Dnešní elektronika se stává stále více a více nositelnou, jako součást oblečení. I taková elektronika ale potřebuje energii a bylo by fajn, kdyby se vědcům povedlo zabudovat zdroj energie pro nositelnou elektroniku přímo do oblečení.

Vědci Univerzity centrální Floridy vyrobili látku, která je solárním článkem a současně také uchovává energii. Látku tvoří tenká, ohebná a velmi lehká měděná vlákna.

Když na takovou látku posvítí Slunce, tak se sama nabije energii, kterou pak ještě navíc dovede uchovat na horší časy. Jestli se tento systém prosadí, tak se za nějaký čas už nebudeme muset starat o baterie. Budeme je mít v oblečení.

TIP: PowerWalk: Američtí vojáci testují nositelné generátory elektřiny

Podle autorů tohoto objevu se nově vzniklá látka uplatní asi především ve vojenských technologiích. Američtí vojáci v neklidných oblastech světa nosí spoustu vybavení a někteří z nich mají u sebe přes 13 kg baterií. Kdyby měli baterie zabudované v uniformě, leccos by to řešilo.

Zásadní roli v posílení prestiže Čech učinili až poslední čtyři Přemyslovci. Na ně mohl později navázat ve svém státnickém díle Karel IV.

Čechy královské

Nejprve se Přemysl Otakar I. stal roku 1198 třetím českým králem a o čtrnáct let později definitivně upevnil českou královskou hodnost Zlatou bulou sicilskou. To nemělo nějaký přímý a okamžitý dopad – ve skutečnosti se změnily jen rituály, ale správa státu zůstala zhruba stejná. Trvalý zisk královské koruny ovšem v budoucnu ulehčil vybudování systému Koruny české. Markrabata a vévodové se přece jen lépe podřizují králi než „pouhému“ knížeti. Na přelomu 12. a 13. století se také změnilo postavení Moravy, když zanikly jednotlivé úděly a vzniklo markrabství moravské. Prvním skutečným markrabětem se stal Přemyslův bratr Vladislav Jindřich. Tak se vlastně konstituovala první vedlejší země Koruny české s vlastní autonomní správou a český král měl prvního skutečného leníka, jenž držel status říšského knížete.

Přemyslův syn Václav I. díky sňatkové politice položil po vymření rodu Babenberků základ pro budoucí rozšíření českého státu o rakouské země. To později realizoval jeho syn Přemysl Otakar II. po polovině 13. století. Přemyslovci tak dosáhli prvního výraznějšího rozšíření svých držav od připojení Moravy, tedy po více než dvou staletích. Území Přemysla Otakara II. sahalo téměř k Jaderskému moře. Přemysl, zvaný Král železný a zlatý, měl bohužel více talentu země získávat a dobývat, než zajistit jejich trvalou udržitelnost. Po nástupu Habsburků na římský trůn a nešťastné bitvě na Moravském poli (1278) tak celá Přemyslova „dobyvačná“ kampaň přišla vniveč, rakouské země byly ztraceny a pro budoucnost zůstalo u českého království jen Chebsko, které k Čechám dříve nepatřilo.

Mnohem výrazněji se o budoucí rozšíření Koruny české zasadil Přemyslův syn Václav II. Hornoslezská knížata mu složila lenní přísahu a Václav II. později dokonce nakrátko získal polskou královskou korunu, čímž se zasloužil o budoucí dlouhodobý zisk Slezska. Moc českého krále pro změnu sahala krátkodobě až téměř k Baltskému moři. Po králově smrti roku 1305, následované o rok později vraždou jeho syna Václava III., byly sice mocenské ambice Prahy zmařeny, ale Václav II. dal svým nástupcům z rodu Lucemburků do rukou dobrou vyjednávací pozici. 

Útok na Polsko neměl být pouze klasickou vojenskou operací. Němci měli v úmyslu vystěhovat nebo zlikvidovat většinu Poláků a všechny Židy. Kromě armády se proto do akce chystaly i speciální likvidační skupiny Einsatzgruppen a polská obdoba sudetoněmeckého Freikorpsu Selbstschutz (domobrana), jejíž členové prošli v Německu záškodnickým výcvikem.

