Každý kdo byl v Africe na safari, ví, že jedním z nejvyhledávanějších a nejčastěji fotografovaných zvířat je lev. Přitahuje nejvíc pozornosti a spousta lidí by asi byla zklamaná, kdyby ho na své cestě po africké přírodě neviděla. Ve většině nejnavštěvovanějších parků černého kontinentu je „král zvířat“ k vidění zcela běžně, ale tento stav se bohužel začíná měnit i tam.

Znalost zasvěcených, „objev“ veřejnosti

Lvů ubývá prudkým tempem. Není to ovšem záležitost posledních pár let, jak se v některých médiích momentálně píše. Jde o důsledek lidského vlivu za posledních několik desetiletí. Fakt, že si toho široká veřejnost dříve nevšímala, nemění nic na skutečnosti, že lvů v Africe už delší dobu nežije několik stovek tisíc, jak se mylně předpokládalo, ale pouhých asi 20 000 kusů.

To nemůže překvapit nikoho, kdo se zajímá o africkou faunu, protože podobný trend panuje u většiny afrických zvířat již delší dobu a ti nejzasvěcenější předpokládali současný stav už dávno. Vždyť zhruba před dvaceti lety mi pan Vágner říkával, že než dospěju, v Africe nebudou mimo parky žádná zvířata. Bohužel se moc nespletl.

Chudý život mimo parky

Nejsmutnější je, že veřejnost pravdivou stránku „kauzy Afrika“ nezná. V televizi je přece k vidění spousta dokumentů, kde se ukazuje, jak zvířata spokojeně žijí, jak si hrají, jak loví … V pořadech ale nezazní, že příběh je většinou smyšlený a slepený ze záběrů mnoha různých jedinců. A především – až na výjimky je vše točeno v chráněných parcích. Člověk proto nemá šanci poznat, jak vypadá příroda mimo parky a rezervace. A tam je situace tragická: lvi jsou stříleni a tráveni lidmi proto, že ohrožují dobytek a také proto, že lidská populace postupně vytlačuje zvířata z původních teritorií.

TIP: Serengeti, největší přírodní divadlo aneb Mecca afrických parků

Dříve byli lvi rozšířeni skoro po celé Africe. Oblasti, které dříve obývali, jsou nyní rozdrobeny na malá území, ve kterých přežívají. Populace lvů i ostatních zvířat mimo parky je v porovnání s minulostí, až na pár čestných výjimek, mizivá.

Lidožrouti z donucení?

Lvi od nepaměti občas zabíjí člověka a z některých jednotlivců se stali vyloženě lidožrouti. Ve většině historických případů šlo však o zvířata s různým handicapem, což se o dále popisovaných šelmách říct nedá.

Střety mezi lvy a lidmi jsou stále častější a v některých oblastech jsou noční můrou pro obě zúčastněné strany. V mnoha částech Afriky už není místo ani pro jednoho z těchto savců a tak se problémy vyhrocují. Nedostatek přirozené kořisti, nemoci, pytláctví, populační exploze domorodého obyvatelstva, rozšiřování zemědělství a s tím spojená ztráta původního prostředí ze lvů logicky dělá hladová zvířata. Některé smečky se tak začaly specializovat na lov lidí.

Pro tyto lvy je člověk většinou jedinou a zároveň nejsnáze dostupnou potravou. Sledováním chování a zvyků lidí se naučili, kdy a jak je nejvhodnější zaútočit. To se ovšem týká pouze několika málo území a několika smeček v celé Africe a rozhodně to není pro lvy běžné ani typické.

Je jen dobré si uvědomit, že i zvířata umí přemýšlet. V určitých oblastech přesahují počty lidských obětí číslovku 50 za rok. Když ale obrátíte úhel pohledu, zjistíte, že člověk zabil za pár posledních desetiletí několik set tisíc lvů. Někteří z vědců i ochránců přírody si myslí, že tohle chování je „odvetou“ za to, jak lidé lvy pronásledují. Situace, kdy člověk zvířata stíhá a zabíjí a ta se vědomě brání, je známá u slonů. Nebylo by tak velkým překvapením, pokud by lvi podvědomě jednali ze stejných pohnutek.

