27. listopadu 1963 dosáhl horní stupeň Centaur rakety Atlas po startu z mysu Canaveral orbity. Poprvé přitom úspěšně použil kapalný vodík o teplotě pod −200 °C jako palivo pro kosmický let.

Vědci vyvinuli nositelné, ohebné zařízení s mikrokapalinovou laboratoří, které snadno přilne ke kůži. Tam pak analyzuje pot svého nositele a měří, jak tělo reaguje na cvičení.

Je to jednoduché a levné zařízení, které majiteli poradí, jestli se má ještě napít nebo doplnit ionty.

Nositelné zařízení je na jedno použití po dobu několika hodin. Umísťuje se na přímo na kůži jako náplast, na paži anebo na záda. V budoucnu bude možné podobné zařízení využít při diagnostice různých závažných onemocnění.

TIP: Elektronika na tělo: Chytré náramky sledují zdraví měřením potu

Pot je podle badatelů vlastně bohatým koktejlem chemických látek. Pokud dokážeme z potu číst, může se stát cenným zdrojem informací o zdravotním stavu.

O pálivých papričkách koluje řada historek, které často působí až příliš drasticky, než aby byly pravdivé. Jistý nejmenovaný 47letý Američan se však přesvědčil, že není radno si zahrávat ani se „zeleninovým“ ohněm. Po účasti v soutěži v pojídání papriček totiž skončil na pohotovosti s ukrutnými bolestmi, jež mu vystřelovaly z žaludku až do prsou. Rentgen následně odhalil, že má do jícnu propálenou díru o velikosti 2,5 cm: Viníkem se stala paprička bhut jolokia, která se mimo jiné přidává do pepřových sprejů či nátěrů odpuzujících zvířata. Nešťastnému Američanovi „zajistila“ 21denní hospitalizaci…

Mys Dobré naděje znám jako své boty včetně většiny zvířat, která zde žijí. Když budete mít štěstí, narazíte tady na přímorožce kapského či stejnojmennou zebru a pár antilop. O všudypřítomné damany či skalní králíčky není nouze a skupinka pštrosů bude vždy kousek od samotného výběžku mysu. Když se pořádně rozhlédnete, určitě tak v úseku pěti kilometrů najdete migrující tlupu paviánů, kteří už dávno nemají respekt před člověkem.

Paviání sousedstvo

Paviáni jsou v Krugerově národním parku či rezervacích velmi divoká zvířata. Člověka sice znají, ale sotva pozorovatel stáhne okénko svého džípu, pavián ustoupí, nebo je ve střehu – připraven okamžitě utéct. Mají v těchto místech své nepřátele a jsou tady loveni. Proto ta bdělá pozornost, která se v přítomnosti lvů či levhartů určitě vyplácí.

Na Mysu Dobré naděje ale pavián žádné nepřátele nemá. Dravci zde již nežijí a potulující se psi či kočky pro něj nejsou hrozbou. Možná tak pro opičí mládě, pokud ale zaběhlý pes netuší, jak dokáže být paviání matka nekompromisní při ochraně své vyděšené drobotiny. Opice jsou na denní kontakt s lidmi zvyklé a stará koloniální města Fishoek, Muinzenberg, Simonstown či na druhé straně hory legendární Scarborough – město neslavně známé trhy s otroky – jsou s primáty v neustálém kontaktu.

Klika není překážka

Paviáni se za léta soužití naučili využívat i nechtěné lidské pohostinnosti. Denně rabují popelnice a místní obyvatelé vymýšlejí stále důmyslnější zabezpečení pro své odpadky – od mříží až přes otočná víka popelnic tak těžkých, že i silný chlap má co dělat, aby vršek nadzvedl a odhodil plechovku od piva. Není se co divit, vždyť paže paviána by v duelu „na páku“ přetlačila i trénovaného kulturistu.

TIP: Město, kterému vládnou opice aneb Soužití lidí a zvířat

Zahrady jsou obehnány vysokými ploty a ostnatými dráty, ale opice si cestičku vždy najdou. Vniknou i do nezabezpečených domů a rabují lednice. Klika pro ně není překážkou. Nic, co jde otočit, odšroubovat či odháknout, není pro tyto všetečné chlupáče problém. Místní znají paviány natolik, že se s nimi vždy snaží vyjít. Setkání s turisty ovšem někdy dopadají dost katastrofálně ...

