Plesová sezóna podle nepsaného zákona trvala zhruba od poloviny září do konce dubna, přičemž nejvíce bálů se konalo v lednu a v únoru. Zmíněné načasování mělo praktický význam: jednalo se o „okno“ mezi adventem a čtyřicetidenním půstem před Velikonocemi. Zatímco tedy jaro bylo vyhrazeno svatbám, léto cestování a podzim honům, zima se ukázala jako ideální doba, kdy se šlechta sjížděla do měst, a mohla se tak ve vyhřátých sálech věnovat večírkům a plesům. 

Od poloviny 19. století již bály tvořily také nedílnou součást společenského života běžných měšťanů. Večírky pro zvané obvykle sponzorovaly význačné a respektované osobnosti města. Průběh akce se pak řídil přísnými pravidly a etiketou: Například každá dívka měla k dispozici dekorativní kartičku, na níž se do pořadníku zapisovali její partneři pro jednotlivé tance. Než ovšem směli požádat o zápis, museli být mladé dámě – a jejímu dospělému doprovodu – oficiálně představeni. Také orchestr hrál skladby v předem určeném pořadí: po zahajovacím tanci se pravidelně střídala rychlejší a pomalejší tempa.

Bílé, modré, nebo žluté? 

Plesy a móda šly od počátku ruku v ruce. Později se především pro dívky, které jejich matky uváděly na bálech do společnosti, stala přepychová róba v předepsané barvě naprostou nutností – právě díky ní se mladá žena mohla seznámit a co nejlépe provdat. Proto také rodiny na plesových šatech rozhodně nešetřily. Móda se řídila psanými i nepsanými pravidly, jež bylo nutné dodržovat. Například pro dívku se při uvedení do společnosti volily šaty světlé, pro její garde naopak tmavé. 

Význam plesové garderoby zachytila ve svých vzpomínkách z konce 19. století i pamětnice Karla Fleischerová: „Byla jsem do společnosti uvedena na elitním plese čtenářského spolku. Na první ples musely být šaty bílé, hedvábné, zdobené buď jabloňovými květy, nebo růžičkami. Druhý rok byly růžové, třetí bledě modré. Měla-li některá dívka smůlu, že chodila na plesy čtvrtý rok svobodná, byla v dosti velkých nesnázích, jakou barvu šatů si má zvolit. Do fialové se jí nechtělo, růžová nebo modrá by se zdály přešívané z minulých let, v bílé by se zdála směšnou – na tu byla v jednadvaceti letech stará. Tak snad žlutou – ale ta zase nesluší každé.“

Módní styly pro plesovou sezónu se napříč stoletími měnily, avšak okázalost dámských rób zůstávala. K vidění tak byly přepychové šaty z drahých materiálů, ale i nejrůznější plesové doplňky, jako například držátka u pasu na kytky, vějíře či střevíčky ze zlaté kozinky zdobené perlami a nášivkami. V otázce parádění nezůstávali zpočátku pozadu ani muži: drahé látky, zlaté výšivky, dokonale zhotovené boty – to vše poukazovalo na movitost majitelů. Teprve koncem 18. století převzaly roli reprezentace rodinného majetku ženy a mužská móda se ustálila. Nezbytnou výbavou plesového tanečníka se tehdy staly frak, motýlek, vesta, košile s vyztuženým límcem a rukavičky. 

Jen s bílým motýlkem 

Zdálo by se, že ve stále se zrychlujícím běhu 20. století zazní plesům labutí píseň. Jenže právě naopak: Moderní bály patří nadále mezi oblíbené společenské události zimní sezóny, přičemž jim – pokud jde o prestiž – dominuje ples ve Vídeňské státní opeře. Koná se pravidelně už od roku 1935, svou přítomností jej zdobí celebrity zvučných jmen a přísně se dbá na dodržování tzv. dress code, tedy pravidel oblékání. 

