Fedor Afonasiev je zřejmě nejmladším potápěčem na světě. Ostatně není divu – oba jeho rodiče jsou profesionálními lektory freedivingu – volného potápění bez dýchacího přístroje. Na jedno nadechnutí prý malý Fedor vydrží pod vodou okolo 20 sekund. Podle rodičů neexistují pro děti žádná omezení a voda je pro ně naprosto přirozeným prostředím. Je však nutné, aby potápění probíhalo pod odborným dohledem.

Nejbohatší a nejchudší Američané se v průměrné délce života liší o více než desetiletí. Tento rozdíl se často připisuje rozdílům v jejich životosprávě, návycích a v dostupnosti lékařské péče.

Nová studie sociálního postavení a zdraví u makaků rhesus ale ukazuje, že nízké sociální postavení a s ním spojený stres má zhoubný vliv na zdraví samo o sobě. Vědci potvrdili, že sociální postavení působí na zapínání a vypínání konkrétních genů v imunitních buňkách makaků.

TIP: Stovky šimpanzů z laboratoří se chystají do předčasného důchodu

Badatelé studovali samice makaků v americkém výzkumném centru Yerkes National Primate Research Center. Zjistili, že samice s nízkým společenským postavením mají problémy s infekcemi a trpí záněty. Zlepšení jejich sociálního postavení pak vede i ke zlepšení jejich imunity.

Vědci britské Univerzity v Manchesteru zapojili do výzkumu stále záhadné temné hmoty a temné energie vesmíru pokročilou síť superpočítačů.

Jde o síť jménem GridPP, což je britská větev evropské sítě superpočítačů, která byla použita při analýzách dat Velkého hadronového srážeče LHC, vedoucích k objevu Higgsova bosonu.

Co prozradí slabé gravitační čočkování?

Astrofyzici používají síť GridPP ke zpracování a analýze snímků projektu Dark Energy Survey (DES), který se zaměřuje na výzkum rozpínání vesmíru a vytváření jeho struktury. Projekt využívá 4-metrový teleskop Victor M. Blanco Telescope chilské observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory.

Cílem výpočtů sítě GridPP je prozkoumat takzvané slabé gravitační čočkování. Při něm dochází ke zkreslení tvaru galaxií, když mezi těmito galaxiemi a námi leží temná hmota, jejíž gravitace ohýbá světelné paprsky záření zmíněných galaxií.

TIP: Proč zrychluje rozpínání vesmíru? Odpověď bude hledat nový superfoťák

Analýza snímků Dark Energy Survey je přípravou na mnohem intenzivnější zpracování dat Velkého celooblohového dalekohledu (Large Synoptic Survey Telescope, LSST), který v současné době vyrůstá v Chile. 

28. listopadu 1983 vzlétl na oběžnou dráhu raketoplán Columbia k misi STS-9. Šlo o první kosmický let laboratoře Spacelab: Nacházela se v nákladovém prostoru a s kokpitem ji spojoval přetlakový tunel. Astronauti vstupovali dovnitř a prováděli experimenty podobně jako dnes na ISS. Členem posádky byl mimo jiné Ulf Merbold ze západního Německa, první neamerický letec v raketoplánu. Velitel John Young už předtím dvakrát startoval k Měsíci a tato expedice se stala jeho šestým vesmírným letem! Kvůli veřejné kritice NASA však později přišel o svůj sedmý start – o misi, která v roce 1990 vynesla Hubbleův teleskop. 

Národní park Wulingyuan se nachází v čínské provincii Hunan (Chu-nan) a zabírá plochu 396 km². Kdysi se v těchto místech nacházelo moře, ze kterého byly zhruba před 100 miliony lety působením eroze postupně vytvořeny podivuhodné útvary evokující výjevy z tradičních čínských krajinomaleb. Celkem zde můžete nalézt až 4 000 různých skalních věží vystupujících ze subtropického lesa, z nichž více než 350 dosahuje výšky 400 metrů.