Piknik s rodinkou

„Podívejte, tamhle sestupují z hor paviáni,“ ukazuji kamarádům skupinu asi pěti odrostlejších mláďat důstojně kráčejících ze skal porostlých lišejníky. Vůdčího samce jsem ještě nezahlédl, ale daleko nebude. Vždy tlupu vede, za ním jdou matky s mláďaty a nakonec mladíci, kteří by se chtěli pářit se samicemi a jednou vést tlupu. Dokud ovšem pokaždé dostávají za vyučenou od nejstaršího a šrámy ozdobeného samce, nemají šanci.

Paviáni projdou okolo a vůbec si nás nevšímají. I když dělají, že tu ani nejsme, dobře si nás už z dálky prohlédli. Velmi dobře vědí, že u nás nenajdou nic k snědku. Vtom však u cesty zastavila bílá dodávka. Posuvné dveře se pootevřely, tatínek ukázal dětem chlupaté opičky a maminka rozdala ratolestem povinné vitamíny – jablka. Chtěl jsem na turisty houknout, ale už bylo pozdě. Za kamenem ukrytý samec se prudce vymrštil a v mžiku skočil otevřenými dveřmi rovnou do auta. Jekot, řev a nadávky ... a rodinka byla okamžitě z auta venku.

Pán auty i tlupy

Statečný tatík se rozhodl, že nezvaného agresora z vozidla stůj co stůj vyžene. A to všemi prostředky. Popadl kámen a naznačil hod rukou, jenže léty bojem ostřílený paviání samec není toulavý pes. Dříve než muž stačil úplně zvednout paži, pavián se vymrštil z auta a vrhl se proti svému sokovi. Zastavil se na dotek od jeho břicha a celý se nahrbil. Vycenil žluté ostré zuby a spodní a horní pysky převrátil úplně dozadu přes celou mordu. Zařval a turista strnul. S obrovskými tesáky namířenými na žaludek se těžko diskutuje. Bylo jasné, že pavián by neměl sebemenší problém se do nepohodlného turisty zakousnout a ošklivě jej potrhat.

Muž ustoupil a svěsil ruku s kamenem. Pavián ještě chvíli čekal a když se ujistil, že otec rodiny již nebude horlivě hájit prostor vozu, hrdě se do auta vrátil. Situace zatím využili odrostlejší konkurenti, kteří si z auta taky chtěli něco odnést, ale stačilo lehké zavrčení, aby mladíci zmizeli z bezprostřední blízkosti tesáků.

Jenom malý předkrm

„S tím už nic nenaděláte,“ přikláním se k pěnícímu muži. „Sežere jen jídlo, co máte v autě a ostatní tam nechá,“ snažím se jej uklidnit, ale jakoby mě ani nevnímal. Rázně vykročil směrem k autu. Ještě jsem na něj chvíli mluvil a snažil se jej odradit, ale zbytečně. Asi naštěstí pro něj vyskočil pavián ven dřív, než turista došel k otevřeným dveřím. Otec rodiny se zarazil, pavián si jej odhodlaně změřil a v klidu odkráčel za auto. Jablka skončila v jeho žaludku a zdálo se, že plechová krabice už nic chutného nenabízí.

Zhrzený manžel otevřel zadní dveře a vytáhl velký plastový box na piknik. Bouchnul dveřmi, zkontroloval, zda jsou všechna zavřená a vydal se za rodinou, která sledovala dění dobrých padesát metrů od auta. To již začali zastavovat další řidiči, aby si nafotili tlupu paviánů, křižujících cestu na Mys Dobré naděje.

Muž naštvaně zavelel zbytku rodiny, že sejdou níž k moři a tam si dají svačinku. Daleko od těch protivných opic! Paviání samec ale zdaleka nebyl okousanými jablky zasycen, svůj apetit jen trochu podráždil. Jakmile spatřil tatíka šlapajícího podél cesty s velkou bednou, rozběhl se. Ženy a děti z okolních aut začaly ječet a muž se otočil. Pavián uchopil madlo boxu a jedním švihnutím mu celý, viditelně těžký box, vytrhl z ruky. Pak v klidu odtáhl bednu na okraj silnice. Velmi dobře věděl, že usadit se uprostřed cesty je holý nesmysl a okolo projíždějící auta by jej jen rušila od slibně vypadající hostiny.

