Izraelská společnost Tactical Robotics vyvíjí nákladní dron pro náročné situace. Prototyp stroje s kolmým startem a přistáním byl dříve známý pod jménem AirMule, teď je z něj Cormorant.

Dron Cormorant může létat zcela autonomně anebo na dálkové ovládání. Dopraví vojáky, vojenský materiál, lékaře, civilní pasažéry nebo i jiný náklad do míst, kde mají problém helikoptéry se svými dlouhými rotory.

TIP: Bezpilotní záchranáři. V Izraeli otestovali autonomní záchranný dron AirMule

Cormorant už nějaký čas podstupuje letové testy, ale před pár dny poprvé absolvoval plně autonomní let, který trval 2 minuty a proběhl nad nerovným terénem. Dron si při letu vyzkoušel řadu různých módů autonomního letu, od startu až po přistání, během nichž inženýři prověřovali funkčnost autonomních systémů navigace a řízení letu.

Císaře Rudolfa II. jako panovníka nehodnotí dějiny právě pozitivně. Ve státnických otázkách si nevedl příliš dobře. Místo toho se téměř chorobně zaměřil na shromažďování uměleckých děl, přírodních artefaktů i nejrůznějších kuriozit. Císař se natrvalo odstěhoval z Vídně, aby měl konečně klid od svých dotěrných příbuzných. 

Vladař s bolavou duší

Rudolfova rodina nabyla podezření na vážnější duševní chorobu po nekonečných peripetiích ohledně císařova sňatku. Manželkou se měla stát jeho vlastní sestřenice Isabela, dcera španělského krále Filipa II. Námluvy začaly v roce 1579, když bylo Isabele třináct, a trvaly téměř dvacet let! Rudolf je záměrně protahoval. Nejspíš se obával, že by sňatkem přišel o svobodu, se kterou střídal své milenky. To by se jeho manželce nemuselo líbit. Vyhýbání se svatbě však nezní právě jako příznak duševní choroby. V takovém případě by musel být blázen každý druhý.

Jenže Rudolf na jednu stranu sňatek všemožně oddaloval a na druhou se ho nechtěl vzdát. Zatímco si žádal další a další čas na rozmyšlenou a handrkoval se o věno, Isabele utíkaly roky. Navíc bylo veřejným tajemstvím, že císař si mezitím do svých komnat nastěhoval Kateřinu Stradovou, která mu rodila děti. Nakonec Filipovi došla trpělivost. Rudolfovo počínání ohledně sňatku už začali v Madridu považovat za projev šílenství a rozhodli se Isabelu v jejích dvaatřiceti letech provdat za Rudolfova bratra Albrechta. To v císaři vyvolalo takový výbuch hněvu, že se všeobecné přesvědčení o jeho šílenství ještě utvrdilo.

Praha jako úkryt před světem

V roce 1583 přesídlil Rudolf z Vídně do Prahy, odkud se už téměř do konce života nehnul. Tedy pokud Prahu zrovna nezachvátila morová nákaza. Tolik rozumu císař měl, aby před ní několikrát včas uprchnul.

Dokončení: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II. (2)

Spatřit jej v Praze však nebylo zrovna jednoduché. Společenským akcím se vyhýbal a nechal se zastupovat některým ze svých blízkých dvořanů. A důvod císařovy izolace? Obával o svůj život i korunu. Jeho rádci v něm tento strach jen utvrzovali. Hodilo se jim mít císaře v dobrovolném domácím vězení a dvůr ve svých rukou. Jeho obavy tak jejich vlivem rostly až téměř k stihomamu. 

Když se na jedné z hasičských stanic jižního Londýna spustil poplach, vyrazily do terénu hned čtyři vozy s 21člennou posádkou. Po zásahu zůstala střecha budovy značně poškozená, ale nikomu z obyvatel domu se nic nestalo.