TIP: Sopky indonéského souostroví aneb Ostrovy chvějící se země

Celá řada z nich se pyšní velmi poetickými jmény jako Dračí žena, Oblaka a mlhy nad strží nebo Generál střežící vstupní bránu. Na vrcholek nejvyšší věže Žlutého lva, který se nachází ve výšce 1 043 metrů, můžete vystoupit po 3 878 kamenných schodech a kochat se vyhlídkou na celou oblast. Kromě skalních věží zde naleznete divoké říčky a vodopády s průzračně modrou vodou. Oblast je také bohatá na krápníkové vápencové jeskyně, z nichž největší – jeskyně Žlutého draka – měří úctyhodných 7,5 km.

Nejslavnějším pozemským kaňonem je bezesporu arizonský Grand Canyon. Jde sice o nejdelší kaňon na světě, zdaleka ale není tím nejhlubším. Tím nejhlubším je šestikilometrový Velký kaňon Yarlung Tsangpo v Číně. Ani ten ale nemůže soupeřit se skutečným rekordmanem v rámci Sluneční soustavy. Nejhlubším známým kaňonem je Verona Rupes na Uranově měsíci Miranda. Tato proláklina měří podle odhadů okolo 20 kilometrů (někdy se uvádí okolo 10 kilometrů).

Na snímku je Verona Rupes, jak jej zachytila kosmická sonda Voyager 2 při svém průletu v roce 1986. Jak tento obrovský útes vznikl zůstává zatím záhadou. Podle vědců je možné, že jeho vznik souvisí s dopadem velkého impaktu, případně s tektonickým pohybem povrchu.

28. listopadu 1961 byl s firmou North American Aviation podepsán hlavní kontrakt na vývoj a výrobu velitelských a servisních modulů lodí Apollo. Podle obalů, v nichž společnost hardware dovážela na kosmodrom, zvolila posádka Apolla 9 pro svoji mateřskou loď volací znak Gumdrop neboli „žvýkačka“ – k nelibosti PR oddělení NASA.

Čtyřicet let poté, co světlo světa spatřil zřejmě nejslavnější punkový singl všech dob – Anarchy in the U.K. od britské kapely Sex Pistols, se punk v Anglii stal opět středobodem zájmu. Alespoň na pár hodin. Syn manažera punkové skupiny Sex Pistols Malcolma McLarena a módní návrhářky Vivienne Westwoodové Joe Corré spálil v sobotu v Londýně sbírku punkových memorabilií v hodnotě pěti až deseti milionů liber (160 až 320 milionů Kč). Vyjádřil tak svůj protest proti zařazení punku mezi hlavní hudební proudy. 

Britská média i fanoušci hovoří o „barbarství“ a „prázdné demagogii“. Obchodník a milionář Joe Corré zbohatl v roce 2010, když prodal úspěšnou oděvní značku. Tu ale podle mnohých vybudoval právě z peněz, které utržil z dřívějšího prodeje pamětihodností po svém otci a hudebnících Sex Pistols. V plamenech na řece Temži v sobotu zmizelo v nenávratnu množství dobových oděvů, včetně kožených kalhot, sepraných džínsů a triček s provokativními kresbami i nevydaných skladeb kultovní kapely.

Látka RDX, známá též jako hexogen nebo cyklonit, je velmi výbušná a také vysoce toxická. Od druhé světové války se ve velkém používá k výrobě munice.

Při výrobě, skladování a používání této munice často dochází ke znečištění životního prostředí. Dekontaminace tradičními postupy bývá v takovém případě velmi nákladná.

Vědci proto geneticky upravili dvě běžné a nenáročné trávy – proso a psineček, které teď mohou látku RDX zneškodnit a využít ke svému růstu. Vložili do jejich DNA geny bakterií, které právě tohle dovedou.

TIP: Trávy bohaté na nanovlákna celulózy zajistí lepší kondomy a latexové rukavice

V laboratorních experimentech se GM trávy osvědčily. Během dvou týdnů zneškodnily veškerou látku RDX v simulované půdě a rozložily ji na neškodné komponenty.