Nerovný souboj

Muž zrudl a vztekem sotva popadal dech. Ještě se nepoučil a hledal způsob, jak napravit svou reputaci. Tu měl zachránit mohutný suchý klacek povalující se u cesty. Otec šokované rodinky vypadal v tu chvíli jako chroptící neandrtálec útočící na šavlozubého tygra. Klackem máchal jako mohutným kyjem, ale pavián si své postavení v tlupě nezasloužil jen tak náhodou. Byl již protřelý bitkami a nějaký ten obtloustlý turista v bílých šortkách a s klackem nad hlavou jej hned tak nevystraší. Nechal bednu bednou a tryskem vystartoval proti útočníkovi.

Samec cválal proti útočníkovi jako z udidla utržený kůň. Tatík jej chtěl klackem uhodit, ale výpad paviána byl mnohem prudší. Vyskočil do výšky a všemi tlapami se zabořil do jeho těla. Rychlost výpadu byla tak razantní, že muž zavrávoral a dopadl na záda do prachu krajnice. Pavián byl v mžiku zpět na zemi na všech čtyřech a vztekle cenil tesáky. Zvalchovaný tatík se pomalu postavil a chtěl ještě jednou popadnout klacek, který mu vyletěl z rukou. S tím ale pavián počítal a sotva muž natáhl ruku, vůdce tlupy se znovu rozběhl. Muž pajdal, klopýtal a rychle ustupoval. Byl jsem od něj pár metrů a jen jsem stačil zavolat, ať se už o nic nepokouší. Není v lidských silách měřit se s mnohem silnějším paviánem. Dominantní samec pochopil, že tady mu už žádné nebezpečí nehrozí a vracel se k boxu. „To byla hloupost, s tím jídlem,“ podotýkám ještě a z pohledu postiženého je jasné, že kdyby měl ještě klacek v ruce, schytal bych to za paviána.

Piknik trochu jinak

Samec se uvelebil v zelené trávě a piknikový box převrátil na jednu stranu. Okolo něj se shromáždilo několik dorostenců, ale žádný se neodvážil blíž jak na dva metry. I já jsem si sedl do stejné vzdálenosti a šéf tlupy se na mě upřeně podíval. Sklopil jsem zrak a úmyslně obrátil hlavu na stranu. Rozdivočelý bojovník by si můj pohled z očí od očí mohl vyložit jako výzvu k boji a rozdat si to i se mnou. Dělal jsem, že seřizuji fotoaparát a samec si mě přestal všímat. Při prvních výbojích blesku pak jen pokrčil obočí, ale když usoudil, že jej opravdu nechci připravit o jídlo, v klidu otevřel první plastovou krabici. Rodinka připravená o krásný romantický zážitek mezitím skočila do auta a zmizela.

Pod nohy paviána se vysypalo deset úhledně zabalených hot-dogů, které samec po první zkušenosti začal zručně zbavovat štiplavé hořčice a jeden za druhým pojídat. Pohodlně seděl, pozoroval oceán a sem tam zkontroloval smečku. Pravou prackou lehce držel páreček a levou se škrabal na intimních partiích. Když s párky skončil, vytáhl další krabici plnou hamburgerů.