Vyšetřovatel londýnského hasičského sboru Matt Cullen později pro novináře uvedl: „Když jsme se dostali na střechu, zůstali jsme úplně bezradní, protože jsme nemohli najít ohnisko požáru. Nikdo tam nahoře už pěkně dlouho nebyl a na půdě vůbec nebyla zavedená elektřina, která je v takových případech obvykle příčinou vzniku ohně. Nakonec jsme našli částečně spálené ptačí hnízdo a nájemníci nám řekli, že vídali vikýřem prolétat holuby. Usoudili jsme tedy, že jediným možným pachatelem je právě tento pták, který asi na ulici sebral nedopalek cigarety a přinesl si ho do hnízda. Od něj pak chytla celá střecha.“ 

I když se případ zdá být absurdní, není zase tak ojedinělý. Londýnští hasiči evidují požár, který podle všeho způsobil holub, když do komína jednoho z bytů upustil hořící nedopalek. Další požár zapříčinil podobně bizarním způsobem pes, který v honbě za jídlem skočil na kuchyňskou linku a náhodou zapnul toustovač, jehož přívodní šňůru předtím ohryzala všetečná myš. 

Zahalování hlavy, především vlasů, je několikrát zmíněno ve Starém zákoně a jednou vysloveně ve vztahu ke svatebnímu obřadu – v příběhu o Jákobovi a Ráchel. Závoj zde však nevystupuje jako zrovna romantická proprieta: Jákobovi totiž místo krásné Ráchel podstrčí ke svatbě (a následně i do manželského lože) Ráchelinu starší a méně krásnou sestru Leah. 

V římských zvycích (pravděpodobně vypůjčených ze starších středomořských kultur) sloužilo zakrytí nevěsty k ochraně před zlými duchy. Mladá žena totiž vykročila z domu svého otce, kde ji chránil rodinný numen, strážný duch, avšak ještě nevkročila do domu budoucího manžela, kde ji očekával nový duch. Ocitla se tak ve zranitelné pozici a bylo třeba ji skrýt před hledajícíma očima démonů. 

V obou tradicích pak byly volně rozpuštěné a nekryté vlasy symbolem svobody a nosit je mohly pouze neprovdané dívky nebo prostitutky. Od poctivé manželky se očekávalo pokrývání hlavy – veřejné odložení šátku se dokonce mohlo považovat za symbolické vystoupení z manželství. 

Černá díra s výtrysky hmoty

Astronomové zkoumali černou díru 4U1630-47 hvězdného typu pomocí evropské rentgenové observatoře XMM-Newton a došli k překvapivému objevu: družice zaregistrovala koktejl různorodých částic (například železa a niklu) vyvrhovaných z okolí černé díry. Vyvržené elektrony či protony se přitom pohybují téměř rychlostí světla.

Černé díry hvězdného typu vědci často nalézají na základě „pojídání“ materiálu z blízké hvězdy, které doprovází produkce rentgenového záření. Místo toho, aby černé díry veškerý dopadající materiál spolykaly, vyvrhnou někdy jeho část v podobě dvou mohutných protisměrných výtrysků.

Černá díra s gejzíry prachu

Pomocí dalekohledů VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře uskutečnili astronomové dosud nejdetailnější pozorování prachu, který obklopuje mohutnou černou díru v centru galaxie NGC 3783. Oproti očekávání nevytváří tento prach jen toroidální útvar podobný duši pneumatiky, ale nachází se nad jeho rovinou i pod ní. Zdá se, že chladný prach proudí směrem od černé díry. 

Jedná se o překvapivý objev, jehož vysvětlení s pomocí současných teorií zůstává obtížné. Pozorování mohou přinést změnu v našem chápání aktivních jader galaxií. Existují přímé důkazy, že je prach vytěsňován intenzivním zářením.

Galaktický výtrysk

Ve vzdálenosti dvou miliard světelných let od Země se nachází eliptická galaxie 3C 348, která je přibližně tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha. V jejím středu pak leží obří superhmotná černá díra o hmotnosti 2,5 miliardy sluncí. Nevinně vyhlížející galaxii již dlouho známe jako nejjasnější objekt v souhvězdí Herkula v oboru rádiového záření.

Na kombinovaném snímku z kosmického dalekohledu HST (ve viditelném světle) a z radioteleskopu VLA (v rádiovém oboru) vidíme dva obrovské výtrysky směřující do vzdálenosti 1,5 milionu světelných let. Jedná se o proudy plazmy o vysokých energiích, která uniká téměř rychlostí světla z galaxie uprostřed fotografie.