Letos v únoru uplynulo šedesát let od klíčového XX. sjezdu Komunistické strany SSSR, na němž první tajemník ústředního výboru Nikita Sergejevič Chruščov vystoupil s něčím do té doby zcela nemyslitelným. Tehdy již tři roky mrtvému a prozatím nedotknutelnému Stalinovi přiřkl ve svém projevu zodpovědnost za miliony zmařených životů a navíc podrobil kritice kult jeho osobnosti. Přestože šlo o tajný projev a na veřejnost pronikla pouze jeho umírněná verze, odstartovala tato „stranická poprava“ chruščovovskou destalinizaci sovětské společnosti. 

Kritika ve vlnách

V celé zemi mizely Stalinovy pomníky, busty a obrazy, v knihách a časopisech vycházely texty o okolnostech a následcích jeho krutovlády. Symbolickým vrcholem těchto změn se stalo odstranění diktátorových ostatků z mauzolea na Rudém náměstí na podzim roku 1961. Podle delegátů XXII. sjezdu strany se totiž Stalin „zpronevěřil leninskému odkazu“, takže již nebyl hoden s „vůdcem světového proletariátu“ nadále sdílet místo posledního odpočinku.

Po Chruščovově pádu v roce 1964 se však situace změnila a za vlády jeho nástupce Leonida Iljiče Brežněva se kritika vytratila. Stalin sice zůstal pohřbený u kremelské zdi a jeho postavení nešlo srovnávat s léty, kdy kult osobnosti kvetl, rozhodně jej ovšem už nebylo možné veřejně kritizovat. 

Další vlna destalinizace přišla ve druhé polovině 80. let, za perestrojky Michaila Gorbačova. Součást „přestavby“ Sovětského svazu tvořila i politika „glasnosti“ (otevřenosti), jež kladla důraz na maximální svobodu informací. Po dvě desetiletí potlačovaná kritika Stalinových zločinů sice opět dostala prostor, nicméně k vymýcení pozitivního obrazu „rudého cara“ ani ona, ani další čtvrtstoletí relativně svobodného vývoje v Rusku nestačily.

Tvář na hrníčku

Jakkoliv se to může zdát nevkusné, v posledních letech se Stalin v Rusku zařadil mezi symboly populární kultury. Figuruje v písňových textech a počítačových hrách, jeho tvář se objevuje na oblečení, obalech potravin, kapotách aut, vánočních ozdobách, a dokonce i na ikonách. Lidé nevidí nic špatného na nápadu užít si večírek v generalissimově uniformě, vytetovat si na tělo obličej s typickým hustým knírem nebo založit web věnovaný Stalinovu životu a dílu. Každý, kdo přiletí na jedno z moskevských letišť, si může koupit suvenýr s vyobrazením „vůdce národů“.

Tento návrat se však netýká jen popkultury, nýbrž i veřejného prostoru. Zejména v posledním roce, kdy v Rusku probíhaly oslavy kulatého výročí konce velké vlastenecké války, se v médiích často objevovaly zprávy o odhalování pomníků či pamětních desek věnovaných právě kontroverznímu generálnímu tajemníkovi. Před začátkem oslav 70. výročí vítězství ve druhé světové byly Stalinovy portréty k vidění v ulicích Moskvy i Jekatěrinburgu, a loni v létě se dokonce Josif Vissarionovič dočkal nového muzea ve vesničce Choroševo u Rževa, v dřevěném domě, kde v srpnu 1943 strávil jednu noc. Expozice je věnována místním válečným událostem a Stalinově „úloze ve vítězství nad fašismem“. Čas od času se také vynoří otázka opětovného přejmenování Volgogradu na Stalingrad, pro něž se například v roce 2002 vyslovilo 29 % Rusů, a v roce 2015 dokonce 31 %.