Pavián v roli fotografa

Za mými zády přibrzdil autobus plný japonských turistů. Z autobusu to muselo s boxem uprostřed vypadat jako piknik mezi mnou a paviánem, takže japonské kompakty cvakaly jako o závod. Dva paviání dorostenci se velice zajímali o můj širokoúhlý objektiv. Viděli se v něm a neustále na něj sahali prsty či jej olizovali. Otočil jsem fotoaparát hledáčkem k nejodvážnějšímu paviánovi a přiložil jsem mu jej k oku. Samozřejmě jsem jej pevně držel. „Dívej, dívej, co dělá ten pavián!“ křičeli turisti a řehtali se na celé kolo. Prohnutý pavián měl oči doslova zabořeny na hledáčku a možná přes něj opravdu viděl autobus plný turistů. „To víš,“ říkám mu, „to není žádná šunka, to je Nikon!“

Paviání samec mezitím spořádal i poslední bagetu. Ještě naposled hrábl do boxu a vytáhl láhev s džusem. Elegantně odšrouboval víčko, položil plnou láhev pomerančové šťávy na bednu a džus začal téct. Sklonil pod něj hlavu, jako když my pijeme z kohoutku. Po vydatném jídle bylo třeba žaludek propláchnout. Dopil poslední kapku, otočil se na zadku zády ke mě, vystrčil břicho a prohlížel si okolí: „To je dřina, ten život,“ určitě si myslel, „pořád někde shánět potravu!“ meditoval. Pak jen dlouze zívl, zvedl se a ladným krokem odešel.

Paviání z Kapska prostě nejsou žádní svatouškové a když se chtějí bezpracně najíst, musí ukázat ostré lokty. Díky velkému návalu turistů, kteří je bohužel až příliš často považují za neškodné hračky, se jim to podaří každý den několikrát.

Paviáni nejsou na hraní

Paviání samci dorůstají i metrové výšky a váží bezmála půl metráku. K jejich vzrůstu připočtěte nespornou fyzickou sílu, špičáky, které mohou být delší než tesáky lva (více než 7 centimetrů), čelisti, jež silou skusu mezi primáty předčí zřejmě jen gorily a vyjde vám, že s paviány není radno si zahrávat.

Když je tlupa paviánů v přírodě napadena, dovede tyto své přednosti organizovaně využít a jsou známy případy, kdy napadení paviáni zabili útočícího levharta. Zkušení levhartí lovci proto vyhledávají osamocené paviány a na mobilizovanou tlupu neútočí.

Jakým způsobem lze maso ve stravě nahradit? 

Chybějící bílkoviny z masa lze v jídelníčku nahradit celou řadou produktů rostlinného původu. Pravdou ale zůstává, že spousta lidí si vegetariánství spojuje s prostou absencí masa – jednoho dne se prostě rozhodnou, že jej přestanou konzumovat, a tím je pro ně situace vyřešená.

Předchozí část: Biftek vs. brokolice (1): O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Pro správné stravování ovšem potřebujeme jistotu, že složky obsažené v mase budou adekvátně nahrazeny. Když k tomu nedojde, mohou být vegetariáni i vegani ohroženi tím, že jim chybí celá řada vitamínů. Jde například o vitamín B12, nezbytný pro správnou krvetvorbu i fungování nervového systému. Typicky se deficit vitamínu B12 objevuje u dětí, které rodiče drží na vegetariánské stravě. Až 50 % z nich je ohroženo nedostatkem zmíněné látky, což může způsobovat nejrůznější zdravotní komplikace. Někdy se také říká, že děti vegetariánů jsou bledší než ostatní – což může být dáno právě poruchou krvetvorby, časté u nedostatku vitamínu B12. 

Je možné tyto nedostatky nahradit potravinovými doplňky? 

Vůči doplňkům jsem velmi skeptická. Tělo má své požadavky a ty se člověk od člověka liší. Jsme velmi dobře uzpůsobeni na to, aby si naše tělo vybíralo ze stravy přesně to, co potřebuje. U žádného doplňku ale nevíme, jaká je pro nás ta přesná „dávka“. Dáváme tak tělu určité normované průměrné množství, o kterém si myslíme, že je vyhovující pro celou populaci. Ale pro toho konkrétního člověka to může být buď málo, nebo naopak moc. Druhá věc je, že v potravě jsou jednotlivé složky velmi často zastoupeny v různých kombinacích a vzájemně se podporují v nějakém účinku, nebo jdou naopak proti sobě. 

Může se tedy stát, že pokud budeme přijímat doplněk obsahující pouze některou složku a ty ostatní tam budou chybět, výsledek se zcela mine s naším očekáváním. Navíc vliv stravy na tvorbu bílkovin v těle je natolik komplexní, že ho dosud neumíme úplně pochopit a namodelovat: neznáme všechny složky stravy, neznáme všechny vzájemné kombinace a ani jejich účinky. Je tedy velmi ošidné se domnívat, že když přijmeme jeden potravinový doplněk, navíc v normovaném množství, tak se situace vyřeší. 

