Na jedné farmě v Ohiu vědci nedávno objevili nepěknou bakterii, která zabije jen v USA asi 600 lidí ročně. Tahle ale byla speciální.

Ukázalo se, že je rezistentní vůči karbapenemovým antibiotikům, která jsou pro mnoho různých infekcí antibiotikem posledních záchrany. Výskyt rezistentních bakterií na prasečí farmě znamená, že se rezistence může u bakterií dále šířit. Pro lékaře je přitom velmi obtížné tato antibiotika nahradit.

TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany

Vědci přesně nevědí, odkud se tyto bakterie vzaly. Zřejmě se na farmu dostaly z okolního prostředí. Teď z toho mají všichni těžkou hlavu, protože podobná může být i situace na řadě dalších farem.

Když jsem poprvé uviděl vaše snímky, bylo to pro mne úplné zjevení. Jak dlouho se věnujete focení pod vodou?

Začal jsem poté, co jsem se tady v Irsku seznámil s přátelským delfínem skákavým. Byl to tak silný zážitek, že mě donutil koupit si všechno to drahé vybavení pro podvodní fotografii a začít zkoušet, co by se s ním dalo dělat.

Okouzlení mořem je určitě vlastní i mnoha jiným vnitrozemcům, ale stejně mi nejde do hlavy, jak se ‚kluk z Česka‘ dostal k focení pod hladinou moře v takové kvalitě a rozsahu...

Za to můžu poděkovat hlavně Irsku. Myslím, že cit a smysl pro krásu jsem měl vždy v sobě, ale příchodem na západní pobřeží jsem jakoby rozkvetl. Cítím se tady ohromně inspirován a mám tu vše, co přírodní fotograf potřebuje. Překrásnou krajinu, dramatické světlo, největší vlny světa a spoustu delfínů.

Přitom ale Irsko nebylo místem vašeho prvního setkání s oceánem. Žil jste delší dobu na Kanárských ostrovech, ale Irsko vás muselo oslovit výrazně víc, že?

Irsko určitě nemá nejideálnější podmínky pro podvodní fotografii, ale o to je vše těžší a snímky se stávají výjimečnějšími. K tomu je to velice tradiční země, plná pohodových lidí, dobré hudby a nálady. To vše vytváří pro fotografa skvělé zázemí. A když se cítím dobře, je to vidět i na fotografiích.

Jste nejen fotograf podvodních živočichů a vln, ale fotíte i pobřeží a krajinu. Dají se vůbec dva takto rozdílné živly, voda a vzduch, z pohledu fotografa porovnat?

Myslím si, že k podvodním fotografiím se musí přistupovat se stejným citem jako k těm nad vodou. Není rozdíl, kde fotíte. I když je pravda, že fotografování krajin ze stativu nedoprovází takový nával adrenalinu, jako když plavete mezi desetimetrovými vlnami s fotoaparátem v pouzdře.

Potápíte se jen s maskou a šnorchlem, nebo máte i kyslíkové lahve a další vybavení? Dá se říct, zda je obecně lepší být ‚na lehko‘?

Dávám přednost freedivingu pro jeho lehkost a pohyblivost. Při focení mořských savců na širokoúhlý objektiv je to výhoda.

Dávali jsme spolu dohromady reportáže o focení buřňáků a potom o vorvaních. Mám pocit, že v obou případech jde o vaše oblíbené živočichy. Je to tak?

Určitě, proto jsem s nimi začal.

Fotíte vůbec nějaká zvířata, která vám nejsou až tak sympatická?

Líbí se mi všechna zvířata, i ta jakoby nevzhledná mají v sobě nějakou krásu. Třeba galapážští draci jsou tak oškliví, až jsou vlastně krásní. Největší sympaťák je ovšem delfín. Je dokonalý.

Fotil jste velryby, delfíny, vorvaně … Dá se z těch mnoha zážitků vybrat nějaké to nej? Myslím tím buď pořízení mimořádného záběru, okolnosti focení či povahu a chování focených zvířat?

Těch neuvěřitelných zážitků je mnoho. Velryby jsou opravdový odvaz, ale to samé mohu říct o setkání delfínů s buřnáky, když spolu nahánějí obrovská hejna ryb. Jste uprostřed oceánského banketu, kde se kolem vás s obrovskou rychlostí prohánějí tři druhy zvířat. To je ohromující.

Zažil jste kromě pozitivních setkání se zvířaty v oceánu taky nějaké opravdu ožehavé chvilky?

Na ostrově Blasket Islands jsem byl ve vodě mezi tuleni. Jeden obrovský samec se na mě přilepil a pronásledoval mě úplně všude. Vůbec nevypadal na to, že si chce hrát. Pamatuju si, že byl obrovský, měl alespoň dva a půl metru a vážil určitě kolem půl tuny. Jedno oko měl rozbité, takže to vypadalo, že je pěkný rváč. Když jsme se dostali do menší hloubky, naplaval si pode mne, což bylo to nejhorší, protože mě měl maximálně pod kontrolou. Měl jsem tenkrát docela nahnáno a nezbylo nic jiného než přemýšlet, jestli mu pro případný útok nastavit břicho, nebo zadek. Vše nakonec dobře dopadlo a já vylezl z vody bez kousanců.

Dá se říct, která z vám důvěrně známých zvířat jsou nejtrpělivější modelové a kdo je objektivem naopak prakticky nepolapitelný?

Lachtani jsou neuvěřitelně fotogeničtí pod vodou i nad vodou. Jsou to takové modelky. Nepolapitelní jsou plejtváci myšoci, jsou strašně rychlí. To, že mám jejich fotky, je jen náhoda.

Podařilo se vám už mnoho nádherných záběrů, ale určitě máte další cíle. Můžete jmenovat nějaké vytoužené zvíře či záběr, který byste rád pořídil?

Můj sen je vyfotografovat velrybu pod hladinou v irských vodách, to se ještě nikomu nepodařilo. Z dalších cílů pak můžu na předních místech jmenovat říční delfíny v Amazonii a keporkaky v jižním Pacifiku. Rád bych bez klece vyfotil žraloka bílého v jižní Africe, modrou velrybu na Azorech nebo tah sardinek v jižní Africe. Ten seznam je ale mnohem delší.

Snažíte se svými snímky něco vědomě vyjádřit? Myslím kromě snahy zachytit krásu světa kolem nás...

