5. prosince 2014 si svůj vesmírný křest odbyla nová loď Orion, v níž mají američtí astronauti v budoucnu podnikat mise do hlubšího kosmu. Na vysokou zemskou orbitu odstartovala zatím bez posádky a bez vlastní funkční servisní a pohonné sekce, a to na raketě Delta IV Heavy – aktuálně nejsilnějším nosiči světa.

Let proběhl bez větších potíží a pokusný modul přistál v Pacifiku asi 4,5 hodiny po startu. Znovu má Orion vzlétnout během roku 2019, kdy v rámci mise Exploration Mission 1 (EM-1) bez posádky obletí Měsíc.

Říká se, že v Austrálii vás může zabít jakékoli zvíře a jakákoli rostlina. Zřejmě to neplatí absolutně, nicméně o tom, že je Austrálie opravdu drsným kontinentem, zřejmě nemůže být sporu. Nově se o tom přesvědčil i Greg, který se neohroženě vydal zachraňovat svého psa Maxe, kterého držel pod krkem pořádně urostlý klokan.

Nebojácný Greg se ovšem klokanímu samci postavil ve férovém pěstním souboji klokana proti muži a překvapivě vyhrál. Stačila mu k tomu jedna dobře mířená ráda do klokaního čenichu. Video zachycující bizarní pěstní souboj nasbíralo během několika hodin téměř dva miliony shlédnutí a tisíce komentářů.   

Jak ukazuje video BBC, klokaní souboje umí být pořádně drsné. Že odvážný Greg, jeho pes Max i klokan vyvázli nakonec ze šarvátky bez újmy, je tak tou nejlepší zprávou.

Na Ferdinandovu výzvu se dostavila jen nepatrná hrstka českých pánů a panovník se s tím musel smířit. Nakonec se tažení po jeho boku zúčastnilo jen několik žoldnéřských sborů společně s vojskem malé části šlechty a tří měst – Plzně, Českých Budějovic a Ústí nad Labem. 

TIP: Jak se Ferdinand nepohodl s českými stavy? Čtěte!

Proti králi

V únoru zástupci Starého a Nového Města uzavřeli obranný spolek proti Ferdinandovi. Brzy se k němu připojili i někteří šlechtici, kteří se hlásili k pronásledované jednotě bratrské. Pro Ferdinanda to byl jasný akt vzpoury. Stavové svolali veřejnou zemskou hotovost a většina šlechty se postavila proti vlastnímu králi. Ale jen v Čechách. Pomoc z vedlejších zemí koruny nepřišla. Když byl poté 24. dubna 1547 v bitvě u Mühlberka na hlavu poražen a zajat saský kurfiřt, Ferdinandovi už nic nebránilo a mohl se vrátit do Čech.

Tresty

Ferdinand přitáhl v čele vítězného vojska do Litoměřic, kde přijal zástupce stavů, kteří ho horlivě ujišťovali o své věrnosti, oddanosti a loajálnosti. Ferdinand už ale přemýšlel o tom, jak vzbouřence potrestat. A začal královskými městy. Panovník je podřídil přímému dozoru vlastních rychtářů a hejtmanů, omezil pravomoci cechů, zabavil jim část statků a důchodů a zrušil četná městská privilegia. Praha byla zbavena jednoty, musela odevzdat zbraně, vojenské zásoby, statky i důchody. Zavázala se platit stálou daň z piva a sladu a musela předložit všechna privilegia k revizi. Mnohým pánům byl zabaven majetek, nebo jim byly statky proměněny v pouhá královská léna a na řadu z nich čekalo domácí vězení. Nejhůře ale dopadla jednota bratrská, jejíž představitelé byli od té doby pronásledováni.

Chatrné zdraví a nehodní synové

Po potlačení stavovského povstání Ferdinand I. na Čechy zanevřel. Péči o zemi svěřil do rukou svého syna Ferdinanda Tyrolského a sám se o český stát zajímal jen nárazově. Je pravda, že po smrti jeho milované ženy na tom nebyl ani zdravotně nejlépe. Na odpočinek se mu ale viditelně nechtělo a ani jeden z jeho synů mu nedělal radost. Ferdinand se oženil s nevhodnou ženou a Maxmilián měl příliš volnomyšlenkářské názory.

„Jeho zdraví, dosud výtečné, se změnilo kolem roku 1560. Na Zelený čtvrtek roku 1564, chtěl podle obyčeje umývat nohy chudým, byl však zachvácen mdlobou. Živořil ještě několik měsíců a zemřel 25. července roku 1564.“ Bylo mu šedesát jedna let a plných třicet osm z nich byl vladařem. Zemřel ve Vídni, ale ani ne po roce byly jeho ostatky přeneseny do Prahy a uloženy po boku jeho milované ženy Anny v katedrále sv. Víta. 

