V předchozí části článku jsme rozebrali možnosti života v podpovrchových oceánech měsíců Jupitera a Saturnu, a sice Europy, Ganymedu, Callisto a Enceladus. Ještě jeden měsíc však vábí pozornost vědců, a to Titan díky husté atmosféře a tekutým oceánům na povrchu.

Řeky, jezera, moře

Na detailních snímcích Saturnova měsíce Titan lze dobře rozeznat světlé oblasti protkané tmavými klikatými čarami jako rozvětvenými „odvodňovacími“ kanály, jež směřují k pobřežní linii. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po němž tečou proudy kapalného metanu, které končí v tmavé oblasti představující jezero či moře. „Vidíme zde říční systém, vytvářející typickou deltu při ústí do moře. Vznikají tak pobřežní ostrůvky a mělčiny podobně jako na Zemi,“ vysvětluje Martin Tomasko z Arizonské univerzity.

Hlavní složky atmosféry Titanu tvoří dusík, metan a etan. Plynný metan přechází do kapalné fáze při teplotách nižších než −170 °C. Na povrchu měsíce se pak vypařuje a vzniká oblačnost, z níž znovu vypadávají srážky v podobě metanového deště. Po dopadu na povrch stéká kapalný metan po svažujícím se terénu a vytváří říční koryta, jimiž se dostává do níže položených míst, kde vznikají jezera a moře. Obdobnou činnost probíhající na Zemi označujeme jako „koloběh vody v přírodě“ – jen na Titanu cirkuluje místo vody metan.

Na radarových snímcích povrchu měsíce se podařilo objevit například řeku delší než 400 km. Vědci usoudili, že koryto plní kapalina, protože se na radarovém snímku s vysokým rozlišením jeví tmavé. A podobně by vypadaly i pozemské toky. Identifikovaná řeka ústí do velkého jezera Ligeia Mare o rozměrech 420 × 350 km, které se nachází na severní polokouli měsíce.

Podpovrchový oceán 

Na základě dat z kosmické sondy Cassini byl na Titanu detekován vliv mohutných slapových sil, jež ukazují na přítomnost oceánu kapalné vody pod povrchem tělesa. Měsíc obíhá kolem Saturnu po eliptické dráze, přičemž jeden oběh absolvuje za necelých šestnáct dnů. Ke změnám jeho tvaru dochází v důsledku měnícího se působení planety: je-li k ní Titan nejblíže, jeho tvar se značně protahuje do podoby ragbyového míče.

Na základě měření dalších přístrojů na palubě sondy víme, že povrch měsíce tvoří vodní led, z velké části pokrytý vrstvou organických molekul – vodní oceán může být rovněž obohacen různými příměsmi včetně čpavku. Ačkoliv měření nevypovídají nic o množství vody, z modelů vyplývá, že může oceán sahat až do hloubky 250 km pod ledovou pokrývku měsíce, jejíž tloušťku vědci odhadují na 50 km.

Druhá šance na život?

„Strategie hledání života ve vesmíru by se měla zaměřit na pátrání po tom, co je pozorovatelné, a nikoliv po tom, co je pravděpodobné,“ prohlásil fyzik Freeman Dyson. „Máme tendenci vymýšlet teorie a odhadovat, co je pravděpodobné. S největší pravděpodobností však budou naše odhady chybné. Nikdy nebudeme mít tak velkou fantazii jako příroda.“ Podle Dysona by mohly kosmické sondy pátrat po projevech života na Jupiterově měsíci Europa pokrytém ledem. Pokud tam však neexistuje život nyní, v budoucnu se může situace změnit. A nejen na Europě…

Porovnání množství vody na Zemi a na měsících Europa a Titan: (ilustrace: PHL @ UPR Arecibo, NASA, CC BY 4.0)

Svítivost Slunce pomalu roste. Nejpozději za miliardu let zničí jeho žár veškerý život na Zemi a naopak na Marsu se naskytnou příhodnější podmínky: tamní teplota se zvýší, roztaje led nejen v polárních oblastech a na povrchu planety vzniknou jezera či moře napájená řekami. Uvedená epizoda však nebude příliš dlouhá. Jakmile v jádru Slunce vyhoří poslední zbytky vodíku, celková struktura naší hvězdy se radikálně změní – pomalu se zvětší a metamorfuje v tzv. rudého obra. V této fázi pak postupně pohltí Merkur a Venuši, a zřejmě i Zemi.

