Na ledovém šelfu Krále Balduina ve východní Antarktidě se nachází velký záhadný kráter o průměru 2 kilometry. Odborníci si původně mysleli, že vznikl při nedávném dopadu meteoritu. Mezinárodní tým vědců z Nizozemí, Belgie a Německa teď ale přišel s novým vysvětlením. Podle nich je v tomto případě viníkem počasí.

TIP: Na Sibiři objevili další záhadné krátery. Vědci volají po okamžitém průzkumu

Badatelé využili pozorování v terénu, satelitní snímkování i klimatické modely a dospěli k názoru, že kráter na šelfu Krále Balduina vytvořil vítr. Jde o to, že silné a trvale vanoucí větry zřejmě do této oblasti přinesly teplý suchý vzduch a zároveň odfoukly sníh.

V důsledku toho povrch ledového šelfu ztmavl, více se ohříval, roztával a nakonec vznikl kruhový tvar připomínající kráter.

Patřili k nejbohatším mužům, kteří kdy chodili po této planetě. Přitom oba začínali takměř od nuly!

Král černého zlata: Naftař John D. Rockefeller

• Kdy: 1839–1937
• Kolik: 340 až 663 miliard dolarů

Když šestnáctiletému Johnovi plačící matka oznamuje, že se jeho otec právě odstěhoval neznámo kam, mladík má ve svém dalším počínání jasno: musí co nejdříve vydělat alespoň 100 000 dolarů, aby svou matku a čtyři sestry dobře zabezpečil. Okamžitě začíná pracovat jako účetní a po třech měsících se dočká kýžené odměny: první výplaty ve výši 50 dolarů.

Johnovi je hned jasné, že tudy cesta k uskutečnění jeho snu nevede. Vrhá se proto na podnikání. V roce 1863 se z něj stává naftař. V té době ale nejde o žádnou převratnou kariéru, nafta se totiž používá hlavně ke svícení a tak nikoho příliš netrápí, že Rockefeller si na zpracování „černého zlata“ postupně vybuduje monopol. Pak se ale nafta a benzín začínají používat v dopravě a poptávka po nich raketově stoupá. Ceny určuje John! Díky tomu se brzy stává prvním dolarovým milionářem na světě. V době, kdy má na účtu nejvíc, odpovídá jeho majetek skoro polovině ročního hrubého produktu tehdejšího Československa!

Miliardář z chatrče: Průmyslník Andrew Carnegie

• Kdy: 1835–1919
• Kolik: 75 až 298 miliard dolarů

Andrew Carnegie se narodil do rodiny chudičkého skotského tkalce. Žijí v chatrči s jedinou obytnou místností! Když je mu třináct let, rodina se stěhuje do USA. Aby Andrew přispěl do napjatého rodinného rozpočtu, okamžitě začíná pracovat. Za dvanáctihodinové směny a práci od pondělí do soboty bere 1 dolar a 20 centů týdně!Později začíná pracovat u železniční společnosti a ušetřené peníze výhodně investuje. V roce 1873 zakládá ocelářskou firmu, která z něj brzy udělá milionáře. V roce 1901 společnost výhodně prodává a jeho majetek v přepočtu na dnešní poměry dosahuje 75 až 298 miliard dolarů! Protože si dobře pamatuje na své chudé začátky, velkou část svých peněz se rozhodne věnovat na charitu, vzdělávání, a umění. Obzvláštní zálibu má v podpoře knihoven. Celkem jich založí 2 811!

Počátky zuávů jako vojenské jednotky jsou neodmyslitelně spojeny s ambiciózním plánem francouzského krále Karla X. Bourbona, který se pro větší slávu Francie rozhodl získat silnější vliv v severní Africe, a proto padlo rozhodnutí dobýt Alžírsko. Tato země byla po staletí pod nadvládou osmanských Turků, po francouzské invazi v roce 1830 však změnila své pány. 

