? Máte za sebou nedávný výstup na Mount Vinson, nejvyšší horu Antarktidy. Jak se vůbec člověk dostane k záměru vylézt na nejvyšší vrchol nejstudenějšího kontinentu?

S Petrem Kudličkou jsme si před sedmi lety poprvé vyzkoušeli, jak se dostat na kopec, který má přes sedm tisíc metrů nad mořem, když jsme lezli na jihoamerickou Aconcaguu. Pak následovaly další hory. Napřed v Alpách a po nich africké Kilimandžáro. No a když jsme po Aconcagui a Kilimandžáru měli za sebou dva z nejvyšších vrcholů všech kontinentů, řekli jsme si, že by bylo fajn dostat se společně na všech sedm kopců, které jsou zařazeny do takzvaného projektu Seven Summits.

? Měli jste zkušenosti z takto vysokých hor už předtím?

Já už byl v roce 2001 na Elbrusu a říkali jsme si, že by bylo zajímavý dostat se na všechny ty vršky jako dvojice. Takže jsme zatím byli všude společně. Po Kilimandžáru jsme se zaměřili na Mount McKinley a mezitím jsem si s Petrem ještě jednou zopakoval Elbrus, takže jsme měli čtyři ze sedmi.

? To pořadí bylo voleno nějak záměrně, nebo šlo o souhru náhod?

Napřed jsme vlastně dělali ty levnější hory a teprve ke konci se pouštíme do cest, které jsou finančně náročnější. Po těch čtyřech prvních tedy předloni přišla Carstenzova pyramida na Nové Guineji. Tam se musí dostávat džunglí, což je to nejtěžší z tohoto výstupu. No a pak zbýval Everest a právě antarktický Mount Vinson.

? Vzhledem k tomu, že z Antarktidy jste se před pár týdny vrátili, to vypadá, že jste pořadí posledních dvou volili podle klíče „nejvyšší na konec“ ...

Tak to není, i když je určitě zajímavý vyzkoušet si na poslední štaci tu největší výšku. U nás každopádně rozhodl čas. Na Everest bychom kvůli přesunu a aklimatizaci potřebovali mnohem víc času. Vinson je oproti tomu poměrně rychlá záležitost. Kolega je časově dost vytížený a nemůže si dovolit chybět dva měsíce v práci. Proto padla předposlední volba na Antarktidu.

TIP: Uvnitř bezedných propastí aneb Hory a podzemí jižní Albánie

? Můžete porovnat obtížnosti a specifika jednotlivých výstupů?

Jako první vezmu přes pět a půl tisíc metrů vysoký Elbrus, na který jsem se taky jako na první vyšplhal. To není určitě jednoduchá hora, ale především pro výstup na ni neexistuje skoro žádné zázemí. Mimoto tam mají neuvěřitelný nepořádek. Kilimandžáro se mi z toho projektu zdálo asi úplně nejlehčí, i když se nedá vyloučit, že jsem to tak pociťoval jen já. Vyběhl jsem si totiž předtím Mount Keňu, takže se mi díky aklimatizaci převýšení dobře zvládalo. Kilimandžáro je ale dost náročné z hlediska místních lidí, které si povinně musíte najmout. Vůbec nejtěžší mi zatím připadalo Mount McKinley v severní Americe. Výstup a sestup nám trval 13 dní a byla tam hrozná zima kolem mínus čtyřiceti stupňů. Pak Carstenzova pyramida, která jak jsem říkal, je schovaná v džungli a hrozně dlouho se k ní jde. My jsme na cestu tam a zpět potřebovali sedmnáct dní. Člověk je pořád mokrý a to dělá tuhle cestu velmi nepříjemnou. Hora samotná je pak jednoduchá kilometrová stěna. Aconcagua nám trvala osmnáct dní.

? V čem byl těžký čerstvě absolvovaný Mount Vinson na Antarktidě?

To není nijak hrozná záležitost. Ztěžuje to hlavně mráz a na ten jsme si až tak moc stěžovat nemohli. Měli jsme nejmíň nějakých mínus třicet pět stupňů. Přitom nás upozorňovali, že na vrcholu bývá i mínus padesát. Technicky to ale není těžké s výjimkou jednoho úseku, který má padesátistupňový sklon a musíte se ve dvojici jistit lanem. Samozřejmě je potřeba mít mačky a cepín, ale není tam tvrdý ledovec, jen sněžný ledovec, což hodně pomáhá. V zásadě ale jde jen o to vydržet každý den šlapat osm hodin do kopce. Je to pět výstupových dní ze základního tábora.

? Pokud vím, má Antarktida nejvyšší výškový průměr ze všech kontinentů, kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Z jaké výšky jste vlastně startovali k vrcholu?

Základní tábor je 2 150 metrů vysoko, takže na vrchol zbývá asi 2 800 metrů. Antarktida je ovšem z tohoto hlediska známá tím, že vrchol sice je ve výšce 4 897 metrů, ale vzhledem k blízkosti k pólu je tam mnohem řidší vzduch, než odpovídá stejné nadmořské výšce blízko rovníku. Na vrcholu jsou tím pádem podmínky odpovídající asi 6 000 až 6 500 metrům. Já nahoře naměřil tlak pět set hektopascalů, což téhle výšce odpovídá. Stejné je to i na Mount McKinley, který je zase blízko severního pólu.

? Antarktida je někdy přezdívána „nejchladnější poušť“, protože tam jen zřídka spadnou nějaké srážky. Znamená to, že jste měli stále jasno?