Fontány horkých plynů

Kosmická observatoř XMM-Newton pozorovala jasné zdroje rentgenového záření plynů v tzv. halo, které obklopuje Mléčnou dráhu. Získali jsme tak nová data podporující existenci procesů, při nichž vznikají fontány horkých plynů. Scénář počítá s plynem proudícím z galaktického disku do okolního halo, kde kondenzuje; následně vytváří studená oblaka, načež padá zpět do disku. Potvrzuje se tím význam explozí supernov v dosavadním vývoji mezihvězdného prostředí a celé Galaxie. Horký plyn jako jedna ze součástí mezihvězdného média má velmi nízkou hustotu, avšak jeho teplota přesahuje několik milionů stupňů. Je zřejmé, že horké plyny představují důležitou složku vesmírného prostředí.

Blikající pulzary

Husté vesmírné objekty mají nového šampiona, pokud jde o hmotnost: pulzar J0348+0432 je tak malý, že by se vešel na ostrov Manhattan (asi 21 km), avšak jeho hmotnost 2,04× převyšuje hmotnost Slunce. Otočí se přitom 25× za sekundu. 

Pulzary představují velmi rychle rotující neutronové hvězdy v závěrečném stadiu vývoje, jež své okolí „zametají“ svazkem rádiových vln. Nejrychlejší z nich se nacházejí v binárních systémech například s bílými trpaslíky, přičemž zrychlují vlastní rotaci na úkor materiálu odcizeného hvězdnému průvodci. Podobné uspořádání může existovat miliardy let, než se obě tělesa srazí a splynou.

Vznik hmotných hvězd

Pomocí radioteleskopu VLA objevili astronomové klíčové důkazy pro vysvětlení vzniku hmotných hvězd. Víme, jak se rodí stálice velikosti Slunce – gravitačním kolapsem prachoplynného oblaku. Avšak u objektů přesahujících desetinásobek hmotnosti Slunce nastává problém, jak mohly nahromadit tak velké množství hmoty.

Příkladem je hvězda G24 A1 vzdálená 25 tisíc světelných let, jejíž hmotnost činí asi 20 sluncí. Již při hmotnosti odpovídající zhruba osminásobku hmotnosti naší hvězdy totiž intenzivní záření mladé stálice zabrání přísunu další hmoty. Podle jedné z teorií může dopadající materiál vytvářet v jejím okolí prstenec, z nějž pak proudí na hvězdu. Záření žhavého tělesa se spotřebuje na zahřívání prstence, a další přísun hmoty potřebné k růstu stálice tak může pokračovat. Část materiálu je rovněž vyvržena ve směru polární osy rodící se hvězdy.

Reoviry vyvolávají běžné lehké infekce dýchacích cest s lehkým průběhem, hlavně u dětí. Vědci zjistili, že právě tento virus zesiluje imunitní odpověď na rakovinu jater a virový zánět jater, známý jako žloutenka typu C, který je v mnoha případech za rakovinu jater zodpovědný.

Naše imunita dokáže velké věci. Někdy je ale nutné ji popostrčit. Jak ukázaly experimenty na myších, v případě rakoviny jater a žloutenky typu C překvapivě zafungoval prakticky neškodný reovirus.

Podle vědců by tato terapie se zesílením imunity reovirem mohla být využita i proti jiným rakovinám, v nichž mají prsty viry, jako jsou například rakoviny krevních buněk, na nichž se podílí virus Epstein-Barrové.

TIP: Nebezpečí od krav? Kraví virus poprvé spojen s rakovinou prsu

Rakovina jater je třetí nejčastější příčinou úmrtí kvůli rakovině na světě. Má na svědomí téměř milion lidé ročně. Její léčba bývá velmi obtížná a pomoc od reoviru přijde jistě vhod.