Následujícího roku Francouzi postavili prapor domorodých válečníků z berberského kmene Zouaoua (někdy též Zwawa), původem z pohoří Djurdjura v části Alžírska, jež se nazývá Kabýlie. Tento kmen předcházela pověst skvělých válečníků a vážili si ho i Osmani, kteří z jeho řad vybírali deye, což bylo dvacet devět místních vládců, kteří spravovali Alžírsko z pověření tureckého sultána. Brzy po vytvoření prvního praporu byl postaven i druhý a roku 1838 třetí. Tak se začaly psát dějiny elity francouzské armády.

Pod africkým sluncem

Lehká pěchota zuávů se pod francouzskou vlajkou zapojila do války o Alžírsko velmi intenzivně. Účastnila se všech významných válečných operací během dobývání země Francouzi, s postupem času však také ztrácela svůj čistě domorodý charakter. Nejvíce se proslavila během obléhání města Constantine roku 1837, kdy s obdivuhodnou odvahou bojovala v první linii při čelním útoku na město. Utrpěla sice velké ztráty, ale získala obrovské renomé.

Svou vlastní zástavu zuávové dostali v dubnu 1841, aby ji krátce poté pokřtili krví v průsmyku Miliana. Zuávský pluk v následujících letech postupně opouštěli domorodí Berbeři, kteří přecházeli k alžírským ostrostřelcům, a v jeho řadách postupně převládli Francouzi. Výnosem císaře Napoleona III. z roku 1852 byl původně jediný zuávský pluk rozdělen na tři, tedy přesně podle počtu provincií francouzského Alžírska, v nichž byly tyto nové regimenty dislokovány. O dva roky později se ozvaly polnice daleko na východě, na Krymu. Před zuávy stála první vojenská akce mimo Afriku.

Za slávu Francie

Roku 1853 vyústil spor mezi Osmanskou říší a carským Ruskem v krymskou válku. Na jedné straně Rusko, na straně druhé spojenci z celé Evropy – Britové, Italové a také Francouzi, kteří na Krym povolali osvědčené bojovníky. Od roku 1854 bylo proti Rusům nasazeno i po dvou praporech z každého alžírského pluku zuávů. Aktivně se zúčastnili obléhání a poté dobytí Sevastopolu a roku 1855 se jejich řady rozrostly o nový pluk, tzv. Císařskou gardu. Zatímco na Krymu bojovali zuávové proti Rusku, v Alžíru se jejich druhové vypořádávali s posledními zbytky odporu proti francouzské nadvládě.

Další vojenská mise čekala na zuávy roku 1859 na Apeninském poloostově, kde probíhala válka za sjednocení Itálie. Tentokrát stanula Francie se Sardinským královstvím proti Rakousku, které bylo zarytým odpůrcem italské nezávislosti a případného sjednocení. Francouzi měli za úkol hájit oblast Piemontu, kde se volání po nezávislosti ozývalo nejsilněji.

Do akce byly zapojeny první, druhý i třetí zuávský pluk a také Císařská garda. I tentokrát zuávové dostáli své pověsti. V bitvě u Magenty 4. června 1859 bojovali nejen statečně, ale dokonce tak, že prolomili řady nepřátel a zmocnili se rakouských zástav. Za tuto akci byl 2. zuávský pluk, přezdívaný Šakalové z Oranu, jako první odměněn Řádem čestné legie.

Zámořské dobrodružství

Tři roky po bitvě u Magenty se Napoleon III. pustil do dalšího vojenského tažení, které mělo stvrdit velmocenské postavení Francie a obnovit její koloniální panství v Americe. A tak se roku 1862 vydal prapor 2. zuávského pluku z Afriky za oceán, do Mexika, a byl brzy následován několika dalšími prapory 1. a 3. pluku.

Důvodem byl fakt, že Mexiko nedokázalo splácet své pohledávky evropským zemím. Francie (na rozdíl od Velké Británie a Španělska) o smírné řešení sporu nestála a Napoleon III. se rozhodl Mexiko vojensky obsadit. Zuávové se v Mexiku zúčastnili několika velkých bitev a zakusili také porážku.