Ano, Antarktida je nejsušší kontinent a srážky jsou tam opravdu jen zřídka. My v tomhle měli ale štěstí, protože nám den sněžilo a napadlo deset až patnáct centimetrů sněhu. V základním táboře bývá mlha, ale srážky jsou dost unikátní. Pokud vím, tak průměr na celém kontinentu je kolem tří centimetrů ročně a někde nespadla ani jediná vločka už několik milionů let. Tím pádem jsme měli i nějakou oblačnost a díky tomu byla i vyšší teplota. Mraky jsme měli i při samotném výstupu, ale tři stovky metrů pod vrcholem jsme se dostali nad ně a to byl úžasný pocit.

? Byli jste u pólu v době, kdy je tam polární den. Jak na vás působilo sluneční světlo přítomné po čtyřiadvacet hodin denně?

To byl můj největší osobní problém. Dokážu se dobře zorientovat prakticky všude, ale tady jsem ztratil jakoukoli orientaci v čase a prostoru. Ani kompas mi nepomohl udržet si dlouhodobější přehled. Měl jsem zmatek nejen ve světových stranách, ale netušil jsem ani, zda je půlnoc, nebo jestli bude čas oběda. Slunce se pořád točí kolem vás a jen je v různých výškách. Navíc mi to naprosto rozhodilo biorytmy. Když se pohybuju v běžných zeměpisných šířkách, nemám s časovým posunem problémy, ale po návratu z pólu jsem nemohl spát ještě čtrnáct dní.

? Víte, kdy po vašem odjezdu v základním táboře Slunce poprvé zapadlo za obzor?

Díval jsem se, že to bylo 26. února. O pobyt na pólu v době, kdy je Slunce za obzorem ale rozhodně není co stát. To jsme si vyzkoušeli vždy, když sluneční kotouč zmizel za nějakými horskými štíty. V těch chvílích byla zima daleko méně snesitelná.

? Do základního tábora vás dopravilo letadlo, ale myslím, že jste měli možnost vyzkoušet si i tůry v terénu, kde je vlastně všude před vámi jen rovná plocha, že?

My jsme přiletěli z chilského Punta Arenas, což je nejjižnější město Jižní Ameriky, velkým Iljušinem na americkou základnu Patriot Hills. Rusové jsou najímání na dva měsíce v roce americkou společností, která organizuje tyhle výšlapy na Vinson Massif. No a ze základny se pak ještě letí 200 kilometrů malým letadlem do základního tábora. My tuhle vzdálenost nešli, to nedělá nikdo. Pokud vím, tak jediný kdo to kdy dal, byla expedice vedená Rudolfem Švaříčkem snad v roce 2005. Navíc je na to potřeba minimálně další týden. Ale na základně jsme čekali, takže jsme se udržovali v kondici a chodili, jak se dalo. Nějaké orientační body tam byly, ale i tak je ta rovná čára na obzoru pro Čecha nezvyklý pohled. A rozhodně nic, o co by člověk stál.

? Na vrchol jste stoupali sami, nebo jste museli povinně mít nějakého průvodce?

Chtěli jsme si sami rozhodovat o tom, jak přesně na vrchol půjdeme. Výstupy na Vinson jsou ale zajišťovány jako organizované, a tak pro tyhle naše nezávislé aktivity neměli Američani moc pochopení. Vzít si průvodce by přitom naši cestu výrazně neprodražilo, ale v našich očích by to ten výstup znehodnotilo. Nakonec jsme si samostatný výstup prosadili.

? Už jste zmínil, že problémem číslo jedna jsou na pólech nízké teploty. Jak vlastně v těchto podmínkách regeneruje organismus zvyklý na hodnoty o nějakých třicet až čtyřicet stupňů vyšší?

S tím jsme neměli až takový problém. Jednak jsme měli opravdu relativně teplo a především jsme měli expediční stany, v nichž bylo díky jejich zabarvení a neustálému slunečnímu svitu až o čtyřicet stupňů tepleji než venku. No a když máte ve stanu kolem nuly, už se celkem bez problémů zahřejete. Na zimu se každopádně musíte připravit. Pořádná péřová bunda a pořádný kalhoty, vlněné ponožky i termoprádlo. Když nefoukalo, dalo se to snadno vydržet.

? Antarktida zrovna neoplývá faunou a život se vlastně vyskytuje pouze u pobřeží. Podařilo se vám třeba uvidět nějakého zástupce zvířecí říše?

Měli jsme asi opravdu veliké štěstí, jak na počasí, tak z tohoto hlediska. Když jsme totiž přiletěli na základnu, objevil se v dohledu nějaký pták. Všichni, kdo byli na základně, vyběhli ven a ukazovali si ten zázrak, protože je to něco naprosto nevídaného. Bohužel ale nevím, co to bylo za druh, každopádně šlo ale o většího ptáka, který měl asi objevitelskou povahu.

? O Everestu se říká, že se z něj stal horolezecký cirkus a množství lidí, kteří každý rok projdou základním táborem se projevuje na velkém znečištění. Jak je na tom v tomto ohledu Antarktida, případně jiná místa, která jste při svém dobývání vrcholů poznali?