Geniální stratégové

Lvi loví to, co je smečka lovit naučí a to jim pak „chutná“ po celý život. Je to jako s lidmi, asi vám stejně jako mně nejvíc chutná jídlo od maminky. Pokud tedy mají možnost výběru, dávají většinou po celý život přednost určitému druhu kořisti. Každé z afrických zvířat je vrcholem evoluce, a proto je lov dramatem se vším všudy. Na jedné straně stojí miliony let vývoje kořisti, na straně druhé miliony let vývoje predátora. Zvířata proti sobě stojí v nerovném boji, který (asi pro mnohé překvapivě) častěji končí úspěchem pronásledovaného. Úspěšnost lva při lovu totiž kolísá mezi 20–40 %. Ve většině případů tedy oběť útok přežije a lev odchází s prázdnou.

Lvi nejsou vrcholovými predátory náhodou a je úžasné vidět, jak vysoce se rozvinula spolupráce smečky při lovu zejména větší nebo nebezpečné kořisti. Používají rozdílnou loveckou taktiku, která se liší podle spousty detailů – druhu kořisti, počtu lovících lvů, ale hlavně naučeného chování, které mladší získávají od starších a zkušenějších členů smečky. Proto je zcela běžné, že lvi z různých částí Afriky loví odlišné druhy zvířat, i když se v jejich teritoriích vyskytuje stejná kořist. Rozdíly v lovecké technice jdou tak daleko, že smečky, žijící od sebe jen několik desítek kilometrů a specializující se například na buvoly, podnikají své útoky zcela jiným způsobem. Z toho je opět vidět, jak umí lvi využít zkušenosti získané učením a v případě potřeby je dále rozvíjet a přizpůsobovat.

Sportovní lov, nebo pouhé vraždění?

Lev v přírodě prakticky nemá přirozeného nepřítele a může zabít téměř jakékoli zvíře. Přesto se nedokáže ubránit lidským vlastnostem, jako je hloupost, chamtivost a touha zabíjet ve spojení s moderními zbraněmi. Před těmi jej neuchrání ani sedmicentimetrové špičáky a osmnáct ostrých, jako háků zahnutých drápů.

V posledních letech stále víc přichází do módy zabíjení vzácných zvířat pro zábavu. Lidé, kteří této „zábavě“ propadli, to ovšem honosně nazývají trofejním nebo sportovním lovem. Kratochvíle, která má se sportem pramálo společného, se zúčastňují většinou velmi bohatí lidé. Účelem je trumfnout ostatní obdobně postižené chudáky velikostí „ulovené“ kořisti. K odstřelům si proto vybírají jen ty největší a nejsilnější jedince, jejichž prostřednictvím zřejmě dokáží lépe poléčit vlastní mindráky. Pro volně žijící populace zvířat jde často o katastrofu. Odstřely se mnohdy povolují i v rezervacích a kupříkladu zabití vůdce lví smečky znamená téměř jistou smrt pro všechna mláďata. Dalším příkladem je odstřel dospělých sloních samců, čímž „lovci“ způsobují nevratné změny ve sloní populaci v konkrétní oblasti, protože velkých sloních samců nad 35 let je v Africe velice málo. Zabíjení silných samců je obrovským problémem pro všechna divoká zvířata. Jejich genetický přínos je totiž naprosto zásadní a ztráty jsou nenahraditelné.

Afrika jako továrna na peníze

V Africe existuje stále více farem, které se zabývají chovem zvířat pouze pro účely následného odstřelu. Na jedné straně jsou zde ukazována mláďata lvů, v zákulisí si můžete zcela legálně lva odstřelit. Lidé, kteří zaplatí v některých případech statisíce korun za zabití zvířete, ale nejsou vůbec odvážní, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Lov“ je většinou bezpečnější než zaříznutí slepice na venkovském dvorku. Klienta vždy doprovází ozbrojená eskorta dalších lidí, kteří mají za úkol dát zvířeti ránu z milosti, pokud by zákazník minul nebo dostal strach.