Mluvili jsme o vegetariánských dietách u dětí – jak se k nim stavíte? 

Nejsem pro ordinování vegetariánských či veganských režimů dětem. V prvé řadě děti nám nedaly informovaný souhlas k tomu, abychom za ně rozhodli, že se z fakultativního všežravce stanou býložravcem. Ačkoli dospělému zdravému člověku nemusí vegetariánství ublížit, pro dítě to může přinést řadu problémů. Úskalí spočívá především v tom, jak nedostatek masa kompenzovat: Je jasné, že pokud nějakou potravinu vyloučím, musím látky, které v ní byly obsaženy a tělo je potřebuje, nahradit jinak. U dospělých je samozřejmě možné upravit stávající jídelníček tak, že do něho zařadíme třeba luštěniny, tofu a mnohé další přirozené a zpracovávané zdroje bílkovin.

U dětí ale mnohdy nejsme schopni zajistit, že tělo přijme náhradní potraviny v dostatečném množství a dostatečně často. Všichni víme, že děti jsou vybíravé, že některé potraviny nejedí a prostě umí být ve stravování velmi vrtošivé. Je naivní si myslet, že když dítěti budeme opakovaně předkládat třeba obří porce čočky, potřebné k náhradě masa, vždy je beze zbytku sní. Otevírá se tak podstatný problém, kterým je dodržet vypočtenou „tabulkovou“ náhražku masa, a to, že bude přijata. 

A co veganství a děti? 

Matky veganky mají tendence velmi dlouho kojit a později dodávat dětem pouze rostlinné zdroje bílkovin. Pro dítě to není dobré. Zhruba od jednoho roku by se dětem měly podávat také další složky potravy, včetně těch, které pocházejí z živočišných zdrojů – to je mimo jiné obsaženo i v doporučení Světové zdravotnické organizace WHO. Pokud dítě držíme na veganské dietě, reálně ho poškozujeme. Například v Itálii už v nedávné době předložili návrh zákona, podle kterého je podávání veganské diety dětem trestné a rodiče mohou jít za takové rozhodnutí do vězení. Stalo se tak poté, co italské nemocnice v průběhu minulých měsíců musely hospitalizovat několik dětí na veganské dietě, které trpěly podvýživou.

Mezi taková tělesa bohužel nepatří souputník naší planety, Měsíc. Některé přirozené satelity ve Sluneční soustavě jsou kamenné (na Jupiterově měsíci Io vědci dokonce napočítali více než 400 aktivních sopek), jiné mají velmi malý průměr – v desítkách, maximálně stovkách kilometrů. Každopádně mezi průvodci planet najdeme zajímavá tělesa, jejichž podrobný průzkum může odhalit výskyt primitivního života – alespoň to u některých z nich předpokládáme. Naše představy však mohou ve většině případů potvrdit pouze dokonalé kosmické sondy, jež na zmíněných měsících přistanou a provedou tam detailní výzkum.

Europa: Voda rovná se život?

Velká pozornost se upírá především k Jupiterovu měsíci Europa, jehož průměr činí 3 138 km. Kosmická sonda Galileo se k němu v minulosti přiblížila na méně než 200 km, přičemž zjistila, že jeho ledová kůra spočívá na oceánu slané vody o hloubce až 100 km. To by znamenalo, že těleso obsahuje více než dvojnásobné množství vody v porovnání se Zemí. Vzhledem ke slapovému působení Jupitera a blízkých velkých měsíců pak mohou na Europě existovat podmořské sopky. Co se týká existence života, nutno připomenout, že na Zemi žijí kolonie organismů mimo jiné v okolí podmořských vulkanických sopouchů. O podobné možnosti se tudíž uvažuje i v případě vzdáleného měsíce.