Úplně nejhorší, co jsem viděl, je základní tábor Elbrusu. Je tam spousta chatiček, které majitelé podnikavě pronajímají horolezcům. Všechen odpad, který vyprodukují, hrnou za ty chaty a hromady rostou. Kvůli tomu, jak to tam vypadá, říkáme, že je to nejšpinavější hora na světě. Ale po cestě nahoru už žádné odpadky nejsou. Antarktida je na úplně opačné straně než ruský Elbrus a žádné stopy lidské přítomnosti tam nenajdete. Všechno, co tam přivezete, musíte zase odvézt zpět. A to neplatí jen o plastech a jiných pevných odpadech. Musíte absolvovat množství briefingů a tam vám taky vysvětlí, jak zacházet s tím, co projde vaším zažívacím traktem. Po cestě na vrchol jsou jen čtyři díry, kde je možné vylévat moč. Když to na vás přijde jinde než na těchto místech, musí ke slovu přijít nějaká lahev nebo nejlépe termoska, kterou na určeném místě vyprázdníte. Na to druhé jsme vyfasovali pytle a pevný odpad se nese zpět na základnu. Nadto je ale důležité, že na Elbrus a určitě i na Everest se dostane každoročně podstatně víc lidí než na Vinson, který se odhadem pokouší zdolat tak něco kolem stovky lidí za rok.

Na okraj rozhovoru

S Petrem Kiliánem jsem se potkal v kavárně jednoho malého moravského města. Při rozhovoru mě nejvíc zaujal způsob, jakým popisoval obtíže jednotlivých výstupů. Žádný dramatický nádech, žádná velká slova. Někde je prostě větší zima, některé kopce jsou prudší, ale vylézt se dá celkem v pohodě všude. Věřím, že se svým spolulezcem Petrem Kudličkou pořídí společnou fotografii i na vrcholu nejvyšší hory planety, která jim zbývá k dovršení celého projektu.

Co je Seven Summits

Projekt Seven Summits (Sedm vrcholů) je pozoruhodným horolezeckým sedmibojem, který si klade za cíl zdolání nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů. Řadí se k nim:

1. Mount McKinley (Denali) – 6 194 metrů, nejstudenější hora planety. V zimních měsících tady fouká vítr o rychlosti kolem 160 km/h. Jeho rychlost v zúžených místech ještě stoupá, což dělá z nejvyšší hory Severní Ameriky jedno z nejnehostinějších míst na světě.

2. Aconcagua – 6 962 metrů, nejpodceňovanější vrchol. Aconcagua je hora mnoha tváří. Až na vrchol se dá vyjít bez jakéhokoli horolezeckého vybavení, což vede k jejímu častému podcenění zejména nezkušenými lezci. Chlad spojený se silnými větry a výraznou nadmořskou výškou jsou výzvou, kterou je potřeba brát vážně.

3. Mount Vinson – 4 897 metrů, nejosamělejší pohoří. Jeden z nejodlehlejších vrcholů na světě. Jen dostat se do základního tábora znamená polovinu úspěchu.

4. Elbrus – 5 642 metrů, utajená střecha Evropy. Mont Blanc skutečně není nejvyšší horou Evropy. Na Kavkaze je množství vyšších hor, z nichž nejvýše dosahuje právě Elbrus.

5. Kilimandžáro – 5 892 metrů, sněžná špice na rovníku. Jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Jde o netechnickou horu, která je přístupná každému s dostatečnou kondicí a finanční rezervou.

6. Mount Everest – 8 850 metrů, nejvyšší z nejvyšších. Nejvyšší hora, která je nebezpečná už nesmírnou nadmořskou výškou. Jediná osmitisícovka mezi Sedmi vrcholy, přičemž nad hranicí osmi tisíc metrů je organismus vystaven zcela výjimečným nárokům.

7a. Mount Kosciuzsko – 2 228 metrů, zpochybněný kopeček. Výstup na Kosciuszko představuje jednodenní výlet a každý rok na něj vystoupí tisícovky turistů. Proto jej mnozí horolezci mají problém uznat jako jeden za sedmičky a místo něj berou Carstenszovu pyramidu na Nové Guineji (viz 7b).

7b. Carstenszova pyramida – 4 884 metrů, nejvyšší ostrovní hora. Někteří geografové považují Austrálii, ostrovy Indonésie a Papuu-Novou Guineu za širší kontinent, označovaný jako Australasie. Jiní tvrdí, že Carstensz patří osmému světadílu Oceánii. Kvůli své odlehlosti a náročnému technickému lezení je však většinou považován za skutečný sedmý vrchol.

Pláž Juno se rozkládala napravo a nalevo od malého rybářského přístavu Courseulles-sur-Mer, přičemž samotný prostor vylodění měl šířku necelých 10 km. Juno tvořila centrální část britského sektoru a k jejímu dobytí byly určeny téměř výhradně kanadské jednotky.

Hlavní údernou sílu tu představovala 3. kanadská pěší divize pod velením gen. Rodney Kellera podporovaná 2. kanadskou tankovou brigádou. Kromě toho se zde vylodil 48. prapor britské námořní pěchoty (Commandos). Pláž Juno se dělila na sektory Love, Mike (sekce červená, bílá) a Nan (sekce červená, bílá, zelená). Obranu tohoto úseku pobřeží zajišťoval 736. prapor německé 716. pěší divize podporovaný obrněnou technikou 21. tankové divize, která vyčkávala jako záloha v Caen.

Zákeřné vlnolamy

Původní spojenecký plán předpokládal, že první kanadské jednotky zahájí útok na francouzské pobřeží v 7:35, ale vzhledem k tomu, že bezpečné vylodění komplikovaly překážky na dně u břehu (zpočátku je vojáci považovali za útesy, ale později se ukázalo, že jsou to vlnolamy), bylo nutno posunout hodinu H o deset minut, aby měli ženisté čas na zničení alespoň některých z nich.

Vlivem přílivu však část překážek zmizela hluboko pod hladinou a jejich odstranění již nebylo možné. Proto také utrpěla plavidla téměř třicetiprocentní ztráty. Z toho důvodu i kvůli rozbouřenému moři tak první útočná vlna Kanaďanů nakonec přistála v 7:49, tedy o 14 minut později oproti plánu. Celkově se vylodění na jednotlivých sektorech pláže Juno opozdilo až o 30 minut. Na pobřeží musely následně výsadkové vozy kličkovat mezi pobřežními překážkami a 70 z celkových 306 jich bylo nenávratně ztraceno či poškozeno.

