Švýcar Marc Widner, jenž vede čokoládovnu Chocolate with Love (neboli „čokoláda s láskou“), přišel s delikatesou pro něžné pohlaví, která dámy nejen uklidní a zbaví stresu, ale také jim prý pomůže zmírnit menstruační bolesti.

TIP: Týden se zmrzlinou: Pro ženy, které mají své dny

Čokoláda obsahuje 60 % kakaové hmoty a navíc směs 17 horských bylin, zvolených speciálně na základě osvědčené – a samozřejmě tajné – „antimenstruační“ receptury. Novinka se jmenuje Frauenmond, tedy „dámský měsíc“, a jedna tabulka vyjde v přepočtu na víc než 300 korun. Její účinky prozatím vědci nepotvrdili ani nevyvrátili, objednávejte tedy pouze v přiměřeném množství.

Pohádky, neboli po staru báchorky, si samozřejmě spojujeme především s dětstvím. Ať už jsou obyčejné, exotické, moralizující, nebo hrůzostrašné, jedno mívají společné: s naprostou samozřejmostí v nich vedle sebe existují hrdinové a předměty z říše fantazie spolu s normálním světem. 

Léčba skrytých neuróz

Absence běžných zákonů nás přitom v pohádkovém světě vykloubeném z logiky samozřejmě nepřekvapí. Nikdo se nepodivuje nad zázraky ani nad tím, že děti strkají babu jagu do pece, useknuté končetiny létají vzduchem a v honbě za vítězstvím dobra a potrestáním zla se hrdina mnohdy nevyhne setkání s kanibalismem („čichám, čichám člověčinu“). 

Psychologové pak nabízejí různé odpovědi na otázku, proč jsou dětské příběhy o dobru a zlu často okořeněny brutalitou, při níž rodičům vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Podle dominantní teorie souvisí dětská psychika ve vývinu s mnoha úzkostmi, jež zahrnují i představu vlastní smrtelnosti. Jinými slovy – v dítěti se mísí děsivé a temné aspekty, což si ovšem na rozdíl od dospělých nedokáže uvědomit. Na scénu tak vstupuje pohádka, v níž lze dobro i zlo přesně pojmenovat, a malý čtenář či posluchač má tedy možnost se s žádoucím chováním identifikovat. Kouzlo pohádek tkví tudíž v tom, že pomáhají zvládnout a překonat hluboko zasunuté negativní emoce a stavy, přičemž celý proces probíhá nevědomě. 

Mýtus versus pohádka

Ačkoliv je ústní tradice předávání pohádek pravděpodobně stará jako lidstvo samo, písemná svědectví se datují „pouze“ asi tři tisíce let do minulosti, přičemž pocházejí ze starověkého Egypta, Babylonie a Indie. Jednu z prvních zmínek o pohádkách najdeme ve 4. století př. n. l. také u Platona, který tyto symbolické příběhy, jež řecké matky vyprávěly dětem, pojmenoval „mythoi“. Ve 2. století pak antický filozof a spisovatel Lucius Apuleius zachytil již konkrétní příběh Amora a Psyché, který lze v pozdější pohádkové variantě Krásky a zvířete vysledovat v mnoha dalších kulturách napříč Evropou – především v Norsku, Švédsku a Rusku. Symbolika ženy, která vysvobodí svého zvířecího milence, tak patří k nejstarším dochovaným pohádkovým motivům vůbec. 

Jako samostatný literární žánr se krátké fiktivní příběhy vyprofilovaly někdy v období renesance. Vůbec prvním, kdo se začal pohádkami pro děti podrobněji zabývat, byl Charles Perrault, francouzský spisovatel a zároveň vysoký úředník na dvoře Ludvíka XIV. Jeho veršovaná sbírka Pohádky mé matky husy vydaná v roce 1697 slavila neobyčejný úspěch po celé Evropě a v podstatě prosadila žánr pohádky do literatury. Sbírka už přitom obsahovala takové dnešní evergreeny, jako je Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka nebo Kocour v botách.

Triumf bratří Grimmů

Další zlom ve vývoji dětských příběhů přinesl konec 18. století, jenž nabídl zcela nový pohled na jejich existenci a původ. Podle romantiků měl tento útvar vzniknout jako manifestace lidové tvořivosti, v němž dává národ najevo svou moudrost, fantazii i vztah k vlastním božstvům. Impulzy k hledání nových, především náboženských souvislostí v pohádkách se staly rozhodujícím faktorem také pro práci později světově proslulých bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových.

