Heroin představuje pouze část látek, které jsou zneužívány osobami závislými na opiátech. Přesto má ve Spojených státech na svědomí více mrtvých, než ostatní drogy a poprvé také více obětí než střelné zbraně. Alarmující čísla vyplývají ze statistik federální agentury pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), zveřejněných deníkem Washington Post.

TIP: Za 50 let zemřelo v důsledku střelby více Američanů, než ve všech válkách

V roce 2015 bylo na území USA spácháno přibližně 12 979 vražd střelnou zbraní, heroin si ve stejném období vyžádal 12 989 lidských životů. Ještě před 10 lety přitom byl poměr 5:1 „ve prospěch“ střelných zbraní.

Stoupající počet obětí předávkování odborníci připisují častějšímu zneužívání fentanylu – syntetického opiátu, který je do heroinu přimícháván. Fentanyl je přitom až 100× účinnější než morfin, jeho záměna je tak pro uživatele drogy životu nebezpečná. Podle dat CDC stojí fentanyl za zhruba 75 % všech úmrtí souvisejících s předávkování opiáty. Časté je také mísení heroinu s dalšími deriváty fentanylu, například s carfentanilem používaným ve veterinární praxi k uspávání zvířat při transportu.

Po všech „vůních nového auta“ a „čerstvě vybalených počítačích“ je zde opravdový bizár pro vaše čichové buňky. Řetězec rychlého občerstvení KFC na Novém Zélandu nabízí vonnou svíčku s vůní smaženého kuřete. Pokud patříte mezi fanoušky plukovníka Colonela Sanderse a jeho smažených pochoutek, zapomeňte letos na purpuru a „provoňte“ si Vánoce jeho limitovanou edicí proklatě dobrého kuřete.

Velká sucha trvají v Kalifornii už přes 5 let. Jen v letošním roce má suché počasí podle odborníků na svědomí 62 milionů mrtvých stromů. Celkový počet stromů zahubených v Kalifornii suchem se tak vyšplhal na více než 102 milionů.

TIP: Čtyři miliardy lidí pocítí nedostatek vody alespoň jeden měsíc v roce

Podle U.S. Forest Service to ale ještě rozhodně není konec. Pokud se dramaticky nezmění počasí, čemuž nic nenasvědčuje, v příštích měsících a letech v Kalifornii zahynou další miliony stromů. Sucha v Kalifornii zasáhla 7,7 milionů akrů lesů. Podle vědců to ohrožuje celé kalifornské ekosystémy a také zdejší obyvatele.

Kdysi středověký hrad Přemyslovců a Lucemburků se stal za Habsburků důležitou vojenskou pevností před branami Vídně, která v letech třicetileté války odolala dvojímu švédskému obležení. V prvních letech této války začala pevnost sloužit jako vězení pro prominentní vězně. V širší míře sloužil Špilberk jako vězení od druhé poloviny 17. století. 

Političtí vězni

Zvláštní skupinu delikventů na Špilberku představovali političtí vězňové, tedy „státní arestanti“. Nikdy nebyli tak početní jako kriminálníci a jejich počet se omezoval jen na několik desítek osob. Denní režim politických vězňů a zacházení s nimi nebylo zdaleka tak tvrdé jako u ostatních vězňů. Právě oni se postarali Špilberku o smutnou slávu. Vzpomínky a paměti mnoha z nich patří k literárnímu odkazu, který je v mnoha případech živý dodnes. V 17. a 18. století byli političtí vězňové, nebo ti, za které je můžeme považovat, spíše výjimkou. Bylo to několik úředníků, vojevůdců a dvořanů, kteří za nejrůznějších okolností upadli v nemilost dvora. Tak třeba uherský hrabě Štěpán Sirmay, který se zapletl do stavovského povstání v Uhrách, císařský generál Georg Olivier von Wallis, jenž pykal za svůj vojenský neúspěch ve válce s Turky, a podobně i známý plukovník pandurů baron Trenck.