Již v květnu 1939 začaly tyto jednotky sestavovat seznamy představitelů polské vlády, armády a inteligence, jejichž smrt nebo internace v koncentračních táborech měla podlomit morálku Poláků a zároveň odstranit případné vůdce odboje. Celá operace dostala krycí název Tannenberg. V seznamech smrti bylo uvedeno asi 60 000 jmen a likvidace těchto osob začala ihned po zahájení bojů.

Kromě těchto vybraných obětí popravovali Němci a jejich pomocníci na čerstvě dobytých územích učitele, představitele místní samosprávy a jiné významnější osoby. V průběhu této zrůdné operace, porušující všechna válečná pravidla, bylo během necelých dvou měsíců popraveno bez soudu asi 20 000 předních polských občanů. Po válce se ale dostali před tribunál jen někteří ze zodpovědných velitelů.

Nevyřešený zločin

Podle ženevské konvence měli zajatí uniformovaní vojáci přesně definovaná práva, ovšem vůči Polákům je jak Němci, tak i Sověti nedodržovali. O mnoha popravách se veřejnost dozvěděla až po válce z útržkovitých svědectví, nebo při náhodných nálezech hromadných hrobů. Typickým příkladem je masakr tří set polských vojáků u Ciepielówa. Příslušníci 3. praporu německého 15. motorizovaného pluku zde 8. září 1939 tvrdě bojovali s 1. praporem polského 74. pěšího pluku. Němci ztratili 14 mrtvých a několik desítek raněných, zatímco Poláků padlo asi 40 a stovka utrpěla zranění.

V seznamech ztrát přesto figurovaly stovky polských mrtvých. Vyšetřování masakru začalo až pět let po válce na základě anonymního udání. Hlavním viníkem vraždění byl pravděpodobně podplukovník Walter Wessel, velitel německého pluku. Toho rozzuřil silný polský odpor a také německé ztráty, které zahrnovaly i jednoho z velitelů rot kapitána von Lewinskiho. Zajatí Poláci se prvně museli vysvléct a odevzdat své doklady. Absence uniforem by při nálezu ztížila identifikaci mrtvých a také případně Němcům umožnila argumentovat, že se jednalo o partyzány.

Asi 250 polských vojáků pak bylo postříleno kulomety. Dalších 50 mužů Němci zabili následující den. Mrtví byli zakopáni v příkopech podél cesty. Walter Wessel zemřel v červenci 1943 v Itálii při nehodě a výslechy přeživších členů 29. motorizované divize, pod kterou 15. motorizovaný pluk v září 1939 spadal, nepřinesly žádné výsledky. Vyšetřování bylo proto v roce 1971 bez výsledku zastaveno.

Vina obou stran

Příslušníci Wehrmachtu a Waffen SS měli podle některých zdrojů na svědomí víc jak polovinu všech zavražděných Poláků. V průběhu tažení bylo popraveno kolem 16 000 civilistů, takže na vrub Wehrmachtu jich jde víc jak 8 000. Kromě toho zabili němečtí vojáci asi 3 000 zajatých nepřátel. Kromě výše zmíněného masakru u Ciepielówa je známé také povraždění obránců gdaňské pošty, byť zde se Němci alespoň pokusili vzbudit zdání jakési zákonnosti, když Poláky postavili před soud, který je označil za partyzány a odsoudil k smrti.

Další masové vraždění stovek zajatců proběhlo například v Zamrówě nebo Śladówě. Zvěrstev se však dopouštěly obě strany konfliktu. Jedním z příkladů je takzvaná bydhošťská krvavá neděle. Jde o souhrn událostí, které proběhly 3. a 4. září 1939. Na polské jednotky stahující se z tohoto města v severozápadní části země zahájili palbu příslušníci nepravidelných německých jednotek, kteří chtěli podpořit ofenzivu Wehrmachtu. Poláci se zastavili a v průběhu následujících 24 hodin povraždili podle různých zdrojů asi 700–1 200 Němců.