Jejich sbírka Pohádky bratří Grimmů vydaná v letech 1812–1815 slavila neuvěřitelný úspěch a znamenala doslova boom tohoto literárního útvaru. Kromě sběratelů a spisovatelů nových příběhů se vyrojilo i množství badatelů, jež zajímala především podobnost mezi pohádkami napříč kontinenty. Povšimli si jí ostatně už sami Grimmové, kteří v tomto smyslu hovořili o „rozbitém krystalu, jehož střepy ještě nacházíme rozseté v trávě“.

Pohádky jako paměť lidstva

Přelom19. a 20. století přinesl různé vědecké teorie o možné společné pohádkové pravlasti, odkud se měla konkrétní díla rozšířit do celého světa. Podle některých názorů šlo o Indii, jiní badatelé se přikláněli spíše k Babylonii.

Další slávu vyneslo tomuto původně lidovému žánru jeho zkoumání v rámci hlubinné psychologie. Její zastánci se vzácně shodli, že pohádka představuje jedno z nejlepších a zároveň nejjednodušších zobrazení základních témat a problémů lidského života. Výzkum pohádek velkou měrou ovlivnil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který koncem 19. století upozornil na jejich zásadní symbolický význam stejně jako na podobnost se snem. Dětské příběhy o souboji dobra a zla podle něj zobrazují konflikty mezi vědomím a nevědomím, jež mohou – zůstanou-li vnitřně nezpracovány – vést k neurózám, nebo i psychózám.

Symboliku pohádek zkoumal podrobně také psychiatr Carl Gustav Jung. Dospěl k závěru, že tyto příběhy dokonce zachycují jakousi archaickou vrstvu vývoje lidského vědomí čili tzv. archetypy (například dítě, válečník, matka, stařena, mudrc). Jedná se přitom o vzorce chování, kterým rozumějí všichni lidé stejně.

Tisíce příběhů, jeden vzorec

Podle Junga tak pohádky – archetypální příběhy – vyjadřují v podstatě stále totéž. V tom se shodl i s dalším slavným badatelem, Vladimirem Proppem, který se pokusil převést teorii do praxe: Po prozkoumání stovek pohádek došel k závěru, že se v nich sice vyskytují různí hrdinové s různými motivacemi, ovšem nemění se jejich „funkce“ (například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť). Zmíněných funkcí napočítal Propp celkem 32, přičemž lze do této struktury údajně zařadit jakoukoliv pohádku.

Pohádkový vzorec tak zůstává prakticky neměnný: Příběh začíná obvykle expozicí místa a času, jež se vyjadřuje pomocí známých formulí „Bylo, nebylo…“, „Za sedmero horami…“, „Byl jednou jeden král…“ apod. Následuje představení hlavních postav, které nás coby nositelé dramatického děje mají pohádkou provázet.

V souladu s vývojem aristotelovského dramatu (expozice–kolize–krize–peripetie–katastrofa) přichází na řadu nastínění určitého problému, bez nějž by celý příběh ani nemohl vzniknout. Komplikace se pak postupně řeší, což může provázet jedna či více dalších překážek. Napětí tak postupně graduje až do vrcholného bodu – katastrofy (princ získá princeznu a žijí spolu šťastně až do smrti apod.). 

Potíže s interpretací

Psycholožka Marie-Louise von Franzová definuje pohádky v souladu s Jungem jako „nejčistší a nejjednodušší výraz kolektivně nevědomých procesů“. Pohádkové archetypy jsou nevědomé, a tudíž nelze obsah smyšlených příběhů překládat do intelektuálních pojmů. Zkrátka – pohádku na sebe musíme nechat působit, aniž bychom se „vrtali“ v jejích významech, neboť sama o sobě představuje nejlepší vysvětlení.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Nabízí se ovšem otázka, proč skrytému poselství nelze často porozumět přímo. Von Franzová dává jednoznačnou odpověď: Naše nevědomí neumí – na rozdíl od vědomí – pracovat s pojmy a myšlenkami. Je to stejné, jako by se někdo s určitou vizí snažil tuto vizi sdělit ostatním, ale neznal by vhodná slova. Skutečnost, kterou se nám totiž pohádka nevědomě snaží sdělit, je natolik komplexní a obtížně rozpoznatelná, že může do našeho vědomí proniknout pouze mnohonásobným opakováním příběhu stále dokola – což děti mimochodem milují. Jde však pouze o jeden z mnoha způsobů, jak lze na pohádky nahlížet a interpretovat je. 