Pokračování: Zuávové ve válkách 19. a 20. století (2): Na západní frontě

Stalo se tak v květnu 1862 v bitvě u Puebly, kde francouzské expediční armádě uštědřilo mexické vojsko tvrdou lekci. Nicméně francouzské válečné operace v Mexiku úspěšně probíhaly až do roku 1866. Během této doby se zrodilo Mexické císařství v čele s Maxmiliánem I. Habsburským a zuávové byli u toho. Teprve po intervenci USA a zejména kvůli hrozbě Bismarckova Pruska, které s nelibostí sledovalo vzestup evropského konkurenta, nařídil Napoleon III. stáhnout francouzské síly zpět do Evropy.

Pokud patříte mezi fanoušky vesmíru, pravděpodobně znáte projekt APOD (Astronomy Picture of the Day) – unikátní sbírku fotografií pořízených během největších vesmírných misí i amatérskými fotografy. S vybranými snímky se ostatně můžete setkat i na webu Tajemství vesmíru. Jeden snímek pro každý den je pochopitelně velmi šikovným materiálem pro tvorbu kalendářů. Pokud se nechcete trápit s výrobou toho vlastního, pořiďte si nový kalendář připravený přímo NASA. Kromě přehledu všech již uveřejněných fotografiií zde každý měsíc reprezentuje nejvydařenější snímek. Že jde v mnoha případech o hotová umělecká díla ani není třeba dodávat.

Okolo 80 % Japonců má záchod vybavený nějakou formou bidetu. V Evropě a Česko nevyjímaje jde ale stále spíše o okrajový doplněk či výbavu luxusních hotelů a špičkových restaurací. Změnit pohled Evropanů na hygienu na toaletách se snaží japonský výrobce se svým modelem inteligentní toalety.

Proklatě chytrá mísa

Teplé záchodové prkýnko vzbuzuje v našich končinách nepříliš příjemné představy. Nemusí být ale nutně znakem toho, kdo na něm seděl před vámi. Inteligentní toaleta umí prkýnko nejen vyhřát na příjemnou teplotu, umí toho mnohem víc.

Součástí chytré toalety je i robotická tryska vybavená několika senzory. Jakmile dokončíte svou potřebu, tryska vám omyje pozadí vodou s přesně nastavenou teplotou, osuší vás teplým vzduchem a nakonec i navoní. Pomocí dálkového ovládání (například v chytrém telefonu) si lze zvolit specifické mytí „pánské“ či „dámské“.

S dokončením očisty ale práce pro chytrou toaletu zdaleka nekončí – nastává druhá fáze – desinfekce. Toaleta se poté co ji opustíte automaticky uzavře, spláchne, vyčistí a pomocí UV světla i vydesinfikuje. Voda použitá k desinfekci má přesně nastavené Ph, které rozpouští soli a likviduje bakterie. Některé modely chytrých toalet nabízí i poměrně úsměvné funkce – například „toaletní deník“, v němž se zaznamenává četnost vašich návštěv a můžete si tak udělat rychlý přehled o svém zdraví.

Exoplaneta HAT-P-7b ze souhvězdí Labutě, která je od nás vzdálená asi 1 000 světelných let je jedním z takzvaných horkých jupiterů. Je asi o 40 procent větší a o 80 procent hmotnější než náš Jupiter. Obíhá ale v těsné blízkosti své hvězdy, a je permanentně rozžhavená na téměř 2 tisíce stupňů Celsia.

David Armstrong z britské Univerzity ve Warwicku a jeho kolegové zpracovali data teleskopu Kepler, který tento hvězdný systém s mnoha dalšími pozoroval po dobu několika let. Zjistili, že se jasnost planety HAT-P-7b během času mění.

Badatelé dospěli k názoru, že změny jasnosti způsobují ohromná oblaka, která kondenzují na odvrácené straně planety. V atmosféře HAT-P-7b zřejmě vanou mohutné vichry a ty prohánějí oblaka po planetě.

TIP: Řídká jako balsové dřevo: Planeta KELT-12b je nafouklý horký jupiter

Planeta HAT-P-7b je tak nesmírně horká, že látky, které běžně známe v pevné podobě, na ní zřejmě tvoří součást oblaků. Proto mraky na HAT-P-7b obsahují základní stavební molekuly minerálů, jako jsou rubíny nebo třeba safíry.

Historik Josef Macek se pokusil z dostupných informací poskládat charakteristiku Ludvíka Jagellonského, ale je to dost těžké u krále, který nastoupil na trůn v deseti letech (1516) a zemřel o dalších deset let později.