V mnoha případech se záležitost zvrhne v pouhé vraždění, ovšem to se z kůže ležící na zemi v domě „lovce“ nikdy nedozvíte. Z peněz, které klient zaplatí, jde pouze malý zlomek na ochranu zvířat. Drtivou většinu spolknou firmy, které jsou do tohoto obrovského a vzkvétajícího byznysu zapojeny.

Volání o pomoc

Lví řev se nese savanou už tisíce let a je pouze na nás, jestli nás při cestách po Africe budou nadále budit lvi, nebo zvuky strojů, lidí a dobytka. Musíme opravdu všechno zničit, abychom si uvědomili, že bez toho nemůžeme žít? Možná vám připadá, že možnosti středoevropana ovlivnit život na afrických savanách jsou mizivé, ale jen znalost pravdy může otevřít cestu činům a změnám. Pokud vás alespoň něco z výše popsaného přinutilo k zamyšlení, pak tyto řádky nejsou zbytečné.

Afrika je přes všechny problémy stále ještě rájem na zemi pro miliony zvířat, ale jejich počty se každým dnem snižují. Pokud půjde vývoj tímto směrem a tempem, je vysoce pravděpodobné, že vaše děti uvidí zvířata už jen v některých parcích. Ohromující lví řev nebo strašidelný hyení chechot zmizí spolu se svými původci.

Vládce bez koruny a bez království

Lev je často v knihách uváděn jako král a vládce zvířat, ale skutečnost je jiná. Zvířata naštěstí nemají potřebu kastovat jiné živočišné druhy a přidělovat jim pochybné vlastnosti, podle kterých by se měly chovat. Při bedlivém pozorování lvího života zjistíte, že s králem má společné snad jen to nicnedělání. Při průchodu savanou mu velké druhy savců nedávají přednost a naopak jim lev často ustupuje z cesty. Dospělý lví samec je poměrně líné zvíře a jeho jedinou starostí je zajistit, aby hranice „jeho“ království nepřekračovali jiní lví samci. Království ovšem ve skutečnosti nepatří samcům, i když ho několik let ovládají. Ve skutečnosti jsou pravými majitelkami království lvice, které je dědí z pokolení na pokolení už tisíce let.

Jak loví zvířecí král

Lvi většinou loví společně. Jedna část smečky se skrývá a druhá se kořisti ukáže a dokáže ji vehnat svým druhům přímo pod drápy. Samice přitom pro smečku uloví až 3/4 veškeré potravy. Lví samci se přiživují na kořisti lvic nebo i jiných predátorů, při zabíjení velké kořisti je ale jejich síla nenahraditelná. Lev se také ke kořisti umí neslyšně plížit anebo skrytě čeká na procházející oběť. Pak prudce zaútočí (podle některých zdrojů dokáže běžet rychlostí až 80 km/h) a kořist pronásleduje, jen zřídka na vzdálenost větší než 100 metrů. Po dostižení oběti ji sráží na zem tlapou nebo se velkým skokem dostane na hrdlo, kde se také nejčastěji zakusuje. Oběť zabíjí v převážném množství případů udušením a smrt je občas velice zdlouhavá. Ostatní lvi pak někdy zaživa žerou dlouho umírající zvíře. Kořist je ovšem již s největší pravděpodobností v šoku a pravděpodobně nic necítí. Toto je v ostrém kontrastu oproti psovitým šelmám, kde je většinou do 10 minut kořist i sežraná. Menším zvířatům lovící lev někdy zlomí vaz nebo páteř.

Početné lví smečky, které mají ve svém teritoriu dostatek například buvolů nebo slonů, se specializují na lov velké kořisti. Při lovu takto velké a nebezpečné kořisti může ovšem přijít o život i lev. Běžnou kořistí lva jsou antilopy, zebry, pakoně, gazely, ale i ptáci, plazi a malí savci. Dokáže zabít i žirafu, která se ale umí účinně bránit a dokáže lvovi roztříštit svým kopancem lebku. Lví samec dokáže spořádat na posezení až 45 kilo masa a pak několik dní tráví. Při žrádle má přednost dospělý samec před lvíčaty a lvicemi. U kořisti strpí jen malá lvíčata.