Jiná situace nastane ve vnějších částech Sluneční soustavy: Ledové měsíce Jupitera a Saturnu by se mohly stát obyvatelnými. Saturnův největší souputník Titan se v tomto směru jeví obzvláště nadějně, protože na svém povrchu uchovává zmrzlou „polévku“, bohatou na organické molekuly. Slunce v podobě rudého obra by mohlo zásoby ledu na Titanu roztopit a vytvořit tak globální oceán kapalné vody s rozpuštěným čpavkem, v němž se mohou organické molekuly proměnit v život. Podobný osud možná potká rovněž Enceladus, pod jehož ledovou pokrývkou se ukrývá kapalný oceán. Můžeme jen spekulovat, zda v něm existuje život.

Ještě dříve se však může proměnit v oceán ledový povrch Jupiterova měsíce Europa. Jak vyplývá z výzkumu, který před časem uskutečnily sondy Pioneer, Voyager a Galileo, nachází se pod jeho popraskaným ledovým krunýřem o tloušťce minimálně 10 km oceán slané vody. Slapové síly Jupitera a ostatních měsíců planety mohly aktivovat podmořské sopky, které nejen zahřívají vodní prostředí, ale poskytují případným mikroorganismům látky potřebné k životu. Obdobná situace pak může nastat i na Ganymedu či Callisto.

Nic není takové, jak vypadá. Lidské periferní vidění, tedy to, co jen tak letmo vidíme na okraji zorného pole, je zřejmě často jenom optickou iluzí.

Vědci tvrdí, že náš mozek automaticky doplňuje na okraj zorného pole to, co by tam podle něj mělo být. Periferní vidění mozek zpracovává v menším detailu, nežli střed zorného pole.

TIP: Svět zešedl. Zármutek ovlivňuje vnímání barev

Experimenty s viděním 20 dobrovolníků ukázaly, že periferním viděním jen obtížně vnímáme reálné změny, že je z velké části vytvořené optickou iluzí. Podle badatelů náš mozek běžně doplňuje části vnímaného obrazu. Kvůli tomu mohou fungovat kresby s optickými klamy.

Elišce bylo sedmnáct a měla tudíž správný „středověký“ věk na vdávání. Král Jindřich už byl ženatý a tak v úvahu připadal jeho čtrnáctiletý syn Jan. Římského krále ten projekt zaskočil. Měl hromadu jiných starostí, ale kontakt byl navázán a zájem probuzen.

Královští snoubenci 

Eliška Přemyslovna byla tedy zaslíbená lucemburskému princi Janovi. Eliška byla krásná a urostlá, jemné, až exoticky snědé pleti a po svém otci Václavu II. zdědila hrdost a vznešenost. Na druhé straně ale i panovačnost a vášnivou neústupnost. 

Hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu. Takové byly tituly čtrnáctiletého Jana Lucemburského. Jindřich VII. se chtěl v budoucnu věnovat pouze jediné politické funkci, a to královskému a později i císařskému vládnutí. Proto Janovi předal přímou vládu v Lucembursku. Nezletilý Jan vydal po převzetí vlády několik důležitých listin, kterými si zajišťoval podporu a přízeň všech, kdo měli v Lucembursku nějaké jméno. Eliška se k tomu útlému, teprve dospívajícímu princi Janovi nehodila. To byl také jeden z několika důvodů, proč král tak dlouho váhal, než se sňatkem souhlasil.

Sňatek

Mnohé z toho, čím si Eliška a Jan museli na začátku svého vztahu a své vlády projít, nebylo zrovna záviděníhodné. Ani jejich svatba se úplně neobešla bez komplikací. „Syn králův Jan, pokleknuv na stupně u trůnu, složil svému otci přísahu manskou a přijal slavně v léno království české s příslušnými jemu zeměmi. Potom odebralo se celé slavné shromáždění do paláce královského, kde podvečer nový král od kolínského arcibiskupa s kněžnou Eliškou oddán byl. Dne následujícího arcibiskup mohučský udělil novým manželům požehnání podle obyčeje tamějšího. Potom následovala veliká hostina na počest královských novomanželů. Pohříchu ale starým sporem o přednost arcibiskupů mohučského a kolínského, an každý z nich chtěl seděti králi po pravici, veselí tak rušeno bylo, že družina církevních knížat již z obou stran na sebe tasila meče. Moudrý král, aby předešel krveprolití, chytil svářící se kněze za ruce a odvedl je s žertem do svého paláce, kde pak obědval s nimi o samotě.“

O několik týdnů později se královští novomanželé vydali do Čech. Doprovázeli je Janovi poručníci v čele s Petrem z Aspeltu. Ale spíše než svatební cestu to připomínalo válečné tažení. Z Prahy totiž přicházely samé nepříznivé zprávy. Jindřich Korutanský obsadil se svými věrnými Kutnou Horu a královští manželé si museli českou korunu teprve vybojovat. 