Každý objekt, který fotografuji, má za sebou nějaká přídavná jména, která musí být na mých snímcích viditelná. Tak například, když fotím vlnu, chci, aby se na fotce lámala do tunelu, což vyjadřuje její nespoutanou sílu, sluneční světlo by mělo prosvítat skrze lámající se hřeben a dodávat tak smaragdovou barvu, která vyjadřuje čistotu a krásu oceánu. Chci, aby lidé, kteří se dívají na mé fotografie, jasně viděli, že fotografuji s láskou.

Troufnul byste si odhadnout, kolik času a námahy stojí za jedním záběrem, který byste sám označil za dokonalý?

Myslím si, že za dokonalým záběrem, stojí perfektní příprava, předvídavost a především štěstí. Někdy cestuji přes půl světa, honím se za velrybami od rána do večera a po čtrnácti dnech takového úsilí končím jen s průměrnými záběry a macatým účtem za loď a kapitána. O dva měsíce později jedu autem kolem místa, kde se láme dobrá vlna pro surfování asi jenom patnáct kilometrů od mého domu. Všimnul jsem si tam delfína, který si hrál se surfaři na vlně. Rychle jsem se převlékl do neoprenu, nastavil foťák a za půl hodiny jsem měl fotografii, která vyhrála v soutěži Natures Best, jedné z nejprestižnějších fotografických soutěží na světě. Celkové náklady 10 eur za benzín.

Sám se označujete za nováčka v oboru, ale přece jen se v oceánech už nějakou dobu pohybujete. Změnil se podmořský svět od té doby, co jste se s ním seznámil?

To opravdu nemůžu posoudit za tak krátkou dobu, ale každý ví o vraždění žraloků pro jejich ploutve do asijské polévky. Každý ví o nadměrném rybolovu a znečišťování moře. Stoupající teplota v oceánech narušuje citlivý ekosystém naší planety. Na toto téma bychom mohli popsat mnoho stránek, neboť je to jeden z nejožehavějších problémů, se kterým se lidstvo v současnosti potýká.

Ovlivňuje pohyb v oceánu vaše přemýšlení o globálních přírodních jevech a problémech?

Někdy až moc. Čím déle žiji oddaný přírodě, tím méně snáším civilizaci a její denní návyky. Vidím v ní lidi, kteří jsou uvězněni za hradbami betonových džunglí a přes svou zaslepenost kariérou, materialismem a penězi už dávno zapomněli na to, co nám dává život a přináší každodenní štěstí. Snažím se napomáhat při různých projektech pro WWF nebo v rámci antivelrybářských kampaní, v neposlední řadě jsem se stal vyslancem organizace Blue Climate.

Chtěl byste něco vzkázat lidem, kteří mají pocit, že problémy světového klimatu a úpadku ekosystémů se jich netýkají?

Myslet si, že zde na planetě zemi, je vše v pořádku a náš život jsou jen každodenní radosti a strasti, by bylo velice úzkoprsé. Lidská inteligence a vynálezy nám dopomohly ulehčit si práci a díky přírodním zdrojům můžeme pohodlně cestovat a užívat si života tak, jak se nám nikdy nesnilo. Všemi těmito činy si ovšem podkopáváme půdu pod nohama a čím rychleji jako civilizace rosteme, tím rychleji se blížíme pádu. Člověk je jediným zvířecím druhem na této planetě, který si zní bere více, než potřebuje. Dnes ve 21. století si konečně uvědomujeme naše činy a je na čase začít šetřit a ochraňovat naši planetu. Je třeba využít naší inteligence, sebeuvědomění a vynálezů, abychom jí začaly vracet to, co si  již po staletí nekontrolovatelně bereme. Možná by se každý měl na chvilku zastavit a vrátit se ke svým kořenům. Možná by se měl Homo Sapiens znovu začít učit od zvířat, ty by si nikdy nezpustošily místo, na kterém žijí.

Operace Dynamo pokračovala ve čtvrtek 30. května. Nepříznivé počasí vzdušné boje omezovalo a RAF za celý den ohlásilo jen dva sestřelené dva poškozené dvoumotorové Do 17. Podobná situace nastala i následujícího dne. Zvedl se vítr a vysoké vlny znemožnily naloďování z pláží. Ve vzduchu bylo rušno hlavně odpoledne, kdy Němci provedli tři těžké nálety.

Image

Čtěte také

Vzdušné boje u Dunkerque 1940: Obloha nad hořícím přístavem (1)

Evakuace vrcholí

Velení Královského letectva už nasazovalo své stíhací perutě nejméně po třech, někdy i po čtyřech. Ten den excelovaly opět defianty. „Dvěstěšedesátčtyřka“ šla do akce dvakrát. Kolem čtrnácté hodiny vedl major Philip Hunter jednotku nad Dunkerque, kde se střela se skupinou Bf 109 z III/JG 26. Jeden stroj byl sestřelen a další dva se v zápalu boje srazily.

Obě posádky naštěstí vyvázly a peruť nárokovala čtyři sestřely. V podvečer vedl major Hunter čtveřici defiantů na další hlídku. Letěli společně s hurricany 111. a se spitfiry ze 609. perutě. Když pod sebou spatřili formaci bombardérů He 111 od KG 27, využili výškové převahy, přešli do střemhlavého letu a zaútočili. Celkem bylo posádkám defiantů přiznáno šest sestřelů a dva letouny poškozené, což německé záznamy skutečně potvrzují. Dva He 111 šly k zemi a všichni muži na jejich palubách padli. Jeden stroj havaroval při nouzovém přistání a další tři byly těžce poškozeny.

Bohužel se však do Anglie nevrátila ani nejúspěšnější posádka defiantu - kapitán Nicholas Cooke a četař Albert Lippett, která měla na kontě už 12 sestřelů.

Skvělých výsledků ale dosahovali i němečtí „Experten“ (výraz, který Luftwaffe používala pro svá esa). Poručík Joachim Müncheberg z JG 26 ten den odpoledne v rozmezí deseti minut ohlásil sestřelení pozorovacího lysanderu a dvou hurricanů. Před setměním vyrazil nad hořící přístav znovu a sestřelil ještě jeden Spitfire.

Velké finále

První červnový den Němci podnikli další velké nálety. Ochranu bombardérů zajišťovaly také těžké dvoumotorové Messerschmitty Bf 110. Jejich piloti nechtěli zůstat pozadu a výrazný úspěch zaznamenal například poručík Eduard Tratt od I/ZG 1. Pozdější největší eso na Bf 110 právě během 1. června ohlásilo sestřelení hned tří hurricanů. V těchto dnech se ale také naplno projevilo, že Bf 110 nejsou schopné vést manévrové souboje proti jednomotorovým stíhačkám.