Říšské ministerstvo propagandy se chytilo nabízené příležitosti a domácím i zahraničním novinářům podalo důkaz o polských zvěrstvech. Celkově vyčíslil úřad Josepha Goebbelse počet zavražděných Němců v Polsku na 58 000, byť reálné je „jen“ asi desetkrát menší číslo. Co nacisté naopak světu neukázali, byla odveta, při níž pouze v Bydhošti a okolí přišly o život tisíce lidí. Mimo zájem zůstalo i nasazení plynu při jednom bombardování Varšavy, byť se jednalo o ojedinělý čin, který si pravděpodobně ani nevyžádal oběti na životech.

Vysídlování i znásilňování

Již v září a říjnu 1939 desetitisíce rodin jen s tím, co mohly unést nebo naložit na povoz, opustily své domovy, které byly poté přidělovány německým osídlencům. V prázdných domech zůstal nábytek, zemědělské stroje a někdy i domácí zvířata. Jednou z mnoha takto postižených lokalit se stalo městečko Sieradz, ležící ve středním Polsku na řece Wartě.

Ihned po obsazení německou armádou začalo hromadné vysídlování obyvatel, název města byl poněmčen na Schieratz a všechno, co připomínalo dřívější příslušnost k Polsku, okupanti zlikvidovali. Ruku v ruce s dalšími zločiny šlo i znásilňování, kterého se dopouštěli především příslušníci Selbschutzu. Oběťmi se stávaly polské a židovské ženy, a to většinou těsně předtím, než byly zastřeleny. Ne všichni němečtí důstojníci přešli řádění v Polsku mlčením.

Například generál Johannes Blaskowitz, který velel 8. armádě v průběhu invaze a následně stál v čele okupačních sil, poslal v průběhu podzimu 1939 vrchnímu velitelství několik memorand odsuzujících řádění jednotek SS. Ani u něj se však nejednalo o projev mimořádného soucitu. Jeho hlavním motivem byla snaha udržet armádu apolitickou a mimo vliv nacismu. Události v Polsku však jasně ukázaly, že na něco takového již je pozdě. 

Některé supermasivní černé díry v centru galaxií jsou vcelku tiché a klidné, jako například ta v Mléčné dráze. Jindy zase vyvrhují mohutné polární jety, obvykle dvojice protilehlých výtrysků hmoty, které dosahují ohromných vzdáleností.

Astrofyzici teď zjistili, že tyto polární jety mohou významně ovlivňovat tvorbu nových hvězd v domovských galaxiích. Rozpohybují totiž a také zahřejí ohromná množství mezihvězdného plynu a prachu, což po nějakém čase vede ke vzniku nejedné hvězdy.

Vědcům to prozradil výzkum blízké galaxie IC 5063, který uskutečnili s využitím soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter Array) Evropské jižní observatoře (ESO). Jde o takzvanou Seyfertovu galaxii s aktivním galaktickým jádrem (AGN). To představuje supermasivní černá díra, obklopená akrečním diskem hmoty, která padá do černé díry a jasně září.

TIP: Proč u některých objektů pozorujeme silný polární výtrysk?

Polární výtrysky ze supermasivní černé díry této galaxie dosahují do vzdálenosti 3 tisíce světelných let. Přitom protínají molekulární mračna a rozhýbou a ohřejí jejich materiál, obvykle několikanásobně oproti okolí. 

Přestože v dávné historii zřejmě tekla po povrchu Marsu voda a byly na něm i velká jezera, posledních několik milionů let je rudá planeta mimořádně vyprahlým místem. Dokonce mnohem sušším, než nejsušší místa na Zemi. Vyplývá to z dat shromážděných během 12 let trvající mise roveru Opportunity.