Veterán první světové války generálplukovník Walther von Brauchitsch stanul v čele Vrchního velitelství pozemních sil (OKH) v únoru 1938. Stejně jako mnoho dalších důstojníků podporoval nacistickou politiku opětovného vyzbrojení Německa, ale obával se Hitlerových čím dál agresivnějších kroků směrem k sousedním státům. Nikdy se však nedostal s diktátorem do otevřené konfrontace a raději se snažil držet mimo politiku.

Nedostatek odvahy

Postupně pak přišel o většinu svého vlivu na průběh válečných operací. Hitler situaci konzultoval raději se svými oblíbenci než s velitelem, který pro něj zosobňoval ducha starého generálního štábu svázaného pruskými tradicemi. Útoku na Francii se Brauchitsch obával. Velmi dobře si pamatoval hrůzy Velké války a nechtěl znovu hnát německé vojáky na jatka. Hitler zůstával neoblomný, a tak generálplukovník začal koketovat s hnutím odporu.

Společně s náčelníkem štábu generálem Franzem Halderem uvažoval o svržení diktátora. Od slov však k činům nepřešli a zatím se zmohli pouze na memorandum, ve kterém na začátku listopadu 1939 vyzývali k odložení ofenzivy. Argumentovali nízkou morálkou pěchoty, která prý dokonce klesla pod úroveň z roku 1918. Hitlera takové řeči pochopitelně rozzuřily a generály obvinil, ne úplně neopodstatněně, z defétismu. Brauchitsch s Halderem se vůdcova hněvu zalekli a úplně se stáhli z příprav armádního puče. Špatné počasí navíc zapříčinilo, že Němci útok odložili, čímž padla jejich hlavní motivace k protihitlerovské činnosti.

Odstavený generál

Brauchitschův skeptický postoj se projevoval i během samotných příprav západního tažení. Generálplukovník patřil k hlavním odpůrcům tzv. Mansteinova plánu a raději by ponechal jádro obrněných sil u severně rozmístěné skupiny armád B. Navíc se obával, že by se případné změny v dislokaci jednotek nestihly provést před začátkem operace. Na podzim 1939 totiž byl již několikrát vydán rozkaz k soustředění jednotek, ale kvůli počasí se akce neustále odkládala. Později se však Brauchitsch nechal přesvědčit o potenciálu plánované ofenzivy a z titulu své funkce ji podporoval.

Walther von Brauchitsch (1881–1948) 

• 1895 nastupuje do vojenské akademie v Postupimi
• 1918 končí Velkou válku v hodnosti majora
• 1928 povýšen na  plukovníka
• 1933 stává se velitelem  1. divize
• 1938 jmenován do čela Vrchního velitelství branné moci
• 1940 vítězí ve Francii, povýšen na maršála
• 1941 převelen do zálohy

Během samotné operace iniciativní němečtí velitelé nadřízené štáby často ignorovali, takže Brauchitsch její průběh příliš neovlivnil. Přesto patřil k dvanácti vyvoleným, které Hitler v červenci 1940 povýšil do hodnosti polního maršála. Nadále se podílel na plánování velkých ofenziv, ale neúspěch před Moskvou v prosinci 1941 vedl k jeho odvolání. Výraznou kaňku na jinak úspěšné kariéře představuje Brauchitschova podpora válečných zločinů.

Zasadil se nejen o popravu polských obránců gdaňské pošty nebo o zákaz důstojnické kritiky nacistické rasové politiky. Stejně tak neprotestoval proti Hitlerovu známému rozkazu nařizujícímu na místě střílet zajaté politické komisaře. Walther von Brauchitsch nicméně nedlouho po válce zemřel na zápal plic, a tak nemohl být za své zločiny potrestán. 