Na samotné pláži pak Kanaďané čelili kromě kulometné palby i dělům ráží 10,5, 8,8 a 7,5 cm, umístěným v masivních betonových kasematách, kde tloušťka stěn přesahovala jeden metr. Šance na jejich vyřazení nebo poškození leteckým a dělostřeleckým bombardováním byly minimální. Nejvýznamnější německé postavení pobřežního dělostřelectva v prostoru pláže Juno představovala baterie Moulineaux, ležící asi pět kilometrů od pláže ve vnitrozemí poblíž obce Bény-sur-Mer. Disponovala čtyřmi houfnicemi FH 18M ráže 10,5 cm, z nichž dvě byly umístěny v betonových kasematách.

Nepřesní dělostřelci

Většina kanadských vojenských historiků se shoduje v tom, že na pláži Juno byly letecké útoky předcházející vylodění nepřesné, a stejně nelichotivě se zpravidla hodnotí i výkon námořních dělostřelců na palubách spojeneckých válečných lodí. Než se však vojáci probojovali k silnici kopírující linii pobřeží, museli překonat několikasetmetrový úsek dun a kráterů po bombách zaplavených vodou, což ztěžovalo postup zvláště těžké technice.

Dlouho odolávala obrana v Courseulles, kterou pomohly pěchotě zlikvidovat tankové a ženijní jednotky až v pozdním odpoledni. Při přechodu pláže u Berniéres utrpěli Kanaďané velké ztráty, avšak následně město jedním rychlým útokem dobyli. Avšak i přes zpočátku relativně dobře fungující německou obranu se příslušníci obou základních komponentů kanadské 3. pěší divize – 7. brigády v sektorech Mike (červený, bílý) a Nan (zelený), stejně jako 8. brigády v sektoru Nan (červený, bílý) na plážích díky palebné podpoře plovoucích tanků Sherman DD zachytili a v průběhu dopoledne zahájili postup do vnitrozemí.

Spojení s Brity

Jakmile Kanaďané dosáhli silnice spojující obce St. Aubin a La Riviére, jejich postup se výrazně zrychlil. Ještě během dopoledne dobyli obec Berniéres ležící přibližně uprostřed sektoru Nan a později obsadili St. Aubin nacházející se v bodu dotyku s pláží Sword. Do večera se Kanaďané spojili s Brity na pláži Gold.

Přestože se jim během prvního dne nepodařilo spojit s britskou 3. divizí na pláži Sword – a vzniklou tříkilometrovou mezeru vyplnily jednotky německé 21. pancéřové divize – vylodění na pláži Juno bylo hodnoceno jako jedno z nejúspěšnějších. Čelní jednotky kanadské 3. pěší divize dosáhly v první den invaze – jako jediná spojenecká vojska – silnice spojující města Caen a Bayeux, která probíhá ve vzdálenosti více než 10 km od pobřeží.

Přitom původní předpoklad ztrát v první den vylodění (až 2 000 mužů) se naštěstí pro Kanaďany nevyplnil. Celkem 359 mužů padlo, 574 utrpělo zranění a 47 padlo do zajetí. Z 21 400 vojáků, kteří se v den D vylodili na pláži Juno, tak představují celkové ztráty necelých 4,5 %. Kanadské vojenské hřbitovy se nacházejí v Bény-sur-Mer-Reviers a v Cintheaux.

První plán na průzkum planetek neboli asteroidů se zrodil v roce 1966. Tehdy NASA spočítala trajektorii letu hypotetické sondy k planetce (4) Vesta a k trpasličí planetě (1) Ceres (v té době však ještě kategorie „trpasličí planeta“ neexistovala, takže šlo o asteroid; a snad nám laskavý čtenář odpustí, budeme-li k nim toto těleso počítat i nadále). Jen o několik měsíců později analyzovala organizace ESRO (předchůdkyně ESA) potenciální misi k Jupiteru, která by kolem některého asteroidu proletěla.

V 70. a 80. letech pak americká vesmírná agentura i sovětská akademie věd několikrát rozpracovaly koncepty průzkumu planetek, ale nikdy je nedotáhly k realizaci. Sovětská sonda Vega 2 měla po studiu Halleyovy komety v březnu 1986 zamířit na „rande“ s asteroidem (2101) Adonis (podle některých teorií jde o zbytky jádra bývalé komety). Limitujícím faktorem se však ukázal být nedostatek pohonných látek pro palubní orientační systém sondy – spotřebovaly se už v březnu 1987, kdy zbývalo do průletu ještě pět měsíců…

Premiéra s překvapením

Prvenství si tak připsala americká sonda Galileo, která mířila k Jupiteru. S jejím vypuštěním se počítalo – po řadě předchozích odkladů – v květnu 1986 a k cílové planetě Jupiter měla dorazit v září 1988. Jenže italský fyzik Giuseppe Colombo upozornil, že mírnou změnou dráhy lze v prosinci 1986 realizovat průlet ve vzdálenosti 10 000 km od planetky (29) Amphitrite. Přílet k Jupiteru by se tím zpozdil o tři měsíce a náklady na misi by vzrostly o 15 milionů dolarů. NASA se dlouho nerozmýšlela a unikátní příležitost akceptovala. Jenže vše nakonec dopadlo jinak: v lednu 1986 havaroval raketoplán Challenger, další starty těchto strojů byly pozastaveny a sonda Galileo se do vesmíru vydala až v říjnu 1989.