Podle zmíněného kodexu by dámy měly dorazit výhradně ve večerních róbách splývajících až k zemi a muži zase v tzv. white tie čili dobře padnoucím fraku. Jeho součást tvoří sako s hedvábnými klopami a šosy, kalhoty se dvěma hedvábnými či saténovými lampasy, bílá bavlněná vesta, bílá bavlněná košile s vyztuženým límcem a náprsenkou a – pozor – nezbytný bílý motýlek. Pokud si totiž neznalý tanečník uváže motýlka černého, budou jej všichni zúčastnění považovat za číšníka.

TIP: Pompézní zimní bál svedl naposled dohromady rozvětvenou rodinu Romanovců 

Většina prestižních plesů se i dnes řídí přísnými pravidly etikety. Partnerka například nesmí odmítnout tanečníka jen proto, že chce jít na parket s někým jiným. Jedinou možností, jak se vyhnout nevítanému tanci, je tedy předstírat únavu. Značné oblibě se těší rovněž viktoriánské plesy v historických kostýmech, maškarní bály, jež mají původ v pařížském plese v opeře, i charitativní taneční akce ve prospěch nejrůznějších dobročinných organizací.

Ve snaze zlepšit kvalitu ovzduší se zástupci čtyř velkých měst zavázali k zákazu používání dieselových automobilů na svém území. Paříž, Madrid, Atény a Mexiko chtějí od roku 2025 zakázat, nebo výrazně omezit vjezd automobilům s dieselovými motory. Z prohlášení není jasné, zda se bude jednat o úplný zákaz, nebo o omezení vjezdu do vybraných částí města.

Úředníci ve společném prohlášení vyzvali automobilky k přijmutí potřebných opatření s tím, že jsou připraveni nabídnout výrobcům automobilů s ekologickým pohonem finanční pobídky. Kromě toho chtějí města podpořit ekologickou městskou dopravu, pěší a cyklodopravu.

Podle nedávného výzkumu 3 až 5,5 milionu lidí na celém světě umírá každý rok předčasně kvůli znečištěnému ovzduší. Na vině jsou hlavně emise malých částic vypouštěných z elektráren, továren, automobilů a při spalování uhlí a dřeva. Podle studie způsobuje špatná kvalita ovzduší více úmrtí než jiné rizikové faktory, jako jsou například podvýživa, obezita, konzumace alkoholu, užívání drog či nechráněný sex.

Z rozhodnutí samotného Josifa Stalina byla před 85 lety vyhozena do povětří jedna z dominant Moskvy. Chrám Krista Spasitele, na jehož výstavbě se podíleli nejlepší architekti, stavitelé a malíři své doby, byl slavnostně otevřen 26. května 1883. Jako nepotřebný přežitek své doby měl uvolnit místo pro monumentální Palác sovětů. Plánovaná stavba se ale nikdy neuskutečnila a na místě původního chrámu vznikl jen plavecký bazén.

Po pádu sovětského režimu začaly práce na obnově chrámu. Věrná replika pompézní budovy vystavěná z mramoru a zlata se budovala pět let, vyšla na 600 milionů dolarů a vysvěcena byla v srpnu 2000. Znovuobnovený chrám je sídlem patriarchy ruské pravoslavné církve. Nachází se v něm také muzeum, které patří k Moskevskému městskému muzeu dějin města Moskvy.

Velké galaxie, které známe z dnešního vesmíru, zřejmě vznikly galaktickým kanibalismem – postupným pojídáním menších galaxií v okolí. Jak ale vznikly velké galaxie, které pozorujeme v mladém vesmíru? Vědci se už delší dobu domnívají, že v tom hraje roli kosmický plyn, zatím nám ale scházejí detailní informace.

Mezinárodní tým astronomů nedávno objevil pozoruhodný objekt, vzdálený od nás 10 miliard světelných let, který dostal přezdívku Spiderweb Galaxy, česky Galaxie Pavučina. Postupně vyšlo najevo, že jde o zárodek ze vznikající kupy galaxií, tvořený několika protogalaxiemi, který obklopuje ohromný oblak kosmického plynu. Hmotnost tohoto plynu vědci odhadují na úctyhodných 100 miliard Sluncí a vznikající galaxie tento plyn intenzivně nasávají.