Pandur Trenck je jednou z nejslavnějších legend Špilberku. Tento neohrožený voják, který pro Marii Terezii naverboval pluk hrdlořezů z Balkánu, násilníků pocházejících od samých tureckých hranic, prokázal císařovně neocenitelné služby v době, kdy byla nejvíce tísněna nepřátelskými vojsky. Divocí a nelítostní panduři dokázali obrátit na útěk i mnohem početnější pruské jednotky, vynikali v přepadech ze zálohy, naháněli Prušákům strach a hrůzu a nikoho nešetřili. Jediný, kdo je dokázal zkrotit, byl jejich velitel Trenck. Vzdělaný a bohatý, avšak nezkrotný a násilnický muž proti sobě ve Vídni popudil řadu rivalů a závistivců. Pak stačil jeden neúspěch v bitvě, kdy se jeho panduři místo na nepřítele vrhli na kořist. Trenck upadl v nemilost a nakonec se dostal před vojenský soud. Z rozhodnutí panovnice byl uvězněn na Špilberku, kde také po krátkém vězení zemřel.

Revolucionáři a spiklenci

Jako státní vězni se na Špilberku neocitli jen vojáci a političtí desperáti. Brzy k nim přibyli také členové tehdy rozšířených tajných společností, rosenkruciánů a bratří hvězdového kříže, které Marie Terezie postavila mimo zákon. 

Silný příliv politických vězňů zaznamenala citadela v éře, kterou zahájila francouzská revoluce. V prvních letech, která spadají ještě do dob revoluce, šlo o francouzské komisaře revolučního Konventu, kteří padli do rakouského zajetí. Asi nejznámějším z nich byl jistý Jean Baptiste Drouet, mladý poštmistr, který v revolučním roce 1791 nedaleko německých hranic poznal a zadržel francouzskou královskou rodinu, která se pokusila o útěk do zahraničí. Otevřel si tím cestu k politické kariéře, ale nemilosrdný osud dopustil, že o několik let později padl do rukou Rakušanů a skončil na Špilberku. 

Pevnost i vězení

V širší míře sloužil Špilberk jako vězení od druhé poloviny 17. století. V roce 1673 zde seděli odhalení protestanti z řad poddaných a téhož roku určil dekret císaře Leopolda I. Špilberk za vězení pro tuláky, uprchlé dlužníky, zloděje a lupiče, pokud nebyli odsouzeni k smrti. K nim později přibyli buřičtí poddaní, roku 1714 úplatní a nepoctiví úředníci, v roce 1724 to byli opět jinověrci, označovaní jako kacíři, a po roce 1730 pašeráci soli a tabáku. 

TIP: Smrt na Špilberku: Neslavný konec slavného barona Trenka

Teprve po revoluci 1848 věznice pomalu dosloužila. Poslední političtí delikventi, účastníci poražené revoluce, dlouhou etapu státního vězení uzavřeli. Ještě v roce 1854 bylo na Špilberku 428 trestanců: 358 mužů a 70 žen. V letech 1855–1858 existence věznice skončila a Špilberk byl přeměněn v kasárna. 

Plánování útoku na Sovětský svaz se ovšem nesetkalo mezi německou generalitou s jednoznačně kladným přijetím. Mnoho velitelů poukazovalo na to, že hospodářství třetí říše nedisponuje dostatečnými prostředky k vedení války se Sovětským svazem. Mezi kritiky útoku na SSSR patřili například velitel pozemních sil generál Franz Halder a také významní generálové Erich von Manstein a Heinz Guderian.

Předchozí část: Operace Rudovous (1): Jak vypadaly plány německého útoku na Sovětský svaz

Někteří velitelé ve snaze vymluvit Hitlerovi jeho úmysl dokonce navrhli alternativní operace, jako bylo například obsazení Gibraltaru (plán Felix). Adolf Hitler se ale něčím takovým nechtěl zabývat.