Když u úlovku překvapí několik lvic klan hyen, dokážou hyeny lvice odehnat, ne však v případě, že jsou přítomni dospělí samci. Lvi a hyeny se v podstatě vůbec nemají rádi a konkurenční boj o potravu je velmi krutý. Lvi v některých oblastech až polovinu své kořisti ukradnou hyenám a hlavně lví samci při první příležitosti hyeny zabíjí. Mezi lvy a hyenami panuje, pokud to převedeme do lidského hlediska, něco jako nenávist.

Nejlepší podmínky pro cestování po světě mají občané Německa. Jejich pasy jim umožňují bez zdlouhavých formalit navštívit 158 zemí světa. Jen o jednu zemi méně mají na výběr obyvatelé Švédska, následovaní Finy, Francouzi, Švýcary, Španěly, Jihokorejci a Brity (156).

Češi mohou bez víza vycestovat do 151 zemí světa což jim v hodnocení vyneslo 8. místo aktuálního žebříčku. O dvě místa hůř jsou na tom Poláci (149) a o tři obyvatelé Slovenska (148). Češi mohou v bezvízovém styku vycestovat do všech zemí Evropské unie a EHS, tedy Norska, Lichtenštejnska a na Island, do Švýcarska a 79 zemí, s nimiž má Česká republika bezvízový styk.

Nejméně žádanými pasy jsou ty afghánské (24), pákistánské (27) a irácké (29). Z evropských zemí má nejméně bezvízových režimů Kosovo (41). Z největších světových ekonomik je na tom z pohledu cestování nejhůře Čína, která má bezvízový styk pouze se 56 zeměmi světa.

Argentina má v otázce práv homosexuálů a transsexuálů jedny z nejliberálnějších zákonů na světě. Sňatky mezi osobami stejného pohlaví je zde možné uzavírat již od roku 2010, což zemi pasovalo na první v rámci Latinské Ameriky a desátou zemi na světě, která svazky homosexuálů oficiálně povoluje. Širokých práv se v zemi těší i transsexuální a bisexuální menšina.

TIP: Homosexualita u zvířat: Je opravdu proti přírodě?

Nyní byla zdejší legislativa podrobena další, poněkud zapeklité zkoušce. Na soud se obrátila 33letá žena, která chtěla po smrti manžela uzavřít svazek se svou nevlastní, jen o rok mladší, dcerou. Matrika její žádost odmítla s odůvodněním, že by šlo o nezákonný rodinný svazek. Soud nyní žádosti vyhověl s tím, že argentinská ústava zaručuje všem občanům právo zajistit si své vlastní štěstí. Obě ženy výrok soudu přivítaly a oznámily, že hodlají uzavřít manželství v nejbližším možném termínu.

V pořadí již devadesátou osobností roku se stal nastupující americký prezident Donald Trump. Podle šéfredaktorky časopisu Nancy Gibsové měl letos největší vliv „realitní magnát a majitel kasin, z něhož se stala hvězda televizních reality show a provokatér“. V otázce, zda jde o vliv pozitivní, nebo spíše negativní je podle Gibsové Amerika rozdělena. Pro jedny představuje Donald Trump vítězství obyčejných lidí nad hluboce zakořeněnou arogancí vládnoucí třídy, pro druhé jde o symbol úpadku slušnosti a politiku otrávenou rasismem a sexismem. 

Mezi poraženými finalisty skončili neúspěšná kandidátka Hillary Clintonová, turecký prezident Erdogan nebo anonymní hackeři, kteří stojí za velkými mezinárodními kybernetickými útoky. Loni si Time jako osobnost roku vybral německou kancléřku Angelu Merkelovou.

Ocenění „Osobnost roku“ uděluje časopis Time již od roku 1927, kdy se jej získal americký aviatik Charles Lindbergh. V minulosti toto ocenění získali například Mahátma Gándhí, Adolf Hitler, Josef V. Stalin, Winston Churchill, královna Alžběta II, Nikita Chruščov, J. F. Kennedy, Martin Luther King, Rúholláh Chomejní, papežové Jan Pavel II. a František, Barack Obama, Vladimir Putin nebo Mark Zuckerberg.