Člověk si jen stěží může představit, jak vypadá život největšího predátora naší planety. Jeho domovem je bezedný oceán a většinu času tráví dva kilometry pod vlnami. Přitom jde o savce – tvora, který dýchá stejný vzduch jako my a kojí svá mláďata mateřským mlékem. Vorvaň obrovský (Physeter catodon) je fascinující přírodní výtvor a není divu, že jej už od starověku opěvovali básníci a zobrazovali malíři všech kultur, které se s ním setkaly.

Všichni za jednoho

Vorvaně lze bez přehánění označit jako nejsilnější a nejlépe vybavené predátory této planety. Samci mohou dorůstat až do délky 20 metrů a vážit 60 tun. Přitom oplývají vysokou inteligencí a jsou obdařeni vyvinutým sociálním cítěním. V zásadě jde o mírumilovná zvířata, ale pokud je některý vorvaň napaden, musí útočník počítat s nemilosrdným zásahem dalších členů rodinného klanu. V případě, že je někdo z vorvaního společenství v ohrožení, ostatní vždy přispěchají na pomoc a jsou známy i případy, kdy rozzuřený vorvaň dokázal jediným mávnutím ocasu převrátit dvacetimetrovou velrybářskou loď.

Silné ocasy dobře poslouží i při ochraně mláďat proti jiným mořským predátorům, jakou jsou třeba kosatky nebo žraloci. Jestliže se mládě dostane do nebezpečí, vyšle signál a ostatní členové ihned připlavou. Utvoří kolem mláděte kruh ve tvaru slunečnice, přičemž jejich hlavy směřují dovnitř a nebezpečné ocasy jsou připraveny uštědřit útočníkům smrtelnou ránu.

Nejvýkonnější potápěči

Dokonale vyvinutý echolokační systém dovoluje vorvaňům potápět se do ohromných hloubek, kde se v naprosté tmě orientují pro lov i pro boj. Základem těchto schopností je obrovská vorvaní hlava, která je dokonce největší z celé živočišné říše. Asi 80 % jejího objemu představuje takzvaný „meloun“, což je komplex tkání a pojivových vláken, jež vytvářejí měch naplněný tukem. Čistému a sladkému oleji, který na vzduchu tuhne do podoby vosku, se říká vorvanina neboli spermacet.

TIP: Fauna ve vodách Indonésie aneb Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Staří velrybáři se dříve mylně domnívali, že vorvanina je sperma, ale nemohli snad být dál od pravdy. Meloun, který mají kromě vorvaňů například i velryby a delfíni, má mnoho funkcí, ale žádná nesouvisí s rozmnožováním. Především přijímá a směřuje zvukové vlny, které jsou nezbytné k echolokaci. Kytovci také často využívají tuto část těla ke komunikaci, neboť pozice melounu může prozradit jejich rozpoložení. Americký vědec Malcolm Clarke navíc prokázal, že meloun hraje důležitou úlohu při sestupu do hloubek.

Největší vorvani se mohou potápět až tři kilometry hluboko. Nejprve se dlouhé minuty rozdýchávají na hladině, poté následuje hluboký nádech a zanoření. Při něm se elegantně propnutá ocasní ploutev vznese několik metrů nad vodu, kde se pomalu natáčí do vertikální pozice až bez jediného šplouchnutí zajede pod hladinu. Vorvaň klesá rychlostí 4 uzlů (necelých 8 km/h) a za 15 minut se dostane dva kilometry hluboko. Díky svému melounu klesá, aniž by zbytečně vydával energii. Jakmile totiž opustí svrchní vrstvy moře, okolní teplota klesne a ochladí olej obsažený v přední části těla, ten houstne, těžkne a ztrácí na objemu, takže tělo klesá do hlubin bez plýtvání kyslíkem. V určité hloubce přestane organismus zásobovat kůži krví, aby předešel ztrátě teploty. Hrudní koš mění se stoupajícím tlakem v hlubinách svou velikost a v obrovských hloubkách klesá srdeční tep vorvaňů na jediný úder za minutu.

Souboj titánů

Vorvaň je predátor na vrcholu potravního řetězce a dokáže spořádat přes jednu tunu potravy denně. Živí se převážně hlavonožci, ale také měkkýši a dospělý jedinec prý dokáže spořádat až pět set hlavonožců na jeden ponor. Největší vorvani sestupují do hloubek kolem kontinentálních šelfů, projíždějí podmořské kanony a pomocí dokonalého sonaru vyhledávají krakatice obrovské. S těmito obávanými protivníky svádějí zubatí vládcové hlubin souboje, které nám může přiblížit pouze naše fantazie.