Plány útoku

První studie vypracovali podplukovník von Lossberg a generálmajor Marcks. Lossberg vyhodnotil koncentraci sovětských sil na hranicích jako čistě defenzivní a pomohl tak částečně odstranit Hitlerovy obavy ze Stalinova útoku. Marcksův útočný plán počítal se dvěma útočnými klíny. Na jihu měly německé jednotky obklíčit příhraniční sovětské síly a dobýt Kyjev. Na severu se pak měla německá vojska probít Běloruskem a pokračovat na Moskvu. Největší přírodní překážku na hranicích tvořily Pripjaťské bažiny.

Otevřená krajina jižně od nich skýtala ideální příležitost využít tankové jednotky. Marcks ale plánoval vyslat hlavní síly kvůli mnohem kvalitnější síti silnic severně od bažinatého terénu – tedy cestou, kterou se roku 1812 vydal na Moskvu Napoleon Bonaparte. Další variantu úderu na Sovětský svaz vypracoval generálplukovník Franz Halder. Zde se již díky Hitlerově intervenci objevuje jako jeden z hlavních cílů i Leningrad. Zároveň v něm došlo k posílení plánovaného útoku na Moskvu na úkor kyjevského směru.

Na rozdíl od Hitlera, který se obával, že Sověti budou ustupovat stejně jako kdysi před Napoleonem, Halder předpokládal, že se Rudá armáda zaměří na obranu hlavního města, a tak ji bude možné zničit. Poslední variantu představoval kompromis mezi přáním generálů obsadit hlavně Moskvu a Hitlerovým úmyslem dobýt Leningrad. Německý diktátor zarytě trval na útoku na město na Něvě především z prestižních důvodů.

Hlavní útok měl podle něj směřovat na Leningrad, druhý proud na Moskvu a třetí na Ukrajinu, čímž měl zajistit bezpečí ropných rafinerií v Rumunsku. Na základě tohoto kompromisu vydal Adolf Hitler 18. prosince 1940 rozkaz č. 21, ve kterém dal německé branné moci pokyn k rychlému rozdrcení Sovětského svazu ještě před ukončením války s Velkou Británií. Definitivní plán odrážel Hitlerovu obavu z odkrytých křídel. Skupina armád Střed měla obnovit postup na Moskvu až po ovládnutí Leningradu a Ukrajiny.

Hlavní směr sever!

Nacistický diktátor do plánování vstoupil možná rozhodujícím způsobem, když obsesivně trval na posílení severního křídla útoku. Vůbec si neuvědomil, že Moskva by měla být primárním cílem a Leningrad pouze sekundárním. Po pádu Moskvy by se obrana Leningradu totiž stala tak jako tak neudržitelnou. Adolf Hitler tak hnal podstatnou část svých jednotek zbytečně na sever, zatímco je mohl využít na hlavním směru útoku.

Ve východních oblastech německého panství okamžitě začaly úpravy komunikací, aby nic nebránilo rychlým přesunům jednotek a zásobování. Vše mělo směřovat k tomu, aby veškeré utajené přípravy skončily do 15. května 1941. Určité zdržení představoval ještě útok na Balkán z dubna 1941, byť se jej zúčastnilo pouze asi 15 divizí určených k úderu na SSSR. Němci nakonec přesunuli datum zahájení války na východě až na konec června.

Stalin sice věděl z více zdrojů o shromažďování německých sil u hranic, ale zoufale se snažil protivníka neprovokovat a získat čas k vylepšení obranyschopnosti Rudé armády. Adolf Hitler věděl, že se i Sověti chystají na budoucí střetnutí, a tak již nechtěl vypuknutí bojů dále odkládat. Dne 22. června 1941 ve 3.15 hod., bez vyhlášení války překročily tři skupiny armád Sever, Střed a Jih pod velením Wilhelma von Leeba, Fedora von Bocka a Gerda von Rundstedta hranice Sovětského svazu. Jedna z největších vojenská operací v dějinách začala. 

Vzpomínáte si na projekt Mars One? Jde o soukromou společnost, která v roce 2012 prohlásila, že do 10 let pošle lidi na Mars a založí tam kolonii. Neměli sice tehdy konkrétní plán, jak to udělat, chtěli to ale stihnout do roku 2022.