Část českých stavů výstražně zvedala prst ještě dřív, než byl zvolen za panovníka. Tušili nebezpečí. V rakouských zemích dokázal v krátkém čase umlčet opozici, obnovil pořádky a vysloužil si pověst železného muže. Krátce po svém příjezdu do Čech napsal svému staršímu bratrovi Karlovi, římskému císaři a španělskému králi: „Pospíším si, seč budu s to, abych dal do pořádku záležitosti této země. Je zde spousta úkolů tak velikých a spletitých, že je to téměř k nevíře.“

Pod dohledem

Když nakonec dosáhl toho, že byl uznán českým panovníkem všemi stavy říše, mohl konečně začít s reformami. Hned v roce 1527, druhý rok jeho vlády, vznikla česká královská komora, jejímž úkolem bylo podchytit a mobilizovat veškeré druhy královských příjmů a hlavně se starat o vybírání daní – berní. Skrze českou královskou komoru se řadou opatření Ferdinand rychle dostal k moci nad finančními prostředky českého státu. Hned od počátku vlády plně obnovil panovnickou autoritu nad mincovním regálem a po dramatickém sporu se stavovským sněmem se zmocnil i nejvýnosnějších soukromých stříbrných dolů v Jáchymově. Vše se tak dostalo pod strohý úřední dohled.

A právě peníze se staly třecí plochou mezi panovníkem a českými stavy. Ferdinandovi totiž v Čechách patřilo jen několik korunních statků a vše ostatní bylo v rukou šlechty. Zřízení české královské komory bylo pro panstvo šokem, a když komora začala vyhledávat nové zdroje příjmů do královské pokladny, byla to pro ně katastrofa. Nárazový výběr daní se za Ferdinanda změnil na každoroční a královská komora získávala další a další pravomoci. Připravovala návrhy pro sněm, dohlížela na výběrčí, na údržbu královských hradů, na ražbu mincí, snažila se o obnovu korunních statků i o hornictví. Roku 1528 Ferdinand zrušil jednotu pražských měst, čímž Prahu nejvíc oslabil.

Proti králi

Kromě sporů, které vedl Ferdinand I. v Čechách, musel řešit i problémy v říši, kde v té době zuřila šmalkaldská válka. Samozřejmě na to nebyl sám, ale pomáhal svému bratru císaři. Začátkem léta roku 1546 se císařsko-královští sourozenci sešli v Řezně, aby se dohodli na společném postupu. V té době zasedal v Českém království zemský sněm, který měl schválit mimořádnou válečnou berni, ale neschválil. Na podzim 1546 potřeboval Ferdinand uskutečnit podpůrnou vojenskou akci z Čech do Saska. Povolal proto hotovost ke Kadani a pokoušel se ji přimět, aby se vydala do pole. Většina oddílů odmítla. Blížila se zima a nikdo z Čechů také nechtěl bojovat proti saskému kurfiřtovi (vůdci šmalkaldského spolku), který podporoval příjímání pod obojí. V lednu ale Ferdinand svolal zemskou hotovost znovu a to formou královského mandátu. Jako důvod udal to, že saský kurfiřt přímo ohrožuje české království. Se svoláním zemského sněmu se ani neobtěžoval, i když věděl, že právě jen zemský sněm může odsouhlasit užití domácího vojska. 

Týmu astronomů se ve světle vyzařovaném mimořádně hustou neutronovou hvězdou se silným magnetickým polem zřejmě podařilo zachytit první známky kvantového efektu, jehož předpověď pochází již z roku 1930. Stupeň polarizace pozorovaného světla naznačuje, že v jinak prázdném prostoru v okolí neutronové hvězdy by se mohl projevovat kvantový jev známý jako dvojlom vakua.

Roberto Mignani a jeho tým zkoumali neutronovou hvězdu RX J1856.5-3754, která leží asi 400 světelných let od Slunce. Přestože se jedná o jednu z nejbližších známých neutronových hvězd, je tak mimořádně slabá, že její pozorování pomocí přístroje FORS2 a dalekohledu VLT bylo doslova na hranici technických možností současných astronomických zařízení.