Při snaze o pochopení vlastností mladého vesmíru se odborníci musejí omezit prakticky jen na výsledky numerických simulací. Nejcitlivější pozorování s velmi dlouhými expozicemi sice umožňují zobrazit i opravdu staré galaxie – zejména pokud pomůže mezilehlá kupa coby gravitační čočka –, ale i ty se obvykle datují do éry kolem jedné miliardy let po Velkém třesku. Pozorování nemají dostatečné rozlišení, abychom mohli odhadnout, zda se jedná spíš o galaxie spirální, či eliptické. 

Mezi nejvzdálenější (a v důsledku konečné rychlosti šíření světla i nejstarší) pozorovatelné hvězdné ostrovy patří kvazary, tedy objekty o velké svítivosti, jejichž podstatou jsou jevy v okolí aktivních jader obřích eliptických galaxií. Na základě toho však není možné říct, že eliptické galaxie v dávném vesmíru převažovaly, neboť roli hraje výběrový efekt: Stejně vzdálené spirální galaxie nejspíš neuvidíme, protože jim chybí ono aktivní jádro! 

Realistické zastoupení jednotlivých typů hvězdných ostrovů v minulosti tak zůstává otevřenou otázkou. Numerické simulace každopádně ukazují, že první zárodky – tzv. protogalaxie – se zformovaly přibližně již 100 milionů let po Velkém třesku, dosahovaly hmotnosti zhruba milionu sluncí a rozměrů řádově v desítkách světelných let, což jsou charakteristiky srovnatelné s dnešními obřími molekulovými oblaky. Protogalaxie však nejspíš tvořila především temná hmota. Velmi záhy se v nich začaly utvářet hvězdy a postupným slučováním do větších celků se zformovala současná podoba vesmíru.  

10. prosince 1974 vzlétla z mysu Canaveral raketa Titan IIIE s družicí Helios 1 pro zkoumání Slunce a detekci nabitých částic slunečního větru v okolí Země. Šlo o první kosmický start, na němž se s Američany podílelo tehdejší západní Německo.

Oběžná doba byla nastavena na 190 dní, dráha ležela v rovině ekliptiky ve vzdálenosti 0,309 až 0,985 AU od Slunce. Zhruba po 13 hodinách letu byly vyklopeny výsuvné tyče, aktivovány všechny přístroje a sluneční baterie. Rotační osa kvůli radiovému spojení se Zemí byla upravena do kolmice k rovině dráhy.

TIP: Která další sonda překročí heliopauzu, tedy oblast vlivu Slunce?

Plánovaná životnost systémů sondy byla tři měsíce, pracovala však mnohem déle. Sonda Helios 1 přestala reagovat na povely ze Země teprve po 12 letech, začátkem roku 1986. V současné době se Helios 1 nachází na heliocentrické dráze a objekt již není sledován.

Přestože se kočky obvykle na první pohled tváří chladně a odtažitě, ukazuje se, že chovají ke svým majitelům často velmi vroucí city. Dokazuje to například indonéská kočka, kterou před rokem objevil Keli Keningau Prayitno: Zarmoucené zvíře leželo na náhrobku své zesnulé paničky Ibu Kundariové a odmítalo se hnout z místa. Keli se jej pokusil vzít k sobě domů, ale ztrápená kočka se nechala přesvědčit pouze proto, že byla hladová. Jakmile se nakrmila, zase se vrátila na hřbitov. Ani nyní, po roce vytrvalého mňoukání a hlídání hrobu, se situace nezměnila – a tak začali aspoň kolemjdoucí nosit zvířeti jídlo a vodu, aby mohlo i nadále oplakávat skon milované paničky. 

Jedinečná scenérie údolí Chuang-lung (Huanlong) byla lidem známá již ve starověku. Na počátku dynastie Ming (1368–1644) zde čínští hodnostáři nechali postavit tři chrámy, které se staly poutním místem. Jelikož se jedná o památné místo čínských dějin, navíc obdařené čarokrásnou přírodu s vysokou biodiverzitu, bylo údolí v roce 1992 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 2000 bylo území vyhlášeno biosférickou rezervací.

Horský Žlutý drak

Území rezervace je tvořené mozaikou stanovišť od celoročně sněhem pokrytých horských vrcholů, přes alpínské louky po temperátní pralesy. Protože bylo údolí posvátné jak pro buddhisty tak i pro taoisty, bylo jen málo pozměněno těžbou dřeva a dalšími rušivými zásahy.