Její cesta k cíli trvala šest let, a trajektorie tentokrát vedla dokonce kolem tří planetek. Po podrobné analýze se nakonec NASA rozhodla průzkum jedné z nich vynechat; mělo jít o těleso (63) Ausonia, a to v dubnu 1992. Přesto zůstaly dva průlety, které nám poprvé umožnily nahlédnout do světa těchto malých, ale početných obyvatel Sluneční soustavy.

Když specialisté NASA připravovali průlet u planetky (951) Gaspra v říjnu 1991, shromáždili veškeré dostupné informace. A museli konstatovat, že jich není mnoho: Těleso mělo podle radarových pozorování rozměry 10 × 11 × 18 km a periodu rotace sedm hodin, to vše ovšem s velkou mírou nejistoty. Jeho polohu jsme znali s přesností na stovky kilometrů, což s sebou neslo jeden nepříjemný důsledek: nebylo předem jasné, v jaké vzájemné poloze se sonda a planetka ocitnou, a kam tedy bude například nutné nasměrovat kamery. Proto vznikla ve směru předpokládané polohy asteroidu celá řada záběrů a NASA doufala, že se cíl podaří „trefit“. Zmíněná strategie vyšla a po průletu ve vzdálenosti 1 600 km vzájemnou rychlostí 8 km/s se podařilo získat úchvatné snímky: mimo jiné odhalily, že povrch Gaspry je starý zhruba pouhých 200 milionů let. Asi největším překvapením se pak stal objev slabé magnetosféry.

Další průlet sondy Galileo u planetky se chystal na srpen 1993. Tentokrát představovala cíl (243) Ida z rodiny Koronis, jež vznikla zhruba před 100 miliony let, a to rozpadem tělesa o průměru 100 km. Během průletu (ve vzdálenosti 2 410 km, rychlostí 12,4 km/s) se podařilo získat 150 snímků, z nichž 75 postupně dokumentovalo rotaci tělesa. Planetka ve tvaru burského oříšku o délce přes 50 km se nám tak ukázala v trojrozměrné podobě. Vědce navíc čekalo velké překvapení: zjistili, že Idu doprovází ještě jedno, menší těleso o rozměru 1,5 km. Jinými slovy – planetka má vlastní měsíc! Neočekávaný přirozený satelit pak dostal jméno Dactyl.

Nové technologie v akci

Americká organizace BMDO (Ballistic Missile Defense Organization) zajišťovala na počátku 90. let 20. století vývoj kosmických technologií pro armádu. A právě na její půdě se zrodil nápad na novou misi, která by různé technologie – od kamer přes autonomní systémy až po získávání a skladování energie – otestovala přímo ve vesmíru. A aby se nejednalo o „pouhou“ testovací misi, měla vše prověřit ve větších vzdálenostech od Země: během deseti týdnů při průzkumu Měsíce a následně u planetek (1620) Geographos v říjnu 1994 a (3551) Verenia o rok později.

Sonda dostala poetický název Clementine a vzlétla v lednu 1994 na raketě Titan 23G. V květnu téhož roku ji však postihla softwarová chyba, v jejímž důsledku došlo ke spotřebování veškerých pohonných látek. Další program letu se musel zrušit, a planetky se tak na řadu nedostaly. Jejich studium měla zajistit sonda Clementine 2, jež by zkoumala jeden ze dvou párů asteroidů: buď (433) Eros a (4179) Toutatis, nebo dvojici (14827) Hypnos a (6489) Golevka. V rámci úsporných opatření však byla mise v roce 1997 zrušena.

Je zajímavé, že i NASA disponovala svým zkušebním programem nových a odvážných technologií, jenž dostal název Deep Space. A rovněž si vybrala za cíl planetku, konkrétně (9969) Braille. Sonda vzlétla v říjnu 1998 a už v červenci následujícího roku měla cílovou planetku minout o pouhých 240 m (!). Jenže ji postihlo několik problémů včetně pádu počítače těsně před průletem. K asteroidu se tak přiblížila na 26 km, což sice představovalo rekordně blízký průlet, ovšem pořád ve více než stonásobné vzdálenosti, než se očekávalo. Palubní systémy měly navíc problém planetku nalézt a první fotografii pořídily až hodinu po průletu ze vzdálenosti více než 50 000 km (kromě toho byly snímky rozmazané a nekvalitní).

Deep Space pak ještě proletěla kolem komety Borrelly a zvažovalo se její přesměrování k planetce 1999 KK1 (s průletem v srpnu 2002). Uvedený záměr však NASA nakonec opustila.

Pokračování: Družice na cestě k planetkám (2): NEAR, Hajabusa, Čhang-e 2, OSIRIS-REx

Enigmu vynalezl roku 1918 Arthur Scherbius, Němec původem z Frankfurtu. Již tehdy se o ní mluvilo jako o přístroji, který je schopný zašifrovat zprávy neprolomitelným způsobem. Scherbius si nechal Enigmu ve dvacátých letech patentovat. Nejdříve ji používali civilisté, později námořníci a během druhé světové války se stala klíčovým nástrojem pro zasílání šifrovaných depeší v německé armádě. 

Starý dobrý princip

Enigma se podobá psacímu stroji a její princip spočívá v nahrazování písmen abecedy podobně jako ve Vigenérově šifře. Šifrovací stroj obsahuje rotory, které se po zmáčknutí daného písmene zprávy pootočí. Jak, to záleží na počtu a nastavení rotorů, přičemž odesílatel musel mít Enigmu nastavenou stejně jako adresát. Zatímco civilní přístroje používaly jeden nebo dva rotory, vojenské Enigmy měly tři nebo čtyři rotory a nabízely miliony možností, jak abecedu posunout.