U stejné jednotky sloužící nadporučík Victor Mölders (bratr jednoho z nejslavnějších německých stíhačů) k tomu uvedl: „Bf 110 nebyly obratné a jejich řízení bylo příliš těžké. V utažených zatáčkách sklouzávaly a padaly z oblohy jako list ze stromu. Po našem prvním střetnutí s britskými stíhačkami bylo jasné, že nám prázdniny skončily a v boji s nebezpečným nepřítelem půjde o život.“

Evakuace ten den dosáhla vrcholu a lodě vzaly na palubu 64 0000 vojáků. Luftwaffe ale dokázala 17 lodí poslat ke dnu, takže další plavby probíhaly jen v noci. Královské námořnictvo se bohužel nestihlo do rána dostatečně vzdálit, takže Luftwaffe opět udeřila. Na odpor se postavily především spitfiry od 92. perutě. Ta v 7.15 svedla těžký boj s Heinkely He 111 a nárokovala 12 sestřelů. Exceloval brzy už slavný kapitán Robert Tuck, který ohlásil čtyři vítězství. Šlo o poslední den velkých bojů nad Dunkerque. Už 3. června totiž zahájili Němci útok směrem na Paříž a boje se přenesly do vnitrozemí.

Armáda je zachráněna

Do 4. června se přes Kanál dostalo 367 262 osob. Jednalo se o dobře vycvičené vojáky s bojovými zkušenosti, kteří měli pro další průběh války obrovský význam. Spojenci ale ztratili veškerou výzbroj. Dodnes není zcela jasné, proč Hitler rozkázal zastavit postup. Göring mu sice slíbil, že Brity zničí samotná Luftwaffe, ale to nebylo v jejích silách, už pro zuřivý odpor RAF.

Údaje o ztrátách obou stran se liší. Podle některých zdrojů muselo Královské letectvo odepsat 106 strojů a Němci 135. Jiní historici uvádí 177 britských a 240 německých letadel. Tak jako tak Luftwaffe poprvé narazila na rozhodný a organizovaný odpor. Samotní britští pěšáci však nadšením nad výkony svého letectva zrovna neoplývali. Panovalo rozčarování z toho, že je nedokáže ochránit.

Už zmiňovaný nadporučík Deere, který byl nad přístavem sestřelen, vzpomínal na to, jak se pokoušel zachránit: „Major, který řídil naloďování, na mne začal řvát, ať se nikam necpu a počkám, až jestli na mne dojde řada. Řekl jsem mu, že jsem důstojník letectva z perutě, která nad nimi operuje a že se k ní snažím dostat zpět. Major na to jen agresivně zamručel, že na to jak jsme my letci tam nahoře užiteční, tak můžeme klidně zůstat na zemi.“ 

Na konci listopadu zahájila sonda Cassini závěrečnou část své téměř dvacetileté mise. V následujících pěti měsících sondu čeká celkem 20 průletů v těsné blízkosti Saturnových prstenců. V dubnu příštího roku pak vstoupí mise sondy Cassini, které dochází palivo, do finální fáze této části mise. Tehdy podnikne první z 22 naplánovaných „pádů“ 2 400 kilometrů širokou průrvou mezi povrchem planety a jejím nejvnitřnějším prstencem. Tato část mise bude trvat až do poloviny září.

TIP: Veleúspěšná mise u Saturnu skončí až v roce 2017

Na 15. září je naplánovaný závěrečný ponor do atmosféry Saturnu, během něhož bude sonda odesílat data do definitivní ztráty spojení.

Sonda Cassini odstartovala z floridského kosmodromu na mysu Canaveral 15. října 1997. Po sérii gravitačních manévrů kolem Venuše (1998 a 1999), Země (1999) a Jupiteru (2000) doputovala na oběžnou dráhu Saturnu 1. července 2004. Původní plány počítaly s koncem mise v roce 2008. Sonda tak v současnosti „přesluhuje“ již osmým rokem.

V každém regionu Afriky, druhého největšího světadílu, existovaly napříč dějinami větší či menší státy. Na západě vznikly například významné říše Ghana, Mali a Songhaj; jihu zase dominovaly Velké Zimbabwe a Monomotapa. Tyto a mnohé další byly soběstačné a dokonce prosperovaly, vše se však změnilo s příchodem devatenáctého století, kdy na černý kontinent vpadli Evropané a začali jej od základů měnit. 

Na počátku byla Aksum

První velká říše Afriky se jmenovala Aksum a pravděpodobně mezi léty 100 a 940 se rozprostírala na pomezí dnešní Etiopie a Eritreje. Její ekonomika stála vedle zemědělství na mezinárodním obchodu a panovník byl pomyslným symbolem jednoty státu: Vedle standardních vládcovských privilegií zároveň působil jako nejvyšší soudce. 

Aksum byla první říše v Africe, která přijala křesťanství – stalo se tak v roce 333. Z jižní Arábie sem navíc pronikalo vzdělání a kultura, díky nimž se zdejší obyvatelé naučili lépe zavlažovat pole a zdokonalili své písmo. Jako symbol nezávislosti a suverenity si říše razila i vlastní zlaté mince a její věhlas jí vynesl dokonce obchodní partnerství s Římem. 

Rovníková civilizace

Na rovníku existovalo hned několik států a státečků, z nichž nejstarším bylo Kongo. Jeho král, zvaný manikongo, zastával post politického i náboženského vůdce, jenž vyžadoval respekt a věrnost. Měl roli nejvyššího kněze království, který zprostředkovával komunikaci mezi živými a mrtvými. Kontroloval deště i úrodu, reguloval setí a sklizeň a udržoval dokonce i vztahy s různými duchy, kteří prostupovali konžský spirituální svět. Manikongo své bohatství vybudovalo na daních, které mu musely platit vzdálené periferní provincie: Obvykle v podobě slonoviny, otroků, jídla, různých látek nebo ozdobných mušlí kauri. 