Mladý král

Málokdo ví, že za dnešní podobu zámku zachycenou na dobovém vyobrazení vděčíme rodu Gallasů, kteří ho získali roku 1634 a později z něj udělali nejstarší hradní muzeum ve střední Evropě.

Ve Valdštejnově moci

Syn Melchiora a Kateřiny Kryštof z Redernu byl posledním členem rodu v Čechách. Zúčastnil se stavovského odboje a ztratil frýdlantské i liberecké panství. Roku 1621 odešel na své lužické statky a o jeho panství se začal zajímat Albrecht z Valdštejna. Zprvu na Frýdlant umístil pouze svoji vojenskou posádku, ale netrvalo dlouho a v červnu 1621 získal od císaře panství jako zástavu za půjčené peníze. O necelý rok později udělil Ferdinand II. Valdštejnovi panství Liberec i Frýdlant v léno. Později byla jeho panství prohlášena za fideikomis a majorát v mužské linii a Albrecht z Valdštejna se tak mohl psát i „ z Frýdlantu“. Sen Albrechta z Valdštejna o vlastním dominiu se začal uskutečňovat.

Frýdlantské panství bylo svou polohou na severu Čech optimální a mělo se stát centrem Valdštejnovy „země“. V březnu 1624 bylo sice vyhlášeno vévodství frýdlantské, ale faktickým sídlem císařského generalissima se stal Jičín. Valdštejn na zámku často nepobýval, což se projevilo i v tom, že zámek v podstatě zůstal v podobě, jakou mu vtiskli páni z Redernu. Poté, co byl Albrecht z Valdštejna v Chebu v únoru 1634 zavražděn, získal frýdlantské panství jako odměnu za Valdštejnovu likvidaci hrabě Matyáš Gallas. 

Dháka: Nejhorší místo na světě

Země: Bangladéš
Počet obyvatel: 14 399 000

Třiadvacátého dubna 2013 se na osmipatrové budově Rana Plaza na předměstí hlavního města Bangladéše objevily velké trhliny, a mnozí zaměstnanci proto továrnu urychleně opustili. Na místo dorazil stavební inženýr, který konstatoval, že objekt není bezpečný. Jenže vedení fabriky veškeré obavy odmítlo a nařídilo zaměstnancům přijít další den do práce. Kvůli častým výpadkům elektřiny (v Dháce se opakují i padesátkrát za den) fungovaly v horních patrech budovy obrovské generátory, jejichž provoz narušoval už tak chatrnou statiku objektu. Když se pak následujícího rána zapnuly, továrna se zřítila a v troskách zahynulo 1 127 lidí. Došlo k tomu přitom jen pár měsíců poté, co při požáru jiné továrny na předměstí Dháky zemřelo 117 lidí. 

V Bangladéši funguje okolo pěti tisíc textilních továren, které vyrábějí oblečení pro řadu známých oděvních značek po celém světě. Když se nedávno tamní zaměstnanci vydali demonstrovat za zvýšení platu zhruba z osmi set korun měsíčně na dva tisíce, policie proti nim použila slzný plyn a gumové projektily. Společnost The Economist Intelligence Unit vypracovala žebříček nejhorších světových míst k životu, přičemž brala v úvahu kritéria jako politickou stabilitu, úroveň zdravotní péče, vzdělání nebo infrastrukturu – a Dháku zařadila hned na druhé místo. Hůře už dopadl jen syrský Damašek zmítaný občanskou válkou.

Většina cizinců při návštěvě Dháky nejhůř hodnotí naprosto chaotickou dopravu. Kvůli všudypřítomným dopravním zácpám může překonání několikakilometrové trasy trvat i hodiny. K tomu připočtěte permanentní hluk, žebráky, špínu, znečištěný vzduch a získáte alespoň přibližnou představu, proč se toto město považuje za téměř nejhorší místo k životu na světě.