TIP: Slaná, ale tekoucí: NASA potvrdila kapalnou vodu na povrchu Marsu

Opportunity během své dlouhé mise prozkoumal několik železitých marsovských meteoritů v rovníkové oblasti Meridiani Planum. Z dat, které rover shromáždil vyplývá, že koroze probíhá na Marsu 10 až 10 tisíckrát pomaleji než v suchých pozemských pouštích.

Znamená to, že (pokud pomineme jedovatou solanku) minimálně posledních několik milionů let je Mars mimořádně vyprahlým světem bez kapky vody. Doposud přitom vědci předpokládali, že voda na Marsu naposledy tekla v průběhu poslední „doby ledové“, tedy před nějakými 200 až 400 tisíci lety. Nové zjištění je tak i špatnou zprávou nadějím na nalezení života na Marsu.

16. listopadu 1965 vypustili sověti k Venuši sondu Veněra 3, jež měla přistát na povrchu planety. Došlo však ke ztrátě spojení a výsledek manévru není dodnes znám. Přesto se jednalo o první zásah cizí planety pozemskou sondou.

Roboti a drony začínají být k velkému užitku v situacích, kde lidem hrozí velké riziko. Například při pátrání po výbušninách a nebezpečných látkách, které je nejlepší provádět z bezpečné vzdálenosti.

Izraelská bezpečnostní firma Laser Detect Systems (LDS) vyvinula systém SpectroDrone, který využívá laserový paprsek k detekci výbušnin nebo improvizovaných nástrah, ale také narkotit, minerálů nebo třeba nějakých biologických substancí.

TIP: Různých dronů už tu bylo hodně. Teď se ale objevil dron s rukama

Laser Detect Systems propojili svůj systém SpectroDrone s dronem Airobotics Optimus. Může se ale stát i součástí výbavy nějakého pozemního robota. SpectroDrone může analyzovat podezřelé objekty až do vzdálenosti 3 kilometrů.

Po důkladných průzkumech hornatého terénu v centrální části Číny zveřejnil Mezinárodní svaz ochrany přírody studii, podle níž v současnosti žije v tamní volné přírodě 2 060 pand velkých. Černobílí medvědi se tak posunuli z kategorie „ohrožení“ do „zranitelní“ a pozornost čínské vlády, která stráží jejich teritoria, zřejmě skutečně nese ovoce.

TIP: Z outsidera celebritou: Unikátní hnědá panda velká se má k světu

Na druhé straně zástupci svazu varují, že kvůli změnám podnebí přijdou pandy během následujících 80 let o 35 % svých domovských bambusových lesů – rozhodně proto nelze v péči o sympatická zvířata polevovat. 

Jako malý kluk je měl doma snad každý. V Česku se jim lidově říká „angličáky“, zřejmě proto, že první miniautíčka prodávaná u nás pocházela z Anglie. Ve světě jsou známé jako Hot Wheels. Většina z dnešních sériově prodávaných kapesních autíček pořídíte v řádu stokorun. Ucelená sbírka už ale může představovat pořádné jmění. Jednu z těch největších vlastní Bruce Pascall – 3 tisíce jeho autíček má hodnotu okolo milionu dolarů (více než 24 milionů korun). A které je z nich nejcennější? Podle Bruce Pascalla je to růžový Volkswagen s dvojicí surfovacích prken na střeše. Cenu tohoto sběratelského skvostu Bruce odhaduje na 100 tisíc dolarů.

Velkou část povrchu Země pokrývají ekosytémy, kterých se lidská ruka nedotkne, a přesto nejsou panenskou divočinou. Spíše připomínají botanické a zoologické zahrady, kde vedle sebe existují člověkem zavlečené rostliny a živočichové vedle původních druhů. Odborníci začali teprve nedávno připouštět, že tyto kusy „divné přírody“ mohou být hodnotnou náhražkou původních druhů.