Přesto byl tento vynikající šifrovací stroj pokořen. Polské, později francouzské a britské rozvědky začaly najímat do svých služeb křížovkáře, šachisty, hudebníky a matematiky, aby se pokusili kód Enigmy prolomit. A samotní Němci jim svými chybami pomáhali. Nejdříve posílali Enigmou klíč příjemci – prvních šest písmen zprávy bylo zároveň kódem pro luštění, samotná zpráva začínala sedmým písmenem. Na to přišli Poláci už ve třicátých letech. Každý den totiž německé zprávy začínaly stejně, o půlnoci se klíč změnil a dalších čtyřiadvacet hodin chodily zprávy opět se stejným začátkem.

Spojenci také věděli o předpisu, že nastavení Enigmy smí zůstat stejné jen dvakrát a že nové nastavení musí být posunuto o víc než jedinou pozici oproti předchozímu. Postupně tak mohli vyloučit čím dál více možných nastavení stroje. Enigma navíc nikdy nešifrovala písmeno jako samo sebe (například písmeno A nemohlo znamenat A), čímž se počet možných kombinací snižoval. Ústředí britských luštitelů se jmenovalo Bletchley Park. Právě tam pracoval matematik, který dokázal Enigmu prolomit nejlépe – Alan Turing. 

Vděk jménem kyanid

Spojencům se navíc podařilo (například ze zajatých německých ponorek) ukořistit několik důležitých dokumentů, které jim v prolomení Enigmy pomohly. Díky všem těmto okolnostem, ale především díky ohromnému úsilí stovek lidí v Bletchley Parku, kterým pomáhaly první elektromechanické počítače, se německé šifry staly pro spojence čitelnými. Během bitvy o Atlantik tak mohli předem počítat s pohybem německých ponorek, aniž by nepřítel cokoli tušil. Také ofenzivy „lišky pouště“ maršála Rommela v severní Africe ztroskotaly mimo jiné na faktu, že Spojenci vždy dopředu věděli, kde přesně udeří.

Samotný Turing však skončil neslavně. Už když ve třicátých letech přednášel v Cambridge, netajil se svojí homosexualitou, která byla v Británii v té době trestná. Musel podstoupit léčbu estrogeny a zemřel v roce 1954 na otravu kyanidem. Oficiálně se jednalo o sebevraždu, existují však i spekulace, že Turing toho věděl tolik, že se ho tajné služby zbavily. 

TIP: Geniální podivín Alan Turing: Porazil Enigmu, své tajemství ale musel skrývat

V roce 2009 vyslovila britská vláda omluvu Alanu Turingovi za příkoří, které mu úřady způsobily, když byl dva roky před svojí smrtí odsouzen za vztah ke svému devatenáctiletému příteli. „Jménem britské vlády a všech těch, kdo díky Alanově práci žijí svobodně, říkáme: Je nám to líto. Zasloužil jste si něco lepšího. Není přehnané říci, že bez Turingova mimořádného příspěvku mohly být dějiny druhé světové války úplně jiné,“ stálo tehdy v prohlášení.

Od roku 1966 je udělována Turingova cena, jakási Nobelova cena pro informatiky. Dnes ji společnost Google sponzoruje čtvrt milionem dolarů ročně.

Zejména planety zemského typu považují odborníci za jedno velké vesmírné mystérium. Co je však tak divného na objektech, kterých je plná Sluneční soustava? Navíc data z moderních přístrojů každý den přidávají další položky do neustále se rozrůstajícího katalogu extrasolárních planet, z nichž některé představují téměř jistě tělesa s pevným povrchem… 

Nesmíte minout:

• Superkompaktní pozůstatky hvězd - neutronové hvězdy, černé díry...
• Nestvůrné pulzary a magnetary
• Proměnlivé kvazary požírají vše ve své blízkosti

Odkud se berou?

Největší záhadou planet je to, že vůbec existují. Žádná ze současných teorií nedokáže v detailech přirozeně vysvětlit jejich vznik z protoplanetárního disku. Problémem jsou především planety kamenné, přičemž do stejné kategorie spadají také doposud neověřená kamenná jádra plynných i ledových obrů. 

Podle přijímané teorie se v protoplanetárním disku na sebe při vzájemných srážkách nabalovala prachová zrna a vznikaly větší objekty, planetesimály, které k sobě gravitačním působením přitahovaly další materiál a postupně rostly. Před tzv. sněžnou čárou (je dána teplotou a odděluje od sebe v hvězdné soustavě oblasti, kde může voda existovat v pevné fázi, a kde nikoliv) se vypařily všechny těkavé prvky, a zbyly tedy především těžké elementy, schopné vytvořit zárodky terestrických planet. Za sněžnou čárou na sebe naopak mohla jádra nabalovat i prvky těkavé, a dát tak vzniknout obrům s plynnými nebo kapalnými obaly. 

Teoretici však u svých modelů narazili zejména na dvě komplikace. Planety se ve Sluneční soustavě zformovaly velmi rychle, již během několika málo milionů let. Počítačové modely ovšem obvykle potřebují delší čas. Po úpravě počátečních podmínek sice docílíme rychlého vzniku kamenných planet a kamenných jader plynných obrů, ale nabalování plynu na kamenná jádra pak trvá ještě déle, opět v rozporu s určeným stářím plynných členů našeho solárního systému. 