Společnosti Just Eat a Starship Technologies před pár dny psaly historii. 28. listopadu se v Londýně uskutečnilo první známé doručení jídla autonomním robotem.

Místní obyvatelka jménem Simone si objednala jídlo z nedalekého tureckého restaurantu a použila k tomu mobilní aplikaci Just Eat. Z ústředí Starship Technologies vyrazil jeden z jejich robotů. Zajel do restaurantu, vyzvedl tam objednané jídlo, a pak pokračoval na adresu, na kterou měl objednávku doručit.

Uživatelka Simone dostala textovou zprávu, že jídlo je na cestě, a pak ještě další zprávu, která obsahovala kód k otevření nákladového prostoru droida. Simone nemohla věřit vlastním očím, a připadala si, jako že se ocitla ve vědecko-fantastickém filmu.

TIP: Dodávky od Mercedesu budou fungovat jako mateřské lodi robotů

Elektricky poháněná robot Starship Technologies se pohybuje po 6 kolech. Doručuje zásilky v okruhu 3 až 5 kilometrů od základny. Může jet rychlostí až 16 km/h, ale obvykle se pohybuje jako svižný chodec, tj. rychlostí kolem 6 km/h.

Podmínky života v přírodě se s ročními obdobími zásadně proměňují. Proto jsou zvířata nucena využívat dobu, kdy je potravy dostatek a zásobit se na měsíce chladu a nouze. Díky tomu se můžete během celého roku setkávat v lesích a na polích s různými „spižírnami“, které si jednotliví živočichové vytvořili.

Podzemní komory

Určitě nejznámějším tvorem, který si tvoří zásoby, je křeček polní (Cricetus cricetus). Do úkrytu, který je často až dva metry pod zemí, odnáší v lícních torbách zrní a není žádnou zvláštností, když se některému jedinci podaří „nakřečkovat“ i dvacet kilo. Podobně si počíná i sysel.

Dalším zvířete, které spoléhá na zásoby „ve sklepě“, je norník rudý (Clethrionomys glareolus). Žije na okrajích lesů a pod zemí si na zimu střádá různá semena. V hnízdě norníka je možné nalézt zejména bukvice a žaludy, které jsou jeho oblíbenou potravní složkou. Výčet zvířat, která se na zimu připravují tímto způsobem, by nebyl kompletní bez hraboše polního (Microtus arvalis). Hrabošovy spletité chodby obsahují i krmné komůrky, jež slouží jako dočasné úkryty pro později konzumovanou potravu.

Zásoby poněkud jiného druhu si pod zemí dělá krtek. Jde o často značné množství žížal, které ovšem krtek neusmrcuje. Pouze jim poraní nervové centrum a ochromí je, takže kořist zůstává delší dobu naživu a je zdrojem stále čerstvé potravy. V takové zásobárně můžeme objevit i několik stovek žížal a různých ponrav.

Probodnuté úlovky

Nejen savci, ale i ptáci si tvoří zásoby potravy. Někdy přitom myslí na zimní období, jindy prostě nemohou velké množství jídla zkonzumovat hned, a tak je odklidí z dosahu jiných zájemců. Třeba brhlík lesní (Sitta europaea) si schovává semena do štěrbin kůry, kde je může nejen bezpečně ukrýt, ale také pohodlně zpracovat. Když objeví na krmítku semena slunečnice, létá ke zdroji tak dlouho, dokud všechna nezastrká do kmenů okolních stromů. Pak je postupně rozklovává a vybírá chutná jádra.

Ťuhýci mají apetit na jinou potravu a také jiný způsob jejího uchovávání. Pokud se jim daří lov, přebytečnou kořist napichují na ostré trny šípku, trnky nebo na ostré větvičky různých keřů. Tento způsob jim rovněž napomáhá k tomu, že mohou kořist snadno trhat. Takto napichují nejen hraboše, ptáčata, ale i větší hmyz.

TIP: Obratný lovec našich vod aneb Vydra a její svět

Se zásobami ulovených hrabošů se setkáváme i u některých sov. Sovy totiž nemají vole, a tak se nemohou dostatečně nasytit „na později“, jako například dravci. Proto si musí tvořit zásoby. Někdy je možné vidět tělíčka ulovených hrabošů přímo u hnízda nebo na oblíbených stanovištích. V případě, že se třeba kulíškovi nejmenšímu (Glaucidium passerinum) daří lov hrabošů, ukládá si je přímo do dutiny, kde hnízdí.