Galaxie Pavučina nasává okolní plyn

Astronomové k tomuto objevu využili pozorování australské soustavy radioteleskopů Australia Telescope Compact Array (ATCA) a také soustavy radioteleskopů Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) z Nového Mexika.

Podle autorů studie jsou rozměry tohoto oblaku kosmického plynu asi tak třikrát větší než Mléčná dráha. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se oblak a zárodky galaxií nakonec spojí do jediné velké galaxie, která vcucne většinu plynu v okolí.

TIP: Vesmírný kanibal: Obří galaxie M87 požírá své sousedy

Radioteleskopy v oblaku plynu vystopovaly oxid uhelnatý (CO) a badatelé zjistili, že je extrémně chladný. Jeho teplota činí asi mínus 200 °C. Tento plyn přitom proudí především do centrální protogalaxie, která utěšeně roste.

Když v roce 1904 archeologové vstoupili do hrobky egyptské královny Nefertari, zjistili, že hrobka byla ve starověku důkladně vyloupena. Mezi rozbitými předměty ale objevili tři části mumifikovaných nohou. Vědci usoudili, že pravděpodobně patřily slavné královně Nefertari, která byla velkou královskou manželkou neméně proslulého faraona Ramesse II. z 19. dynastie, který vládl Egyptu přibližně v letech 1279 až 1213 před naším letopočtem. Až doposud ale nebylo odborně potvrzeno, komu vlastně nohy patřily. 

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

Záhadné nohy teď opět prozkoumali vědci a zjistili, že patřily ženě středního věku, o výšce přibližně 165 cm. Nové zjištění tak přesvědčivě potvrzuje hypotézu, že jde skutečně o nohy egyptské královny. Starověcí lupiči je tam zřejmě ztratili.

Z nezaviněné automobilové havárie si texaský student Lan Cai odnesl několik zlomenin. Opilého řidiče, který havárii způsobil, se proto rozhodl zažalovat. Svou při svěřil místní advokátní kanceláři. Služby, které mu ale firma poskytla, nepovažoval za dostatečné a profesionální.

Se svým hodnocením přístupu advokátů se podělil na sociálních sítích. Na Facebooku a Yelpu zveřejnil několik statusů a negativních hodnocení, kde popsal své zkušenosti s právní kanceláří.

Smažte nebo plaťte

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Lan Cai byl pod hrozbou žaloby právní kanceláří vyzván k odstranění negativních komentářů. Mladík se ale nenechal zastrašit a spor tak musel rozhodovat texaský soud.

Ten dal mladíkovi za pravdu s tím, že jeho příspěvky se zakládají na pravdě a nemohly tak firmě způsobit škodu. Soudce také poukázal na skutečnost, že špatná zkušenost žalovaného rozhodně není první, která se v souvislosti s konkrétní advokátní kanceláří objevila. Firma nyní musí mladíkovi uhradit náklady soudního řízení a další poplatky ve výši 27 tisíc dolarů (v přepočtu okolo 660 tisíc korun).

Soudní pře, kterou absolvoval Lan Cai není ve Spojených státech ničím neobvyklým. Některé firmy si do smluvních podmínek dávají klauzuli, která pod hrozbou vysokých sankcí zakazuje zveřejňování negativních hodnocení. Praxe si už vyžádala pozornost amerických zákonodárců - zákon, který by tato smluvní ujednání jednou pro vždy zakázal prošel nedávno Kongresem a pro jeho uvedení v platnost chybí už jen podpis prezidenta Obamy.

Tornáda se podle vědců poslední dobou chovají divně. Počet bouří s tornády za jeden rok je stále stejný. Ale dramaticky roste počet jednotlivých tornád na jednu takovou bouři. A nikdo vlastně přesně neví proč.