V rozporu se skutečností

Ještě větší komplikaci představuje fakt, že současné teorie nejsou univerzální. Zkonstruujeme-li model vzniku Sluneční soustavy a stejné principy aplikujeme na jiné hvězdy se známými planetárními oběžnicemi, dojdeme obvykle k rozporu s pozorováními. Teorie kondenzace z disku předpovídá nízké sklony oběžných drah planet vůči původní rovině disku, přičemž v soustavách okolo jiných hvězd prokazatelně existují planety obíhající po vysoce skloněných drahách. Máme však všechny důvody předpokládat, že všude ve vesmíru platí stejné fyzikální zákony, a planety jiných hvězd by tedy měly vznikat působením stejných sil a jevů jako ty v našem solárním systému. 

Do současných modelů vzniku planetárních soustav se tak přidávají další mechanismy, jako například migrace velkých planet nebo konvektivní promíchávání protoplanetárního disku (jež fakticky ruší výše popsaný efekt sněžné čáry) a také detaily interakce protoplanetárního disku se zárodky planet. Definitivní model vzniku planetárních soustav však na svůj popis ještě stále čeká. 

Bartoloměj Paprocký měl pestrý životní osud, jenž ho zavál na nejrůznější místa a seznámil s rozličnými lidmi. Vlastní barvité zkušenosti pak využil v četných dílech, jež za svého dlouhého života sepsal.

Urozený, lež chudý

Paprocký se narodil kolem roku 1540 do nemajetného polského šlechtického rodu. Vzdělání nabyl na Krakovské akademii a mladá léta strávil na dvorech urozených příbuzných. Pronikl také na dvůr polského krále Štěpána Báthoryho, kde se stal předním heraldikem a spisovatelem. Ale pak přišel náhlý pád – Paprocký se zapletl do boje šlechtických rodů Zamojských a Zborowských o moc v zemi. Zamojským se po smrti krále Štěpána podařilo na trůn posadit švédské Vasovce a straníkům konkurenčních Habsburků, mezi něž patřili Zborowští spolu s Paprockým, nezbylo než odejít do vyhnanství.

A právě tehdy, kolem roku 1590, přicestoval polský literát na Moravu. České země se staly jeho novým domovem na dlouhých dvacet let. Útočiště našel na dvorech mnoha moravských a posléze i českých rodů, v jejichž archivech sbíral a studoval materiály pro zamýšlené dílo o historii země a zejména o jejích představitelích. Prvním z těchto spisů bylo právě Zrcadlo slavného markrabství moravského. 

Okolnosti vzniku Zrcadla

Celý název u nás nejznámějšího Paprockého díla zní Zrcadlo slavného markrabství moravského, v kterémž jeden každý stav dávnost, vzácnost i povinnost svou uhlédá, krátce sebrané a vydané roku 1593. Podpoře při sestavování Zrcadla se Paprockému dostalo především ze strany olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, rodáka ze Slezska, který byl stejně jako on stoupencem myšlenky na spojenectví českých a polských zemí. Oba by je rádi viděli sjednocené pod jedním vládnoucím katolickým rodem – Habsburky. Dílo je proto věnováno císaři Rudolfu II., jehož chtěl Paprocký podpořit v boji proti tureckému nebezpečí, tehdy velmi aktuálnímu na východě Polska i samotné habsburské říše. 

Téma pojímá opravdu z gruntu, takže začíná již antickými Markomany, pokračuje praotcem Čechem, českými knížaty a králi, postavami bájnými i reálnými. Propojuje historické výklady s mytologickými, jimž přikládá stejnou důvěru. Těžiště práce spočívá v pojednání o jednotlivých moravských rodech, jejich původu a erbu.

Stav panský, duchovní a rytířský

Nejdříve se Zrcadlo zabývá panským stavem, probírá jednotlivé vysoké šlechtice, kteří zasedali při moravském zemském soudu, a také moravské hejtmany. Za prvního z nich označuje Jaroslava ze Šternberka, bájného vítěze nad Mongoly, kteří pronikli ve čtyřicátých letech 13. století až na Moravu. Pokračuje historickými postavami, například Lackem z Kravař a pány z Kunštátu, Cimburka, Pernštejna a dalšími.

V další kapitole spis pojednává o stavu duchovním, jemuž na Moravě zůstalo v rámci stavovské obce na rozdíl od Čech i po husitských válkách důležité postavení. Díky tomu se mohli zemští preláti v čele s olomouckým biskupem nadále účastnit zemských zasedání. Paprocký v této kapitole podává přehled moravských biskupů. Za prvního považuje Cyrila, přičemž jeho bratr Metoděj měl nastoupit až po něm. Vedle biskupů věnuje pozornost také moravským kostelům, klášterům a jejich představeným.

Po panském a duchovním stavu je v kapitole s názvem O dávnosti a vzácnosti stavu rytířského na řadě nižší šlechta. Paprocký opět probírá jeden rod po druhém podle toho, jak jejich příslušníci zasedali při zemském soudu. Zajímá se o jejich rodokmeny a erby, a aby zdůraznil jejich starobylost, zasazuje počátek celého rytířského stavu až do doby Markomanů.

Královská města a Opava

Čtvrtým stavem jsou pak královská města, jejichž zástupci rovněž zasedali na moravském zemském sněmu. Nejpřednější místo patří podle Paprockého Olomouci, která má být dokonce ještě starší než Markomané. Teprve za ní následují další města jako Brno, Znojmo, Jihlava, (Uherské) Hradiště a Kroměříž.

Je znát, že o všech těchto místech Paprocký jenom nečetl v knihách, ale že je také navštívil. Sám například přiznal, že mezi královská města patří i Uničov, Kyjov a další, avšak kvůli vlastní „nepovědomosti“ o nich psát nebude. Poslední kapitola je uspořádaná podobně jako předešlé a věnuje se opavskému knížectví, jeho šlechtě a městu Opavě.