Nový termín startu k Marsu 2031

Od té doby už v Mars One jednou přehodnotili plány a start k Marsu přesunuli na rok 2026. Teď start posunuli znovu – o dalších 5 let. První posádka Mars One by tedy měla vyrazit k rudé planetě někdy v roce 2031, přičemž by tam dorazili v roce 2032. Oproti původním záměrům to představuje posun o 9 let.

Společnost Mars One plánuje vybrat posádky tří až šesti astronautů ze 100 kandidátů, kteří ještě zůstali ve hře. Tyto astronauty najmou na plný úvazek a podle mluvčího Mars One dostanou plat mezi 70 až 100 tisíci dolary (1 800 000 až 2 500 000 Kč) ročně, což se blíží platu astronautů NASA.

TIP: Příležitost, nebo zoufalý pokus? Název budoucí kolonie na Marsu je na prodej

Zakladatel a šéf Mars One Bas Lansdorp tvrdí, že důvodem k odložení letu k Marsu je snaha sehnat potřebné finance. Zřejmě není náhodou, že k odkladu startu k Marsu dochází pod nedávno oznámeném prodeji Mars One jedné švýcarské finanční společnosti za blíže neurčenou částku.

Majitelé holičství v americkém městě Ypsilanti vám dají slevu, pokud jim při stříhání budete nahlas předčítat. Ptáte se, v čem je háček? Musíte být dítětem. Ryan Griffin a Alex Fuller chtějí totiž svým projektem motivovat malé zákazníky ke čtení.

Stříhají přitom hlavně potomky z chudších černošských rodin a nabízejí jim především publikace, díky nimž si mohou děti uvědomit, že se vše v životě netočí jen okolo rasismu a nenávisti. Přečíst si tak mohou například knihu o prezidentovi Baracku Obamovi, životopis jazzového pianisty Dukea Ellingtona nebo povídání o basketbalistovi Michaelu Jordanovi.

Nádory pravděpodobně provázejí živočichy od nepaměti. Teď máme potvrzeno, že nádory trápily gorgonopsidy, tedy savcům podobné plazy, už na konci prvohor.

Paleontologové zkoumali čelist jednoho gorgonopsida, kterého objevili v roce 2007 v Tanzanii. Přitom zjistili, že gorgonopsid, který žil před 255 miliony let na sklonku permu, měl v čelisti nádory zvané odontomy. Přímo učebnicové. Odontomy jsou vlastně nepovedené zuby, v nichž jsou smíchané tvrdé a měkké zubní tkáně.

TIP: Neblahý rekord: Nejstarší lidský nádor narostl před 1,7 miliony let

Výhodou odontomu je, že se vzhledem ke svému složení a umístění v čelisti může uchovat ve fosilním záznamu. Jde přitom o benigní nádor, který byl asi pro gorgonopsida nepříjemný, ale svým růstem ho určitě nezabil.

První oddíl amerických astronautů byl trochu jiný, než nám jej vykreslují média. Sedm vybraných pilotů nepředstavovalo „absolutní špičku“ a „ztělesnění toho nejlepšího“, jak se často uvádí. Ve skutečnosti šlo o piloty druhé ligy, protože skutečná elita nechtěla mít s kosmickým programem nic společného. Jak prohlašoval třeba Charles Yeager – první člověk, který překonal rychlost zvuku – v narážce na zkušební lety šimpanzů v lodích Mercury: „Nemohl bych si sednout do stroje, kde bych musel nejprve ze sedadla seškrábnout opičí trus.“

Navíc NASA nepočítala s vybudováním nějaké perspektivní skupiny, ale s tím, že v případě programu Mercury půjde o jednorázovou záležitost. Piloty si prostě chtěla (doslova) „vypůjčit“ od armády a za tři roky je zase vrátit. Bylo tedy vybráno sedm nejvhodnějších kandidátů, mezi nimiž se však objevil jeden, který ostatní převyšoval: nikoliv pilotními schopnostmi, ale uměním komunikovat a jednat s lidmi. John Herschel Glenn, Jr.