Hlavními tahouny Stalinova návratu do ruského veřejného prostoru jsou pochopitelně komunisté, kteří se přitom kromě ideologie mohou opírat také o diktátorův pozitivní obraz, jenž se v hlavách řady Rusů zabydlel již dávno. Dokládají to výsledky průzkumů veřejného mínění, které se v zemi pravidelně provádějí kolem březnového výročí Stalinovy smrti.

Několik čísel

Těsně před rozpadem Sovětského svazu přitom Gruzín Josif Džugašvili nepatřil k nijak oblíbeným postavám ruských dějin: Podle údajů Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění jej v roce 1990 hodnotilo kladně jen 8 % Rusů. Během následujících desetiletí se však vnímání lidí změnilo. Podle výsledků průzkumu téže státní instituce mezi tisícovkou obyvatel Petrohradu z února 2003 už 45 % respondentů považovalo Stalinovu úlohu v historii země za „rozhodně pozitivní“ nebo „spíše pozitivní“ a ve stejném průzkumu 39 % dotázaných uvedlo, že jeho epocha přinesla státu víc dobrého než zlého. 

Ve stejné době provedlo Všeruské centrum sociologické šetření mezi 1 600 respondenty z různých koutů federace: 36 % z nich souhlasilo s tvrzením, že bez ohledu na chyby a nedostatky, které se Stalinovi připisují, je nejdůležitější, že se právě pod jeho vedením podařilo zvítězit ve velké vlastenecké válce. V rámci stejně koncipovaného průzkumu z roku 2005 pak úloze vůdce v dějinách země přiřadilo kladné znaménko rovných 50 % dotazovaných. V těchto šetřeních vyjadřují Stalinovi náklonnost hlavně starší ročníky a příznivci komunistické strany. Většina mladých jej naopak hodnotí negativně, nebo se o něj jednoduše vůbec nezajímají. Kritičtěji se k diktátorovi staví také vzdělanější lidé.

Pozoruhodného úspěchu Stalin dosáhl koncem roku 2008. V televizní soutěži o největší osobnost ruských dějin se tehdy s 519 071 hlasy umístil na třetím místě, zatímco pro vítěze klání, středověkého státníka a vojevůdce Aleksandra Něvského, se vyslovilo asi jen o pět tisíc Rusů víc. Během první části hlasování Stalin dokonce vedl, ale kromě novgorodského velkoknížete jej nakonec předběhl ještě Pjotr Stolypin, ruský reformátor a ministerský předseda z let 1906–1911. Protože by Stalinovo vítězství v soutěži popularity jistě nebylo tak neškodné jako to, kterého dosáhl fiktivní génius Jára Cimrman v České televizi, vyrojila se řada spekulací o manipulaci s výsledky.

Jeden z posledních „stalinských“ průzkumů provedla nezávislá organizace Levadovo centrum loni v březnu: 46 % dotazovaných spojovalo Stalinovu smrt s koncem teroru a masových represí; pozitivně jej však hodnotilo 39 % Rusů a 30 % respondentů se současně vyjádřilo, že k němu cítí úctu. Jak je možné, že člověka, jenž má podle některých odhadů na svědomí až dvacet milionů mrtvých, vnímají lidé tak kladně?

Staré dobré časy

Hlavním zdrojem náklonnosti k jeho osobě je nepochybně vítězství nad nacistickým Německem, kterého Sovětský svaz dosáhl právě pod jeho vedením. Tento obrovský úspěch patří dodnes k základním kamenům novodobé ruské identity. SSSR vyšel z války jako stát, jenž se nejvíc podílel na porážce Hitlerovy „říše zla“ (s níž měl však tehdy právě kvůli Stalinově politice nápadně mnoho společného), a jako velmoc schopná po několik následujících desetiletí soupeřit o světovládu se Spojenými státy. 