Zapomnětlivost matkou nových stromů

Celá řada dalších ptáků a savců si schovává potravu. Bobr evropský (Castor fiber) má v oblibě měkké dřeviny, které okusuje na březích. Na zimu se připravuje tak, že pod hladinu odnáší olistěné větve stromů, které zapichuje do dna, aby nevyplavaly.
Dalším příkladem může být veverka obecná (Sciurus vulgaris). Známky její „proviantní činnosti“ lze velmi často vidět na větvích stromů v podobě zavěšených hub. Kromě toho si však toto přičinlivé zvířátko odnáší i různá semena do četných skrýší v dutinách. Zejména si ráda schovává lískové oříšky, nebo i vlašské ořechy. Také u ní můžeme objevit drobný srnčí shoz (srnčí paroží), který ráda okusuje. Veverka dokáže do své skrýše nanosit až tři kila různých semen a zásoby si dělá i v zemních úkrytech. Často ji zastihneme, jak někde u stromu v trávě schovává oříšek nebo žalud. Veverky mají ovšem často smůlu v tom, že jim takto uschovanou potravu někdo „vyfoukne“ – nejčastěji jiná veverka. V jiných případech může na konkrétní skrýš jejich původkyně zapomenout a díky tomu na místě později vyroste nový keř nebo strom.

Obdobně často dopadnou semena, která si pro pozdější konzumaci schovává sojka obecná. Když je na podzim hojnost žaludů, zahrabává je do zemních úkrytů. Dělá to tak, že samotným žaludem, který nese v zobáku, vymáčkne důlek a zatlačí jej do země. Pak místo zakryje listím nebo trávou. Jestliže se jí nedaří vmáčknout žalud do pevnější hlíny, položí jej na zem, zobákem vytrhne trávu, aby vznikl důlek a teprve tam žalud uloží. V mnoha případech na ukryté jídlo zapomene.

Rezervy i nedobrého

Techniku uchovávání nespotřebovaných úlovků si vedle menších živočichů osvojili i dravci. Například liška obecná (Vulpes vulpes), pokud uloví větší kořist, spotřebuje jen část a zbytek ukryje. Většinou někde u pařezu zatlačí zbytek do listí nebo do trávy a čenichem maso zahrne dalším listím nebo trávou.

Rys ostrovid (Lynx lynx) loví i větší savce, jako jsou srny nebo mufloni a různá mláďata. Z ulovené kořisti zkonzumuje na jedno posezení asi tři kila masa a zbytek zahrabe. Jestliže se mu nedaří ulovit nic jiného, často se k dřívějšímu úlovku vrací. U rysa je zvláštností i to, že někdy zabité zvíře vůbec nenačne a jen jej schová před dalšími konkurenty. Vrací se až když má hlad. Kořist schovává tak, že ji přikryje větvemi, trávou nebo zahrne sněhem. Někdy ji zatahuje i pod větve nízkých stromů.

Podobně jako rys, pod listím a trávou, ukrývá zbytek kořisti i medvěd hnědý (Ursus arctos). V dutinách stromů můžeme zase objevit zásoby kuny lesní (Martes martes). Ve skrýších má zbytky kachen, bažantů, ondater a dalších živočichů. Kuna skalní (Martes foina) zase ráda schovává vejce ptáků.

Tchoř tmavý (Mustela putorius) si podobně jako krtek tvoří zásoby z ochromených úlovků. V jeho případě jsou to žáby, které kousne do páteře a tím je ochromí. Tchoře vede instinkt k tomu, aby zabíjel, dokud je kořist k dispozici. Na druhé straně ale není na žabách potravně závislý a ani je nemá v oblibě. Dokonce po požití žabích samic vyvrhuje rosolovité obaly s vajíčky, která mu bobtnají v žaludku a působí zažívací potíže. Bezprostředně po ulovení si s „odporem“ otírá stále tlamičku. Příležitost vytvořit rezervy je ovšem příliš lákavá, než aby tchoř opovrhl i touto „nechutnou“ stravou. Instinkt tak jako v případě mnoha jiných tvorů a rituálů vítězí nad osobními libůstkami.

Zkušenosti z prvních bojů s Finy (1939–1940) vedly k požadavku na vývoj nového typu tanku, vyzbrojeného houfnicí velké ráže, jejíž těžké granáty by dokázaly prorazit i odolné stěny betonových bunkrů. Tak vznikl KV-2, stroj s novou mimořádně velkou věží, který nesl tedy houfnici ráže 152 mm. Výroba sice běžela pomalu, ale k útvarům postupně přicházely další a další stroje. Do konce roku 1940 k jednotkám odešlo 102 vozidel a do začátku německého útoku přibližně 200.