Vládl svrchovaně a při rozhodování mu pomáhala rada starších. Její vliv na monarchu však postupně slábl, neboť do země koncem 15. století připluli Portugalci a vladař se pomalu přeorientoval jejich směrem. V Kongu Evropany ohromilo nejen majestátní hlavní město Mbanza Kongo, vytvořené ze dřeva, ale hlavně společnost, jež se nečekaně podobala evropským královstvím: Nalezli zde krále i královnu, hierarchii vyšších a nižších „vazalů“, výše postavené úředníky, které považovali za šlechtice podobné hrabatům či markýzům… 

Ovládnout a vytěžit

Pomyslná civilizovanost zřejmě přispěla ke skutečnosti, že se Kongo stalo jednou z hlavních oblastí, do kterých směřovali Evropané v druhé polovině devatenáctého století. Své jméno s ním spojil mimo jiné také nechvalně známý král Leopold II. Belgický, který z oblasti učinil svého druhu „osobní“ kolonii – viz Soukromý stát.

TIP: Katové vlastního lidu: 5 největších vrahů historie

Leopoldovy příkazy na černém kontinentu ze začátku plnil hlavně dobrodruh Henry Morton Stanley, který dostal za úkol vytvořit v Kongu černošskou konfederaci. Leopold byl v souladu s tehdejším koloniálním postojem v Evropě přesvědčen, že Kongo musí být vytěženo a ovládnuto. Konfederace černošských republik (respektive Svobodný stát konžský) byla tedy jen zástěrka, která měla maskovat vytvoření co největšího území. Veškerá moc přitom měla zůstat v rukou bílého muže. 

Život Konžanů se zcela změnil. Evropané zakládali kontrolní a obchodní stanoviště, ze kterých vyrážely výpravy na průzkum okolí. Konžané se obvykle stávali služebníky a obecně zastávali podřadné práce. Vzhledem ke krutému zacházení s místním obyvatelstvem se Stanleymu dostalo v jazyce kikongo přízviska Bula Matari („ten, kdo láme skály“). Na druhé straně ale trpěli i Evropané, kterým vadilo vlhké tropické klima, s nímž přišla také řada exotických chorob. Onemocněl dokonce i Stanley a nakonec musel být kvůli léčbě dopraven zpět do Evropy. 

Nerozumíš, podepiš

Základním trikem při zabírání půdy – používal jej nejen Stanley, ale s odstupem času i řada dalších kolonizátorů Afriky – bylo uzavírání smluv s náčelníky. Stanley považoval jejich podpis jako závazný pro získání půdy, kterou využili k zemědělské či těžební činnosti a veškerý zisk plynul do Evropy. Sám Leopold napsal Stanleymu, že „smlouvy musí být krátké a v několika odstavcích nám musí garantovat vše“.

Podobnému vztahu k zemi však náčelníci vůbec nerozuměli. V tradičních společnostech rovníkové Afriky je totiž půda ve společném užití a nikdo na ni nemůže vznášet nárok – země patří pouze mrtvým předkům. Vůdci kmenů, kteří si smlouvy psané ve francouzštině obvykle ani nedokázali přečíst, věřili, že jde o akty přátelství a deklaraci vzájemné pomoci. Například Makoko, král země Batéké, považoval smlouvu uzavřenou s Francouzi za dohodu, která jim pouze umožňovala volný obchod. Náčelníci a králové tak ztráceli svou suverenitu a stávali se součástí nově budovaného státu. 

Boj s otrokářstvím

Svůj průnik do centra černého kontinentu Evropané obhajovali v první řadě tzv. „civilizačních misí“, tedy šířením křesťanství. Misionáři však považovali Afriku za kontinent bez dějin a dlouho trvalo, než si uvědomili, že šlapou po bohatém historickém a kulturním dědictví. Nicméně ani pak se nezastavili. Primární úlohu v éře kolonialismu totiž hrály ekonomické zájmy, a proto se namísto snahy udržet při životě původní kulturu soustředili spíše na stavby železnic, které by spojily přístavy s vnitrozemskými důlními městy. Stejně tak došlo k rozvoji paroplavby na řekách, jako byly Nil, Kongo nebo Niger. Cesty, které dříve trvaly měsíce, se zkrátily na dny až týdny. Stanley napsal, že zboží, které museli Evropané do vnitrozemí Konga dovážet parníkem a karavanami po trase dlouhé přes 550 km, cestovalo dvacet dní – v dříve nepropustné divočině téměř zázračná rychlost. 

Další součástí civilizační mise bylo zrušení či potlačení otroctví. Paradoxně však někteří evropští panovníci v Africe využívali domorodce, aniž by jim kompenzovali provedenou práci. Nejlepším příkladem je již zmíněný Leopold II. Belgický, který v Kongu trestal nesplněné kvóty sekáním rukou nebo vězněním rodin dělníků. Do Evropy se přitom informace o Leopoldově krutosti nedostaly, a tak se panovník dlouho těšil pověsti velkého lidumila a humanisty. Když se konečně v roce 1908 společnost dozvěděla o jeho tyranii, musel se kolonie vzdát ve prospěch Belgie a vzniklo Belgické Kongo. 

Kdo dělá co

Afrika se zkrátka po příchodu Evropanů změnila k nepoznání: někdejší náčelníci byli vesměs zbaveni svých funkcí a nahradili je úředníci. Zejména v britských koloniích se vůdcové komunit stali součástí administrativy, sloužili systému, ale v řadě interních věcí si uchovali určitou autonomii. 

Proměnila se hlavně ekonomika kontinentu, která se zaměřila na pěstování plodin k vývozu – například kakaa, kávy nebo čaje. Každá kolonie musela být užitečná, a proto se profilovaly podle vyvážených surovin. Z Pobřeží slonoviny se tak například stal největší producent kakaa na světě a své prvenství si drží dodnes. 

Tvrdí to tým astronomů, který prozkoumal data z téměř 3 tisíc záznamů, pokrývajících astronomické události mezi lety 720 před naším letopočtem a rokem 2015, tedy celkem 2 735 let. Jejich zdroje přitom zahrnovaly hliněné destičky z Babylónu, texty z antického Řecka, z Číny, z arabského světa, i ze středověké Evropy.

Rotace Země zpomaluje o 2 milisekundy za století

Astronomové z těchto údajů vyčetli, že se naše planeta zpomaluje. Je to jenom nepatrné zpomalení, asi 2 milisekundy za století. Možných příčin je prý víc, od vlivu gravitace Měsíce, až po kolísání hladiny oceánu.

TIP: Důvod ke znepokojení? V atmosféře Země setrvale klesá obsah kyslíku

Na první pohled to není moc významné. Ale pokud se toto zpomalování z nějakého důvodu nezmění, za 200 milionů let bude mít pozemský den 25 hodin.