Mikrofony, které znamenají svět

Devátého dubna 1959 se ve Washingtonu, D. C., konala tisková konference, kterou pořádal v té době vysmívaný, přehlížený a často zatracovaný úřad NASA. Mělo se na ní představit sedm pilotů vybraných pro let do vesmíru. Vesmírná agentura čekala spíše komorní akci, ale dorazilo ohromné množství novinářů: tísnili se v sále, stáli na parapetech i na stolech, hlavní roli pak zřejmě sehrál lidský faktor.

Do té doby prezentovala NASA družice, součástky, technologie nebo hardware, jež se vydávaly na průzkum vesmíru. Nyní ale představovala piloty z masa a kostí, kteří měli podniknout nebezpečnou výpravu a mohli o ní přitom referovat jinak než v řeči robotů. NASA si tehdy mimochodem uvědomila, jak zásadní rozdíl ve vnímání ze strany veřejnosti představují pilotované lety proti automatickým misím.

Nepříjemným důsledkem velkého zájmu médií se stala skutečnost, že na něj piloty nikdo nepřipravil. A oni nebyli zvyklí hovořit před bzučícími kamerami, blýskajícími fotoaparáty a zapnutými mikrofony. Konference se tak zvrhla v záplavu otázek a krátkých odpovědí. Třeba na otázku, zda je v jejich konání podporují manželky, odpovědělo šest pilotů shodně: „Samozřejmě.“

Když se pak k mikrofonu dostal John Glenn, začal zapáleně hovořit o rodině, vlasti a Bohu. Připomněl, jak si bratři Wilbur a Orville Wrightovi házeli v prosinci 1903 mincí, aby spravedlivě rozhodli, kdo poletí jako první. „Myslím, že by nebylo správné, kdybychom nebyli ochotni dobrovolně věnovat své schopnosti do služeb něčeho, co je dnes tak důležité pro naši zemi i pro celý svět,“ uzavřel. A od toho okamžiku se tisková konference změnila. Novináři se ptali jen Glenna a on jim s nevtíravým úsměvem barvitě odpovídal. A zprostředkovaně se stal miláčkem davů. Když se manažeři NASA snažili vrátit do hry i ostatní piloty, jeden z nich jen potichu zavrčel: „Doufám, že nechcete, abych mluvil po něm…“

Neoficiální mluvčí

John Glenn se zkrátka stal synonymem slova „astronaut“. Jeho kolegové z oddílu to pak nesli se smíšenými pocity: Na jedné straně je štvalo, s jakým obdivem k němu veřejnost vzhlíží, aniž by bylo rozhodnuto, kdo z nich – pokud vůbec někdo – do vesmíru poletí. Na druhou stranu však byli upřímně rádi, že za ně komunikaci s médii převzal.

Pro úplnost je ovšem potřeba zdůraznit, že Glenn nebyl žádný „tlučhuba“, který by schovával své slabé stránky za květnatá slova. Patřil k vynikajícím pilotům: létal například v korejské válce, kde absolvoval devadesát bojových misí a sestřelil tři nepřátelské letouny MiG. Kolegové mu přezdívali „magnetická zadnice“ (samozřejmě trochu ostřejším výrazem) kvůli jeho neuvěřitelné schopnosti přitahovat na sebe pozornost nepřátelského flaku.

Dvakrát se vrátil na základnu s naprosto rozstříleným strojem: v obou případech napočítali technici přes 250 zásahů! Nezahálel však ani po návratu do USA, když uskutečnil první nadzvukový přelet ze západního na východní pobřeží. Let z Los Alamitos v Kalifornii do New Yorku mu trval 3 hodiny, 23 minut a 8 sekund. Poté se poprvé postavil před média – a už tehdy se projevila jeho schopnost zaujmout masy.