San Pedro Sula: Domov samotného Satana

Země: Honduras
Počet obyvatel: 719 000

„V San Pedru žije samotný Satan,“ tak popsal život v tomto městě majitel tamního pohřebního ústavu. „Lidé se tu zabíjejí, jako by to byla kuřata.“ Honduraské San Pedro Sula bývá označováno jako „světové hlavní město vražd“. Na sto tisíc obyvatel tady připadá 173 násilných úmrtí ročně. Odhaduje se, že zhruba 80 % kokainu, který míří do Severní Ameriky, putuje přes Honduras. V ulicích řádí gangy a obětí vraždy se může stát prakticky kdokoliv: studenti, mechanici, farmáři, řidiči autobusů, obchodníci či novináři. 

Mužů zákona potkáte v ulicích jen pár, a navíc jsou mnozí z nich zkorumpovaní, či dokonce sami zapletení do zabíjení. Tristní situace panuje rovněž v místních přeplněných věznicích, kde jsou vraždy též na denním pořádku. 

Peking: Megapole pod oblakem smogu

Země: Čína
Počet obyvatel: 21 150 000

Peking by mohl sloužit jako odstrašující příklad, kam až může vést bezohledná honba za ekonomickým růstem. Už řadu let má město obrovské problémy se smogem a zdá se, že se situace příliš nezlepšuje. Čínské úřady se snaží se znečištěným ovzduším bojovat pomocí utlumování provozu továren (je-li úplně nejhůř) či omezováním počtu nových automobilů. Jenže už teď jezdí ulicemi Pekingu přes pět milionů aut, takže zmíněné opatření samo o sobě nestačí. Čas od času proto hlavní město Číny zahalí na řadu dní šedý oblak smogu, který je zřetelně vidět dokonce i z vesmíru. 

Podle nedávné studie uveřejněné ve vědeckém časopise BMJ (British Medical Journal) zkracují zplodiny obyvatelům města život v průměru o děsivých patnáct let. Mnozí lidé se proto snaží pobyt venku co nejvíce omezovat, a když už musejí na ulici, tak jedině s ochrannými rouškami. 

Přes všechny problémy se na začátku letošního roku objevila překvapivá zpráva, že Peking již o své prvenství přišel – nejvíce znečištěným městem na Zemi je nyní oficiálně indické Dillí.

Manila: Město sužované tropickými bouřemi

Země: Filipíny
Počet obyvatel: 1 652 000

Žádnou zemi na světě nedevastují tropické bouře tak často jako Filipíny – za rok se jich na toto souostroví snese pět až deset. Poslední děsivou připomínkou zmíněného prokletí se stal v listopadu 2013 „supertajfun“ Haiyan, který dosahoval v nárazech rychlosti až 275 km/h, a jedná se tak zřejmě o nejsilnější vichřici všech dob. Počet obětí jenom na Filipínách přesáhl tehdy 6 200 a ještě v lednu 2014 se nacházela další těla. 

Ačkoliv hlavní město Manila nepatřilo mezi nejvíce postižené lokality, mělo tehdy namále. Nachází se v metropolitní oblasti Metro Manila, kde žije téměř dvanáct milionů lidí, přičemž tajfuny i záplavy tu patří k běžným jevům. Například v roce 2009 zatopil tajfun Ketsana některé lokality až do výšky dvoupatrového domu a celkově tehdy na Filipínách zahynulo nejméně 464 lidí. Části města zůstaly odříznuty od světa a řada obyvatel uvízla na dlouhé dny na střechách svých domů. Situace se opakovala v roce 2011, kdy se kvůli tajfunu Nesat museli mnozí Manilané brodit ulicemi města po pás ve vodě.

Norilsk: Otrávené místo v mrazivém sevření

Země: Rusko
Počet obyvatel: 175 000

Ruský Norilsk je nejseverněji položeným městem světa, přesto má 175 tisíc obyvatel. Celkem 250–270 dní v roce jej pokrývá sníh a 110–130 dní tam zuří sněhové bouře. Polární noc zde panuje od prosince do půlky ledna, což znamená zhruba šest týdnů nepřetržité tmy. V létě se teploty asi tři až čtyři měsíce pohybují nad nulou, po zbytek roku mrzne, až praští. Autobusy jezdí v konvojích, aby bylo možné cestující okamžitě přesunout do jiného vozu v případě, že jeden z nich uvízne ve sněhu. 