Rok 1943 přinesl z německé strany v oblasti obrněné techniky celou řadu novinek. Wehrmacht přišel s tanky nové generace, těžké stroje typu Tiger poznali Sověti již roku 1942, v následujícím roce se u Kurska objevily nové střední pantery, současně na frontě začaly operovat modernizované verze starších středních tanků Panzer III a Panzer IV. Velení Rudé armády muselo urychleně začít technický nástup nepřítele řešit a připravilo nový těžký tank IS-1 s trupem svařeným z válcovaných i odlévaných součástí.

IS-1

• Osádka: 4 muži
• Hmotnost: 44 t
• Délka: 8,56 m
• Šířka: 3,07 m
• Výška: 2,73 m
• Pohonná jednotka: V2-IS
• Výkon motoru: 382 kW
• Max. rychlost: 37 km/h
• Dojezd: 130 km
• Pancéřování trupu: 100–120 mm
• Hlavní výzbroj: 85mm kanón D-5T vz. 1943
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DT, případně 1 × 12,7mm kulomet DŠK 

Měl zajímavý tvar: čelní deska byla výrazně skloněná, nad blatníky pak přední partie plynule přecházela zaoblenou částí do bočnic. Pancéřová ochrana byla mohutná: čelo vany mělo sílu 100 mm, čelo korby dokonce 120 mm. Tank poháněl čtyřtaktní dvanáctiválcový vidlicový diesel V2-IS o maximálním výkonu 382 kW. Hlavní zbraní obrněnce se stal kanón D-5T vzor 1943 ráže 85 mm.

S ním byl spřažen kulomet DT ráže 7,62 mm a druhá zbraň stejného typu se nacházela v zadní stěně věže. Třetí se volně ukládal v bojovém prostoru. Na velitelské kupoli mohl být instalován 12,7mm kulomet DŠK. Podvozek se skládal z dvanácti zdvojených celoocelových pojezdových kol (šest na každém boku) a dále jej doplňovalo hnací a napínací kolo a tři kladky.

Sériová výroba IS-1, jež probíhala pouze v roce 1943, vyprodukovala jen 107 exemplářů. IS-1 byly poprvé nasazeny do boje 15. února 1944 v rámci 13. těžkého tankového pluku, jenž disponoval 21 těžkými obrněnci, které operovaly na linii Fastov – Bílá Cerkev. 

Pouhým okem lze na obloze rozlišit pět planet, a to v pořadí Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Dalšího člena Sluneční soustavy – Uran – objevil německý astronom Frederick W. Herschel (1738–1822), který žil od roku 1757 v Anglii a stal se nejen vynikajícím optikem a konstruktérem dalekohledů, ale také velmi dobrým pozorovatelem. Ke zmíněnému objevu však došlo náhodou: Při přehlídce oblohy si Herschel 13. března 1781 všiml poměrně jasného objektu, dosud nezakresleného v tehdejších mapách, přičemž jej pokládal za mlhovinu či kometu bez vyvinutého chvostu. V létě téhož roku se podařilo poměrně přesně vypočítat dráhu tělesa kolem Slunce s tím, že obíhá 19× dále než Země jednou za 84 let, a že se tedy jedná o planetu.

Planeta podle výpočtů

Astronomové si brzy všimli, že se Uran nenachází přesně tam, kde by měl podle výpočtů být. Rozdíly mezi kalkulovanými a pozorovanými polohami navíc neustále narůstaly. Nakonec převládl názor, že za drahou Uranu musí obíhat další velká planeta. Od roku 1842 se problémem teoreticky zabývali John C. Adams (1819–1892), třiadvacetiletý student Univerzity v Cambridge, a Urbain J. Le Verrier (1811–1877), dvaatřicetiletý astronom z Pařížské observatoře. Oba pak téměř současně a nezávisle na sobě z nepravidelností v pohybu Uranu určili polohu a přibližné parametry dráhy do té doby neznámé „rušivé“ planety. Hledané těleso poté nedaleko vypočteného místa nalezl německý astronom Johann G. Galle (1812–1910): namířil dalekohled do předpokládané polohy a narazil na „hvězdu“, která nebyla zakreslena v mapě – 23. září 1846 tak v souhvězdí Vodnáře „spatřil světlo světa“ Neptun.

Ani nově objevená planeta se však nechovala podle propočtů – také u ní se projevovaly odchylky od předpokládané polohy. Rozborem zmíněných nesrovnalostí se zabýval Percival Lowell (1855–1916), zakladatel hvězdárny v Arizoně. Aby pozorované odchylky vysvětlil, postuloval existenci další planety za drahou Neptunu. Pátrání po neznámém členovi Sluneční soustavy se od ledna 1929 věnoval Clyde W. Tombaugh (1907–1997), který nastoupil jako mladý pozorovatel na hvězdárnu ve Flagstaffu. A již 18. února 1930 objevil nové těleso poblíž vypočteného místa – bylo považováno za další planetu a dostalo název Pluto. Ze zjištěných odchylek drah Uranu a Neptunu astronomové vypočítali, že jeho hmotnost musí dosahovat více než šestinásobku hmotnosti Země, přičemž jeho průměr měl činit 25 000 km – jednalo se tedy o parametry docela velké planety. V roce 1949 uváděli astronomové pro Pluto následující hodnoty: průměr 10 000 km a hmotnost odpovídající 0,7 hmotnosti Země. Podle současných poznatků činí průměr tělesa 2 302 km a jeho hmotnost dosahuje pouze 0,0022 hmotnosti Země.

Hledá se desátý člen

Objev ovšem zdaleka nevysvětloval pozorované odchylky v polohách planet, navíc byly zjištěny také nesrovnalosti v pohybu Pluta. A tak se zrodila myšlenka o existenci další planety na okraji Sluneční soustavy – nazvané Transpluto (nebo také planeta X či desátá planeta). Clyde Tombaugh pokračoval po objevu Pluta v „honbě“ za vzdáleným tělesem až do roku 1943, kdy své snažení uzavřel konstatováním, že v dosahu jeho dalekohledu žádná taková planeta neexistuje.

Nutno dodat, že k objevu Pluta došlo zcela náhodou. Hmotnost tělesa je prakticky zanedbatelná, tudíž v žádném případě nemohlo způsobovat pozorované odchylky v polohách Uranu a Neptunu. Navíc se astronomům od roku 1992 daří za drahou Neptunu objevovat další tělesa, která patří do předpokládaného Kuiperova pásu (jakési obdoby hlavního pásu planetek). Dosud tak v této vzdálené oblasti nalezli 1 263 vesmírných objektů, přičemž průměr některých z nich odpovídá velikosti Pluta nebo jej i přesahují.

