleze opylovač, ale zároveň pronikne co nejméně nečistot.

Na semenech mají podražce jakési „masíčko” (arillus), který velmi chutná mravencům. Když dozraje tobolka a otevře se, mravenci vytahají semena do okolí, dál od mateřské rostliny a tím zajistí, že semenáčky budou mít větší šanci vyrůst v dospělou rostlinu.

TIP: Mravenčí ubytovny aneb Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Pasti a léčky

Všechny podražce jsou mistři šalby a pastí a mají mimořádně zajímavou strategii opylování. Květy většiny druhů mají esovitě prohnutou korunu na okraji rozšířenou do jakéhosi límečku.

Na něm přistávají opylovači, často různé druhy much. Většina podražců vydává silnou vůni, která nám podle druhu připomíná citrón, čokoládu nebo odporně páchnoucí výkaly či zkažené maso. Pro mouchy je to ovšem prvotřídní lákadlo a „magické oko“ jim pomáhá v orientaci, kam se za slibným pachem vydat. Hmyz se dere do dutiny květu skrz úzkou vstupní trubku, vystlanou dovnitř směřovanými chlupy, proti nimž není možné dostat se ven. Od tohoto okamžiku se stávají mouchy vězni, protože záklopka je jen jednosměrná a květ funguje jako dočasná past. Rostlina si je uvězní na tak dlouho, dokud ji neopylí. Poté začne květ uvadat, sesychat a hmyzu se uvolní východ ven.

Keřovitý druh Aristolochia arborea vykvétá na kmínku a na jeho bázi mnoha drobnějšími květy. Květy mají nápadnou bílou skvrnu, která nízko při zemi připomíná podhoubí (mycelium), navíc vydávají silný houbový zápach. Láká bedlobytky, mušky, které kladou vajíčka do hub, a oklamané bedlobytky rejdí v nastrčené houbičce, přičemž opylují květy. Další druh Aristolochia salvadorensis kvete z úplné báze a jeho květy se objevují přisedlé na zemi okolo rostliny. Na stranách houbovitě vypadajícího květu jsou ještě dvě průsvitná „okna“, aby se snad hmyz nebál tmy a nerozmyslel si cestu dovnitř.

Otravuje i léčí

Všechny podražce obsahují nebezpečné jedovaté isocholinové alkaloidy nebo kyselinu aristolochovou, množství se liší podle druhu. Některé podražce mají v malých dávkách léčivé účinky, ovšem amatérské užívání se důrazně nedoporučuje. Kořeny Aristolochia albida slouží jako povzbuzující lék a prostředek proti střevním parazitům.

Větší počet druhů z Brazílie a Karibské oblasti používají místní domorodci po uštknutí hadů a štírů jako protijed, z některých se přímo vyrábí sérum. Podobné účinky má také A. pallida z Malé Asie nebo A. longa ze Středomoří. Za léčivku byl kdysi považován i náš domácí podražec křovištní (A. clematitis), používali ho již staří Egypťané, Řekové i Římané, je však prokázáno, že poškozuje ledviny. Výjimečným druhem je středomořská A. rotunda – její mladé výhony silné jako tužka a dlouhé asi 15 cm se sklízejí, vaří, upravují a jedí jako chřest.

Ohrožené podražce

Některým druhům, jako například A. westlandii nebo A. utriformis hrozí vyhynutí. Náš domácí podražec křovištní (A. clematitis) je jediným zdrojem potravy ohroženého motýla druhu pestrokřídlec podražcový.

Květy nejen v pralese

Za tropickými podražci se není nutné trmácet do odlehlých končin, spousta zajímavých druhů se celkem běžně pěstuje a daří se jim i jako pokojové zeleni v bytech. Patně nejčastěji pěstovaným tropickým druhem je brazilský liánovitý A. littoralis (synonymum A. elegans). Dobře roste i v bytech, kde mu svědčí sesazení s větší dřevinou (např. Ficus) po které šplhá; větší nahloučení rostlin zároveň vytváří příznivější mikroklima. Na postranních převislých větévkách vyrůstají od června do října asi 15 cm velké, hnědofialové, světle zdobené květy.