Neutronové supermagnety

Neutronové hvězdy jsou velmi hustými pozůstatky jader hvězd alespoň desetkrát hmotnějších než Slunce, které v závěrečné fázi svého vývoje explodovaly jako supernovy. Nesou mimořádně silné magnetické pole – miliardkrát silnější než například u Slunce, které proniká jejich povrchovými vrstvami do okolního prostoru.

Magnetická pole neutronových hvězd jsou tak silná, že mohou ovlivňovat dokonce vlastnosti prázdného prostoru v okolí. Vakuum většinou považujeme za naprosto prázdné a světlo jím může procházet bez jakékoliv změny. Z pohledu kvantové elektrodynamiky je však prázdný prostor naplněn neustále vznikajícími a zanikajícími virtuálními nabitými částicemi. Kvantová teorie popisuje rovněž interakce mezi těmito nabitými částicemi a fotony. Velmi silná magnetická pole mohou ovlivňovat vlastnosti prostoru takovým způsobem, že i ve vakuu může docházet ke změnám polarizace světla, které jím prochází.

Podle kvantové elektrodynamiky se vakuum v silném magnetickém poli při průchodu světla chová podobně jako hranol a dochází zde k jevu, který je známý jako dvojlom vakua.

Osmdesát let stará vakuová hádanka

Dvojlom vakua je jedním z mnoha jevů předpovězených v rámci kvantové elektrodynamiky, ale jako jeden z mála dosud nebyl pozorován. Pokusy o jeho detekci v laboratorních podmínkách jsou neúspěšné již 80 let, od doby, kdy existenci jevu předpověděli Werner Heisenberg a Hans Heinrich Euler. Jev lze detekovat pouze za přítomnosti mimořádně silných magnetických polí, jaká se vyskytují například v okolí neutronových hvězd. 

Po pečlivé analýze dat získaných pomocí dalekohledu VLT se týmu podařilo odhalit známky lineární polarizace (na úrovni kolem 16 %) – což by mohlo být důsledkem zesilujícího efektu vakuového dvojlomu, který nastává v prázdném prostoru obklopujícím neutronovou hvězdu RX J1856.5-3754.

Podle italského vědce Roberta Mignaniho není možné naměřený stupeň lineární polarizace jednoduše vysvětlit pomocí dostupných modelů, pokud nebereme v úvahu také vakuový dvojlom předpovězený kvantovou elektrodynamikou.

Onkologičtí pacienti žijí déle, pokud mají právoplatného partnera. Vyplývá to ze studie provedené vědci na Harvardské univerzitě. Výzkum zahrnoval všech deset nejběžnějších typů nemoci od rakoviny prsu, plic, prostaty až po karcinom střev. U pacientů žijících v manželství se nemoc podařilo diagnostikovat v dřívějších stadiích a následná léčba byla úspěšnější. Pravděpodobnost úmrtí se u nich snížila o celých dvacet procent, přičemž pozitivní efekt se výrazněji projevil u mužů.

Autor studie dr. Paul Nguyen však upozorňuje, že výsledky výzkumu nemají zdeptat svobodné osoby. „Jde spíše o pozitivní vzkaz, který dokazuje, jak důležitá je sociální podpora,“ uvádí Nguyen. „Něco tak jednoduchého, jako je být tu pro druhého, jít s ním k lékaři, může představovat velmi mocný nástroj.“ Podle Nguyena je podpora životního partnera důležitá jak pro rychlejší stanovení diagnózy, tak pro zvládnutí náročné léčby a dodržování léčebného režimu.

Dr. David Spiegel ze Stanfordovy univerzity navíc tvrdí, že ženy s metastázami rakoviny prsu žijí v průměru o osmnáct měsíců déle, pokud navštěvují podpůrnou skupinovou terapii. Spiegel také zkoumal, zda se život se stabilním partnerem projeví v organismu i na biochemické úrovni. Zjistil, že partnerský vztah má vliv na stresové hormony, jež hrají roli v imunitních reakcích a kvalitě spánku. 

Asi to znáte všichni – už téměř upadáte do sladkého snění, a najednou sebou tělo škubne, což vás probudí. Je to velmi nepříjemné, ale zároveň absolutně neškodné. Podle lékařů se jedná o tzv. myoklonii, tedy o svalový záškub, který prý částečně představuje odpověď těla na náš rušný život. Při usínání klesá tlak, snižuje se frekvence dechu a zpomaluje se srdeční rytmus; zároveň se zvolňuje mozková činnost a jednotlivé funkce našeho řídicího orgánu se postupně vypínají. To vše pak vyústí do fáze dřímoty.