Migrující planety

Kevin J. Walsh, vědecký pracovník institutu Southwest Research, provedl počítačové simulace dějů krátce po vzniku Sluneční soustavy. Podle modelů se Jupiter zformoval ve vzdálenosti 3,5 AU od naší hvězdy (1 AU = vzdálenost Země–Slunce, tj. 149 597 871 km). Jelikož v té době existovalo v okolí Slunce ještě velké množství plynů, byla planeta brzděna, a tudíž ji to „táhlo“ k centrální stálici. Jupiter se pohyboval po spirále, načež se zastavil ve vzdálenosti 1,5 AU od Slunce, tj. v místě, kde nyní obíhá planeta Mars (ta tehdy kroužila blíže k naší hvězdě). „Předpokládáme, že Jupiter přestal migrovat směrem ke Slunci kvůli Saturnu,“ vysvětluje planetolog NASA Avi Mandel. 

Společně s Jupiterem se pak do centra soustavy posouval právě i zmíněný Saturn. Modely ukazují, že jakmile se k sobě tyto hmotné planety dostatečně přiblížily, došlo k postupnému odstranění veškerého plynu mezi nimi. Pohyb ke Slunci se tak zastavil a obě tělesa zamířila opačným směrem. Následně se vzdalovala tak dlouho, až dosáhla své nynější polohy: Jupiter zakotvil 5,2 AU od centrální hvězdy a Saturn ve vzdálenosti 9,5 AU.

Uprchlík ze Sluneční soustavy

Objevy cizích exoplanet nám umožnily lépe poznat Sluneční soustavu, jež měla kdysi zřejmě pět obřích plynných planet místo čtyř, které známe dnes. Jedná se o závěr počítačových simulací, z nichž vyplývá, že pátá obří planeta byla vyvržena do mezihvězdného prostoru zhruba půl miliardy let po vzniku naší planetární soustavy. Na zmíněných výzkumech se podílel i David Nesvorný, český vědec pracující v americkém institutu Southwest Research.

Astronomové se desítky let snažili vysvětlit současnou strukturu Sluneční soustavy: Především Uran a Neptun nemohly vzniknout na svých současných pozicích – plynný disk na okraji soustavy byl příliš řídký, než aby se tam vytvořila velká tělesa. Je tudíž pravděpodobnější, že se planety společně zformovaly blíže ke Slunci, načež se „rozutekly“ do větších vzdáleností, jakmile se spotřeboval prach a plyn zárodečného disku. Uran a Neptun si dokonce mohly svou polohu vůči Slunci vyměnit; a přinejmenším jedna planeta velikosti Neptunu byla možná z našeho solárního systému vyvržena.

Na vině je chaos

Drobné nepravidelnosti v oběhu planet – tzv. orbitální chaos – mohou být ve Sluneční soustavě příčinou minulých i budoucích srážek, přičemž nelze vyloučit ani kolizi Země s Venuší či Marsem. Dobrá zpráva ovšem zní, že pravděpodobnost takového střetu je velmi malá. A dokonce i v případě, že se k sobě budou dráhy planet přibližovat, nedojde ke srážce dříve než zhruba za 3,5 miliardy let. Jenže: Astronomové sice dokážou vypočítat pohyb planet se značnou přesností na stovky a tisíce let dopředu, ale precizní pohled do vzdálenější budoucnosti nám stále ještě uniká. „Nejpřesnější dlouhodobé scénáře oběhu těles Sluneční soustavy přestávají být správné pro období delší než několik desítek milionů let,“ vysvětluje Jacques Laskar z Pařížské observatoře.

Dokončení: Další planeta ve Sluneční soustavě? Historie a současnost hledání Planety X (2)

V současné době jsou dráhy planet stabilní, ovšem nebylo tomu tak vždy: například Měsíc vznikl v důsledku srážky Země s tělesem o velikosti Marsu. Kromě toho se vědci domnívají, že rotační osu Uranu, která je skloněna do roviny jeho oběžné dráhy, ovlivnil v dávné minulosti – možná ještě v době formování planet – střet s velkým tělesem. Rovněž obrácená rotace Venuše může představovat důsledek srážek s většími vesmírnými objekty.

V anglickém Malvernu se konala dražba osobních předmětů Evy Braunové, milenky a pozdější manželky Adolfa Hitlera. Vedle prstenu osázeného drahokamy, jehož cena se vyšplhala v přepočtu na 39 tisíc korun, a stříbrného pouzdra na rtěnku za 11 tisíc vyvolaly největší zájem růžové kalhotky: Nejmenovaný sběratel za ně zaplatil přibližně 90 tisíc korun.

Jak je možné, že 129 nejlepších britských mužů zmizelo v arktické pustině, stejně jako jejich obří a dokonale zásobené lodě? Proč po sobě při svém strastiplném putování za záchranou života zanechali jen minimum zpráv a učinili řadu nelogických rozhodnutí? Zatemnila jim skutečně zdravý úsudek otrava olovem? A opravdu se ke konci své tragické cesty uchýlili ke kanibalismu? Tyto a mnohé další otázky týkající se Franklinovy expedice zaměstnávají historiky, archeology i polárníky již víc než 160 let. Nedávný objev druhé „lodi duchů“ slibuje, že vysvětlení jedné z největších záhad v dějinách objevitelských plaveb je možná na dosah. 

Sammyho příběh

Koncem letošního srpna se na můstku výzkumného plavidla s názvem Martin Bergmann brázdícího arktické vody odehrál rozhovor, který předznamenal jeden z největších archeologických objevů posledních desetiletí. Adrian Schimnowski z Arctic Research Foundation pozoroval ubíhající noční ledovou krajinu a přitom se zaposlouchal do vyprávění jednoho ze svých inuitských kolegů Sammyho Kogvika. Eskymák se mu svěřil, že před několika lety viděl při lovu v zátoce Terror Bay podivnou tyč vyčnívající z moře, jež vypadala jako stožár lodi, a společně se svým druhem si ji dokonce vyfotografoval. Pak ale snímky ztratil a o nálezu nikomu neřekl – prý se obával, že mu lidé neuvěří. Schimnowski zpozorněl a zanedlouho již otáčel kurz do míst, která mu Kogvik popsal. Od fantastického objevu je dělilo dvě a půl hodiny – jak se totiž ukázalo, domorodec přesně lokalizoval polohu vraku lodi Terror ztracené Franklinovy výpravy. „Prostě jsem následoval Sammyho příběh,“ dodal později Schimnowski.