Povrch Europy pokrývají rozlámané kry, přičemž trhlinami mezi kusy ledu vyvěrá na povrch voda s rozpuštěnými horninami, která následně zamrzá. Tloušťku ledu odhadují vědci na 10–40 km. Hubbleův kosmický teleskop (HST) pozoroval nad ledovými oblastmi v okolí jižního pólu měsíce oblaka vodní páry. Předpokládá se, že se jedná o výtrysky vody nad povrch tělesa. Pokud souvisejí s podpovrchovým oceánem kapalné vody (a astronomové jsou přesvědčeni, že ano), pak bychom mohli studovat chemické složení potenciálně obyvatelného vodního prostředí na Europě přímo na jejím povrchu, bez složitého vrtání otvorů do silné vrstvy ledu. „Máme nové důkazy, že oceán pod povrchem Europy nepředstavuje izolované prostředí – oceán a ledový povrch spolu navzájem komunikují a vyměňují si chemické prvky,“ uvádí astronom Mike Brown.

Podobné pukliny jako na Europě objevila sonda Cassini na povrchu Saturnova měsíce Enceladus. Výtrysky na obou tělesech obsahují pozoruhodně stejná množství vodní páry. Jelikož má však Europa přibližně 12× vyšší přitažlivost, vodní pára tam neuniká příliš daleko do okolního prostoru jako na Enceladu, ale spíše padá zpět na její povrch.

Ganymed a Callisto

Největším měsícem Jupitera (a ve Sluneční soustavě vůbec) je Ganymed o průměru 5 250 km. Vědci u něj identifikovali silné magnetické pole, což svědčí o přítomnosti skalnatého nebo kovového jádra. Nad ním se pak nachází horninový plášť a ledová slupka ukrývající kapalný oceán. Jde o jediný měsíc s vlastní magnetosférou.

Nejvzdálenějším ze čtyř velkých měsíců Jupitera je Callisto, který je slapovému ohřevu vystaven nejméně a zhruba ze 40 % jej tvoří vodní led. Data z kosmické sondy Galileo napovídají, že pod jeho ledovou kůrou by se mohl rovněž nacházet slaný oceán. „Planeta Jupiter a její ledové měsíce představují jakýsi druh miniaturní planetární soustavy, jež nabízí vědcům příležitost získat více informací o procesu vzniku případných obyvatelných planet u jiných hvězd,“ vysvětluje Dmitrij Titov z Evropské kosmické agentury (ESA).

Gejzíry na Enceladu

Zajímavým měsícem planety Saturn je Enceladus. Jedná se o ledové těleso s průměrem 505 km, u nějž kosmická sonda Cassini přesto objevila obrovské gejzíry vodní páry tryskající z popraskané ledové kůry, především v okolí jižního pólu. Určité oblasti v tomto regionu jsou přitom teplejší než jiná místa povrchu. „To je tak udivující, jako kdybychom cestovali po zeměkouli a zjistili, že Antarktida je teplejší než Sahara,“ objasňuje astronom John Spencer.

Sonda Cassini skrz zmíněné gejzíry vodní páry a ledových krystalků několikrát prolétla a drahocenné vzorky materiálu zkoumala. Kromě vodní páry detekovala metan, oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Saturnův malý ledový měsíc tedy obsahuje vše, co ke své existenci život potřebuje. Výtrysky, které pronikají skrz trhliny v ledové kůře tělesa, mohou přítomné mikroorganismy vynášet na povrch. Více než devadesát pozorovaných gejzírů různých velikostí rozprašuje vodní páru, krystalky ledu a směs organických látek na rozsáhlou oblast. Vedle Země se tak jedná o nejnadějnější místo pro biologický výzkum.

Jezero pod jižním pólem

Během vhodných přiblížení prolétla sonda Cassini v blízkosti povrchu Enceladu – nad jeho jižní i severní polokoulí. Při zmíněných průletech ovlivňovala gravitace měsíce dráhu družice, což způsobilo drobné změny její rychlosti – konkrétně o 0,2–0,3 mm/s. Odchylky v pohybu sondy lze nejlépe vysvětlit asymetrickou vnitřní strukturou měsíce: ledový krunýř spočívá v oblasti jižního pólu na jezeru kapalné vody, jež se nachází zhruba 30–40 km pod povrchem.

