V jižní Americe, jihovýchodní Asii, Číně i jinde si dodnes rádi pochutnají na různě kulinářsky upravených hlodavcích. V našich zeměpisných šířkách je to nezvyklé, ale jak se ukazuje, naši předci si na hlodavcích pochutnávali taky.

Archeologové nedávno v severovýchodním Skotsku na Orknejích objevili pozůstatky hlodavců z období 2 800 let před naším letopočtem, které nesou neklamné známky pečení. Lidé si tam tehdy pekli místní formu hraboše polního, kterého důvěrně známe i z České republiky.

TIP: V čem jsme měli výhodu oproti neandertálcům? Méně nám vadil kouř

Podle odborníků jde o další z rostoucího počtu dokladů, které se objevují po celém světě, že naši předkové v prehistorických dobách hojně konzumovali maso hlodavců.

Zatímco záhadu lichých ponožek již s úspěchem rozluštil básník Pavel Šrut, na vysvětlení lichých náušnic si zřejmě budeme muset počkat. Než se ale najde oficiální vysvětlení, kdo má na svědomí, že se z tolika párů náušnic stávají nepotřebné singlovky, mohou se ženy inspirovat zajímavým počinem kurátorky umění ze skotského Glasgow Helen Wewiory.

Ta oslovila ženy z celé Británie, aby jí posílaly liché náušnice. Podmínkou bylo, aby se šperkem, jehož druhá část byla ztracena, měla majitelka citové pouto. Sbírku lichých náušnic pak Helen použila k výrobě téměř třímetrového lustru, který ozdobí místní knihovnu.

Návštěvník prochází zelení, překračuje kameny a potůčky, míjí vodopády a přichází až k útesům padajícím do přilehlého kaňonu. A přitom nakupuje v luxusním butiku v centru metropole. Nesmysl? Rozhodně ne. Podobné místo totiž skutečně existuje. Jmenuje se Namba Parks a jedná se o nákupní středisko uprostřed Ósaky. 

Základní ideou autora komplexu Jona Jerdeho bylo vybudovat v šedi rozlehlého a hustě osídleného velkoměsta zelenou oázu, dobře viditelnou ze všech stran. Americký architekt k tomu zvolil okolí 149 m vysokého mrakodrapu Parks Tower a svůj „zelený projekt“ dokončil v roce 2003. 

Výše zmíněná dobrodružná procházka zahradami, mezi útesy a vodopády se odehrává celkem v osmi úrovních, přičemž nejnižší patro plynule přechází do ulice. Celé obchodní centrum se 120 obchody tvoří v podstatě jednu obří stoupající střechu, s okouzlující krajinou a mnoha místy vybízejícími k odpočinku. K dispozici je dokonce pozemek, kde lze pěstovat vlastní zeleninu.

Přestože na uherský trůn usedl mladičký Václav III., který zde měl získat své první vladařské zkušenosti, v celé akci byl vlastně jen loutkou svého mocného otce Václava II. Ten bohužel po zisku polské koruny neuměl říct dost, a když k němu přišli roku 1301 mocní uherští magnáti s nabídkou uherské koruny, nedokázal jejímu lákadlu odolat.

Text letáku, který se objevil v lednu 1942 na leningradském nádraží, potvrzoval obavy sovětských úřadů z různých sabotérů a diverzantů:

„Občané! Pryč s režimem, který nás nechává chcípnout hlady! Občané, vrhněte se na sklady a obchody, na lotry, kteří nás okrádají, takže chcípneme hlady. Pryč s hladem. (…) Pryč s našimi vůdci!“

Pod těmito řádky se podepsal jakýsi neznámý „Povstalec“, který dokázal vodit agenty NKVD za nos téměř celé dva roky.