Hvězdný (nebo též siderický) čas se odvozuje od rotace naší planety vzhledem ke vzdáleným stálicím. Jedná se v podstatě o jednu otočku Země o 360° – za tu dobu se konkrétní hvězda dostane do stejného místa na obloze. Takto určená rotační perioda činí 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekundy.

„Běžný“ den má však přesně 24 hodin. V tomto případě se jedná o tzv. synodický den, jehož délka se rovněž odvozuje od rotace Země, ale tentokrát vůči blízkému Slunci. Navíc musíme vzít v úvahu, že se naše planeta posune za den po oběžné dráze kolem centrální hvězdy zhruba o 1° (asi o 2,6 milionu kilometrů). Proto je synodický den o necelé čtyři minuty delší.

Obdobou siderické periody rotace Země je její siderický oběh kolem Slunce. Délka siderického (též hvězdného) roku činí 365,25636 slunečního (synodického) dne, což odpovídá 365 dnům, 6 hodinám, 9 minutám a 9 sekundám. Jedná se o skutečnou dobu oběhu naší planety kolem Slunce o 360°; při pohledu z povrchu Země jde potom o dobu zdánlivého oběhu naší denní hvězdy po ekliptice vzhledem k ostatním stálicím – tedy o interval dělící dvě po sobě následující stejné polohy Slunce mezi hvězdami.

Různonožci rodu Phronima jsou malí hlubokomořští korýši, který obývají všechny světové oceány s výjimkou polárních oblastí. Tam, kde žijí, se téměř nelze ukrýt před věčně hladovými predátory.

Tito různonožci jsou proto prakticky průhlední, a jak vědci nedávno zjistili, mají rovněž k dispozici důmyslnou přírodní nanotechnologii, která je maskuje před nevítanými pohledy predátorů.

Těla a končetiny různonožců pokrývá protiodrazový povrch z perfektně kulatých nanosfér, které u různých druhů různonožců dosahují velikosti 50 až 300 nanometrů a jsou tedy menší než vlnová délka viditelného světla. Tento povrch snižuje odrazivost korýšů až 250 krát.

TIP: Transformerové perloočky si v přítomnosti dravce nechají narůst brnění

Když na takto vybaveného korýše posvítí nějaký hlubokomořský predátor svou bioluminiscenční svítilnou, tak může korýš díky svému maskování vyváznout. Ještě zajímavější je, že zmíněné maskování různonožců je možná živé – vše nasvědčuje tomu, že ho tvoří nějaké, doposud neznámé bakterie.

Australský dobytek nahánějí z rozlehlých pastvin do ohrad jezdci na koních, kterým při tom nezřídka ze vzduchu asistují malé helikoptéry. Leteckou taktiku praktikovali donedávna také na farmě Coen Cattle Station – 18. září se však situace dramaticky změnila. Pilot totiž klesl při nahánění zvířat příliš nízko, až zavadil ližinami o rohy zaběhnuté krávy. Kontakt stroj vychýlil z rovnováhy a následovala havárie: Pilot sice vyvázl bez úhony, ale vrak se nakonec vznítil a zbyly z něj pouze ohořelé trosky. Zvířeti se naštěstí rovněž nic nestalo – z místa nehody uteklo a strávilo spokojenou noc na svobodě. 

Fotografie zachycuje československý meziválečný tank LT-35, kterého se vyrobilo na 300 kusů. Na straně států Osy se osvědčil na celé řadě bojišť druhé světové války. Nasazen byl v polském tažení, při západní kampani, v bojích na Balkáně a také za operace Barbarossa. 

Škoda versus ČKD

V roce 1933 byl do výzbroje československé armády zaveden lehký tank LT-34 od firmy ČKD Praha, kterých se do roku 1938 vyrobilo na padesát. Tyto tanky měly své dětské nemoci hlavně co se týče mechaniky řízení, které vyžadovalo velkou fyzickou kondici řidiče a také se silně opotřebovávala pojezdová kola. Kromě toho tzv. traverza, která z boku chránila podvozek, v jízdě blátivým terénem zachycovala nečistotu a ta potom způsobovala poškození podvozku a pásů.

Na základě získaných zkušenosti s LT-34 vyhlásilo Ministerstvo národní obrany tendr na nový lehký tank. Monopol na výrobu tanků v Československu měla tehdy ČKD Praha. Škoda Plzeň měla o zakázku rovněž zájem, což pochopitelně vedlo k různým nekalostem a uplácení. Aby se tomu zamezilo, uzavřelo MNO mezi ČKD a Škodou kartelovou dohodu, že se soutěže zúčastní oba závody, přičemž každý bude mít za úkol vytvořit prototyp. MNO vybere zdařilejší návrh a oba podniky si rozdělí produkci vítězného typu na polovinu. V soutěži zvítězil v roce 1935 prototyp lehkého tanku firmy Škoda Š-IIa, který armáda přijala do výzbroje pod názvem Lehký tank-35 (LT-35). Prototyp byl předán do školy útočné vozby v Milovicích a následně jej armáda poslala na cvičiště do Vyškova ke zkouškám v terénu.

Dne 30. října 1935 objednalo MNO 298 tanků LT-35 s dodáním do konce července 1937. Během výroby stále probíhaly zkoušky tanků přijatých do výzbroje a některé staré stroje najely až 7 000 kilometrů, na kterých se postupem času odhalovaly a odstraňovaly nedostatky. Prvních 15 tanků LT-35 přišlo do stavu 1. pluku útočné vozby v Milovicích v prosinci 1935.