Místa, odkud člověk odešel

Pokud by se laik ocitl uprostřed „divné přírody“, velice pravděpodobně by si myslel, že se kolem něj rozkládá panenský ekosystém. Na rozdíl od něj odborník rychle zjistí, že je zde plno přivandrovalců. Například unikátní pralesy Havajských ostrovů nahradily na mnoha místech porosty, kde jsou vedle sebe indické mangovníky, mexické stromy rodu Cercopia, stromy Syzigium jambos z jihovýchodní Asie či australské javorům podobné dřeviny Flindresia brayleyana. Původní havajské dřeviny tu jsou v menšině. Fauna těchto lesů je poznamenána ještě víc. Zástupce havajských opeřenců prakticky nepotkáte, ale o to častěji se zde můžete střetnout se zdivočelými prasaty, jež přicestovala s lidmi na palubách velkých katamaránů z jiných částí Polynésie. 

Odborníci měli pro takový prales jen pohrdlivá označení „degradovaný“ či „antropogenní“, někdy se dokonce hovoří o „odpadkových ekosystémech“. Podle rozšířeného názoru nejde o nic víc než sbírky plevele, jimž kralují ty nejagresivnější druhy. V poslední době ovšem někteří odborníci odmítají automaticky považovat původní ekosystémy za „dobré“ a vše ostatní házet do jednoho pytle jako „špatné“. Razí neutrální a nezaujatý termín „nové ekosystémy“, což jsou kusy přírody, jejichž vzhled těžce poznamenal člověk. Ten už je ale dnes nemá ve své moci a příroda žije svým vlastním životem. Stromová plantáž tedy mezi nové ekosystémy nespadá, ale tatáž plantáž ponechaná několik desetiletí sama sobě napospas už novým ekosystémem je.
Přesné statistiky neexistují, odborníci však odhadují, že nové ekosystémy zabírají 35 % souše. Jejich plochy se budou v budoucnosti dále rozšiřovat a také proto je nutné vědět o nich co nejvíce.

Nerozbitné ekosystémy

Zaznívají hlasy vyzývající k ochraně některých nových ekosystémů, především těch, jež se staly posledními útočišti původních druhů. Pokud se totiž nového ekosystému namáhavě zbavíme, nenahradí jej ekosystém původní. Navíc přijdeme i o to málo, co ještě z původních přirozených porostů zbylo. Nadto nové ekosystémy často plně zastupují služby, jež vykonávala  původní zničená příroda. Filtrují například vodu mokřadů, chrání svahy před erozí, přispívají k tvorbě půdy a vážou oxid uhličitý z atmosféry. Tyto „ekosystémové služby“ jsou uváděny jako hlavní důvod pro ochranu panenské přírody. V případě nových ekosystémů  máme naopak tendenci mávnout nad jejich přínosy rukou a prohlásit je za nežádoucí.

Paradoxní je, že když vezmeme v potaz jen ekosystémové služby, mohou být některé nové ekosystémy dokonce přínosnější než původní příroda. Panenská příroda je v mnoha případech velmi křehká a její ekosystémy se pod tlakem nejrůznějších lidských aktivit hroutí. Nové ekosystémy bývají „nerozbitné“ – vydrží mnohonásobně více a poskytují nám ekosystémové služby i v případě, že se k nim chováme dost drsně.

Otazníky nad novou budoucností

Ekologové začínají přehodnocovat metr, kterým určují cenu ekosystému. Dříve pro ně byl hlavním kritériem výskyt organismů, které na místě rostly před stoletím nebo tisíciletím. Dnes vystupují do popředí procesy, jež v ekosystému probíhají bez přispění člověka. Zatím se vědci soustředili na zkoumání dějů, jež se odehrávají v nenarušené přírodě. V nových ekosystémech se podobně komplikované předivo vztahů mezi různými organismy zřejmě ustanovuje velmi rychle. To však zatím jen tušíme, protože tyto oblasti donedávna stály stranou zájmu drtivé většiny badatelů.