Žádný člověk ještě nebyl svědkem takového souboje titánů. Důkazem o tom, že boje na život a na smrt probíhají, jsou jen kusy dvacetimetrových chapadel krakatic s přísavkami rozměru talíře pro hlavní chod, které se našly na hladině. Pokud je nám známo, teplá krev, síla a inteligence savce vždy vítězí a vorvaň se může po asi hodinovém boji vrátit na hladinu. Návrat probíhá přesně opačným způsobem než ponor. Tvor vyšle do melounu teplou krev, olej pomalu kapalní, jeho objem se zvětšuje a podle Archimedova zákona žene vztlak krále hlubin zpět na vzduch. Rána jak z kanonu a oslavný gejzír vždy prozradí návrat vorvaně na hladinu.

Konečně respekt?

Vorvani žijí v malých skupinách ovládaných dominantní samicí. Většinou je to velká stará a zkušená dáma, která vede rodinné stádo svých dcer, sester i neteří a také mláďat obou pohlaví. Po pubertě, která u vorvaňů nastává ve věku 10–12 let, mohou ve stádě zůstat pouze samice. Samci musí stádo opustit a pak sami putují oceánem a přidávají se ke staromládeneckým skupinkám jiných samců. V nich pak zůstávají až do doby, kdy jsou dostatečně silní a vyspělí, aby se mohli ucházet o nadvládu nad určitou částí moře a získat tak právo pářit se se samicemi. Tohoto statusu ovšem nedosáhnou před 25 rokem věku.

Je dokázáno, že někteří samci narození u Azor v Atlantském oceánu, se o 40 let později pářili se samicemi u Nového Zélandu. Uprostřed Pacifiku se tak rodí mláďata s geny atlantských vorvaňů. Dokonalý přirozený způsob, jak zajistit rozmanitý genofond.

V některých knihách popisujících život velryb se můžete dočíst, že vorvaň je nejnevzhlednější ze všech kytovců. Ačkoli uznávám, že estetická měřítka jsou u každého člověka různá, přece jen se nemohu zbavit dojmu, že takové hodnocení mohl napsat jen někdo, kdo vorvaně nikdy neviděl a zná jen teoretické fakta a ilustrované obrázky z knížek. Já osobně považuji vorvaně za jedny z nejúžasnějších zvířat této planety. Jsem rád, že po dvou stoletích vraždění a lovu těchto úžasných zvířat pro průmyslové účely, si u nás neobyčejní mořští obři snad konečně vydobyli zasloužený respekt a obdiv.

Vorvaň v lidských představách

Aristoteles mu dal jméno fyséter, což znamená „měch“. Plinius starší pojmenoval vorvaně „orca“ a líčil ho jako „horu masu vyzbrojenou strašlivými zuby“. Renesanční přírodovědci o něm stále věděli jen velmi málo a v jejich spisech se dají objevit především dohady promísené s legendami a fantastickými historkami. V roce 1577 Ambroise Paré nakreslil jednoho vorvaně uhynulého na mělčině. Lacépéde se ještě v roce 1804 domníval, že kromě toho, čemu říkal „physétére“, existuje ve vodách u Nové Anglie jakýsi „trumpo“, u Grónska „svinevala“ a v jižních mořích „vorvaň bělavý“. Ani Frédéric Cuvier si nebyl roku 1826 jist, kolik druhů obrovského kytovce vlastně existuje. Teprve v polovině 19. století, v dobách Hermana Melvilla a jeho románu Bílá velryba, byly pochyby rozptýleny: oceány obývá jediný druh vorvaně – vorvaň obrovský.

Jména, která lidé mořskému obrovi dávali, byla stále různá. Francouzský název „cachalot“ nacházíme v podobných formách i v řadě dalších jazyků a kdysi se používal i v češtině. Současné české pojmenování převzal Presl z ruštiny. Anglické jméno „Sperm whale“ pochází ze staré pověry, podle níž je vorvanina neboli spermacet, spermatem tohoto zvířete. Ve skutečnosti slouží tento jemný olej v hlavě pro echolokaci a potápění.