Nepřátelé státu

Během první a nejtěžší zimy mělo obyvatelstvo největší tendenci reptat proti stávajícím poměrům. Řeči (často pravdivé), že si straničtí funkcionáři shromažďují zásoby u sebe, zatímco obyčejní lidé hladoví, často nacházely ochotné posluchače. NKVD se v první řadě zaměřila na leningradské Němce, které čekala ještě na podzim 1941 deportace. Zatýkání se však nezastavilo a jen v průběhu prvního roku války se týkalo asi 70 000 lidí obviněných z různých přečinů proti válečnému úsilí. Část z nich čekalo vězení a některé dokonce popravčí četa.

Vlna zatýkání logicky zasáhla také nevinné. Jelena Skrjabinová vzpomínala, jak její kolegyni v jednu hodinu v noci probudil zvonek: „Přišli v noci, všechno prohledali, nenašli nic, nezkonfiskovali nic, přesto ji s sebou odvedli. Jediné, co jsem věděla, bylo, že šéf institutu, ve kterém jsme obě pracovaly, se k ní choval nepřátelsky.“ Přesný počet takových případů je nevyčíslitelný, ale bohužel jich bylo velmi mnoho. V takové situaci musely úřady na „Povstalcovu“ propagandu zareagovat co nejrychleji a nejpřísněji.

První podezření padlo na obyvatele čtvrti kolem Okťabrského nádraží. Bezpečnostní složky prověřily rukopis všech 18 000 osob pracujících v přilehlých továrnách a porovnávaly jej s rozšiřovanými letáky. Stejným způsobem NKVD postupovala v dalších několika podnicích a družstvech, ale prozatím neúspěšně. „Povstalec“ neustal ve své činnosti ani přes relativně snesitelné léto 1942, když začal vedle letáků posílat také anonymní dopisy, mimo jiné i předsedovi leningradského výboru komunistické strany Andreji Ždanovovi.

„Povstalec“ unikal dlouhé měsíce, byť počet vyšetřovaných osob nakonec přesáhl 110 000. Bezpečnostním složkám nakonec pomohla až jeho neopatrnost, když se v dopise odeslaném v září 1943 chlubil, že je dělníkem ve vysoce důležité dílně v jedné továrně a že je nespokojen se systémem přidělování potravinových lístků.

NKVD nakonec zjistila, že za identitou „Povstalce“ se ukrývá čtyřicetiletý Sergej Lužkov. Při výsleších se ke všemu přiznal, ale ani pod nátlakem nejmenoval žádné spolupachatele. Všechno prý dělal sám. Nakonec zemřel před popravčí četou.

Pevní jako skála?

Bezpečnostní složky se snažily zamezit působení nepřátelské propagandy na občany. Ulice, do kterých dopadly letáky shazované z německých letadel, tak okamžitě uzavíraly kordony policistů. Kromě toho probíhaly zátahy na dezertéry z pravidelné armády i z jednotek domobrany. Jen 13.–1z7. září 1941 jich bylo zatčeno víc jak 3 500. Defétistické tendence se na podzim téhož roku mezi obyvatelstvem přece jen projevily.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Na zdech se začaly objevovat nakreslené svastiky, na ulicích pak občas dokonce letáky vyzývající k vyhlášení Leningradu za otevřené město. Je třeba poznamenat, že se jednalo pouze o okrajový trend. Mnozí zapřisáhlí odpůrci komunismu byli ochotni v okamžiku ohrožení státu svou averzi odložit. Většinou se navíc jednalo o pouhé slovní vyjádření nejistoty ohledně výsledků bojových akcí.

Jedna žena prohlásila, že slyšela, že Němci již obsadili sovětskou námořní základnu Hanko. Přítomní členové komunistické strany ji okamžitě okřikli, ať takových řečí nechá, protože jen posilují nepřítele. V pozdějších letech, kdy se situace na frontě postupně zlepšovala, tyto tendence slábly.

Podle původního plánu měla ve středu přejít sonda Juno na kratší oběžnou dráhu. Vzhledem k problémům s dvojicí ventilů ale tuto operaci řídící centrum odložilo. Na místo úpravy trajektorie měl být středeční průlet využit ke sběru vědeckých dat. Ani to se ale nezdařilo.