KV-2

• Osádka: 6 mužů
• Hmotnost: 53 t
• Délka: 6,8 m
• Šířka: 3,35 m
• Výška: 3,28 m
• Pancéřování: 30–110 mm
• Pohonn jednotka: V-12
• Výkon motoru: 375 kW
• Max. rychlost: 26 km/h
• Hlavní výzbroj: 152mm houfnice M-10
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DT
• Dojezd: 140 km 

Produkce probíhala ještě po německém útoku, přičemž celkově vzniklo 340 exemplářů KV-2. Stroje určené primárně k ničení betonových pevnůstek byly nasazeny v bojích úplně jiného druhu. Jejich mohutné dělo dokázalo likvidovat jakýkoliv německý obrněnec, neboť těžký protibetonový granát probíjel na vzdálenost 1 500 metrů ocelovou desku silnou 70 mm. Proto se často používaly k zastavování nepřátelských tankových úderů.

Temná hmota (nebo též skrytá látka) představuje dosud neodhalenou substanci, jež je podle současných kosmologických modelů nezbytná k vysvětlení struktury a dynamiky vesmíru. Temná hmota má tvořit víc než čtvrtinu energie a hmoty kosmu. 

První indicie o existenci této substance se objevily v 30. letech, když Fritz Zwicky studoval kupu galaxií v Panně: Odhadl přitom, že aby bylo možné objasnit rychlost pohybu jednotlivých členů kupy, musela by obsahovat 400× víc hmoty, než pozorujeme. Podobně se vysvětlují rotační křivky spirálních galaxií, které jsou ploché – se vzdáleností od středu se obvodová rychlost rotace nesnižuje: Podle zastánců existence temné hmoty to nezbytně svědčí o přítomnosti nepozorované hmotné substance.

Všechna „odhalení“ skryté látky však stavějí na silném předpokladu platnosti zákona univerzální gravitace tak, jak jej odvodil Isaac Newton pro pohyby těles ve Sluneční soustavě. Popírači existence temné hmoty argumentují, že v tomto případě dochází k neoprávněné extrapolaci teorie odvozené pro škály astronomických jednotek na škály megaparseků.

TIP: Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu?

V roce 1983 formuloval Mordehai Milgrom hypotézu známou dnes pod obecným označením MOND neboli MOdified Newtonian Dynamics (modifikovaná newtonovská dynamika): Podle ní má gravitační síla funkční závislost na hodnotě zrychlení a pro malá zrychlení (ve „slabém režimu“) je efektivnější. Pro plochou rotační křivku okrajových částí spirálních galaxií by tedy nebylo nutné hledat skrytou látku, stačila by ta viditelná; stejně tak bychom mohli vysvětlit nečekaně velkou rychlost pohybu galaxií v kupách. Milgromovo elegantní řešení má mnoho zastánců a někteří z nich přetvořili jeho původní hypotézu do plně relativistické teorie gravitace; převažují však stoupenci standardní kosmologie s temnou hmotou.

4. prosince 1996 byla vypuštěna planetární sonda Mars Pathfinder, která na Mars dopravila první vozítko – rover Sojourner.

Sondu vynesla do vesmíru nosná raketa Delta II (stalo se tak jen měsíc poté, co odstartoval Mars Global Surveyor). Po 7 měsíční cestě Mars Pathfinder přistál 4. července 1997 na Marsu v pánvi Ares Vallis, v oblasti zvané Chryse Planitia. Složené sluneční panely po dobu cesty ukrývaly malé vozítko zvané Sojourner, schopné pohybovat se po okolí povrchového modulu a tím rozšířit zkoumanou oblast.

Ačkoliv byla proklamována životnost vozítka Sojourner pouze týden a povrchového modulu měsíc, obě části jí značně překonaly. Poslední komunikace se sondou Pathfinder proběhla 27. září 1997, kdy pravděpodobně došla energie v bateriích udržující teplotu modulu.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars

Mise za 265 miliónů amerických dolarů skončila značným technickým i vědeckým úspěchem, když se podařilo splnit a překročit většinu původních plánů. Během pobytu na povrchu Marsu sonda odeslala zpět na Zemi 2,3 miliard bitů informací včetně 16 500 obrázků pořízených přistávacím modulem a 550 obrázků pořízených vozítkem. Získaná vědecká data umožnila poodhalit, že se v historii planety nacházelo období, které bylo teplejší a vlhčí než je tomu dnes a které umožnilo krátkodobou existenci tekuté vody na povrchu. Po technické stránce se povedlo otestovat nové technologie - například přistávání planetární sondy pomocí airbagů, které nebyly použity nikdy před tím.