TIP: Pachypodia z Afriky a Madagaskaru aneb Sukulenty s tlustou nohou

Zatím nevíme, zda bude původní prales nahrazen jiným, novým typem pralesa, nebo tu vznikne zcela jiný typ krajiny, například savana. Není jasné, jak moc budou nové ekosystémy druhově pestré a zda v některých zcela nepřevládne jen několik málo nejzdatnějších a nejagresivnějších organismů. Otazník visí i nad druhovou stabilitou. Budou se v nových ekosystémech objevovat stále další druhy, aby vzápětí zmizely a uvolnily místo svým nástupcům?

Chránit nebo vymýtit?

Podle některých expertů by měla existenci a význam nových ekosystémů vzít na vědomí i ochrana přírody. Příroda se rychle mění a musíme zvážit, jestli se máme při její ochraně zoufale snažit těmto změnám bránit a co nejvíce konzervovat stav z minulosti, nebo máme vzít dynamiku nových ekosystémů jako fakt a snažit se ji dirigovat tak, aby ekosystémy skýtaly co nejvíce ekosystémových služeb.

Příkladem může být boj ekologů, kteří se v mokřadech Spojených států snaží zastavit invazi euroasijských variant rákosu obecného. Rákosoví vetřelci vytlačují původní americké formy rákosu obecného a zaujímají jeho místo. Ochránci přírody mohou cizí formy rákosu ničit, ale je otázka, zda mají šanci na úspěch a zda bude mokřad zbavený rákosu hodnotnější. Někteří ekologové proto navrhují vzít euroasijský rákos obecný na milost a využít jeho ekosystémových služeb. Není sporu o tom, že mokřady zarostlé invazní formou rákosu skýtají vynikající hnízdiště pestrému společenstvu opeřenců.

Nejnovější výzkumy vedou vědce k přehodnocení hrozeb, jež představují zavlečené cizí druhy. V řadě případů je náš strach z těchto vetřelců přehnaný. Většina cizích rostlinných druhů se vloudí na nové lokality bez toho, že by páchaly významné škody. Případy, kdy invazní druh vytvoří jednolitý porost, v kterém už není místo pro nic jiného, lze vnímat jako výjimky z pravidla.

Přecitlivění z izolace

Ani nenápadné vetřelce však nelze pouštět úplně ze zřetele. Příkladem může být bobovitý strom albizie, který byl z Asie zavlečen na Havaj a je součástí tamějších nových ekosystémů. Na první pohled albizie neškodí, ale detailnější výzkum ukázal, že tento strom vede malou soukromou válku s místním stromem železnecem označovaným také jako ohi. Tam, kde se porosty albizií dostanou do blízkosti stromů ohi, vysílá vetřelec výběžky, kterými domorodý železnec obklíčí. Nové albízie pak železnec zastíní a otráví jej výměšky svých kořenů. Při dalším šíření albízií tak hrozí stromům ohi vyhubení.

Situace na Havaji je ale zřejmě v mnoha ohledech unikátní, protože ostrovy byly původně osídleny jen malým počtem rostlinných druhů, které tu neměly valnou konkurenci ze strany flóry ani fauny. Většina havajských rostlin tak za 30 milionů let vývoje v izolaci ztratila své původní obranné systémy. Příbuzné druhy na americkém či asijském kontinentu mají trny anebo se brání syntézou chemických látek. Havajské druhy o trny i chemický arzenál většinou přišly. Jakákoli jen trochu zdatná konkurence proto jejich existenci ohrožuje. To je také důvod, proč původní havajské druhy většinou v nových ekosystémech nepřežívají. Mnohé z nich jsou závislé na úzkém spektru jiných ryze havajských organismů. Například ptáci z čeledi šatovníkovitých, jejichž peří sloužilo domorodcům k výrobě náčelnických plášťů, se živí nektarem vybraných rostlin. Není divu, že v nových ekosystémech nemají šatovníci velkou šanci na přežití.

Nová je hlavně rychlost

Někteří ekologové odmítají uznat vysokou druhovou pestrost nových ekosystémů jako pozitivní fakt. Poukazují například na  kalifornské jezero Clear, kde od roku 1800 stoupl počet druhů ryb z 12 na 25. Z čistě „početního“ hlediska jde o jasný příklad zvýšení druhové pestrosti. Pokud se ale podíváme, jaké ryby se v jezeře uchytily a jaké z něj naopak zmizely, není výsledná bilance tak skvělá. Do jezera byly zavlečeny ryby, které jsou hojné i jinde, a zmizely z něj unikátní druhy, které jinde nežily. Celková druhová pestrost kalifornské přírody se tedy snížila.