Z Queensu do Bílého domu

Donald John Trump se narodil v roce 1946 v newyorském Queensu jako čtvrté z pěti dětí. Jeho prarodiče z otcovy strany byli původem němečtí emigranti, kteří se přistěhovali do Spojených států v roce 1885. Otec se stal v New Yorku velkým stavebním podnikatelem.

Mladý Trump studoval na Kew-Forest School ve Forest Hills, v newyorské městské části Queens. Kvůli problémům při studiu jej rodiče ve třinácti letech poslali na vojenskou akademii (New York Military Academy), kde získal akademické vzdělání. Poté studoval dva roky na Fordham University, pak přestoupil na Wharton School patřící k Pensylvánské univerzitě. Po absolvování bakalářského studia v oboru ekonomie a finančnictví nastoupil v roce 1968 do otcovy firmy Trump Organization, ve které v současnosti působí jako předseda a generální ředitel. Je také zakladatelem společnosti Trump Entertainment Resorts, která provozuje mnoho kasin a hotelů po celém světě. V říjnu 2016 byl Donald Trump podle seznamu časopisu Forbes 499. nejbohatším člověkem světa.

Podle nové teorie se ve velmi mladém vesmíru světlo pohybovalo mnohem rychleji než dnes. Tvrdí to astrofyzici João Magueijo z britské Imperial College London a Niayesh Afshordi z kanadské University of Waterloo.

Badatelé spočítali, že když měl čerstvě zrozený vesmír úplně nepředstavitelnou teplotu 10 tisíc biliónů biliónů stupňů Celsia, světlo se v něm pohybovalo prakticky nekonečnou rychlostí.

Podobných výstředních astrofyzikálních teorií se objevuje celá řada. Většinou krátce zazáří v médiích a pak se zase zmizí v zapomnění. Teorie Magueija a Afshordiho má ale ohromnou výhodu v tom, že by ji mělo být možné ověřit pozorováním.

Odpověď přinese reliktní mikrovlnné záření

Magueijo s Afshordim totiž předpovídají, že pokud jejich extravagantní představa platí, mělo by to zanechat stopu na povaze reliktního mikrovlnného záření. To je prastaré elektromagnetické záření, které vyplňuje celý vesmír od doby nedlouho po Velkém třesku.

TIP: Můžeme zjistit přesné stáří vesmíru?

Podle výpočtů Magueija a Afshordiho by veličina spektrální index reliktního záření, který popisuje počáteční hustotu vlnění ve vesmíru, měla mít velmi přesnou hodnotu 0,96478. Ani více, ani méně. Doposud nejpřesnější měření, které máme k dispozici díky vesmírnému teleskopu Planck, udává tuto hodnotu jako 0,968, což je velmi těsné. Brzy se snad dozvíme více.

Přibližně polovina případů otravy krve končí smrtí. Jedinou naději skýtá včasný zásah lékařů proti bakteriálním původcům těchto otrav. V současné době se otravy krve léčí masivními dávkami antibiotik. Bakterie jsou ale vůči antibiotikům stále více rezistentní a vědci proto hledají i jiné možnosti léčby.

TIP: Nečekaná první pomoc: Hydrogel s hadím jedem zastavuje krvácení za pár sekund

Na Harvardu vyzkoušeli metodu čištění krve pacientů s otravou krve pomocí magnetických částic. Vyvinuli železné částice pokryté protilátkou, která dovede navázat téměř všechny typy bakterií, které se podílejí na velké většině případů otravy krve. Když se takové částice dostanou do krve pacienta, stačí použít magnet a s jeho pomocí krev vyčistit. Pokud v krvi zůstanou nějaké nepoužité částice železa, tak to není žádné neštěstí. Do pěti dnů se samovolně rozloží.

Na Kalifornské univerzitě v Berkeley postavili robota, který je sice malý, ve skákání je ale nepřekonatelný. Skáče prý do výšky lépe, než všichni dosavadní roboti.