Vrak plavidla Terror, jež se ztratilo roku 1847 při hledání Severozápadního průjezdu, našli kanadští odborníci na počátku letošního září u jihozápadních břehů ostrova Krále Viléma. Spočíval v hloubce 25 metrů a k radosti badatelů byl stále ve velmi dobrém stavu – dokonce prý natolik dobrém, že v něm lze dosud identifikovat běžné předměty, a kdyby se jej podařilo vytáhnout, možná by mohl i znovu plout. HMS Terror tak představuje poslední chybějící díl skládačky vyprávějící o tragickém zmizení desítek britských mužů z nešťastné expedice. Vrak druhé lodi nazvané Erebus se podařilo najít už před dvěma lety: Ležel v hloubce 11 metrů, necelých 100 km jižně od právě nalezeného Terroru. 

Svatý grál polárních výprav 

Příběh plný hrůzy a nečekaných zvratů, nad nímž stále visí mnoho otazníků, se začal psát v polovině 19. století v Británii. V Evropě tehdy skončily napoleonské války a britskou armádu čekaly značné změny. Královské námořnictvo výrazně snížilo stavy a z původních 140 tisíc mužů ponechalo ve službě jen 19 tisíc. Lordy z admirality, kapitány, lodní důstojníky i obyčejné námořníky tak postihla nová vášeň: polární výpravy. A doslova svatým grálem se stalo nalezení Severozápadního průjezdu, tedy cesty vedoucí Severním ledovým oceánem podél pobřeží Kanady. Tou dobou už bylo známo prakticky celé pobřeží Severní Ameriky, stejně jako oblast od Baffinova zálivu na západ až po Melvillův ostrov. Mezi oběma lokalitami zbývalo proplout trasu dlouhou asi 1 700 km a dostat se na sever, do míst předpokládaného polárního moře (dnes už víme, že neexistuje). 

Odhalení zmíněné cesty by navíc potenciálnímu objeviteli nezajistilo jen nehynoucí slávu, ale také ohromné bohatství. Jelikož Panamský průplav tou dobou ještě neexistoval, zkratka z Evropy do Asie by představovala víc než výhodnou obchodní trasu. 

Pýcha královny oceánů

Británie, jež se tou dobou pyšnila přízviskem „královna oceánů“, na výpravě rozhodně nešetřila a vyslala na moře jednu z nejambicióznějších polárních expedic v dějinách, s loděmi HMS Terror a HMS Erebus (písmena HMS zkracují anglický výraz „Her Majesty’s Ship“, tedy „loď Jejího Veličenstva“). 

Bývalá válečná plavidla upravená speciálně pro arktické podmínky představovala to nejlepší, co mohlo námořnictvo nabídnout. Jejich konstrukce byla navržena tak, aby „ustála“ otřesy při palbě z masivních mortarů určených k boření pobřežních pevností. Lodě měly ocelové plátování, parní motory a dost uhlí na to, aby se dokázaly dvanáct dnů probíjet ledem. Vezly také značné zásoby jídla, jež měly údajně vystačit na tři až pět let, a zahrnovaly i tehdejší novinku – celkem osm tisíc konzerv s masem a zeleninou. Nezapomnělo se ani na citronovou šťávu proti kurdějím a na palubě se nacházela rovněž velmi dobře vybavená knihovna. 

Vidina dobrodružství a slávy přivedla do řad polární expedice 129 mužů, ačkoliv podmínky, které je čekaly, byly tou dobou již všeobecně známé. Vědělo se, že v Arktidě panují teploty kolem −50 °C a navíc tam řádí mohutné bouře i blizardy. Hrozila tak celá řada zdravotních komplikací, včetně omrzlin či sněžné slepoty. Někoho možná napadlo, že by názvy lodí mohly být pro osud výpravy příznačné: Erebus nesla jméno antického boha podsvětí a věčné tmy, zatímco Terror – tedy „hrůza“ – snad měla vnášet děs do srdcí nepřátel. Brzy se ukázalo, že hrůza a tma budou nechtěnými společníky posádky po mnoho týdnů. 

Na vlně optimismu

Posádku lodi Erebus tvořilo 68 mužů, jimž velel ostřílený mořský vlk sir John Franklin a jeho zástupce James Fitzjames. Na Terroru se plavilo 65 dobrodruhů a velení se ujal Francis Crozier. Celá výprava slibovala i řadu vědeckých poznatků – mimo získání geografických faktů se měla například věnovat studiu zemského magnetismu či biologickému výzkumu. 

V květnu roku 1845 vyplula Franklinova expedice v doprovodu tří zásobovacích plavidel s velkou pompou z přístavu Greenhithe na jihovýchodě Anglie. Minula Orknejské ostrovy a zamířila na severozápad ke Grónsku, načež v červenci zakotvila na ostrově Disko a obrátila se k západu k Baffinovu zálivu. Šestadvacátého července ji poblíž Baffinova ostrova, tedy na začátku Severozápadního průjezdu, pozdravili muži z velrybářských škunerů Prince of Wales a Enterprise. Z nadšených Britů prý ještě čišel optimismus a holedbali se, že mají zásoby na dlouhou dobu. Nikdo tehdy netušil, že půjde o poslední zprávu o Franklinově výpravě. 

Jmění za zprávu 

Měsíce ubíhaly a z ledového severu nepřicházely žádné informace. V rodné zemi si zpočátku o osud Franklinových mužů starosti nedělali: dílem kvůli ohromné vzdálenosti dělící Británii od Arktidy, dílem proto, že byli všichni o úspěchu expedice skálopevně přesvědčeni. Když ovšem koncem roku 1847, tedy dva roky po vyplutí, z Arktidy stále nezaznívaly žádné zprávy, Británie znervózněla.