Mrazivé počasí však nepředstavuje jediný důvod, proč patří Norilsk do kategorie „Extrémov“. Ve městě se totiž nachází obrovský důlní a metalurgický komplex na těžbu niklu, mědi a kobaltu. Kdysi tu byli na práci nasazeni vězni z gulagů; v letech 1935–1956 jich přitom ve zdejších lágrech dřelo více než 500 tisíc – v nelidských podmínkách a kruté zimě. Dnes Rusové pracují v továrnách dobrovolně, protože si tak mohou vydělat slušné peníze.

Daní za vytěžené suroviny je však katastrofální míra znečištění – Norilsk v tomto ohledu zaujímá jednu z prvních příček na světě. Na jih od města tak zmizely všechny stromy a vegetace do vzdálenosti desítek kilometrů a vystřídala je šedivá pustina.

Kvůli emisím oxidu siřičitého a dalších nebezpečných chemických látek čelí místní obyvatelé zvýšenému riziku rakoviny a onemocnění dýchacích cest. Průměrná délka života pracovníků zdejších továren je pak asi o deset let nižší než u zbytku ruské populace.

Rio de Janeiro: Bohatství uprostřed chudoby

Země: Brazílie
Počet obyvatel: 6 323 000

Pokud jde o nerovnost v příjmech obyvatel, patří Brazílii přední místo ve světovém žebříčku: zatímco 10 % nejbohatších Brazilců shrábne 42,7 % celkového příjmu národa, 34 % těch nejchudších si z něj ukrojí jen 1,2 %. A zřejmě nikde jinde to není vidět víc než ve slavném Rio de Janeiru.

Na jedné straně ulice stojí honosné vily milionářů a luxusní výškové budovy, zatímco doslova proti nim se rozprostírají tisíce slumů neboli favelas, jak jim říkají místní. Ti nejchudší nemají ve svých dřevěných či plechových chatrčích ani vodovod. Šťastnější jedinci si pak mohli dovolit robustnější zděné domky. Lidé se zde živí, jak se dá: přebírají odpadky, čistí boty a seznam končí prostitucí či obchodem s drogami.

Ze slumů se ovšem stala i oblíbená turistická atrakce – každoročně si je přijedou prohlédnout desítky tisíc turistů, obvykle však z bezpečí klimatizovaných autobusů. Pro tamní vládu představuje samozřejmě existence chudinských čtvrtí problém. Policie se snaží při masivních zátazích vytlačit ze slumů zločinecké gangy, ale výsledky jsou zatím rozpačité. Přestřelky a vraždy tak zůstávají na denním pořádku.

Detroit: Pád až na dno

Země: USA
Počet obyvatel: 681 000

Kdysi byl Detroit symbolem úspěchu a výkladní skříní automobilového průmyslu. Stěhovali se sem lidé z celých Spojených států, aby si splnili svůj americký sen. V roce 1950 mělo město 1,85 milionu obyvatel, kteří pobírali v dobách prosperity nejvyšší průměrný plat v celé zemi. Téměř 300 tisíc lidí zde pracovalo ve výrobě. 

Dnes je ale všechno jinak: Detroit se z velké části proměnil v město duchů, které připomíná scény z postapokalyptických filmů. Počet obyvatel klesl na pouhých 680 tisíc a dluhy dosáhly takové výše, že musela radnice požádat o ochranu před věřiteli. Dlužná částka přepočtená na jednoho Detroiťana činí asi 25 tisíc dolarů, tedy zhruba půl milionu korun. 

Ve městě narazíte na tisíce chátrajících domů a dalších staveb a v mnoha ulicích už ani nesvítí pouliční lampy. Nezaměstnanost dosáhla značných rozměrů a kriminalita vesele bují: na sto tisíc obyvatel připadlo v roce 2012 celkem 53 vražd, tedy desetkrát víc než v New Yorku. Počty policistů v ulicích přitom v posledních deseti let vytrvale klesají, takže se daří objasnit jen 10 % všech zločinů. Pokud byste tedy chtěli do Detroitu zavítat, pak nezapomeňte – vstup jen na vlastní nebezpečí!