Pokud na vás ale například doléhá stres z práce, před spaním jste sportovali nebo jste si dali třeba kávu, mozek vyšle tělu signál, že ještě nechce spát – že je potřeba pracovat –, a fáze předcházející spánku se tak naruší. Mozek je zkrátka zmatený, a když dá svalové soustavě pokyn k uvolnění, dojde naopak k cuknutí. Tělo se tedy tímto způsobem podvědomě brání spánku.

A jak nežádoucím záškubům předejít? Vyhněte se před usínáním veškerým stresům a stimulantům a pokuste se uvolnit.

Image

Čtěte také

Zeptej se vědce: Je možné spánkový deficit dospat?

Na největším dánském ostrově Sjælland stojí Borgring, záhadná vikingská pevnost prstencového tvaru z 10. století. Údajně ji tam nechal postavit dánský král Harald I, známý jako Harald Modrozub, podle něhož dostala své jméno technologie Bluetooth.

Archeologové letos v létě v této pevnosti objevili unikátní soupravu minimálně 14 železných nástrojů. Dnes jsou nástroje již notně zrezivělé, ale Vikingové je podle všeho používali ke stavbě svých domů nebo i lodí.

TIP: Amatérský archeolog objevil zlatý poklad pocházející z doby bronzové

Soupravu nástrojů lokalizovali amatérští archeologové, kteří prohledávali okolí pevnosti s detektorem kovů. Podle archeologů je to poprvé, kdy někdo nalezl celý soubor vikingských nástrojů přímo na místě, kde se používaly. Železo bylo v době Vikingů drahé a řemeslníci si těchto nástrojů nepochybně cenili.

Ropuchy obrovské (Bufo marinus) se rychle množí a osidlují další území, a tak ohrožují i jedno z posledních útočišť kunovců severních (Dasyurus hallucatus) – Kimberley. Vačnatci si přitom nedokážou sami vytvořit kolektivní averzi vůči konzumaci ropuch, protože po jejich požití většinou rychle umírají.

Vědci proto odchytili 62 mladých kunovců, které krmili mláďaty ropuch vážícími jen dva gramy. Jed takto malých ropuch nemohl kunovce usmrtit, ale spolu s přidanou látkou thiabendazolem vyvolávajícím zvracení způsobil vačnatcům značnou nevolnost. Vědci pak sledovali, zda nepříjemná zkušenost postačí k tomu, aby se vačnatci začali ropuchám vyhýbat a dávali přednost jinému úlovku. Když jim na konci studie nabídli živou ropuchu, s potěšením mohli konstatovat, že kunovce na ně přešla chuť.

Na nápad přivedla jednoho z autorů studie Jonathana Webba moderní verze pohádky o Červené Karkulce, v níž babička zašije vlkovi do břicha velké množství cibule. Když se vlk probudí, je mu tak zle, že si babičku ke svačině už nikdy nedá. „Napadlo mě, že když u kunovců vyvoláme po sežrání ropuchy dostatečně velkou nevolnost, vytvoří si vůči nim odpor,“ říká Webb. A zdá se, že tento princip skutečně funguje. „Proškolení“ kunovci žili po vypuštění do volné přírody pětkrát déle než jedinci z kontrolní skupiny, kteří neměli žádnou zkušenost s nevolností vyvolanou žabím jedem a thiabendazolem.

TIP: Ďábel u brány pekelné aneb Rakovinou stíhaný tasmánský čert

Podle ochránců přírody to zatím vypadá jako slibný začátek další etapy dlouhotrvajícího boje proti invazivní ropuše obrovské. V ideálním případě by se averze vůči ropuchám měla stát dědičnou a zajistit tak bezpečí dalším pokolením. Celoplošné „školení“ kunovců by pak mělo proběhnout formou návnad z ropušího masa s přídavkem thiabendazolu shazovaných do oblastí osídlených kunovci z letadel ještě před invazí ropuch. Ochránci přírody se chtějí postupně zaměřit i na další ohrožené živočichy jako jsou varani či tilikvy australské. Hlavní podmínkou pro podobné projekty je však prokázaný dlouhotrvající efekt.