Když to vědci měřili, tak Saltatorial Locomotion on Terrain Obstacles, čili SALTO, ve skoku do výšky poráží populárního skokana volského, jednu z největších žab na světě. Stále ale existují zvířata, která skáčou do vzduchu lépe, například africké poloopice komby.

Hopsající robot váží 100 gramů, a když se natáhne, tak měří 26 centimetrů. Ze země vyskočí do výšky 1 metru.

TIP: Malý čtyřnohý robot Minitaur poskakuje, otevírá dveře a přeleze i plot

SALTO byl navržen k překonávání obtížného terénu a inženýři se při jeho konstrukci inspirovali přírodou. Měl by být k dispozici záchranářům při akcích na obtížně dostupných místech.

Orchideje mají v květné ekologii velmi specializované, různorodé a komplikované vztahy. Zjednodušeně by se dalo říci, že jejich květy se během dlouhého evolučního procesu dokonale přizpůsobily svým opylovačům, a to nejen tvarem. Jen málo orchidejí nabízí hmyzu nektar, a proto jej musí lákat jiným způsobem. Mnohé druhy lákají hmyz prostřednictvím zbarvení a vůně květu, některé však používají mnohem komplikovanější způsoby.

Vábivé živé pasti

Velmi zajímavý způsob opylení mají střevíčníky (Cypripedium), jejichž velké pantoflíčkové květy představují pro hmyz dokonalé pasti. Květy neobsahují žádný nektar, a tak opylovače láká výrazná barva jejich pysku. Přilákaný hmyz se usadí na okraj pysku, kde na hladkém povrchu uklouzne a spadne úzkou štěrbinou do nitra květu. Vzhledem k hladké stěně a zahnutému okraji nemůže vylézt zpět k štěrbině a hustý porost chloupků na dně pysku mu umožňuje pohyb pouze ve směru zahnutí chloupků. Tedy směrem k blizně a tyčinkám.

TIP: Nejkrásnější klobouky našich lesů aneb Utajená krása českých hub

Kromě toho se na pysku, přesně za tyčinkami, nacházejí holé, průsvitné plošky – jakási okénka, která působí jako optický signál a lákají hmyz do těchto míst. Ten se přes lámavé chloupky prodírá k domnělým otvorům, kde nad sebou uvidí skutečné přechody a snaží se jimi vylézt ven. Cestou se však musí otřít o prašníky, přičemž na sebe setře lepkavý pyl. Při návštěvě dalšího květu se situace opakuje s tím rozdílem, že při prolézání lámavych chloupků nalepený pyl otírá o bliznu. Cíle opylení je tedy dosaženo.

Klamání tělem

Snad nejneuvěřitelnější způsob opylení má evropský rod hmyzovník (Ophrys). Květy těchto rostlin jsou zejména svým tvarem až velmi nápadně podobné některým druhům hmyzu a vědci dlouho nevěděli, jaký biologický význam tato podobnost má.

Později bylo pozorováním zjištěno, že jedinými návštěvníky tořiče (Ophrys speculum) jsou samečci jednoho druhu žahalky (čeleď Scoliidae), kteří se při návštěvě květu pohybují jako při pohlavním aktu. Výsledkem tohoto pozorování bylo objevení dosud neznámého principu opylení, který se označuje jako pseudokopulace. Zpočátku sice tomuto vysvětlení málokdo věřil, ale později byl jev s konečnou platností potvrzen a podrobně popsán.

Z nápadníka nosič pylu

Téměř všechny známé druhy tořičů jsou opylovány pomocí stejného mechanismu. Květy představují pro opylovače atrapy samiček, jimž se nápadně podobají. Samečci některých druhů hmyzu, pro něž je „atrapa“ uchystána, se líhnou asi o dva týdny dříve než samičky a za účelem plození potomstva začínají své družky intenzivně vyhledávat.

V období, kdy skutečné samičky ještě nejsou vylíhlé, se samečci snadno nechají zmást a při návštěvě květu opakovaně provádějí pohlavní akt. Při svém úsilí se snaží najít pohlavní otvor samičky, ale při pochopitelném neúspěchu po čase odlétají na jiný květ. Obvykle jsou však již „vybaveni“ pylem tořiče, který nevědomky přenášejí na další květy.