Často pěstovaný je i odolný A. trilobata, jehož tenký stonek lze namotávat na drátěnou oporu nebo kruh jako mučenky. Květy jsou zelenohnědé, i s přívěskem dlouhé asi 15 cm. Bezproblémové jsou i druhy A. fimbriata, A. labiata i další.
Všechny druhy se snadno množí řízky a mají i společného škůdce – trpí napadením sviluškou. Některé druhy je velice obtížné množit semeny (často jen proto, že to trvá dlouho), ale nenechte se odradit, běžnější druhy klíčí dobře, pokud máte semena čerstvá.

Někteří vojáci zasvětili pěchotě téměř celý svůj život. Zářným příkladem byl generál Karl Wilhelm Specht (1894–1953). Do armády vstoupil ještě před začátkem první světové války, kterou absolvoval v řadách Královského pěšího pluku č. 145 (jednalo se o pluk Pruské armády, která společně s ozbrojenými silami Bavorska, Saska a dalších dohromady tvořila císařskou německou armádu). Nadřízení si všimli jeho schopností, a tak patřil k těm, kteří směli pokračovat ve službě i v okleštěných ozbrojených silách výmarského Německa.

V říjnu 1936 byl povýšen na podplukovníka a ujal se velení 1. praporu 110. pěšího pluku, do druhé světové války již ale vstupoval v hodnosti plukovníka s funkcí velitele 55. pěšího pluku. Specht vedl tuto jednotku jako součást 17. pěší divize do Francie a později i do Sovětského svazu. V průběhu bitev u Gomelu a Černigova si vedl natolik dobře, že si vysloužil Rytířský kříž Železného kříže. Adolfu Hitlerovi se zamlouval i jeho výkon v průběhu moskevské ofenzivy (kterou mnozí důstojníci odnesli ztrátou funkce nebo hodnosti) a v lednu si mohl ke svému vyznamenání připnout i dubové listy.

V září 1942 se stal velitelem pěchotní školy v Döberitzu. Dále již působil jen v různých štábních funkcích. Skvrnou na jeho kariéře je účast v soudním tribunálu, který rozhodoval o důstojnících zapletených do atentátu na Adolfa Hitlera. Specht se podílel na předání svých kolegů mimo vojenskou jurisdikci do rukou civilního soudnictví. Na konci války pak padl do sovětského zajetí, kde také zemřel.

Na počátku tragédie v kalifornském městečku Huron stálo škrtnutí sirkou, kterou si chtěl majitel domu rozdělat oheň v krbu. Plameny však vzápětí vyvolaly hlasitou reakci z komína, kudy se v noci pokusil do obydlí proniknout lupič – načež tam uvízl.

Příbytek se okamžitě začal plnit kouřem, pan domácí proto zavolal policii a hasiče, kteří přispěchali na pomoc se sbíječkami a snažili se nešťastníka vysekat. Záchranná operace se však nezdařila a teprve devatenáctiletý Caldwell zemřel na otravu kouřem a popáleniny. 

Ostrov s osmi tisíci obyvatel v bahamském souostroví má sice krásné pláže a stal se zřejmě jedním z prvních míst, která osídlili angličtí puritáni, ale na seznam tamních „top 10“ se obvykle nevejde. Navštěvují jej však milovníci přírodních krás – turisté i potápěči. Užít si lze především černé rozeklané útesy, zaplavené i suchou nohou přístupné jeskyně či dramatické výhledy na oceán. Nejvíc obdivu si ovšem užívají dva pískovcoví obři, kteří se od okolních skal liší jak chemickým složením, tak povrchem.

TIP: Záhada bludných balvanů z Údolí smrti je konečně rozřešena

Nicméně způsob, jakým je „příroda“ dopravila na současné místo, zůstává předmětem vědeckých sporů. V současnosti nejuznávanější teorie pochází z hlavy Johna Mylroieho, který přednáší na Mississippi State University: Oba masivní kusy horniny (Kráva váží odhadem až tisíc tun) prý odjakživa stály tam, kde stojí – od zbytku pobřeží je však odlišovala tvrdost. A zatímco okolní terén pomalu erodoval, neobyčejné balvany nad něj začaly vyčnívat. 