Je zřejmé, že regionální moře se rozprostírá od jižního pólu zhruba do 50° jižní šířky, což odpovídá topografii měsíce a vyšší místní teplotě. Rozlohu vodní plochy lze přitom srovnat s americkým jezerem Lake Superior (Hořejší jezero). Gravitační měření potvrzují rozsáhlejší vrstvu vody hlubokou až 8 km. Jezero je tedy v kontaktu nejen s ledovou kůrou (a prostřednictvím puklin i s povrchem tělesa), ale také s jádrem měsíce, které zcela jistě obsahuje výživné látky, jež mohou být ve vodě rozpuštěny. Jedná se například o draslík, síru a fosfor, tedy prvky nezbytné pro život, což podporuje představu, že by se jezero mohlo stát domovem jednoduchých mikrobiálních forem života.

Jeho vláda trvala déle než život většiny z padesáti milionů jeho poddaných. Vládl v osmnácti korunních zemích obývaných jedenácti národy. Přežil války i revoluce, stal se legendou již za svého života. 

Vojenská kolébka

18. srpna 1830 dopoledne ohlásilo Vídni stojedna dělostřeleckých výstřelů narození chlapečka, kterému dali při křtu jméno František Josef Karel. Následné oslavy odpovídaly výjimečnosti chvíle, neboť se narodil první vnuk panujícího císaře Františka I. Již v kolébce se o něm vědělo, že se s velkou pravděpodobností stane jeho nástupcem. O vladařské způsobilosti následníka trůnu, arcivévody Ferdinanda, si nikdo nedělal iluze. Ani otec novorozeného arcivévody František Karel nebyl vhodným adeptem na trůn. Jeho ctižádostivá manželka Žofie toužila získat císařskou korunu pro svého syna.

Zatím se měl malý princ připravovat pro své budoucí povolání. Jeho vychování bylo na tehdejší dobu nadprůměrné. Vedle mateřské němčiny mluvil bezvadně italsky a francouzsky, slušně maďarsky a také dobře rozuměl, ale s obtížemi mluvil česky. Jak se shodují všechna svědectví, arcivévoda Franci byl vždy hodný a poslušný chlapec s vrozeným smyslem pro pořádek. S pořádkumilovností souvisela také jeho osobitá záliba pro svět armády. Jako příští vladař byl František Josef nejen vojensky vychováván, ale i soustavně školen. 

Cesta k trůnu

Dětství a mládí budoucího panovníka probíhalo bez rušivých momentů až do roku 1848. V únoru vypukla v Paříži revoluce, která se postupně rozšířila do celé Evropy. Kancléř Metternich byl vypuzen z Vídně a nová vláda slíbila lidu konstituční ústavu. Situace však byla i nadále kritická, v celé monarchii sílila národní hnutí, která byla potlačena armádou. Ta jediná osvědčila věrnost monarchii a panovníkovi. Františka Josefa odeslala matka do bezpečí k maršálu Radeckému a jeho armádě do Itálie. Nakonec musel z Vídně uprchnout i císař s rodinou. V bezpečí pevnostního města Olomouce se pak 2. prosince 1848 odehrál slavnostní akt. Císař Ferdinand přečetl listinu, jíž se on a jeho bratr František Karel vzdávají práva na trůn ve prospěch Františka Josefa.

Když se mladý císař ujímal vlády, byly jeho představy o budoucnosti monarchie velmi smělé: Rakousko jako prvořadá velmoc stojící v čele německých států. Na prahu jeho mužného věku nastávaly časy, kdy měl František Josef v obtížných zkouškách potvrdit a obhájit své ctižádostivé představy a plány. 

Sovětská propaganda se pochopitelně snažila burcovat obyvatelstvo k tuhému odporu proti okupantům. Součástí této morální mobilizace se stala i tradiční vojenská přehlídka, kterou Rudé náměstí hostilo každoročně 7. listopadu na výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Roku 1941 se však situace od předchozích let lišila. Od zajatých Němců Sověti vyzvěděli, že na výročí bolševické revoluce hodlá na Rudém náměstí předvést svá vojska Adolf Hitler.