Sameček totiž při prudkých pohybech často narazí hlavou nebo zadečkem do nitra květu, kde jsou uloženy rozmnožovací orgány. Zde se nachází i pyl, který má většina orchidejí slepený do zvláštních brilek na stopkách. Ty jsou opatřeny ploškami s přilnavou a na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinou, kterou se přilepí na hlavu nebo zadeček hmyzu.

Neodolatelně svůdný parfém

O tom, že tento způsob opylování je opravdu detailně propracovaný, svědčí i další zajímavý jev. Přilepené brilky stojí na těle hmyzu určitý čas kolmo vzhůru, aby nedošlo k samoopylení květu. Teprve po určitém čase se ohnou a předkloní dopředu, což má pro úspěšné opylování květu tořiče zásadní význam. Sameček totiž při návštěvě dalšího květu provádí stejné kopulační pohyby a nalepené brilky ve správné poloze otírá o níže položenou bliznu. Tím je úspěšné opylování květu zajištěno. Pozoruhodné je, že hmyz se přilepených brilek jen těžko dokáže zbavit a často s nimi létá i několik týdnů.

Tořiče ovšem musí imitovat i další důležité signály, kterými přimějí hmyzí nápadníky k požadovanému chování. Nejdůležitější z nich je pachový signál, který samečci vnímají smyslovými brvami na tykadlech. Jejich evoluční rozpoznávací mechanismus jim umožňuje identifikovat mezi tisíci pachovými signály přesně tu vůni, kterou vypouštějí právě jejich samičky. Vědecký výzkum ovšem dokázal, že květy tořičů se vyznačují vysoce specializovanou směsí pachů, které produkují v četných buňkách rozmístěných na pysku. Ty se překvapivě chemicky úplně neshodují se směsí pachů skutečných samiček, ale samečci na ně jako na totožné reagují.

Lest pro nezkušené

Pro vyhledávání sexuálních partnerů využívá hmyz ve velké míře také hmatové a optické signály. Pokud hmyzí sameček přisedne na květ – atrapu samičky – okamžitě vnímá prostřednictvím dotyků chodidel a těla kontaktní signály, jako je směr ochlupení a jiné specifické vjemy. Na květech tořičů je z tohoto hlediska směr ochlupení zajímavý a snadno pozorovatelný. U většiny druhů směřují chloupky od blizny k okraji pysku. U druhů ze skupiny Ophrys lutea a Ophrys fusca mají ale směr opačný, tedy od okraje pysku k blizně, což vyvolává u hmyzu zajímavou reakci. Opylující samci hned po přistání na květu registrují postavení chloupků a pokud se octnou na některém z tořičů této skupiny, automaticky se obracejí hlavou ke spodnímu okraji pysku a kopulují v obrácené poloze. Díky tomu se jim brilky nalepují na zadeček, zatímco u převážné většiny ostatních druhů tořičů přilnou samečkům na hlavu.

Výzkumy ukázaly, že princip pseudokopulace je v přírodě poměrně vzácný. Oklamaní samci většinou dost rychle odhalí lživý manévr těchto květů a už na ně více nelétají. Opylení proto zajišťují výhradně nezkušení nápadníci. Z toho důvodu je úspěšnost opylení v jedné populaci tořičů jen pěti až desetiprocentní. Pro zachování a přežití druhu to však stačí. Každý opylený květ totiž dokáže vyprodukovat několik tisíc semen.

Tento neuvěřitelný a v rostlinné říši jedinečný způsob opylování je charakteristický i vysokou specializací vztahu květů k opylovačům. Četnými pokusy se prokázalo, že některé druhy tořičů napodobují specifické signály jediného opylovače, což zaručuje jednotlivým druhům přenos pylu jen v rámci svého druhu.