Geolog Paul Hearty spolu s Pascalem Kindlerem z Université de Genève ovšem podotýkají, že samotné balvany jsou starší než okolní terén, což uznávanou myšlenku vyvrací. Důkazy pak dvojice vědců získala jednak při poklepových testech: Balvany znějí pevně, zvonivě, protože tvrdly déle, zatímco jejich okolí se ozývá dutě a tupě, jelikož je mladší. Odlišné stáří odborníci navíc ověřili chemickými zkouškami, konkrétně tzv. aminokyselinovou racemizací. Ve prospěch tvrzení, že masivní útvary do původní krajiny nepatří a musely se tam nějak dostat, hovoří údajně i jejich nepřirozený sklon, který mohl vzniknout jedině při pohybu.  

Síla moře

Dvojice geologů má zkrátka jasno: Krávu s Býkem muselo na Eleutheru něco vymrštit – a podle Kindlera to byla obrovská vlna tsunami. Kdysi dávno prý došlo k masivnímu sesuvu půdy do moře a vzniklá vlna měla dost energie, aby gigantické balvany vyplavila na břeh. Své tvrzení vědec opírá například o studii, podle níž přibližně před 73 tisíci lety zasáhla Kapverdy megatsunami vysoká 91 m a vynesla na útesy srovnatelné s Eiffelovou věží obdobně mohutné kusy hornin. Geofyzik Robert Weiss dokonce dodává, že „pokud vědci neuvažují o možnosti, že balvany přesunula tsunami, nerozumějí fyzice“. Hustota vzduchu je asi tisíckrát nižší než hustota vody a 1 m³ životodárné tekutiny váží 1 tunu. Tsunami, která je vysoká 7,5 m a pohybuje se rychlostí 16 km/h, má proto obrovskou energii a nedělá jí problém pohnout masivním kusem skály. 

Ničivé superbouře

Hearty spolu s Jamesem Hansenem – někdejším vědeckým pracovníkem NASA, jenž mezi prvními v roce 1988 upozornil na globální oteplování – však ve svém teoretizování zacházejí ještě dál a pohyb balvanů připisují klimatickým změnám. Nárůst teploty, jaký zažíváme v současnosti, podle nich není první, jenž se na naší planetě udál. Obdobná situace prý nastala i zhruba před 118 tisíci lety, přičemž následky zmíněného procesu byly katastrofální. Kvůli měnícímu se klimatu vznikaly podle vědců superbouřky, které oceán „rozvášnily“ natolik, že mohly vlny vyzvednout Krávu s Býkem ze dna a vymrštit je na jejich dnešní stanoviště. 

Superbouře se údajně odehrávaly v nejmladší době meziledové: Teploty byly tehdy o něco vyšší než dnes, příkrovy na pólech roztávaly a ledovce se hroutily. Hladiny moří proto prudce stoupaly, což narušilo cirkulaci tepelných proudů. Změny se projevily ostrými kontrasty v podnebí – póly byly příliš chladné a na rovníku naopak panovalo nadměrné horko. V důsledku velkých teplotních rozdílů se pak na Zemi rozpoutaly obrovské, devastující bouře.  

Důkazy ze současnosti

Kritici tvrdí, že bouře mohly představovat pouze jednorázovou událost. Podle geologa Rónadha Coxe z americké Williams College by přesto bylo krátkozraké smést Hansenovu a Heartyho teorii rovnou ze stolu. Jeho výzkumy zimních bouří nad Atlantským oceánem v letech 2013 a 2014 podpořené GPS mapováním totiž odhalily, že divoké moře pohnulo víc než dvěma tisícovkami balvanů, z nichž ty nejtěžší vážily přes 400 tun.

TIP: Mega tsunami: Před 73 tisíci lety zaplavila Kapverdy vlna vysoká 250 metrů

S jistou formou obhajoby předstoupil také Max Engel z Universität zu Köln, jehož tým dokumentoval dopady nezvykle silného tajfunu Haiyan na filipínský ostrov Samar v roce 2013. Podle satelitních snímků dospěli vědci k závěru, že došlo k pohybu mnoha pobřežních kamenů, z nichž nejtěžší vážil 180 tun. „Bouře dokážou rozesít kameny po krajině velmi podobně jako tsunami,“ dodává Engel. 

Ať už šlo tedy o vodu, či vítr, Kráva a Býk představují zřejmě dokonalou ukázku nesmírného potenciálu přírodních živlů. Na důsledky jejich řádění si můžete – alespoň na Bahamách – bezpečně sáhnout.