Jméno Chuang-lung znamená v překladu Žlutý drak a je odvozeno od vlnitého hadovitého tvaru, které travertinové skály mají při pohledu z výšky. Údolí se nachází v západním Sečuánu v okrese Songpan, asi 400 km od hlavního města provincie Čcheng-tu (Chengdu). Celé území má rozlohu 340 km², nachází se na jižním okraji náhorní plošiny Qinzang a je lemováno horskými štíty dosahujícími výšky i přes 5 000 metrů. Nejnižší část údolí je ve výšce 1 700 metrů.

Tisíce jezírek a vodopádů

Nejatraktivnější částí rezervace je sedm a půl kilometru dlouhé ledovcové údolí s neuvěřitelným počtem velkých i malých travertinových jezírek. Průvodce uvádí, že jich je  2 431. Travertin zde ovšem nevzniká vysrážením minerálního pramene, jak je tomu například v Tureckém Pamukkale.

TIP: „Ohnivá liška“ z Asie aneb Zranitelná panda červená

Celé pohoří je tvořeno vápencem. Na dně údolí jsou mohutné vrstvy vápencového štěrku, spodní morény bývalého ledovce. Voda, která vrstvami vápence protéká, ho rozpouští a na povrch se dostává ve střední části údolí. Zde se mísí s povrchovými vodami, otepluje se a tím dochází k ztrátě CO₂ a vysrážení travertinu. Největší jezera a travertinové kaskády vznikaly za bývalými čelními morénami, největší z nich jsou i přes deset metrů vysoké. Největší vodopád má na výšku čtrnáct metrů. Jednotlivá jezírka se liší barvou vody i usazeného vápence, organický materiál zde vytváří drobné hráze, které se postupně zvětšují.

Ukázněnost čínských návštěvníků

Když bylo údolí vyhlášeno památkou UNESCO, prudce se zvýšila jeho návštěvnost. Více začali přijíždět nejen zahraniční turisté, ale i samotní Číňany, kteří stále více a raději cestují. U vstupu do rezervace vzniklo moderní návštěvnické centrum a byla vybudována naučná stezka spojující nejvýznamnější vyhlídková místa a památky. Prakticky celá stezka je vedena po dřevěném chodníku nad povrchem země. Chodník byl pečlivě sestaven tak, aby nemusel být pokácen žádný strom.

Ve dnech státních svátku a víkendů, a to především na podzim, kdy barevné listí dodává údolí nezapomenutelnou atmosféru, je návštěvnost tak veliká, že tvoří nepřetržitý proud lidí po celé délce naučné stezky. Naštěstí jsou návštěvníci velice ukáznění a chodí pouze po značeném okruhu, takže okolní příroda je jejich přítomností rušena jen málo.

Plán italského ministerstva školství pozvednout u studentů zájem o čtení skočil blamáží. Do top 10 se na několika středních školách dostal i Hitlerův „Mein Kampf“. Italský ministr pro vzdělávání Alessandro Fusacchia to označil za odporné a knihu z žebříčku vyřadil. Předmětem hlasování mohly být podle zadání pouze knihy italských autorů vydané po roce 2000.

Řekni mi, co čteš…

Celostátního průzkumu se zúčastnilo 3,5 milionu studentů ze 138 tisíc základních a středních škol. Kniha nacistického zločince uspěla zhruba v desítce z nich. Alessandro Fusacchia je přesvědčen, že nešlo o chybné pochopení zadání, ale spíše o úmysl.

Celostátně nejúspěšnějšími tituly se mezi italskými studenty staly romány „Bílá jako sníh, rudá jako krev“ od Alessandra D´Avenia (v češtině vyšlo v roce 2012 v nakladatelství Jota), „Já se nebojím“ Niccolò Ammaniti (v češtině vyšlo v roce 2005 v nakladatelství Havran) a „Gomora“ Roberta Saviana (v češtině vyšlo v roce 2006 v nakladatelství Paseka).

Mezi nejoblíbenější se dostaly i knihy akcentující sociální otázky – například román „V moři jsou krokodýli“ od Fabia Gedy, o šestiletém chlapci, kterému tálibánský režim popraví otce, nebo kniha Giacoma Mazzarioly „Mio fratello insegue jsem dinosauri“, vyprávějící příběh chlapce s Downovým syndromem.