Neméně významnou roli hraje ovšem i zklamání z domácího vývoje v posledním čtvrtstoletí. Hořkost pramenící z rozpadu impéria, sesazení z pozice globální velmoci a pocit ztráty starých jistot vytvořily podmínky pro šíření sovětské nostalgie. Nezaměstnanost tehdy – alespoň oficiálně – neexistovala, život měl jasný řád a komunistická ideologie, ono „sekulární náboženství“, mu dávala smysl. V tomto kontextu vyjadřují sympatie ke Stalinovi přeneseně také o něco obecnější stesk po „starých dobrých sovětských časech“ a lze je číst i jako projev touhy po vládě pevné ruky či přísném, ale spravedlivém panovníkovi.

Opomenout bychom pak neměli ani faktor „milosrdného zapomnění“. Od tyranovy smrti uplynulo již víc než šedesát let a těch, kteří měli přímou zkušenost se stalinským terorem, rychle ubývá. Vzniká tak prostor pro idealizaci Stalinovy epochy, bez níž by sovětská nostalgie byla jen sotva možná.

Manažer a jeho oběti

Stalinova popularita se ovšem zdaleka nerovná zpochybňování jeho zločinů nebo touze opět v Rusku rozpoutat teror tajné policie jako za starých časů. Současné státní moci, jejíž propaganda stejně jako v sovětské éře v hojné míře pracuje s odkazy na „slavnou národní minulost“, prostě nostalgie vyhovuje. Hraje jí do karet populární lidová představa o úspěšném a mocném vůdci, který zvítězil v největším konfliktu dějin a svým nástupcům předal impérium s vodíkovou bombou v arzenálu armády.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Stalinova zločinecká léta

Například v oficiálních učebnicích a didaktických materiálech pro ruské učitele dějepisu vystupuje Stalin nikoliv jako krvavý despota, ale coby efektivní manažer, jenž dokázal přeměnit zaostalý agrární stát v průmyslovou velmoc. Zločiny a teror tím sice nikdo nepopírá, ale fakticky tak dochází k jejich ospravedlnění: Pro rozvoj a hlavně tolik ceněný imperiální rozmach „byly nezbytné“.

Zdá se, že to skutečně funguje. Ve zmiňovaném výzkumu Levadova centra plných 38 % dotazovaných uvedlo, že oběti, které sovětský národ přinesl za Stalinovy vlády, lze ospravedlnit výsledky jeho politiky, tedy úspěšnou modernizací SSSR. K „manažerským schopnostem“ Josifa Vissarionoviče se však sluší dodat, že za „skok do říše socialistické industrializace“ zaplatilo v 30. letech životem až jedenáct milionů sovětských občanů.

Kdo zvítězil?

Stejně jako v minulých desetiletích bude Stalinova popularita záviset na vývoji politické situace a společenského klimatu. Diktátorův pozitivní obraz stojí na vítězství z roku 1945, na něž jsou Rusové dodnes právem velice pyšní a jehož oslavy představují každoročně obrovskou událost. Být hrdý na porážku nacismu ovšem automaticky nemusí znamenat poklonkování před Stalinem; jak v roce 2010 řekl tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv: „Velkou vlasteneckou válku vyhrál náš lid, ne Stalin.“ Současně je třeba dodat, že se v Rusku běžně připomínají oběti stalinského teroru a proti tendencím k diktátorovým návratům – ať už v jakékoliv podobě – vystupují představitelé občanské společnosti, neziskových organizací i pravoslavné církve.

Na závěr jedno otřepané srovnání. Josif Vissarionovič Stalin nepochybně patří společně s Adolfem Hitlerem k nejhorším tyranům 20. století. Zatímco v Německu jsou však jakákoliv propagace nacismu, portréty s vůdcem nebo třeba hajlování trestné, v Rusku to analogicky neplatí. Historická realita a společenská poptávka vedená vlasteneckými city stojí často v protikladu, a i když jsou zločiny a oběti dobře zdokumentovány, není vůbec snadné si pravdu o odvrácených kapitolách národních dějin připustit. V Rusku to platí dvojnásob.