V lidské přirozenosti je slabost pro to, nač jsme delší dobu zvyklí. Proto chráníme historické památky, znepokojuje nás zánik zvyků, tradic nebo jazyků. S přírodou je to podobné. Druhová pestrost původních ekosystémů má pro nás vysokou hodnotu a cítíme potřebu o ni pečovat a chránit ji. Nové ekosystémy tyto „tradiční hodnoty“  postrádají. Liší se od původní přírody asi jako domácí kuchyně od menu v McDonaldu.

Na druhé straně by ale byla chyba představovat si přírodu jako „rajskou zahradu“, která se nemění. I původní ekosystémy jsou výsledkem evoluce. Pronikaly do nich nové druhy a staré vymíraly. Z tohoto hlediska jsou nové ekosystémy jen pokračováním procesů, které přírodu vždycky formovaly. Novinkou je snad jen rychlost s jakou vznikají a šíří se.

Překvapivé bohatství nových ekosystémů

Nové ekosystémy už vědcům připravily nejedno překvapení. Na Portoriku pohořeli biologové ve snaze prozkoumat opuštěné plantáže, na kterých se pěstovaly importované borovice. Podrost, který narostl po korunami cizích jehličnanů, vytvořil neproniknutelnou džungli, kterou se dá projít jen s mačetou nebo sekyrou v ruce. Vegetace je tu podstatně bujnější než v původních portorických pralesích. Podle tradičních představ by měly být původní porosty druhově bohatší. Tisíciletí evoluce by měla vyústit v situaci, kdy má každé vhodné místo svého obyvatele – rostlinu, hmyz, obratlovce. V novém ekosystému na Portoriku tato učebnicová poučka zjevně neplatí. Podrost opuštěných borovicových plantáží má zhruba stejně druhů rostlin jako původní prales. A co do celkového objemu rostlinstva je nový ekosystém výrazně produktivnější. Roste tu více zelené hmoty, protože rostliny využívají mnohem efektivněji všechny dostupné živiny. Výsledky výzkumu portorického „nového pralesa“ byly pro odborníky tak šokující, že je vědecké časopisy odmítaly plných deset let publikovat.

Druhově bohatých nových ekosystémů byla odhalena celá řada. Dokonce i vegetace ze zavlečených druhů, která porůstá vychladlé lávové proudy na Havaji se druhovou rozmanitostí vyrovná nebo dokonce předčí původní havajské lesní ekosystémy. Podobně i tyto nové ekosystémy vedou v objemu vyprodukované biomasy a efektivním využíváním živin.

Zatímco u přirozených ekosystémů je druhová rozmanitost brána jako obrovská devíza, u nových  ekosystémů si ji odborná veřejnost obvykle příliš nepovažuje s odůvodněním, že jde o „špatné“ druhy, jež do dané oblasti nepatří. Například na opuštěných pastvinách vznikají lesy z cizích druhů stromů. Tyto lesy jsou druhovým složením na hony vzdáleny spektru stromů, jež byly v krajině doma před příchodem člověka. Měli bychom je vykácet? Bylo by to krajně neprozřetelné, protože původní stromy nedokážou na opuštěné pastvině přežít. Z nich už nový les nevyroste. Z „přistěhovalých“ stromů ano.

„Ať se nám to líbí nebo ne, nové ekosystémy budou pohánět většinu přírodních procesů, jež na Zemi běží,“ prohlásil na konferenci Ecological Society of America americký ekolog Joe Mascaro, který se zabývá novými ekosystémy Havaje.