Na pokračování veleúspěšného filmového příběhu Jamese Camerona si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Podle nejčerstvějších prohlášení by druhý díl měl být hotov na konci roku 2018 následovaný s dvouletým odstupem Avatarem 3 a 4.

TIP: Od kulturní revoluce k Disneylandu: Mickey Mouse se chystá dobýt Čínu

Útrapy fanoušků spojené s čekáním se nyní rozhodla zmírnit společnost Walta Disneye, která chce v příštím roce rozšířit svůj obří zábavní komplex Walt Disney World Resort o část věnovanou Avataru. Přestože společnost zatím neoznámila konkrétní datum otevření nového parku, jde podle zahraničních médií o hotovou věc. Na podobě parku Pandora, jak se má novinka jmenovat, prý studio pracovalo více než tři roky.

Slovinský parlament přijal dodatek prohlašující bohaté státní zásoby čisté vody za „veřejný majetek spravovaný státem“, a nikoliv „tržní komoditu“. Na návrhu se shodlo 64 z 90 poslanců, přičemž 26 poslanců z opoziční se zdrželo hlasování. O schválení návrhu se osobně zasazoval také slovinský premiér Miro Cerar. 

„Slovinská voda má velmi dobrou kvalitu a pro svoji hodnotu bude v budoucnosti bezesporu středem zájmu jiných zemí a nadnárodních korporací. Jak se bude postupně stávat voda cennější komoditou, tlak na její získání bude stále větší a tomuto tlaku nesmíme podléhat,“ uvedl Cerar. 

Slovinsko je první zemí Evropské unie, která dodala právo na vodu do své ústavy a stalo se tak šestnáctou zemí na světě, která tak učinila. Na začátku roku bylo Slovinsko vyhlášeno organizací Green Destinations za nejzelenější zemi na světě, přičemž Lublaň se stala nejzelenějším evropským městem roku 2016. 

Výchovná lekce zjevně slaví úspěchy – Instagramový profil Chrise Martina má dnes více odběratelů než původní profil jeho dcerky. Otázkou, na kterou zbývá odpovědět je, zda je Chris spíše „tátou na zabití“, nebo „otcem roku“.

Astronomové nedávno objevili nový typ kvazarů, tedy aktivních jader velmi starých galaxií, které mají ve středu supermasivní černou díru. Tyto takzvané extrémně červené kvazary (anglicky extremely red quasars, ERQ) se svými vlastnostmi liší od všech doposud známých kvazarů.

Červené kvazary jsou velmi mladé

Frederick Hamann z Kalifornské univerzity v Riverside a jeho kolegové zjistili, že jde zřejmě o velmi mladé objekty, které právě vstupují do fáze kvazaru. To znamená, že jejich supermasivní černá díra právě začíná ve velkém hltat okolí hmotu a kvazar začíná intenzivně zářit do dalekého vesmíru.

Podle Hamanna extrémně červené kvazary obklopuje ohromné množství hustého kosmického prachu, díky němž se tyto kvazary v našich přístrojích jeví jako neobvykle červené.

TIP: Supermasivní černá díra v nitru Mléčné dráhy před 6 miliony let divoce bouřila

Badatelé rovněž předpokládají, že tyto kvazary jsou velmi bouřlivé a že z nich ve zvýšené míře tryská plyn, který rozpoutává vichry v celé galaxii kolem dotyčného kvazaru. V těchto galaxiích se pak také ve zvýšené míře rodí nové hvězdy.

Jak se zdá, piercing v nose je stálicí na nebi módních doplňků už od hloubi doby ledové. Potvrzuje to nález upraveného kusu klokaní kosti o délce 13 centimetrů, který odpovídá piercingu v nose, a jehož stáří činí 44 tisíc let.

Jde o nejstarší známý kostěný šperk. Archeologové ho objevili na místě dávného obydlí v oblasti Kimberley v Západní Austrálii. Porovnáním s moderními artefakty Austrálců dospěli k názoru, že nejde o kostěný nástroj, ale nosní ozdobu. Na kostěném piercingu jsou patrné stopy po zdobením červeným okrem a opracování kamennými nástroji.

TIP: Mimozemská zbraň: Tutanchamonova dýka byla vyrobena z meteoritu

Zajímavý nález mimo jiné ukazuje, že když do Austrálie před 50 tisíci lety dorazili první lidé, byli na stejné kulturní výši, jako jejich protějšky v Africe a Evropě.