TIP: Komplikace pro Juno: Sestup se odkládá kvůli závadě ventilů

Sonda Juno totiž nečekaně přešla do safe módu – bezpečného režimu, automaticky aktivovaného kvůli potížím s řídícím softwarem hlavního počítače. Podle Ricka Nybakkena, vedoucího projektu Juno, se sonda v tu chvíli nacházela ve vzdálenosti 13 hodin od Jupiteru a není tak pravděpodobné, že by nestandardní chování měla na svědomí zvýšená radiace nebo magnetické pole Jupiteru.

NASA nyní pracuje na analýze, která má odhalit, co bylo skutečným důvodem přechodu do nouzového režimu. Času na nápravu mají inženýři z JPL relativně dostatek. Další průlet sondy je naplánován až na 11. prosinec.

Zakladatel organizace Ocean Exploration Trust Robert Ballard a jeho spolupracovníci při podmořských výpravách z výzkumné lodi Nautilus objevili pět stovek doposud neznámých vývěrů metanu.

Ukazuje se, že podél pobřeží amerických států Washington, Oregon a Kalifornie, tedy vlastně podél celého pacifického pobřeží USA, chrlí bubliny plynu stovky hlubokomořských vývěrů.

Vědci zdůrazňují, že je ještě nutné pečlivě prozkoumat složení plynu v bublinách, které se derou ze dna moře k mořské hladině.

TIP: Hlubokomořské kuřáky hrají významnou roli v udržování globálního klimatu

Předešlé výzkumy ale ukázaly, že většinu plynu ve vzorcích z podobných míst tvoří právě metan, tedy oproti oxidu uhličitému asi 40× účinnější skleníkový plyn.

Ať už šlo o londýnské Heathrow, letiště v Dubaji, Curychu, Los Angeles či Auclandu, všude si Mike našel příhodné místečko pro svůj fotoaparát a pak již jen fotil a fotil. Někde mu stačilo strávit pár hodin, na některých letištích musel strávit několik dnů a na některá místa se musel vracet opakovaně. Výsledkem jeho snažení je unikátní série Airportraits, dokumentující provoz na největších dopravních uzlech světa.

Budovu opery navrhl tehdy ještě málo známý dánský architekt Jørn Utzon. Původní rozpočet na stavbu byl 7 milionů australských dolarů, po neshodách architekta s investorem a v důsledku nedodržování plánů, se ale nakonec celková cena vyšplhala na závratných 102 milionů australských dolarů.

TIP: Pohlednice ze Sydney: město nejen s unikátní operou

Kromě nedodržení finančních plánů se nepodařilo dodržet ani harmonogram výstavby. Původní otevření bylo totiž plánováno o deset let dříve - 26. ledna 1963. V roce 2007 zapsalo UNESCO Operu v Sydney na seznam Světového kulturního dědictví. Jedná se tak o první stavbu zapsanou na tento seznam ještě za autorova života.

Zatímco včerejší vstup evropské družice Trace Gas Orbiter (TGO) na oběžnou dráhu Marsu proběhl podle všeho na výbornou, kolem úspěchu přistávacího modulu Schiaparelli EDM panují pochybnosti.

TIP: Evropský sen o Marsu: Podaří se nám přistát na rudé planetě a získat vzorky?

Modul na povrch planety přistál podle plánu krátce před 17. hodinou našeho času. Data ze sestupu potvrzují, že sestup proběhl hladce. Signál po přistání ale nezachytily ani pozemní radioteleskopy, sonda Mars Express a podle zveřejněných informací ani sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO).

Rozuzlení osudu přistávacího modulu Schiaparelli EDM tak zřejmě přinese až noční analýza dat, jejíž výsledek by měla ESA zveřejnit během dnešního dopoledne.