Nic není ztraceno

Američtí ekologové Holly Jonesová a Oswald Schmitz z Yale University v New Havenu vyvracejí tradovanou představu, podle které současné lidstvo páchá na přírodě škody, které se již nedají napravit. Nepopírají jejich závažnost a uznávají, že lidé ničí životní prostředí globálně. Prakticky neexistuje ekosystém, který by byl ušetřen nepříznivých vlivů lidské aktivity. Obecně se má za to, že potrvá staletí, než se  podaří napáchané škody zahladit a v řadě případů není náprava vůbec možná.

Podle Jonesové a Schmitze stačí jeden lidský život na to, aby se i silně poničené ekosystémy opět obnovily. Rychlost obnovy nezávisí ani tak na míře poškození, jako na jeho typu. Například mořské ekosystémy se obnovují poměrně rychle, protože se organismům pronikajícím z okolí na poničené lokality nestaví nic do cesty. Naopak, k nejpomaleji se obnovujícím ekosystémům patří vykácené lesy. Zatímco největší škody na poničeném mořském dnu mizí už do deseti roků, obnova poničeného lesa trvá v průměru 42 let. Poměrně rychlá je obnova ekosystémů poškozených průnikem cizích druhů, únikem ropy, důlní činností nebo lovem živočichů z mořského dna. V průměru nezabere více než 5 let. Ještě rychleji se příroda vzpamatovává ze škod napáchaných hurikány a dalšími přírodními pohromami.  Nejkomplikovanější je náprava škod vyvolaných kombinací více ničivých faktorů. V průměru trvá 56 let. Důležité je dát důslednou ochranou poničenému ekosystému vůbec nějakou šanci, aby se z devastace vzpamatoval.

Organismy si přizpůsobují přírodou

Většinou platí, že se organismy buď přizpůsobí svému prostředí nebo vyhynou. Toto pravidlo má ale řadu výjimek, kdy si organismy přetvářejí prostředí tak, aby lépe vyhovovalo jejich nárokům. Mění se prostředí, zatímco organismus zůstává stejný. K „obrazu svému“ mění izraelskou poušť Negev bakterie, lišejníky ale i plži.
Bakterie vylučují do okolí cukry a mění tak písek a prach na pevnou krustu, jež vzdoruje erozi. Bakterie jsou pod ní chráněny před tvrdým pouštním klimatem. Když se na poušť snese vzácný déšť, krusta odpuzuje vodu a ta stéká do okolních prohloubenin. Vznikají tak malá jezírka, jež nabízejí dostatek vody pro vzklíčení semen zanesených do pouště větrem.

Zvláštní druh slimáků si hledá v poušti Negev „pastvu“ na kamenech, v jejichž pórech rostou lišejníky. Slimáci se k nim prokousávají přes povrchové vrstvy kamene. Zkonzumovaný kámen vylučují s výkaly a produkují značné množství půdy obohacené o dusíkaté látky využitelné rostlinami. Bez přispění bakterií, lišejníků a slimáků by se mnohé rostliny v poušti vůbec neudržely.

Rostlinní žháři

Vyprahlým australským bušem nebo jihoafrickou divočinou se čas od času přeženou  požáry zažehnuté bleskem. Původní rostlinám ohnivá „lázeň“ příliš neuškodí. Naopak, semena mnohých uvolní z obalů teprve žár ohně. Mladé rostliny klíčící na spáleništi jsou zbaveny konkurence. Proto některé rostlinné druhy požárům napomáhají. Australské eukalypty vylučují vysoce hořlavé silice, které mění horký vzduch nad letním bušem v silně vznětlivý aerosol.

Tito „rostlinní žháři“ potřebují požár dost silný, aby  vyčistil porost, a zároveň i dost rychlý, aby teploty nevystoupily nad hodnoty, které už rostliny nesnesou. Požár původního porostu tyto podmínky splňuje. Zavlečené druhy mohou rovnováhu narušit.  Například hořící evropské borovice vyvinou vysoké teploty a v jižní Africe ohrožují jedinečné vřesovcové porosty, které jsou přizpůsobeny k požárům méně „výhřevné“ místní vegetace.