Konstrukce Messerschmitt Bf 110 se těšila přízni samotného říšského ministra letectví Hermanna Göringa. Také osádky své „Zerstörery“ chovaly ve značné oblibě a velmi vysoko je cenilo rovněž velení Luftwaffe.

Během letecké bitvy o Británii však při poklesu úspěchů současně dramaticky narostly ztráty a letoun získal stigma neúspěšného typu. To ovšem neznamená, že by Messerschmitt Bf 110 byl špatným letounem. Právě naopak, šlo o kvalitní typ, který však kvůli omezením daným zvolenou koncepcí nemohl v celém rozsahu splnit očekávání vůdců Luftwaffe.

Jako poměrně těžký dvoumotorový stroj se totiž nedokázal plně měřit s jednomístnými jednomotorovými stíhačkami. Tento problém se naplno projevil právě v létě a na podzim 1940 nad britskými ostrovy během střetnutí se spitfiry a hurricany RAF. Jenomže po skončení letecké bitvy o Británii se Bf 110 zúčastnil ještě mnoha úspěšných nasazení a osvědčil se v mnoha rolích: jako ničitel bombardérů, bitevní i průzkumný letoun a velmi úspěšný noční stíhač.

Ve výrobě se udržel ještě déle než typy Me 210 i Me 410, které byly konstruovány k jeho nahrazení. V letech 1938 až 1945 vzniklo více než 6 000 exemplářů (z toho přes 2 000 zastupovalo noční stíhačky). Vývoj zahájila společnost Bayerische Flugzeugwerke AG roku 1934 na základě požadavků Říšského ministerstva letectví na takzvaný„Kampfzerstörer“, tedy letoun spojující roli bombardéru a těžké stíhačky. V roce 1935 byly propozice RLM změněny na čistý těžký stíhací letoun (Zerstörer).

Konstrukční tým nový letoun koncipoval jako dvoumístný dvoumotorový samonosný dolnoplošník celokovové konstrukce, se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou. První prototyp Bf 110 V1 vzlétl 12. května 1936. Výroba úvodní sériové verze Bf 110B­1 se rozběhla roku 1938 a trpěla slabými motory Junkers Jumo 210G o 500 kW. Skutečně výkonným letounem se stala až varianta Bf 110C­1 spojující moderní účelně řešený drak s vynikajícími motory Daimler­Benz DB 601A. Do výroby byla zavedena koncem roku 1938.

Výborná noční stíhačka

Letouny se velmi úspěšně zapojily do útoku na Polsko a do bojů ve Skandinávii. Během bitvy o západní Evropu na jaře 1940 dosahovaly rovněž dobrých výsledků. Problémy se vyskytly až v letecké bitvě o Británii, kdy se Bf 10C a Bf 110D zapojily do strategické bombardovací ofenzivy proti dobře organizované obraně. V roli doprovodných stíhaček selhaly, zato se dobře uplatnily coby efektivní stíhací bombardéry.

Útoky na pozemní cíle se pak staly jejich hlavní úlohou během bojů na východní frontě. Aktivně působily také ve Středomoří a v severní Africe. Vedle stíhacích a bitevních akcí se typ úspěšně věnoval také vzdušnému průzkumu. Ve verzích Bf 10F a hlavně Bf 110G (do výroby zavedena roku 1942) se konstrukce doslova našla při plnění defenzivních úkolů v rámci protivzdušné obrany třetí říše.

Ve specializovaných provedeních se Bf 110 stala skutečně vynikající noční stíhačkou disponující stále dokonalejšími radary a účinnou střeleckou výzbrojí (vedle zbraní pálících vpřed jeho možnosti zvýšila roku 1942 montáž dvou 20mm kanónů pálících šikmo vzhůru, takzvaných Schräge Musik). V některých fázích svého angažmá noční stíhačky dokázaly Bf 110 působit bombardérům britského velitelství bombardovacího letectva skutečně drtivé ztráty.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Zprvu byly účinné také v denních bojích proti svazům amerických těžkých bombardérů. Zde však jejich úspěchům učinilo přítrž zavedení dálkových doprovodných stíhaček, zejména vynikajících P­51 Mustang. Ty „stodesítkám“ roku 1944 způsobily skutečně katastrofální ztráty. Coby noční stíhačky sloužily až do konce války, byť se od roku 1944 stále častěji stávaly lovnou zvěří pro britská noční stíhací mosquita.