Velký podíl na tom měla i Franklinova manželka Jane, jež se vytrvale snažila získat pomoc admirality a pravidelně burcovala tisk. Obrátila se dokonce na prezidenta Spojených států a na ruského cara. Nehodlala se smířit s tím, že mohlo 129 mužů jen tak zmizet z povrchu zemského. Admiralita nakonec vypsala za informace o expedici odměnu 20 tisíc liber a záchranné mise na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Záhada zbídačených mumií 

Po stopách polárníků se v následujících deseti letech vydalo neuvěřitelných čtyřicet lodí, první z nich se však vracely s prázdnou. Teprve roku 1850 zaznamenali úspěch muži kapitána Williama Pennyho: Na nehostinném Beecheyho ostrově u jihozápadního cípu ostrova Devon našli rozvaliny kamenného příbytku, rozházené odpadky i množství stop ve sněhu. Bylo jisté, že v místě někdo přezimoval. 

Když postoupili ještě dál, objevili hroby tří mužů. Vyrytá data na náhrobcích potvrdila, že šlo o námořníky, kteří mezi lednem a dubnem 1846 zemřeli na lodích Erebus a Terror. Po otevření rakví však objevitele čekal šok: Ledové sevření způsobilo dokonalou mumifikaci nebožtíků, kteří tak vypadali, jako by je někdo pochoval docela nedávno. Tím víc vyniklo, v jak zuboženém stavu se muži nacházeli – byli vyhublí na kost a pozdější pitva ukázala, že trpěli tuberkulózou a kurdějemi a v těle měli vysoký obsah olova. 

Hrůzné zkazky Eskymáků 

Nadějné pátrání následně na čas přerušila krymská válka, jež roku 1853 vypukla mezi Británií a Ruskem a hledání ztracených mužů odsunula do pozadí. O to větší zděšení vyvolaly v Británii zprávy, které v říjnu 1854 přivezl z Arktidy skotský cestovatel a lékař John Rae, jenž tam toho času pobýval a po osudu Franklinovy posádky pátral mezi domorodci na vlastní pěst. 

Stopy vedly k ostrovu Krále Viléma, kde prý Inuité o několik let dřív potkali asi čtyřicet „bílých mužů“: Táhli saně a člun a měli namířeno přes zamrzlé moře k ústí Backovy řeky. Dalšími informacemi od Eskymáků však Rae doslova vyrazil Británii dech – domorodci údajně na ostrově našli i řadu mrtvých polárníků: Někteří byli zahrabáni v zemi, ale jiní leželi ve stanech, nebo i na holé planině. Podle zbídačelých těl a ostatků v kotlících poházených okolo bylo zjevné, že se námořníci v posledních chvílích uchýlili ke kanibalismu. Rae přivezl mnoho předmětů, jež kdysi patřily Franklinovým mužům a které získal od Inuitů. Mimo nože, kompasy či knoflíky byl mezi nimi také talíř s iniciálami Johna Franklina. 

V ledovém vězení

Zmíněná zpráva samozřejmě viktoriánskou Anglii pobouřila a mnozí, včetně lady Jane, ji odmítali přijmout jako pravdivou. Zoufalá Franklinova manželka se proto rozhodla obětovat zbytky rodinného jmění a roku 1857 přesvědčila k uspořádání další expedice kapitána Francise McClintocka. 

Kusé indicie nakonec zkušeného polárníka zavedly opět na ostrov Krále Viléma, kde po intenzivním pátrání objevil roku 1859 v kamenné mohyle i zatím jediné písemné zprávy, jež po sobě posádky zanechaly. První z nich hovoří o přezimování na Beecheyho ostrově v roce 1847. Druhá pochází z 25. dubna 1848 a popisuje, že o tři dny dřív opustili muži lodě Terror a Erebus a že se ti, kteří přežili, chtějí dostat k Backově řece. Zpráva se zmiňuje i o smrti sira Franklina, k níž došlo 11. června 1847. 

V bezútěšné ledové pustině McClintock vypátral také zbytky tábořišť, navršené kameny a nakonec i ostatky mužů, kteří postupně odhazovali věci a jeden po druhém padali mrtví k zemi. Kapitán bohužel rovněž potvrdil, že se někteří z nich v posledních dnech uchýlili ke kanibalismu. Vzhledem ke stavu pozůstatků se podařilo identifikovat jen dva členy posádky – poručíka Irvinga a námořníka Preglaryho z HMS Terror. 

Děsivá rekonstrukce 

Na základě příběhů vyprávěných Inuity tak McClintock mohl rekonstruovat pravděpodobný průběh tragédie: Poté co lodě natrvalo uvízly v ledu u pobřeží ostrova Krále Viléma, dotáhli muži pod velením Francise Croziera a Jamese Fitzjamese na pevninu spoustu těžkého vybavení, které pak ovšem překvapivě z větší části na místě zanechali. Zbytek naložili na saně, s nimiž se vydali na jih: Chtěli se nejspíš dostat do nejbližší obchodní stanice na Velkém Otročím jezeře. Od základny je však dělilo 900 km, což bylo nad jejich síly, a polárníci začali po cestě umírat. Eskymáci vysílené klopýtající námořníky potkali a odtud pochází i jejich svědectví, že bílí muži „padali mrtví k zemi“ a v „jejich očích se zračilo šílenství“. 

Možná se také zbylí členové posádky rozdělili do několika skupin, z nichž po souši postupovaly jen některé, zatímco jiné zůstaly na lodích. Vše nicméně naznačuje, že se z nehostinného ostrova Krále Viléma nedostal vůbec nikdo. Opuštěné lodě se zřejmě z ledového sevření po čase uvolnily, neřízené pluly v okolí ostrova, načež klesly ke dnu. McClintock tak nastínil velmi pravděpodobný konec Franklinovy výpravy a další expedice už tragický příběh jen doplňovaly. 

Kauza olovo 

Zajímavý obrat přinesl i rok 1984, kdy američtí antropologové exhumovali některá z nalezených těl. Našly se v nich totiž extrémní dávky olova, které byly podle vědců smrtelné. Kde se však v arktické pustině jedovatý kov vzal? Badatelé se domnívají, že si ho Franklinovi muži vezli s sebou, a to v obyčejných konzervách. Tehdejší módní novinka se totiž zavařovala právě olověnými víčky a zásoby nešťastné expedice zahrnovaly na osm tisíc konzerv. 

Olovo poškozuje především neurony, a posádka tak mohla mentálně degenerovat, načež dělala jedno chybné rozhodnutí za druhým. Řadě odborníků však podobné vysvětlení nestačí – už proto, že tytéž konzervy jedli údajně ve stejné době námořníci mnoha dalších výprav, aniž by pocítili jakékoliv následky. Nezbývá než doufat, že nálezy z potopeného Terroru vnesou do příběhu, jejž stále obestírá spousta záhad, konečně světlo.