Rozkvétají i pod zemí

Kromě případů jmenovaných v hlavním textu mají orchideje i další specifické adaptace. Většina z nich láká opylovače nápadným zbarvením květu nebo specifickou vůní, přičemž jejich květy neobsahují nektar. Jiné, například druhy z rodu pětiprstka (Gymnadenia) a vemeník (Platanthera) sladký nektar obsahují, ale mají jej uložen na konci dlouhých ostroh, ke kterým se dlouhým sosákem dostanou jen někteří noční motýli. A zde se setkáváme s další zajímavou adaptací. Bylo prokázáno, že červeně kvetoucí orchideje voní nejintenzivněji během dne a opylují je denní motýli. Naopak bíle kvetoucí druhy vylučují nejsilnější vůni v podvečer a v noci a jsou opylovány nočními motýly.

Zajímavým druhem je také sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum), u nějž nedochází k resupinaci květů (otočení květu o 180 i více stupnů zkroucením květní stopky nebo semeníku tak, že se pysk dostane do dolní části květu) a květ zůstává v původní poloze. Pysk tedy směruje vzhůru a slouží jako přistávací plocha pro čmeláky, kteří jsou téměř výhradními opylovači tohoto druhu.

Některé druhy orchidejí se dokážou opylovat samy. To může probíhat v otevřeném květu jako např. u druhu tořič včelonosný (Ophrys apifera), jediný samosprašný druh z celého rodu tořičů. U tohoto druhu se brilky na dlouhých stopkách samočinně vytáhnou z pouzder a během doby květu se postupně sklánějí až se dostanou přímo na vlastní bliznu. Jiné květy, např. některých druhů z rodu kruštík (Epipactis) nemusí vůbec rozkvést, protože opylování probíhá ještě v uzavřeném květu.

Zajímavým druhem je mezi orchidejemi hnědenec zvrhlý (Limodorum abortivum), který má jednu zvláštní schopnost. V dobách nedostatku vláhy může vykvést i pod zemí. A protože jsou jeho květy samosprašné, pod zemí vytvoří i tobolky se semeny, která se později mohou úspěšně rozvíjet.

Takzvaná „Stalingradská Madona“ představuje vánoční obrázek vytvořený vojenským lékařem a knězem Kurtem Reuberem v průběhu bojů ve Stalingradu. Autor Madonu namaloval na zadní straně jedné ruské mapy o rozměrech 100×85 cm. Panenku Marii chránící ve svém náručí Ježíše doprovází nápis: "Vánoce 1942 v kotli - Pevnost Stalingrad - Světlo Život Láska".

Zatímco Reuber padl do zajetí, kde roku 1944 také zemřel, jeho obraz se podařilo zachránit. Toto dílko, jež se stalo jakýmsi symbolem Vánoc ve stalingradském kotli, se podařilo odvézt v jednom z posledních transportů do Německa a dnes jeho originál můžeme shlédnout v berlínské Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche.

Příčinou zářiové havárie rakety Falcon 9, během předstartovního testu, byla podle Elona Muska překvapivá, neobvyklá a těžko předvídatelná souhra okolností. Společnost SpaceX nyní oznámila, že její vyšetřování havárie je u konce a chystá se na příští start. Chybí ji jen maličkost – povolení Federální letecké správy (FAA).

Milionový kontrakt

Příští misí v režii SpaceX mělo být vypuštění deseti komunikačních družic IridiumNEXT. Původní plány počítaly se startem 16. prosince. Ten se již téměř jistě neuskuteční. SpaceX ve včerejším prohlášení uvedla, že počítá se startem na počátku ledna 2017. Kontrakt s telekomunikační společností Iridium je přitom pro Elona Muska klíčový – celkem se počítá s vynesením 72 družic (66 aktivních a 6 záložních) na nízkou oběžnou dráhu. Smlouva z roku 2010 má SpaceX přinést 492 miliony dolarů. V době podpisu šlo o největší vesmírný kontrakt se soukromým dopravcem.

Projekt je důležitý i z českého pohledu – jedním ze subdodavatelů společnosti Iridium je i brněnská firma Frentech Aerospace, která pro družice vyrábí mechanismy pro rozevírání slunečních panelů.

Podle Federální letecké správy, která musí start povolit, ale zatím není vyšetřování uzavřené a o datu příštího startu se rozhodne až po definitivním ukončení šetření. Nový lednový termín startu tak nebyl potvrzen, ale ani vyvrácen.