Zjistili to odborníci na tornáda, když zkoumali, jaké parametry tornád se mění v čase. Tohle je ale vážně zaskočilo. Nikdo to prý nečekal.

Každého sice asi napadne, že viníkem je globální oteplování, vědci si to ale tak úplně nemyslí. Nevylučují prý, že v tom má oteplování prsty, zatím ale nevědí, jak by mohlo zvýšení teploty ovlivňovat právě tento faktor.

TIP: Co je horší? Zabijí více lidí v USA tornáda anebo blesky?

Prozatím prý ale vědci sázejí na jiné klimatické faktory, které podle nich s oteplováním nijak blíže nesouvisejí. Klíčovou roli by prý mohly hrát změny v charakteru vanutí větrů.

Již 20. května 1940 Němci rozdělili během západního tažení spojenecké armády na dvě poloviny. Severní část vojsk se nacházela v mnohem horší situaci, neboť zůstala zcela odříznuta a jediné východisko představovala evakuace přes průliv La Manche. Britové proto začali už od 19. května v Doveru shromažďovat flotilu všech dostupných lodí, včetně těch, které se k plavbě na moři vůbec nehodily. Večer 26. května 1940 vydala Admiralita rozkaz k zahájení operace s krycím názvem Dynamo. Němci naštěstí v oblasti svůj postup zastavili.

První den evakuace

Letecké krytí zajišťovaly stíhačky RAF operující z jihovýchodní Anglie. Nejbližší letiště Manston však leželo víc jako 80 km od Dunkerque. Britské velení mělo první den operace k dispozici celkem 16 stíhacích perutí. Ty byly na hlídky vysílány jednotlivě a měly se střídat po 50 minutách. To němečtí stíhači operovali nad pobřežím v početnějších formacích po celých Gruppen (skupina) o síle zhruba 40 letounů. Prakticky neustále tedy dosahovali početní převahy. Hned 27. května ráno zasáhly do boje nejlepší stíhačky RAF – Supermarine Spitfire. 

Ty velení RAF dosud drželo v záloze k ochraně mateřských ostrovů a bitva nad Dunkerque byla jejich prvním větším střetnutím s letouny Luftwaffe. Krátce po 9. hodině se do oblasti vydala 74. peruť budoucího velkého esa kapitána Adolpha Malana. I když se jeho stíhači nacházeli v nevýhodné pozici pod messerschmitty, přijali boj a v souboji nárokovali sestřelení čtyř stíhaček a páté jako pravděpodobně sestřelené. V poledne do boje zasáhly i věžové stíhačky Boulton Paul Defiant. Šlo o letoun velmi neobvyklé koncepce, protože pilot neovládal žádnou výzbroj.

Tou vládl palubní střelec, který seděl v otočné věži vybavené kulometným čtyřčetem ráže 7,7 mm a mohl pálit z velmi nečekaných úhlů. S letounem zatím létala pouze 264. peruť. Ta nejprve sestřelila čtyři Messerschmitty Bf 109 a pak zaútočila na formaci dvanácti bombardérů He 111. Donutila Němce rozpustit formaci a po návratu na základny ohlásila tři sestřelené a dva poškozené letouny. Odpoledne nad přístavem bojovala i 54. peruť létající na spitfirech.

Budoucí slavný pilot podporučík Alan Deere později vzpomínal: „U francouzských břehů nás přivítal příšerný výjev. Dunkerque bylo v plamenech. Spirály černého kouře z hořících nádrží s palivem nedaleko přístavu šplhaly k obloze a splývaly s šedivými mraky. Celé město bylo zahaleno dýmem. Hrůzostrašný pohled, jaký nepochybně utkvěl v paměti tisíců britských vojáků, kteří se namáhavě probojovávali k plážím ve snaze nalodit se a přeplout Kanál.“

Němcům se skutečně podařilo přístav již první den téměř zničit, když na něj svrhli na 350 tun pum. Evakuace neprobíhala dobře a 27. května do Anglie dorazilo pouze několik tisíc vojáků. Většina mužů se na lodě dostávala z dlouhého mola sloužícího normálně jako vlnolam, což způsobilo značné zdržení.