Zítra zde najdete navazující článek Jiřího George Karbuse s dalšími skvělými snímky a popisem zkušeností a zážitků při potápění s vorvani.

Historie 35. pluku sahá až do poslední čtvrtiny 17. století, do dob osmanského tažení na Vídeň z roku 1683. Jeho vojáci prošli tažením prince Evžena Savojského (1663–1736), podíleli se na dobývání Bělehradu v roce 1688 a Petrovaradínu v roce 1716.

Od roku 1771 se posádkovým městem jednotky stala Plzeň. Pětatřicátníci vítězně bojovali u Aspern proti Napoleonovým vojskům v roce 1809 a statečně si vedli i během krvavé bitvy proti Francouzům a Sardincům u Solferina v roce 1859.

Do první světové války tento regiment vstoupil nasazením na řece San v Haliči 28. srpna 1914. Až do roku 1917 působila jednotka na východní frontě, byť její menší část sloužila i v Itálii. Po bitvě u Zborova velení tento pluk přesunulo na italskou frontu, kde pro něj také koncem října 1918 u Campomolona válka skončila. V prosinci 1918 v italských legiích působilo jeho číselné dvojče. Oba shodně označené pluky se posléze podílely na obraně mladé republiky proti maďarským vpádům.

Útrapy a ústrky slavného pluku

Tato souběžná existence ale neměla dlouhého trvání a k prvnímu lednu 1920 se oba spojily. V Plzni 35. pěší pluk sídlil až do roku 1939, kdy po obsazení zbytku Československa nacistickou armádou došlo k jeho úplnému zrušení. Útrapy tohoto starobylého útvaru neustaly ani po poválečném znovuobnovení. Nejprve se přestěhoval do Domažlic a roku 1955 dokonce přišel také o své číselné označení. Ke zrušení jednotky došlo roku 1992 v rámci zeštíhlování armády.

Na tradici 35. pluku navázal 21. mechanizovaný prapor z Janovic nad Úhlavou, který v roce 1993 obdržel rozkazem prezidenta republiky čestný název „pětatřicátníci“ a také čestný prapor. Roku 2004 pak útvar definitivně zanikl. K jeho odkazu se dnes hlásí 171. pěší rota Aktivních záloh Armády České republiky. 

Naši planetu obklopuje magnetosféra, tedy vlastní magnetické pole. Jeho siločáry vyvěrají v okolí zemských pólů (avšak ne přesně z nich) a utvářejí strukturu podobnou magnetickému poli dipólového magnetu. Geomagnetosféru pouze deformují účinky slunečního větru, jehož nabité částice do ní také pronikají, načež se pro ně asymetrická struktura magnetického pole stává opravdovou pastí. Částice jsou nuceny kmitat podél jeho křivek od pólu k pólu, a vytvářejí tak pás obepínající Zemi s největší koncentrací nad rovníkem. 

Výzkumy přímo na místě ukázaly, že tyto tzv. Van Allenovy radiační pásy jsou ve skutečnosti dva: vnitřní ve vzdálenosti 0,1–1,5 zemského poloměru a vnější ve vzdálenosti 2–10 zemských poloměrů. Popsané oblasti vysokého výskytu nabitých částic potenciálně ohrožují astronauty i elektroniku kosmických družic. Drtivá většina pilotovaných letů se ovšem odehrává hlouběji v magnetosféře, pod radiačními pásy. 

TIP: Do neznáma! Kosmická loď DSX zamíří do radiační pustiny poblíž Země

Van Allenovými pásy prolétala Apolla na cestě k Měsíci, riziko se však omezovalo jednak volbou trasy (vnitřnímu pásu se lodě vyhýbaly a prolétaly pouze okrajem vnějšího) a především rychlostí plavidla: Posádka strávila v nebezpečné oblasti asi jen hodinu a půl. Citlivá zařízení například na palubě Hubbleova dalekohledu se pak při průchodu radiačními pásy vypínají, aby se nepoškodila.