Tvá vlast tě volá

Z prestižních důvodů se tedy nakonec celá akce konala a oficiálním pořadatelem byl sám Stalin, přestože ještě před pouhými několika týdny pomýšlel na svůj vlastní odjezd z města. Pochod vojáků začal netradičně již v osm hodin ráno. Organizátoři zamýšleli změnou času oproti tradiční desáté hodině snížit riziko útoku německé Luftwaffe. Na přehlídce defilovaly části jednotek odvelené přímo z fronty, ale hlavně příslušníci sibiřských divizí, které Moskvě přispěchaly na pomoc. Sevřené šiky pochodovaly kolem kremelské zdi, Leninova mauzolea a velkého plakátu s obrazem ženy představující rodnou zem s nápisem „Tvá vlast tě volá“.

Na pochod vojsk dohlížel z koňského sedla hrdina občanské války maršál Buďonnyj a vojáci z přehlídky odcházeli přímo na své pozice na frontě. Výsledný dojem nesmělo nic zkazit, a tak speciální oddíly čekaly připraveny zasáhnout a okamžitě odtáhnout mrtvé a zraněné v případě německého náletu. Z hlavní tribuny všemu přihlíželo několik nejvyšších hodnostářů politbyra a Stalin, který v projevu k vojákům apeloval na všechny složky Rudé armády a na její bojové tradice od dob občanské války.

Použil i smyšlený údaj o německých ztrátách, když pronesl, že Němci za necelý půlrok od počátku útoku ztratili 4,5 milionu mužů. Kromě tradic sovětských ale Stalin podtrhl i význam ruských vůdců historie. Neopomněl Alexandra Něvského, Alexandra Suvorova či Michaila Kutuzova a ve snaze apelovat na všechny vlastenecky smýšlející vojáky a Moskvany se tak vlastně přihlásil také k tradicím armády carského Ruska. V následujících válečných letech se vojenská přehlídka k výročí VŘSR nekonala. Defilující vojáky spatřilo Rudé náměstí až v červnu 1945. 

Společnost Tesla Elona Muska v těchto dnech získala jako akvizici společnost SolarCity. A SolarCity hned celému světu předvedli, co dovedou.

Ukázalo se, že SolarCity provozuje solární elektrickou mikrosíť (microgride), která kompletně zásobuje elektřinou ostrov Ta'u, součást území Americké Samoi v Pacifiku.

Podle SolarCity jde o jednu z nejpokročilejších solárních mikrosítí. Energii získává pomocí 5 328 solárních panelů umístěných na ploše 1,4 hektaru. Jejich celkový výkon je 1,4 megawattu.

TIP: Tesla představila nové solární střechy: Pokryjí 100 procent spotřeby domu

Vyrobenou energii na ostrově ukládají do 60 baterií Tesla PowerPacks, v nichž je možné uložit celkem 6 MWh elektřiny. K jejich nabití postačí 7 hodin slunečního svitu a nashromážděná energie vystačí pro celý ostrov na 3 dny bez Slunce.

Dům postavený na chůdách by mohl již za několik let sloužit lidem, žijícím v záplavových oblastech a místech s častými bleskovými povodněmi. Originální stavbu lze v případě potřeby zvednout pomocí osmi mechanických zvedáků až o 1,5 metru. 

Dům, jemuž chybí tradiční základy, nahrazené speciální ocelovou konstrukcí, je vybavený výkonným elektrickým motorem a systémem převodovek a hřídelí. O napájení motoru (stejně jako běžného provozu v klidných časech) se starají střešní solární panely a akumulátory. Návrh počítá i s připojením vody a odpadů pomocí flexibilních přívodů. Celý proces zvednutí 65 tun těžkého domu má podle návrhářů trvat maximálně pět minut. Další předností domu je jeho modulárnost – lze jej tak poměrně jednoduše rozebrat a opět sestavit na jiném místě.

Aktuálně se chystá výstavba prvního prototypu, který má vyrůst nedaleko městečka Spalding, ležícího zhruba 160 kilometrů severně od Londýna. Dalších pět let si návrháři vyhrazují pro důkladné testování celé koncepce. Pokud vše půjde podle plánu, mohly by se první protipovodňové domy začít stavět v okolo roku 2022.