Nejslavnější den defiantů

Dalšího dne se Spojencům podařilo evakuaci urychlit. Neustálý proud lodí přistával a odplouval naložen vojáky. Velení RAF se z bojů předchozího dne poučilo a začalo perutě do oblasti vysílat po dvou. Ten den vzlétlo z Manstonu i deset defiantů 264. stíhací perutě. Už po několika minutách letu byla jejich formace napadena třicetičlennou skupinou Bf 109. Velitel britské formace vydal rozkaz k vytvoření obranného kruhu, který jednotka často cvičila.

Přes provedení tohoto manévru Němci sestřelili tři defianty a všech šest letců zahynulo. Po návratu ale peruť nárokovala šest sestřelených Messerschmittů. V uvedeném čase se nad přístavem s britskými stíhači utkaly dvě německé stíhací Gruppe, II/JG 51 a I/JG 54. Svá první dvě vítězství nahlásil i Josef Priller, který do konce války dosáhl úctyhodných 101 sestřelů. Ve středu 29. května bylo celé dopoledne nepříznivé počasí, ale odpoledne Němci podnikli na přístav pět velkých náletů.

Ten den zaznamenaly největší úspěch v kariéře stíhačky Defiant. Dvě hodiny po poledni se 12 těchto strojů vydalo společně se třemi perutěmi hurricanů opět nad Dunkerque, kde na ně ze slunce zaútočila skupina messerschmittů. Jednomu z nich se podařilo vážně zasáhnout Defiant podporučíka Desmonda Kaye. Jeho střelec po zásazích do věže zpanikařil a opustil letoun na padáku; seskok bohužel nepřežil. Po odražení německého útoku Britové spatřili skupinu He 111 a vydali se je stíhat.

Vzápětí byli napadeni doprovodnými Messerschmitty Bf 110, pravděpodobně z jednotky II/ZG 76. Rozpoutal se zuřivý souboj, ve kterém posádky Defiantů nárokovaly sestřelení deseti Bf 110, to vše bez vlastních ztrát. Po devatenácté hodině odstartovala 264. peruť k další hlídce, během níž se jí podařilo zcela rozvrátit útok více než čtyřiceti Ju 87. Palubní střelci nízko nad mořem likvidovali jeden střemhlavý bombardér za druhým a nakonec nárokovali neuvěřitelných devatenáct štuk. Peruť si během tohoto hektického odpoledne připsala rekordních 37 uznaných sestřelů!

Raketoplán VSS Unity, který Virgin Galactic představila v únoru, má za sebou první samostatný let. Po sérii pěti zkušebních letů v podvěsu nosného letounu WhiteKnightTwo šlo o první let s odpoutáním. Raketoplán strávil ve vzduchu asi 10 minut, dosáhl maximální rychlosti přes 740 kilometrů v hodině a vystoupal do výšky 15 kilometrů.

TIP: Virgin Galactic představila svůj nový raketoplán SpaceShipTwo

Podle zakladatele a majitele společnosti Virgin Galactic byl sobotní test úspěšný, nicméně VSS Unity má před sebou ještě dlouhou cestu. Je třeba shromáždit maximum letových údajů z reálného provozu a následně je analyzovat.

Důraz na důsledné testování je v případě leteckého a vesmírného průmyslu zcela zásadní, v případě Virgin Galactic jde ale o víc. Společnost si po tragické havárii, během které zemřel pilot Michael Alsbury a druhý pilot Peter Siebold skončil s vážnými zraněními v nemocnici, nemůže dovolit sebemenší chybu či podcenění. Sobotní úspěšný let SpaceShipTwo ale ukazuje, že Virgin Galactic je opět zpátky ve hře.