Suborbitální vs. orbitální

Novináři i ostatní kandidáti brali za hotovou věc, že se prvním Američanem ve vesmíru stane právě John Glenn. Když se ale vybíralo podle výsledků na simulátorech, ukázal se jako nejlepší Alan Shepard, na druhém místě skončil Gus Grissom – a teprve třetí byl Glenn. A podle toho také vedení stanovilo pořadí pro let do vesmíru. Původní rozpis programu Mercury počítal s šesti suborbitálními lety a s šesti orbitálními. Ostatně i v okamžiku určení pořadí Shepard–Grissom–Glenn se předpokládalo, že všichni tři (a po nich ještě další) poletí na suborbitální misi. Cestování na oběžnou dráhu mělo přijít na řadu až později.

Kartami nicméně zamíchal Sovětský svaz. Nešlo ani tak o to, že v dubnu 1961 zazněla z vesmíru z úst Jurije Gagarina jako první ruština. Sověti se ovšem rozhodli vynechat suborbitální pilotované lety – byť s nimi původně počítali – a svého prvního kosmonauta vyslali rovnou do vesmíru. Mohli si pak dovolit označit americké suborbitální lety za „polovičaté řešení“. NASA nakonec realizovala jen dvě suborbitální mise, neboť na ni tlačily následující skutečnosti: jednak Sověti vyslali v srpnu 1961 do vesmíru dalšího kosmonauta a jednak při druhé suborbitální misi Mercury málem zahynul Gus Grissom. A nikdo nehodlal riskovat životy kosmonautů kvůli pouhému opakování již uskutečněného letu.

Osobní prohra

John Glenn tak v září 1961 na suborbitální misi jako třetí Američan v pořadí neodstartoval, čímž se však logicky ocitl v roli prvního kandidáta pro let na oběžnou dráhu. Moc jej to nenadchlo: třetí místo v pomyslných „kosmických závodech“ bral jako osobní porážku. Proto ho upřímně šokovalo, když na něj po návratu čekaly větší ovace než na „prvního Američana ve vesmíru“ Alana Sheparda. Spojené státy totiž v tu chvíli alespoň symbolicky vyrovnaly skóre se Sovětským svazem.

Cesta Johna Glenna do vesmíru a do historie však nebyla jednoduchá. Jeho start byl několikrát odložen. Dokonce se začaly šířit historky, že v něm zákonitě musel vzniknout „komplex strachu“ a že by ho měl vystřídat náhradník. Odklady byly samozřejmě skutečné a zavinilo je počasí i technické problémy. Dvacátého února 1962 ale nakonec John Glenn odstartoval. Podle plánu obletěl třikrát Zemi, ovšem vyskytl se při tom nepříjemný problém: kontrolka hlásila, že se předčasně uvolnil tepelný štít, jenž se odhazuje těsně před přistáním (aby byla kabina lehčí) a který představuje kritický prvek při průletu atmosférou – bez něj loď s astronautem na palubě shoří. Glenn však přijal situaci se stoickým klidem. Později se ukázalo, že šlo o závadu na kontrolce a štít byl v pořádku.

Dvakrát do téže řeky

Po návratu z vesmíru se Glenn věnoval spíše veřejným aktivitám než výcviku. I v NASA dal najevo, že se do kosmu vrátit nehodlá, a vydal se na politickou dráhu: v letech 1974–1999 byl členem amerického Kongresu, v roce 1976 a pak znovu o osm let později se ucházel o nominaci na post viceprezidenta Spojených států. V obou případech skončil druhý.

Ještě jednou se ovšem zapsal do historie v roce 1998, kdy se na palubě raketoplánu Discovery do vesmíru vrátil. Bylo mu 77 let, a stal se tak bezkonkurenčně nejstarším kosmonautem v dějinách. Nominaci přitom získal za neobvyklých okolností: sám navrhl realizovat výzkum organismu starého člověka ve stavu beztíže – a hned se nabídl jako dobrovolník. Protože měl podporu na nejvyšších místech (od administrátora NASA až po prezidenta Clintona, který je jeho osobním přítelem), neodvážil se nikdo zmíněnou misi zastavit.

Kosmonautů je hodně, ale Glenn je opravdu jen jeden. Tedy vlastně byl. Včera tento opravdový americký hrdina zemřel. Bylo mu 95 let.